RUNA ČTYŘIADVACÁTÁ
POSLEDNÍ RUSKA

V této runě naši rosomáci, čili my, prožijí poslední rozloučení s přírodou Saamieatnanu, krásné a tesklivé jako mizející náruč milenčina. Já viděl divoký soby, běželi soumrakem...Duha se klene nad bažinou, kterou spoutal noční mráz. O snu, který se nevyřkne teď, až příště. P.P.P. osvěcuje diafilm a plánuje revoluci v K-centru. Omelety se sobím masem, vyřezávaní medvědi a zase neušetříme za autobus. Znovu o sociálních kontaktech. Plesnivý sýr boří další mýty a tak to má asi být.

Poslední ruska barvy rozehřívá
mrazivý vzduch vychladí naše píva
Já loučím se, drahá sámská zemi...
Co dělat mám, když Kunc tu se mnou není?

Nevím, zda se mi to zdá, ale dokázal bych dát ruku do ohně za to, že nejsem sám, komu se při odjezdu z Inari derou slzy do očí. Nemyslím teď pochopitelně drsného, rumem ošlehaného P.P.P., ale jistou dívčinu přes uličku v autobuse. Jo, Inari je silný místo. Je to místo, kam se musím vracet...
Parťák chvíli nadává, že opomněl zakoupit pohlednici dědovi a že z toho v rodině koukaj pěkný problémy. Prej jeden děda pohled dostane a druhej ne...urazí se...nedá už Pavlíkovi nikdy na pivko...
Máme možnost pozorovat jak se krajina za ty tři týdny necelé změnila. Nejvíc to je asi vidět v Kiilopää, je tam strašně aut, ruskaři vyrazili do terénu, ale je co obdivovat, holé vrchy v tundře hrají barvami, celý ten vjem má barvu liščí srsti, rezavý, oranžový...
Tankavaara už není daleko. Autobus sjíždí ze silnice a zajíždí do komplexu, posazeného v lese. Je zde muzeum zlatokopectví, kavárna, nějaké to ubytování a velké centrum Metsähallitusu při bráně do parku UKK.
Návštěvu muzea vzdáváme, kvůli enormnímu vstupnému. Peněz už není nazbyt, třeba šetřit, před námi je ještě Karélie a cesta domů...Místo toho jdeme do Metsähallitusu, Pláča jde koupit ten chybějící pohled, konečně si my, pokořitelé Sokosti, můžeme koupit nášivku parku UKK, s letícím orlem nad siluetou Sokosti... ...sledujeme dioramata z přírody, výstavu fotografií, povídání o všech tupách v parku, joj, proč jen nejsou prachy, tady mají knihu o rosomácích, to by byla motivace k intenzivnímu studiu finštiny...
A konečně do přírody. Rozhodujeme se nikterak nekuncovat, spíše intenzivně prožívat poslední laponské okamžiky, kvůli tomu jsme tady, co nejlíp, nejsilněji se rozloučit. Rozhodujeme se využít naučného chodníčku, který vede v sedmikilometrovém okruhu přes vrchol tunturi Pikku Tankavaara, utábořit se u ohniště, které je značené v plánku, který jsme vzali v Metsähallitusu.

Je to naposled, je to nejsilnější. Barvy rusky už nemohou být sytější. Míjíme jakousi chatrč, něco mezi lávvem a tupou, jsou tam lidé, vaří večeři. My chceme být sami, v přírodě. Naučná stezka je většinou pokryta povalovou hatí, ale močály jsou dost vyschlé. Po asi třech kilometrech úžasnou paletou barev dorážíme k ohništi. Jsou zde lavičky, tím to s vybavením hasne. Neváháme ani na chvilku a vyrážíme na dřevo, do lesotundry, všude je spousta březové kůry a hloub v lese leží mrtvá borovice, její suché větve nám pomáhají poslat energii dál.
Začíná těžká pohodička, vše, co jsme v Laponsku zažili, koncentrujeme do pár posledních okamžiků. A nerozhodí nás nic. Dokonce ani to, že k večeři bude něco jiného, než jsme čekali. Nojo, ty tradice...Koupili jsme si totiž v Inari jakési maso, které mělo být "Tradiční biftek" ale když jsme to rozbalili, zjistili jsme, že jde o mleté maso... Nojo, ty tradice. Vytváříme z masa placky, kořeníme, ochucujeme a balíme je do hliníkových folií a šup s nima do popela! Kouříme, kecáme, píšeme deník. Večeře je výborná. Stavíme stan na blízké bažině, jestli se máme přes noc propadnout do hloubek, má se tak stát.
Počasí je velmi proměnlivé, fouká silný vítr od severozápadu, který s sebou nosí pravidelně každých 20,30 minut slabou přeháňku. Ale oheň plane vysoko a my bolest neznáme.
Najednou slyšíme za sebou v křoví šramot, zbystřujeme smysly a kolem nás prochází menší stádečko sobů, divokých, neoznačkovaných! Velký sob v čele si nás potměšile prohlíží, tváří se, že jsme mu celkem ukradení a já tak zkouším rychle zprovoznit foťák a nadběhnout mu oklikou, ale sobi nejsou blbí a tady v přírodě mají nade mnou veliký náskok. No nedaří se, ale o to nejde.
Sedíme u ohně a prozpěvujeme si všechny šlágry, které nám visely na rtech během toho krásného, krátkého a přitom nekonečného putování Saamijskou zemí, přibývá teď něco nového..."já viděl divoký soby, běželi soumrakem...vzduch těžkej byl a voněl, hašem s tabákem..." trocha folku neuškodí, ale nic se nesmí přehánět, parodujeme Znouzectnost... "budu muset sám a Sám a sám a Sám, vyprasenej Sám..."
Jakožto protřelý vlk Severu, musím se rozloučit i více osobně. Pod záminkou večerního fotografování vyrážím off road do bažin, vzdát dík, poprosit neviditelné o přízeň a o možnost návratu. Značená stezka brzo mizí z dohledu, prodírám se oranžovými houštinami, kolem močálem zmučených, tenkých kmenů bříz, pod nohama mlaská močál ale já se nebojím, je to můj domov, moje láska. Cítím, jak mě to nabíjí, připadám si jako bych byl telefon v nabíječce, tahle energie bude muset ve mně nějaký ten čas dlouhý vydržet...Zase nebe černá, v tom světlo západu slunce, od bažin se zvedá chlad a sychravý pach podzimu. Kmeny bříz tmavnou, veliké ledové kapky chvilku bičují zem a pak se zase nebe roztrhne, příroda se usměje a já jí to vracím, listy bříz zazáří proti černému nebi na jihu, kam přeháňka odspěchává a mě se to v očích odrazí a jdu teda ještě dál, za duhou, nadějí. Duha se klene nad obzorem, dvojitá, v soustředném oblouku a já se smíchem běžím dál, na jejím konci je přeci poklad, vidím jak duha končí kousek přede mnou a běžím tam a poklad tam vážně je, všechno je zlaté, jsou to pozlacené listy bříz, těžká průzračnost vzduchu, jiskřivého diamantu v podobě tekuté a plynné, je tam prastará kůra, jako pergamen se zapsanou moudrostí, na zemi sítiny trav jako nejjemnější tkaniny, tak zastavuji svůj běh divočinou, usedám na zem a beze slova, bez hnutí vnímám a vsakuju.
Přede mnou rozlehlý otevřený močál a dvojvrší Velké a Malé Tankavaary. Otáčím se, po svých stopách, zpátky k ohni. Na filmu plno nového materiálu, v sobě velký klid.

Noc je chladná, mrazivá. Výpomoc v podobě Rolls Royce tentokrát nepřichází. Místo něj přichází prazvláštní sen. Sen prastarý, do kterého se vpletlo cosi současného. No, moc mu nemůžu vlastně věřit, ale kdyby to tak bylo...tak asi skončí jedna velká legenda, ale skončí dobře, hepyendem, tady nejsme v Hollywoodu, takže nic proti šťastnejm koncům.
Zima mě vyhání ze stanu, bažina je pokryta jiskřivou jinovatkou, i když vyšlo už slunce, teploměr ukazuje hodnoty pod nulou. Pláča mrmlá:
"Bratře, mě se ti zdálo...ale to snad není možný, to odporuje všemu, všem vizím, všem zkušenostem, všem našim vostrejm fórkům cestovním...no nevim, mám ti to povídat?"
"Hele, to nemusíš, vim asi vo co šlo, co se dnes stalo, stalo se ve smyčce i kdysi dávno a je dobře že se to stalo, šoklo mě to sice trošku ale tím hepáčem..."
"Tak to byl stejnej sen a tudíž ne sen. A my si o tom povídat nemusíme, snad jen to, že i naše vodhady se můžou občas sakra splést. A ostatním o tom povíme v příští runě..."

Není kam spěchat. Rozjíždí se nádherné podzimní ráno, jedno z posledních. Zmrzlá jinovatka na močále napovídá, že třeba do týdne napadne první sníh, přijde Zima, sevřít zem.
Pláča sedí na lavičce, zatímco já suším a balím jíním a ledem pokrytý stan, on se chápe opět jehly a nitě a přišívá nášivky UKK. Výsledek je opět bezchybný, i když P.P.P., tvrdý k sobě i ostatním, křiví škleb a mumlá něco o tom, že mu ztuhlé prsty v mraze sebraly jemnost stehu...no nevím, kdyby to bylo na mě, použiju dvě sichrhajcky a mám to hotový...
Počasí je nádherné, Slunce, jak stoupá nad obzor, vyhřívá vzduch až na 8-10 stupňů. Na nebi není ani mráčku a blankytně modrá na nebi  spolu s oranžovou na zemi vytváří nádheru poslední rusky.
Přecházíme po hatích otevřený močál, hnědožlutý, jakousi skvrnu nevýraznosti v okolní bláznivé paletě přírody, mezi travinami stojí voda a nás celkem baví dřevěná cedule uprostřed močálu jako že Kultakylä doleva a Jorpulipää doprava...dálnice do pekel, leda tak , a pak nás napadá že je to ukazatel pro běžkaře, když v zimě zpevní třasoviska led. Z močálu jsou krásné výhledy na obě Tankavaary, tunturi s holými vrcholky, vystupujícími z oranžového orámování zakrslých pokroucených bříz.
Stezka vede přes vrchol Malé Tankavaary. Nahoře se otevírá úžasný pohled, umocněný možností vyšplhat na malou rozhledničku, dřevěný posed. Na severu již dobře známá Velká Tankavaara, kdesi za ní vrchy kiilopské, na východě nádherné, členité a těžko přístupné svaté pohoří Nattanen, pohoří utopené v močálech přísné přírodní rezervace Sompio, na zdejší poměry pohoří ostré a výrazné, bez vegetace, v čele se Svatým Nattanenem, starým obětním místem, teď je tam místo seity tupa...no celkem by bylo zajímavý na tom místě někdy přespat... Na jihovýchodě je vidět blyštivá hladina obrovské přehrady Lokka, utopené v lesích a bažinách, na západě nekonečná rovina lesů, zpestřovaná oky bažin, aapa mokřin, bledých a pustých skvrn, určujících charakter celé země na západě a jihu odsud, kraje sodankylského, kraje močálního.
Pahaoja, skřet z mokřin, povodí parťáka. Ten, spražen mou neutuchající kritikou na jeho nečinnost ohledně focení na diapozitivní film, dnes konečně po dlouhých dnech tasí svůj obstarožní aparát. Barvičky by stály za to...ale...P.P.P., ač jinak zdatný, šikovný, vraští tvář a povídá:
"Bratře, nechápu to moc, ale podle mě ten film je vyfocenej, nějak se mi zdá, že to nepřetáčí dál..."
"Ale to je blbost." Oponuji. !Naposledy´s tasil foťák v Lemmenjoki, u lodičky, a to byl teprve jedenáctej snímek. Podle mě to fachčí..."
Pláča brblá, brblá a jako správná dubová palice udělá věci po svém...občas správná věc, tentokrát kravina...zatímco se koukám, omámen krásou, z rozhledničky do kraje bažin, lesů a hor, slyším za sebou nejprve mrmlavé :"do řiti, no určitě je to dofocený...fakt to nedělá co má..." a za chvíli ječivé: "Do prdele! Měls pravdu, bratře! Já jsem to votevřel a chyba....film byl v pohodě, ale já ho vosvítil..."
No nic, diáčky nebudou. Nechávám si pro sebe, že mohl být menší problém ten foťák zase dát tam, kde už byl zvyklej, na dno báglu a otevřít jej doma, v temný komoře...
"Je to jen věc, bratře, já dofocuju sedmej film...obrázky budou, už se těšííííííím!"
Zahajujeme sestup dolů, okruhem zpět k Tankavaaře, k centru Metsähallitusu. Parťák se brzo hází do obvyklé úrovně pohodičky a začíná rozvíjet velkolepé plány:
"Bratře, tahle cesta ta musí bejt výjimečná, i po našem návratu, my se musíme prosadit! Víš, já znám typa, on dělá internetový stránky...nějakej Dejv, antibeduín, víš, doba je teď taková, bez houmpejdže jseš nic, doba cancáků patří minulosti, já fakt myslim na revoluční věc, napsat fakt hustej cestopis, jako spolu, rozumíš, budem si posílat ty věci co napíšem v RTF formátu, ať to nežere paměť tolik, víš co, to nebude cestopis jako byl jsem tam a tam bylo to a chybělo tam to a dostal jsem se tam takhle...to bychom znali bolest nezájmu těžkýho...ale ne, jinak to udělat, psát svý pocity a hlášky a fórečky co jsme házeli, tu atmošku chytit, víš a proložit to legendama, páč ty tady na Severu jsou, mystikou, takovou tou v našem podání, kdy se ti levá hemisféra chvěje tajemnem a bázní a pravá se chechtá jako idiot, protože to bude vtipný.... No a na tý stránce taky fotky, že jo, ale to není všecko, mě napad i Soundtrack, víš co, vypálit tam v MP3 songy co jsme si zpívali, nebo kdyby nebyly tak se sejít v zimě, koupit litr rumu, vohulit si tlamy a ty songy normálně nazpívat na mikrofon a převést do datový podoby...vydat na tý pejdži undergroundový CD...no a taky nějaká soutěž pro lidi, já nevim, třeba Cena Rosomáčí dráp, pro někoho kdo je jako my, kdo je hustej panáček, panenka...kdo povodí Sokosti a nezná bolest, tím budem propagovat Laponsko vůči těm stupidním materialistům...já, jestli se to povede, tak rozpustim Káčko a budu dělat PíÁr tobě, šamanovi, rousnatýmu rosomákovi tundry, víš co, ještě příští rok udělám projekty, MPSV a tak, rozumíš, nahrabu vatu a pak alelujá, vyhodim Lehmu...těžká revoluce, pojedu jen s Párkařem..."

Je mi trošku smutno, i když tak nějak pozitivně smutno. Mám rád tyhle plány, kdyby byl Pláča ženská, bylo by to i romantický, ale na druhou stranu...tyhle řeči mi signalizujou, že něco končí. A to něco že je naše Cesta. Naše Hyvää and Heavy. Protože teď už se začínáme vymaňovat z kouzla Saamieatnanu, našich časosmyčkových snů, z barev bříz, pachu všivců a rašelinných jezírek a začínáme zase nakukovat do reality, zatím ještě ve spojení se zážitky z naší cesty, ale fakt slova jako počítač, internet, mikrofon, empétrojka...ty jsem dlouho neslyšel a nechyběly...ale po návratu je musím potřebovat, vrátit se k nim s láskou a pokorou...starý slova jako Sokosti, Kiviukko, Pahaoja, ty nechat v podvědomí a nikdy nezapomenout... ...vím, že za chvíli se parťákova řeč stočí na možnost personální revoluce v jeho K-centru, vím, že odedneška v podstatě už jen na jih, více méně.

Tankavaara, hospoda. Ukazatel, že nejbližší podnik s Lapin Kultou je 145km odsud, v Njurgulahti...tak to sedí. Hospoda je výborně stylová, na verandě sedí dva vyřezávaní medvědi. U nás by to působilo kýčovitě, tady v Laponsku je to normální, vyřezávání medvědi jsou před každým domem, jsou to strážci domu, jeho bezpečí, jeho harmonie. Živí medvědi ve svých dřevěných sochách poznají medvědího pána, Ikikarhu, a dají domu pokoj. A žádný zloděj sem nevleze, ti medvědi by si ho pamatovali. A když si tě pamatuje medvěd, není to většinou v dobrým, a není to většinou moc pro tebe nadějný. A žádná nemoc, která se plazí zákeřně, po nocích, ze severních úbočí tunturi, nepřeplazí práh, chráněný medvědy, jejich drápy by jí rozcupovaly na kousky. A když ti je špatně a není člověk okolo, který by tě mohl vyslechnout, tvojí chmuru, chandru z polární noci, ztracený lásky nebo z šepotu mlhy, můžeš vyjít na zápraží, obejmout tu vyřezávanou šíji a úplně v klidu se vyplakat, slyší tě Ikikarhu a je s tebou, slyší tě Veraldenolmai a větrem ti slzy usuší.
Jdeme dovnitř, rozhodli jsme se naposled zahýřit tady v Laponsku, pojíst omeletu se sobím uzeným masem a pak vypadnout na silnici, třeba chytneme stopa a naše hýření se nám zarentuje.
Putyka je malá, černá, tmavá, plná starých artefaktů z lovu, zlatokutání a nad barem plechovky pivní, ze všech zemí kde se pivu daří...takže i český kousky...
...usedáme na čestné místo pro pokořitele Sokosti, nad námi je na trámu připevněn veliký rosomák, i vycpaný potměšilý a hladový, s červenýma očičkama plnýma i po smrti vychytralosti, s drápy několikapalcovými, které zatíná do pomyslné kořisti...
Jídlo je báječné. Dělají se nám za ušima boule, od sobího masa si budeme muset pěkný čas dát pokoj...odjíždíme z Laponska.
Cestou na silnici potkáváme trojici statných sobů. Chvilku na sebe zíráme, pak , když se chápu foťáku, sobi dávají najevo opovržení a vystrkují na mě své bílé zadky. "Já viděl divoký soby..." zpíváme si zas.
Jdeme na stopa. Silnice, hlavní tah z Inari na Rovaniemi vypadá nadějně, jednou za minutu dvě jede auto. Bohužel, asi po čtvrtém autu se na obzoru objevuje autobus do Rovaniemi. Hm, tak to je náhodička, kdybychom na něj čekali, určitě pojede až druhý den ráno...takhle, když jsme ve skrytu duše chtěli ušetřit, najede nám pod nos. Mrknem s Pláčou na sebe, jestli jedem nebo ne. Ne, nechcem urazit místní duchy, odmítnutí busu by se nemuselo vyplatit. Je to naštěstí courák bez příplatku, tak aspoň to pivko jsme měli zadarmo.
Čeká nás dlouhá cesta. Pláča chvilku tuhne, mě berou chmury, nebe se zatahuje, vypadá to, že s naším odjezdem končí krásný podzim, ruska, začnou plískanice, listy zhnědnou a shnijou a za pár dní zem pokryje první sníh a led zavře vodu do komůrky.
Sodankylä, pauza na kafe a retko. Trochu se probíráme ze splínu a servanosti. Autobus poté objíždí celé městečko, všechny školy a kasárna...u školy nastupují holky z druhého stupně...Pláča ožívá, říká, pojď, jdeme je oznámkovat (už je to tady, zase nám z nedostatku ženské krásy hrabe a nevadí nám hrubá mladistvost hodnocených...) takže jo, kterápak z vás je Miss Sodankylä, kočičky, tři, dvě mínus, ááá, tahle by šla, jedna mínus, bože, čtyři...Šovinistický prasata, to jsme my.
Trochu závistivě zírám na ty mladé Finky, jak úplně v klidu každá má telefon od Nokie takovej ten malinkej bez anténky, co u nás stojí 8.000,-Kč , píše dvacet zpráv, mluví dvacet minut, tyhle holky takovej telefon mají tak na půl roku, za dobrý vysvědčení dostanou jistě nějakou mašinu s foťákem a MMS systémem...
Vracíme se ještě jednou k debatám o sociálních kontaktech. O samotě místních lidí, dětí. Všímáme si totiž, jak daleko musí ty holky jezdit denně do školy, některé s námi jedou třeba šedesát, sedmdesát kilometrů, do nějaké šílené osadičky, na některou zase čeká auto a odváží ji po prašné cestě kamsi mezi aapu a prales...
"Bratře, co bys tady jako školák dělal?" táže se Pláča. "Já totiž nevim! Co po škole? Učit se? Vejrat do lesa?"
Chvilku o tom přemejšlim a můj finský fanatismus vítězí:
"Kamaráde, co bych já za takový dětství dal.Samota, žádný kreténský spolužáci děsně chytrý, krutý a městem zvyjebený, ale ticho, les plnej kouzel a mystiky, já dřív, na chatici, jako malej, kreslil svý mapy a dobýval svý území, ne Tolkien, ale v reálu, víš, kam jsem došel to jsem zabral, zakreslil a bunkr vystavěl, sám, nebo se Simčou, tenkrát, to stačilo, měli jsme vysněnou partu lidí ale oni nebyli ve skutečnosti, víš, to bylo úplně jedno...i tady bych našel jednoho kamaráda, nebo jednu kamarádku, bráchu nebo sestřičku bych moh mít, a bylo by to, víš co by to bylo, po škole vždy s tím človíčkem do lesa, snít a fantazírovat, dobývat, objevovat a zakreslovat, první vandry jen tak s celtou do pralesa a do mokřin...ty jo, chtěl bych mít tady děti, aby si to aspoň ony užily..."
"Ty jseš stejně divnej pavouk" odtuší Pláča. "Takovej samotář, to svět neviděl, pes to nežral. S tebou se nedá normálně mluvit."
"Hm." odpovídám. Jdu snít, v kapkách deště rozstřikující se o okno to jde líp. Na obzoru Pyhätunturi, Svaté hory, nejjižnější velké tunturi. Otáčím se za nimi, dokud aspoň obrys tuším. Na jak dlouho vás neuvidím? Hory, jste mý sestry, lesy, jste mí bratři, bažiny mý tety břízy moje nevěsty borovice moje rakve borůvky mý smutky morušky mý slunce uvidím vás ještě někdy stýská se mi, stýská se mi... Takhle si jojkuju tiše, v duchu. Samotář. Tak jest.

Rovaniemi. Prší, fouká, smutno je. Vlak do Riihimäki, hluboko na jih, jede za dlouho. Jdeme do supermarketu, kupujeme nějaký Kultice a půl kila sýra. Na nádraží piknik u stolu v čekárně, čisto, jen somrák číhá až dopijeme plechovku, je za ní 15 eurocentů. Sýr je komplet plesnivej, i když zdaleka ne prošlej. Měl bych bejt naštvanej, že Finsko není tak jako ze snu o dokonalosti. Ale jsem rád. Je to normální země...v tomhle, reálná, lidská. Díky, plesnivej ementále!!! Díky že jsi! Pláča prská, chce jít zpět do krámu ten sýr reklamovat. Je mi jasný, že by reklamace prošla a dostali jsme náhradu.Ale já nechci. Jsem smířenej a je mi smutno. Tohle je země, ve který chci žít!!! Tohle je země, kterou opouštím jen proto,abych se měl kam vrátit, až bude třeba...

Somrák bere od nás všechny plechárnice a zkušeně projíždí na perónech koše. Valí s sebou už dost naditou igelitku, no na pár plnejch mít bude...
Náš čas se blíží.Vylézáme do deště, na perón. Nikde nikdo, jen na rohu jakási postava, temná, bez tváře, s batohem. Ale co ten náš sen? Ten přece nelhal!!! Ten sen byl totiž, krásné čtenářky, stateční čtenáři,o něm...

<<< x >>>