RUNA ČTVRTÁ
HYVÄÄ MATKAA
(CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ)

V této runě se rozjíždí vlak třicetikilometrovou rychlostí opačným směrem. Rosomák pláče a Pláča nepláče. Naši hrdinové fušují do filosofie. Nizozemci jsou dbalí tradic za každou cenu. V Norimberku se našim rekům do cesty staví dvě skoromrtvoly.Pozorují mentalitu německých bratří a v Hamburku odráží útok italské mafie. Jejich přítelkyně mohou být klidné.

Sbohem dávám zemi rodné
Zemi vodou poničené
Pomoc EU jistě bodne...
My chcem už být v Dánsku. Hodně!!!

Pláča:
"Co je to za smrad?!?" krčím nos nad nasládlým pachem, který zamořil kupé ve vlaku směr Pilsner Urquell.... "To je jak když namokne cirkus!!!". "Nebo když se vodkope selka", glosuje Rosomák. Jeden z těch podivných týpků v coupé si totiž sundal boty a libě si své páchnoucí haxničky natáhnul na protější sedačku. No, co, smrad nohou, alespoň mě to z nebeských výšin uvažování nad další cestou vrací zpátky na zem, do vlaku Českých drah, který se klidnou a nonšalantní 30ti kilometrovou rychlostí sune k hranicím. Po cestě přistupují mladí Holanďani (tolik Holanďanů pohromadě jsem neviděl od fotbalového zápasu Česko - Holandsko) a jsou o dost více komunikativnější než týpek s nohama od močůvky a jeho mlčenlivý parťák. Dokonce prohazujeme pár vět anglicky a vyměňujeme si obvyklé konverzační zdvořilosti jako odkud a kam jedeme, jak se jmenujeme a co říkáme na legalizaci marihuany a jestli nás neznepokojuje situace na Blízkém Východě. Na německých hranicích se přicházejí rozloučit české celnice a já netrpělivě doufám, že konečně "odpanní" potupnou bělobu mého tiskárnou a cibulí z rukou nymburské úřednice co mi ho vydávala, vonícího pasu. Zoufale mávám rudou propustkou na svobodu sympatické slečně pod nosem, ale ta si mě vůbec nevšímá (!!!). Znovu se pokouším agitovat a významně otevírám rudou knížečku, která se tváří jako by z ní měl co chvíli vypadnout citát Mao Ce Tunga. "Nejkrásnější báseň se píše na prázdnou stránku..." chce se mi zoufale vykřiknout oblíbený citát Velkého Kormidelníka, ale slečny už jsou pryč. Ještě asi tři sekundy tupě zírám na dveře, které se s prásknutím zavřely a doufám, že se snad vrátí a obrázek lvíčka do mého fungl pasu otisknou.... Místo slovanských slečen "krev a mlíko" však vtrhne do kupé Himmlerův pohrobek v tmavě zelených rajtkách a tónem odpírajícím jakýkoliv odpor žádá pasy. Proboha, zděsím se, snad místo lvíčka neodpanní můj cestovní doklad Bundesrepublik Deutcheland!!! Hans si naštěstí mého pasu nevšímá a vojenským krokem (jen zasalutovat) odchází do dalšího kupé.
Norimberské ráno! Město, kde NSDAP psala dějiny! Ploužíme se zdrchaní nádražní halou, kterou již neosvětlují pochodně Hitlerjugend, ale elektrické osvětlení Tomáše Alvy a jako místo odpočinku si vybíráme pohodlné místo u odpadkových košů. Rosomák si kupuje kafe a já klimbám vsedě na zemi opřen o odpaďák a bágl. Ostraha nádraží, zjevně nespokojena s tím, že jí na tuto noc přibyly ke standardnímu osazenstvu cca 30 osob další dvě socky, ale nekompromisně vyráží a my jsme nuceni místo u odpadků neprodleně opustit. Trochu brbláme a instinktivně si vybíráme neméně lukrativní flek u záchodků, kde se nerušeně pokoušíme usnout  Vyrážím na obhlídku nádraží a ve spodní hale objevuji spícího punkera... aspoň že tak ty německá sterilito! Jen spinkej bratře ve zbrani, a ať se ti zdá o Sex Pistols, obrovském sichráku a pixle ředidla...

"Hele vole, von je tuhej..." zíráme na chlápka co sedí, resp. seďoleží na židličkách u záchodků. Ale kdepak tuhej, jen zmlácenej a při podrobnějším očichání páchne po rumu Stroch. Tak jedna fotečka a je to Jűrgene, Kurte, Hansi, nebo kdo vlastně jsi... To z tebe bude mít doma Ute radost až se připotácíš a poblinkáš jí peřiny! A né abys jí tvrdil, žes byl v čajovně ty dojčácká holoto! Hab acht!... "Mrtvola" jak stvořená pro komisaře Schimanskiho nereaguje, ale už je stejně čas a my se přesouváme na nástupiště kam má přijet náš "vlak". To slovo "vlak" dávám do uvozovek schválně vážení čtenáři, jelikož člověk zvyklý z naší rodné vlasti na dobytčáky Českých drah s nerudnými průvodčími obého pohlaví zvícími velikosti obtloustlých Golemů, které se plíží rychlostí koňského povozu aby za rachotu a kvílení brzd děsily občany čekající na peróně, ten člověk prostě nikdy nepochopí, že cestování vlakem může nabízet skorem letecké pohodlí a taktéž skorem leteckou rychlost. To, co se totiž přišinulo na nádraží bylo něco mezi nejideálnějším snem Martina Římana a raketoplánem Challenger. Šedé ocelové tělo, pohodlná sedadla, na tachometru rychlost přes 270 Km v hodině a vevnitř si to dva panáčci z Čech sviští směr Hamburk... Dospávám spánkový deficit a ze sna mě budí halekání popíjejících němců, kteří se usadili asi dvě sedadla za námi... jen bumbejte chlapci, já radši hají, a cesta je dlouhá...
A už je tu Hamburk! Město mých oblíbenců z FC St. Pauli, kteří tak hrdě válčí v Bundeslize s proradnými fašisty z Herthy Berlin! "Jen jim dejte nálož!!!! Co děláš!!!! Zvedněte to hovno!!!!! Simulant jeden!... A ta Černá svině to odpískala! Že se nestydíš šmejde! Peníííze, peníííze!" Chce se mi řvát jak v Nymburce na hokeji... Vystupujeme a já se rozhlížím po obrovské hale. Tak tohle je ten přístav, ta brána na Sever? No nic moc, trochu větší než v Praze na Hlaváku ovšem jedno to má společné, a to lůzu, která se chystá nepřipraveného turistu "obložit" jak říkáme my v Nymburce, neboli okrást. Přičmoudlý chlapík to na nás také okamžitě zkouší. Co, jedno euro na telefon abys zavolal mámě do Milána? A to vypadáme jako padlý na hlawu? Blbečci, prosťáčci z Východu? Ty homopse! Mě vychovala Nymburská ulice a tobě by měla dát paní Jana, výčepní ze Žofína v Nymburce na Zálabí pár facek, abys viděl co je řehole a nezkoušel na dva studenou válkou vodchovaný typy takovýhle laciný triky! Jo a E PERICOLOSO SPORGESI! Chce se mi dodat jedinou větu, kterou italsky umím a to totiž NENAHÝBEJ SE Z OKEN! Chlapci pochopili, že z nás nic nekápne a tak vyklízejí pole přičemž my máme místo vysvětlování na policejní stanici jedinečnou příležitost ochutnat obří gyros za 2 eura a pivo Holsten za Euro. V blesku si to přepočítávám...(Čech se nezapře). Tak jestli to takhle bude v EU, tak to se fakt těšim! (to jsem ale ještě netušil jak to vypadá s cenama na Severu).
Během čekání na vlak do Kodaně se mi podařilo naučit Rosomáka, toho větrem a pláněmi severu ošlehaného typa, kterého zdá se nic nepřekvapí,  jednomu z užitečných fíglů, o který se teď s vámi podělím (važte si toho, je to moje HOW-NOW - a to doslova)....
Tak tedy: Ocitli jste se na nádraží a chce se vám akutně s pískem (močit) či hlínou (kadit)?????
Trápí vás již několik dní střevní chřipka, nebo-li AL-Kajda?
Zkrátka a prostě, chce se vám nutně na WC, to není nikde poblíž, nebo nemáte drobné a nechcete přesvědčovat hajzlbábu o tom, že je to fakt akutní????
Snadná pomoc pokud se zrovna ocitáte na nádraží! Vychytejte si na odjezdu vlaků ten, který má teprve odjíždět (pozor na dostatečný prostoj, aby jste náhodou neskončili tam kam jste vůbec jet nechtěli) a využijte jeho WC!!!!
To koukáte co? To je ptáček Pláča panáček! A to se vám v průběhu knihy budu snažit dát ještě více podobných a užitečných rad....
Poslední zevling na peróně a už se sápe vlak směr Dánsko... a je ještě modřejší a kosmičtější než ten předešlý....

Rosomák:
Ještě včera se to zdálo neuvěřitelné a dnes je to skutek. Ó, jak relativní je běh lidských věcí, jak prchavé a vrtkavé jsou pocity a nálady člověčí! Když to šílené úterý 13. srpna (nestálo by za úvahu změnit pověru, že nešťastný den by mělo být spíše úterý třináctýho?) zněly Smíchovem, kde se nalézá mé pracoviště, výstražné sirény a dušený, islandsky chladný hlas z amplionu vyzýval k okamžité evakuaci, věděl jsem, že hůř by mohlo být snad jen, kdyby vypukla třetí světová. Aspoň ta nálada toho deštivého dopoledne, kdy jedna katastrofická zpráva střídala druhou, byla taková válečná, opravdu jsem se tak cítil...až jsem se z toho pozvracel...Když v radiu hlásili, že na Slapské přehradě jsou evakuovány pobřežní vesnice a tok vody je až na další naprosto neregulovatelný, pohřbil jsem v duchu milované Roviště a říkal si, že svou dovolenou budu věnovat odklízení trosek chaty a možná výstavbě nějakého decentního žulového památníčku - hrobečku, který ovšem budu muset umístit mimo záplavovou zónu. Ale stal se ZÁZRAK! V tomhle pitomém létě 2002 se má víra konečně upevnila. Jak si vysvětlit fakt, že chata, jejíž základy jsou pouhých 5 výškových metrů nad běžnou hladinou, zůstala suchá, když řeka kulminovala skoro 8 metrů nad tímto stavem??? A tak sedím ve vlaku, který právě opouští Smíchovské nádraží, kde vystoupila moje milovaná, měl bych být šťastný jako blecha, ale vše je úplně naopak. Jedu do Finska, kapsy mám plný prachů, v žaludku kromě výše zmíněné kotletice i další dávku těch příšerných antibiotik, které však zabírají, jak mají, povodeň mi zázrakem nepřivodila žádnou materiální újmu. Ložená situace, kdy by se člověk měl veselit, ale já místo toho předstírám nutkání na močení, abych se mohl jít na záchod vybrečet. Neměl bych teď být úplně jinde? Neměl bych někde odklízet škody? Neměl bych být se svojí milou, která musí v následujícím měsíci měnit zaměstnání a šprtat na postupovky? Nojo, svůj mobil jsem nechal sice na krizovym štábu Prahy 5 jako první dobrovolník, ale nějak do mě nešli. A moje láska by byla ta poslední, která by mi jen slovem naznačila, že bych byl kvalitnější člověk, kdybych svou cestu zrušil.
Bije se to ve mně, bije a zítra snad už bude vše veselejší a konečně onemocním tou správnou chorobou, chorobou jež se jmenuje POSEDLOST SEVEREM, konečně se snad roztřesu tou správnou horečkou, která nese pojmenování CESTOVNÍ. Je třeba být silný a neznat bolest, to je mi jasné při pohledu na parťáka Pláču, který se podobnými úvahami pranic nezabývá a pokud krčí nos, není to spíš tím, že mu nevoní ponožky našich spolucestujících v kupé? No nevadí, vždyť zatím vůbec nejedem na sever, tím spíše na severovýchod, kde leží mé milované Finsko, ale šineme se Kouřím z okna, vlak se sotva hýbe, ale já jsem rád, že vůbec jede, vždyť ještě před dvěma dny zde na trati stála (co stála, valila se!) voda z rozzlobené Mže, či Berounky, jak kdo chce...Ve tmě vlhké, plesnivě vonící noci vidím světla, to u trati hlídkuje rota policajtů, kteří hlídají záplavovou oblast, u ohníčku popíjejí rum rovnou z flašky a mávají mi na pozdrav a určitě si myslí - tys to vyhrál, jedeš z tohoto pekla pryč...no ale my se taky máme, Vracím se do kupé, kde kromě nás sedí dva podivní intelektuálové z jakési germánské chrochtající země, není mi jasné, zda to jsou Dánové či Holaňďané, ale asi spíš to druhé. Oba se nemůžeme vynadívat na jejich ponožky, které mají prazvláštní tvar, kryjí totiž jen prsty a nárt, ale u kotníků odhalují holou kůži a v ladném vykrojení obnažují Achillovu šlachu i patu...zajímavý pohled, a to přesto, že se nejedná o nohy ženské...
Můj parťák vraští obličej, odmlčuje se a mě napadá, že i jej, drsného vymetače nymburských putyk, dojímá nepřítomnost jeho drahé polovičky, či snad se uvnitř duše chvěje obavami z nelítostné laponské tundry, ale ne, je to jinak, jak dokazuje jeho následující proslov:
"Ať jsi Žid nebo Armén, křesťan či machometán, Sám nebo Taliján, ať chodíš po asfaltu newyorských ulic, písku Sahary či mokřinách Finska, nohy, jó bratře, nohy ti smrdí úplně stejně..."
Chápu. Ani mě neunikl hutně nasládlý závan, linoucí se z jednoho z těch prapodivných párů fuseklí našich spolucestujících. Rozumím. Je v tom všem velká hluboká filosofie, která, možná právě proto, že zní tak hrubě a nezaujatě, blíží se k absolutní pravdě, která i mě samotného žene každý rok na sever, pravdě, snažící se napovědět, že pranic nezáleží na tvé zemi původu, tvém majetkovém postavení, stylu oblékání, potažmo vyjadřování, postoji k rasismu, homosexualitě, euthanasii či legalizaci hašiše...Jisté věci jsou přece univerzální! Zatím to jsou bohužel unifikovaně smrdící nohy, za pár dní to může být ale o mnoho liběji páchnoucí aroma severských bažin a zrajících bobulí v tundře. Můžeme mít povodeň, můžeme trpět nemocemi a umírat v bídě, zapomnění a v pocitu osobní malosti, ale příroda, oblaka nad morénami, svahy hor, bzučení komárů a frkot sobů, to zde zůstane přes všechny naše starosti, myšlenky, přes naši zkroucenou existenci, omezenou na shánění finančních prostředků pro život, který jsme si na sebe upletli...Ten vlasatej týpek, kterej valí s úplně čistým, novotou vonícím pasem made in European Union Style vlastně vyslovil velkou pravdu. Už Voskovec s Werichem říkal, že šaty dělaj člověka a fakt, že "hovno smrdí vždycky" postuloval Jaroslav Vrchlický. Dobře, zapomenu na svůj smutek, pochyby a stesk. Vždyť jsem mnohem menší než to nejdrobnější zrníčko písku, které severní vítr přesýpá od jednoho zvětralému balvanu k druhému. To zrnko tady bude i za tisíc let, zatímco já...já musím užít dne, carpe diem, jako ti Římani, než přesyceni požitky pukli v mravním bahně svého impéria.
Po třech hodinách jsme v Plzni a celkem nám to zpoždění nevadí, alespoň budeme kratší dobu zevlovat v nočním Norimberku. Do našeho kupé přistupují další dva Holanďané, páreček, jež je podstatně komunikativnější, alespoň tak se to jeví Pláčovi, který je omračuje cílem naší cesty (nejde možná o to, jak daleko to jedeme, spíš o to, že Nizozemci, jež se asi vyznají v geografii, propadají oprávněnému pocitu, že jsme úplně padlí na hlavu, když se chceme do Finska dostat přes Bavorsko, Švajc, Itošku, Maroko, Atlantik, Brazílii, Chile, Antarktidu, Austrálii, Čínu a Sibiř - aspoň pokud budeme striktně dodržovat stávající azimut.)
Dívka holandská si dělá pohodlí a jelikož asi používá vonné masti na nohy, intenzita pachu v kupé se nezvyšuje. O to více se můžeme soustředit na její ponožky, které mají naprosto stejný design, jako inkriminované "nožkosmradky" jejího mlčenlivého krajana. To mě vede k vyslovení následující hypotézy:
Představte si, co mě při pohledu na dolní končetiny dobrých Holanďanů napadlo!!! Držíte se něčeho??? Tyhle ponožky nejsou žádnou módou, podobně jako cererálie k obědu, džíny do zvonu jakoby obílené od zdi, kde čekám na svého/svou sexuálního/sexuální partnera/partnerku, či curvingové lyže místo starých dobrých Artisek. Tyto ponožky jsou totiž VLOŽKAMI DO HOLANDSKÝCH TRADIČNÍCH DŘEVÁKŮ!!! Dobrý, co???

Hranice do Němec poznáváme podle toho, že se s námi jdou rozloučit české celnice a přivítat nás jdou němečtí celníci. Ta slova "rozloučit" a "přivítat" uvádím zcela záměrně, protože nikoho nezajímají moc naše pasy, natož aby do nich někdo fouknul razítko!!! Pláču to mrzí, jeho pas stále "zůstává pannou", já se nechávám strhnout k úvaze o vstupu Česka do EU.  Až mnohem později, na pusté ruskolaponské hranici v Raja-Jooseppi, mi dojde, že by kvůli tomu mohl bejt pěknej problém...
České pohraničnice jsou veselé a na pohraničnice i pohledné. Na dlooooouhou dobu slyšíme naposledy z něčích úst češtinu. Němcí jsou nějací unavení, i kdybychom měli batohy nacpané heroinem a ricinem, bude jim to fuk. Usínáme, respektive se pokoušíme zavřít oči. V plném kupé moc usnout nejde. Brzy jsme stejně v Norimberku.

Není, milí zlatí, depresivnějšího pocitu, než se ocitnout na vlakovém nádraží v cizí zemi okolo půl čtvrté ráno. I ve vaší rodné globální vesnici je tato "denní" doba okamžikem, kdy se z pohádkových bytostí stávají přízraky, z vašich kamarádů monstra a z vašich lásek vampýři. Jako Pražák mohu potvrdit, že jsem velice nerad, když mě síla osudu udrží třeba "U Sudu" až do této hodiny. Zatímco cesta noční tramvají těsně po půlnoci může být zajímavou epizodou, završující skvělou pařbu třeba neotřelým pokecem s bezdomovcem či pokusy o navázáním družby s podobně rozjařenou dívčinou na vedlejším sedadle, o půl čtvrté vylézá z děr pravé panoptikum. Slušní lidé už v podvědomí očekávají zvuk budíku (rychle do Mišelinky tahat gumy), obyčejní lidé již dávno spí a ty...ty si nepřipadáš jako člověk, mezi tím vším.
Tahle depresivní nálada, často konkretizována partou nácků, jež touží otisknout svoje klouby do tvé tváře, nabývá podobně ostrých kontur na nádraží v Norimberku. Co je kromě nás, kteří k tomu máme seriózní důvod, na nádraží vlastně za lidi? Co tam vlastně kdo v tuto hodinu činí?  Pozorujeme ruch v hypermoderní, však studené a neosobní hale, najeté obézní punkerky ve stylu Kelly Osbourne, hemžení existencí u stánku s kávou, marně hledáme WC.
Fuj! Tady je mrtvola!!! Při informačním okénku vidíme na zemi složenou vysloužilou tlustou prostitutku oblečenou spoře ve flitrující plastové a latexové proužky, která už to má asi za sebou!!! Nemusíme s tím naštěstí nic dělat, protože zničeho nic se vynořili odkudsi záchranáři a nakládají postavu tiše na nosítka. V duchu se jen uklidňujeme, že asi nedošlo na nejhorší, protože to byli saniťáci a ne havrani...Zdá se to nebo takhle opravdu začíná naše cesta do ráje jménem Suomi?
Noční můra pokračuje. Konečně nalézáme WC, je v prvním patře na ochozu. Legrace, vidíme ve změti německých nápisů hlášku URINA 0,15 EURO... takže takhle vznešeně se tu oznamuje, že ani prosté močení, lidská základní potřeba, není ve světě vyspělého kapitalismu vůbec zdarma...Sedáme na funkcionalistické drátěné židličky a v tu nám dochází, že tu je pravděpodobně DALŠÍ MRTVOLA!!!
Za námi totiž v podivně pokroucené pozici leží chlap, jehož vizáž by nevymyslel takto dokonale ani Hitchcock. Hlava je v nepřirozeném úhlu zvrácena vzhůru přes opěradlo. Tvář je pokryta monokly, jedno sklo tmavých brýlí je rozbité a odhaluje místo oka kapitální modřinu. Pleš se zlověstně leskne, údy tkví v hadrech z toho nejšmuckovatějšího second-handu. Uprostřed hlavy zeje úděsný otvor, ve kterém až po chvíli poznáváme otevřená ústa. Právě v momentu, když se děsím, že jde o čistý průstřel, se totiž otvor pohne a vyjde z něj nefalšované zachrápání. Sláva!!! I my zůstáváme prozatím naživu...

Nad Nürnberg - Hauptbahnhof se pomalu rozednívá. Na jedno z nástupišť přijíždí hypermoderní červenobílý Inter-City Express do Hamburku a nám konečně dochází, že žádná italská riviéra, žádné Maroko, ale chladný a ponurý Sever je naším cílem. Má včerejší melancholická nálada je pryč. Až se mi nechce věřit, že dnes večer již budeme v Dánsku, v zemi, na kterou mám zatím jen ty nejlepší vzpomínky, zejména díky prosincovému čtyřdennímu výletu autem, který vyvrcholil bivakem ve stanu na promrzlé pláži v letovisku Solrod Strand...Vlak je poloprázdný, tichý a neuvěřitelně rychlý. Displej sloužící jako tachometr, umístěná u dveří do vagonu, si z nás asi dělá legraci - místy totiž na ní svítí čísla jako 272 km/h apod. Jdu až k ní a marně hledám mezi čísly desetinnou čárku, vzpomínaje na včerejší kodrcání do Plzně. Překvapivý je pohled z okna, ač se vlak vůbec nechvěje ani nedrncá, kolem letí rozmazaná německá krajina, rychle, ďábelsky spěchavě. Můj parťák se oddává zaslouženému dohánění spánkového deficitu, já zírám z okýnka, do protrhávající se mlhy a paprsků slunce, na svahy vinic a zdi starých měst a hradů, velmi často také do tmy četných tunelů. Jo, ti Němci, to je mi ale přímočarý a bohatý národ! Trať nejede přes žádné velehory, ale každý místní kopeček je provrtán tunelem, cesta musí být co nejkratší. Když si představím třeba Slovensko, kde vlaky se plazí kopcem vzhůru a pak padají skoro volným pádem lazy do údolí, musím se smát. Lístky musí být asi pěkně drahé, zaplatit výstavbu tak marnotratně řešené tratě, po které letí jak půlnoční duch expres symbolizující nadechující se 21. století musí být celkem řehole. My však naštěstí disponujeme Inter-railem. Průvodčí, mladá Němka připomínající spíše knihovnici, bere naše lístky a musí se jít poradit se šéfkonduktérem. Naše příplatkové jízdenky jsou totiž vystaveny na t.č. zaplavenou trasu Hřensko - Dresden - Berlin - Hamburg. Po pěti minutách nám lístky s omluvou vrací, vše je v pořádku, jinak se do hansovního města na Labi dostat nedá.
Pokouším se taky usnout, ale moc to nejde. Naproti sedí totiž rodinka s asi pětiletou dcerou, která si do omrzení prozpěvuje jakousi říkanku, která je pro ni tak vtipná, že se mezi jednotlivými slokami vždy dobrých pět minut směje. Jen si užívej mládí holčičko, myslím si smířlivě, život je řehole, však to později poznáš! Spát můžu dosyta v hrobě...
Kopce rýnských vinic střídá přibaltská rovina. Ve vagónu se shromažďuje rota Němců středního věku, kteří si otevírají plechovky Coca-coly řízlé bourbonem. Dobrý pití, ale proboha, proč jsou ti dobří teutonští braši po jedné jediné plechovce namol, že ve slunném dopoledni zpívají ryčné chorály...? Taky bychom si dali nějaký ten alkohol, jsme po cestě trochu rozlámaní a otupělí.
A už je tu Hamburk! Labe se zde zatím netváří, že by chtělo toto město pohltit velkou vodou, jak již učinilo třeba v Ústí či Drážďanech. Náš rychlovlak povodeň v klidu předjel. Vystupujeme a míříme nejprv do kanceláře německých drah, přerezervovat si spoj do Kodaně na dřívější. Tak bychom mohli být ve městě jízdních kol, nemocnice "Království" a piva Tuborg již v šest odpoledne. Rezervace stojí nějaké peníze, ale čert to vem. Hamburk po zkušenostech z předloni je lepší moc podrobně nezkoumat, feťáky, prostitutky a bezdomovce , jež se koncentrují zde v okolí Bahnhofu, dobře známe i z našich končin. Mnohem příjemnější je navštívit nádražní kebabárnu, kde tmaví Turci odkrajují skopové z velkých otáčecích grilů. Pokrm je ostrý, kořeněný a plný jogurtové zálivky, pivo Holsten vytažené z lednice ledové a řízné. Nevěřícně sledujeme Japonce, kteří si objednávají kebab z kuřecího masa a hlavně bez jogurtu! Pánové, o deset metrů dál je McDonald, tam by vám asi chutnalo spíš...říkáme si, ústa se nám kroutí pod vlivem působení rozdrcených chilli papriček a žaludek si medí, sláva německým přistěhovalcům z Orientu, kteří podstatně vylepšují image německé eintopfové kuchyně...
Hodinu a půl před odjezdem vlaku do Dánska se rozhodujeme z bezpečnostních důvodů trávit na peróně. Ani tak nejsme ušetřeni pokusu o okradení ze strany jakýchsi italských zevlounů. Jeden z nich, bláhově a mylně poznávající v mé opálené a černými vousy rámované tváři krajana se ke mně vrhá a zkouší to s italštinou. Odmítavě vrtím hlavou a pozoruji, jak se jeho kamarádi takticky rozestavují okolo nás. Padouch se mě již anglicky pokouší přesvědčit, abych vyjmul z kapsy peněženku a půjčil mu jedno euro na telefon, neb musí volat do Říma mámě. To víš že jo, myslím si, tvoje máma je tak Satanova konkubína, ty čorkaři! Jasno, já vyndám peněženku, budu lovit to "éčko", ty mi jí zatím vyrveš z ruky, hodíš svému kámošovi a papá...! Takový triky znám z Prahy jak vlastní boty! Myslíš si snad, kamaráde, že jsem sem přijel odněkud z hroudy??? Já jsem Pražák, kámo, a ty by sis v mém rodném městě nevysomroval s takto průhlednými fígly ani na hovězí vývar...
Posíláme Italy do háje a Pláča mi kryje záda.
Nyní jsme již v klidu nástupiště, kde dorážíme pivka, já fajčím a Pláča pozoruje ženy. Nic proti Německu, podle mě to není vůbec špatná země a relikty minulosti, symbolizované Benešovými dekrety na straně jedné a jucháním landsmanšaftu na straně opačné odsuzuji a opovrhuji jimi. Jednu podstatnou výtku bych však vůči bratrům za západní hranicí měl. Ty vaše ženský, to je teda bída!!! Říká se, že když vidíš hezkou holku v Bavorsku, je to jistě gastarbajtrující Češka. Když vidíš krasavici v Berlíně, bude to asi Íránka, Ruska nebo Nigérijka. Dalo by se tedy odvodit, že když uvidíš kočku v Hamburku, bude to Dánka...Bohužel, dnešní den je temnou výjimkou. Po péroně se prochází hranaté, obtloustlé a nazrzlé Němky a ač dobře vím, že dánská hranice je opodál, nic tomu nenasvědčuje. A Dánky, to je přitom epesní kvalita! Ty štíhlé, vysoké světlovlásky, ve stylových ohozech, s jasnýma modrýma očima a milým úsměvem, ženy s pletí hladkou jako dánská smetana. Kde jste všechny? Aspoň jedna, kdyby byla! Tě pic. Nic. Jen dánský vlak do Kodaně, podivuhodný červenočerný tubus připomínající spíše nějakou vesmírnou sondu, se tiše blíží na nástupiště, jako kdyby nám chtěl říct: Nezoufejte, braši, bude líp! No tak to poj'dme zkusit!!!

<<< x >>>