RUNA ŠESTADVACÁTÁ
KRAJ LUPSAKKY

V runě č.26 se rosomáci ocitnou v kraji karelském, zemi tradic, pohody a piva. Vrací se do léta u teplého jezera parikkalského, piknikují a přebytky žere zatoulaný rosomák. V městě Savonlinna objevují nejlepší finskou hospodu. O ženském fotbale a šoférovi runopěvci. V Joensuu poslední finská pitka. Guru alkoholu přichází a odchází, přihráváme finské reprezentaci na gól. Fan club Jirky Mužíka a puukko musí dolů. Pláča je opilý a tvoří legendu. Dada v kronice. Vstříc přístavu.

Lusikka je finsky lžička
Lupsakka zas pohodička
V Karélii, zemi žírné
K hospodě se snadno tíhne

Fotbal běží v televizi
PPP dostává vizi
On neskončí svůj běh v půlce
Stvoří Radovana Kunce

Oj, jaký ponurý kontrast nás čeká dalšího rána, po výstupu v oblíbeném železničním uzlu Riihimäki, kousek od Helsinek. Místo zářivé barvy bříz šedost továren a dělnických řadovek, místo jiskřivé průzračnosti přírody čoud aut, autobusů a komínů. Jen finština zůstává, poslední pojítko se Severem. Válíme se na nádražním peróně a činíme tak plné čtyři hodiny, jelikož nechceme utrácet za příplatek na vlak Inter - City, karelský expres do Joensuu, raději si počkáme na courák. Pokouším se číst ve finských novinách a i když je to jakási obdoba Blesku, příliš nerozumím, o co jde...natož pak číst a rozebírat sofistikované úvahy o současné finské literatuře...joj, ještě je přede mnou dlouhá cesta k nalezení klíče k finštině!
Zato dobře rozumím, když se k nám, somroše připomínajícímu páru, blíží obezřetně dva kluci, ve věku asi tak 10 a 12 let. Krouží kolem nás jak rosomáci kolem zdechlého losa. A jejich úmysly se nezdají být úplně kalé. Starší konečně postrkuje toho mladšího. Ten se nás bez obalu ptá:
"Chlapi, nekoupili byste nám krabičku cigaret?"
"Posral ses, bratře", reaguje po česku Pláča a já finsky odpovídám:
"To nekoupili."
Do hry se vkládá starší z dvojice, opovržlivě si měří svého menšího usmrkanějšího kamaráda:
"To ne jako že byste to platili! Ale koupili to pro nás! Tady jsou prachy! Červený Marlbora bysme chtěli!"
Drzost malých tabakistů je tedy slušná. Přesto se setkávají s našim neměnným postojem. Starší se šťourá v nose, výmluvně pohazuje eury v dlani a pak na mě vypálí:
"A jako proč ne?"
"Protože jste malý! Kouření škodí zdraví! Počkej si pár let a pak, až ti cigára prodaj, dělej si co chceš!"
Pohled, který na mě dvojička vrhá, si za rámeček rozhodně dát nemůžu. Říká něco jako : "vy zkostnatělý starý sráčové, kdo je pro vás malej kluk, vyližte si řiť, však my vodlovíme někoho ochotnějšího..."
Naštěstí nám to už jede. Po několika hodinách jízdy vystupujeme v malém městečku Parikkala, pohodovém místě pouhých 6 km od ruských hranic, v místě, kde už jsem kdysi byl s Martinou, tehdy, poprvé. Bereme útokem samoobsluhu, kupujeme bílé housky, klobásy a majonézový salát. Pochopitelně i šestici Lapinkult, to snad nemusím dodávat...Sedíme před obchodem, živíme se, Pláča namáčí sämpylu do salátu a vraští obličej:
"Hele, tohle má bejt italskej salát a chutná to úplně stejně jako náš vlašák!"
"Nojo..." odtuším, "není to tim, že Vlachy a Itálie je to samý?"
"A jo", rozzáří se opět parťák, "to mě nenapadlo..."
Vyrážíme vedrem (kde zůstal laponský ranní mráz?) z města pryč, kolem Simpelského jezera, pokouším se najít místo, kde jsem před 2 roky s Martinou stanoval, tehdy to byl úplně skvělej plac v lese u jezera, při molu, odkud se daly spustit nohy do teplých vlnek jezera a nechávat si je oždibovat okouny...
Začátek cesty zvládám, nádherný pravoslavný kostel, v ruském stylu roubené chaloupky, konec města. Ale potom...zdá se mi, že jdeme blbě, že se cesta odklání od břehů jezera a zmíněný záliv s tím lesíkem je v nedohlednu. Chytá mě poslední cestovní krize, jež se vždy u mě pozná tak, že 15 minut neříkám ani slovo, pomalu rudnu a pak s vrcholně sprostým výkřikem shodím batoh a pokouším se vylepšit s jeho pomocí svou kopací techniku.
"Debilní Karélie! Zlatý Laponsko! Je to tu ouplně na chcíplou kočku!!, ječím (pochopitelně, jemné čtenářky, že nechci doslova parafrázovat svá citoslovce a přirovnání...)
Pláča útrpně mlčí, i jeho asi napadá, že naše cesta v podstatě již skončila, že sem, do Karélie jsme vyjeli jen proto, abychom se domů nevrátili zbytečně brzo.
I on hlásí: "Sem špinavej jak zemní tchoř, zpocenej, zarostlej a obecně podstatně hnusnější, než bych si přál! Bratře, je třeba najít nějakej flek u jezera a dát tam veget!
Prskám, otáčím, mám pocit, že nic nenajdeme, že pobřeží směrem k Parikkale je soukromé, proč bych se tehdy táhnul s Martinou až do lesů...
Ale štěstí, jak se říká, sedne i na vola. Po asi 200 metrech od místa mého emocionálního kolapsu nalézáme výborňoučkou zátočinu s posekanou trávou, mělkou teplou vodou a široko daleko s žádnou chatou. Ano, tohle bude naše poslední finské nocležiště (vyjma vlakových sedaček). Mučivá deprese se mění ihned na teplo rozlévající pohodičku...hm, není nad to mít svý jistý, svůj domov, i když to je jen loučka u jezera, na níž rozbijeme náš stan. Svlékáme se do naha a noříme se do příjemně vyhřátých vod jezera. Se špínou a potem odplouvá i zloba a bezmoc. Pláča se holí s pomocí zrcátka od buzoly, já peru a začínám připravovat hodokvas. Ten sestává z mátového čaje (břeh jezera je obrostlý divokou mátou, omamně vonící na metry daleko), čtvrtek klobás, pečených na másle a na víčku od ešusu. V přípravě krmě získávám netušenou zručnost, synchronizuju přesně položení nového kousku klobiho na víčko, obrácením prostředního, podlití novým máslem, přidáním snítky máty a vytažením nejstaršího kousku na improvizovaný alobalový talíř. Pláča mě nahlas obdivuje, jako že jsem se výrazně minul povoláním, že bych mohl vařit na zasedání NATO těm největším papalášům, jen tomu Bushovi dát místo špenátu radši spařenou marihuanu, aby se chlap zhulil a zapomněl na ropný války...
Krmě je liboskvoucí. Ani nemáme na to vše dojíst, posledních pár kousků balí P.P.P. do alobalu a uschovává vedle stanu na ráno. Slunce, obří oranžová koule, olizuje klidnou, zrcadlovou hladinu jezera, vše růžoví a temní a doutníky orobinců připomínají žezla králů přírody...A kulta, jezerem aspoň trochu zchlazená. Po depresi ani stopa, oba už nelitujeme tohoto výletu, vzpomínáme slov bratra Juha o tom, že v Karélii nejsnáze jeden nalezne ten vzácný pocit klidu, kterému se ve Finsku říká LUPSAKKA.
Ráno nás budí mlhavé, vlhké ráno. Vařím ruský listový čaj a Pláča se shání po zbytku klobás. Ovšem marně. Po usilovném pátrání nalézáme v blízkém houští alobalový obal, umně rozevřený drápatou zvířecí prackou, jak napovídají otvory v hliníku, samozřejmě do posledního drobečku vyjedený.
"Hm, tak to jsme nezvládli", hodnotím situaci zkroušeně. "My, vlci Severu, který uhájili naše těstoviny v saamijských pustinách před medvědy, se necháme v civilizovaný Karélii napálit nějakou micinou..."
"Micinou?" poulí oči Pláča. "Bratře, nepodceňuj situaci! Ty drápy...Tu klobásu nám sežral jistě zatoulanej rosomák! Rosomák z Lemmenjoki, kterej s náma, nepozorovanej, jde celou cestu, kterej běžel deštivou nocí vedle našeho vlaku, kterej se s náma nalodí zejtra na trajekt a přijede se mnou do Nymburka, kde v místních lužinách najde partnera...však si vzpomeň, co sem ti řikal v Dánsku, jako že u nás na Labi byl viděnej rosomák...kámo, každej potřebuje někoho k sobě..."
Balíme, vypraný věci moc neuschly, tak je věšíme na bágl, vyhazuju roztrhanou alumatku s objemnou igelitkou plnou anorganického odpadu a míříme na vlak do Savonlinny, skouknout ten báječnej švédskej vodní hrad Olavinlinna, a vůbec tak nějak příjemně strávit poslední finský den.
Cesta je krásná, i přes mlhavé podzimní podnebí, jedeme po úžasném eskeru při Punkaharju, kdy několik kilometrů dlouhý, ale jen deset metrů široký val morén odděluje od sebe dvě jezera. A Savonlinna. Na rozdíl od léta 2000, kdy zde, v městě zalitém sluncem, probíhal slavný operní festival a všude to žilo jak někde v Rimini, je vidět, že je po sezóně a že zde chcíp pes. Stánky na tržišti jsou zavřené, nikde na pláži ani noha. Noha , konkrétně noha výběrčího vstupného, není naštěstí ani v nádvorní pokladně hradu, tož razíme dovnitř a obdivujeme dosyta ta mocná děla, ty tlusté zdi, vymakané střílny, kamenné klenby, prostě všechny nádhery starého středověkého hradu, jež kdysi vystavěli Švédi na strmém skalním ostrově na obranu před proradnými Rusy, toužícími uchvátit finskou zem do své nehostinné náruče.
Začíná lejt, chvíli koukáme z mostu na obrovské ryby, jež se živí řasami při mříži, oddělujícími v rychlém proudu dvě jezera a pak vyrážíme do centra, najíst se a na pivo. Jíme v jakési turecké kebabárně, která nás moc neuchvacuje, a to vinou neuvěřitelně lenivé obsluhy turecké národnosti. Pláča se nechává strhnout ke svým oblíbeným úvahám o blahodárném vlivu továrny Michelin na pracovní morálku zkaženého plebs, já zas, kdybych nebyl v poctivém Finsku, asi bych neodolal a z nehlídané lednice zabavil několik exemplářů piva zn. Karhu. No, nakonec se dočkáváme žvance, jíst se to dá, i když na kebabárnu Stadin v Helsinkách to teda fakt nemá...
Ale nic není definitivní, jak poznáváme záhy. Je totiž chuť zapadnout kamsi na pivo. Po pár minutách na hlavní třídě nalézáme podnik s názvem Sylvester bar, kam vedou schody z ulice dolů, do sklepa. Necháváme se zlákat a jsme bohatě odměněni! Sklepení totiž svou rockovou atmosférou připomíná ty nejlepší pražské putyky. Na baru tři druhy točeného piva za slušnou cenu, včetně českého černého Kozla, ale jsme ve Finsku, tož tedy zatím neznámá značka OLVI, však výborně natočená, s pěnou a řízem. Hospodskej starej ošlehanej chlápek s bodrým úsměvem. Hezký holky, vůně baleného tabáku, Black Sabbath!!! Co chtít víc! No možná ještě jeden kousek...
Příjemně opilí míříme s obdivem v duši ven.
"Tak ten Juho nekecal, s tou lupsakkou!" míní Pláča. "Tohle je zatím bezkonkurenčně nejvychytanější putyčka tady ve Finsku!!! Joj, jestli ještě někdy zavítám do Karélie, tak vim, kde zaprasit! Hele, bratře, máš dvě po poledni a jak to tam žilo! Vem si večer!!! Sfotils tu romantickou zrzku s těma nádhernejma nohama, jak se na mě..." "Né, na mě!" ..."houby, na mě!!!...usmívala?"

Pomaličku se šineme na nádraží Savonlinna hlavní, jež je umístěna za městem, v lipové aleji. Máme čas, tož kouříme, zevlujeme a pozorujeme partičku středoškoláků, jak čutají fotbálek. Míč je příliš neposlouchá, máme oba škuby se jít přidat a ukázat těm barbarským Seveřanům, jak se šoupe česká ulička...Tato sportovní choutka nás záhy přechází, poté co se do kroužku čutálistů přidávají dvě nohaté Finky. Nestačíme se divit! No je tohle možný? Nožičky, fintičky, nadýchané centry jak od Pavla Nedvěda přímo na nohu na patnáct metrů...
"No stíháš to? Tady hrajou holky fotbal pětkrát líp než chlapi! No jestli do pěti let Finsko nevyhraje MS v ženskym fotbale, tak jsem Putin!" míní s doširoka otevřenou hubou kamarád, jež se ani v nejmenším nepozastavuje nad ladnými křivkami fotbalistek, anžto je plně pohlcen jejich jemnou, cizelérní technikou kopu!
Decentní překvápko. Místo vlaku jede do Savonlinny autobus. Na náš dotaz, zda bere Inter-rail, odpovídá neuvěřitelný týpek s neuvěřitelně rozchechtaným úsměvem, že jooooo, že je to vlakobus. Usedáme tedy a máme možnost si šoféra prohlédnout. Je to kluk starej asi jako já, ovšem obrovsky tlustej, s hlavou vyholenou, však vzadu s dlouhým, mocným copem do půli zad. Z jeho brady raší na rezavo obarvená, dobrých 20 cm dlouhá bradka ve stylu ZZ TOP. A to není ještě všechno. Jelikož středoškoláci zaberou 2/3 autobusu, na zastávce Savonlinna město se lidi nemají kam vejít. Podivná situace v liduprázdném Finsku, kde by se často spíše vyplatily mikrobusy, než klasické mašiny. Zdržení, zatímco se jedna cizinka ječivě rozčiluje (je to cizinka, rodilí Karelané jsou v neotřesitelné pohodě, věda, že šofér-pařič mobilem domlouvá promptní přistavení druhého autobusu), já přes okýnko s vlhkým zrakem sleduji nádhernou Finku tak třicetiletou, malinkou, miloučkou, světlovlasou, krásně oblečenou v undergroundovém rozevlátém stylu, jež vypichuje její zajisté nejcitlivější duši na světě, která na nástupišti stojí s kočárkem, v němž kolébá asi roční děcko. Nemůžu z ní odtrhnout oči, tak se mi líbí, hltám její droboučkou, přesto však všude ideálně zakulacenou postavičku, obdivuji se skousnutými rty, zoufale, věda, že tento obrázek po rozjetí busu navždy zmizí, její pohyby, přesně odměřené, přesto však spontánní a nevědomě vykroužené, krev mi rozšiluje vlnění její dlouhé sukně v závanech větru od jezera. Jsem zamilovanej během deseti vteřin, což neuniká Pláčovi, který do mě hrubě strká:
"Kam čumíš?"
Beze slova ukazuji ven. Plaček se nadřazeně ušklíbne a povídá:
"Ty seš stejně divnej! Vždyť má dítě!"
"No a? To by nevadilo...Podívej, jak je nádherná..."
"No hnusná není. Ale ty seš všeho schopnej! Zdržet se tu dýl, tak vystoupíš, probodneš jejího chlapa puukkem, klekneš před ní do psích šitů a zahlásíš: Já jsem lepší než on, pojď se mnou a vem si mě, chci bejt jen s tebou..."
Mám tedy chuť probodnout spíš kámoše. Co mi kazí tuhle romantickou, vzácnou chvíli!!!?
"Hm...ať už to jede! Vždyť ty seš ouplně mimo! Hele, nemáš náhodou v Praze ženskou? Nejsi jak ten zhulenej Macháček, co na to zapomněl? Já, kamaráde, mám doma ženskou, s poprsím 4 a s takovejma kulinářskejma schopnostma, že i ty seš proti tomu hudlař! A vo to de! Dobře se nažrat, pak dát pívo a sex and violence, né? Vo to tady běží, né, ty bysis uvázal na krk fakana a žral snad vzduch ze ženskejch voňavek? Já to nechápu..."
"Seš bezpáteřní, přízemní šovinista!" odpovídám možná vážněji, než by se slušelo. Naštěstí ( a pro mě na věčnou smůlu) se autobus konečně rozjíždí a mě ten krásný obraz mizí navždy z očí (ale vidíte, milé čtenářky, že ne tak docela, neb téměř rok poté, při psaní tohoto cancu, si vzpomínám do detailu snad na každou vteřinu, kdy mě a tuto extrakci krásy a romantiky dělilo jen tenké sklo okna autobusu...).
Na splín však není čas. Do hlavní role okamžiku se obsazuje vykutěný řidič. Nejprve vždy na předměstí někomu zastaví a přivítá jej rozverným, karelsky protahovaným pozdravem : "Moooi!" -to znamená Čau a je to dosti familiární pozdrav, on však takto tituluje i šedesátileté babičky.
"Némůžu tě nabrát, jsme plnýý, ále žádnej strés, žádnej strách, minutečku za mnou jedé můj skvěléj kámarád, táky v busu, a v prázdným! Á ...je to táky fájn kluk!"
Překládám Pláčovi, osazenstvo busu se nepokrytě baví a směje se. Tohle má být ten chladnej, uzavřenej, introvertní skandinávskej sever???
Chlapík, vědom si svého osobního kouzla, bere náhle do ruky mikrofon a rozjíždí neuvěřitelnou show:
"Čááuky, nazdárek, dobří cestující, kamarádi! Já jsem váš šófér, říká se mi Míka, a pojédeme spólu pár chvílek do Párikkály! Nó, jóó, jasnočka, říkáte si, máme zpožděníčko, trošičku jó, to je fákt, pááč sme museli jet dvá, chvílku sme se zdržéli, ále co? Život je dlóóuhej! Pohodička! Za vodměnu jako, že ste tak krásně trpělivý, vám budu povídat pohádku, jó?"

Autobus se směje, Mika bere volant do jedné ruky a podstatně více se soustředí na mikrofon a přechází do tak nesrozumitelně protahovaného nářečí, že přestávám rozumět. Nicméně, on ten dobrý týpek fakt vypráví snad dvacet minut nějakej příběh, stíhám, že je to o nějakém Rusovi z Petěrburku, co přišel do Savonlinny za děvuchama na námluvy, ale se zlou se potázal. Je to nicméně asi dost vtipný, protože chladní, distingovaní Finové ( či spíše rozverní, bodří Karelané) se téměř smíchy nemohou udržet na sedačce.
Cesta do Parikkaly utíká za této vypečené zábavy co by dup. Lezeme ven, ihned do sámošky, pro jeden černej olut. Když procházíme kolem autobusu, Mika se vykloní z okýnka, usměje se, že by se mu pecen chleba do huby vešel, mlaskne při pohledu na studený lahváč a povídá:
"Kucííí, jak já vám závidím! Pívo takhle si dát, to je vóno! Ále co, jéště jednu cestičku do Sávonlíny, ták je to třeba jéště vydržét. Véčer bude fájn! Je pátek!!! A kámpak, kucí?"
"Do Joensuu" snažím se co nejvíc protahovat, což jde docela dobře, ono se to řekne JOENSUUHUN, tak říkám Jooeensuuuhuun...
"Ták, to jó, tám je kráásně!" volá Mika, ještě jednou zeširoka mávne a vyráží na svou poslední "cestičku".
Kodrcáme se zas vlakem, popíjíme čerňáka, jedeme temnými lesy, kolem zádumčivých, ušlechtilých hladin jezer, tady je přece vesnička, odkud pocházejí holky ze skupiny Värttinä!
A už jsme v Joensuu, velikém městě při ústí řeky do jezera - ono Joensuu je vlastně Ústí, ale tohle Ústí vypadá mnohem přívětivěji než průmyslové Ústí nad Labem...
Program je jednoznačný. O půlnoci nám z Joensuu jede přímý noční vlak až do přístavu Turku, kde navazuje trajekt do Sverige. Zbylou dobu hodláme strávit v nějakém příjemném podniku, nejlépe tam, kde točej Medvěda a naposled ve Finsku zapařit.
Procházíme městem, vůbec to tu nevypadá jako ve Finsku, široké dlážděné bulváry plné usměvavých, pohodových lidí, krásně zpomalené tempo, příjemný jasný podvečer, po ranní mlze a poledním dešti by ani čokl prašivej neštěkl. V centru to dokonce vypadá jak v Paříži, vzduch voní, holky maj krátký sukně, kulatý hrudníky a medový úsměvy, ale já vím, že na tu mojí savonlinnskou žádná stejně nemá...
Brzo nalézáme bar se zahrádkou a vývěskou annoncující čepování piva Karhu. Není co řešit. Dáváme první kousek, když si k nám přisedá starší chlapík, objednává a platí nám pívo a začíná rozvláčně vyprávět. Po zjištění, že jsme Češi, se jeho náladička ještě zlepšuje:
"Klucí, tak to jó! Čechy, to je vono! Já tam třikrát už byl, jóó, jasný, největší pohodička, ta vaše krásná zem, ty slečny, to pívo...Ále tady, v Joensuu, tady je to stejný! Tady je mi taky fájn! A že vy jste zrovna tady, to jó, máte dobrej vkus!"
Přikyvujeme, chlapík saje jak pumpa a brzy mu přestávám rozumět. Ne, že by opile huhlal, ale má tak rozkecáno, že moje slovní zásoba po roce studia nemá šanci na úspěch. Chápu jen, že říká, že jde teď do Alka pro dvě flašky vína, pro něj a pro ženu, že lehce popijou, ale že se pak zase zastaví, že by nás vytáh někam do klubáče, kde je koncert.
No proč ne, říkáme si, ale ten se stejně už neobjeví.
Chyba lávky. Za dvě hodiny je chlapík zas u nás. A už ji docela má, tvrdí, že víno bylo francouzský a lehký a tak že se vypilo rychle. Řešíme, zda jít do klubáče, či zůstat. Rozhoduje fakt, že vstup do klubu činí 15 euro, za což se tu dá pořídit 5 piv. Loučíme se tedy, chlapík se usmívá ve vějířích vrásek kolem očí a pak sám, ač s dobrou padesátkou let na hřbetě, odchází lehkým, pravda poněkud vratkým krokem trsat na bigbeat...
Ochlazuje se a jdeme tedy dovnitř. Je už skoro 22h, ale bar se teprve začíná plnit, je to takový finský zvyk, nacamrat se nejdřív zdostatku doma, za nižší cenu, nějakým tím lahvovým, a až poté, co noc již dostatečně zestárne, vyrazit do baru se dodělat. Usedáme právě včas, zatím je tu volno, ale během deseti minut si není kam sednout, lidičky chlastají i na stojáka, kouř se válí v modrošedých spirálách a hluk houstne jak med divokejch včel. Pláča hodnotí ženský, já pod vlivem pivka mučivě vzpomínám na tu krásku ze Savonlinny a v tu přes dav lidí zpozorujeme, že v telce běží fotbal.
"Slááviéééé!" necháváme se strhnout atmosférou okamžiku, naše skryté fandovství se probouzí, ač je nám jasné, že sešívaný nevysílaj, že běží kvalifikace na ME Finsko-Wales. Stáváme se nejzaujatějšími diváky přenosu, strháváme okolosedící Finy, kteří v úžasu nechápou, že jacísi cizinci tak prožívají jejich nároďák, který je doposud pranic nezajímal.
Probíhá 89. minuta a stav je tristní - 1:1.
"Suomíííííí, jedéééééém!" řičíme na celou putyku. Finové se decentně přidávají, ale na nás nemaj... "Modrá a bílá, fotbalová síla!" řičí Plaček a poté, co rozhodčí neodpískává jasný faul na finského forwarda poblíž vápna, zakaboní se, vztyčí prostředník a sytě zahučí : "Pééénííízeee, pééénííízééé!" Finové nestíhají, je jim divné, že jsme takoví fanatici.
Poslední akce. Finský obránce sbírá na vlastní půlce balon a posílá jej dlouhým pasem na levé křídlo. Tam se ho zmocňuje útočník a běží bezhlavě podél lajny, nevida, že se v centru uvolňuje jeho kolega a míří do vápna. S Pláčou se na sebe podíváme a zaječíme:
"Vole, klička doprava, ne, nahraj to mezi nima, tam je volnej!"
A stane se. Blonďatý forward má míč a před ním najednou dva obránci, napravo však sprintuje další Fin.
"Nepárej se s tim, ulice, né, nahráááj, doprava, a žádný sraní, hned pááál!"
Centr nás musí slyšet až v Helsinkách, tak totiž řveme. Jemným nákopem posílá míč mezi zkoprnělé waleské chasníky přímo na pravačku pravého křídla, které se ani vteřinu nerozpakuje a...
..."Góóóóóóóól! Góóóóóĺ!" řveme a plácáme se do rukou. "Vidíš, vole, voni to udělali přesně jak jsme řekli a je to tam! Už - je - tam - už- je -tam!!!"
Finové v baru mají pocit, že jsme šamani. Sudí naposled fouká do píšťalky a Finsko, jen a jen naší zásluhou, poráží Wales 2:1 !!!!
Další pivo. Hospodský přepíná kanál a tam - atletika, Grand prix z Paříže.
"Ty vole!" ječí Pláča. "Jirka Mužík na startu! Jedéééém, Jirko, natrhni všem prdéééél!"
Česká účast ve finále na 400 m překážek nás rozběsňuje do extáze. Finové chápou, že jsme odjinud. Koho zajímá atletika? Nojo, Češi... Blázni. Chápou, že celý fotbal byl jen předehrou a možná se tiše modlí, aby Jirka Mužík "zamet", prostě doběhl vzadu, jinak totiž hrozí zboření jejich oblíbené hospůdky. Lokty si totiž děláme prostor, očima visíme na obrazovce a zcela bez servítků skandujeme :"Jir-ka! Jir-ka! Jir-ka! Jir-kááááááá!"
Copánkový atlet-bohém nám však radost nedělá. Zní výstřel, naše skandování se mění v jednolitý ryk , bohužel postupně slábnoucí. Náš idol dobíhá na šestém, předposledním místě. Zklamaně bušíme pěstí do stolu, padají ryčné nadávky: "Anabolický negři! To se to vyhrává po bobulích!"
V tom k nám přistupuje hospodský a jeho zrak ulpívá na mém puukku, houpajícímu se u pasu."
Pláča to žehlí už dopředu:
"I´am sorry! We will be ok! Lupsakka! Ei ongelmaa! No problem! No shouting anymore!"
Výčepní se malinko pousměje, ale pak zvážní:
"Kluci, vo to nejde! Jste v hospodě, klidně si řvěte, jak chcete! Ale ta kudla, to puukko, to musí pryč, to musí ihned do báglu! Koukám, vy máte pěkně horkou krev! No...přece jen je pátek, lidi tu obrovsky chlastaj a vy taky a tak...no...prostě to sundej, lidi by to tady nakonec nemuseli pochopit, to vaše fandění. A já bych nerad, kdyby tady tekla dneska krev!"
No to my taky ne. Cítíme se obrovsky tvrdě a rozvíjíme debaty o tom, jak celý Finsko sedí na zadku, když dva ozbrojení, vytvrdlí, bolest neznající rosomáci, pokořitelé Sokosti, přijdou vymlátit celou hospodu...
Naštěstí je už čtvrt na dvanáct a je čas se vrátit na nádraží.
Potácíme se bulváry, vize Paříže zesiluje. Ulice jsou plné lidí, tančících, ječících, auta troubí, holky se natřásají.
"Tohle že je Finsko?" ptám se udiveně.
"Tohle je vole Karjalááááá!" míní Pláča. A již posté dnes opakuje: "Juho nekecal!"
Na nádraží je konečně klid a přepadá mě únava. Nikoli však Pláču, jež se o mě zmoženě opře, očička se mu zablýskají a dí mi:
"Bratře, ubal hašiš! To je pohodička, že bych se zvencnul! Je třeba dát špekáro!"
Chvíli váhám, přece jen, jsem dost na plech, resp. v té nejlepší náladičce a vzpomínky, jak jsem přebral na Inari, jsou ještě dosti živé. Bratr však neustále naléhá, tak neudělám nic. Balím však slabšího a potahuju jen opatrně, dvakrát-třikrát. Nikoli Pláča. Joint v jeho ruce svítí jak Temelín a dýmá jak Mitaska. Po dokouření se zasní a upře zrak do nebes. Mám strach, jestli se mu nechce náhodou zvracet, ale P.P.P. mě vyvádí z omylu:
"Hele, bratře, já...já ti něco řeknu...Já mám obrovský vize!"
"Jaký? Chce se ti blejt?"
"Vize, vole, řikám, né, že mi je blbě! Já mám vize vohledně tý naší knihy, co napíšem. Já to právě vychyt jak svině! To nesmí bejt vobyčejná kniha, ale těžká alternativa! Něco jako Sestra vod Topola! Myslim...myslim časový smyčky!"
"???"
"No jako s Kuncem, víš, jasný?"
"Mmmm."
"Jako popíšem legendu- Kunce! A čas bude vybuchovat, čas vole jako pude úplně pozpátku a zase dopředu a zase skočí dozadu a lidi budou dva v jednom a tak, rozumíš?"
"Mmmm."
"Seš blbej? To je přece jasný! My jako vobjevíme na Tuiskukuru ten zápis vo Kuncovi, jak de 40 km denně. A v tu chvíli nebude žádnej podzim, vole, žádná ruska, ale zima jak svině, rok potom, a Kunc je v Kiilopää a přečte si vo nás, jako že sme pokořili Sokosti a bude nás honit! A v tom je ta smyčka, vole! Ta první! Jako že my jsme tam v realitě až po něm, ale zároveň tam sme před nim a von se tak žene kvůli nám, jasný, už?"
"Jó."
"A ta druhá, vole, je ještě lepší. Kunc vole vlastně není žádnej Kunc, ale dva úplně vylízaný brňáci, nějaký strašný vopilcí. A ty vole vomylem dojedou na Pepik a budou strašně líný a uviděj nás, jak žereme ty Kuncovy zápisky a prd! Smyčka č. 2, voni zas v čase budou jako před náma a ty zápisky budou vlastně tvořit voni. Voni budou Kunc! Ty největší lenory! A pak...třetí brejkpojnt, Kunc se s nima potká! A my je všecky povodíme!"
"Dost schíza, ne?" míním, přesto jsem však pobaven a umiňuju si, že jsem ten míň opilej, tudíž nemám tu fantazii, ale moje úloha je zas v tom si to zapamatovat a pak to napsat...
"No dost! A eště by se moh nakonec stát šamanem, né, zachránit Sámskou zem! Tak bych to viděl! To, kámo, bude bestseller! Ty časový smyčky...víš, vole, fosi...sofistikovaný...jo, sofistikovaný čtivo do Literárních novin. A legenda. My a Kunc! Chápeš????"
"Bratře, seš geniální!" míním zcela upřímně. "Já si to budu pamatovat a napíšem to!"
Pláča, už při nástupu do vlaku, se rozzáří. "Já vim, máš talent, těžkej, ale já, já vymyslel toho Kunce! Já měl vizi!"
"Dyť jo!" říkám zmoženě a snažím se nevnímat, že si Pláča sundává své boty a vagónem se šíří zápach Pahaoji, neboť metan a čpavek z rašeliniště usoudil, že v Pláčově botách bude probíhat hnilobný proces líp, než v přírodě.
"Hele, jó, dobře, ty boty, já to chápu, to je fakt puch, ale né z mejch nohou, to právě ten hnusnej Pahaoja, ta svině močálová..."
"Dyť jó."
"Hele, naval kroniku!" ječí kamarád. "Mý vize ještě neskončily! Já mám úplně super vizi! Já to musim popsat!"
Zatímco já už únavou, a přiznám se, též opilostí, zavírám oči, Pláča se chápe kroniky a já z posledních sil slyším, jak pero škrábe v šílené rychlosti po papíře...
Probouzím se po hodině, vlak fičí temnou nocí na jihozápad. Vidím parťáka, jak chrápe zhroucený na lavičce, ještě svírá pero a kronika leží na zemi pod ním. Jsem celkem zvědavej na ty vize, tak si beru kroniku a pokouším se číst... Bohužel, Pláčova genialita se zcela vyčerpala při tvorbě časových smyček... Asi stránka a půl kroniky je pokryta roztřeseným rukopisem, jež však nesděluje naprosto, ale zhola NIC. Jen zhulená směsice nesouvisejících útržků myšlenek, slovní salát... Zklamaně odkládám kroniku. Čistý dada. Snad na nějakym ulítlým autorským čtení bývalých pacientů psychiny, říkám si. Sám Pláča ráno, po probuzení, když vlak míří do útrob přístavního Turku, bere kroniku do rukou, snaží se začíst, však vzmůže se jen na vrtění hlavou:
"Ty jo, to je ale strašná blbost co jsem napsal! To nedává vůbec smysl! Nevíš, co sem měl na mysli? Teda, já byl sprasenej..."

Netuší, že není všem dnům konec, a to, co se zdálo jako limitní stav, může být jen pouhým předmostím k něčemu ještě horšímu...Ale o tom až v další runě...

<<< x >>>