RUNA PÁTÁ
STRACH SUCHOZEMSKÝCH KRYS

V této runě se chlapci obávají, že mimo jiných neřestí získali během cesty i jistou sexuální deviaci. Kluci z M.A.S.H.4077 byli tehdy asi trpěliví. Modrou hladinu, průsvitné medůzy a vedro střídá strach. Proč se potopila Estonie? Pokračuje konverzační martyrium a uvědomujeme si kvalitu a nezávislost našich osobností.

Vlny moře slaně páchnou
V nich se krása s hrůzou mísí
Vlny moře umí spláchnout
Nás. Ty suchozemské krysy.

Usedáme na rezervovaná místa v kuřáckém oddělení vlaku (což parťákovi asi lehce leze na nervy), zato já si můžu užívat dosyta nikotinového opojení. Vlak vyráží vstříc mysu Puttgarden, odkud trajekty společnosti Scandlines spojují Německo s ostrovem Lolland, nad kterým již vlají červené vlajky s bílým skandinávským křížem. Tyhle vlaky, které v Dánsku jezdí od roku 2000 mají spoustu předností (interiér připomínající letadlo, digitální displeje s rezervacemi nad každým sedadlem, rozvoz kávy a občerstvení každou hodinu, tichý a rychlý chod), ale i jeden lehčí nedostatek. Dveře, kterých je ve vlaku opravdu požehnaně, oddělující jednotlivé oddíly vagónů, jsou totiž opatřeny fotobuňkou, která však bohužel není příliš citlivá. Pozorovatel se může bavit komickými pohyby, které průchozí pasažéři předvádí, aby se jim dveře otevřely. Někdo vypadá, jako by leštil okna, jiný zuřivě mává, jako kdyby za dveřmi viděl kamaráda, jehož nespatřil od maturity, další člověk je nucen skoro hajlovat. Legrace ovšem člověka přechází, když se musí vydat osobně do jiného oddílu vlaku - třeba na WC. Stokrát si můžete říkat, že vy to určitě zvládnete pouze nepatrným, oku spolucestujících neviditelným, přesně odměřeným pohybem dlaně. Ve skutečnosti připomínáte hooligana manchesterského United FC, proti jehož klubu právě nějaký Pierluigi Collina fouk penaltu...
Právě když se vracím z jedné ne příliš zvládnuté pochůzky mezi oddíly vagonu a chystám se pro uklidnění ubalit cigaretku, Pláča do mě žďuchá. Mám podezření, že mě chce inzultovat za to, že mu zase hodlám smrdět pod nos. Místo toho však nenápadně ukazuje přes uličku a vzrušeně šeptá:
"Vidíš to? Vidíš jí? No z tý jednou bude..."
Rozhlížím se tím směrem a vidím pouze dánskou rodinku s dvěma hodně nezletilými dcerami. Nejhorší na tom celém je, že odpovídám:
"Ty jo! Za deset let z ní bude skandinávská sexbomba! Ty vlasy..."
"Ty voči, takový modrý jezera...A to nejsem na blondýny!"...doplňuje mě Pláča. "Ta už teď to vo sobě ví..."
Chvíli zíráme a pak se současně na sebe otáčíme:
"Hele, my nejsme normální! Uvědomuješ si jako já, že je to dítě? Že je jí deset let?"
"Nojo, ale když to je první holka, která je hezká, po celý tý dlouhý cestě..."
Chvíli se stydíme a potom Pláča diskusi uzavírá:
"Stejně...Když se nechám unést fantazií, co z ní bude dejme tomu už za 5 let..."
"Netušil jsem, že jsme pedofilní!" říkám s obavou v hlase.
"Nech to bejt..." mává rezignovaně rukou Pláča, kterému také dochází, že po německé ženské abstinenci se naše hranice vkusu posunuly nebezpečně ke sférám perverze. "A hlavně mi tu sakra zase nehul!" napomíná mě a radši zavírá oči. Stejně mám podezření, že spánek předstírá a místo toho sní, že jsme všichni o pět, sedm let starší a on budoucí kočku zve v Kodani na Tuborg...
Já, zůstav vzhůru, začínám mít brzy jiné starosti. V jednom německém městečku přisedá naproti nám jakýsi Asiat. Působí na první pohled značně zmateně. S průvodčím řeší nemajícnost příplatku na Eurocity train. Pak se obrací na mě. Musím se přiznat, že v první chvíli vůbec nechápu, jakou na mě mluví řečí. Až posléze mi dochází, že to je angličtina. Nejsem v žádném případě velký "spíkr", ale co předvádí tenhle člověk, je docela síla. Umí totiž anglicky asi tak dvanáct slov, které navíc vyslovuje s příšerným přízvukem. A do toho se snaží být velmi komunikativní. Dopadá to ale tak, že na jeho neustálé otázky nemůžu odpovídat. Buďto jim vůbec nerozumím, nebo na oplátku on nerozumí mým odpovědím, ač se snažím mluvit co nejpomaleji a používám co nejjednodušší slova.
Rád poznávám nové lidi a tudíž mi vůbec nevadí, že dělám v řeči chyby, důležitější se je totiž domluvit, než hovořit jako BBC. S tímhle týpkem je to ovšem těžké. Po hodině cesty vím jen to, že je z Jižní Koreje a že studuje v Itálii. Pokouším se zavádět řeč na fotbal, vždyť jednak v Koreji a Japonsku bylo nedávno mistrovství světa, jednak italská liga hýbe celou zemí. Nemám se však šanci dozvědět, jestli obrýlený mladík vůbec tuší, o čem se snažím mluvit. Nereaguje ani na jména Pippo Inzaghi či An-Sung-Hwan. S Pavlem Nedvědem tedy vůbec na světlo radši nevylézám. Ach jo. Kdyby aspoň ten človíček pochopil, že si na svých cestách moc nepokecá, ale to zas ne. Pořád se na něco ptá a mě už to trošku leze na nervy, přijde mi, že mentalita lidí z Dálného Východu je opravdu dálná. Ač se za své pocity stydím, nemůžu se zbavit vzpomínek na knihu Šógun, kde byli v očích hrdých japonských samurajů Korejci nazýváni česnekožrouty a zbabělými psy. Nebo na seriál M.A.S.H., vůbec nechápu, jak to tam Trapper s Hawkeyem mohli vydržet s takovými dotěry...Navenek se však snažím usmívat a trpělivě vysvětlovat např. to, že je normální vlastnoručně balit cigarety, či jaká měna je v Dánsku. Říkám si, že koneckonců si člověk může myslet co chce, ale navenek by měl být milý a zdvořilý, protože tak kultivuje vlastní zlé démony v duši. Výsledkem však je, že nejvíc ze všeho se cítím trapně a můj pohled dokonce opět zalétává čas od času k té desetileté dívčince přes uličku. Ještě, že už je tu Puttgarden a my se naloďujeme na trajekt, pěkně s celým vlakem. Budím Pláču a vyrážíme rychle na palubu. Je totiž krásně a slunečno, což je poprvé, kdykoli jsem jel přes tuto mořskou úžinu. Chci toho využít a je mi úplně jedno, že kamarád ze Soulu asi zase nechápe, proč se vystupuje z vlaku...Ach jo.

Provlékáme se úzkou škvírou mezi vlakem a zdí podpalubního podlaží. Snad sto schodů nahoru a ocitáme se na zatím volné otevřené palubě. Spolucestující, zhýčkaní životním standardem EU, ihned mizí v lodním bufetu a tax-free obchodě. My, bývalí proletáři, spojení v gorilí náruči Sovětského Svazu, jsme se naučili ignorovat hmotnou bídu a umíme se pást estetickými vjemy. A tak zíráme do průzračného kobaltového moře, v jehož skoro neznatelných vlnkách se pohupují nefalšované medúzy, přesně takové, kterými jsem házel po nevlastním otci na dovolené na Rujaně v roce 1983...Sluníčko olizuje naše tváře a já v tu chvíli, bláhový, kašlu na doporučení pana doktora. Jen ať je hezky! A ať tohle pohodové počásko kouká pár dní vydržet!
Po moři brázdí spřízněné trajekty společnosti Scandlines, nachlup stejné, jako naše Princezna Bernadetta. Dalekohledem lovíme v modrých dálavách nákladní tankery, vzdálené majáky a skoro neviditelnou, plochou linku dánského pobřeží. A už se z nicoty vylupují přístavní jeřáby, bílé baráčky s červenobílou vlajkou, jsme nadosah přístavu Rodby! Zalézáme do vlaku.
Co to, co to? Místo zahučení elektromotorů to zachrchlá v reproduktorech a ozývá se legračně znějící dánština. V melodii hlasu, nesrozumitelné jako zvuky kančí říje, však neomylně vychytáváme slovo "problém". Anglická verze potvrzuje předtuchu. Hlasatel oznamuje, že vinou technických problémů na lodi není v současné době možno přistát. Cestující mají zachovat klid a vyčkat dalších pokynů...
Ač na sebe nevidím, cítím, jak blednu a zelenám. V kloubech se mi rozjíždí známé mravenčení. Je zle! My, suchozemské krysy, nikdy plně nepochopíme, co to znamená utonout v moři...dokud ta skvělá šance ochutnat ten feeling na vlastní kůži nenastane...Co řekne čtenáři novin informace z roku 1993, referující o zkáze trajektu Estonia, do kterého natekla voda nedovřeným poklopem pro vjezd automobilů tak rychle, že šel během hodiny ke dnu jak sekyra a pohřbil ve svých útrobách přes 700 lidí, než se kdokoli stačil vzpamatovat...
"Hm...tragédie", odpoví si běžný český občan. Intelektuál dodá, že v současných postmoderních paradigmatech je problematické akceptovat axiom posmrtné zkušenosti a tudíž nezbývá než soucítit s oběťmi. Technicky založený čtenář podotkne, že za vše může fakt, že švédská lodní společnost Viking line vybavovala z finančních důvodů své lodi komponenty sovětské provenience. A milý divák TV NOVA nad zteplalým lahváčem jen zahučí: "Maj radši sedět na zadku, Rusáci! Jakýpak copak!"
Mě napadá jen lakonické : "A jsme v hajzlu..."
Pasažéři, zhýčkaní, jak již jsem napsal, blahobytem sociálních států EU, začínají také být lehce neklidní, což je alarmující vzhledem k tomu, že většinu z nich tvoří chladní a vyrovnaní Dánové. Pouze Pláča vystavuje na odiv pokerovou tvář, za níž by se nemusel stydět ani obyvatel arktického Barentsburgu, jemuž se do obydlí právě prohrabali dva vyhladovělí lední medvědi. Chápu se kamarádova mobilního telefonu a během pár vteřin odesílám rozlučku své milé (pamětliv událostí 11.září, po němž se podobné artefakty v podobě SMS, odesílaných z hořících trosek WTC staly symboly vítězné války s terrorismem) a až po upozornění Pláči mi dochází, že jsem udělal pěknou kravinu, co když (a jasně že jo, vole!) to dobře dopadne a já zbytečně panikařím...
Nojo, ale on to je fakt pocit nic moc být zavřen ve vlaku, jež je též uzavřen (zřejmě ale ne hermeticky) v temném, klaustrofobickém lodním břiše!!! Vlakem probíhá nervózní konduktér. Dánové se jej ptají, co se děje, ale uštvaný průvodčí je odbývá větou, že nic neví, že nejprve musíme přistát, což ovšem zatím není možné... Znám dobře severskou zdvořilost a takt a tak opět o stupínek dolů.
Další chrchlání v dánštině. Vzhledem k tomu, že vlaku naskakuje motor, odtušíme, že se daří přistát a že protentokrát přežijeme! Pláča mi s posměšky strká do ruky svůj stříbřitý Siemens a já katastrofickou zprávu, (jíž jsem pochopitelně svou milou k smrti vyděsil) dementuji. Sláva Skandinávii! Sláva Dánsku! Žijeme! Jediné štěstí v té pohnuté dvacetiminutovce bylo, že poněkud retardovaný Korejec za celou dobu nepochopil, o co kráčí. Těžko bych se ve stresu udržel a nepřipomněl mu ostrým finským nožem, jak ve středověku jemu podobné zařezávali mírumilovní japonští samurajové...
Pokračujeme rychle vstříc Kodani. Vlak postupně likviduje půlhodinové zpoždění, já obdivuji zas a znova odvážné zázraky architektury v podobě mostů, spojujících dánské ostrovy. Korejský spolucestující znuděně zírá z okýnka na krajinu a frká: "Oh, how boring land!"
Ty jsi spad, hochu, z korejské višně, se mi zdá! myslím si. Kdybys nebyl povrchním cestovatelem, jež musí za každou cenu co v nejkratší době objet co nejvíce zemí, smýšlel bys jinak! Pochopil bys, co krás se skrývá v ploché, přesto však úžasné, mírné a tolerantní dánské zemi. Řízné pivko, svobodná Christiania, lahodné mléčné výrobky, krásné dívky, duch Hamletova otce a krvavé úsvity na pobřeží...Takhle, holenku, strávíš dvě hodiny v infokanceláři při Tivoli, kde poněkud neofašisticky smýšlející dědek za přepážkou nebude pranic rozumět tvé angličtině, tvým dotazům, kde je youth-hostel a v kolik jede ráno první vlak zpět do Němec. Bude si myslet, že jsi cvok, panáčku, podobně jako já, nebo tě rovnou pošle do háje, protože tě bude považovat za rafinovaného emigranta ze zemí třetího světa...
Poslouchám na jedno ucho zmatené blekotání šikmookého a v duši se mi rozlévá báječný pocit dobrodruha, který už zanedlouho bude drtit botou zem nehostinné laponské tundry. A jsem ze srdce rád, že nepatříme k podobně raženým praštěncům, kteří dělají cestování tu nejhorší reklamu. Cítím lítost nad tímhle podivným človíčkem, pro kterého je cestování martyrium, který si to "neumí dát", nenavštíví po výstupu z vlaku Christianii, nezajede si na noc na pláž do Solrod Strandu, vůbec si to neužije. "Oh, how boring life!"

<<< x >>>