ROSOMÁK
(GULO GULO)

ROSOMÁK NENÍ PTÁK...
...JE TO ŠELMA DLOUHEJ DRÁP!!!

Délka: 0,65 - 1,05 m
Ocas: 17 - 26 cm
Hmotnost: 8 - 14 kg
Soc. jednotka: jedinec
Stav ochrany: zranitelný druh

Rosomák
        Samec rosomáka je o třetinu větší než samice a je to druhá největší lasicovitá šelma po vydře obrovské. Je podsaditá, podobná medvědu; má mimořádně mohutné čelisti, které mohou drtit zmrzlé maso i kosti soba a zdechlin podobných zvířat v zimě. Části zdechlin rosomák někdy zahrabává pro pozdější použití. Kromě požírání takovýchto zbytků je zdatný lovec a dovede díky širokým tlapám a svalnatým končetinám uštvat své oběti i na měkkém sněhu. Proto se mu v angličtině říká také glutton (v překladu žrout či nenasyta). Živí se různou kořistí , od jelenů a zajíců k myším, ptačími vejci a sezonně též plody rostlin. Je aktivní po celý rok a překonává denně vzdálenosti až 50 km. Jeho dlouhá, hustá srst je černohnědá, na bocích má světle hnědý pás běžící od lopatek k bázi ocasu. Může mít též bílou skvrnu na prsou. Skrývá se v doupěti mezi kořeny, balvany nebo ve sněhové závěji, v díře hluboké až 2 m. Samice vrhne v průměru 2 - 3 mláďata a kojí je 8 - 10 týdnů.

BĚH NA SNĚHU

Studené zimní období vlastně ulehčuje rosomákovi získat potravu - jeho schopnost běhat velkou rychlostí na zmrzlém sněhu mu umožňuje zmocnit se velkých zvířat, jako soba, který ho může v běhu předčít v letních měsících.

Běh na sněhu

 
Z knihy Zvíře

        Rosomák, nejneohrabanější zástupce čeledi kun, zastupuje samostatný rod Gulo Storr., vyznačující se těmito znaky: tělo jest silné a nízké, ocas krátký, velmi kosmatý, krk silný, krátký, hřbet prohnutý, hlava velká, tlama protáhlá, poměrně tupě zakončená, končetiny jsou krátké a silné, neohrabané tlapy pětiprsté, ozbrojené ostře zahnutými, se stran smáčknutými drápy. Lebka se podobá lebce jezevčí. Chrup skládající se z 38 zubů jest velmi silný, trhák nahoře i dole silně vyvinutý, špičák v horní čelisti jest postaven šikmo a dvakráte tak široký jako dlouhý, dolní špičák jest delší než širší.

        Rosomák, Gulo gulo L. (borealis), jest 95 cm až 1 m dlouhý, z toho připadá na ocas 12 - 15 cm, v kohoutku jest vysoký 40 - 45 cm. Chlupy na tlamě jsou krátké, řídké, na nohách silné a lesklé, na trupu dlouhé a huňaté, okolo stehen na světlých postranních páskách a na ocase jsou velmi dlouhé a tuhé. Témě a týl jsou hnědočerné s šedým příměskem, hřbet, spodní strana a končetiny jsou tmavočerné. Mezi očima a boltci jest světle šedá skvrna, od každé lopatky běží světle šedá páska podél boků. Podsada jest šedá, na spodní straně spíše hnědá.
        Rosomák obývá sever zeměkoule. Od jižního Norska a Finska žije dále na východ v severní Asii a Americe až do Grónska. Rosomákové nového světa jsou oddělováni od rosomáků starého světa. Dříve se vyskytoval rosomák v Evropě poněkud jižněji. V době sobů žil až po Alpy. Eichwald praví, že se rosomák vyskytoval ještě dosti pozdě v lesích litevských. Brincken ho pozoroval ještě před desetiletími v lesích bialowiezských, kde se dnes vůbec nevyskytuje. Bechstein vypravuje o rosomákovi, který byl uloven u Frauensteinu v Sasku, Zimmermann o jiném, uloveném u Helmstedtu v Brunšvicku. Tato zvířata byla považována za zatoulance, neboť nelze míti za to, že by tato zvířata sahala v tak pozdní době ještě tak daleko na jih.
        Dnes žije v Norsku, Švédsku, Laponsku, v severním Rusku, hlavně v krajinách kolem Bílého moře, v celé Sibiři, na Kamčatce a v severní Americe.
        Starší přírodopisci vypravují o jeho chuti k jídlu bajky a pro tuto chut prý dostal v mnohých řečech jméno (Vielfrass = mnohožrout). Vysvětliti původ jeho jména jest však nesnadné. Ošklivé norské jméno jest Jerf. Zdá se, že nejsprávnější jest vysvětliti jméno z lidového pojmenování, neboť rosomák jest důkladná šelma, má velkou chut k jídlu, takže tato vlastnost byla staršími spisovateli bájkovitě přeháněna.
        Rosomák obývá hornaté krajiny severské, dává např. přednost holým výškám skandinávských Alp před nesmírnými lesy nižších pohoří, ač se s ním shledáváme i zde. Bydlí v nejpustší divočině. Nemá pevného obydlí, nýbrž mění stanoviště podle potřeby a skrývá se, když nadejde noc, na libovolném místě, které mu poskytne úkryt, ať jest to lesní houština nebo kamení ve skalách, opuštěné doupě liščí nebo jiná přirozená dutina. Jako všecky kuny jest více zvířetem nočním než denním, potuluje se však přece ve svém domově málo člověkem navštěvovaném zcela podle libosti a objevuje se i za svitu slunečního, neboť tak činiti musí, protože v severních částech jeho obydlí svítí slunce po celé měsíce ve dne i v noci. Na jižní hranici jeho rozšíření ve východní Sibiři, kteráž místa procestoval Radde, jest vázán výskyt rosomáka spíše na přítomnost kabarů než na přítomnost sobů. Výskyt kabarů jest vázán však přísně na určitou floru, a proto nalézáme tam, kde v širých bílých a šedých plochách lišejníků jest alpinská flora na nejkrajnější hranici stromové - kabara a rosomáka nejhojněji, avšak v průměrné výšce 1000 m n. m. v okrsku bujného porostu rostlinného shledáváme obě zvířata pouze ojediněle a náhodně. Podle toho jest také rosomák ve východní části Sajanského pohoří obyvatelem hor, který aniž by měl pevného sídla neustále se potuluje a vyhledává hlavně ona místa ve velehorách, kde se líčí na kabary. V podobném prostředí žije také všude v jižní Sibiři a podobně také na severu americkém.
        V zimě, kterou přetrvává po způsobu příbuzných kun, aniž by dlouho spal, umožňují mu velké jeho tlapy snadno choditi po sněhu, protože pak neopovrhuje žádnou potravou, vede docela pohodlný život, aniž by měl velkou nouzi. Jeho pohyby jsou velmi svérázné, hlavě chůzí se liší od všech mně známých zvířat. Rosomák se valí velkými, obloukovitými skoky, podivuhodně házeje při tom tělem. Při tom jest tato chůze tak rychlá, že dohoní pohodlně menší savce a i větším se snadno dostane na kůži. Ve sněhu se jeví jeho stopa jako hluboké díry, což odpovídá způsobu jeho chůze, tyto díry vznikly tím, že všemi čtyřmi končetinami skáče na jedno místo. Právě však tento způsob chůze mu umožňuje postupovati kupředu, co zatím jiné zvíře má co bojovati se sněhem. Přes svou neohrabanost umí rosomák lézti po nižších stromech. Na větvích pak leží těsně přitisknut ke kmeni na číhané a čeká, až pod stromem půjde nějaké zvíře. Z jeho smyslů jest nejdokonalejší čich. Avšak i zrak a sluch jsou dostatečně bystré.
        Hlavní jeho potravou jsou různé severské myši, hlavně lumíci, kterých požírá neuvěřitelné množství. Při značném počtu těchto zvířat v některých letech nemusí se vůbec starati o jinou zvěř. Sleduje vlky a lišky na jejich potulkách v naději, že se zmocní části jejich kořisti. V nouzi však loví i větší zvířata. Jest jisté, že vraždí soby, ba i losy. Thunberg praví, že prý zabíjí i krávy, roztrhávaje jim hrdlo. Lowenhjelm vzpomíná v popise své cesty Norskem, že dělá zde rosomák škody na ovcích, Erman se dověděl od Ostjaků, že vyskakuje losu do týla a usmrcuje ho. S tím se úplně shodují údaje Raddeovy. V příhodných pohořích u Bajkalského jezera jest rosomák trýzní u usedlostí pro dobytek. Putování sobů z východních částí Sajanského na jih k pramenům Jeniseje roku 1855 nemělo na způsob života rosomákova vlivu. Karagassové a Sojottové dokonce tvrdí, že nenapadá zde nikdy soba, nýbrž živí se jen kabary. Můj lovecký pomocník Erik Swenson mně vypravoval, že se rosomák plíží ve Skandinávii za vysokého sněhu tiše proti větru k zahrabaným kurům sněžným, pronásleduje je v děrách, které si tato zvířata vyhrabávají, a snadno je zabíjí. Lovci ho velmi nenávidí. Můj průvodce mne ujišťoval, že každého soba, kterého nemohl pečlivě ukrýti pod kamením, ožral v jeho nepřítomnosti rosomák. Často také odvleče návnadu z pastí nebo sežere chycená zvířata. Stejně tak si počíná na Sibiři i v Americe. V chyších Laponců působí někdy veliké škody. Prodere si cestu pomocí svých drápů dveřmi, střechami, krade maso, sýr, sušené maso apod., roztrhává však také uschované kožešiny a sežere, má-li velký hlad i tyto. V zimě jest ve dne v noci na nohách, a je-li unaven, vyhrabe si jednoduše ve sněhu díru, nechá se zde zasněžiti a pohodlně v tomto teplém loži odpočívá. Malou kořist sežere na místě s koží i chlupy, větší však zahrabe velmi pečlivě a žere ji na dvakrát. Samojedi tvrdí, že vyhrabává ze země i lidské mrtvoly a i tyto žere. Krade prý také někdy předměty nepoživatelné a schovává je. Cones píše, že z nestřežené lovecké chyše zmizely nejrozmanitější předměty, šátky, pušky, hrnce, kopí, nože, přikrývky. Stopy prozrazovaly, že zlodějem byl rosomák.
        Pro jeho všestrannou činnost nenávidí ho všichni severští národové, loví a pronásledují ho, jak jen lze, ač se jeho kožišiny všude neužívá. Eskymáci si lehnou před dírou rosomákovou na břicho a čekají, až obyvatel vyleze ven. Hned pak vyskočí, ucpou díru a pustí své psy, kteří sice neradi pronásledují takovou zvěř, avšak přece ho uloví. Pak přichvátá lovec, hodí lupiči na krk kličku a usmrcuje ho. V Norsku a Laponsku jest rosomák loven puškou.
        Přes to, že jest nevelký, nelze ho jako nepřítele podceňovati, protože jest poměrně silný, divoký a odporu schopný. Vypravuje se, že se mu vyhýbají i medvědi a vlci. Vlci pro jeho zápach asi se ho vůbec nedotýkají. Člověku se brání jen tehda, když se nemůže vyhnouti. Obyčejně se před lovcem zachraňuje útěkem a je-li pronásledován, uchýlí se na strom nebo na nejvyšší vrcholy skal, kam ho nemohou nepřátelé pronásledovati. Rychlí psi ho v rovné krajině, kde není stromů, brzy dohoní, rosomák se však velmi statečně a obratně brání. Jeden pes ho nepřemůže. Někdy ho sotva zmůže několik psů. Nemůže-li se před svými pronásledovateli uchýliti na strom, položí se na hřbet, uchopí psa silnými svými drápy, strhne ho k zemi a tak ho chrupem spořádá, že často na utržené rány zemře.
        Rosomák se páří na podzim nebo v zimě, v Norsku teprve v lednu. Za čtyry měsíce, tedy v květnu, mívá samice 2 - 3 mláďata, také však 4 - 5, která ukrývá v dutém stromě nebo ve skalním doupěti v měkkém a teplém lůžku. Nalézti pelech mladých rosomáků jest velmi těžké a stává se to pouze náhodou. Genberg vychoval mládě mlékem a masem a odchoval je tak, že za ním pobíhalo jako pes. Zvíře bylo neustále činno, hrálo si způsobně s rozmanitými věcmi, válelo se v písku, zahrabávalo se do země a šplhalo po stromech. Již když bylo tři měsíce staré, umělo se s dobrým výsledkem brániti proti útočícím psům. Nikdy nežralo nad míru, bylo dobromyslné, dovolilo, aby s ním žrali vepři, avšak psů u sebe nestrpělo. Bylo čistoty milovné a nepáchlo, pouze tehda, když na ně šlo více psů, které chtělo asi zastrašiti vyprázdněním svých řitních žláz. Rosomák obyčejně ve dne spal a v noci pobíhal. Ležel raději pod širým nebem než ve své boudě a miloval vůbec stín a chladno. Když byl stár půl roku, byl kousavější, byl však stále k lidem přítulný. Když jednou utekl do lesa, vyskočil staré ženě na sáně a dal se dovézti domů. Čím byl starší, tím se stával divočejší, jednou se tak pral s velikým psem, že bylo nutno psu přispěchati na pomoc, jinak byl zahynul. I ve stáří si hrál se známými lidmi. Když však mu neznámá osoba ukázala hůl, tu skřípal zuby a uchopil hůl zlostně drápy.
        Pokud jest zajatý rosomák mlád, je velmi veselý, skoro jako mladý medvěd. Ač nejsou jeho pohyby rychlé, jest přes to neustále činný, a pouze když spí, leží na jednom a tomtéž místě. Po stromě upevněném v jeho kleci snadno šplhá a nejrozmanitějším způsobem na něm cvičí. Někdy si hraje hezky s větvemi, velmi lehce a bez bázně seskakuje se značné výšky na zem a po železných mřížích klece nebo po kmeni opět rychle leze vzhůru. Někdy běhá cvalem v kruhu uvnitř klece, neopomene se však otáčeti, zda mu některý návštěvník nevhodil kousek koláče nebo jinou pochoutku.
        Vlastní povaha rosomákova se projevuje teprve tehda, je-li rosomáků více pohromadě. V berlínské zoologické zahradě žily tři kusy, a sice jedno staré zvíře a dvě zvířata ještě nedospělá, která se dostala do zajetí ještě mladá. Nic nelze si představiti zábavnějšího a veselejšího než tato dvě stvoření. Pouze zřídka kdy bylo je viděti odpočívati. Větší část dne si zvířata hrála, hry nebyly s počátku nikterak vážné, později však nabývaly rázu soubojů, při nichž bylo střídavě užíváno chrupu i drápů. Za neustálého štěkotu, mručení a vytí se zvířata po sobě válela, takže jedno leželo brzy na břiše, brzy na hřbetě druhého, spodní zápasník však svého soka opět setřásl a shodil, sám upadl, obě zvířata opět vyskočila, snažila se uchopiti navzájem pomocí zubů, tahala se za ocasy a opět se skoulela na zem. Byl-li souboj nebo hra ukončena, tu zvířata pobíhala po kleci, pročmuchala každý koutek, prohlížela každý předmět, naházela misky na krmiva a nápoj na hromadu, zlobila uklízející ženy, které myly jejich klec. Stále a stále byla zvířata v činnosti a zaujala na celé hodiny pozorovatele.
        Zcela jinak se zajatci chovali k hlídači, který jim nosil jídlo. Veškerá netrpělivost, kterou na sobě dává najevo hladné zvíře, jevila se u nich. Vyjíce, kňučíce, štěkajíce, drkotajíce zuby, poskytujíce si navzájem záhlavky a jiné projevy přátelství, běhali rosomákové jako pominutí a beze smyslu po kleci v žárlivosti hledíce na maso, váleli se, když jim je hlídač nedal okamžitě, a jakmile jim bylo sousto hozeno, vrhli se na ně žádostivě, jak jsem to ještě neviděl u žádného zvířete. Zdá se, že neutišitelná krvelačnost kun se u nich proměnila v žravost. Vrhají se, zapomínajíce na vše ostatní, jako beze smyslu na kousky masa, chápou je chrupem a drápy současně a žerou za hlasitého mlaskání, kňučení a funění, polykají dychtivě, takže člověk chápe báje starých spisovatelů.
        Podle Brasse přichází ročně do obchodu 6000 kožišin rosomáčích, povětšině ze severní Ameriky. Dnes stojí kožka 1500 - 3000 Kč. Rozhodně však se ročně usmrtí mnohem více rosomáků. Kožišiny jejich necení jen Kamčadalové, nýbrž i Jakuti a jiní národové sibiřští a dobře je platí. Podle Raddeho zůstávají všecky kožišiny rosomáků usmrcených ve východní Sibiři na místě a stojí 4 - 5 rublů (před válkou, pozn. překl.). Asijští národové, rovněž Poláci, jich používají do těžkých kožichů, Američané a Francouzi jako přikrývek na nohy, ke kterémuž účelu se znamenitě hodí pro svou různobarevnost a různou délku chlupů.

Brehmův život zvířat
dle čtvrtého německého, úplně přepracovaného vydání prof. O Strassena
přeložil a českými věcmi doplnil prof. Jiří Janda s redakčním kruhem.
Díl IV Savci, Svazek III.
Nakladatelství J. Otto, společnost s r. o. v Praze 1928
strana 330 - 333.