RUNA DEVÁTÁ
PROTI ČAJI A BEDUÍNŮM ZA PIVNÍ SPOLEČNOST

V této runě se rosomáci vydávají do jihofinského Lapinjärvi za přítelem Anttim na farmu. Zjišťují, že farma je ve skutečnosti hinduistickou sektou, kde se požití masa považuje za smrtelný hřích.Poznávají, jak je kruté, když tvá matka a sestra zároveň je Měsíc.Obdivují finskou nahotu na březích řeky.Rosomák se infiltruje do sekty a přináší cenné postřehy. Dochází k ideologické diverzi a seznámení s normálně smýšlející částí farmy.Zjišťujeme, že ať si ve stanu lehneš jakýmkoli směrem, vždy máš hlavu dolů.Zasazujeme sektě smrtelný úder. V Kouvole požíváme legálně maso.

Maso, to je lidstva spása
Chutná! Voní! Prostě krása!!!
Na světě jsou ale páni
Jež jsou vegetariáni
Nevím jestli berou herák
Nechutná jim však uherák!!!
V Lapinjärvi za kus bůčku
Milion bych vybral z účtu!!!

Ve vlaku z turkuského přístavu do Pasily, předměstí Helsinek, likvidujeme spánkový deficit a ocitáme se v tradiční pohodičce. Výrazný posun je vidět zejména u Pláči, jež hodinové čekání na vlak strávil na peróně vleže na karimámě jak ten největší humusák...Na nohy ho nepostavil ani náš švédský známý ze včerejška, jehož jsme potkali na peróně ve společnosti též slušné kocoviny...
Vystupujeme tedy v Pasile, nedaleko slavné Hartvall Areeny. Mé iluze o Finsku dostávají hned tady první trhlinu poté, co mě odmítají slečny z místního bufetu nalít vodu (naštěstí to nebyly Finky, ale černošky) a já musím vypláznout 2 eura za limonádu Jaffa.
Finsko se však snaží nám vše vynahradit. Pláča na peróně, odkud nám jede lokálka do Kouvoly, s otevřenou pusou pozoruje krásnou jemnou světlovlásku:
"Ty bláho! Takováhle má jen ležet na sofa a vonět!" glosuje.
Mě se honí v hlavě myšlenky, že jsem zase ve Finsku a že jsem trošku v rozpacích z toho, že jedeme teď za Anttim, na jakousi farmu "Sestra Měsíc", o které už básnil loni ve srubu Tuiskukuru, kde jsme mu, promočenému a v depresi ze samoty, s Martinou zvedli náladu a našli v něm dobrého kámoše. To jo, ale přece jen - rok jsme se neviděli, bude tam s ním strašně cizích mladých Finů a navíc - laponská horečka taky už slušně klepe na dveře! Tady v jižním Finsku je téměř třicet nad nulou, a my přece vyjeli ne za vedry, ale za chladným laponským podzimem RUSKA, který se objevuje s prvními nočními mrazy...
Kolem projíždí vlak z Moskvy, který mi připomíná hororové monstrum, jakoby opancéřované, pokryté letitou špínou. Tak tam teda ne...
Mimochodem , ani vlak do Kouvoly, která leží asi 100 km severovýchodně od Helsinek, nesplňuje požadované standardy. Ač jej celý prolézáme skrz naskrz, nemůžeme v něm najít WC! Pravda, je to lokálka, která jede jen hodinu a půl, ale přece jen, co kdyby se nám chtělo?
Příroda v jižním Finsku, viděná z jedoucího vlaku, se ještě nijak výrazně neodlišuje od té české. Je zde pravda více lesů, které prorůstají přímo do měst, městysů a osad, ale je na první pohled vidět, že jde o les tzv. "kulturní", což v překladu znamená "člověkem notně zprzněný". Četné pily a dřevozpracující fabričky jsou ale v každém případě lepší, než chemičky při Praze...Míjíme vyprahlá pole již po žních, lemovaná červenými či přírodně dřevěnými farmami a staveními. Rozvíjíme debatu o tom, že by nemuselo být zas až tak od věci vyrazit někdy do Laponska v zimě, na běžkách. Schváceni zdánlivou iracionalitou tohoto nápadu, krátíme si čas pozorováním lepé zrzky, neustále telefonující svému příteli z každé zastávky (a že jich tato lokálka má!) Poté, co krasavice svléká džínovou vestu, již jen mlčíme a pokradmu civíme na její opálené tělo v bikinkách...A pak že chladný Sever!
Vystupujeme v Kouvole, což je na mapě docela velké město. Ve skutečnosti je to však rozlezlá vesnice, zvíci nejvýš Dobříše, či Mnichovic. Finské rozměry jsou pochopitelně úplně jiné, v téhle obrovské zelené zemi je za město považováno skoro všechno (třeba laponské "velkoměsto" Ivalo má asi 1.500 obyvatel) Autobusové nádraží, odkud odjíždíme busem Kouvola-Helsinki do 35 km vzdáleného Lapinjärvi, nalézáme snadno, hned naproti vlakovému. Obdivujeme na slepé koleji odstavenou historickou lokomotivu, později zjišťujeme, že tento artefakt je vlastní všem finským nádražím.
Busík do Lapinjärvi (nevím, proč se to jmenuje Laponské jezero, když do Laponska je odsud 1200 km) je strašně drahý. Naše debata je značně monotematická. Mám pocit, že finští spolucestující již po čtvrthodině jízdy musí chápat význam českých slov "svíčková", "bůček", "kotleta". Že jsme radši nedrželi pysk! Jak dokážou okamžiky příští, zřejmě jsme na sebe přivolali pomstu strašného boha Ilmanlihaa, tzv. "Bezmasáka"...
Výstup v Lapinjärvi se rovná menšímu šoku. Antti má údajně žít ve vsi Heikinkylä asi 6 km od Lapinjärvi. Na podrobné mapě Finska je Heikinkylä sotva znatelnou tečkou, ale Lapinjärvi je zde opět slušně velké. Realita je však zcela jiná. Není tu totiž zhola nic, krom zavřeného srubu místní taxislužby!!! Naše plány, že si zde nabereme vodu, zavodníme se a uvaříme si těstoviny, jsou smeteny ze stolu. Nezbývá než hladoví a žízniví vyrazit v pekelném vedru po prašné silničce mezi lesy směr Heikinkylä (či taky po švédsku Hindersby1). Ojojoj, to je řehole, v tomhle vedru, s olovem na zádech a navíc po silnici! Naštěstí za sebou asi po 300 m chůze slyším hrčení motoru.Naslepo mávnu a auto, řízené starší Finkou, staví!!!
Konečně mám šanci prorazit s finštinou! Musím říci, že mluvím docela dobře, horší je to už s rozuměním, neboť Finka mluví rychle a používá kvanta mě neznámých slovíček. Nicméně se dohodneme na všem podstatném. Jede přímo do Heikinkylä, navíc zná farmu Sisar Kuu (Sestra Měsíc), bydlí prý asi kilometr dál v lese. Neunikne mi podivný výraz té bodré dámy, když se o farmě zmiňuji, ale nepřikládám tomu žádný význam. Ptá se samozřejmě, jakto že umím finsky, haní místní kraj jako velký buranov a tvrdí, že se jí za celý život odsud nepodařilo vypadnout.
Vyhazuje nás v záplavě našich díků snad 50 metrů od farmy, na kraji lesa. V ústrety nám zeje veliké zelené dřevěné stavení. Nemáme čas na rozpaky, už jsme tu, slavobrány žádný, spíš asi 6 mladých světlovlasých Finek, které kupodivu chápou, kdo jsme a se severským klidem přijímají tento fakt. Objevuje se Antti, probíhá objetí, ale mé pochyby to nerozptyluje. Všichni na mě mluví finsky a já docela nestíhám.
Antti nás vede do jednoho z mnoha pokojů farmy. Všímám si, že Pláča bledne a vraští tváře. Tento kovaný "pivní blb", milec všech putyk a knajp, zarytý radikální odpůrce čajoven, orientálních esoterických věd a všeobjímající lásky je silně otřesen interiérem farmy. Všude ze zdí totiž visí pestrobarevné hábity, tu a tam trůní jakýsi Šiva či kdo na oltáři mezi řvavě barevnými baldachýny, a co je nejhorší, neunikáme ani "náhodně pohozeným" brožurkám, jejichž názvy dešifruji jako "Škola jógy", "Matka Měsíc" (ouvej, to zní zle sektářsky, čili tato farma když je "Sestra Měsíc" pak "Matka Měsíc" bude jistě zastřešující institucí...ojojoj) či jako finále "Proč jsem se rozhodl nejíst maso". Jsem též lehce v šoku, mám totiž rád svobodomyslnost a celkem mi vadí, když se pod její rouškou , pod pláštíkem "alternativního životního stylu" skrývá stádnost a organizovanost nejhrubšího kalibru. Nekomentuju ale nic, nic totiž o tom nevím a jen doufám, že se Antti během roku, co jsme se neviděli, nezbláznil. Jasně, věděl, jsem, že je vegetarián, ale tohle???
Jsme ubytováni v jednom z pokojů, všímám si že Pláča horečně ukrývá v báglu šišku uheráku - takže jsem se v odhadu jeho pocitů nesek. Rychle vytahuji fláděru Becherovky, dárek Anttimu, abych zmírnil narůstající rozpaky. Antti zřejmě chápe, proto nás vyzývá, jestli bychom si nešli zaplavat do řeky. Máme sice hlad jako prase, ale tohle řešení je v africkém vedru taky dobré. Chvilku jsme v pokoji sami a dovedete si, milé čtenářstvo, jistě představit litanie z Pláčových úst.
"Ty vole, co to je za sektu? Kam´ s mě to zatáhnul? Tady jsou samý Beduíni!!!"
Já se vzmůžu jen na pokrčení rameny a nesmělé konstatování, že jsem taky trochu mimo, ale že Antti je určitě v pohodě, že tomu ale tady šéfuje někdo opravdu prazvláštní.
Vyrážíme k řece, přes vyprahlá pole. S námi jde krom Anttiho a ještě jednoho týpka asi 6 dívek, všechny se nám představily, ale pamatuju si jen Aino, docela příjemnou skromnou holku, která se se mnou hned dává do řeči. Nálada se vylepšuje. Jsem člověk přizpůsobivý, pokud mi nebude nikdo kecat do života, toleruju ledaccos. Spíš mám obavy o Pláču, že tohle na něj bude trochu moc. Antti se zdá být zase tím fajn chlapíkem z loňska, kecáme ve třech, učím se nová slovíčka jako "vyschlá plotice" (jednu potkáváme na cestě při říčce), "kalná řeka" versus "špinavá řeka" apod. Pláča statečně šlape ve společnosti zbylých Finek a mlčí.
Dorážíme na kouzelné místo na břehu kalné, ve vedru málo vodnaté říčky Tessijoki. Břeh je zde lemován plochými skalkami, jak Antti vysvětluje, funguje to zde jako přírodní prádelna. Usazujeme se na skalkách, Finové se začínají svlékat. Volím geniální variantu, jak vyřešit rozpaky, zda jít do naha, či ne. Oblečený začínám balit jointa z christianské zásoby, tím získávám drahocenný čas. Poté, když zvedneme hlavy od špíčka, vidíme všech 8 Finů jak je pánbůh stvořil. Jdeme tedy taky do naha...(ach ty chytré české hlavičky). Ať se jde každý bodnout s názorem, že Skandinávie je země chladných, odtažitých lidí!!! Tenhle spolek se zdá být mnohem více "open minded" než my. "Léro" s hašišem nikdo neodmítá a rozproudí se dobrá konverzace. Kecáme o Čechách, představuju Pláču, rozebíráme muziku (jak já, tak Antti máme kapelu). Též pohovořím o borrelióze, respektive o antibiotikách, co beru, abych vysvětlil, proč vyhledávám stín, když se všichni válí nazí na sluníčku.
Koupačka je výborná, voda je krásně teplá, přesto však osvěžující. Asi po hodině zevlování se zvedáme, že máme hlad, že si jdeme něco uvařit. Na farmě, kam brzo dorážíme, se mihne jakýsi podivín , hipik jak stehno, který si nás měří nevraživým pohledem, pak něco hustí do Anttiho. Ten se provinile blíží k nám a povídá:
"Víš, teď jsem mluvil tady se zástupcem majitelky...Tady na farmě platí, že se tu nesmí požívat maso. Pokud máte s sebou maso, prosím, nejezte ho!"
A sakra! Pláčův škleb nelze skrýt ani za oponou Národního divadla. Já jsem taky rozladěn. Ne snad kvůli samotnému faktu, jednak jeden den bez masa jen prospěje, jednak pravidla má každý svoje a je třeba je respektovat, myslím si. Ale pěkně mě dožírá, že ten hipik, ten nesympatický striktní beduín nemá na to nás oslovit přímo a seznámit nás s jeho pravidly, ale zneužije k tomu dobráka Anttiho, o kterém ví, že to je můj kamarád. Tak to ti, ty čičmundo, nedaruju! myslím si.
Antti a Aino nás zvou na vegetariánský oběd. Napětí houstne. Jednak k tomu přispívá četba vývěsky, kde je v bodech striktně rozepsáno, za jakých pravidel se zde vaří. Bod č. 1: GURU MANTRA, mluví za vše. Druhak  vůbec netušíme, jak vyplnit kulturní mezeru, jež se mezi námi masaři a místními jogíny rozevírá jako pekelná rokle. Co když bude třeba při jídle odříkávat mantry? Smí se při jídle mluvit, případně o čem? Můžeme se zvednout dřív, než dojí šéfik, Hipik?
Jídlo se dá kupodivu jíst. Jde o špagety (jistě bezvaječné), zeleninovou omáčku, pražené oříšky (ty vedou!) a cizrnovou kaši (ta naopak). Jinak ale vládne mlčení a my oba se cítíme jak Papinovy hrnce. Trapno vyvrcholí, když ve snaze si nalít vodu z jakési prapodivné konvice polévám stůl. Naštěstí vnímám Ainin veselý pohled, který jako by říkal "bodej na to, pohoda!". Pláča mě po jídle manipuluje do naší místnosti. Tam se již neudrží:
"Hele, tady je to dost v prdeli, ne? Já se tu cejtim jako idiot?! Byl´ s taky tak nervní při tom jídle? Co bys řek na to jít ven a postavit si stan? Já se tu vůbec necejtim dobře!"
Souhlasím. Vypadnout pod stan je nejlepší varianta. Získáme tak jistou autonomii a soukromí, navíc, když bude chtít někdo pokecat, může za námi a my nebudem jak na jehlách.
Problémem ovšem je, jak vysvětlit, že se krademe přes jídelnu plnou Finů s bágly na zádech ven, jak objasnit, že nejde o odmítnutí pohostinnosti, ale o pouhý útěk před duchem Matky Měsíc? Hrdinně říkám kamarádovi, že to je OK, že to ošéfuju, ale vůbec přitom nevím, co udělám.
Chvíle CH je tady. Rudí jako vaření raci míříme s bágly přes místnost plnou beduínů a cítíme, jak se všichni na nás tázavě a udiveně dívají. Nevypadne ze mě nic chytřejšího, než:
"Pardon, my jdeme pod stan, nechceme rušit vaše soukromí". Blbý, co? Ale něco zaznít muselo...
Slyším Aino, jak volá, že máme zůstat, ale to už jsme venku. Napětí z nás padá jako lavina. Dokonce se začínáme chechtat. Pláča říká:
"Cos jim to vole řek? Prej že nechceme rušit??? Haha, ale dobrý, seš šéf, jsme venku!"
Začínáme se docela bavit. Vtipkujeme na účet místního šéfika-hipika, který v době, kdy jsme zdrhali, seděl v jídelně důležitej jak bejk s kytarou, na kterou vůbec neuměl, drnkal jeden akord a předzpívával jakési mantry. Všimli jsme si, jak žárlivě, jako kohout na hnoji, hleděl po svých dívčích ovečkách, aby se mu náhodou nerozutekly za náma...
"To je debil!" hlásí Pláča, "viděls ten jeho tupej ksicht? To má z toho veganismu! Zrní mu rozežralo mozek! Ten by čuměl, kdybychom vzali ten náš uherák, zabodli ho za chatou do pole a přišli za nim a řekli  "Hele co se ti tu urodilo, to je dar vod Šivy, to musíš sežrat! A do rána bysme sepsali brožuru Proč jsem nepřestal jíst maso a dali mu jí pod polštář..."

Pravda, že ve dvou je nám podstatně volněji. Stavíme stan, válíme se ve stínu krásných lip a přemítáme, že to tu zítra zabalíme brzy po ránu a ušetřený čas raději strávíme v nějaké kouvolské krčmě. Dávám k dobru, že Finsko je zemí, které odjakživa mělo problémy se sektami. Moje milá a jedinečná učitelka finštiny Zita (mj. zásadová antibeduínka a pravý pivní blb) vyprávěla zejména o "laestediánech", sektě, která ovládla v 50. a 60.letech Laponsko. Tito potomci šíleného pátera Laestedia, který násilně christianizoval Sámy v 17.století, zavedli nelítostně puritánské náboženství mezi prostými Sámy a severními Finy, zakázali zpívat (krom žalmů vlastní výroby), sex (ten je ale na dálném Severu zejména v zimě jedinou radovánkou), alkohol (viz major) . Puritánské sekty, které notabene převzaly jisté šamanské pohanské prvky, dusily zemi, byly příčinou mnohých lidských tragédií mezi opravdu prostými, přírodními a křesťanství nechápajícími Sámy - již chápu, proč kdysi v roce 2000 norský Sámi Nils z Guovdageaidnu tvrdil, že laponský animismus je pro Sámy mnohem pochopitelnější, než křesťanství... Kdo nevěří, nechť si přečtě něco z tvorby spisovatele Timmo Mukky, nebo skoukne nějaký filmeček, podle jeho knih natočený (Země je hříšná píseň , Milka atp.)

Pláča pokyvuje, usmívá se, je to zas ten starý dobrý brach, společné utrpení nás zase dalo dohromady.
"Hele, to jídlo bylo sice gut, ale já mám hlad!" dí po chvilce. To je velká výzva. Musíme ovšem postupovat velmi obezřetně. V tom jsme ale pašáci, neznající bolest. Hodláme uvařit GULÁŠOVÉ těstoviny se sušeným MASEM, přidat do nich Pláčovu tzv. "zeleninovou sušenou směs", která ovšem obsahuje značné procento SUŠENÉ SLANINY a pochopitelně do již hotové směsi nakrájet trochu UHERÁKU.
Naše aktivita neuniká Hipikovi. My ho ovšem přečůráváme, jsme přece Češi! Ve chvíli, kdy se ometá nebezpečně blízko a nasává vůně z kotlíku, vytahuju z báglu MOŘSKÉ ŘASY, dle mě nejtypičtější artefakt veganství a racionální výživy, jež díky vnuknutí bohů přežily pražskou čistku v báglu . Beru řasy zamilovaně do prstů, láskyplně k nim přičichám a před zraky Hipika je vhazuji do ešusu (koneckonců, vybrat je z jídla a vyhodit můžeme vždycky). Hipik se, oklamán a spokojen, odvrací a vyráží hlídat své slečny...

V podvečer přichází definitivní bod zlomu, signalizující Hipikovu finální kontumační prohru. Z farmy vylézá Antti s kytarou, doprovázený Aino a ještě jednou milou zrzkou jménem Hilkka.
Hipik hlídal, ale neuhlídal! Pohodová a bezpředsudková část farmy jde za námi. Začíná docela slušná zábavice. Pláča dává kolovat český rum, Antti začíná hrát, holky překrásně zpívat. Pociťujeme pravou finskou lupsakku, čili neohraničenou bezmeznou pohodičku. Kecáme nad mapami, Antti rozhodně doporučuje v parku Kekkonen přejít Sokosti a vydat se do pusté východní části, směr Raja - Jooseppi.
Pláča již jistě chápe, že pod slupkou beduína může být fajn člověk a já jsem ze srdce rád, že Antti zůstal takový, jaký byl v mých vzpomínkách...
Hipik se však nehodlá vzdát. Chvilku se ometá kolem nás a pak vyzývá Anttiho, že je čas zalít polnosti. Využívám toho a poprvé otevřeně oslovuji Hipika, zda nechce s něčím pomoct. Je tím evidentně překvapen a uznává, že ve třech se to lépe táhne. Nasazuji masku prosťáčka a zahajuji infiltraci do vedení sekty...
V rozlehlém skleníku se Hipika táži, jak tahle farma vůbec funguje. Dozvídám se zajímavé věci. On sám zde je už 5 let, ale skutečným šéfem je prý majitelka farmy, beduínka všemi mastmi mazaná, beduínismem do morků kostí pročpělá. On nic, on muzikant, jen je správcem farmy v její dočasné nepřítomnosti. Ta zajisté šílená dáma je zakladatelkou jogínsko-hinduistické společnosti Matka Měsíc. Zbylí lidé jsou tu přes léto na prázdninách, jezdí sem dost volnomyšlenkářů z Helsinek trávit víkendy.
Celkem jsem si oddech, že Antti a Aino s tímhle blázincem nemají nic společného. Dochází mi, že tu jsou kvůli zevlu, klidu a přírodě, vždyť Anttiho rodiče jsou taky farmáři, chlapík k tomu má prostě vztah. To mi stačí.
Nechci se nakazit beduínismem, tudíž beru návrh Anttiho se projít po poli a pokecat o agronomii. Zároveň naznačuji, co jsem se dozvěděl od Hipika, že to je pro mě překvapení a jedním dechem se ptám, jestli se tu pěstuje konopí.
Antti se spiklenecky ušklíbne:
"Letos na jaře probíhalo hlasování. Baba, co to vede, tu dost často není, tady jsou lidi, když tu není, víš, ona to přehání. Nechce dokonce, aby se tu kouřilo, včetně tabáku, a o alkoholu ani nemluvě. Ale na to my kašlem, to by se nedalo! No... v tom hlasování šlo teda o hulení, žejo. My, co jsme chtěli pěstovat, jsme to o jedinej hlas projeli...snad za rok! Já tu budu ještě 14 dní, pak valim zpátky do práce. Timmi (nebo tak nějak jmenuje Hipika) je tý ženský pravá ruka, ale má jednu výhodu. Hulí jointy...Takže to nějak tady koulíme..."
Dále se bavíme už fakt jen o zemědělství. Přiznám se, že kdyby to nebylo hnízdo beduínů, vůbec by mi nevadilo tady v létě vegetit, pěstovat mrkev, tuříny a další zelí, musí to tu být jinak asi moc v pohodě. Antti všechno vysvětluje, je vidět, že rostlinám rozumí (ale proč je potom jí :)), říká, že letos je v jižním Finsku nemilosrdné sucho, již 3 týdny ani nekáplo. Hážu fóreček, že to je jistě důvod, proč letos na polích nevyrostl salám a nesmí se tu tudíž jíst maso. Antti chápe, jsem fakt rád, že se s ním dá kecat o všem úplně v klidu, že to zvláštní pouto, které se mezi námi vytvořilo loni v Laponsku, nezmizelo.
Vracíme se zpátky, slyšíme totiž, že Pláča a holky jsou v družné zábavě, až na pole doléhá smích, zpěv a Pláčovo naléhání, ať holky přijedou do Čech..."co navštívit v Čechách kromě Prahy, co jako doporučuju? No přece Nymburk! KAUNIS KAUPUNKI !!!" (jakože krásné město, pán má na finštinu talent!)
Pláčovi po rumu blýskají očička:
"Lupsakka, bratře!" Holky se smějí, že už umí super finsky, když zná slovo "lupsakka".
"Hele, víš, já jim nemoh vysvětlit, že dle norem EU není českej rum vlastně rum, zvláště když holkám chutná úplně jako rum! Tyjo, to je řehole! Hele, já tu zažil folklór jako svině, ty nádherný zpěvy, škoda že nemám diktafon, to by se kluci "Na Žofíně" zbláznili..."
Antti spiklenecky přitakává, jako že má nějakou travku. Balíme jointa. Nálada jde ještě nahoru. Aino se zajímá o peprné české výrazy, které jí píšu na papír. Dokáže je docela dobře používat.
Zpíváme, teda zvláště holky, je to naprostá paráda!!! Pláča propaguje Litinovou vanu, překládáme texty, je fakt perfektní sranda. Vlahý, teplý letní večer! Rozpaky ze dne jsou pryč, medíme si a říkáme, že tu určitě ještě zůstaneme dopoledne, podle plánu.
Jdu dokonce dovnitř, kde je harmonium, hraju písničku , kterou jsem složil s Juhem, je samozřejmě ve finštině a je o tom, jak se tráva mění v jointa. Má to slušný úspěch. Antti mi pouští na CD jeho kapelu, rozhodně to není žádný beduínský "new-age", ale spíš pěkně našláplý funky. Navíc říká, že se rozhodl navíc k tomu hrát folk, dělat jen písničkaření s kytarou.
Seance se rozpouští asi v deset večer.
Jdeme do stanu. Bohužel, vinou stressu zažitého odpoledne, se mi THC dostává do krve se řádným zpožděním a účinky jointa kulminují ve chvíli, kdy se má jít spát. Jsem vysmátej jako zvíře. Pořád něco kecám, ruším Pláču a všemu nasazuju korunu, když hlásím:
"Hele, tobě nevadí, že spíme hlavou dolu? To je děsnej zpruz! Já takhle neusnu! Já se musim přestěhovat, dát si hlavu na druhou stranu, směrem ke vchodu!"
"Pro mě za mě, dělej co chceš," brblá Pláča, "ale mě se leží super, já mám pocit, že jseš jen strašně zhulenej..."
"To sice jo", hýkám, "ale tohle se fakt nedá..."
Stěhuju se hlavou ke vchodu, ale klid dlouho netrvá:
"Hele, já nevim, jak je to možný ale i tímhle směrem jsem hlavou dolu!"
"Já to řikal! Ty jseš regulérně zhulenej! Drž už hlavně hubu..."
Moc se to nedaří, ale asi po hodině vychechtanosti, naprosto nesmyslné, konečně usínám...
Zlý je jen to, že začínám bejt po práškách vážně nechutně spálenej, pálí mě hrozně obličej a ruce...

Vstávám před osmou, farma ještě spí. Toho využívám k finální ideologické diverzi proti Hipikovi a majitelce. Chce se mi totiž, jemné slečny prominou, pěkně na velkou. Ve chvíli, kdy usedám na mísu mě se smíchem napadá, jak by se asi tvářil Hipik, že jsem do jejich žumpy umístil výkal, prokazatelně obsahující ŽIVOČIŠNÉ ZBYTKY!!! Asi se to chlapec nedozví, ale jisté je, že odteďka "Sestra Měsíc" už nebude to, co byla předtím. Možná, že za rok zde budou na zahrádce pobíhat kvičící čuníci...
Venku píšu deník, kecám s Anttim, který mi hraje na kytaru jeho nové folkovky. Nezná bolest, pokud rozumím textům, je to moc v pohodě, líbí se mi písnička o vandrákovi a jeho kočce, který mrzne v laponský chýši, ale život mu zachrání kočička, která vleze do kamen a jiskrama z jejích očí zapálí oheň...to je fakt dobrý. Hustá je i písnička "Byrokraatti", tý rozumím míň, ale je jasný, o co v ní jde "...nechceme tvořit dějiny, chceme jenom žít..." tak to jo, to beru.

Pláča se probouzí v půl desáté do růžova. Brzo se před naším stanem znovu obnovuje včerejší společnost. Obohacuje ji tak napůl Hipik, který sedí na houpačce, předstírá četbu, ale ve skutečnosti pokukuje, jestli Aino a spol. nezašly v přízni k těm českým masožroutům až moc daleko...šašek!
Pláča na jeho adresu vtipkuje:
"Bratře, všim jsem si, že Hipik to nemá ale zas tak moc ideologicky srovnaný! Představ si, že jsem ho viděl v kuchyni, jak plácačkou mlátí mouchy!!! Co na to jeho KARMA?"
Před polednem bereme tajně uherák a jdeme s Pláčou k řece. Pěkně se vykoupeme, já ale ve vedru začínám kvůli spáleninám slušně trpět. Nedovedu si představit, jak budu trekkovat, když bude takové vedro a slunce, které na kůži s alergií působí jako louh.
Návrat, loučení (s někým od srdce, s někým lehce posměšné, viď, Hipiku), výměna kontaktů s Aino. Máváme za sebe a opouštíme farmu SISAR KUU, vstříc Kouvole, Riihimäki a zítra...LAPONSKO!!!
Vedro na silnici je nesnesitelné. Obaluju si ručníkem, šátkem, vším možným obnažené části těla, takže připomínám palestinského terroristu (který byl na návštěvě u Hipika, koordinovat internacionální beduínismus...) Po třech kilometrech muk jede druhé auto, je to školní taxi. Zblble na něj mávám a ono staví! Všímám si, že to je tágo, Pláča mě hlásí, ale řidič to chápe správně, slibuje cestu do Lapinjärvi zdarma, my usedáme do klimatizovaného mikrobusu a těžce si medíme... ten stop ve Finsku není rozhodně špatnej!
V Lapinjärvi asi po třech minutách jede autobus do Kouvoly. Tam propadáme nezřízeným orgiím, nasměrovaným po antibeduínsku vůči masu a pivu. Kupujeme párečky a plechovky Kultičky a piknikujeme v parčíku. Ať nám beduíni celého světa vlezou na hrb!!!
Do odjezdu vlaku zbývá pár chvil, které trávíme na zahrádce na náměstí. Kulta chladí a finština mi splývá ze rtů jako voda. Hospodská nemá šanci si všimnout, že ten týpek, co si objednává ještě dvě piva a ptá se, kde je WC, vůbec není Fin...
Pěkně se nám to rozjíždí, bratře!!!


1 Finsko je dvojjazyčná země, ač zde žije jen 6% Švédů. Určité oblasti pobřeží, zejména na východ od Helsinek, při Turku a pak také v Pohjanmaa na pobřeží Bothnie jsou však místy více švédské, než finské. Tam, kde švédská populace převažuje, je první nápis ve švédštině, tam, kde Švédové žijí, má obec povinné oba názvy. Analogicky tomu tak je i v Laponsku (Finové a Sámové). Oblast Lapinjärvi, čili Lappträsku, patří do kraje Porvoo (Borga), kde je skoro 50% švédská "menšina".

<<< x >>>