RUNA OSMÁ
CESTOU VIKINGŮ

Nyní se čtenář má možnost zamyslet nad nebezpečím moderní, technologií prošpikované civilizace. Dozvíte se, čím jsou proslulé trajekty do Finska. Něco o skandinávské výchově teenagerů. Blues není doménou jihu USA. Jak získat v Laponsku sobí farmu? Co všechno může posloužit švédským opilcům jako sprcha?

Rychlovlaky když se řítí
Po kávě se chce jít blíti
Švédové jsou asi hluší
Za jízdy zaléhaj uši
Z vlaku na loď, moře piva
Tak to na lodích chodívá
A Švéd sťatý, pro legraci
Zaplavil náš trajekt v noci

Historická chvíle je tady! Dánsko, země z písku a z vody zmizela za obzorem a my vjíždíme do hrdé, pyšné, neskromné země švédské, země vytesané z žuly a granitu! Že žula a granit jedno jsou, není v této chvíli důležité. Není důležité ani to, že krajina po první desítky kilometrů ve švédském království jako by z oka vypadla svému jižnímu rivalovi. Vždyť také kraj Skane, nejjižnější výspa Švédska, ve středověku patřila pod dánské léno. Ale to necháme jistě na pánech Krügerech a Helmerech, však oni se mezi sebou (jako v minulosti již tolikrát) jistě dohodnou!
Nerad bych, milé čtenářky a drsní čtenáři, abyste po přečtení minulé runy podlehli dojmu, že se v nejbližších dnech mezi těmito dvěma bodrými národy rozvine krvavý vyhlazovací boj podobný řádění Srbů a Chorvatů v Bosně. Nic proti unitárnímu vnímání světa, ale přece jen, severské národy jsou podstatně kulturnější. Vzájemná řevnivost, typická pro celou Skandinávii, se zde spíš podobá vztahům česko-slovenským. Oficiálně jde o nerozborné přátelství, prodchnuté notnou dávkou patetičnosti, o společný trh a internacionální spolupráci mnohem pevnější, než vyžadují současné regule Evropské unie. Pokud například cestujete z Dánska do Švédska přes moře na jeho neužším místě, tedy z dánského Helsingoru do švédského Helsinborgu, zřejmě vám neunikne obelisk, oslavující vítězství Skandinávců nad německým nacismem. Jazyk textu, vytesaného do žulového pomníku, připomíná v mnohém vzletný patos dob internacionálního socialismu. "...a když se planoucí srdce národa dánského a švédského spojily jako ohnivý, jiskřící oblouk nad Oresundem, aby vyhnaly ze svých zemí nacistické Němce"... to hovoří za vše.
Na druhou stranu, vzájemné špičkování , vtipkování a bodré invektivy k vzájemnému vztahu Dánů a Švédů patří také. Taktéž je to mezi Nory a Švédy (Norové si utahují ze Švédů jako z lidí namyšlených, do sebe zahleděných a žijících v šerém pravěku zašlé slávy, Švédové zase vnímají Nory, jako by teprve včera vylezli z drnových chýší na břehu rybami pročpělých fjordů). Chudáky Švédy prostě nemá nikdo rád. I ve Finsku je to podobné, zažil jsem, jak Finové oslavovali vítězství České republiky nad Švédskem v hokeji. No...jejich starosti bych jako Čech celkem chtěl mít. Z mého pohledu samozřejmě vede Finsko, ale rozhodně bych se nezlobil, kdyby mi neznámý mecenáš zasponzoroval doživotní vegetování zrovna v prohnilém a reakčním Švédsku...
A jak se vyvíjí naše cesta? Vlak X2000 konečně začíná dělat čest svému jménu. Jakoby na své domácí půdě odhodil opatrnost a rozjíždí se závratnou rychlostí. Pochopitelně vůbec necítíš, že jedeš, kdybys cestoval v noci, můžeš si myslet, že vlak přeci nemůže jet rychleji než lokálka do Berouna, když to vůbec nedrncá. Ale ani ze dne nemáš z koukání po krajině okýnkem taky nic. Na vině je právě kosmická rychlost vlaku, díky níž se okolní, stále více zalesněná krajina, podobá rozmazané zelené zdi kolem tratě.
Za Lundem (kde jistě pobíhá houf blonďatých, čestných a hrdých dětí, zplozených doktorem Helemerem) konečně stíháme, že jsme ve Švédsku. Jeho nejopěvovanější atribut, žula (či lépe žula a granit) začíná lemovat v podobě bizarních skalních útvarů trať, majestátní pralesy vystřídaly dánská pole, tu a tam probleskne černavá hladina bezedných jezer, či azurová modř tichých, líných řek.
Tu neuvěřitelnou vzdálenost do Stockholmu (okolo 700 km) vlak zvládá za pět a půl hodiny. Cesta je příjemná, přesto se však nevyhneme drobným problémům. Vysoká rychlost vlaku, způsobující jistě přetížení několika g , zřejmě vyvolává odstředivou sílu i v žaludku mého parťáka, který začíná blednout po vypití velkého kalíšku překapávané kávy, národního nealkoholického nápoje všech Skandinávců.
"Kafe, ten buržoazní patok, to není nic pro mě!" prská nazelenalý Pláča. "Možná budu blinkat, bratře!" dodává po chvíli, přemáhaje vlnobití v žaludku, připomínající pověstný malström. "Nojo, ale co nadělám, když pivo tady vyjde na dvě kila!" dodává na svou oblíbenou notečku. To mě zase severská káva docela chutná. Netuším přesně, jaká specifika má vaření kávy ve Skandinávii, ale v každém případě je vůně kávy, podávané na severu Evropy, úplně jiná, než u nás. Možná je to tím, že káva je zde mletá poněkud nahrubo, možná i tím, že se mlékem zalévá často kávová drť už předtím, než do konvice přijde vroucí voda. V každém případě, ač v Čechách, když už to musí být, piju mnohem raději čaj, skandinávskou kávu neodmítám. A tak si i zde dávám řádně do nosu a kamaráda jen tiše lituju. V tomto vlaku je možné si jít do restaurace pro nášup kávy či čaje, který už je zdarma. Považuje se však za neslušné si nechat dolít více než jednou.
Ponechávám Pláču svému osudu, jelikož zjišťuji, že mám taky své problémy. Prvním , zdaleka ne bezvýznamným je fakt, že pan doktor nekecal, když říkal, že silná antibiotika proti borrelióze, která stále užívám, vyvolávají na slunci silnou reakci, projevující se masivními svědivými spáleninami. Můj nos a hřbet dlaní začíná růžovět, pálit a svědit. Počasí je stále bezmračné, takže se pravděpodobně mám na co těšit. A tak si od této chvíle skoro kacířsky přeju, aby se zatáhlo a začalo aspoň na chvíli pršet.
Dalším, mnohem malichernějším problémem je, že celý vlak je nekuřácký. Můj návyk na nikotin je však silný a tak se cesta, obzvláště po vypití půllitru kávy, jež, jak známo , vyvolává chuť na čouda, stává poněkud dlouhou. Zkouším to, podobně jako několik Švédek, vyřešit ve stanicích výstupem na perón a ukojením návyku během zastávky. To však není nic jednoduchého. Vlak staví vždy tak na půl minutky. V praxi to znamená, obklopen podobně nervózními Švédkami (kdyby aspoň byly mladé a krásné!) křečovitě viset ve dveřích vlaku, zapálit smotek, rychle jednou potáhnout, a v zavírajících se dveřích proklouznout zpět do vlaku, ještě poslední škvírkou vydechnout dým a vyhodit vajgla vpravdě královského.
"Kéž bys tam zůstal, na tý zastávce, ty kuřáku smradlavej", prská Pláča, jemuž představa nikotinového smradu ještě zhoršuje jeho žaludeční potíže.
"A jak by ses asi domluvil ve Finsku, frajere?" kontruji.
"Nabrnk bych nějakou vonící Finku a pak bych už žádný slova nepotřeboval, kámo!" frajeří se Pláča.
Před Stockholmem vlak zajíždí do několika tunelů v třísetkilometrové rychlosti. Samozřejmě, že uši nestíhají přetlak a pokaždé bolestivě zaléhají, odlehčujeme si spolehlivým "kapřím grifem", zacpáním nosu a rybím poulením úst.
"To máš tu moderní techniku!" stěžujeme si naoko. "Kdybychom se kodrcali v sobím potahu, mohli bysme hulit, nebylo by nám zle po kafi a slyšeli bysme trávu růst!"
Problém je, že taková cesta do Stockholmu by trvala 14 dní a my bychom museli v městě nad Mälärenem otáčet zpátky. Navíc, sobi v jižním Švédsku nežijí. Příslibem aspoň je pohled na okolní lesy, v nichž již občas prosvítají žluté listy vadnoucích bříz. Otázka je, zda to způsobuje blížící se podzim (kvůli ohnivým barvám jeseně přece na Sever tentokrát cestujeme), nebo extrémní vedro a sucho, jež toto léto Skandinávii zachvátilo.
Konečně Stockholm. Opět vidím starobylé zdi města, které mě před 2 lety tak uchvátilo. Jeho věže, domy z červených cihel, středověkou pompézní atmosféru. Přece jen, bez urážky Osla a Helsinek, Stockholm je asi jediné velkoměsto Skandinávie.
My však nemáme tolik času obdivovat krásy města. Trajekt do finského Turku, provozovaný společností Viking line, odjíždí za tři hodiny a nás čeká cesta skrz staré město do přístavu. Batohy v tom středomořském vedru jako by nabyly na váze a objemu.  Řine se z nás pot a já definitivně cítím, že s antibiotiky a palčivým sluncem budu mít ještě asi pěkný problém.
Neztrácíme ale dobrou náladu, fotíme vlajku na švédském parlamentu a vrháme se do spleti uliček Gamla Stanu, Starého města. Je tu docela přelidněno, horké počasí vyhání Seveřany na ulici. Je to vůbec možné, že onoho červencového dne před dvěma lety tu bylo bídných 12 nad nulou a pršelo? Teď se rtuť směle šplhá k osmadvacítce. Město tím trošku ztrácí na své tajemné atmosféře, přece jen, mrholení, lezavá zima a mlha se hodí do kamenných uliček města více než výheň, jejíž vinou to tady spíš připomíná Paříž či Madrid.
Konečně jsme na nábřeží, kde se nalézá Vikingterminál. Obdivujeme lodě zde zakotvené, od starých dřevěných kocábek, sloužících jako botely a restaurace, přes výletní parníky až po obří nákladní lodě ve fjordu. Lodí je tu strašně moc, každá má svoje jméno, korespondující se jménem milenky, manželky či dcery majitele. Hezká podívaná, zvláště když všechny ty lodě obklopují krásné štíhlé a sošné Švédky. Mořský vlahý vzduch trochu zmírňuje to nelidské vedro a dává tušit atmosféru severského přístavu.
Celkem zmožení dorážíme na terminál, který zrovna zahajuje prodej lodních lístků na náš spoj. Velmi pohledná dívka v pokladně, oblečená do firemních červenobílých barev společnosti Viking Line (konkurenční Silja Line je naopak v modrobílých barvách) nás vnadí na další dobrodružství. Lístek do Turku, proti předložení platných Interrailů stojí v přepočtu jen 250 českých korun. To je vzhledem k tomu, že plavba trvá přes 11 hodin, a navíc jsme v cenově "vyspělé" Skandinávii, směšná suma. Konkurenční Silja je podstatně dražší. Ono to ale není samosebou, každá společnost totiž má velmi odlišnou "cílovou skupinu". Se Silja line jezdí spíše starší pasažéři, decentní a bohatí. Loď je mnohem komfortnější, co se týče kajut a pohodlí. Viking line je se svými levnými lístky pro mladé lidi a také, což rozhoduje, pro milovníky "chlastacích výletů". Ono se to totiž cenově pěkně srovná, poté co pasažéři Vikingu během noci vypijí v baru takových 10 - 15 Lapinkult. Na Silje málokdy v noci potkáte na mol ožralé spolucestující, potácející se po palubě, jako by bylo desetimetrové vlnobití. Na Vikingu sice jedete skoro zdarma, ale klidu si, zejména během víkendových nočních spojů, moc neužijete. Provozovatelům lodí, jak už jsem říkal, se rentují zřejmě obě varianty stejně.
S lístky usedáme v prvním patře, odkud je přístup na palubu. Hala se zaplňuje lidmi. Konečně slyším finštinu! Říkám si, že je třeba vytáhnout můj konfekční skvost, "kultovní expediční tričko". Jsem zvědav, jestli skrz něj někoho zaujmeme. Nejprve je však potřeba navštívit umývárnu, mám pocit, že ve stavu, v jakém jsme, bych mohl upoutat tak leda pořádkovou policii. Vida nafintěné, dle poslední módy oblečené krásky, ve vedru odhalující co se dá, vyrážím dříve, než bys řekl "borůvkovej koláč". V umývárce se zušlechťuji a odsmraďuji, hrdě na sebe navlékám onen hadr.
Usedáme vedle dvou mladých Finek. Jak by řekl můj děda rybář - "ani ťuk". Ale my zde přece nejsme kvůli balení žen, oba šťastně zadaní! Pro mě to je i tak dost velký úlet, poslouchat po roce finštinu a konečně jí, po roce studia na jazykovce, trochu rozumět! Dívky se baví o chlapech. Dobré znamení, řekl by Casanova, ale mě je to jedno. Více nás trápí hlad a chuť na pivo (a v mém případě stále sílící chuť na cigáro, během plahočení se městem to nešlo, a místní hala je opět bez výjimky nekuřáckým prostorem). Jdu obhlédnout místní bufet. Po cestě zjišťuji, že moje tričko zabralo. Slyším smích, finská slovíčka a vidím dvě nevzhledné rozložité Finky, jak si na mě ukazují (tedy na mé tričko, pochopitelně) a rozpustile se hihňají. Vzdávám to. Je třeba odmrštit pokrytectví, přestat se chovat jako Sagvan Tofi na mejdanu a jít za hlasem svého srdce. Vracím se k Pláčovi, svlékám se do půl těla a jemně vydutým pupkem dávám najevo, komu, či spíše čemu patří mé sympatie a obdiv. Jdu pro pivka.
Tak drahou svačinku jsem ještě nezažil! 2 byť vychlazená švédská pivka a dvě malé plněné bagety přicházejí na celých 10 Euro! Nic naplat, obého bylo třeba. Napojeni a nasyceni sledujeme, jak se otevírá spojovací chodbička na lodní můstek. Celní ani pasová kontrola neexistuje, div že se někdo vůbec zajímá o to, zda máme lístek.
Opět mi neuniká fenomén švédsko-finské rivality, totiž před námi je skupinka Švédů, kterých se samozřejmě nemusíme ptát, za jakým účelem se plaví do Finska. Ve chvíli, kdy vcházejí na palubu, začínají posměšně napodobovat Finy. Nasazují buranský výraz (podle nich asi typický pro Finy), řvou: Terve! (nazdar), Olut! (pivo) a podobné duchaplnosti ve finštině. Je z toho docela cítit pohrdání k Finům. No ať si políbí, graniťáci! Bledá závist, nic jinýho...
Ihned stoupáme na horní, otevřenou palubu. Je to celkem jedenácté patro obří lodi. Pláča odhazuje masku sarkastického glosátora a svěřuje se mi s obrovským respektem, který v něm tenhle "Titanic 21. století" vyvolává. Chápu to, když jsem tehdy v Turku viděl poprvé v přístavu kotvit tuto obludu, připomínající naddimenzovaný panelák, měl jsem taky srdce v kalhotách.
Konečně cigareta!!! Konečně vyplouváme!!!
Horní paluba, zpočátku natřískaná lidmi, se pomalu vyprazdňuje. Pasažéry více než krása Stockholmu, obzvláště impozantního z lodní vysoké paluby, zajímá, že se brzo otevřou bary a tax - free shopy, jen co vplujeme do mezinárodních vod, nezatížených švédskou prohibicí. Je to ale paráda, stát na palubě v záři zapadajícího slunce, nechat si čechrat vlasy teplým větříkem a obdivovat architekturu města, těsně sepjatého se stále neporušenou přírodou v podobě skalnatých ostrůvků a zelených lesů, rozpínajících se všude, kde jim to člověk dovolí. Anebo je to spíš úplně naopak? To spíš...
Je třeba být konformní a navštívit také bar a tax - free. Přesvědčuju Pláču, že jsme ve Skandinávii, tudíž netřeba se strachovat kvůli batohům, zanechaným na palubě. Bar právě otevírá a my objednáváme první točenou Lapin Kultu.
Pozorně, až úzkostlivě sleduju parťáka, co na to jako kovaný pivař bude říkat! Panáček se nedůvěřivě sklání nad sklenicí a hlásí:
"Bude to vůbec pivo? Kdo to kdy viděl, aby se pivo čepovalo do "čtyřek" a navíc ve tvaru vinnejch sklenek? No to je mi teda kultůra..."
Pak se napije. Historická chvíle. Moje znepokojení a nejistota mizí, poté, co se jeho obličej rozzáří:
"Tyvole, to je vynikající pivko! No to jsem divák! Hele, až pojedem zpátky, mohli bysme votočit jednu tu sklenici, já bych měl pak na Žofíně co vyprávět, že do takovejch šílenejch sklenic se čepá tak liboprasný pívo?!"
Tak to máte, čeští pivní nacionalisti! Jestli jste četli mé předchozí spisky o Finsku a považovali mou chválu finského piva za výplod fanatického mozku, zde máte důkaz, že tomu tak opravdu není! Svědčí i tom i fakt, že když v Čechách pobýval "bratr" Juho, a já se ho ptal, jak mu chutná český pivo, s typicky severským klidem odvětil: "No dobrý, je to stejný jako u nás. Ale šestkrát levnější."
Jdeme do Tax - free. Od teď mu přezdíváme jedině Chlast - free! O nic jiného tu totiž nejde! Bonbóny a čokoládičky tvoří jen nutný doplněk k tisícům lahví všech tvarů a obsahů, které nedočkavě čekají (ovšem jen chviličku), než si je alkoholomilní cestující koupí a obrátí do sebe. S potěšením zjišťujeme, že na krámě je prý exkluzivní a vyhlášený likér z bažinných morušek LAKKA LIKÖÖRI, jež chceme přivézt domů jako suvenýr. Kupujeme si tři plechovky Lapin Kulty a tři Legendy, což má být něco jako dvanáctka, po finsku "nelos".
A razíme na ztemnělou horní palubu, užívat lodní romantiky.

Nyní je myslím na místě se zamyslet nad tím, jak Skandinávci obecně vychovávají své děti. Lze s jistotou tvrdit, že se tak děje  značně liberálně. Nikdy během svých severních výletů jsem nezažil, že by severské ratolesti něco nesměly, že by na ně páni rodičové byť jen trochu zvýšili hlas. Pokud panuje vzájemný nesouhlas, řeší se to demokratickou diskusí (a vzhledem k tomu, že děti mají více energie a větší výdrž, je jasné, kdo tyto debaty vyhrává). Jako zázrakem však plody této výchovy nesou své ovoce, neboť z dětí nevyrostou rozmazlení a drzí frackové, ale svobodomyslní, otevření a tolerantní severští vlci a lišky! Vedlejším produktem severské výchovy však jsou velmi pubertální pubescenti. Toto přechodné období lidského vývoje je na Severu velmi divoké. Všechno se smí. Děti v tomto věku své rodiče okázale ignorují, ti jim však za to nespílají. Ponechají je jejich osudu, však ono vás to miláčkové časem pustí! Občas pro prudérního Středoevropana může být lehčím šokem se s takovýmito kvítky potkat. Slyšel jsem třeba, že na Islandu, v zemi, kde prý žijí nejsvobodnější a nejtolerantnější lidé, není výjimkou, když vás na ulici v Reykjavíku zastaví partička čtrnáctiletých dívek, která si z vás utahuje tím, že vás vyzývá k otevřenému sexu.
Proč o tom mluvím zrovna teď?
Kromě nás je totiž na palubě jen partička dívenek ve věku 12 - 13 let. Samozřejmě neunikáme jejich pozornosti. Smějí se na nás zdálky, poulí své namalované dvanáctileté oči. Hihňají se (a to nemám tričko PASKAJOKI) a na něčem se domlouvají. Čekáme co bude.
Jedna z dívčin, ta nejodvážnější, nejvyvinutější a nejnamalovanější se po chvilce váhání odpojuje od skupinky a míří k nám.
"Čau, nemáš pro mě pivo?" oslovuje mě anglicky. Jistě partě neunikly čtyři plné plechovky piva. Přibližuje se ke mně do nebezpečné vzdálenosti, kdy se její nikterak bujné poprsí téměř otírá o moje břicho. "Oletko suomalainen1?" kontruju. Přece jen, docela rád bych už prorazil se svou finštinou. Na věku nezáleží, jde mi o to procvičit své teoretické znalosti.
"Cože?" zklamává mě anglicky. "Neměl bys pivo?"
Švédky. Smůla. Je třeba zvolit nekompromisní způsob.
"Nemám. Jenom pro nás s kamarádem. Máme žízeň"
"Aha. A dáš mi aspoň napít?"
To by snad šlo. Okázale otírám otvor plechovky a nabízím. Holčička nakloní plechovku dnem vzhůru a nemíní přestat.
"Tak to by snad stačilo!" beru jí plechovku z ruky.
"A co cigáro? Dáš mi cigáro?"
Balím cigaretu a odevzdávám, nemůžu však najít oheň. Chci jí tedy připálit od mého. Holčička je v evidentních rozpacích, když se moje ústa s cigaretou blíží k jejím.Myslí si, že ji chci líbat. Opět ji musím zklamat, když jí říkám, ať mi půjčí své retko, že jí ho připálím.
Její skandinávští rodičové, pravděpodobně se nalévající v baru, zřejmě v rámci liberální výchovy opomněli edukaci možných způsobů zapálení cigarety. Český somrácký způsob, kdy člověk šetří poslední sirku na ráno, jí není znám. Kouká na to jako vrána. Dobrý, co?
Pláča do mě strká, ať na to kašlu.
"Chceš jí mít furt na krku? Kurnik, vždyť by to mohla bejt tvoje vnučka? Hele, holky, dejte si vodchod, vypadněte!" hlásí česky. Aby tomu děti rozuměly, přidává všeříkající posunky.
Náctiletá skupinka ustupuje.
"No to jsem divák" opakuje Pláča, "abyses ještě nezamiloval!"
"Dej pokoj a pošli sem pívo, ta kočička mi ho vyžahla!!"
"Co takhle prohlídka lodi?" navrhuje Pláča. Souhlasím. Stejně vím, že prohlídka skončí v baru. Usrkáváme libou Lapin Kultu a posloucháme živé vystoupení bluesového kytaristy. Za ty prachy je to parádička! Neskonale lépe hudebně vzdělaný Pláča s nadšením pojmenovává jednotlivé skladby a původní interprety, i dle mě je tímto chladným Seveřanem jižanské blues zahráno výborně. Vše má svůj důvod, je obecně známo, že k blues se výborně paří...Meditujeme nad nápisem, vyzývajícím k loterii za 20 Euro. Výhrou jest nefalšovaný Harley Davidson...Rozehráváme první epizodu našeho snění, že se stáváme boháči ve Skandinávii. Ježto nejsme motorkáři, plánujeme hárleje v Helsinkách střelit za 100.000 euro a za tyto prachy si v Laponsku pořídit malou bažinu, srub a párek sobů. Nakonec se však uvědoměle rozhodujeme inkriminovaných 20 éček vrazit do Lapin Kulty.
Po třetím kousku si všímáme u vedlejšího stolu zachmuřeného vlasáče, jež píše deník.
"Hele, ňákej hipik!" dí Pláča. "Dáš s nim řeč? Třeba je to Fin.."
Pod vlivem pivka vyrážím za chlapíkem. Ten mi však okázale dává najevo, že píše deník a nechce být vyrušován. Pak se ale rozmyslí za mnou odcházejícím houkne:
"Where are you from?"
Poté, co říkám, že z Čech, situace se obrací. Zarostlý Švéd nás zve ke svému stolu a začínáme rozebírat povodně. Přijde mi úplně výborné, jak celá Evropa soucítí s českým neštěstím, všichni jsou dobře informovaní a velmi empatičtí. Na toto chmurné téma ještě chvíli kecáme, nálada jde dolů, hladina alkoholu nahoru. Přece jen, pocit viny tam nějakej je.
Loučíme se tedy, zásobujeme se ještě plechovkami a vyrážíme na naší palubu, notně rozjařeni. Tam jsou jen naše "kočičky". Naštěstí už ulovily nějaké chlapíky, tak si jdou jen pro cigáro a valej pryč. Osiřelí zůstáváme na palubě. Lezeme na lavičky přímo pod obrovitý komín, chrlící dým do teplého, hvězdami posetého nebe. Zpíváme si vesele, pak uléháme do spacáků a opilost krásně ustupuje pocitu svobody, romantiky a euforie. Monotónní hukot lodi nás ukolébává ke spánku pod hvězdami. Juj, to je pohodička!!!
Nic však netrvá věčně, bratři a sestry...

Po dvou a půl hodinách spánku, přesně ve čtyři ráno nás budí rozložitý námořník a něco hlásí, já rozespalý vůbec nestíhám, mám trochu strach, že mě zmerčil, jak před asi hodinou močím z paluby rovnou do vln. Pláča je pohotovější. Poté, co zcela zřetelně rozumím: "Musíte pryč, paluba je zaplavená", mám pocit, že se mi to zdá, že se mi do snu vpletla naše loď a české povodně.
"Je to vážný?" slyším Pláču.
"Ale ani ne, jen blbej vtip", odtuší mariňák.
Konečně se probouzím a čučím pod sebe. Co se to proboha děje??? Celá paluba je totiž zaplavena aspoň deseti centimetry vody, která odkudsi neustále proudí a přetéká (podobně jako inkriminovaná moč) přes palubu dolů. Ještě, že jsme si dali bágly pod hlavu!!!
Slyším ještě něco o omluvě, že nás ruší, ale že přímo pod námi je evakuační výtah, že je třeba uvolnit prostor...
A do pytle! Nejen, že jsou v Čechách povodně, nejen že trajekt mezi Saskem a Denmarkem nemohl z neznámých příčin přistát, ale teď jde asi do tuhýho, druhá Estonia, prostě se pravděpodobně potápíme a prožíváme naši poslední hodinku...
Námořník se nás snaží uklidnit, že si máme přejít o palubu níž, že se nemáme zneklidňovat. Šmarjá, ale to se říká asi vždycky!
Ve zmatku se balíme a po schůdcích míříme na nižší, polootevřenou palubu, kde jsou též lavičky vhodné k noclehu. Bohužel, situace je zde ještě horší. Voda zde připomíná norské vodopády, nejenže teče shora , ale navíc tryská z jakýchsi otvorů ve zdi. Připadám si jako vyoraná myš, vůbec nic nechápu, o slovo se hlásí slušná kocovina. Brodíme se ke dveřím do kryté části lodi. Fotobuňka zprvu hapruje, všímám si, že parťák je docela nepříčetný, protože si nahlas mumlá:
"A co když to nefunguje, posraná technika, jdou ty dveře vůbec po česku rozkopnout? Abychom tu neshnili!!!"
Dveře se náhle otevírají, my jsme v suchu a teple. Všímám si, že nikdo z pasažérů nic neřeší, že si každej drží svou flašuli a je v klidu. To rozhoduje, neb únava a kocovina otupují reálné vnímání. Bez skrupulí roztahuji na koberci spacák a uléhám. Říkám si, že kdyby fakt šlo o život, někdo mě probudí...
Pláča je nervózní, poslední co vnímám je proslov o tom, že jde "vošéfovat", co se děje...
Probouzím se před šestou ranní již v podstatně lepším stavu.
Loď je evidentně na hladině a ne pod ní. Vedle mě sedí zhroucený Pláča, bledý a svraštělý podobně jako ta kreatura v Norimberku na lavičce. Ihned začíná brblat:
"Hele, Tchořivoji, ty se tu klidně válíš, tyjo, víš co se stalo?"
...
"Představ si, že nějakej idiotskej Švéďák se vožral, proniknul do strojovny a vypustil všechny protipožární nádrže na horních palubách! Prej už ho maj švestky, už je to v klidu..."

Jdu na podstatně sušší palubu a uklidňuji se po bouřlivé noci pohledem na nádherná šérová souostroví, signalizující, že Turku už je blízko. Kocovinu řeším bohatou snídaní, za kterou vyplazuji nekřesťanských 10 éček. Ovšem, přátelé, losos, vařená vejce, housky, máslíčko, zavařeninka, sýreček, salámek, džusík, čajík, kávička, to není zdarma...Podstatné je, že mě tyto lukulské hody dokonale srovnávají, začínám konečně být v pohodě. Na rozdíl od Pláči, jež trpěl v boji a teď mu rozhodně nezávidím...

K sedmé ranní jsme v Turku! Škoda jen, že Pláča má kočku a nezvládá si prožít historicky první krok na finské půdě!!!


1 Jseš Finka?

<<< x >>>