CO SE O NÁS PÍŠE...

VE STOPÁCH ROSOMÁKA - NÁRODNÍMI PARKY LAPONSKA
(Reakce na článek na stránkách Nymburk.net)

        Morénovou strží, jež svým tvarem mimoděk připomíná lidskou zadnici, se dereme vzhůru a vpřed, metr po metru. Pražící slunce činí naše napěchované batohy ještě těžšími a škodolibě se odráží v kaskádách potočních vodopádů. Jediná možnost, jak se dostat na vrchol Sokosti, nejvyšší tundrové hory ve východním Laponsku, je se pustit přímo na západní hřeben. Lezeme po čtyřech mezi balvany, pod nimiž rostou nedozírná brusinkoviště a lišejník. Hřeben je konečně zdolán! Ale jaké překvapení, když se na horizontu objevuje další hřeben, ještě vyšší, ponuřejší a kamenitější než ten předešlý...

Dokud není pozdě...

        Finské Laponsko je bez přehánění nejzachovalejším příkladem pravé divočiny v Evropě. Nikde jinde totiž hustota obyvatel neklesá pod 1 duši na kilometr čtvereční, přitom celá oblast, prostírající se od polárního kruhu, kde leží město Rovaniemi, dále na sever, je o čtvrtinu rozlehlejší, než naše vlast. Lesy zde ustupují pouze rozlehlým mokřinám, zvaným zde aapa, tundrovým vrchům a náhorním pláním, kde roste jen sobí lišejník a břízky tak maličké, že by ozdobily domácnost každého pěstitele bonsají. Do této pustiny se každoročně noří tisíce svérázných lidí (většinou „domorodců" z jižního Finska), pro které je představa dovolené spjata s někdy úmorným putováním člověkem nepoznamenanou krajinou, marným bojem s miliony komárů a s nejméně dvaceti dny jen s instantní potravou uloženou v krosně. Na druhou stranu se nikdo nemůže divit, že počet těchto „podivínů" každý rok poměrně dramaticky vzrůstá. Svůj podíl na tom máme také my - a to i obecně jako český národ, protože jsme si všimli, že nejvíce cizozemských zápisů, jež jsme četli v návštěvních knihách otevřených srubů pro trekkaře, je podepsáno Čechy. Tak jen blahořečíme rozlehlosti Laponska, že jsme tu za skoro čtyři týdny žádného krajana stále ještě nepotkali.

Napříč parkem Urho Kekkonena

        První destinací, pro kterou se rozhodujeme, je 2550 km2 rozlehlý, zcela pustý náhorní park, pojmenovaný po populárním exprezidentu, jež vedl zemi Suomi od roku 1956 pětadvacet let - Urho Kekkosen kansallispuisto - Národní park Urho Kekkonena. Ale od historie zpět do současnosti. Ocitáme se vrženi do nekonečných prostor severského mokřinného lesa, agorafobických, otevřených plání a rozlehlých bažin. Starší učitelka z Ivalo, tisícihlavého městečka 350 km severně od polárního kruhu, nás informuje o pozitivním faktu, že letos skoro nejsou komáři, protože se nemohli vylíhnout v nezvykle horkém a suchém létě. (Tatáž decentní paní strávila kávovou pauzu, běžnou pro každý delší autobusový spoj, hazardní hrou ve výherním automatu.) Její informace se potvrzuje v praxi. Navíc začíná babí léto, obloha je bez mráčku a i nahoře v tundře je skoro dvacet nad nulou.
        První dva dny pochodu na úžasné jezero Luirojärvi jsou snadné, všechny tři chaty při cestě jsou každou noc obsazeny Finy, milujícími barvy podzimu, ale pravá legrace začíná teprve při výstupu na morénového obra Sokosti. Za vrcholem, jež si po půldenním výstupu získává náš až mystický respekt, se otevírá divoký kraj morénových strží, tundrových vrchů a ledových ples, pralesů a aapa močálů. Turisté mizí. Chaty, vystavěné a spravované správou státních lesů Metsähallitus, jsou zde prázdné. Na jedné z nich, s nevyslovitelným názvem Muorravaarakanruoktu, po bouři při hrnečku čaje s osmdesátiprocentním rumem, na něž nás zvou sympatičtí mladíci z Mnichova, za mihotavé záře svíčky vysvětlujeme, jak vlastně vypadá rosomák, další mýtus této divočiny. Zvíře, v naší republice omylem považované díky písni skupiny Olympic za ptáka, je totiž ve skutečnosti dravou a nebezpečnou šelmou, která uloví i losa, nebojí se medvěda a vlků jen ve smečce. Zvíře, jehož stopy s otisky dlouhých drápů jsme před nedávnem viděli na vlastní oči...
        Nejvýchodnější část parku, který prosekáváme napříč, přiléhá k ruské hranici, stále zpevněné ostnatými dráty. Je to kraj zrádných bažin a azurově průzračných, líně plynoucích řek. Prodíráme se bažinou mimo občasné sobí stezky a již dva dny jsme nepotkali živou duši. Naštěstí svítí zase slunce a barvy podzimu, ve Finsku řečené ruska, tak řádí v plné kráse. Přes sto kilometrů je za námi a my stojíme na pusté silnici Ivalo - Murmansk, za sebou máme důkladný pohovor s finským pohraničníkem a skoro pět hodin marného stopování (bilance zní čtyři auta, z toho tři ruská). Stmívá se a my blahořečíme dvěma mladým Rusům, kteří nás za úplatek 20 Euro berou do 100 km vzdáleného tisícového města Ivalo, přímo před stylovou hospodu, kde již pro nás naklepávají propečený stejk a točí nám místní, dle našeho názoru vysoce kvalitní pivo značky Lapin Kulta - Laponské zlato.

Zlatá horečka

        Ti, co se zajímají trochu o Laponsko, si jej většinou spojují s šamanismem, praktikovaným původním národem Sámi, kterému my nesprávně říkáme Laponci. (Samotní Sámi - nebo, chcete-li, Sámové - tento pojem vnímají jako pejorativní.) Finské Laponsko ale zase tolik se Sámy společného nemá. Na rozdíl od severu Norska, kde žije početná a kulturně autonomní silná menšina Sámů, je jich ve Finsku jen asi 7 000 a jsou mnohem více asimilováni mezi Finy. Fenoménem finské části Laponska tudíž nejsou kouzla a šamani (noaide), ale věc mnohem světštější a pro mnohé lákavější - zlato. Rýžování zlata zde probíhá již od konce 19. století a je tak stále obestřeno romantickým nádechem, který nevyprchal ani s pachem nafty čtyřkolých rypadel, protože ke zlatonosným řekám mnohdy nevedou žádné silnice ani sjízdné cesty, tudíž je to stále slušné dobrodružství, navíc s krajně nejistým výsledkem.

Lemmenjoki volá cvoky!

        A tak se vrháme s tímto výkřikem na rtech do zlatokopecké oblasti, jež se nachází v centrální části největšího finského národního parku Lemmenjoki, který přiléhá na západě k norské provincii Finnmark. Zatímco předchozí park omračoval přírodními útvary, překvapujícími poutníka každou chvíli, Lemmenjoki má náladu prastarého, smutného a nedozírného severského lesa. Stezka vede po ledovcem zformovaných březích stejnojmenné řeky, mezi melancholickými borovicemi, v hukotu vodopádů a bohužel pro nás v neutuchajícím dešti. Po třech dnech les ustupuje ploché vysočině, žluté, červené a šedé bezlesé tundře. Ze zlatokopecké činnosti nevidíme skoro nic, kvůli mlze, jež sedá na pár dní na pustinu a znemožňuje tak jít dál. O stezce na základním okruhu parku si můžeme jen nechat zdát. Ale nevadí - věříme už všemu, když odpoledne do srubu vtrhne naftou pročpělý zlatokop a ukazuje nám právě nalezený valoun v hodnotě 100 euro!

Brzký nástup zimy

        Nepřízeň počasí nás vyhání na jih do Finské Karélie, kde je přeci jen přijatelnějších 17oC. V noci totiž již slušně mrzne a přes den teplota nevyšplhá nad 7oC, a to je teprve první polovina září. Nocování ve stanu, kdy často táboříme přímo na bažině, se tak stává velice nepříjemnou záležitostí, kdy po ránu skáčeme dlouhé minuty v promrzlých botách, abychom dopřáli trochu tepla zdřevěnělým údům. Za 14 dní už zemi pokryje na dlouhých sedm měsíců sníh a Laponsko se ponoří do polární noci.
        S Laponskem se skoro loučíme v Inari, malé sámské vesničce, žijící z turismu a rybaření v nekonečném jezeře Inarijärvi, a to nad lahodným pivem Lapin Kulta, a ještě se na chvíli vracíme do parku Kekkonena, abychom si zaryli pod kůži zářivé, ale přesto smutné barvy rusky, chladný, ale jiskřivě průzračný vzduch a vůbec ty tisíce dojmů ze země, kde příroda ještě stále úspěšně odolává civilizaci a lidskému druhu. Všem lidem, kteří se nebojí žít jeden měsíc mimo zajeté koleje lze jen doporučit, ať se vydají v našich, či ještě lépe, v rosomáčích stopách...

Richard N.Podzemský, Pavel Plaček
Nymburský deník
Týdeníku Nymbursko

 

LAPONSKO V ČAJOVNĚ

        Neopakovatelnou přírodu laponských národních parků přibližuje výstava barevných fotografií autorů Pavla Plačka z Nymburka a Richarda N. Podzemského z Prahy, která začala nedělní vernisáží v nymburské Čajovně Na Valech.
        Vystavené zvětšeniny jsou jen malou částí fotografického materiálu, který oba cestovatelé přivezli ze svého loňského měsíčního putování rozlehlými finskými parky Urho Kekkonen a Lemmenjoki. I pouhých dvaadvacet pohledů na panenskou přírodu drsné země rozprostírající se za polárním kruhem však stačí k tomu, aby návštěvníka výstavy uchvátily neopakovatelně pestré a jasné barvy laponského léta nebo průzračná modř finských jezer.
        Vernisáž v čajovně oba autoři navíc doprovodili cestopisnou přednáškou, která zahrnovala nejen specifika cestování nefalšovanou divočinou o čtvrtinu rozlehlejší než je Česká republika, ale třeba i exkurz do života a kulturních tradic původních obyvatel severu, Sámů.
        Málokterý tuzemec tak například ví, že Sámové, jimž zní známější výraz Laponci údajně pejorativně, měří vzdálenost podle četnosti sobího močení (sob tak má podle výkladu konat jednou za přibližně 10 kilometrů cesty). Stejně zábavně může znít i informace, že v nepředstavitelném houbařském ráji sklízí konzumace obrovských hřibů, křemenáčů a kozáků vyhládlými Čechy nefalšovaný údiv podobné krmě neznalých Finů.
        O podobné kuriozity, ale i poučný výklad Pavla Plačka a Richarda N. Podzemského o zemi tisíce jezer všichni, kdo na vernisáž nedorazili, už přišli. Fascinující fotografie, jejichž pořízení bylo spojeno s úmorným pochodem vylidněnou krajinou s dvacetikilogramovou krosnou na zádech, si však mohou v čajovně prohlédnout až do 23. února. Své zážitky i užitečné rady pak oba cestovatelé nabízejí i na internetové stránce http://laponsko2002.wz.cz.
Týdeníku Nymbursko, 5. 2. 2003