RUNA ŠESTÁ
JEŽIŠMARJÁNA!

V této runě bude čtenář seznámen s výzkumem norského historika Toveho Hulssona, který osvětlí kořeny svobodné komuny Christiania. Proběhne malý praktický exkurz, po kterému se našim cestovatelům trochu rozsvítí. Poprvé a naposled na celé cestě použijí moskytiéry. Pohovoří s milou Dánkou, pohrají si s pejskem a jsou varováni před přemnožením jedovatých řas v moři. Na nádraží v Kodani se vrátí do bezstarostných dětských let, popijí sladké tmavé pivo a překonají úžinu Oresund.

Nevěř chlapče, nevěř děvče,
Co ti doma říkali
Nevěř, jarý runopěvče
Že se v Dánsku nekalí!

Že prý chladný Sever světa
O zábavu nestojí
V "Christošce" na sklonku léta
Tam ti hlavu vyhulí!!!

Než se, milí čtenáři, s námi pustíte dále do líčení zážitků z naší expedice, považujeme za nutné vás seznámit se šokujícími závěry historického dokumentu, který uveřejnil v odborném časopise "Norsk Blabolern" světoznámý osloský historik Tove Hulsson pod názvem "Tradisjon hasjisj rokkyr ab Norge".
Tento dokument, jež přivítali milovníci Pravdy ve všech zemích světa s lačným rykem, zcela obrátil na hlavu nejen dějiny norského království, ale i samotnou podstatu křesťanské kultury. Dovolte tedy ocitovat několik úryvků z tohoto stopatnáctistránkového výzkumu, jemuž doktor Hulsson zasvětil podstatnou část svého akademického života:
..."Většina národně orientovaných domácích (rozuměj norských) historiků a intelektuálů v čele s Udo Kisslingem pouze chatrně vysvětlovala, a s notnou dávkou zklamání přijala trpký fakt, že se v raném středověku podařilo zcela nečekaně vykořenit původní vikingskou víru v Thóra a Ódina a nahradit jej křesťanstvím, jež bylo nepochybně krvemilné mentalitě našich předků, rohatých mořeplavců odporné... ...pokud chceme pochopit meritum věci, je třeba se zamyslet, jaká vlastně byla pravá podstata křesťanství, jaké zázraky jsou Ježíši Kristu pouze připisované a jaká je, či byla pravá realita... ...chemický rozbor Svatého hrobu v Jeruzalémě, jež jsem osobně po návštěvě skromného příbytku mých palestinských přátel provedl, s definitivní platností prokázal šokující fakt, že Ježíš Kristus hulil marihuanu v míře, o které se nezdá ani pravidelným návštěvníkům acidhousového klubu Jointwalker v našem (rozuměj norském) hlavním městě. Tento závěr, který jsem publikoval ihned po návratu do Oslo málem přiměl norský parlament k odhlasování zavedení trestu smrti... ...nicméně díky pomoci českého badatele a historika Mariana Trávy jsem získal další indicie, jež se uchovaly v české lidové slovesnosti a potvrdily mé teorie. Například český výraz, vyjadřující překvapení, v nynějších časech znící "Ježíšmarjá" byl před Husovou pravopisnou reformou (1412) psán v podobě "Ježišmarjána!" (střední Morava), či Hašišmarjá! (Domažlicko). Kult Panny Marie, svaté Boží matky, se teprve v mých výzkumech ukázal v pravém světle. Ježíš totiž v konopném opojení jako svou matku označoval marihuanu (hebr. Marihanna)...  ...tím se ovšem dostáváme do zcela jiné roviny, úhlu pochopení faktu, že se i sebekrvelačnější civilizace vzdaly svých původních božstev a přijaly křesťanství, a to z jediného důvodu - těmto národům se zpřístupnila možnost konzumace konopných palic...  ...tak i Vikingové, krutí nájezdníci seznali, že je mnohem příjemnější se válet ve svých usedlostech a za dlouhých polárních nocí čadit importované konopí, než se plahočit po severních mořích... ...křesťanským historikům pozdější doby se ovšem tento fakt podařilo zastřít, nicméně naše vlast se může pochlubit tím, že ne zcela dokonale. Ctění Norové zachovali přízeň původnímu křesťanskému směru tím, že své hlavní město pojmenovali Christiania, na počest nikoli krále Kristiána, jak je mylně uváděno, ale samotného guru kouření konopí - Ježíše Krista. To, že se Christiania po vzniku samostatného Norska přejmenovala na Oslo svědčí pouze o tom, že jsme opravdu řádní oslové... ...tak nezbývá než kvitovat počínání našich dánských soukmenovců, kteří založili v 70.letech 20.století v sídelním Kobenhavnu svobodnou komunitu s vpravdě bohulibým názvem Christiania. Jak se může každý teolog na vlastní plíce přesvědčit, o nic jiného, než uctívání prapodstaty konopné substance zde nejde...A tak každý Nor by měl pozapomenout na tradiční interskandinávskou řevnivost a uvědomit si, že dánští přátelé jen navazují na naše původní, staronorské tradice a tím přispívají k odstranění historických nesmyslů a tmářství...Haralde, ubal mi prosím špeka... ...beheheeehe! To je sranda...huhúúúú...chachachááá...ještě, prosím...".

(Konec studie nepovažuji za nutné přepisovat v plném znění, ježto se skládá pouze z nepřeberného množství citoslovcí, jež ctihodný doktor Hulsson vyluzoval během liturgického obřadu, zasvěcenému samotnému Ježíši Kristu...Pokud jste doposud pochybovali o duševním zdraví autorů tohoto spisu, věříme, že vás tento odstavec těchto pochyb zbavil - ano. Papíry na hlavu máme. Tudíž nejsme za naše výplody trestně ani jinak odpovědni. Pozn.aut.)

Kodaň. Zaručeně první věcí, která vás udeří do očí po výstupu z vlaku je rozlehlost a zmatenost místního nádraží. Koleje se rozbíhají všemi směry, na nesčíslných nástupištích stojí vlaky od futuristických modelů až po dřevěné nákladní vagóny, pamatujícími snad ještě prince Hamleta. Daří se nám sice nalézt správné nástupiště příměstských "električek" S-tog, kterou chceme večer odjet na pláž v letovisku Pláž rudého slunce (Solrod Strand), ale nikoli východ z nádraží. Dokonce se nám daří dostat do chodby, která vede schody kamsi dolů, a protože jsem viděl seriál Larse vor Triera "Království", jen se letmo křižuji a otáčím, až podpatky mých goretexových bod zcela pekelnicky zasmrdí. Ven se dostáváme přes jakýsi drátěný můstek nad nástupišti, přímo na ulici.
Druhou věcí, které si nemůžete nevšimnout, je množství jízdních kol, kterými je nádraží doslova zavaleno. Placaté Dánsko je eldorádem pohodlného cykloturismu. Kolo slouží jako MHD, dokonce i pro ty, kdo nemají vlastní, neboť po dánské metropoli je mnoho stanovišť, kde si za vhozený obnos můžete uvolnit bicykl podobně, jako v hypermarketu nákupní vozík (nebudeme diskutovat o tom, která z možností je romantičtější!) Kolo lze vrátit na jakémkoli jiném stanovišti. Bicykly se zde nekradou, neboť jsme již ve Skandinávii, také asi i proto, že jde o obyčejné "ukrajiny", se zcela zanedbatelnou tržní cenou. Ale do dánských rovin přehazovačky rozhodně netřeba!!!
Ještě, než se vrhneme do víru města, na poslední chvíli stíháme otevřenou infokancelář dánských drah, kde je třeba si na zítřek zabukovat místenku do rychlovlaku X2000 do Stockholmu.
Nevýhodou skandinávských nádraží obecně je jistě fakt, že pokladny a infomísta mají poněkud pofidérní otvíračku. Skandinávský život je tak zpomalený, že dát najevo spěch znamená něco, jako v Rusku odmítat tvrdošíjně vodku. Fakt, že po 18. hodině se vše na nádraží zavírá, je tedy třeba brát jako specifikum Severu a taky trošku jako pochvalu Českých drah, na kterých ovšem jinak nemáme chuť nechat nit suchou1. Aspoň v tomhle "pokrokový Sever" předčíme...
Bohužel, informační kancelář je zaplněna ignorantskými jižanskými turisty, kteří v žádném případě tato severská specifika nechápou. Proč řešit věci v klidu a rozvážně, když se to dá zmáknout i v chaosu? Prohnilí jižané nejen že nechtějí vnímat, že na display u přepážky již svítí minutu jejich číslo pořadníku, ale dokonce ignorují všude vyvěšené tabulky v mnoha jazycích, že je třeba mít dopředu připravenou formulaci dotazu, cílovou zastávku a přibližný čas spoje, k čemu mají pomoci internetové terminály v čekárně! Italové, Američané  a jim podobní tak prozevlují nervózně u přepážky tak třeba dvacet minut, nevěda, kam jedou, kdy a pravděpodobně ani proč. Nám, zkušeným vlkům tak krátí cenný čas do zavíračky informací! (Netřeba dodávat, že čas, který jsem strávil u přepážky já, byl znatelně kratší než jedna minuta...) Oba příjemně nastartováni (PPP rozhovorem s milou Dánkou středního věku, vedeným Pláčou v zcela unikátní angličtině, tzv. nymburském dialektu, já zase nízkou cenou příplatku na X 2000 - pouhých 42 DKK) se rozhodujeme s batohy na zádech co nejrychleji vyrazit do Christianie.
Při čekání na autobus MHD jsme oba unešeni dánštinou. Více "prasoidní" řeč snad na světě neexistuje! Jasně, holandština, můžete namítat. Ale to je čistý chrochtot. Čínština šišlá, finština splývá. Ale dánština, to je věc pro lingvisty! Hrdý starogermánský jazyk je obohacen neuvěřitelně ležérním přízvukem,  kulatými vokály, chrčivě protahovanými souhláskami. Dánština, to je divoká svině, která prolétla šatníkem první dámy a teď se v elegantním negližé prochází po sále, kde probíhá ples ke dni nezávislosti. (Aspoň to je moje fantazie, mám li tento jazyk personifikovat.)
Pokud nemáte moc času a chcete do Christianie, zvolte autobus č. 8 od nádraží. Lepší, než počítat stanice, je sledovat okolí a vystoupit pod nádhernou, černozlatou věží kostela Vor Frelsers, kterou zdobí spirála venkovního schodiště. Tahle dominanta vás nikdy nezklame. Škoda jen, že její schodiště vedoucí na samý vrchol má podobnou otvírací dobu jako skandinávské nádražní informace - alespoň mě se ještě nikdy nepodařilo zastihnout tuto věž připravenou k výstupu. Alespoň je to jeden z dalších důvodů se do Dánska vrátit. Alespoň je to záminka k využití možnosti "úletu" jiného druhu - návštěvy svobodné komunity Christianie.
Závislácké obavy, zda tento hašišový Eden stále funguje, utichají hned po výlezu z busu. Všude kolem se prochází takové množství zkouřenců, že se stačí jen zavěsit, nevnímat, a za dvě minuty být na místě. Nezakolísáme ani po zjištění, že kdysi hlavní brána, nacházející se pod postmoderní skulpturou Svobody, jež má na rozdíl od starší sestřičky při Manhattanu místo hvězd trnovou korunu a vůbec je tak sympaticky somrácky oblečena do drátů a pletiva, je nyní zavřená. Všechny cesty vedou do Říma a pár z nich jistojistě vede přes "Christošku".
Můj parťák, zrozený v provinčním polabském maloměstě, kde si ubalit "špekoně" na veřejnosti znamená riskovat doživotní cejch "smažky", přestává stíhat realitu, aniž by se byť nadechl omamného dýmu. Tak tohle se nevidí každý den! Prašné náměstíčko, lemované dřevěnými chatrnými stánky, jejichž pulty se prohýbají pod tíhou hašiše a marihuany, pokřikování prodejců, konopí seté přímo na ulici vyseté, stovky místních komunardů hrajících při pivku a brčku jakousi stolní hru s černobílými kameny, to vše jej nutí poulit oči a vzrušeně šeptat : "No to sem divák!"
Dokonce zapomíná, že nejsme v Čechách, když se vydávám k jednomu ze stánků se zcela konkrétním záměrem. "Bacha! Dávej hlavně bacha!"
Je třeba zasednout do venkovní zahrádky Café Nemoland a otestovat místní značky piva. Zastavit ten zhulenecký zmatek, megajoulovou energii a zreálnit trošičku tak neuvěřitelné vjemy, které se na tebe odevšad valí. Prostor je přeplněný pařiči všeho věku, národností i ras, lidé dokonce sedí na střechách hospod, s pivkem v levici a jointem v pravici (někdy pochopitelně i naopak). Kdo nehraje tu pradivnou stolní hru, sleduje v interiéru na obří obrazovce fotbal, koho nebaví žádné hry pasivně či aktivně, ten kecá, zpívá, pokřikuje, loká, vdechuje a vydechuje, prostě žije!
Sedíme u jednoho z mála volných stolečků a konečně si dopřáváme klídek, konečně cítíme, že jsme na začátku velkého, dlouhatánského výletu na Sever. Dánské pivečko je v horkém letním večeru řízné a i v kelímku dobře vychlazené. Carlsberg je výborný, Tuborg však ještě lepší! To zjišťujeme během testovací hodinky, kdy rundu obtáčíme třikrát, ač chmelovina vyjde v přepočtu okolo 80 Kč za kousek. A co? Ve Finsku bude ještě dráž! Nemohu odolat a do plic posílám aspoň pár inspirací dánské travičky. Jen tak zlehka, nesprasit se, jen jemně doladit vydobytou pohodičku. Nelze zde totiž zůstat donekonečna, ač jsme oba nadšeni. Je čas opustit město a přivítat se na vlastní kůži s mořem.
Solrod Strand znám z loňského zimního výletu autem. Tehdy liduprázdná, zmrzlá pláž, dřevěné molo a světla vzdáleného mostu do Švédska natrvalo osídlila zákoutí mé paměti. Nyní vyrážíme do tohoto 30 km vzdáleného letoviska električkou, již za tmy vystupujeme v tichém lázeňském sídle a instinktivně míříme k moři, skrz decentní uličky, lemované domky z červených cihel. Móóře! Jak je nádherné utíkat , byť s olověným batohem, tmou, vidět, jak světýlka osvětlující interiéry překrásných dřevěných domků místních usedlíků ustupují bílému pásu písku, temné mase slané vody, lehounkému větříku na pobřeží! A jako by se vrátil čas, zase jsem tady, u skromného dřevěného mola, opět zde není ani živá duše, což velmi vítáme, neboť byly přece jen obavy, že zde bude spousta lidí, nebo snad že pláž bude ve skutečnosti soukromá a zavřená. Nic z toho není pravdou. Břeh Baltu je jen náš.
Ouha! Není jen náš! Kromě nás tu žije totiž početná komunita komárů, která se na nás ihned vrhá. Ti tu fakt v zimě nebyli, dušuju se. Rychle stavíme spodní plášť stanu, ve tmě poslepu pátráme v batozích po vařiči, instantních těstovinách a lahvi s vodou a jen tak mimoděk nahmatáváme v obřích dislokacích moskytiéry. Již beztak dobře doštípaní neviditelnou armádou bzikavců si je nasazujeme na hlavy a netušíme, že to je naposled, co tuto proprietu (naštěstí váhově zanedbatelnou) během naší cesty musíme použít! S moskytiérami na hlavách řešíme jednak estetické otázky (nemají mimozemšťani náhodou místo zelených hlav pouze zelené moskytiéry?), záhy však se smíchem i otázky ryze praktické (s moskytiérou na hlavě se do úst nedostane ani cigáro, ani lžíce s uvařenou těstovinou).
Nemůžeme samozřejmě vynechat koupání! Co na tom, že k očistě těla, slaného potem, se zrovna nehodí slaná mořská voda? Hlavně, že jsme ponořeni v mělké a teplé vodě, která ve styku s lidskou kůží působí jako spolehlivý stimulant, hlavně, že tenhle večer patří jenom nám, dvěma severským vlkům, kteří si zde dávají zbytek onoho jointíka na molu, aby zaplašili chmury při vzpomínce na zaplavenou vlast, osamělé milenky, které pravděpodobně kmitají na evakuačním štábu, na tisíce lidí bez domova... Kdo ví, ke komu se osud obrátí zády? CARPE DIEM, bratře! Ta světla nad vzdáleným mořským obzorem jsou jistojistě lampy na mostě přes Oresund, který spoutal dánskou a švédskou zem k sobě před pouhými dvěma lety, tudy zítra povede naše cesta, blíž a blíž k bájné legendě zvané SUOMI! Ta podivná zelená bylina, jejíž dým usedl v našich plicích dala zapomenout na minulost, vrhla nás do přítomnosti jednoznačně pozitivní, řekl bych až trochu vychechtané. A tak zalézáme do stanu a PPP líčí, že se v polabských nivách usadil z neznámých důvodů rosomák. Zní to nepravděpodobně, tak kontruji historkou, jak jsem v 6. třídě pěstoval ve sklepě bílé myši a vlastnoručně uloveného potkana. Pláča se nevzdává a pomocí všech možných výrazových prostředků mě přesvědčuje, že podivná ocasatá šelma, dávící v lužních lesech při Valech králíky, nemůže být nic jiného, než ROSOMÁK, Gulo gulo, kterého si asi přivezl z cest nějaký polární badatel a on mu zdrhnul do lesa. Nevím, zda je můj parťák tak sugestivní, ale po chvilce už věřím také a byl bych ochoten každému kolemjdoucímu potvrdit, že jsem drápatou potvoru s ovcí v tlamě viděl právě na vlastní oči. Nojo, ale kolem nikdo nejde, notabene takový, kterého by to zajímalo. U nás v Čechách si stejně každý vinou demagogie socpopové kutálky Olympic myslí, že rosomák je jakýsi pták, který se pravděpodobně zjevil Petru Jandovi v kocovině... A tak jdu na trh se srovnávací studií výhodnosti chovu potkanů nad myšmi...První skandinávská noc.

Probouzí mě úsvit. Počítám se zdárně mezi "ranní ptáky" (že by přece jen rosomáky?) a tak nesmím zaspat jev, který dal jméno této oáze klidu na dánském pobřeží. Slunce je rudé, obrovské, barví nebe do růžova a vodu do zlata, těžce se vynořuje z vln, kolem něj šedý opar, s potrhanými žilkami jasu, v nichž se přelévá jako tavenina nejdražší kov světa, sluneční svit. Rozjasňuje se pomalu, pomaličku, slunce se zmenšuje a jeho jas se zostřuje. Rána jsou krásná, rána jsou krutá. Kde je jen moje milovaná, podle všeho jí právě končí noční šichta na zaplaveném Smíchově. Cítím se zase provinile, musím se rychle chopit kroniky a znovu se psaním včerejších zážitků vnořit do atmosféry, ve které jsme včera v noci usnuli. A ještě to chce se vykoupat, přidat se k pár Dánům, kteří den co den, léto-zima , poránu míří ze svých haciend do chladivých vln moře a pracují tak na svých i ve vysokém věku ztepilých postavách a proslavené dlouhověkosti. Fakt nekecám, byl pro mě loňskou zimu opravdu neuvěřitelný zážitek, když jsem vylezl promrzlý ze stanu, vzduch -2oC, voda +3oC, a první co jsem viděl, byla asi 75-letá Dánka v županu, který odhodila na okraji mola a neohroženě se vrhla do vln...a za ní další a další, jako lumíci. Tehdy jsem pochopil handicap suchozemských krys, který můžeme jak chceme potírat bláznivými nápady jako je bivak v prosincové noci na pláži skandinávské...
Lidičky zde jsou úžasní, ani jeden křivý pohled na náš stan, rozbitý na rozhraní písku a dunových travin, ani jedno slovíčko nevraživosti na to, že se zde utábořili jacísi cizáci... Konečně cítím pravou magii Skandinávie, oblasti sice svérázné, ale co se týče lidí, jistě moc a moc otevřené, tolerantní, milé a přívětivé!
Den už dávno zvítězil, slunce ani v nejmenším nepřipomíná ten úžasný rudý kotouč, jež se silou mocí drápal z vln, a jako by se za to stydělo, skrývá se za šedým oparem, co pohlcuje pomalu celé pobřeží. Je třeba probudit parťáka, nebýt na tu nádheru sám.
Vím již dobře, jak na ptáčky, kteří si ráno rádi zalenoší. Pochopitelně nepomáhá ani brutální řev VSTÁVEJ, UŽ JE RÁNO !!! (na to i hloupý Bobek z klobouku odpověděl přece, že on má ještě noc), ani nervózní podupávání a sledování hodinek, doprovázené významným kašlem (hodinky se mi loni rozbily v laponském Suomunruoktu a abych hned na začátku nastydl a kašlal, to by byla teprv prohra!) Musí se na to jinak. Je třeba uvařit co nejlepší a nejaromatičtější snídani, s pokrmem tímto připraveným se přemístit co nejblíže stanu, lehce zacinkat lžičkou, pustit se do jídla a hlasitě dávat najevo nadšení nad chutí snídaně... Zabírá to vždy, zabralo to i teď. Probuzený není v žádném případě zpruzený, vděčně přijme připravenou snídani a nastartuje se optimisticky do dalšího dne...
Po snídani si nás vybírá chundelatý sympatický pes, který asi ještě nikdy nepokecal s Čechy. Vidíme mu na očích, že se asi potřebuje svěřit s posledním výkladem Kirkegaarda, který odposlouchal doma u krbu. Vesele na nás totiž skáče, mává v písku ocasem jako pohádková Liška Ryška, nevadí mu, že je mokrý a tudíž celý obalený pískem. Jeho paní se marně snaží, píská, domlouvá po dobrém i docela na skandinávské poměry křikem, my se mu prostě líbíme víc. Přesvědčuje ho až naše dobře míněné varování, že v tundře Laponska, kam s námi tedy asi pojede, budeme mít plné tlapky práce s medvědy, krvelačnými rosomáky a rozzuřenými losy a on tak pěkně ostrouhá, respektive zajde bídnou smrtí ve vlčím chřtánu. "Stejně kecáte, bratři!" povídá nám na rozloučenou a běží za svou paní, která už je asi moc stará na to, aby se k pejskovi přidala a dělala nám na cestě vzácnou společnost.
A honem do vody!
Zatáhlo se a ochladilo, voda však láká stejně. Bedlivě sledujeme výstražnou tabulku u mola, která oznamuje, že občas se v těchto místech zálivu přemnoží celkem jedovatá a zdraví škodlivá řasa, která se pozná tím, že se voda zakalí a zhnědne. Pátráme pod hladinou, ale nikde ani znak hnědé barvy, viditelnost pod vodou je  určitě větší, než od kolen k prstům, což je podle tabulky limitní stav, kdy se zakazuje do vody vstoupit. Pózuju před okem fotoaparátu s ručníkem SLAVIA PRAHA (favorit nás obou), poté se k nám blíží sympatická asi čtyřicetiletá místní žena, sice bez pejska, ale zato s dobrou náladou. Vidím, že i PPP již chápe, o čem je Sever, neb u nás by se podobná návštěva odehrávala okolo toho, abychom co nejrychleji vypadli. Tahle paní je naopak nadšena tím, že jsem zde byl i v zimě, že mám tohle místo rád, že mám kamaráda, který v Praze studuje dánštinu. PPP vylepšuje nymburský dialekt a propaguje naši cestu do Finska. To je stále velmi daleko, to se pozná podle toho, jaký údiv cíl naší cesty vzbuzuje. (Ve vlaku do Norimberku to byl pro okolí šok, zde překvapení, ve Stockholmu rutina a na lodi do Turku úplná blbost se s tím chlubit, že...) Milá (jaká taky jiná, co?) Dánka , ještě než se rozloučí, říká, že dnes má být v celém Dánsku zase vedro jako blázen, až 27oC, jen na pobřeží má být příjemně chladno, protože zataženo.
Po koupačce balíme věci, odevšud vytřepáváme jemný písek (ne ale zas úplně důkladně, neb se shodujeme, že solrodský písek musí být prvním suvenýrem, jež si z cesty odvezeme. (Taky se tak stalo). Zase zpátky tichým a krásným městečkem, liduprázdnými červenými ulicemi, na nichž spíše najdeš milionovou bankovku, než sebemenší špínu či smítko. Električka, jezdící každých 20 minut, právě přijíždí a my můžeme pěkně zpátky do Kodaně.
Čas zde, na hlavním nádraží, trávíme poněkud netradičně. Na docela dlouhou dobu se totiž nemůžeme odtrhnout od velkého, zaskleného dioramatu, protkaného kolejemi, po nichž jezdí miniaturní dánské vláčky. Tunýlky, nádražíčka, výpravčí s plácačkou, to všechno tam je a my, zcela fascinováni, znova a znova sledujeme jak to těm DSB bezproblémově vodsejpá. Poprvé kvituji, že s námi nejsou naše polovičky, asi by pro naši infantilitu neměly pochopení.
Stíháme pak jen navštívit poštu, napsat první čumkarty z cesty. A hlad hryže, takže ještě pro bagetu a k ní se v košíku tulí dva lahváče zvláštního černého kvasného piva.
Najít nástupiště 26, odkud frčí šinkanzeny X2000 do Stockholmu není snadné. Opět přelézáme různá zábradlí, dokonce musíme použít výtah na perón.Ale jsme na místě. Ke slovu se dostává sladké černé pivo, doplněné bagetou a zejména UHERÁČKEM, PPP s sebou tahá celou kilogramovou šišku.
A už tu je modrý vlak do Stockholmu. Takové úrovně dosáhnou České dráhy asi v době, kdy si půjdeme na sociálku poprvé pro důchod. Tyto vláčky jsou povinně místenkové, nalézáme tedy své místo a zabořujeme se do pohodlných křesel. X2000, podobně jako všechny západní rychlovlaky, nemá kupé, ale řady dvousedaček. Příjemný dojem z interiéru kazí jen slaďoučký Američan s vizáží Leonarda di Kapr, jež omračuje okolí svou brilantní američtinou , na kterou balí vedlesedící Švédky. Ty bláho, taky umíme super česky, říkáme si! A doufáme, že v přírodě Laponska nebudou žádní slaďáci jako tenhle týpek, jen rosomáci, orli a naše elitní držtičky.
Vlak se rozjíždí, nejprve nic nenasvědčuje tomu, že sedíme v jednom z nejmodernějších strojů na železnici, jedeme totiž docela pomaličku. Stavíme ještě na kodaňském letišti, kde se vlak noří do betonových katakomb. Vůbec rozloučení s Dánskem je prapodivné, celý nájezd na ten slavný most přes průliv je jen umělý násep z písku, stále ještě bez jakéhokoli porostu, takže to tu vypadá jak někde v mostecké uhelné pánvi. Písek střídá voda a my vjíždíme na dvouúrovňový most do Sverige. Auta jedou nahoře, vlaky pod nimi. Slunce pálí, voda se modře leskne, světélkuje na plachtách nesčetných jachet, a na obzoru se již rýsuje staré Malmö, první výspa kdysi tak expanzivní švédské říše.


1 Vtip: Potkají se 2 sociální pracovníci. Jeden se ptá druhého: "Víš, jak se jmenuje největší chráněná dílna v Český republice?" … ?Něco při bohnický léčebně?…nevim!… "Český dráhy".

<<< x >>>