RUNA DEVĚTADVACÁTÁ
DOMŮ, DO LÉKÁRNY, DO PRD...

V této skorozávěrečné runě rosomáci litují, že bruselští byrokrati nezavedli všude euro, radují se spolu se Švédy z hokeje a porovnávají chuť jahodového kompotu s čilli papričkami. Být tak v Kodani metařem!!! Pro Němce jsme cvoci, oni pro nás přízemní hlukotvůrci. Jak jsem v Labuťově způsobil šok bavorské babičce. Jak si mě málem spletli s Usámou bin Ládinem. Horkokrevný ostravák jest prvním Čechem při návratu. Kdo všechno zná Pavlínu Brzákovou? Jsem jen nechutnej vejtaha, kterej se chodí předvádět do hospod, ergo: ZASE DOMA!

Všechny cesty vedou domů
Zmizely příběhy stromů
Život jezer, tunturi zhas
V putyce sedím, smutno je zas.

"Bratře, koukám, že bych se asi měl stydět!" mrmlá ospale Pláča za úsvitu na stockholmském nádraží. "Ty jseš asi opravdu jinej...Mě se prosimtě zdálo jen o hoře bůčku, moři piva a brutálním sexu s Ven... a myslel jsem si, jak budu šťastnej, vysmátej, že podpořim tvojí eventuální depku...ale ty...tys byl v Bálvvoslatjně zatím a vidím, že mě, přízemního vymetače putyk už vůbec nepotřebuješ..."
"To není pravda", usmívám se skromně, pravda poněkud ještě omámen krásou poselství, jež mi seslala noidka, "i Aslak měl svýho Oulu, aby dokázal zachránit svou zem od nadnárodních ďáblů, a tak já mám zas tebe, chlapíka, kterej nezná bolest a stesk, a věř mi, spolu to ještě tam nahoře rozjedeme a brzo..."
"Jo, až nám suchej ledovej vítr bude vát do ksichtu a naše běžky posviští panenskou plání pod Sokosti...všichni nám budou sahat leda po vázání..."

Meditaci musím přerušit, chci vyhledat kasu a zakoupit (pravda, z Pláčovejch peněz) příplatek na X2000. Ten asi za hodinu odjíždí do Kodaně. Bohužel, není to tak snadné, nádraží ve Stockholmu je prokleté. Je pondělí ráno, ale pokladna je zavřená, otevírá až v 9:30. U informací stojí školou povinná slečinka, která mi sděluje, že podle jejího názoru lze ohlásit průvodčímu před nástupem do vlaku, že potřebujeme rezervaci a on jí vystaví, neboť ve vlaku samotném už by to mohl být problém.
Vlak přijíždí a nejsme sami, kdo odlovuje průvodčího, veselého hřmotného Švéda ve fialovém stejnokroji. Ten všem kyne, ať si vlezou dovnitř, že se to vyřeší za jízdy. No dobře. Žádnej stres.
Platíme příplatek v dánských korunách. Průvodčí nám ovšem vrací ve švédských.
Pláča zvedá otráveně oči, jakože k čemu nám budou švédské prachy, když naopak bychom potřebovali dánské koruny, naposled se najíst ještě.
"Hele, kámo, money makes Evropa, to všechno beru, jsem sice anarchista, feminista a pivista, nemám nic ale proti EU, neboť čas ani prd nezastavíš a tupá revolta bez revolučního ideologicky vypointovanýho základu je jen slepá cesta užitečnejch idiotů, ale... něco mi na tý unii stejně vadí...vysvětli mi, ty vlku rosomáckej, ty šamane menešjávrreskej, proč si ti byrokrati bruselský, na který každej nadává, pořádně neflusnou do dlaní a nevyhlásej - žádný výjimky, bratři evropský, chcete bejt v EU tak koukejte zavést bez keců všude euro, jaký dánský švédský britský chechtáky, to voda vzala, to je relikt třídního a nacionálního vidění světa, teď jsme si všichni rovni."
"Mhm, to máš pravdu, zejména z pozice mýho sponzora", dodávám. "Éčka by byly lepší, žádný měnění, žádný počítání, zašívání jednotlivejch měn na různý poplatky, příplatky a jiný, to je fakt k zbláznění, z Německa do Finska to máš přes 3 země a přes 3 různý měny, euro, DKK, SEK, to se v Bruselu někdo pěkně sek..."
"A kdo se má počítat s tim, kolik mi vlastně už visíš!" podotkne nakvašeně Pláča, jehož finanční rezervy berou rychle za své a já ho jen marně utěšuji, že mu v Čechách v první putyce zatáhnu guláš a pivo, neboť mám nějaký český prachy.
"No nicméně je potřeba se těch švédskejch graniťáků zbavit!" vyhlašuje Pláča a následován mnou valí do pojízdné restaurace. Tam zjišťujeme, že zas tolik prachů nemáme, stačí to na 2 sendviče, 2 pitíčka a 2 plechovky koly. Živíme se, snídáme a nemáme už ani švédský öre.
Proto nás trochu vystresuje, když se k nám opět blíží průvodčí, jde rovnou za námi, nekompromisně a povídá:
"Pardon, ale potřebuju se zeptat, jestli byste mi ukázali vaše Inter-raily, z který země jste?"
Pláča nervózně tasí svůj lístek a dodává:
"A je to v řiti, bratře, neměli jsme se s tím utrácením tak unáhlovat. Kamaráde, je to v hajzlu. Ten granitovej chlapík tady nad náma ve svý žulový poctivosti zjistil, že příplatek na vlak je mnohem větší pro ne-členy EU a hodlá nám napařit pořádnej nášup! A my? He? My mu to co? My mu to už nemáme z čeho zaplatit, he! To je sranda, co? Já mám poslední dánský kilo na rezervačku do Hamburku a myslel jsem tajně ještě na kebap, abychom nechcípli do zejtřka hlady...no a místo toho pokud to projde, tak pojedeme nalačno a ještě s rezervací tak leda na hajzlu!"
Snažím se, lehce zviklán, zjistit o co jde. Reakce průvodčího je šokující:
"Pánové, to nic, žádnej problém...Jen jsem si říkal, nekontroluju ty všechny lístky dopodrobna, jestli náhodou nejste Češi..."
"No to jsme, ale... nerozumím..."
Průvodčí se spiklenecky uchechtne:
"Češi nám Švédům udělali včera večer totiž velkou radost!"
"A v čem?"
"Kluci, sledujete hokej? Je přeci turnaj Eurohockey league, u vás v Čechách..."
"Hokej? No jasně, ale teď sme už měsíc nečetli noviny..."
"7 - 2! Kluci, 7 - 2!!! Haha! Porazili jste včera Finsko 7 - 2! Vědět to, tak vám snad dám slevu..."
Po jeho odchodu se nevěřícně ujišťujeme, že nesníme. Tak takhle chutná interskandinávská rivalita! Timing cesty je ideální, jet o den později, asi bychom museli jít pěšky. Jak jsme se dozvěděli později, dnešní večer Češi ve Zlíně porazí slavně Švédsko 6 - 5, poté, co během poslední třetiny otočí z hrůzného stavu 2 - 5...
V poledne jsme v Kodani. Míříme ihned do rezervační pokladny, zjistit, jak pokročila hrůza povodní a jestli je vůbec možné se dostat do Čech.
Paní za přepážkou, ač jistě není antifanynkou finského hokeje, se nám velmi intenzivně věnuje a hrabe se v počítači:
"Kluci, no nezávidím vám...Dostat se do Čech je pořád velkej problém, trasa Hamburg-Berlin-Praha je úplně zničená vodou! A do Hamburku můžete až vlakem po třetí hodině, neb ten nejbližší je celý rezervován...počkejte...mohli byste jet přes Vídeň..."
"He!" prská nezdvořile Pláča, naštěstí skryt za mými rameny, "to je fakt síla, proč jsme neušetřili na letenku? My pojedem z Dánska domů snad přes Maďarsko?! A přes Ange by tam něco nebylo? Já jen, že známe už cestu..."
"Turpa kiinni!"1 upozorňuji jej jemně, hlavní je se nějak domů dohrabat, klidně přes Bukurešť...
"Nebo druhá možnost...z Hamburku do Kolína nad Rýnem, pak Würzburg, Norimberk, Schwandorf, Furth im Wald, Domažlice, Plzeň, Praha... ano, to je trochu rychlejší, pravda, osm přestupů, ale jinak jen ta Vídeň" povídá paní za přepážkou. "Doma byste byli zítra v 15:54..."
"Tak jo! Kolik dělaj rezervace?"
"Jen 20 dánských korun na vlak do Hamburku, pak už to máte samý couráky..."
No aspoň něco. A zbývá na vysněný kebap...
Vyrážíme do centra, na proslulou pěší zónu, znám tam od zimního bláznivého výjezdu s Petrem, podobného fanatika přes Dánsko, jako jsem já přes Suomi, velmi výživnou kebapárnu.
Objednáváme ve strašném vedru a chaosu dvě porce pitakebapu a kolu a usedáme zmoženě za roh ke stolečku. Pláča patří na plné misky s jakousi lákavou jasně červenou hmotou a než stačím zareagovat, nabírá si jí plnou lžičku a nese jí do úst.
Jeho reakce je podobná, jako by si někdo dal rande přes email, čekal sedmnáctiletou romantickou studentku a přišel místo ní šedesátiletej tlustej, dementní chlap. Jeho ústa se zkroutí v bolestném šklebu a kdyby nebyl na veřejném a frekventovaném místě, jistě by se nerozpakoval a vyplivl obsah svých úst na tři metry daleko, na protější zeď. Oči mu plavou, bělmo blýská a jeho kůže je náhle opocena tisíci malinkých kapiček.
Jsem radši ticho, netuším, co se stalo, resp.proč kamarád tak toužil požít plnou lžíci neředěných drcených čilli papriček...
Po dlouhých minutách, kdy se Pláčovi vrací řeč, slyším přerývané:
"Já jsem idiot! Já si myslel, že to je jahodovej kompot..."
Naštěstí se hodí v kapsách zašité koly z vlaku, doléváme si naše sklenice a přežíváme tedy...
Je ještě čas, na náměstí vyřizujeme cituplné SMS, referující o našem brzkém návratu domů a pak se odebíráme na naše nástupiště, kde ostáváme v naprosté nečinnosti, podobné buddhistické meditaci.
Vzduch je horký, nehýbe se a jediný pohyb, krom neustále přijíždějících a odjíždějících vlaků, činí místní metař, kterého bych, kdybych tak chtěl učinit, kdybych nebyl Aslakem, poprosil, aby byl mým učitelem zenu. Ten člověk je totiž ztělesněním klidu a oproštění od materiálních statků. Tím nejpomalejším možným pohybem sune před sebou vozík na vajgly a přes rameno třímá kleštičky na dlouhé tyči. Kdykoli zmerčí vajgla, vůbec nezmění tempo, hůl s klíštkami jakoby sama, puzena vlastním duchovním pohonem, sklouzne k vajglu, rozevře se a sevře zas a pohybem ladnějším, než je ranní protahování milenky, umístí vaťana do vozíku. Ve tváři má přitom výraz nejryzejší lhostejnosti, za kterým se však skrývá moudrost lámy, odhalující do podrobna všechny zbytečnosti světa hmotného...
"Koukej na něj", přerušuju fascinovaně dlouhé ticho, "tohle je taky šaman! To je naprostej borec..."
"Metař...hm..." dí nejprve zpruzeně Pláča, kterého vize osmi přestupů zbavila slov, pak mi ale začíná rozumět a doširoka se usměje..."bratře, ty seš fakt noid, tys to poznal...Tohohle člověka, zdá se , vůbec nic nesere! A přitom nevypadá jako nějakej vod popelářů, rozumíš, já mám  vizi, že to byl tady v Kodani nějakej bankovní úředník, vod rána jen účty, kontokorence, úvěry, podvojný i podobojí, prachy, kravata zařízlá jak voprátka, laptop, spěch, prachy... A jednou si řek dost! A hodil mobila do Öresundu, poté co napsal do práce poslední esemesku HOLD KAEFT, volové, seru na vás, už v tom nejedu! A šel na nádraží a řek si vo práci...s vozejkem a vajglotyčí..."
"Jo, jasně!" rozvíjím to. "Ale má to jeden průser...von je tak nad věcí, tak šikovnej, že mu šéfik za měsíc nabídne, aby velel metařům na nástupišti 5 - 10, za další měsíc aby velel všem metařům a za rok se stane leadrem dánskejch drah...A pojede to zas, laptop, voprátka..."
"Nojo, je to řehole..." odtuší Pláča. "Ale už bude vosvícenej, rozumíš, kdo jednou ve svým životě dostával prachy za sbírání vajglů, už nikdy nebude takovej jako předtím" parafrázuje volně Aldouse Huxleyho, ale beru to, tohle je taky psychedelická zkušenost.
"Já, kamaráde, ač nevim, co je závist a samozřejmě ani co je bolest, cejtim teď, že fakt upřímně závidim, tomu chlapovi. Ty, kámo, ta představa, že pozejtří zasednu do kanclu, budu kopat pod sebe a klotovym rukávem čistit kliky nahoře...něco mi říká...kašli na to už, je to prázdný, pomáhat lidem, ať si každej pomůže jen svou vírou a vnitřníma silama, vem si Kunce, šel zcestím, ale pak zbavil Sámieatnan Čudů, vem si Aslaka, jeho otec byl opilec a on ničemu nevěřil, ale pak poznal Guhkkižiho a stal se noidem, je tam pořád, nikdy neumře..."
"Já ti rozumim", dí Pláča. "Každej sám za sebe, a kdo nepochopí vole vo čem je lupsakka, je ztracenej..."
"Tak. Mám sen. Prostě to doma zabalit, odjet sem a najít si tuhle práci, tady to osmý nástupiště, nafásnout vozík a kleště a začala by nirvána. Vo ničem bych nepřemejšlel, vo žádnejch vosudech lidí, do kterejch se šťourám a snažim se furt každýho měnit, vychovat, houby. Vajgl metr napravo, papírovej kapesníček dva sáhy na levoboku. A strašně času na všechno. Duchem furt v Inari... Tunturi blíž než tadyta dlaždice na podlaze. Tohle, bratře, to je oproštění, probuzení."
Pláča smutně přikyvuje, ani nepřidává nějakou cynickou hlášku. Realita nám začíná drtit zase palce. A vlak do Hamburku už je tady...
Oj, jak trudno je slyšet po dlouhé době zase onen jazyk německý, žádnou už skvělou dánštinu, kterou jsem tak expresivně charakterizoval v prvních runách, žádnou dánštinu, o které Finové říkají, že je to švédština s horkou velikou bramborou v puse (taky dobrý) , ale vlak je plný tchořích Němců, hlučných, rozchechtaných, sofistikovanost Severu je passé. A my slyšíme v nesrozumitelné němčině, v tom ulízaném holštýnském nářečí, zaujatě sice, ale přesto, ono Au - sland - der - raus! Oj oj, a tuhle drtičku duší po pár hodinách vystřídá zase čeština, jazyk kořenů pivních ztroskotanců u štamgastskejch stolů - no hovno voé, sem jí řek ať mi už nesere, né, voé, jasný, nemám prachy, voé, nebudu si držet kurvu eště, né...Ještě že kupé je kuřácké, tak cigareta místo zoufalého pláče, ale to zas štve P.P.P., zanáším mu zase plíce...
Nastupujeme na trajekt a není to vznešená Princezna Bernadetta, která se s námi při cestě za lupsakkou rusky málem symbolicky potopila, ale bezejmenná loď už jen pro nás, loď do Teutonie, plná hlučných opilých motorkářů z Hamburku, jedním uchem poslouchám Pláčovy výklady ohledně motorkářských gangů ... "vole Los Desperados a Hell´s Angels, to sou v Německu nejtěžší extremisti, ne, já vo tom psal diplomku, ty sou hustší než náckové..." druhým uchem se marně snažím zachytit v hlavě doznívající šum Severu, ten neexistující mystický zvuk, kterému Sámové říkají "davvišuvva", ten zvuk, který mě kdysi před 2 lety spoutal a už mě nikdy nepustí, Aslaku, buď ve mně teď, potřebuju tě..." říkám si smutně ale vím, že je to jen na chvilku, že sem dneska měl sen...
V Hamburku se Pláča projevuje jako španělský grand, odněkud loví eura a přináší hot-dogy, takže neumřeme hlady...
Vychytáváme vlak do Kolína, jede se docela příjemně, vlak je poloprázdný a dá se i spát. A další přestupy, tma noci sklouzává z ramen dne, úsvit, další vlak, krajina uhání a mění se, no a najednou mi přijde, že už jsme doma...ty zalesněné mírné kopečky, ty vesničky při trati, ten pocit středobodu světa ve srovnání s reálnou nicotností...mhm, jsme v Bavorsku už a ať si říká kdo chce co chce, Bavoři, stejně jako Rakušáci jsou naši bratři, jsou v mnohém úplně stejní jako my a třeba to není dobrý vysvědčení pro obě strany, ale je to tak. Už je nám jasné, že pokud vlak nevykolejí, neodvratně míříme domů a už tam skoro jsme.
Přestupy jsou naštěstí jen minutové, nuda cesty je narušena až ve Schwandorfu, kterému něžně přezdíváme Labuťov. Zde čekáme asi dvacet minut. Opíráme se tvrdě o batohy a připravujeme si úvodní věty na uvítanou s našimi blízkými, věty, které vyrvou srdce z těla i těm největším cynikům a chytrolínům, věty, jež dokáží, že kdo pokořil Sokosti, je už jiný...
Najednou se přitočí ke mně bavorská babička, která již delší dobu brousí okolo nás a její zrak se vždy stočí na sobí hlavu s parožím.
Pak už to nevydrží a spustí na mě něco nesrozumitelnou němčinou. Zkouším to anglicky, ale marně. Babička se však nechce vzdát. S úsměvem, jež prozařuje její vrásčitou tvář, se dotýká sobích parohů a já konečně rozumím:
"Gefunden oder Gekaufen?"2
"Gefunden in Finland!" hlásím s takovou hrdostí, že babička nevěří.
"Finland? Aber...das ist..."
"Nojo, babi, je to daleko, ale život je řehole!" dodávám česky. A úplně vidím v té dobré ženě svojí babičku, jak by po takovém zážitku šla na drby a povídala by: "No přectavte si, Maruško, že sem potkala dneska na nádraží nějakýho mladýho a von vez sebou hlavu nějakou s parohama, nějakýho jelena či co a našel to prej někde, na Sibiři, nebo co..."
"Reintier!"3 dodávám a nevím, jestli je to německy dobře, jestli třeba neříkám, že jsem rentiér, kterej si tak občas vyráží střílet na Aljašku rosomáky. No, nevadí.
Vtom slyším, jak se Pláča chechtá při pohledu na jakousi vývěsku a volá mě k sobě:
"Bratře, bacha! Jdou po tobě!!! Ale jako fakt! Mrkni na to a pak se rychle běž schovat, neznám tě!"
Jdu k vývěsce a patřím na obří ceduli vyvedenou německy, anglicky a francouzsky. WANTED!!! STOP TERRORISM!!! ONE OF 11TH SEPTEMBER MEN HERE!!! HELP CIA!!!
Toto vše tam bez přehánění je... Němcí hledají nějakýho Usámu druhý kategorie, kterej se notabene rozhodl zašít tady v Labuťově, no príma, ale když mrknu na portrét atentátníka, dosti ve mně hrkne. Hledaný Pákistánec totiž nápadně připomíná mě, po měsíčním pobytu bez žiletky v divočině, navíc překonávajícího bolestivou alergii na antibiotika! Osmahlá pleť, krátký černý vlas, velké arabské oči, muslimský plnovous, stejná široká tvář!!! Oj, kdyby mě takto někdo nakreslil na Karlově mostě, tak mu snad zaplatím, jak je tento "můj" portrét zdařilý! Ale takhle? Čtu dál a nejhoršímu ještě není konec:
"Ismail ibn Hárdáš, 29 let. Fanatik, nebezpečný. Mluví anglicky, francouzsky, německy velmi špatně. Pravděpodobně ovládá ještě další nesrozumitelné jazyky! (že by mysleli mou finštinu???) Zvláštní znamení: (a teď to přijde): Alergická stigmata rudé barvy na hřbetech dlaní!"
Můj pohled maně sklouzne na mé ruce. Ač zázračná mast z Ivala zcela znormalizovala vzhled mého obličeje, alergie na rukou byla zdaleka nejsilnější a dosud zde zanechává nesmazatelné stopy!!! Podvědomě strkám ruce do kapes a směju se. Teda, takovejch náhod v jednom...
Pláča je však rozrušen: "Hele, to není jako prdel! To jseš celej ty, ale fakt! A s tou alergií na rukou, to je dost, aby nás voba postavili bez soudu ke zdi! Anebo Guantanámo? Ty krávo, vždycky jsem chtěl sice na Kubu, ale jako svobodnej občan ostrova Svobody, s vízem vod Fidela, čestně udělenym za celoživotní podvracení kapitalismu...ale ne jako americkej zajatec, terorista, rozumíš, to už bych byl za většího šaška než ten debilní Pilip s Bubeníkem..."
Najednou se odmlčí, jeho pohled ustrašeně mrkne na druhý peron:
"Bacha!!! Fízlové!!! Schovej se, dělej!"
Snažím se odvrátit tvář, ale policie se blíží. Naštěstí, nezajímáme ji. Přijíždí vlak. Vylézá průvodčí a ještě to není v klidu. Totiž, on pohlédne na mě, pak rychle na vývěsku, zase na mě, nevěřícně rychle zavrtí hlavou, jako by právě viděl ducha. Naštěstí, jeho strach z pomsty Al - Kajdy je tak velký, že se dokonce na mě povzbudivě usměje a rychle kvačí pryč. Doufám, že za rohem nepopadne mobil a nezavolá na policejní stanici...
Už jsme naštěstí ve vlaku do Fürthu, hraniční stanice. Zatímco shazujeme obří bágly, kolem se snaží prosmýknout jakýsi hubeňour, nervózní typ. Já se teda, abych se přiznal, snažím už od Dánska občas na někoho, kdo není zrovna megasympoš promluvit česky, a někdy docela brutálně, třeba - hele, frajere, kouká ti něco z poklopce - a napadá mě to udělat zas, tak nevraživě na týpka kouknu, jak se prodírá přes mého Soba a zahlásím naštěstí politicky korektní větu:
"Prolezeš, čéče?"
"Ale jo, myslim, když trochu uhneš!" zní odpověď.
Klika...

Seznamujeme se, je mukava4 po dlouhých dnech zase slyšet češtinu z jiných než svých a Plačkových úst...Jedná se o gastarbeitera z Ostravy, který zde již třetím rokem maká v řecké taverně. Je to dosti horkokrevný týpek, zejména, když se řeč stočí na jeho bývalou ženu, to je pak k nezastavení:
"Kurva piči kluci moja stara to je takova piča hnusna to byste sa posrali když sem začinal tady v Německu makat tak sem ju boha vydržoval, mařeny, euřeny posilal, pracu sem ji našel tady v hospodě, boha, tak sme byli spolu, kurva, šťastne sem byl, bo tady v cizině potřebuješ lasku, kurva, ne, cerku sme spolu měli a vona před nedavnem, kurva, když sem makal, tak nabalila ňakyho Turka zasranyho a zdrhla s nim do Turecka na dovolenu a pak, piča, napsala mi esemes že jako konec, boha, že rozvod, a že boha alimenty pětsta euro měsičně, když makam v te uniji...takova sviňa, cerka uvidi z těch peňonzi leda piču..."
Trpělivě z brachem rozmlouváme, poté, co se vykecá ze svých pravda nezáviděníhodných problémů, značně se uklidňuje a opouští dokonce slezské nářečí. A je už docela v pohodě, hlavně v tom, že celí naše mezery ohledně znalostí výsledků fotbalové ligy a z hokeje, jo, kuci, Slávie jede, ale Sparta eště víc, 0 - 5 v Hradci, joj...
Povídáme si o naší cestě a z kluka vylézá, že je taky docela trekkař, že zná Rudohoří a Klenovský Vepor, že tam byl prý s jakýmsi, kdo byl strašně namakanej, kdo ušel denně 35 kilometrů a že rozprudil celou partu...
"No toho my asi známe, to je náš kámoš!" dí s potutelným úsměvem Pláča. "Takovej je totiž jen jeden a my s ním máme taky svý zkušenosti, on byl i chvíli s náma ve Finsku, ale zůstal tam..."
"Fakt, znáte ho, svět je malý!"
"No jasně", přidávám se poťouchle, "viď, Pláčo, to je určitě Radovan!"
"Nó, Radek, jasně, to je kolík!" dodává P.P.P.
"Radek řikate? No to je docela možný!"
"No jo, to je náš nejlepší kamarád. Radovan Kunc! Z Jablonce!"
"Kurva kluci to je možny..."

Ach jo. Kéž by...Nic by pak vlastně neskončilo a ten nekonečnej seriál by se rozjel nanovo...
Fürth im Wald, Šumava z německé strany. Čeká zde už obstarožní vlak Českých drah, musíme se chechtat, při vzpomínce na všechny ty X2000 a tak...tady jeden motorovej vagónek, tagy na sedadlech, rozřezaných noži cestou ze zábav, všude nápisy PEPA JE SVINĚ a MILUJU MARTINU...Ostravák se zakecává s pohraničníky, je zde dobře provařenej, no aspoň mě nikdo již nepovažuje za teroristu a sobí lebka tak projíždí přes hranice bez povšimnutí. Typus se zase rozčiluje, Pláča se k němu přidává, společně vášnivě kritizují České dráhy, já se nepřidávám, naopak konverzuju s docela lepou blonďatou průvodčí, veselou chodskou vesničankou, ne všechno je tady u nás na chcíplou kočku...
Domažlice, další přestup. Zpoždění. České artefakty všude kolem.
Ale co je strašné, je krajina po povodních. Ne, nemá smysl to popisovat, ti co tam žijí, vědí nejvíc a bolí je to strašně, pořád, a strach, ten už nezmizí nikdy. Hrůza, když vidíš, jak malý potůček, smradlavá strouha, před měsícem strhla vše v dosahu dvaceti metrů. A zas mi to přepadá, ty ses flákal v Laponsku a tady jsou lidi houmless, ale Aslak ve mně mi říká: ne, neřeš to, taky jsem chtěl pomoct tehdy všem a lidi pak vyrazili hadem na poušť, hledat věčné jaro... tak na to kašlu a jen smutním, už ne z povodní, ale z vyprahlosti ducha, ducha týhle země.
Konečně Plzeň. Ostravák propadá další vlně amoku. Zpoždění z Domažlic do Plzně je už tak obří, že mu ujel přímý vlak do Ostravy, na který měl hodinu rezervu. Další cesta se mu tak pěkně natáhne.
Snažíme se ho uklidnit, že aspoň déle neuvidí tu svoji starou, ale on prská:
"A co cerka? Na ňu sa těšim, kurva, ne na tu piču vyjebanu..."
"No jo, bratře..."
"Musim do informaci kdy jede dalši vlak!"
"Ale, co, něco pojede, poď na pivo!"
"No tak boha ju."
A jdeme do proslulého bufáče. Guláš se šesti, exkluzivní Prazdroj. Pěkně mě bolí břicho, po půstu a vyhrkanosti z cesty, pivo bylo studené a já mám děsné křeče, ale jak by řekl Pláča, somatizuješ, bratře!
Cesta do Prahy s romským klukem, vojákem a něžnou slečnou, na kterou nepokrytě čumíme. Připalujeme jí cigarety, promptně urovnáváme batohy, které se ani náhodou nechystají spadnout na její hlavinku. Vojáci se projevují jako největší badhedi, potkávají se dva úplně cizí, ten jeden přisedá k tomu našemu a už to jede "jakej útvar, za kolik to máš, jak ses vožral, dá se u vás sehnat hulení, kdys naposled šu..., u nás sou děvky za kilo...".
Hm. Taková dost podivná stavovská kooperace. Dva pitomci, ani se neznaj, nikdy by se nepotkali ( i když tihle dva díky jejich intelektuálským obzorům možná i jo), ale zelená armáda je svede dohromady a už jsou nejlepší kámoši. Blbý, takhle se nechat omezit, říkám si. A nejde jen o vrcholně nablblou hru na vojáčky, ale na to, že jsi v prostředí ARMÁDY a nic tě celej dlouhej rok nezajímá...
Konečně Prágl.
Radotín, dobře známý skejtpark, voda ho nevzala. Smíchovskej nádr. Loučíme se s osazenstvem kupé a padáme ven. Na nástupišti již čeká Pláčova Vendula, o níž se kamarádovi tak často zdálo v tundře...Objímání, vzdechy, no a mě dochází, že cesta skončila. Pro Pláču už pochopitelně neexistuju, ale jediný, co mě těší, že už neexistuje (aspoň teď, než mu to dojde) ani Kunc, ba dokonce ani morénové Sokosti...Vendula povídá něco o společném pivu, ale vím, že to nejde...
Mávnu rukou, nahazuju óbrbágl a jsem zase ve Městě. Dopravní kolaps po povodních. Metro nejezdí. Iksbéčko, ten zvláštní novotvar, slyším všude kolem sebe. Chápu...Je to tramvaj co jezdí místo metra. No toho si ještě užiju, říkám si. Pěšky, se sobem na zádech směr Anděl. Zmatek v duši, smutek, prázdnota. Přepadá mě velká chuť na pivo.
Mohl bych tady skončit, ale né, spanilé čtenářky, ještě na závěr takovou perličku o kontrastech, o pekle, co si prožívám.
Jsem domluvenej s Martinou, že se sejdeme na zahrádce vršovické pivnice U Sokola. Jsem však na místě srazu o dobrou hodinu a půl dřív. Shazuju bágl, je mi strašné vedro, tak jdu na WC, namáčím si tričko a šátek a takto "vymóděn" jdu zpět, s pivem v ruce. Lidi se po mně divně dívají, co je to zač? Sobí lebka na stole, do toho ten podivnej chlap tahá z báglu sámskej čepec, flašku moruškový, pulitr Lapin Kulty, kontroluje si, zda mu to cesta dlouhá nerozmačkala. Jakýsi retrívr očuchává sobí hlavu.
Moje vzezření a ekipment na stole upoutává jakéhosi pivního bratra, asi čtyřicetiletého chlapa, který vpravdě nelibě sleduje zvědavé pohledy své partnerky ke mně, (spíše tedy k mému báglu a co z něj vytahuju, že :) )
"Hele, vodkaď valíš? Co to máš za parohy?"
"No...to je sobí lebka. Jedu z Laponska, z Finska..."
"Ahá...No to je na Sibiři, že jó, vole?"
"Hmmm. Skoro." Ach jo, kde jste, dobří Finové, kde jsi, Aslaku, Kiviukkone, Maddarakko?
"Nojo, tak ty jedeš z pralesa? To určitě musíš znát, tu, né, přece, jak bydlí u nás v baráku..."
Náhlé osvícení. Sibiř, žejo. Že by myslel onu podivuhodnou šamanku, jež žije čas od času mezi Evenky v Jakutské oblasti, která pronikla mezi místní vodkou decimované obyvatele, kteří však stále kočují se soby a kde ještě stále přežívá animistická víra, tak podobná té sámské?
"Myslíš Pavlínu Brzákovou, tu šamanku, jak žije občas na Sibiři?"
"No...no jasně! Ty jí znáš? Nojo, blázni se znaj...Ta totiž, kamaráde, bydlí u nás v baráku! To znám, ne! Sobi, vole, Rusáci, vodka..."
Trefa. Ale poněkud smutný to má konec.
Nejde o to, jací Češi jsou, jak jsou povrchní, z toho mám ještě, čerstvě po příjezdu, leda legraci.
Ale ten závěr...Poté, co přichází Martina, je mi dáno vyslechnout rozhovor od inkriminovaného stolu. Již značně nalitý chlapík bere za paži svou slečnu a povídá jí, zíraje úkosem na mě:
"Chm, takový mám nejrači! Nemakaj, ne, někde si furt cestujou a komu je co do toho, že se pak choděj vytahovat do hospod, jaký sou to frajeři, to bych fakt střílel..."
VÍTEJ DOMA, RIKU!


1 Drž hubu! (fin.)
2 Nalezeno nebo koupeno? (něm.)
3 Snažím se vysvětlit, že jde o soba, ale nejsem si jistý, zda angl. výraz Reindeer zní podobně i v němčině...
4 příjemné (fin.)

<<< x >>>