RUNA PĚTADVACÁTÁ
SPÁSA RADOVANA KUNCE

V této runě noid mennešjávreský, Aslak, zrazuje svůj národ od hledání nenalezitelného. Národ Saamů však neuposlechne a řítí se do záhuby. Čudové jako přízraky tmy, rozsévají smrt. Radovan Kunc se ocitá opuštěn a zraněn v kaňonu řeky Kevo, pláče. Před ním je volba, jak naposled použít svou sílu. Na hraně strže přijímá pochodeň a odchází do vzduchu, ti co jsou za ním, umírají. Prokletí jeho duše je u konce.

Není bratři, sestry, místa
Kde blaženost jediná je
Není nikde voda čistá
Tak, že smrt všech zastavuje

Jenom v nás, hluboko v duši
Věčný život ukrytý je
Touha znát vše sílu zruší
Pýchou rudou zaslepuje

On, Kunc, pyšný, neochvějný
Zmírá v loži morénovém
Ve strži kde kolmé stěny
Šeptaj o životě novém.

Onoho strašlivého roku, kdy již při osmém úplňku napadl první sníh, skončila při Enare doba smíření, doba, kdy národ Saamijský žil v souladu s přírodou, Bahenními lidmi i otázkami v jejich srdcích. Třicet sedm let uplynulo od doby, kdy Aslak, syn Raihme, na vrchu Smíření, Sovintovaaře, nabízející pohled na fjordy a ostrovy jezera enarského, pojal při obřadu u ohňů, při novém měsíci, za zvuku joiku a bubnů potažených kůží ze sobích telat, za ženu Annikki Tuulikki, dceru Suomalaiset.
Skončila doba, kterou nikdo ani ze zkazek předchozích neznal, neboť nyní nebezpečí jako by zalezlo do temných skulin na severních svazích tundrových hor a nad zemí Saamijskou, do duší dětí jejích, svítilo slunce i v době polární noci.
Rok, měsíc a den žil Aslak v lávvu se svou Annikki a čekal. V době rusky, když listí bříz pozlatilo nehostinný kraj, porodila Annikki Aslakovi tři syny, Nilse, Kiuggáše a Marrestiho. Tehdy Aslak, poté co vykonal obřady spojené s tradicemi, oslavujícími narození dětí, návrat do kruhu, vyšel před lávvo, v suchém a chladném večeru a zadíval se do nebe. Hvězdy začaly probleskovat na růžovém nebi a on cítil, že nadešel čas vyhledat Guhkkižžiho, svého otce po duši, který mu předá své vědění.
I vyšel do Enare, prošel celou siidou, neptal se na nic. Jeho kroky mířily dál, do ponurých borových lesů, plných ostrých žulových skal, jezer černých a bezedných jako oči Paholainenovy, přes močály i suché vrchy, klopýtal nocí a síla ho táhla kupředu, bez otázek.
U ponuré vodní hladiny jezera Pielpävuono se les rozestoupil a on spatřil na mýtině polorozpadlé drnové kammi, stavbu z rašeliny, naplácané na kostru z borových větví, prorostlé travou a plazivou břízou. Tam byl domov starého Guhkkižžiho, noida enarského. A Aslak nebyl překvapen, nečekal nejvyšší lávvo, potažené kůžemi bílých sobů, nečekal dým vonící uzeným sobím masem, stoupající vysoko k nebi. Poklekl před kammi, před úzkou a nízkou štěrbinou, připomínající vchod do krypty, do podzemí sáivo světa, seděl a čekal, vnímal , že v jeho životě začne nová etapa.
"Jsi tu, můj synu?" ozval se hlas silný a slabý zároveň, z nitra tmy, a když odpověděl jen šťastným úsměvem, viděl, jak ze štěrbiny, která dveřmi byla i nebyla, do noční tmy začíná vycházet bílé světlo, podobné záři stříbra měsíce na hladině Enarejavvr, to světlo jej hladí, pálí i konejší a pak se světlo slilo v kouli, z té se stala hlava a z ní vyrostlo tělo, staré, suché, nabité silou.
"Pozval bych tě dál, synu můj, ale vchod do mého kammi není pro jiné, než pro mě a mou stříbrnou sílu...až se naše cesta slije, vejdeš dovnitř se mnou a já jinými dveřmi odejdu do sáivo světa, stanu se kruhem. A ty ostaneš uvnitř a obě cesty ti budou otevřeny."
I odešli spolu do tundry, do lesů, tři dlouhé roky se Aslak učil vědění Neviditelných, se svým otcem, starým šamanem, jež slábl tak rychle, jako Aslak sílil. I stal se Aslak noidem a posledního dne, změněn v měsíční svit, vešel v Guhkkižžiho kammi a pomohl mu dovnitř, neboť Guhkkižžiho síla už byla jen v něm. Tehdy mu Guhkkižži předal svůj gievvrre, buben, zděděný zas od noida nejstaršího a poté, co mu naposled položil své ruce na temeno hlavy, na prsa a pupek, odešel dveřmi druhými, rozpustil se v kruhu.
Aslak se nevrátil zpět, ale siidy chodily za ním, a on věděl, že všeho je do času. Viděl budoucí věci, siidy mu kladly k nohám dary, kořalku, soby, kůže, stříbro i kirunskou ocel. Odvedl do sáivo světa svou matku, moudrou Raihme, odvedl tam i svou ženu, Annikki, zpět přivedl sobí stáda, mír a sjednocení.
Nikdy předtím nebyl národ Saami tak jednotným a silným, protože od Trondheimu až po Kandachčavvrr spojovalo obrovský Saamieatnan světlo Aslakova vědění, ti lidé, Sámové umejští, pitejští, severní, enarští, skoltští...všech kmenů, siid, rodin a lidí, co zde žili, vidět jeden druhého nikdy nemohli, ale díky Aslakově světle otevírali své mysli a mohli být spolu, spojeni v přírodě.
Však věděl Aslak, že vědění není pro všechny a pochyboval hodně, trápil se přečasto, zda štěstí a klid, jež dětem Severu předal, je samotné nezahubí, ale on nemohl jinak, jeho lid vždy tolik trpěl a potřeboval silné a klidné časy, aby přežil, aby přežilo vědomí, že dobro nad zlem vítězit dokáže.
Však roku, o němž na začátku bylo praveno, nastala tma a zima nevídaná, sobi pomřeli, potravy se nedostávalo a Aslak věděl, že na sklonku jeho žití nastává zkouška, pro kterou žil. I přibyl do Enare, na zimní shromáždění, kde se objevilo několik tisíc Saamů, z předaleka, až od Majavatnet, Gihttelu i Koly.
I začal ropot nevídaný:
"Aslaku, otče náš, noide největší! Bohové skryli před námi svou vlídnost a my víme, že pokud neodtáhneme do krajin přívětivějších, náš národ zhyne! Neb toto, jak říkají Norové, jest Ragnarök, konec světa dní! I Gápme, ze siidy Biedjovággi, pravil, že na viddě Tssankoskáide, pod Gahperrčáhkkou, v místech, kam člověk nikdy nevkročil, je jaro věčné, voda horká tam ze země prýští, slunce tam nikdy nezapadá, sobů se tam na nepočítaně pase, komár nižádný tam nelítá, nemoc žádná tam nepřebývá. A my víme, že toto místo nalézt je třeba, abychom nepomřeli všichni v té chvíli mrazivého ticha, kdy neslyšný sníh nikdy skončit nemá!"
I zamračil se Aslak a pravil shromáždění:
"Lidé saamijští, řekněte mi, jak jistotu mít můžete, že v místech, kam nikdy nikdo nevkročil, je něco, co být nemůže? Neb takové místo existovat nemůže, neb rovnováha je ve všem, po slunci přijde tma, po noci den, po mrazu teplo, po sněhu voda. Ano, tato zima je nejstrašnější, ale o to krásnější bude léto, co ji následovat bude. Prosím vás, lidé severní, nehledejte zázrak a blaženost jinde než sami v sobě, uvnitř, neboť mohu vám přísahat, že moje oči, které vidí i tam, kam člověk nikdy nevkročil, říkají, že není místa, o kterém onen Gápme hovoří, neb jen on jej vidí jako iluzi, neexistující východisko z trápení současného...Není toho místa, a jestli se rozhodnete tam vydat, půjdu s vámi, protože jsem váš otec, váš noid, ale půjdu jen proto, abych s vámi zahynul, protože já jsem vy a vy jste já a není-li jiné cesty, je to konec a v něm nikdo z nás nesmí být sám.
Přemýšlelo chvíli shromáždění o jeho slovech, však nelítostný mráz zastavil účinek slov noidových a ropot opět převážil:
"Aslaku, kam zmizela tvoje síla a odvaha, kterou jsi nám po dlouhé zimy a světlá léta předával? Kde se vzala ta malomyslnost! Nerozumíme ti, jdeme hledat ono místo, protože tam teplo bude, potravy dost a žádné nebezpečí!"
Poznal Aslak, že nemůže jít proti vůli všech a cítil, že konec národa Saamů nastává. Neboť věděl, že se vymkla doba z kruhu, že lidé zatoužili po životě bez práce a námahy, že ztratili v blahobytu sílu k boji, že ztratili víru v něj i v Neviditelné. To všechno nahradily plné zásobárny, obrovská sobí stáda a bezčasí pohodlnosti. A teď, když hmotné statky jim příroda začala brát, věděl, že tak je dobře, protože jedině pohroma lidi může vrátit zpět, že není jiné cesty.
I strhl své lávvo, mlčky se na konec hada lidského zařadil a šel, do nikam, na místo co není, za cílem co nesmí být. I netrápil se pro konec svůj, ale plakal nad koncem národa Saamijského a věřil v to, že pomůže někdo, kdo není, že se obětuje někdo, kdo jen sklízel, neboť v něm síly k tomu nebylo, on přeci dal lidem klid a mír a oni vše zahodili, v žíru a mrtvolné spokojenosti, moc smutný byl.

Had lidský mířil od Enare na sever, do plání viddy Ohčejohské, přes hory Paistanské. I pyšný Gápme hada vedl, určoval cestu a Aslak posledním byl, protože on jediný věděl, že tato cesta nemá být i má, však cíl jiný je, než ostatní vidět chtějí. Viděl opuštěné siidy lidu svého, kde nikdo nezůstal. Viděl prázdné kostry lávv, i viděl rudou záři z ohňů, slyšel cizí, ječivou a zpěvavou řeč, která nebyla řečí ani jeho národa, ani řečí Bahenních suomalaiset, ani jižních nájezdníků norských a švédských, věděl, že ti, kdo je pronásledují, nejsou lidi, ale Čudové, strašní černí tvorové, krutí a nelítostní, bez duše a svědomí, slyšel z té dálky nezměřitelné, kterou lid Saamů již urazil při cestě do nikam, šoupání čudských nohou, smích ledový z jejich hrdel, praskot ohně, kterým hoří lávva a siidy, opuštěné napospas, mrtvé jako staré tradice.
I mluvil ke svým lidem, říkal jim : "Vraťte se, naše siidy umírají, hoří, naše tradice bere oheň a Paholainenovi Čudové, naše minulost se stává popelem a naše budoucnost mlhou, otočte se, povedu vás k síle, zpět, naučím vás sílu použít, k návratu, k boji s nepřáteli ze tmy a mlhy, k návratu domů, do Saamieatnanu."
Však jeho lidé jej neposlouchali, smáli se, že prý je jedině dobře, že oni Čudové jejich siidy pálí, neb v nich přebývá jen mráz, zmar a chudoba, zatímco před nimi je ráj, kam žádný nepřítel nikdy nedojde, že on, Aslak, je slepý, ne že on, ale Gápme teď jejich vůdcem je, on že je stejní jako Čudové, neb není schopen vidět , že tento ráj na zemi existuje a je stvořen jen pro ně.
I umlkl Aslak, zařadil se na konec hada lidí a mlčel dál, protože věděl, že lid jeho oslepl a on jim tím, že od nich uteče, zrak nevrátí.
Však každou noc had lidí zjistil, že kratší a kratší je. Každé ráno se na okraji táborů, kam zasvitly pochodně, našlo mnoho mrtvých těl lidí Saamieatnanu, s krky prořízlými, neb Čudové byli již blízko, byli všude kolem a jen Aslak slyšel jejich dech, jejich nohy. A Gápme řečnil u velkých ohňů uprostřed, kde nic nehrozilo, řečnil, že toto utrpení je vinou Aslakovou, vinou minulosti, přesvědčoval ostatní, že do ráje nesmí všichni, ale jen ti, kteří se ho budou držet v jeho víře, že najde rajský pramen. Ale pramen se nepřibližoval, protože to, co není, může se ve stupňující se snaze o jeho nalezení jen a jen vzdalovat, však nikdo již Aslakovo moudro slyšet nechtěl.
I byl had lidský v těch nejpustších krajinách, za Paistatskými horami, na nehostinné poušti Tssankoskáide, kde mráz udeřil tam, kde nebyly nože stále drzejších, dotírajících Čudů, a had se zkracoval den co den, točil se ve spirále, v ledových pláních, oči lidí sleply, krev mrzla či z žil proříznutých vytékala a Aslak mlčel, chtěl zbýt jako poslední, ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, aby nad každou duší odcházející bděl a prosil Kruh, aby pobloudilou křivku duše zpět přijal.
Poušť Tssankoskáide, místo, jež je v létě červené nehostinnou půdou, kde ani plazivá bříza ni lišejník sobí neroste, prořezával kaňon řeky Kevonské, řeky bez ryb a života, v hlubokém a tak úzkém údolí, že jeho hloubka vidět nebyla, neb zdálo se, že pláň přetržena ničím není, žádná řeka zde rokli nehloubí.
A Čudové, ti tvorové nelidští , každé noci  více opojeni silou byli, odvažovali se stále hloub k ohňům, jejich nože rozdávaly smrt, zdarma, bez námahy, tak jak lidé Saamijští chtěli.
I jednoho rána Gápme mrtev byl, oči měl vytřeštěné a zapadané sněhem, mrtvé a zoufalé, neb ve chvíli, kdy čudský nůž jeho hrdlo otevřel, zahlédl zřejmě, že pramen horký není.
I zbylo jen sto posledních Saamijů, Aslak z nich nejposlednější a bezvládí zavládlo, lidé už neměli ani pomýlenou vizi, neměli už nic a síla Aslakova, ta je nezajímala.
Však Aslak, ten jediný o ní věděl. Odešel tedy od ohňů za nejhlubší noci, pozbyl podoby, procházel pouští, kolem něj se míhaly stíny smrti, ale neviděly jej. I poznal Aslak, že co se stát má, stane se a co stalo se že dobře bylo, i když tak se nezdálo.
Usedl na kraji rokle hluboké, uchopil svůj buben, slinami svých lidí poplivaný a neslyšný joik začal zpívat:

"Je-li někdo dole v strži, kdo člověkem dávno není, kdo byl dříve pomýlený, kdo je nyní potrestaný, kdo se honí dnem i nocí bez cíle a bez pomoci, za chimérou která není, za pýchou jíž oslepený, z koho život vyprchává jako zeleň ztrácí tráva, někdo kdo je jako lidé, kteří kdysi žili v siidě, kdo je nyní jako lidé, kteří umírají v bídě, komu kdysi sílu dali, komu srdce provrtali, kdo se slávou jak já kojil, kdo se s bohy nepropojil, koho duše opustila, v kom ubývá jeho síla, ten nechť vidí že sám není, že jej lidé potřebují, ten kdo v morénách umírá, na koho nezbyla víra, ať mě k sobě nyní pustí ať mě nikdy neopustí ať si ještě může zvolit jestli chce zlo silou skolit, nebo zemřít zatracený, jako já který už není, ať mě do své duše pustí i když prostor je to pustý, ať mi dá své slovo chvíle, která končí v smrti bílé, ať mi naproti teď přijde, moje síla k němu vyjde!"

I seděl Aslak na kraji strže, v poslední naději, se zavřeným zrakem vnitřním, nechtěl už ničeho vidět, jen zpíval a čekal...

Byltě Kunc, Radovan Kunc. Byl on kdysi mužem svalů pevných, mysli odhodlané a pýchy nezměřitelné, muž, který znal jen pocit opojný, pocit vítězství, jedinečnosti, který by za nic nevyměnil. Neznal on lásky ani přátelství, jen lesk zlatých medailí a jásot davů, který zněl jen pro jeho uši, neslyšící již, že tento jásot zmizí hned, co ze stupňů vítězů sejde, že pro nikoho nic neznamená.
On však šanci dostal, na dalekém Severu lásku poznal, oporu ve světě Neviditelných dostal nabídkou, však pýcha jeho opět zvítězila a on zradil. Byl odsouzen k věčnému bloudění tundrou, k nesmyslnému honění chiméry co není, k vypití bažin Pahaojových a pak zase dál, pustinou, bez sebe, bez duše, jen s drásající úzkostí. I nevěděl už ničeho, nevěděl, že jeho utrpení není samojediné, nevěděl, že toto utrpení může konce najít, pokud otevře svůj zaslepený vnitřní zrak a přijde na to, že to tu už vše bylo.
Ale byl sám, již nikdo z Neviditelných mu ničeho nenabízel, on sám zapomněl poslouchat své vědomí, byl ztraceným přízrakem a sil mu ubývalo. Léta běžela tu vpřed, tu nazpět, stejně jako jeho cesta zmatená, a on umíral, i když věčně proklet byl, ale nestaral se o to, proč se tak děje, že by vlastně sil měl mít stejně, nekonečně, zaměřených do nesmyslna, ono mu ještě nedošlo, že tím, že sil ztrácí, jiných nabývá, nevěděl ještě, že v tom je jeho záchrana, že jeho zatracení má možnost volby.
Jednoho večera strašlivého, zimního, se jeho lyže smekla v lavině a on se zřítil kamsi hluboko, ničeho fyzického se mu nestalo, protože on již fyzické tělo neměl, ale najednou viděl sebe zhrouceného, viděl jak sám sebe pozoruje, divné mu to přišlo, viděl svoje bílé vlasy, spečené námahou, viděl své vrásky v obličeji, zbrázděné samotou a zoufalstvím a najednou viděl někde v sobě něco divného. Vypadalo to jako malá špendlíková hlavička, bylo to černé a páchlo to, šířila se z toho bolest a on se toho chtěl zbavit, dotknout se však toho nemohl.
Pozoroval to však s hrůzným úžasem, tohle přece nemohlo v jeho existenci být jen tak náhodou, bál se toho a zároveň to obdivoval, chtěl se toho dotknout, ale dokud v sobě cítil touhu tu divnou věc zahodit, nemohl se toho dotknout a hlava se mu točila a nohy už neběžely, nemohly, ztuhlé a ochrnuté.
I ležel jen a najednou cítil, že ta ošklivá věc tam v něm páchnout jako by přestávala a cítil najednou, že mu svým způsobem patří. I usmál se a ta věc najednou na zlomek vteřiny zasvítila a pak zase zhasla a on se bál o to víc.
"Co to jen je, ta divná věc, jež není ani šlachou, ani svalem, ani buňkou, která zdánlivě k ničemu nemůže být, jen otravovat může, ale...proč by tu byla, proč by byla ve mně, kdyby k ničemu neměla sloužit, spíš se musím ptát, ve chvíli možná poslední, kdy se mi zhroutil svět a nohy mě už nenesou, musím se ptát, proč jsem ji dřív neviděl!"
A v tu chvíli se černý nános zlehka sloupl, ta věc se zvětšila, zbledla o odstín a opět zazářila a bylo to jako puls blesku při bouři, oslepující, nebezpečné, ale krásné. I Kunc najednou cítil, že tu věc drží v sobě, že se jí dotýká a že je to zvláštní.
Posadil se z posledních sil v závěji, zadíval se nad sebe, do mrazivého nebe a ptal se hvězd:
"Ó, hvězdy moje, proč vás nyní vidím a dříve jsem jen místo vás zlato medailí znal?"
I uslyšel studenou, stříbrnou odpověď":
"Protože umíráš, Radovane!"
"Proč umírám, když mě Neviditelní odsoudili k věčnému utrpení?"
"Protože žádný verdikt nikoho není definitivní, protože co se zdá jasné, má možnost vždy se změnit, když budeš chtít!"
"Ale já vždy věděl, že smrt je konec, že je koncem fyzična, koncem všeho snažení."
"To máš pravdu", odvětily hvězdy.
"Mám pravdu, ale nemám odpověď!"
"Ale máš. Držíš to v ruce."
"Ale co to je ? Je to snad moje smrt?"
"V podstatě...Je to tím, co smrt uvolní. Je to tvoje duše, Radovane Kunci!"
"Duše? Ona je duše?"
"Vždyť ji držíš, víc, čím tvoje tělo uvadá, a ono uvadá jen proto, že ji máš, že ti ji Veraldenolmai dal, to proto, žes ji našel, tak začala existovat!"
"A k čemu duše je?"
"K naslouchání. K porozumění.K oproštění."

I zjistil Kunc najednou, že ta věc už není ani trochu černá, že spíše zářivou všemocností je a že jej prostupuje. I zaposlouchal se a slyšel shora starý zpěv, v cizí řeči, ale on rozuměl. I rozplakal se nad sebou, nad svou slepotou a sníh kolem tál. I porozuměl. On má šanci k něčemu, čím opovrhoval, čeho se bál. I oprostil se. A viděl svou sílu, jak se nazad otočila a přebarvila se v záři jeho duše. A věděl, že ta síla je poslední jeho silou a že půjde proti směru, kterým šel. A řekla mu jeho duše:
"Jsem tvoje duše a ty jsi moje tělo. Byli jsme vedle sebe, neexistovali jsme pro sebe. Tys vždy řval, že jsi Radovan Kunc, že neznáš bolest! A já křičela- Kdo je Radovan Kunc? Co stalo se, že nezná bolest, že nezná mě, nezná slova, kterými mluvím?"
"Já jsem Kunc, ano, neznal jsem bolest, znal jsem jen pýchu. A ty jsi do mě vstoupila, teď, ve chvíli, kdy umírám, a nevím proč se síla obrací, proč neodchází zcela, nerozumím, zmatek je ve mně ale já se jej nebojím, já jen nevím, co se stát má!"
"A kdo to ví, můj Radovane?"
"Já vím teď něco, co dřív ne. Já vím, že se blíží smrt těla a že se blíží znovuzrození duše. A že můžu volbu udělat, buďto tě vzít a vyhodit, nezemřít a putovat dál tundrou, nebo tě vzít a nechat tě vstoupit, že to konec bude znamenat, ale vlastně začátek, protože když to udělám, udělám něco, co nebude poprvé v životě můj závod, moje honba, bude to sice konec mě, ale začátek jiných. Ó, co to mluvím, proč tohle říkám,  proč nerozumím a zároveň chápu, proč, když o té volbě přemýšlím, tak směšná je, proč vše co dosud bylo, bylo tak prázdné, proč vše, co by být mohlo se smrštilo do mé poslední chvíle...."
"Nepovídej už! Je pozdě na otázky! Teď , rozhodl ses, učinil jsi volbu, tedy vstaň, jdi dál a udělej, co udělat musíš!"
I sklopil zrak Radovan Kunc, odepjal se smíchem lyže z nohou a věděl, že není jiné cesty. Tělo jej bolelo, každý kloub skřípal a brněl, každý sval hadrovatěl a škubal se v křeči, každá buňka jeho těla vysychala a umírala. Však nedbal toho, pověsil se na skálu před ním a sunul se výš, krev mu tekla z úst a skála odírala jeho tělo a trhala jeho šlachy a on dělal to co vždy, ale úplně s jiným cílem, to věděl už, bolelo ho to, tohle závod byl i nebyl, on šel zase kupředu a přitom se vracel, on šplhal po skále ale ne proto, aby zvítězil, jako tolikrát, on se sunul po centimetrech výš a výš a věděl, že na konci jej čeká jen smrt. Ale pokračoval a v tom byla jeho síla. A dostal se nahoru, na okraj strže. Nohy měl zlámané, ruce sedřené, plíce proděravělé a krev z něj vytékala do sněhu.
A nahoře seděl stařec, on sám, jen byl z jiného času, v jiném oblečení, s jiným úkolem, ale byl to on, i když věděl, že tomuto člověku nesahá ani k palci u nohy, byl v něm.
Viděl vrásky starce v tmavomodrých hadrech, v obarvené sobí kůži, viděl jeho oči a dřív by se hrůzou rozechvěl a pýcha by vyplavila jeho zlobu, on by jej pokořil, předběhl a vysmál, ale teď cítil, že stejná hnutí duše, které zažil, zažívá i jeho protějšek, cítil, že stejně jako on potřebuje starce, aby se osvobodil, potřebuje ten stařec jeho, aby se osvobodil. Seděli proti sobě, oba umírali, oba se potřebovali, nikdo nezpíval, nikdo už nikam nešel.
Tábor Saamijů opodál rozřezával nelidský řev umírajících. Stíny Čudů se míhaly táborem, nože se blýskaly, krev barvila sníh a zoufalství hnalo zbytky národa Saamijského proti nožům, teď už věděli, že rajské údolí, kde teče věčná horká voda a léto nekončí, nikdy nebylo, že to teplo a světlo bylo ukryto v nich samotných, v jejich duších, ale ty duše se scvrkávaly, pýcha je drtila, bláznovství iluze je zabíjela. Oni pohledem hledali Aslaka, však jej už neviděli a věděli přesto, že je s nimi, že on zbyde poslední. I nastavili svoje hrdla a smích, šílený řev v opojení krve se zvětšoval, Čudové vraždili a tančili, pili saamijskou krev.
A uprostřed toho běsnění najednou nastalo ticho, za ruku dva starci přišli, stěží se podpírali, mlčeli. Čudové se míhali okolo, zabíjeli a řvali, však zbylý houfec Saamijců semknul se najednou v houfu a nastavil klacky proti vrahům.
Ti je lámali a chtěli zase zabíjet, ale najednou to nešlo, jejich nože se lámaly v mrazu a hroutily se. A Saamijové udělali první krok. Šli směrem k propasti. Jen pár kroků scházelo, aby první z nich zmizel za okrajem, s posledním výkřikem, zhynul sám a dobrovolně, bez cizí pomoci.
Aslak hrábl do ohně, pohasínajícího, rozkotaného běsněním Čudů. Vytáhl silnou hořící větev a beze slova ji nabídl. I vzal Radovan Kunc tu větev do ruky, naposled se napřímil a viděl, že světlo z pochodně je světlem, které vydává jeho duše, dřív ztracená a černá, malá a ubitá.

Postavil se čelem k přízrakům tmy, kteří nechápali najednou, nevěřili té síle, která se tu objevila, jen svírali kruh , nevěda, co se děje a jak to skončí, byli najednou střízliví. A Saamijové šli. Kraj propasti se rozevíral.
I vytrčil Radovan Kunc ruku s pochodní nad hlavu, stejně jako když kdysi, v dobách zaslepení, oznamoval světu lyžařskou hůlkou další vítězství:
"Stůjte, prosím, Saamijové! To je moje cesta, já musím jít první!"
Však Saamijové šli dál a první z nich již na kraji propasti stál a chystal se na skok.
Tu Kunc vyrazil mocnými skoky k propasti. A Čudové za ním, chtěli jej skolit, oslepeni světlem jeho pochodně běželi za ním, vyrážeje znovu v obnovené pýše skřeky triumfu.
I otočil se k nim Radovan Kunc a zvolal:
"Vy, černí přízrakové, synové zla, já vás znám, byl jsem stejný jako vy! Pojďte tedy, pojďte za mnou, ukážu vám cestu, ukážu vám místo, kam patříme!
A udělal krok do prázdna. Světlo jeho pochodně nezmizelo za okrajem, ale šlo po vzduchu, nad propastí, rovně a přímočaře, stejně jako rovná a přímočará se zdá jednoduchá cesta zla. A Čudové šli za tím světlem. Však ani jeden z nich neudržel směr. Jeden po druhém sletěli dolů, jejich existence, prosycené zlem, se rozbily o skály. Když poslední z Čudů vyšel na cestu poslední, jeho vlasy zavlály nad okrajem propasti jako poslední připomínka zla, pochodeň pohasla a nad plání smrti rozhostil se klid.
A poznali Saamijci ihned, co se stalo, poznali, že jejich národ nezemřel. Četli ten příběh, plný bolesti, odříkání, chudoby a útlaku, četli svou minulost a budoucnost a pochopili, že jsou děti Severu a že zůstanou naživu.
Nikdo z nich ani slovo neřekl, ni výčitku ni osten viny, jen obklopili na kraji strže tělo Aslakovo, které vychládalo a tuhlo v mraze.
Každý z nich se dotkl jeho čela, přiložil ruku bez rukavice na jeho stále ještě trochu zářící oči. A když poslední ze Saamijců rozloučil se se svým noidem, obrátil se houf na cestu zpátky. A Aslak byl s nimi, i když už nežil. Zůstal v jejich duších a v jejich slovech, které jeho jméno, jeho utrpení a skutky nesly od jednoho k druhému, od generace ke generaci, od siidy k siidě, od zpustlých spálenišť k živoucím osadám, od malých myslí toužících jen po blahobytu a nečinnosti k hrdým duším, které dokážou přežít vše zlé, ve vtělení bohů Přírody...

A oheň z pochodně Kuncovy byl jeho duší. Letěl nad krajem a šířil radost ze života, naději, že nikdo z nás není jen špatný, pokud se rozhodne, že bude dobrý. Hlásil nad krajem o největším vítězství Radovana Kunce. A letěl ten oheň dál, na jih, v Rovaniemi se proměnil jen tak pro legraci v přízrak bez tváře zas, aby poděkoval a předal poselství. A doletěl až dolů, na vrcholky Jizerských hor, až na náměstí v Jablonci. A tam stál člověk. Člověk, který na ten oheň čekal. Člověk, který chce milovat přírodu, prát se s ní, ne však kvůli vítězství, ale kvůli prozření a smíření. Člověk, který čekal na lásku, na své děti, který byl hotov ukázat těm, co jej chtějí následovat, sílu a krásu severní přírody. Stál tam Radovan Kunc.

<<< x >>>