RUNA TŘETÍ
MAY DAY! MAY DAY!

V této runě vyslovuje Pláča smělý nápad vyrazit kvůli povodni nikoli později, ale dříve. Jest vyhledán spoj do Norimberka, jež je posledním vlakem z povodňových pekel. Severští gerojové se schází u Rosomáků, dávají poslední pivo a Rosomák má jen jedno tričko PASKAJOKI. Paní Rosomáková se nominuje na kuchařku roku 2002. Ač část zásob zůstává oslyšena, batohy váží přes 20 kg. V tramvaji se tomu směje pan Lábus. Na hlavním nádraží vymýšlí Juho, jak naložit s tričkem PASKAJOKI. Expres přijíždí.

Ten kdo dříve vyrazí-li,
náskok má při cestě k cíli,
voda ani těžký batoh,
nemůže jej odradit,
před cestou na Dálný sever,
potřeba se posilnit!!!

Prasátko ty posvátné,
děkujem ti moc,
že jsi mohlo skončit v bříšku,
nevolaje o pomoc.

Kotletka, ta z tvého boku,
zachutnala všem,
kuchařský um paní domu,
na věky buď pochválen!!!

Pláča:
Česko - moravsko - slezskou krajinu pohltila voda. Ve chvíli, kdy jsem ve vysílání České televize sledoval záplavovou vlnu ohrožující na holém životě všechny ty mé oblíbené pražské podniky, připadal jsem si jak v Proustově Hledání ztraceného času.... Déja vu? Ne tak docela...tohle už tu několikrát reálně bylo...a opět měla voda ovlivnit můj život, jako již několikrát.
Poprvé se tak stalo v červenci roku 1987, kdy jsem byl na svém prvním skautsko - pionýrském táboře, který jedné temné noci zalila povodňová vlna. V mých vzpomínkách ožívá praskot bortících se podsad, hroutící se stanová plátna, poplašené výkřiky kamarádů, můj kufr i s modro - červenými plavkami z Maďarska s bílým číslem 13 odplouvá někam do dáli a noční tmu prořezává světlo reflektoru pelhřimovských hasičů přispěchavších na pomoc, kteří šajnují po vzedmutých vlnách, jako britští vojáci po londýnské obloze při nočních náletech zeppelínů....
O deset let později, při záplavách na Moravě jsem se jako dobrovolník podílel ještě s dalšími dvěma "existencemi" z prostředí nymburské lůzy na záchranných pracech v rámci krizového štábu v Kroměříži. Několikrát nás smetla povodňová vlna, všude byl pach hniloby z rozkládajících se zvířat na kterých již v parném létu začaly hodovat mouchy masařky, a spánek - to byly jen zlomky okamžiků, kdy jsme vyčerpáni padli na hromady humanitární pomoci, abychom vzápětí opět vstali vykládat tu nekonečnou frontu neustále přijíždějících kamionů - které vozily úplně všechno...nikdy nezapomenu na to ohromné množství dámských vložek s křidélky i bez, na kvanta instantních nudlí, kterých byla plná tělocvična, a koneckonců ani na hospodu U Přemysla, kde končila každý den o půl třetí ráno naše šichta, aby o šesté opět startovala v šíleném tempu. Byl to namáhavý týden. A především díky tomu, že neustále lidé jako výraz díků přinášeli slivovici - bylo to především o játra.
A teď je to tu zase! Opět má stoletá voda, která přišla do Čech třikrát za deset ovlivnit můj život a dlouhodobě naplánovaná akce se má zhroutit jako přehrada na Slapech? To nikdy nedopustím! S odhodlaným výrazem ve tváři zvedám telefonní sluchátko a navrhuji Rosomákovi vyjet o den dřív, neb se mi podařilo dotazem na Českých drahách zjistit, že se dá ještě z republiky ujet směrem přes Plzeň, než rozběsněná řeka strhne všechny mosty a poskoci z kliky Klausovsko - Zemanovsko - Grebeníčkovské se budou topit jako krysy v zabahněném živlu ne náhodou připomínajícím řeku kam míříme - Paskajoki - Řeku hoven! UÁÁÁ, konečně nadešel ten čas, kdy po dlouhé době vymýšlení diverzních akcí a skladování zbraní pod uhlím na naší chatě skončí všichni v propadlišti dějin a sláva Pivní revoluce bude stoupat vstříc Vykropeným horám!!! V euforickém nadšení, kdy Rosomák můj návrh odjet dříve po chvíli váhání schválil urychleně balím na cestu... Gigantická hromada věcí v mém pokoji je ovšem nepoddajná a s hrůzou zjišťuji, že je třeba jí radikálně zmenšit. Vážím batoh - 21 kilo!!! Volám Rosomákovi a ten jen do telefonu kategoricky vyštěkne essesmanský rozkaz: "Moc!, snížit váhu!". "Roubíky do úst, rychlost třicet uzlů" - odpovídám oblíbenou hláškou z Angeliky.Vyhazuji dle mého názoru zbytečnosti jako několik instantních polévek, konzerv a několik kusů oblečení včetně trenek - tak co, kdyžtak si vyperu, a kdyžtak budu smrdět, neboť jak říká Fíďa - "Správnej chlap smrdí i na fotce!", nebo si vyperu, nebo... jen abych proboha svým pachem nepřilákal všudypřítomné rosomáky, kterých je tam prý víc než dost.... Netrpělivě házím bágl na naši digitální váhu a očekávám výsledek mé redukce.. chvíle napětí a? READ ERROR! Proboha, bágl asi ztěžkl natolik že se nedá zvážit... ale ne, to jen váha zaváhala a nyní již ukazuje 19 kilo bez vody! To už se dá! Rychlé loučení s nejdražšími, trocha cestovní horečky ve formě tekuté stolice a neznat bolest a šup do Nymburka na nádraží. V euforii, že už se konečně jede, jsem paní - švestku u pokladny v Nymburce na Hlaváku zaskočil pro ni jistě neobvyklým přáním, kdy jsem strkaje do okénka stovku prohlásil: Helsinki na ZET Kartu...Rychlíkem na Hlavák do Práglu, ve vlaku pokec s kámoškou: "Kam jedeš, vystupuju v Lysý...". Ale, já až ve Finsku..." odvětím... "tak bacha ať neumrzneš!" "... a pozdravuj Waltari!" haleká ještě z perónu do okýnka za odjíždějícím vlakem. V Praze u Rosomáků překvapení ve formě kotlety...jó maso bude chybět, jedno rychlý poslední český pivo v hospodě na rohu a tradá na nádraží. V tramvaji na mě mrká ta druhá postava s báglem co mě, severskému gerojovi dělá doprovod: "čum dozadu...upozorňuje..." a fakt, v tramce sedí pravý a nefalšovaný komik Lábus s obličejem zarudlým od alkoholu... "No, jo, v klidu odvětím... ve Finsku bude prdel.."
Na nádraží nás očekává Juho ještě s jednou srnkou. Cigárko. Rozlučka. Navrhuji koupit něco na čtení do vlaku a Rosomák mě upozorňuje na svého kamaráda, který přiváděl trafikantky na nádraží do rozpaků neobvyklou prosbou: "Jedno BRAVO GIRL a jeden GIGANT". Neobvyklá kombinace časopisu pro dívky s pornografií nejtvrdšího ražení. No co, proti gustu žádný dišputát. Suneme se na nástupiště a já lezu do vlaku zabrat kupéčko. Sedí tam dva podivní chlápci. "Je tu volno?", ptám se. Žádná odpověď. "Můžeme si sem sednout?" Opět nic, ani se na mě nepodívají. Pokládám bágly na sedadla a s co nejdrsnějším výrazem který umím polohlasně syknu: "Jestli se s těma báglama něco stane, tak..." naznačuju pohyb hřbetem ruky pod krkem... Valím ven. Poslední loučení. Mávání. Slza v Rosomákově oku a vlak se hýbe směr Plzeň. Vyjeli jsme hlawo....

Rosomák:
V zaplavené Praze, kterou komíhám s batohem plně naloženým humanitární pomocí, je zcela jiná situace, než v Nymburce. Jinak by asi P.P.P. nevolal a nesdělil mi s ledovým opovržením:
"Co v tý Praze šaškuješ? Jedeme, ne? Zjistil jsem, že zejtra večer jede poslední vlak do Německa, přes Norimberk a Mnichov do Hambáče..."
"Ale tady je povodeň..."chabě oponuju. "Voda zaplavuje chatu na Rovišti...Já asi nejedu..."
"Zbláznil ses? " opakuje Pláča stejnou variaci. "Myslíš, že to stojí na tobě nebo co? Hele, nebudu kérovat, rozmysli se, Mařenko a brnkni...Nasrals bys mě teda..." Pokládám telefon a horečně přemýšlím. Nemůžu se na kamaráda zlobit, sám vím, že když byla voda na Moravě, byl jsem sice zdrcen, ale nedoved jsem si to představit...Několika operativními telefonáty zjišťuji, že jakýmsi zázrakem (podkova nalezená při stavbě pod prahem?) kulminující Vltava naší chatě, která leží za normálního stavu 15 metrů od řeky, pranic neublížila, krom toho, že jemně zavlažila vysychající kompost...Představa nucené "dovolené" s krumpáčem, kolečkem a s kamarády, kteří budou pomáhat na odklízení trosek oblíbené zimní "základny" naštěstí ustupuje do pozadí. Od mámy, Martiny i kamarádů získávám "morální povolenku" do Finska. Vytahuju ze skříně batoh a ze šuplete seznam věcí a jdu volat Pláčovi, že jeho návrh beru. Místo odjezdu v pátek 16.8. tedy poslední spoj do Norimberka již ve čtvrtek večer (stále ale nevěřím, že přes zničené Berounsko a Plzeňsko něco pojede) a tradá Suomi...

Den D nastává!!! Nemůžu se ubránit rozechvění, když na tramvajové zastávce vidím esoterickou postavu mého parťáka, jež se skoro celá skrývá za naditým batohem. U nás doma podrobujeme batohy vážení a podstatné čistce. Zejména já jsem vahou své dislokace zdrcen. Ačkoli se pokládám za zkušeného vlka Severu, bágl váží 24 kg. Ven jdou různé zbytečnosti jako několik drinků TANG, nějaké instantní polívky, těstoviny, sušené ovoce, nějaké ponožky a trička...Srážím váhu na 22 kg, je to stále priveľa, ale víc už s tím nehnu.Bágl kamaráda atakuje neúspěšně hranici 20 kg, ale Pláča se svěřuje, že jeho čistka byla ještě brutálnější, nejedna slza ukápla...

Když jsme u těch triček - urychlený odjezd zapříčinil, že jsem nestihl vyrobit tzv. "kultovní expediční  trička" ve dvou exemplářích. Máme tedy dohromady jen jedno, které si hodláme ve vypjatých situacích půjčovat. Tričko na první pohled vypadá nezajímavě - obyčejný hadr od vietnamců v černé barvě, kde jsou savem vyleptány nesrozumitelné finské nápisy:
"PYHIIN VAELLUSMATKA PYHÄLLE PASKAJOELLE 2002" a "KUBINA SUOSITTELLEE PASKAJOKEA".
To první znamená: "Svatá pouť ke svaté Hovnořece", tedy k řece Paskajoki, která protéká parkem Lemmenjoki. Ne, milé čtenářky, nejsem typ, jež si své mužské ego potvrzuje užíváním vulgárních a pejorativních výrazů. Jsem člověk neobyčejně jemný a romanticky založený. Řeka PASKAJOKI, doslova HOVNOŘEKA, však opravdu v severozápadním finském Laponsku existuje. Dokonce jsem toto konzultoval s Juhem, zda slovo "paska" nemá ve finštině ještě jiný význam, než ten výše uvedený. Prý rozhodně nemá. Při zkoumání map Laponska jsme ovšem s Juhem objevili mnoho dalších, podobně vypečených názvů, svědčících o tom, že romantika nemá v drsné řeči Sámů prostě místo. Kromě "Paskatunturi" (myslím není potřeba dále rozvádět) jsme objevili třeba jezero RUPASUOLIJÄRVI, což značí JEZERO STRUPATÝCH STŘEV  a podobně. Sama matka výprav do Laponska, paní Nelly Rasmussen ve své neopakovatelné knize "Děti severských šamanů" popisuje, jaké romantické chvění v ní vyvolával název hory GAHPERUS, ovšem jen do té doby, než jí sámští přátelé vysvětlili, že GAHPERUS je název pro TŘETÍ ŽALUDEK V SOBOVI, tedy něco jako "bachor.čepec.kniha-sléz" (sob je též zdatný přežvýkavec.)

Tu větu, jež začíná slovem KUBINA nechci vzhledem k rozsahu knihy moc rozvádět, chci jen osvětlit prazáklad teorie, jíž jsem zplodil po sledování Olympijských her 2002 v hokeji s kamarádem Dobikem, když jsme si všimli, že český obránce Pavel Kubina vstřelil 2 vlastní góly a na dva další regulérně nahrál. "Kubina" v našem slangu znamenalo něco jako "zaskórovat do vlastní sítě" (opak Jágra) , tedy udělat něco, co se sice tváří vznešeně, ale ve skutečnosti tím člověk zlikviduje sebe sama. Jistě, jemné čtenářky a protřelí čtenáři, znáte z vlastních životů podobné situace, skrývající se pod klišé "Můj největší trapas". Proč tedy KUBINA DOPORUČUJE PASKAJOKI si každý může domyslet zcela a zcela jen dle vlastní fantasie.

Uznáte, že takové tričko je opravdu předmětem obdivu a na podobné cestě nesmí chybět, byť je oběma expedičníkům společné.

Vyrážíme ke "Komoňovi" na poslední české pivko a pak již k mamince na poslední večeři. Zde mě obzvláště mrzí, že se pera (tedy spíše klávesnice) nechopil druh Pláča, neboť já jsem na kulinářské mistrovství mé mámy již zvyklý a nejsem schopen dostatečně expresivně vyzdvihnout její kvality, jež se tento den koncentrovaly na vepřový stejk. Pláčovo nadšení snad jen může přiblížit báseň v úvodu runy a fakt, že během putování lesy a tundrou nesčíslněkrát z jeho úst zazněly nadšené monology, opěvující dávno zmizelou, přesto snad snadno vybavitelnou chuť okořeněného kusu masa prasečího...Snad se čtenářstvo brzo dočká komentáře mého společníka, jež sem bude dodatečně vsunuto...

Loučení s mámou, nostalgie, tramvaj na I. P. Pavlova. Martina jede s námi a neopomene upozorňovat na miliardy potencionálních nástrah, jež na naivní poutníky budou čekat v laponských pustinách. My ale neztrácíme dobrou náladu, jelikož nám bohové sesílají znamení v podobě nefalšovaného, z masa a kostí stvořeného pana Jiřího Lábuse, jež s obličejem rozveseleným alkoholem cestuje s námi na Pavlák v jednom voze...Zdá se, že máme vyhráno!!!Tahle cesta dopadne dobře a bude na ní sranda!!!Ač se to nezdá během klopýtání z Pavláku na Hlavák (doprava v Praze bude na 3/4 roku ochromena), kdy máme nervy...

Na hlavním nádraží nás čeká ještě jedno nevšední setkání. U pokladny č. 1 čeká nad jakousi vegetariánskou šlichtou skloněný bratr Juho a spolu s ním další z řady jeho lepých éterických finských slečen (tentokrát Mira z Tampere). Jdeme před nádraží na posledního jointa a pod jeho vlivem míříme na perón. Vlak je již přistaven...huh!!!! Není návratu! Chudák Martina se rozhoduje s námi jet aspoň na Smíchovské nádraží. Nedivím se jí, protože ve zhulenosti, zaplaven vjemy, skoro zapomínám, že s námi je a na poslední chvíli piluju s Juhem a Mirou svou finštinu. Juho vymýšlí geniální nápad: pokud se dostaneme v Lemmenjoki až k řece Paskajoki, měli bychom zde vyrobit stožár, na něj tričko přivázat a v místě, kde se Paskajoki vlévá do Vaskojoki, jej zanechat podobně, jako výpravy nechávají na Mt.Everestu své národní vlajky, se slzou v oku a pýchou v duši...
Ještě chvilku analyzujeme původ a důvod názvu PASKAJOKI a pak už je nejvyšší čas...

<<< x >>>