RUNA OSMADVACÁTÁ
BÁLVVOSLATJNA

Je to sen, nebo vize? Ocitám se sám zpět v Laponsku, v nějaké době. Poznávám se s místními lidmi v siidě, zůstávám. Obřad na jezeře mlhy. Jsem oni. Setkání s podezřelým etnografem, přisluhovačem mezinárodních řetězců. Stíhání a kličkování. Jde o budoucnost mého národa, mé staronové otčiny. Svatyni zavírá skála, zlí mizí v jejích útrobách. A dějí se zázraky. Věštba Maddarak´ky. Stane se? Po probuzení se spojím s očima šamanky a získávám sílu žít.

Řeka se vine modrým pruhem
Jak stuha tradiční ve vlasech
Já chtěl bych být pstruhem, a tvým druhem
Chtěl bych být jedenkrát ve tvých snech

Ve snech tvé země, země sobů
Země tvých lidí, mizících
V moři co tvoří tuhle dobu
Jste ostrov, jste mou stálicí

Ga´e beaivváš, vidím Slunce...

Moje oči se zavírají a otvírají se vzápětí do jiného světa, jen ta kniha, ten tlustý svazek zažloutlých listů, pokrytých starými, dlouhými, posvátnými slovy, ten moment prostupují. Než nevím o tom, neuvědomuji si vědomě to protnutí, útěk duše, pomačkané nejen bláznivým cestováním do Ange, ale dlouhodobě okoralé všedností, umouněné přízemností, poškrábané malostí, útěk duše do světa, ze kterého vyšla...
Najednou otevírám oči a cítím, že to není sen, že se něco stalo a že to má význam. Nic není jak dřív, tak vím, že budu bedlivě sledovat nový děj a budu přemýšlet, proč, co, a jaký význam to má...
Les ke mně mluví, sedím na jeho okraji, kolem skály, černý břeh jezera. "Pláčo?" volám, otáčím se. Jen ticho mi odpovídá. Pokrčím rameny, tak on už tedy odejel domů a já jsem tady dál, zůstal jsem tu na břehu, který odkudsi znám, snad z minulých snů, znáte možná občas ten pocit, když sníte, zdá se vám sen, a vy cítíte najednou jeho neskutečnou živost, ne snad proto, že to, co se v něm zdá, je vám blízké, ale právě proto,že to je jako nějaký seriál, že jste tady už jednou byli, že sen není jen chemická reakce v mozku, ale občas odhalení, málokdy propojení...
Ale občas jo. A je to pak sen ještě vůbec? Ne... To mi začíná docházet, jak se tak rozhlížím po okolí a nálada minulosti tajemná mi nedá se pohnout, jen očima.
Jezero svírají po jednom břehu černé skály, na první pohled působící strašidelně, ale spíše zajímavé, pitoreskní jsou. Jejich povrch je jako kdyby se láva drala z hory, jako by vzduch tou hmotou probublával a na půli cesty se v kameni zastavil. Voda ohladila balvany stejně jako ruce prosebníků sochu plodnosti. Na skále jsou přichyceny dlouhé řasy, chvíli vidím jejich kořeny, zaschlé a šedé na černém nerostu, chvíli rozevláté, bujné ve vodě jak rozpuštěné vlasy dcery lesa. Voda je taky zelená, má barvu mých očí, pak zas barvu studených drahokamů a dno, to tu asi není, nebo to je místo, kudy se ze světa smí odejít.
A můj břeh je jiný, tráva svěží tu roste, po kolena, žluté a fialové kvítky v ní mi dávají radost a vůni, občas vzduchem bzukne moucha, písek na pobřeží je hrubý a do růžova zbarvený a pod vodou zelenou se rozostřuje a mizí v temnotě. Nebe je temné ale slunce svítí, je to zvláštní kontrast, ubezpečující mě o tom, že jsem v jiném světě, než běžně je známo.
Přemýšlím proč tu jsem, čekám, co se bude dít. Pohybu není třeba, slova nejsou nutná, a tak sedím jen, dívám se na dobře známé obrysy skal a důvěrně zčeřenou hladinu jezera a čekám.
Brzy se za mnou ozvou hlasy. Jacísi lidé jdou, tiše si povídají a joik, známá píseň pro mé uši sílí a sílí, její trylky vzlétají k nebi a zase padají zpět do vřesu, její rytmus je blíž a blíž. Otáčím se a vidím je přicházet, slyším cizí řeč, ale rozumím jí, dokonale, což mi přichází trochu podivné, ale nepřekvapuje mě to.
"Buorra beaivvi," říkám jim vstříc, zastavují se na chvilku, když mě vidí, letmo se po sobě podívají a pak na mě zase svůj zrak upřou:
"Beaivvi gáhččeláhttu. Ílpmílla njuorgga gávdášmeahcci." zní odpověď.
Rozumím, spíš mě udivuje ta obřadná zdvořilost pozdravu, opatrná, ale vznešená, kterou si, myslím, nezasloužím. Dívám se na skupinku lidí, kteří stojí kousek ode mě a nepřibližují se.
Vidím dívku, světlé vlnité vlasy sepnuté vzadu hlavy sponkou ze sobí kosti, omotanou starým vzorem kůže, vlasy jí padají zpod jednoduchého, červeného čepce bílou nití vyšívaného do očí, ona si to uvědomí, plaše se usměje a pomalým pohybem je vrátí zpět pod látku. Vidím mládence, černovlasého, který v ruce drží klobouk, čtyřrohou pokrývku hlavy v barvě zimního nebe, s lemem v barvě vody jezera a ohně. Vidím ženu, usmívá se bledýma očima, její štíhlé tělo je ztracené v záhybech hazuky, černé, s ornamenty listů a jehličí, vidím matku rodu, prastarou, nízko shrbenou, s tváří plochou jako stůl, ve které vrásky tvoří sítinu, jež jen podzim v pavoučích sítích na větvích zkroucených bříz zná stvořit, vidím její oči, hluboko ve tváři vpadlé, jak září a teče z nich slunce.
Jdu tedy blíž.
"Jsi tu sám, na břehu Bassejávrre. Divná věc. Nikdo z lidí, kteří nejsou od nás, sem nikdy nedošel, i když chtěl," říká mi mladík a ze strany si mě zvědavě prohlíží, na tváři mu hraje úsměv, trochu škádlivý, trochu opatrný, všecek přátelský však.
"Tohle je Bassejávrre, Svaté jezero? Znám tohle místo ze snu." odpovídám v laponštině, v saamijském dialektu, který najednou znám všecek, do posledního slovíčka, slyším jak mi uvnitř hlavy vzniká hlas, přízvuk, drsný a chraplavý, přesto však mazlivě jemný a tak jej poslouchám a mluvím jím k nim.
"Zdálo se mu o Bassejávrre, zdalipak opravdu?" ptá se žena středního věku své matky, matky všech.
Ta mlčí ve vráskách, usmívá se a pomalu přikyvuje.
Dívka, mladá, rozverná a veselá jde ke mně, zblízka si mě prohlíží, zvědavě se mého oděvu dotýká a směje se na svou rodinu "Však já se ho zeptám!"
Stojím a přemítám, kdo to je, a kdo jsem vlastně já? A slyším už dívku:
"Co je za hladinou, dole?"
Přemýšlím a pluju v představách:
"Za hladinou je zelený kámen, velký a hladký. A pod ním dno není. Kámen se někdy otevírá a když světlo co z něj vychází najde bratra nad hladinou, pozve ho dál, do sebe, do nejstarší síly."
"A co je nad hladinou, nahoře?"
"Nad hladinou je mlha, čistá, studená a pomíjivá. A nad ní nebe není. Mlha se někdy rozestoupí a když chlad, co z ní vychází, protiklad svůj najde, pozve ho dál, do sebe, do nejjemnější síly."
"A co je za skálou, uvnitř?"
"Za skálou uvnitř je prostor, temný, lesklý, nekonečný. A za ním svět náš není. Když zvuk, který se při spadnutí kapky vody, slzy skály, rozechvěje v něm a svou ozvěnu v někom najde, pozve ho dál, do sebe, do nejčistší síly."
"A kdo jsi ty?"
"Nevím. Hledám svůj svět. Hledám asi, co jsem ztratil, na co jsem zapomněl."

Stojí okolo mě, klopí oči.
"Bálvvoslatjna." Pohne rty stará žena. "On ví, co je Bálvvoslatjna! Kdo to však je?"
"Sám nám poví jeho život, jestli půjde s námi dál," odpoví směle mladík.
"Chci jít s vámi. Ptáte se mě na věci nejstarší, nejjemnější a nejčistší. Nikdo ještě se tak mě neptal a já přesto neváhal s odpovědí. Možná vás jsem ztratil a na vás zapomněl, Sámi!"
"Sámi...Jsi Sámi? Máš jinou tvář, jinak jsi oblečen, jinou řečí umíš mluvit. Ale pod tou tváří je obličej mého bratra. Pod tvým šatstvem je starý kroj, modrý a se zelenou stuhou. A náš jazyk znáš, i když není tvůj. Tak kdo jsi? Jsi Sámi a nejsi. Věříš a nevěříš. Miluješ a pochybuješ. Toužíš a bojíš se. Jsi rozhodnutý, ale čekáš." slyším starou matku rodu.
"Nejsme lidé neviditelnosti. Ale šli jsme na tohle místo, k Bálvvoslatjně. A nevěděli proč. Jsme lidé. Naše zem je Saamieatnan. Naše domovy jsou ze dřeva a kůže. Naše myšlenky jsou u sobů, mezi stromy a občas v hladině kořalky. Naše myšlenky jsou blízko země, jen tady, v Bálvvoslatjně, víme víc, slyšíme neslyšitelný hlas síly. A vidíme tě. Jsi půl a půl. Ale tvoje myšlenky jsou vysoko nad jezerem. Jdeš s námi? Chceš poznat co tě trápí?"
Klopím oči a hlava se zakýve v souhlasu.
"Jsem míň, než si myslíte. Moje myšlenky nejsou vysoko. Nevím ničeho, kdo jsem a proč jsem vás potkal. Jsem šaman průměrnosti, čaroděj okamžiku. Moje myšlenky se perou se zemí, na níž mě položila samota a pochybnost. Tady u jezera mluvím."
"Jsi to co říkáš, jsi i to, co víme my. Možná. Pojď tedy s námi, uvidíme všichni. I my máme strach. Ale ty víš co je Bálvvoslatjna. Ty nejsi od nich, kteří přicházejí na kraj Svatého lesa s pilou a stavebními plány. Ale jistota v tobě chybí. Čas je to, co potřebuješ."
Jdeme dlouho, kolem skal, nížinou, potoky s hnědou vodou plnou rašeliny zpívají v peřejích a matka, stará žena s pavoučími sítěmi ve tváři sbírá jejich melodii, mění ji, povznáší ji od břehů výš, do svých úst, do našich uší a stejně jako potok od pramene mocní a nabírá sílu, zpěv náš se přidává. A stejně jako potok od pramene se zklidňuje a jeho voda se kalí, tak i náš hlas ztrácí sílu a čistotu. Jen zpíváme a nemluvíme.
Pak se z lesa vyloupne siida. Na vyklučené pasece stojí čtyři nízké sruby ze šedých, zkroucených klád, na střechách roste tráva z vyschlé rašeliny. Uprostřed je lávvo, kostra větví, kůže napnuté a otvor nahoře prázdný, bez kouře.
Vidím další lidi, i oni opakují: "Dobré slunce. Slunce v tobě vychází.Svět v tobě bolí a čteš v něm."
Matka se zastavuje a rozděluje práci. Jdu s dívkou, které pramen vlasů zase zpod čepce rozpustile vykukuje, do lesa, opírám se o suché kmeny stromů, vyvracím je, ona větve odlamuje, já na ramena klády, ona proutí z vrb v náručí.
Ptáme se, odpovídáme si, mluvíme ve větách všedního dne siidy, tajemná slova zněla jen u jezera. Není už zvědavá, kdo jsem, odkud jsem přišel a proč, ale moje zvědavost tím víc roste, i když v sobě cítím klid, když mi pot po zádech stéká a tvrdé dřevo mrtvých borovic kůži odírá.
"Pramatka siidy dnes ráno řekla, že cesta k Bassejávrre nebude zbytečná. Šli jsme tam hledat cestu k naší záchraně. A tys tam byl." povídá přece na moje neustálé naléhání, když dřevo shazuji na kraji siidy, ona začíná plést z proutí vrb koš a já sekerou štípu strom.
"Možná jste měli jít dál. Je mi moc dobře tady s vámi, ale nevím proč tu jsem a co tu dělám, nevím, jak dlouho zůstanu a jestli se ještě někdo bude ptát jako ty dnes u jezera..."
Krčí vesele rameny a směje se jak skřivánčí mládě. "Možná sem patříš! Možná jsi náš."
"Ale já nevím. Vy jste Sámi a já jsem z Česka. Mám rád vaší zem, mám rád vás, děti severu, ale jsem jen turista, jen ten, kdo chce vidět na vlastní oči to, o čem četl a co ho zaujalo. A nejsem si jistý, jestli nejsem vaše zlo, vaše zkáza. Jestli za mnou nepřijdou další, ale jiní. Takoví, co jsou jako já v tom, že dokážou cestu k jezeru najít, ale jiní jsou v tom, že vůbec necítí váš život, vaší zem, co jen sledují s očima na zem nalepenýma stopu a jen uvažují, s myslí k zemi přilepenou, svůj vlastní cíl. Čeho se bojíte? Proč jste šli k jezeru hledat cestu k záchraně?"
"To já nevím. Jsem jenom mladá holka, velké matky se zeptej, až přijde čas. I já ale vím, že stejně jiní, o kterých jsi mluvil, přijdou. Ptáci je už z výšky vidí, šedé vrány a vrací se k nám a zpívají o tom, jejich hlas je změněný. Les je vidí, ze své hloubky, staré borovice, a pláčou, když se oni blíží. Oni jednou najdou Bassejávrre, a bude to brzo. I bez tebe přijdou, už znají cestu k jezeru, nebo ji aspoň tuší, protože mají mapy a přístroje, najdou Bassejávrre. Ale nikdy nenajdou Bálvvoslatjnu. Možná toho se bojíme. O náš život, toho, co z nás chtějí udělat. Šašky navlečené v kroji, které budou ukazovat za peníze lidem z aut. A večer, když se sejdeme v hospodě a budeme pivem zalévat naše zapomnění, když se odvrátíme od jejich betonových cest a začneme vzpomínat na staré melodie joiku, nevzpomeneme si už na nic. A oni budou na nás plivat, smát se a říkat: Hele, laponskej dobytek! Podlidi z lávva! Chcete na nás parazitovat? Jo, klidně, ale musíte s námi chodit do velkých bludišť obchodních domů, s námi sledovat nekonečný proud reklamy, kupovat, konzumovat, musíte zapomenout na přírodu, protože příroda není nic než jen zdroj surovin. A stejně nikdy nebudete jako my!"

"Mluvíš divným jazykem týhle doby. Odkud znáš tyhle strašný slova jako reklama, auto, obchodní dům...Mluvíš tak, že se mi ve mně něco svírá, že se skoro nadechnout nemůžu. Hledal jsem vás. Hledal jsem děti přírody, svou poslední šanci. Našel jsem vás, našel jsem tebe. Rozumím najednou vašemu jazyku. A něco mě bolí, vevnitř. Oni vás chtějí zlikvidovat."
"Asi. Svět stejnoty kolem. A my jsme ještě svoji. Budu opakovat pramatce, cos mi říkal. Myslím, že to jsi ty."
Tenhle rozhovor mi zůstal v paměti po celé dlouhé další dny, kdy jsem zůstal v siidě. Už nikdy, během dalších dnů se neopakoval, nerozvíjel a nikdo už se mě na nic neptal. Pracoval jsem v lese, chytal a zabíjel ryby, naučil se krotit soba a zapřahat ho do pulku, byl jsem často s Karen - Anne a Oulou, s dívkou a mladíkem, s bratrem a sestrou. Mluvili jsme o počasí, dešti, tundře, mlze, rybách, sobech, práci. A dny běžely. Slunce viselo nekonečně na nebi, pálilo a z bažin začali vylétávat komáři. Siida chystala slavnost slunovratu, velký oheň, dozvěděl jsem se od Karen - Anne, že to čas se láme a zima se otáčí na konci daleké cesty, aby se k nám pomalu začala zase vracet.
Nikdo mi nechtěl říct, proč jsem tam. Až večer, když jsem seděl vzadu, dál od ohně a vyřezával puukkem z březového polena kuksu na trh a tiše si povídal s Karen - Anne, všechno ztichlo a stará Lásmiddár, pramatka, mě zavolala, abych přišel k ní.
Věděl jsem, že půjdu, i když jsem měl strach, nikdy od doby, kdy jsem přišel, jsem s ní už nemluvil.
"Jen se tě zeptám, Riku," řekla a vzala mě suchou rukou za mou. "Jsi už Sámi?"
"Jo, asi jo."
"Proč jsi Sámi?"
"Protože se bojím jako vy. Protože mluvím jako vy. Protože s vámi žiju a pracuju. A protože mám pocit, že můj život tam dole, v Čechách, mě udělal nešťastným. A čet jsem tenkrát knihy hodně, o minulosti, válkách, filosofický traktáty, kriminální povídky, zamilovaný romány a spoustu učebnic. A jednu knihu, která mluvila o vás. A našel jsem vás."
"A je v tobě nějaká víra?"
"Jo. Bez ní bych neměl duši a nebyl tady."
"A jaká to je víra?"
"Krásná, jednoduchá a rozumím jí. Bez otázek. Víra bez organizace. Víra hmatatelná a přesto neuchopitelná, nevím, těžko se mi hledají slova..."
"Těžko lze najít slova, která nikdo nezná" povídá konejšivě Lásmiddár. "Co je člověk?"
"Bytost s dvěma dušema. Jedný bych mohl říkat mysl, je to to, co tvoří myšlenky, city a povahu. Není vidět, nelze najít její sídlo v těle. Ale když člověk umře, odejde i ona. Rozpustí se v přírodě a čeká na další konkrétní obsah. A druhá duše, to je sama příroda v člověku, její prapodstata. Je ještě míň vidět než ta první. Ale zato nikdy nemění svojí podstatu. Zůstává i po smrti v nezměněný podobě, myslím."
"Co je zvíře, Riku?"
"Bytost s dvěma dušema. Jeho mysl je jiná než lidská. Je to instinkt, zdá se, je to jeho kniha moudrosti, sob ví, kam táhnout a kdy vyrazit, vlk ví, kde najít potravu, komár ví, že teplá krev je pod kůží savců. Stejný moudro jako u lidí, vlastně. A city má taky. A druhá duše, je úplně stejná jako ta lidská."
"Co je strom?"
"Bytost s dvěma dušema. Jeho mysl je pomalá a majestátní. Ta řídí cestu kořenů, náklon větví v souladu s větrem, ta kroutí jeho dřevo tak, aby neprasklo v mraze a nezřítilo se ve vichřici. A druhá duše je stejná jako u všech."
"Co je kámen?"
"Bytost s jednou duší. Kámen nemá mysl. Stejně jako voda, vítr, oheň a země. Nepotřebuje první duši, je věčný, nic v něm neumírá a nemění svou podstatu. Ale má duši, která je stejná jako u všech co jsem mluvil dřív. Ta jej spojuje s přírodou v ní, v něm. Ta mu dá schopnost mít v sobě sílu neviditelnosti. K němu se můžu modlit, skrz něj přijdou ti, kteří nejsou vidět."
"Dobře, Riku. Co je příroda?"
"Příroda je kruh. Co v ní vznikne, jinde zanikne. Je nade vším o čem jsme mluvili."
"Je podle tebe člověk víc nebo míň než zvíře?"
"Je to jedno. Jsou oba součástí kruhu."
"Je podle tebe kámen víc nebo míň než strom?"
"Je to stejná odpověď. Součást přírody."

"Rozhlídni se, Riku. Co vidíš?"
Tahle otázka mě najednou vrací z té chvíle, kdy ze mě samy šly odpovědi, sakra, z jaký jen hloubky to všechno šlo, to jsem nemluvil já, to nebyly zkušenosti a moudra z knížek. Neviděl jsem v tu chvíli nic, nebyl jsem v pozemském světě. Po poslední otázce Lásmiddár se mi vrátil zrak a já jsem zůstal v úžasu, protože jsem měl pocit, že během dotazování stále sedím u ohně, rozhodně jsem se nezvedl a neudělal ani jediný krok. Ale oheň tu už nebyl. Zmizela siida, nízké sruby, už dobře a důvěrně známá silueta lesa okolo.
Kolem mě byla mlha a my, já a Lásmiddár, jsme stáli na hladině zeleného jezera, hned jsem poznal, že jsme u Bassejávrre. Ale něco divného tu bylo, ano, my jsme nestáli na břehu, jak bývá normální, my jsme jakoby vycházeli z hladiny, stáli jsme, bez tíhy těla, jako bychom byli zhmotněním té vody, ze které se nejprve udělala mlha a z ní pak my. Přímo před námi byla skála, kterou jsem již popsal, ale ta skála teď byla jiná. Bublinatý, strupatý její povrch, podobný vyhlodaným očím kamene, se otevřel. A prostor byl dál. Byla to veliká jeskyně, do které vedl úzký vchod a prostor se uvnitř rozšiřoval, na hladině vody. Šli jsme po ní. A jak jsme šli, všechno se rozjasňovalo a skála ustupovala do nekonečna. Bylo jen světlo. Byl jen hlas, který zpíval nejstarší joik o kruhu přírody. A byl tam strom. Suchý, popukaný, jeho kmen se rozšiřoval a nebyl ze dřeva, neznal jsem tu látku. A z něj tři větve trčely vzhůru.
"Tohle je Bálvvoslatjna," zašeptala stará Lásmiddár.
"Místnost rozjímání", zopakoval jsem po ní.
"Ano." Lásmiddár přistoupila k seitě. Uchopila vyschlou rukou levou větev. Otočila se na mě a už se nemusela na nic ptát.
"Bieggolmai, otče počasí! Kdo je tu se mnou?"
Chvíli větev držela a já se roztřásl, neboť mi to došlo.
Potom uchopila pravou větev.
"Liebolmai, otče temnoty! Proč je tu se mnou?"
A já zas věděl víc.
Nakonec mě vzala za ruku a společně jsme objali prostřední větev, trčící vzhůru:
"Veraldenolmai, pane nad kruhem. Jsme tu. Přišla ta doba."
A já věděl, že jsem Sámi, že moje obě duše se konečně v tu letmou chvíli potkaly a protnuly.
A Bálvvoslatjna se začala uzavírat. My neměli v tu chvíli tělo a stali jsme se mlhou. Její drobounké kapičky čekaly na poslední chvíli, zůstali jsme uvnitř tak dlouho, dokud nezbyl ve skále mikroskopický otvor, kterým mlha vyšla ven, do reálného světa.
A byla zase siida. Stál jsem u ohně a Lásmiddár pustila mojí ruku.
Všichni se na mě dívali, mě vyhrkly slzy, kleknul jsem na zem, vzal ji do hrsti a pustil, nabral ze škopu vodu a nechal ji protéct mezi prsty, pohladil jsem mihotavý plamen ohně a odtáhl zas ruku, když žár pálil.
"Aslak se vrátil," řekla.
A já věděl, že musím odejít. S úctou jsem naposled popatřil na Lásmiddar, prohodil nějaký vtípek s Oulou, pohladil Karen-Anne po vlasech a ostatním jsem popřál dobrou noc. A odešel jsem do lesa a věděl proč.
Šel jsem dva dny lesem, brodil se bažinou, lezl po morénách, vyhýbal se vývratům a kluzkým kořenům, slyšel škrundání sobů, ryk rosomáků a dupání losů. Unavil jsem se konečně, dal si batoh pod hlavu a usnul v poledním slunci. Když jsem se probudil, stál nade mnou člověk. Byl oblečený jako čundrák na vandru, v zelené košili, džínách, tvářil se však krutě. Když však viděl, že se moje oči otevřely, jako mávnutím ten divný, ledový výraz zmizel a nahradil jej stálý, upřímný úsměv očí. No, kdybych se probudil o vteřinku později, asi by mě dostal. Takhle jsem ale věděl, že se musím bát a že je to jistě on, koho jsem měl potkat.
"Hello!" řekl ten člověk anglicky, s cizím přízvukem. "Who do you are?" Napadlo mě, co je mu po tom, já se jej taky neptám, ale odpověděl jsem po pravdě.
"Jsem Aslak, Sámi."
"Nekecej, hehe, dobrej fórek!" povídá ten muž najednou česky a skrz úsměv jeho očí jsem znova zahlédl ten ledový záblesk krutosti. "Vždyť jseš Čech, ne? Ten Podzemskej, ten cestovatel z Prahy, no nemám pravdu?"
A já hrál:
"No, dobře, no...Něco se mi zdálo asi. Jsem to já, ale kdo jsi ty, jakto, že mě znáš?"
Muž se zase mile usmál. "Já, já jsem Jirka Novotnej, no jsem v podstatě etnograf, něco takovýho. Tebe náhodou znám, protože jsem dostal od ministerstva kultury nějaký dotace, abych moh udělat výzkum sámskýho národa a napsat o tom nějaký pojednání. No a leccos sem si zjišťoval. No, na netu sem stáh tvoje stránky a přišlo mi to čoveče dost zajímavý, na to, že nemáš žádný takovýhle vzdělání, tak víš vo Sámech docela dost! Fakt pecka, ne, jak´s byl v Guovdageaidnu v sámský rodině, to se hned tak někomu nepovede! Co já bych za to dal?"
"Hm", dím skromně, "to byla vlastně náhoda. Potkali jsme se s Nilsem ve vlaku, no bylo to teda dobrý, zajímavý, dozvědět se něco o saamijskym národě, tradicích a tak..." Jsem v těžkým střehu, mluvím co nejobecněji.
"Nojo, já právě mám ten grant, už se tady dva měsíce toulám, poté, co sem byl na různejch univerzitách, v Tromso a tak, kde sem sbíral a studoval prameny, teď sem tady, mám to už celkem po kopě, tu studii, ale co se mi furt jako nedaří, to je se seznámit s místníma, jasný jako, myslim vopravdu, aby mě vzali mezi sebe..."
"No to podle mě jako moc nejde", dím ještě opatrněji. "Jó, Sámové aj Finové a tak sou děsně pohostinný, vezmou tě k sobě, ale to svý nevydaj, jsou děsně uzavřený..."
Chlap mlčí, šrotuje mu to v palici. Pak bleskne očima a povídá:
"No...jak ses probudil, zaslech jsem jméno Aslak! Myslíš toho co já?"
"Nevim, kterýho myslíš ty."
"Neznáš snad tu legendu, která je popsaná ve studiích finskolaponskejch Sámů na rovaniemský univerzitě?"
"Hm, něco jsem o tom slyšel...snad to byl šaman, slavnej..."
"To je slabý slovo! To je dost zamlžená věc...Moc se vo tom neví, Sámové neměli písemnictví v tej době...byl to snad chlap co uměl neskutečný věci. Takovej jejich fýrer, duchovní, víš, chacha" směje se svému mně hrubě nelibému fórku, ale všimne si mé reakce a trvá to vteřiny půl a už je zase milý.
"Hele, to je všecko popsaný, ale slyšel sem, jako někde, že tenhle chlap prej znal nějakou svatyni, prej dost mystická věc, jako prej brejkpojnt v časoprostoru, prostě flek, kde se můžeš dostat do jinýho, druhýho světa, duot ílbmi, nebo sáivo, to sou různý pojmy...Vo týhle svatyni není nikde ani slovo...to kdyby se mi podařilo vobjevit, aspoň jako archeologicky, nějaký zbytky toho, tak sem za vodou, za to dostanu doktorát, chápeš, to nikdo ještě nezná! A prej..." ztišil spiklenecky hlas, "prej to má bejt někde tady, u Lemmenjoki...Nějaký Pyhäjärvi, či spíš Bassejávrre. Víš co to znamená? Svatý jezero! A to je podle map vodsud dost blízko! Tu svatyni je potřeba najít!"
Strach se mnou lomcuje, nesmím ale nechat na sobě nic znát. Ten chlap je nebezpečnej! Ví hodně, ale etnograf to nebude, to mám z těch jeho očí, těch se bojím! Kdo to sakra může být, to netuším, ale určitě ten jeho interest jde z pekla, ne z lásky k Sámům či aspoň k vědě! Proč chce najít Bálvvoslatjnu! Sakra, jak si to vychytal, že mě našel, jak mohl vědět, že se ze mě stal zpátky Aslak, že Bálvvoslatjnu znám a nejen to, že mě změnila! Vždyť stačí jen, aby mě sledoval a vycítí to!!!
Nejsem si už tak jistý ve svý hře. Bojím se, ale pokračuju v ní:
"Hm..." hraju si na skeptika, "tomuhle já teda zas až tak nevěřim, myslim, že noidové byli, klidně i ten Aslak moh bejt, byli to jistě dobrý léčitelé, znali přírodu a její rytmy, tak mohli vodhadnout kudy potáhnou sobi a co má kdo za nemoc a mohli to jakeštakeš léčit, ale tohle je na mě moc složitý..."
"Jo, to jo." dí týpek a já se bojím, že mě prohlíd stejně jako částečně já jeho. "Ty neznáš nějaký Sámy tady vodsud, který by mi mohli třeba něco k tomu říct, aspoň nějakou zkazku?"
Mlčím a vím, že nesmím dlouho. Soustřeďuju svůj vnitřní zrak do budoucnosti a najednou, na letmý okamžik, vidím zase mlhu jak je mnou, kolem seity trojneviditelný... a něco mi říká... zaveď ho tam! A pak budeš bojovat za svou zem, svý lidi!
"Ale jo...Tady kousek, dva dny ocuď je siida. Stoprocentní Sámové tam žijou, jdu vocaď, mluvil jsem s nima trochu. Určitě by ti mohli pomoct. A hlavně to Bassejávrre je při cestě tam!"
A vidím v chlapovi záblesk zrůdnýho uspokojení. Tak jo, jedna nula pro mě.
"Ahá! No co ty na to! Vyrazíme, najdem to jezero, porozhlídnem se tam, třeba něco vyšťouráme sami a esli né, tak dojdem do tý siidy, aspoň mě představíš, dáme pokec..."
Rozhoduju se mlžit ještě víc:
"Nojo, ale já nevim...mě to nepřijde moc dobrý mít takovejhle postoj k těmhle lidem, tahat z nich jejich legendy, vem si, ty to napíšeš, proslavíš to a budou sem pak jezdit blbý turisti, ne lidi jako my dva, s upřimnym zájmem, ale na vočumovačku, to by mi těch lidí bylo trochu líto..."
"Hele, to taky řešim", povídá ten Jirka, "taky mi to sere, ne, nabalí se pak na to spousta idiotů, ale já sem vědec, ne, já chci pomoct vědě, nebudu sem tahat turisty..."
Tu krutost spojenou s ostražitostí u něj už nevidím. Jo, zdá se, že jsem ho ošálil...

A tak jsme vyšli k Bassejávrre, ale já vůbec nevěděl, co bude dál. Co když to vůbec nezvládám, netušim, o co jde? Co když dělám něco strašně nebezpečnýho? Co když je to nějaká strašná svině pekelná, protože lidská, asi jo, sakryš, a já ho jen přivedu na místo a on to všechno zničí...Ale šli jsme.
Došli jsme po dvou dnech na místo. Šel jsem vepředu, abych měl náskok, typ už byl starší, měl pupek a nestíhal, dobře tak! A zděsil jsem se. U jezera byla mlha a za ní...v prosvítání ranních paprsků slunce...otevírá se skála...otevírá se Bálvvoslatjna! Co když jsem získal schopnost ji vždy, když budu tady, otevřít a smět do ní vstoupit! A on toho zneužije a já budu nevědomej, tupej nástroj zla?!
Ohlížím se vyděšeně, Jirka už supí pár desítek metrů za mnou. Dívám se do mlhy. A vidím, jak se skála zavírá zase...A mizí...ani ty strupaté, bublinaté útesy nejsou neměnné, skála se zmenšuje a mizí v mlze! A břeh je zarostlý sítinami a vrbami, bažinatý, naprosto obyčejné laponské jezero, jakých je tu na tisíc...
Zatočila se mi úlevou hlava a ztěžka jsem usedl na plážičku. Funguje to...
"To je jako vono?" slyším za sebou zklamaně.
"Hm...já ti to říkal, nic zvláštního, šel jsem tudy a rozhodně tu žádná svatyně nebyla..."
"Ale...ale to není možný!!! Vždyť tu měly bejt skály! Vždyť tady má bejt to svatý místo, odkud vycházela energie sámskýho lidu...A tohle je vobyčejná bažina!!! Hergot!"
Vidím, jak ztrácí kontrolu nad tím, co říká a dává mi tak najevo, že ví mnohem více, než naznačil, že celou dobu lže, že to není žádný etnograf...ale něco mnohem horšího...že má nějakej strašnej úkol a plán a že mu jde o to tohle místo zneutralizovat, aby... že je to černej mág ve službách zla a peněz...
A vím, co mám dělat. Zabít ho nesmím, možná to ani nejde, huh... ale mám v ruce svou pádnou březovou hůl a tak se rychle, nečekaně otáčím a švihnu ho tou holí dost silně přes spánek, nečekaně, ten chlap to vůbec nečeká a není připravenej, padá na zem a je omráčenej, leží v mdlobě. Rychle se vrhám na jeho bágl, rozepínám ho, teď je čas zjistit, o co jde.
A nalézám.
V deskách objevuju složku s hlavičkovejma papírama nějaký nadnárodní společnosti, spoustu chemickejch vzorců, pak zase nějakou šílenou knihu plnou satanskejch znaků, černokněžnej canc, pak zas podrobný plány, mapy, letecký fota oblasti... rozparcelování oblasti v nějakejch geologickejch mapách... rozpočty... miliardy dolarů tam lítaj... bože, co to je?
A najednou cítím něco studenýho a těžkýho na krku. Je pozdě...
A slyším ten hlas, už bez stop falešnejch úsměvů, jen čistou krutost. A slyším rychlej dech, vybičovanej touhou zabíjet.
"Tak co, Aslaku! Nejseš teda úplně blbej! Přiznám se, žes mě dostal, na chvíli! Ále, to máš fuk... Pravdu má jenom bouchačka a tu mám já, hehe...Nojo, seš asi hodně zvědavej, viď, móc tě zajímaj mý papíry...nojó, človíčku, myslím, že tvou zvědavost uspokojím, než tě vodprásknu, nebylo to sice v plánu, ale plány sou vod toho, aby se měnily, nemám pravdu? Vono to vyjde nastejno, tady v těch bažinách výstřel nikdo neuslyší a tvý tělo se taky hned tak nenajde... Víš vo co de, ty potřeštěnej laponskej idiote? Hovno vo přírodu, kulturu toho vašeho zjebanýho národa... Tady de vo prachy! Vo strašný prachy! A vo moc, nad celym světem, na který tady vy tupci laponský sedíte jak slepice na vejcích a hovno víte, šašci degenerovaný, na čem sedíte..."
"Zlato?" vyskřípnu ze sebe. Čet jsem dost detektivek, pamatoval si, že v těhle situacích je potřeba protahovat čas a čekat na zázrak.
"Pche, zlato... No to tu je taky a v množství, vo kerym se nikomu ani nezdá... ale eště je tu něco... a to ti teda neřeknu, protože vo tom se nemluví ani když máš smrt na jazyku, frajere... něco co když máš tak před tebou každej lehne na záda, podělanej strachy..."
"No...to zní divně!" ozývám se. "Co by to jako mohlo bejt? Uran? Plutonium?"
"Chm...uran...Tady, kamaráde, jsou ložiska něčeho, co jsme vysledovali pomocí různejch médií, který sme podplatili a různě jinak zainteresovali...víš co, asi těžko, co, ty blbečku primitivní...něco co hledá lidstvo už vod začátku, alchymisti, hledači pravdy....všichni tyhle cvoci, ale teď je to přísně vědecký, vověřený...a my to máme na dosah ruky! Jen ta svatyně, ta to chrání! A ty mi řekneš, kde je, protože já, kamarádíčku, já mám taky svý schopnosti a já ti narovinu řeknu, že ta svatyně tady je a je to děsná zóna, děsnej energetickej bod a mě se ho podaří vodkódovat, víš co, pustim tam vopačnou sílu  a ze svatyně bude mrtvá skála. A pod ní to leží. Cha!"
"Houby ti řeknu", povídám, i když zřetelně cítím, že mi povolí v pár vteřinách všechny útroby a já nejenže zemřu, ale zemřu s plnejma kalhotama.
"Ale řekneš, já znám různý mučeníčko, každej vždycky povolil a to byli jinačí frajeři...Řekneš to, voddělám tě a udělám si tu zase já svůj rituálek, chápeš, něco vo dost silnějšího, než ty vaše ubohý joiky...a ta síla, ta energie bude moje! A těžit se tu bude, všude!!! Tyhle hnusný podmáčený lesy pudou do prdele, na to sou prachy, chápeš, to se trilionkrát vyplatí, no škoda, že to neuvidíš, jak to tu bude za deset let vypadat, tady se bude těžit! Jasně, ofiko jako zlato, to máme zjištěný že ho tu je dost, ale neofíčko, rozumíš, se bude čerpat to, vo co tu de!"
"A vo co teda de?" protahuju, ale nevěřím si už, už není šance...
"Chm. Vo podmanění přírody, ty blbečku, která nám bude sloužit a my zabijeme každýho, jen silou myšlenky! A plánečky máme, co tady z toho bude, tvejm vylízanejm krajánkům dáme strašný prachy na kořaličku, jako mý lidi kdysi udělali s indijánama, zavřem je do rezervace, vosvobodíme je vod daní a tak a necháme je uchlastat k smrti, páč, to ti řeknu, já nejsem zas tak necitlivej čovek, já dobře vim, jaký tvý lidi maj schopnosti, jak sou jiný a dokud budou žít tak to nebudem tu mít lehký, ale to víš, genocida se teď nenosí, budou všichni pomalu chcípat v přesvědčení, že sou bohatý a šťastný, prachy budou mít a až to vychcípá, tak je to tu naše!"

Teda, nic cyničtějšího a démoničtějšího jsem nikdy neslyšel. Ale jedno si ten tchoř neuvědomil. Může mě zabít, může udělat genocidu "s lidskou tváří", může si myslet, že prachy zmůžou všechno. Ale ve svý blbosti mi prozradil, že hledá sílu přírody. Což o to, ta tu je! Ale člověk jako on, v zádech s mafií a černou magií, nikdy nemá šanci, aby si přírodu podrobil! Co takových snah tady už bylo a jistě bude? Ale síla přírody, ta je víc než síla zlejch lidí. Oni nejsou v kruhu. A kruh se kolem nich sevře a pohltí je. A z nich bude jen jejich popel, protože tihle lidi nemají ani jednu duši. Nejsou nic. Jen možná zlo je za nima a zlo je to nejnižší a tím pádem nejmenší na světě. A tohle, když jsem si uvědomil, věděl jsem, že tohle přežiju. Já a celej saamijskej národ...
Roztřásl jsem se úlevou a věděl, že to vypadá, že se klepu strachy. "Tak...tak teda jo...dobře...Svatyně tu je...Zavedu tě do ní..."
"Ále, to se mi líbí! To je jiná řeč! No vidíš, po zlym to jde vždycky líp... No...tak do toho..."

Začal jsem zpívat nejstarší joik. První píseň. Píseň o Kruhu. Prosil jsem Veraldenolmaie, prosil břízy, borovice, kameny, komáry, losy i tundrové myši. A Kruh do mě vstoupil a najednou začala z vody růst skála. Bálvvoslatjna se vynořila z vody, krásná, zářící, nekonečná. S hlavní na krku jsem vykročil k ní, po hladině, pekelnej Novotnej za mnou, i jeho voda nesla. Šli jsme k ní, světlo z ní pulsovalo a usmívalo se na mě. A jen já viděl v tom světle zase Lásmiddár, Oulu, Karen-Anne, všechny mé přátele a rod. Stáli v tom světle, usmívali se na mě a dávali mi svou sílu. On neviděl nic. A skála se otevřela. Vstoupil jsem na půl kroku dovnitř, otočil se na Novotnýho, nebo co to proboha bylo, ta zrůda pekla a povídal mu:
"Máš cos chtěl. Místnost rozjímání je tvoje."
On vyjekl jako blázen, vzal do ruky tu svou satanskou bibli, či co to bylo, otevřel ji a chtěl začít předčítat. Ale joik zněl. Zpíval jsem já, lidé Sámi, zpívala voda, les i nebe. A skála se sevřela kolem jeho těla. A začala jej svírat čím dál více. Nikdy jsem neviděl to, co teď. V jeho tváři bylo něco strašně slabýho, malýho. Strach o život, ano, ale spíš vědomí prohry, a strašný překvapení z něj. A řval, když mu skála začala drtit kosti. Byla to strašná chvíle. Ječel, snažil se z posledních sil vyprostit, ale Bálvvoslatjna byla mnohem, mnohem silnější. A pak bylo ticho. Černej olej z něj zůstal, stekl po zavřený skále do vody. A ryba se vymrštila a spolkla to. A já už zase nebyl Aslakem.

A byl jím přece. Siida přišla za mnou, rozloučit se, ale já nechtěl žádný slova díků, protože jsem byl Aslakem a dělal jsem to pro sebe, své lidi, svou zem, celou přírodu, pro Kruh. Byl jsem jen jejich nástrojem. A Lásmiddár mi řekla:
"Aslaku, teď se vrátíš zase, potom, cos naší zemi dal znova svojí sílu. A můžeš být zase tím, kdo jsi v téhle době. Člověkem jménem Riku. Člověkem plným pochyb ze svých špatných vlastností, trýzně, ale i radosti ze života a dobroty. Můžeš být čím chceš. A Neviditelní se ti odmění. Můžeš se s jedním z nich setkat a zeptat se, na co chceš. Sbohem, Aslaku!"

"Uvidíme se zase." řekl jsem jistě. Věděl jsem to. Ať jsem kým jsem, ve mně je Sámi. A jsem to já, jsou to mý kořeny. A vybral jsem si Maddarak´ku, protože bez lásky není naděje a síly být dobrým.

Stáli jsme proti sobě a já byl oslněný její krásou. Její oči byly hluboké a měly barvu srpnového odpoledního nebe nad lesem, ty zelené odlesky lesa tam byly, krásné. A díval jsem se do nich:
"Co se mnou bude, Maddarak´ko, teď, když Aslak ve mně zase na čas odešel? Cítím se slabej a nejistej. Hledám lásku. Najdu někoho, kdo je tu pro mě a já zas pro ní? A když ano a najdeme se, nebo třeba už jsem našel, budeš v nás pořád?"
A čekal jsem na odpověď. Dlouho nic nepřicházelo a pak jsem slyšel její hlas, chutnal jako víno za večera a říkal mi:
"Jenom na tobě to záleží. Zabiješ-li v sobě zlo, jako Aslak dokázal, láska k tobě přijde zas. A nebude to lecjaká láska. A nebude to snadná věc. Před tebou je nejistota, ubitost a láska se v tom bude ztrácet. Ale bude tam a ty na ni nezapomeneš. A pak dlouhý, dlouhý hledání. A budeš čekat. A jestli vydržíš, přijde. A vydržíš."
"Děkuju, Maddarak´ko..." sípal jsem, náhle nabit nadějí, že se splní smysl života, že samota ve mně i kolem mě vyklidí jednou lásce plac.
"Jsem se všemi, kteří milují. A jednou i budou milováni. To je moje práce..." usmála se a rozplynula se ve tmě.

...tudam tudam, tudam tudam, zní koleje, jak po nich letí těžký, rychlý vlak. Probouzím se, chvíli nevím, kde jsem. Jen sen??? Proboha, tohle všechno byl jen sen??? Néééé, chce se mi křičet. Je ve mně tolik citu, tolik, že s ním můžu zabít v sobě zlo. Ale jestli to byla zase jen chiméra...
...zvedám oči, krajina ubíhá, Stockholm je nedaleko, P.P.P. spí. A podívám se před sebe...
...a ona tam stále sedí...naproti mně. Lásmiddár... Sámská šamanka, díváme se na sebe. V jejím starém obličeji, velikém, plochém, je láska a vědění, strašná moudrost. A já jsem zase šťastný. Nebyl to sen. Vědělo se jen kdesi, někde v kruhu, že pomalu ztrácím naději, smutek ve mně sílí, protože jedu z Finska, třeba už se tam nikdy nepodívám a domova se bojím, té všednosti a ztráty víry...A ona přišla, proto nejel vlak do Malmö, proto jsme se potkali v Ange. Proto jsem vlezl do stejného vlaku, kupé, seděl proti ní, a měl možnost zjistit, že je Sámi a že je noid. To ona mi poslala ten sen, který není snem. A já vím, že jsem Sámi. Že jsem našel vnitřní sílu. Chvíli se stydím, ale vím, že musím poděkovat. Zvedám hlavu a díváme se chvíli tiše do očí... a oba víme svý... Pohnu neslyšně rty:
"Bálvvoslatjna."
Oči se jí ještě zvětší a pak se na mě usměje. Na předměstí Stockholmu, jeden podzimní den, před šestou ranní.

<<< x >>>