RUNA SEDMADVACÁTÁ
ZAS TA ŽULA, ZAS TEN GRANIT!!!

V následující runě čtenář zapochybuje o hlášce "Pije jako Dán", neb Švéd pije ještě víc. Jak P.P.P. krmil rybičky a mezitím kolem mě řádil "the true summertime". Expres hrůzy nejede a naše budoucnost je nejistá. Vyrážíme opět k polárnímu kruhu. Ange symbolem bláznivé pitoresknosti. Oj, lodi, vratké paluby.

Dřív kurdějí jste byly ráj
Když nebylo co do huby
A šíf smrděl jak koňská stáj

Nyní se doba zcela liší
Když eura máš, tak v blahobytu
Chlast změní tě v stvoření nižší
Jež bolest nezná, ani citu

Krásné, slunné ráno, proud mondénních slečinek, diskotékově vyšňořených bojfrendů a vizí brutální pitky rozjařených pánů za zenitem míří do útrob nikoli velryby Jonášovy, o tempora, o mores, ale dovnitř velikého červenobílého trajektu od Viking Line. Krátce před osmou finského času se loď rozjíždí, v dáli mizí silueta Turunlinny a my se pouštíme do souostroví, oblévaného ještě stále velmi špinavou vodou ze řeky, jež v Turku ústí do moře. Úplně nejvrchnější paluba je bohužel uzavřena a tak bereme to co je, polootevřené patro pod ní, místo, jež se stává Mekkou pro výše popisovaná stvoření, která pranic nedbajíce nedávno proběhlého rozbřesku dne, usedají nad první půllitry Lapinkulty a rychlostí světla do sebe sají alkohol. My se zaříkáváme, při pohledu na palubu, jež je již v devět hodin plná podnapilých, že správný gentleman nikdy nepije před polednem a věnujeme se spíše dosoušení stanu a ponožek. Vítr nad mořem mile duje a věci rychle schnou. Pranic se to nelíbí zamilovanému švédskému diskopáru, jehož irituje fakt, že záhyby našeho stanu plandající ve větru občas zasáhnou jejich obličej ve chvíli, kdy se zrovna sklání romanticky ona k němu a on k pulitru...Zaujímám nicméně výhrůžný postoj a v odhodlaných očích mám napsáno, že jejich další výpad proti stanu by mohl skončit zaražením našich puukko do jejich útrob. Švédové chápou a mění flek.
Jelikož se docela nudíme, pozorujeme ruch kolem sebe. Ač jsme jistě zaujati pro Finy na úkor Švédů, berte následující věty seriózně. Švédové se totiž na lodi chovají mnohem hůř než jejich východní sousedé, jak již dostatečně potvrdila cesta opačným směrem. Ne, že by Finové nechlastali, to bych jim křivdil, ale popíjejí v klidu, jen tak řekl bych jako doplněk cesty, zatímco Švédi to do sebe klopí, jako by byli předtím týden na poušti, tvoří velké hlučné partičky, řvou jako Němci.
Ještě, že jsem tak zásadový člověk (jak v čem?), protože Pláča, z jehož krve již zdá se vyprchal zbytkový alkohol z Joensuu, se začíná ošívat při pohledu na PET láhev s vodou před námi a jeho zrak stále toužebněji zalétává k libočudnějším mokům na stolech našich spolucestujících. Jeho nervózní chování několikrát zarážím poklepáním na hodinky.
"Blbá prohibice!" vraští parťák obličej, "kdybychom byli v nějakejch normálních zemích, tak mě ani nenapadne si v jedenáct dopoledne koupit flašku, ale tady jim fakt asi hráblo, voni jak nesměj pařit jako normální lidi, tak se můžou podělat, když se to smí... .... anebo to aspoň míň stojí" dodává po mé poznámce, že ve Finsku to s prohibicí není zas tak divoké, když jsme se oba kdekoli v civilizaci mohli svobodně věnovat uvedení našich duší do excitace opilostí.
"Je to zcestný, souhlasim", říkám na smířenou, "podle mě je zcela v pořádku třeba denně si dát pivko, když je vedro, nebo sklenici vína, když je nálada, nebo panijaka, když je stress, a jednou za tejden si vyrazit za náladicí...ale tady, tihle Švédi, po proprasenym víkendu se v pondělí a v úterý klepou kocovinou a ve středu a čtvrtek zas klepou nedočkavostí na další spářku, pak uhodí pátek odpoledne a každej jde, a zmastí se na zem a furt dokolečka..."
"Jo, život je paradox", dodává Pláča a já se jen obávám, zda jej zase nenapadla nějaká ta vize. Naštěstí ne. Anebo vlastně...je pouhých deset minut přes polednem a Pláčova vize je na světě:
"Hele, nebudem to hrotit, deset minut sem, deset tam. Navíc ve Švédsku už je skoro jedna. Prostě je už v podstatě po poledni, když to zprůměruješ. Je třeba vyrazit do Chlast free!!!"
Hm, už mám taky náladu, pohled na stále bujařejší Skandinávce, jež bez výjimky do jednoho, ač je moře klidné, šněrují palubu, mě irituje a výmluvně se zvedám z lavice.
"No konečně..." frkne Pláča, "co budeme pít?"
Navrhuju zakoupit sedmičku bílého francouzského vína.
"Nevezmeme rovnou dvě?" dodávám ještě, při regálech, kde láhve cinkají nedočkavostí, tak vidíte, jak to s tou mou zásadovostí je, ctění čtenáři...
"Mmm...jedna by měla stačit," dí Pláča, "víno je zrádný".
Krom Chardonnay ročník 2000 v neuvěřitelně nízké ceně 3,20 Euro zakupuji ještě tři láhve likéru Lapponia s moruškovým extraktem. Jedna pro Martinu, druhá pro mámu, třetí pro mě...tedy vlastně všechny tři pro mě...Finančně se dostávám na nulu, Pláča však nabízí půjčku dalších 20 euro pro cestu Švédskem, Dánskem a Německem, takže beru a jdu do klidu.
Usedáme na svá místa a já klíčem zatlačuju štopel dovnitř. Všude sice visí na lodi výstražné tabulky oznamující, že je zakázáno konzumovat na lodi produkty Chlast-free, ale kdyby na to přišlo, neumím finsky ani slovo a švédsky jakbysmet, že...
Víno je libočudné kvality, správná Francie, lehoučká, suchá, s navinulou pachutí na okrajích jazyka. Joj, jedna flaška je fakt málo...
Naše nálada se výrazně vylepšuje, už nehodnotíme okolopijící opilce s takovým mravním odsudkem, Pláča se probírá ze chmur a sype ze sebe jednu nepravděpodobnou příhodičku za druhou. Čas běží hned rychleji, tabák ubývá a brzo vidíme i dno.
"Hm, bratře, měls pravdu, měli jsme vzít dvě lahve!" otáčí Pláča. "No a vono, sem si všim, že když koupíš tři flašky, máš poslední ve slevě za jediný éčko! To jsme nezvládli! To by se na Žofíně kluci uzáviděli, že jsem lemtal v takovým krásným souostroví na exkluzivní palubě elitního trajektu francáka za tři pětky, kam se hrabou, pankáči, s jejich čůčem, i to už stojí v Nymburce skoro čtyři pětky!" zasní se.
"Takže ale druhou lahvici dáme, ne?"
"To teda. A víš, bratře, co mě napadlo? Všude se tady na palubě a v chodbičce a tak válej ty nádherný obří číše s logem Lapinkulty...vypitý, prázdný, sou jich fakt desítky...já kdybych se tak nestyděl, tak bych dvě votočil, víš co, vymyli bysme je, zašili do báglů a doma bych to bral na Žofásek, paní Jana by mi do toho točila nymburskou desinu, no a ťukli bysme si z nich pivem na Den Soba, no nebyl by to marnej suvenýr, když já ale na to asi nemám..."
Jde na mě dobře. Tři deci vína v mém žaludku způsobují virtuální nárůst mých ramen:
"No jestli ti jde jenom vo tohle, tak já neznám bolest! Skandinávci nejsou v tomhle staváči všímavý, tož skoč pro vínko a já to zatím vošéfuju..."
A děje se tak. U WC se jen tak mimochodem sehnu k tácu s vypitými půllitry, pečlivě zkoumám možné pukliny a bubliny ve skle a pak vybírám dvě krásné, zvonivé číše, zvedám je, jdu s nimi na WC, vymývám je do diamantového lesku a jako nic je odnáším nahoru. Obaluju je ručníky a čistými oděvy a po cca 15 letech se dopuštím trestného činu krádeže, neb naposled jsem, pokud si pamatuju, odcizil v osmičce spolužačce Evě Vosmíkové z lavice v nestřeženém okamžiku šňůru asi padesáti "céček".
Pláča neskrblí obdivem:
"Ty se v životě neztratíš! Já prochlastal svý mládí, blil kamarádům na číro, posílal fízly a osožáky do prdele, dokonce přes internet vyhrožoval fýrerovi Národního Odporu pověšením na kandelábr u nás Na Valech...ale na tohle jsem fakt neměl, ale teď budu kvůli tobě šéf..."
Druhá láhev již se mnou řádně mává. Ani moc nevnímám přístav Marieahamn, to město na Ahvenanmaa, ostrovním kraji, jež patří sice Finsku, ale žijí tu jen mořští Švédi, co mají vlastní vlajku (připomíná švédskou, ale ve žlutém kříži je ještě tenký červený), parlament a širokou autonomii.
Plnými hrstmi se cpu brambůrkami a olivami a plácám stále zběsilejší teorie, co budu dělat po návratu do Čech, oživuji na šumavském tréninku vymyšlené založení enklávy "Malé Finsko" na Šumavě, kam budu vozit české turisty, kterým při letu zavážu oči, pilot s nimi bude dvě hodiny kroužit nad Plzní a pak se přistane u Chalupský slatě na bažinách, turisti poté co zaplatí tisíc éček si budou smět sundat šátky z očí, uvidí lesy, bažiny a pochopitelně všude finský vlajky a sem tam nějakou tu ceduli ( u stánku s pivem OLUT TÄSTÄ, 5 EUROA, u vchodu na naučný chodníček LEMMENJOEN KANSALLISPUISTO) a oni se nacamraj pivkem za 150 Kč, vyrazej po chodníčku na slať a tam jako nic potkají Juha (kterého budu takto vykořisťovat) jež bude přeci PRAVEJ FIN a poradí jim cestu (ke stánku s pivem) a iluze tak bude dokonalá a vejvar z cestovky KUTIMATKAT ještě větší...a my se dobereme konečně k těm velkejm prachům a koupíme to opravdový Lemmenjoki, že...
Dopito. Je asi pět odpoledne, zbývají ještě nějaké tři hodinky cesty. Pláča se zvedá, že jde na záchod. "Ještě jednu?"
Aha, panáčkovi otrnulo. Pode mnou se ale docela houpá paluba a víno na jazyku už nechává kyselý ocas.
"Ani náhodou!" protestuji vehementně. "V nejlepším přestat!"
Pláča trošku posmutněle odchází, brblá, že je to na nic, takhle nepít, pak pít a pak zas nepít, že jsme měli po vzoru švédských bratří kalit od rána.
Jdu se projít po palubě, vzduch mi dělá fajn. Už jsme ve Švédsku, loď už brázdí úzkým, rozervaným, ostrovůplným fjordem, jež nás doveze až do Graniťákova, majestátního Stockholmu.
Poté, co se vracím na naše stanoviště, nevěřím svým očím. Pláča se mým vlastním klíčem šťourá v hrdle třetí flašky!
"No co...za euro sice nebyla, to sme měli pořešit dopředu, ale já mám žízeň!"
No tak jo. Krotím tempo kalby a dělám dobře. Krize, jež se hlásila na konci druhé láhve, odezněla a já mám pocit pomalého propití do střízliva, stavu, který navenek střízlivost připomíná, ale uvnitř jede báječná, fantazijní, psychedelická jízda, stavu, jež rozhodně nepřijde pokaždé, když to jeden chce...Zato Pláča nedbá pravidel a leje to do sebe a mě je jasné, že tohle se neobejde bez následků. Mluvím už jen já, P.P.P. skelně zírá na moře a pomalu bledne, zelená.
Najednou vidím, jak se těžce zvedá, blekotaje:
"Jdu se projít!"
Nojó. Takovej je prostě život. Vida okolní ožraly, tuším již, jaký bude cíl a účel kamarádovy procházky. Chápu se sám lahve s vínem a tiše sním, tiše smutním, že krásné, milované Finsko je definitivně za mnou, a že vlastně vůbec nevím, zda mi osud dopřeje se sem ještě někdy vrátit.
Pláča nejde a nejde. Ani mi to nevadí, po dlouhých dnech mám pro sebe chvilku samoty, ne že by byl parťák nepříjemný prudič, to chraňbůh, ale být takhle chvíli sám, to vůbec není k zahození. Procházím se v klidu lodí, přikládám k očím dalekohled, obdivuju tvary a barvy šérových ostrovů všude okolo. Idylku mi však kazí stále silnější povyk na palubě, kde hladina alkoholu v krvi spolucestujících již atakuje meze přijatelnosti. Mezi všemi vyniká trojice švédských dívek, jejichž půvaby, i tak dosti zanedbatelného charakteru, ještě umenšuje míra jejich ožralosti, nutící je k hlučným, slepicoidním a lascivním projevům. Ty dcery dobrých švédských matek se chovají, jako kdyby jim patřila celá loď. Neustále se navzájem fotí, povykují, zvedají před chlapy nohy do výšky, tlemí se a ječí. Za finální oběť jim padají dva ruští chlapíci, typičtí bratři petěrburští se skobovými nosy a slámou na hlavě, kteří brnkají cosi tiše a smutně na kytaru. Holky do nich nastupují takovým tempem, za něž by se nestyděly ani profesionálky z Hankaservisu. Přicházejí k nim, zmateným, hned se jim vrhají kolem krku, líbají je po všech možných odhalených částech těla, sedají si svými kobylími zadky na jejich nohy. A že kluci musí pro ně hrát. Abbu, Beatles, to by ještě šlo, ale Robbie Williams fakt néééé!
Ruští kluci, chudáci, odkojeni tvrdou dřinou ve stepích, jen chabě odměněnou pokradmými pohledy děvoček z vedlejšího sela, jsou zcela zmatení a nevědí, co mají dělat, rozpaky převládají evidentně nad zjištěním, že "nabalili" holky ze Západu. Ještě, že mají kytaru, můžou čumět do strun a předstírat, že se jich to vůbec netýká. Holky překračují meze zdvořilosti čím dál víc. Jedna leze po Rusovi bez kytary, druhá mu olizuje uši, třetí zas se věší na kytaristu a ječí:
"It´s a true summertime! Super! Super summertime!"

Jsem vrcholně znechucen. Tak já jedu na Sever, do země drahé finské a ještě dražší saamijské, za přírodou, lesem, bohy a sáivo olmaky a jako rozlučka je tu pro mě nachystanej true summertime? Fáčko! Jdu na druhou stranu lodi, dopíjím láhev a smutním si zas, slunce zapadá a mě se derou slzy do očí, vítr je rozhání po tváři, Finsko moje, Laponsko moje, jak už jste daleko, kolik šedomyších, krutých a prázdných dní ještě budu muset překlepat, než vás zase spatřím a kdoví jestli, protože osud se nepíše přes kopírák, osud se na pouti nevybírá a dvakrát do jedný vody nevstoupíš, auto mě třeba sebere nebo nějaká nemoc z pekla si mě povodí...
Najednou vidím nepřehlédnutelnou postavu v červené bundě, jak již opět s úsměvem, s krokem pevným, s okem jasným, se ke mně blíží...
"Pláčo! Dlouhá procházka!"
Kamarád usedá ke mně. "No tak nevím, jestli byla větší řehole výstup na Sokosti, nebo tahle vychajda na nejbližší hajzl...No, nezvlád sem to! Třikrát jsem nakrmil baltský vokouny...Já řikal, víno je zrádný..."
Konec plavby se již blíží. Pompézní, přesto však decentně intelektuálský, dekadentní Stockholm, jeho granit, věže, rudé útesy, kamenné domy, už je to tady. Čeká nás vylodění a pochod na vlakové nádraží. Rusové jsou už zase sami, chudáci, ten pravej summertime asi skončil a jejich kočičky dokončují asi to, co začal Pláča...
Valíme nábřežím do centra, vládne pohoda. Kopeme si celou cestu fotbálek plechovkou od kokakoly, postupně získáváme v této hře značnou zručnost, takže tempo našeho pochodu se vůbec nemusí měnit, jen občas u nohy přistane plechovka, tak si ji pokopneš kousek dopředu a dalším krokem ji vyšleš diagonálou ke kámošovi...
Bohužel, nevím proč, ale nějak se nám povede zařknout bohy štěstí. Možná tím, že spokojeně hodnotíme náš celý výlet, tu stávající pohodičku, ty vymeděné dny v přírodě, to, že Radovan Kunc, nebýt nás, by ještě stále bloudil tundrou. Možná tím, že Pláčovi s nadsázkou líčím útrapy cesty s Martinou v roce 2000, kdy jsme večer ve Stockholmu nasedli na noční vlak do Malmö, ale ten měl jen jediný sedačkový vagón, ve kterém byla všechna místa oproti ujišťování v železničních informacích rezervována, pětkrát nás vyhodili ze sedadla, mě vlastně šestkrát, takže zatímco Martina seděla na jediném nerezervovaném místě a nezamhouřila ani oka ve strachu, že na každé další zastávce ji někdo vyhodí, já nocoval v úzké chodbičce u záchoda a taky toho příliš nenaspal.
"No to by tak eště scházelo!" mrmlá Pláča. "Místo abychom jako každý normální lidi letěli letadlem a byli z Ivalo za pět hodin v Práglu, kodrcáme se z Laponska nejmíň tejden! A fakt jako na to nemám! A myslim že na to sednu doma s tužkou v ruce a vyjde mi, že ani finančně to není lepší, protože za ty dlouhý dny cestování vlakem a autobusem projíš a prochlastáš hlavně takovejch éček, že to dorovná tu cenu letenky. A ber to, bratře, že jsou před náma ještě dvě noci ve vlaku! A to je hustej zpruz! Moje končetiny znaj bolest! A jestli to zase bude takovej vopruz jako řikáš, tehdy, s Martinou, že budeme někde vobjímat záchodovou mísu...tak fakt nevim, vo takovejhle expres hrůzy nestojim!"

A možná tady se stala ta uhrančivá chyba.

Ještě v pohodičce procházíme městem, já obdivuju a nasávám tu dekadentní, uměleckou atmosféru starého Stockholmu, plného galerií, obrazáren, kavárniček a barů. Dorážíme na nádraží, vlak by měl jet za tři hodiny. Měl...
Jdu se jen tak frajersky mrknout na tabuli odjezdů, ale žádný spoj do Malmö tam nesvítí, ač ještě po 23h jede něco kamsi jinam. Jat zlověstnou předtuchou běžím k jiné tabuli, tištěné, kde je vypsán každičký spoj. Bohužel, má předtucha se mění v jistotu. Je víkend a u spoje Stockholm-Malmö se krčí jakési značky označující dny, kdy jede. Nějaká holka mě dává stoprocentní jistotu - tenhle vlak jede jen ve všední den!!!
V hrdle mi vysychá a nohy mi podklesávají. Ano, jsme v řiti! Nic už naším směrem nejede! A jak strávíme noc ve Stockholmu??? Na nádraží, mezi humusáky? No bylo by to krajní řešení, ale nádraží na noc zavírá. Na hostel nejsou prachy. A vandrovat nocí velkoměstem, které je docela drsné, s bágly na zádech, to nepřipadá v úvahu. Propadám depresi a pocitu bezvýchodnosti.
Běžím za Pláčou a vysvětluju mu situaci.
Ač ani jednou za celou cestu mě parťák nenaštval, naše krize byly vždy dobře vyladěny pohodičkou toho druhého, teď je tomu jinak. P.P.P. se válí na lavičce, zdá se mi, že mě poslouchá jen jedním uchem, patří na mě vrcholně flegmatickým pohledem a po dlouhé chvíli odpovídá:
"No tos posral, bratře, no..."
"Jááá? Jak jsem to moh vědět?"
"Myslel sem, že víš všechno..."
"Di do háje...Ale je to potřeba nějak řešit! Třeba najít nějakej vlak na sever, najít místo, kde vystoupit a jet zas zpátky, přečkat noc ve vlaku a ráno jet X2000 do Kodaně...nebo něco tak..."
"Hmm. Mě je to jedno. Radši bych se tady válel..."
"Ale já ne! Navíc se tu po půlnoci zavírá! Hele, pojď se mnou k jízdním řádům, něco vyzkoumáme!"
"Seru na to..."
Ne, nejsem v tu chvíli schopen pochopit, že má kamarád kocovinu z lodi.
"Jak, seru na to! Ty jsi fakt dement!" vystřikuju zlobu. "Děláš pro věci hovno a jen kritizuješ, polib si plíce!"
Naštvaně odcházím k řádům. Taky mám žízeň jak trám, ale nemůžu si jít ani koupit do stánku limonádu, co když bych vinou toho promeškal nějakej ten vlak na sever a přestup zpátky? Taky jsem unavenej a taky mě to rozhodilo, ale tím, že budu flegmaticky dřepět, nevyřeším nic! Jsem nervózní, toužím po cigaretě. Myšlenky vlají v závojích chaosu. Beru si na pomoc tužku a papír a horečně zkoumám možnosti, všímám si vysvětlivek, jaké vlaky dnes fakt jedou.
Moje snažení je odměněno, i když výsledek je značně pitoreskní. Objevuju, že kolem 22 h odsud odjíždí noční vlak do norského Narviku, daleko za polární kruh. A ve stejnou dobu přibližně, kdy doráží na místo, kolem šesté ranní, přijíždí do Stockholmu vlak z opačného směru! A jedou oba i o víkendu! Musí tedy existovat místo, kde se dá v noci vystoupit, chvilku počkat a pak se nalodit na vlak v opačném směru! Projíždím řád a domnívám se, že tím místem M je jakési Ange. Při pohledu do mapy zjišťuji, že je to slušná panáčkárna a totální Absurdistán. Ange leží ve středním Švédsku, asi na úrovni Trondheimu, čili zase jen nějakých směšných 250 kilometrů pod polárním kruhem! Rád bych si to ověřil, ale informace jsou už dávno zavřené, holt Skandinávie.
Nicméně naděje v tom je.
Naše vzájemné vztahy se normalizují, i když kolem krku si zrovna nepadáme. Nicméně společně nastupujeme po několika čtvrthodinách do vlaku společnosti Tagkompaniet Stockholm-Narvik. Vlak je docela plný, ale místo si nacházíme. Jsem dost nervózní z návštěvy průvodčího, musím mu to nějak vysvětlit, jako že nevíme vlastně kam jedeme a od toho nevímkamu zase musíme zpátky do Stockholmu, oprávněně se domnívám, že mě vůbec nestihne a že mu to nebudu schopen vysvětlit.
Průvodčí přichází. Opravdu, prvních pět minut si nás nevěřícně prohlíží, jako kdybychom si před ním píchali heroin.
"Cože? Že potřebujete někam a nevíte kam, ale tam, kde můžete vystoupit a jet zase zpátky? Proč?"
Teprve když dodávám historku s Expresem hrůzy, vyjasňuje se mu:
"Ano, noční vlak do Malmö o víkendu nejezdí. Moment, musím se podívat do řádu, kde máte vystoupit, abyste stihli vlak z Narviku...moment...ano, je to Ange, tam jste v 1:15 a v 1:48 do Ange přijíždí vlak Narvik - Stockholm. Ano, tak to udělejte. A zaplaťte 100 švédských korun!"
"???"
"No, náš vlak je od jiné společnosti než Švédské dráhy. Tohle je soukromá společnost! Máte Interrail, ale musíte mít příplatek. A rovnou vám vystavím i příplatek na cestu Ange-Stockholm!"
"Teda bratře, už mi krkáš" mručí Pláča. "Tos to teda vymyslel, vzhledem k tomu, že už nemáš vůbec prachy! Myslíš, že sem dojná kráva? No, neva, nějak mi to vrátíš, hlavně že jedeme," dodává na smířenou, vida můj obličej, kde se prvotní maska vzteku a zloby mění v úsměv, který posléze přechází ve zcela neutišitelný řehot. Ano, je to náročné, ten život občas, ale já miluju absurditu!
Pláča to už taky chápe. Dosyta se chechtáme nad nesmyslností našeho počínání a v duchu si už malujeme, jak tohle budeme vysvětlovat kámošům, až vydáme mapku naší cesty, jaké kraviny si budeme vymýšlet, proč jsme jeli z Laponska na jih a ze Stockholmu zase na sever, že všechny cesty přece vedou do Nymburka na Žofín a tak...
Je vyřešeno!
Usínáme, já pravda hodně lehce, neb si nemohu, ve své pověsti neomylného a protřelého vlka Severu dovolit další lapsus, že bych třeba zaspal a my ztratili další den, to už bychom to mohli rovnou vzít přes Narvik, Kautokeino a proč ne zase Lemmenjoki?
V jednu budím kamaráda a v podivně euforické náladě vyhlížíme stanici Ange. A je to tu. Jsme pravda zřejmě již hodně na severu. Kolem je tma, jen lesy, pak blikne asi pět světýlek a je to tu, vlak píská a brzdí, do očí se nám chcechtá stařičká, zašlá cedule na malinké oprýskané nádražní budově, jež je asi jednou ze třech, čtyřech budov v celém tomto "megapolisu". ANGE!
Do tváří nás uhodí ledový vítr, vanoucí od blízkého polárního kruhu. Naštěstí, místní nádražíčko je otevřené. Ještě než se tam vydáme, musím se opět bláznivě rozchechtat, až se plácám do kolen.
"Co je?" ptá se pobaveně Plaček.
Jen beze slova ukážu na pomalu se rozjíždějící vlak, kterým jsme do této Děrodíry přijeli. A P.P.P. již chápe taky. Na vlaku jsou vymalovaní nadživotní, obrovští hnědí ROSOMÁCI!!!
"Tak to je vážně symbolický!"

Jdeme do nádražíčkové čekárničky. Zde, v blikavém přísvitu zaprášeného neonu leží, s báglem pod hlavou, jakýsi švédský traveller . Možná tu leží už pěkně dlouho a pěkně dlouho již neviděl člověka, protože z něj padá ospalost, s veselým úsměvem nás zdraví a ptá se bohužel velmi absurdně:
"Kam jedete?"

Poté, co překonám záchvat smíchu, mu líčím situaci. Cestovatel je myslím výborně pobaven. Ruší svou polohu vleže, usedá, vstává, podává nám ruce a začíná se nelítostně chlámat:
"Tak to jste mě pobavili! Takhle jsem se už dlouho nezasmál! To je vážně pravda? No...to jsem fakt nežral..."
Chvíli ještě spolu kecáme. Chlapík se nicméně pořád směje, asi na chladném švédském granitovém severu moc té srandy není.
"Tak to je nejhustší vejlet! Expedice Ange 2002!" lemtá se týpek. "Hele, už vám to zase jede zpátky!" upozorňuje nás.
Jojo. Od severu se ze tmy vyloupnou světla modrého vlaku, opět s umně vymalovanou rosomáčí rodinkou. Máváme tomuto absurdnímu místu a začínáme konečně, snad už definitivně, mířit zase na jih.
Nalézáme místo v jednom prázdnějším oddělení. Zatímco Pláča zabírá celou dvousedačku, já sedím naproti veliké, bledé, smutné ženě. Podívám se jí ze zdvořilosti do očí a najednou se začínám, nevím ještě proč, podivně chvět. A cítím se tak zvláštně. Ještě jednou letmo na ní pohlédnu, na její vysedlé lícní kosti, bledou pleť. A na knihu, co má odloženou na stolečku. Ta kniha je psaná v sámské řeči...

<<< x >>>