RUNA TŘIADVACÁTÁ
OTÁČÍME...

Během následujících řádků padne rozhodnutí vyskrečovat výlet do rezervace Kevo. O kráse kavárnice, též o tom, že jedna pokrývka hlavy je lepší než tři. Je pivo lepší než práce? Zničující pitka v inarské putyce končí požráním labutě rosomákem.

Já do Keva nepojedu
Já do Keva nepudu
Kdyby na mě Mrazík přišel
On by mi dal přes hubu

Oluty jsou za dva zlatý
A bůček je za tolar
Kdyby na mě Sněžík přišel
On by mi to všechno vzal...

Od jezera Inarijärvi fičí ledový vítr a my, prokřehlí, čekáme na otevření místní kahvily, kde hodláme nad čajem, kávou a echtočudnými kobližkami (nejsou v igelitu balený, páni euroskeptici!) pořešit naši budoucnost, rozhodnout se, zda odjedeme za dalšími heavy kilometry do rezervace Kevo, či zbytek volného času strávíme v zajisté teplé a slunné Karélii...

Odměnou za čekání v teplotě blízké nule na otvíračku je nám nezměřitelná krása dívčiny za pultem kavárny. Se zrakem vypouleným se nemůžeme vynadívat na její vlasy, připomínající svou délkou a černí inarskou polární noc, na jemné rysy jejího obličeje, které vyhladovělým vlkům Severu evokují svěžest laponského jara, na její medové, hluboké oči, zářící jako půlnoční slunce nad Sokosti, na ladné křivky jejího štíhlého mladistvého těla, které nemohou nepřipomenout obliny tundrových vrchů v barvách podzimu! Koktavým hlasem objednáváme nápoje a čerstvé koblihy a já sahám na pult pro noviny, abychom zjistili předpověď počasí. Věc se má tak. Před námi je ještě pár volných dní a několik možností, jak je strávit. Preference Keva a Karélie jsou naprosto vyrovnané. Počasí má rozhodnout.
Pohled do novin nás přesvědčuje o karelské volbě. Během následujících čtyř dní má nejvyšší teplota v severním Laponsku, v kraji Utsjoki, s bídou atakovat hranici +5oC. Sněhové přeháňky, silný severovýchodní vítr. Vzhledem k vypelichanosti mého spacáku a prodyšnosti Pláčových bot se pomalu začínáme vzdávat představ o drsném skalnatém kaňonu Kevojoki, zarostlém zářivou oranží březového listí, o hukotu pětatřicetimetrového vodopádu Fiellu...Snad někdy jindy. Přesto rozhoduje volba losem, do vzduchu letí kovové Euro, hlava Kevo, vorel otáčka. S nemilosrdnou neúprosností padá rub mince. Díváme se na sebe trochu zklamaně, přesto však s evidentním ulehčením. Nepřijeli jsme do Finska zmrznout!
Plánujeme vyrazit do Siidy, pořádně si užít expozice a okolo poledního vyrazit na jih, pryč z Laponska.
Vítr a zima překonává všechny představy o těchto fenoménech. Z toho důvodu si na hlavu oblékám svůj narvický kulich Extrem, na něj nasazuji svůj epesní klobouček s nášivkou Lemmenjoki a navrch sázím ještě kapuci mikiny. Takto obalen, domnívám se, že neznám bolest. V Siidě nejprve marně pátrám, zda mi na recepci nedošel dopis od Martiny. Ani ň, hlásí dívka recepční, milá, hezká, však rozhodně obyčejná oproti sličné kavárnici...Že by mi během finské expedice utekla žena? přemítám v chmurách. Pláča si kupuje ochranný amulet v podobě miniatury gievvre, sámského čarodějného bubínku a ihned si jej věší na krk. Já utrácím další ranec Eur za trička s rosomákem, logem to právě překonaného parku Lemmenjoki , jedno pro sebe XL, druhé maličké pro Martinu, důkaz toho, že víra v lásku umírá poslední!
Vcházíme do muzea a tentokrát si opravdu užíváme expozic, včetně sledování filmů o laponské přírodě a chovu sobů, které sledujeme stylově v poloze vleže, nataženi na sobích kožišinách, zíraje na strop kabinky, kde probíhá barevná filmová produkce. Perfektní...Během sledování filmu přemýšlím o přehodnocení skreče parku Kevo. Nestálo by za to trochu neznat bolest? medituji. Kdo ví, jestli se mi ještě někdy poštěstí do těchto magických končin zavítat, znovu cítit tu neuvěřitelnou sílu sounáležitosti s tímto drsným, nádherným krajem? Proč odsud utíkat? Nebylo by lepší (sice pošetilejší) užít Saamietnanu i z jeho drsnější, studenější stránky? Je mi hrozně smutno z toho, že bychom měli již dnes lapskou zem opustit! Začínám být vnitřně dobře nalomený a plánuju si slova, kterými přesvědčím Pláču o zakoupení jízdenky nikoli do Rovaniemi, ale na sever, k hranicím kevonské rezervace.
Tato slova mi však ihned po výstupu z tepla Siidy do areálu otevřeného skanzenu bere vítr, ledové krupičky a zima. Musím ihned všechny kevonské myšlenky odvolat. Podnebí, které zavládlo v Laponsku, by si zasloužilo zakázat. Ne, nepůjde to! Jak se říká, sytý hladovému nevěří. V bezpečí a teple Siidy se to snilo o trekku do Keva, venku však otáčím o 180 stupňů. Neříkám tedy radši nic a sleduji zdatného skauta Chloupka, jak na lanech, pověšených na kůlech, bez zaváhání zvládá dle návodu vázat sobařské uzle, v čemž mě výrazně převyšuje.
Procházíme skanzenem a obdivujeme jak původní sámské stavby, sruby, lávva i chatu, která sloužila v Inari dříve jako vězení, tak zejména důmyslné a značně brutální původní pasti na zvířata. Past na rosomáka fungovala tak, že rosomák vlezl do zužující se díry za návnadou, a nemohl již úzkým otvorem ven. Medvědí past je jako obrovská past na myši, medvěd vlezl mezi dvě klády za návnadou, které když se dotkl, uvolnil lano, držící obří kládu, která medvědovi rozdrtila hlavu. Nejbrutálnější je ovšem past na lišku. Jde o vysoký kůl, obklopený nižšími, zaostřenými kopími. Na nevyšším kůle bylo nabodnuto maso a když na něj liška skočila, při dopadu se nabodla na ostré okolní kůly a dodýchala probodená ve strašných bolestech, při každém pohybu ostří kopí vnikalo hloub a hloub do jejích útrob. Vymakané, strašné.
Vracíme se do "centra", před hospodu.Chceme jít ještě utrácet do Sámi Duodji, mám vypočteno, že si mohu dovolit sice velmi drahý, ale zato tradiční, naprosto původní a ručně šitý sámský mužský čepec v nádherných barvách sámské vlajky.
Před Duodji však zjišťuji strašlivou věc. Poté, co mi vítr serval z hlavy kapucu, seznávám, že na hlavě mám pouze kulicha a...můj milovaný klobouček s rosomáčí nášivkou je v tahu! Propadám drsné depresi. Tento klobouček, propocený při putování pod spalujícím slunkem v Koilliskaiře, protknutý jemným stehem rukou PPP, když na Pielpäjärvi  našil logo Lemmenjoki, je v řiti! Symbol neznání bolesti je v tahu!
Pláča mě nejprve hlásí:
"Idiote, kdybys neměl na hlavě tři pokrývky hlavy ale jenom jednu, poznal bys, že ti chybí! Kdo to kdy viděl, sázet klobouk na kulicha!"
Vida však mou neutuchající hoři, dodává: " Podle mě jsi ho ztratil v Siidě, když jsme koukali na ten filmeček! Hele, tak neodložíme ten odjezd na zítra, můžem se vrátit do Siidy, hledat ho a když ho nenajdeme, můžeš si koupit v krámě rybářskej klobouk a já klidně zasponzoruju novou nášivku..."
"Díky, bratře, ale to už nebude vono..." hučím rezignovaně. "Jsem prostě prakretén!"
Zmučený vztekem a bezmocností běžím do Duodji a koupi čepce nevěnuji zdaleka takové nadšení a euforii, kterou by si zasluhovala. "Stejně ho zase určitě ztratim!"
Pláča se mi vysmívá, já prodavačce děkuji jen na půl huby a bez úcty a pokory házím nádherný, zimní, vyšívaný a třásnitý čepec do batohu.
Vyjdeme ven a k dovršení všeho začíná taková vihma, kterou jsme ještě tady nezažili. Vítr nese závoje zledovatělého deště, není vidět na deset metrů. Krupičky ledu se rozstřikují po asfaltu a tají ihned po dopadu. Divím se jaktože vůbec tají, taková je kosa!
"Když čert sere, tak na jednu hromadu!" konstatuji rozmrzele. "Jdem do hospody!"
Je mi úplně jedno, že nám za hodinu odjíždí autobus do Rovaniemi. Mám chuť se opít na žal, vůbec se mi totiž nelíbí, že tak bohová cesta by měla skončit takto šedě, bezmocně, nanicovatě.
Objednávám si párečky s hranolky za pouhé 2,50 Eura a nelítostně obrovitá porce mi vrací náladu. Rozhodujeme se s Pláčou, neboť vihma za okny knajpy vypadá čím dál hrozivěji, že se na odjezd vykašleme a místo toho řádně zapaříme. Záminka je jasná - v tomhle počasí se nedá z hospody vystrčit ani nos!
Putyka je plná omladiny, jež se již od nekřesťanských dopoledních hodin baví chlastáním. Neuniká nám dvoumetrová, obrovitá ženská, jejíž jediný úder pěstí by komukoli, jak s oblibou říká Pláčův kamarád HeavyConan Párkař "rozetnul lebku až k hrudnímu koši". Ta je obklopená pařícími mladíky, povykujícími a zahlcujícími interiér knajpy těžkým dýmem z desítek cigaret.
Pijeme jedno za druhým, vůbec si neuvědomujeme, že nejsme někde na Žižkově. Eura tečou z našich kapes do prkenice drsně, přesto však sympaticky vyhlížejícího výčepáka. Komunikaci ve finštině zvládám tak bravurně, že se mi daří se s hospodským domluvit, aby nám točil pivo s pěnou, neboť u nás doma je to tak zvykem a my dovedeme tak kvalitu místního Koffu lépe ocenit!
Finové totiž, ač jejich pivo patří podle našeho názoru do světové špičky, radši pijí piva po anglicku, bez pěny. Neznamená to však, že by finské oluty byly takovej větrák, na kterém se pěna neudrží. Je to způsobeno stylem čepování po skle, holt jinej kraj...Hospodský na mou nevšední prosbu reaguje promptně a bezchybně, prokazuje tak, že naprosto nezná bolest (aby jo, když mu tu necháváme takový peníze!). Laškuje s pípou jako kdyby byl odkojen nálevnami Bohemie a předává nám půllitr s napěněnou čepicí, hezky po česku.
"Teď to má ten správnej říz!" medí si Pláča. "Teď se cejtim jak na Žofíně u svý druhý mámy, paní Jany...Kamaráde, cejtim, že se tu dneska pěkně kousnem..."
Má pravdu. Když pijeme páté pivko, přisedá si k nám naprosto ožralý mladík, který se sotva drží na nohou. Netroufám si soudit, zda nápadná bledost jeho pleti je způsobená nevolností po deseti pivech, či saamijským původem. Něco mektá finskou opilštinou, takže rozumím prachmizerně.
Pokoušíme se představit. Ptám se, zda je Saami. Mladík zvedne od piva bez pěny ožralé oči a zahlásí:
"Jasně, jsem Saami, jsem z Inari. Já tady žiju a piju! Pivo je lepší než práce!"
No... s touto větou by se ovšemže dalo polemizovat. Jasně, pivo je super a práce mnohdy bolí. Ale kdyby člověk nemakal, za co by potom pařil??? Navíc nám, spíše pravicově založeným chasníkům, pranic neleze pod fousy trend laponského Severu, kdy místní Saamové vůbec nemakají, jen jsou naloženi v lihu, který rozpouští jejich národní svébytnost. Takoví Saamové, mladí, bez kořenů, mohou být příčinou toho, že tento unikátní národ jednou (alespoň ve Finsku), vymře.
Ptám se jej, jestli někde maká, jdu s pravdou ven, že si myslím, že pracovat je potřeba, když chce člověk pařit, užívat si. Nejdřív práce, potom zábava, praví dobré české přísloví. Ale chápu, jestli práci nemůže sehnat, jestli je v Inari velká nezaměstnanost, že to musí být těžké a že člověk může propadat malomyslnosti a léčit jí alkoholem...
Opilec mě však vyvádí z omylu:
"Práce by byla! Ale já na to kašlu! Pivo je lepší než práce! Dnes jsem měl bejt v práci, ale jsem v hospodě!"
Aha. Trochu kroutíme s Pláčou hlavou, zejména mě se boří další mýtus o hrdinných Saamijských mužích, kteří neznají bolest, dřou se soby či kdekoliv jinde a pak, za dlouhé polární noci, byť s lahví kořaličky, zaslouženě odpočívají.
Chlapík má docela zásek, jeho věta srovnávající pivo s prací se mu evidentně líbí, prostá, ořezaná subjektivní pravda. Neuděláme nic.
Poté, co se mu daří pochopit, že jsme Češi, chce po nás, abychom mu jeho motto napsali v našem jazyce. No proč ne, když mu to udělá radost...Zároveň však cítím příležitost se zdokonalit v laponštině, resp. rozšířit si dosavadní slovní zásobu, jež čítá doposud bídných 10 slov.
Ožralec mě však hrubě zklamává, zatíná si tak poslední hřebíček do rakve:
"Sámsky? No..." a dodává větu finsky.
"Ale to je finsky! Nanejvejš nářečí! Ale já myslim sámsky, laponsky, enarsky, sakryš!"
"To nevim...Snad...Piiva...(že by sámsky PIVO ??? - zvláštní souhra okolností...)...nevim! Nevzpomenu si!"
No to snad ne! Copak je to za vola, který neumí ve své mateřštině zahlásit ani svou nejoblíbenější hlášku??? Copak už je to s laponštinou a saamijstvím obecně ve Finsku tak nahnuté, že i ti, kteří se v opilecké pýše deklarují jako Saamové, neumí už ani kráknout v rodné řeči? Typ mi je vrcholně nesympatický, je dle mě typickým reprezentantem těch, kteří tento báječný národ potopí v propadlišti dějin. Ó fuj, jaký je to rozdíl mezi chytrým, milým, hrdým a v tradice a bohy Saamieatnanu věřícím Nilsem, maníkem, s nímž jsme strávili v roce 2000 nezapomenutelné čtyři dny v norskosámském Guovdageaidnu a tímhle čičmundou, který má se Saamieatnanem společnýho leda tak sobí trus???
Jak už jsem, spanilé čtenářky, psal v runě o příjezdu do Inari, kdysi něco bylo. Byl Aslak, byl Guhkkižži, byl jsem já. Byl jsem to já. Můžete mě mít za blouda, ale moje víra v to, že jsem kdysi byl jedním z nich je pevná jako švédská žula a granit dohromady. Ten, kdo takový pocit zažil, ví o čem mluvím, kdo ne, asi nepochopí. Co mě to tehdy táhlo do Norska? Poprvé na Sever? Nebyly to ani fjordy, ani ledovce, ani cesta Trollů. Byl to starý neurčitý pocit z dětství, stráveném ležením v mapách, jo, byli to Sámové, jejich kultovní bohové, jejich drsná řeč a život bok po boku se soby! A sám Veraldenolmai, pán všech Neviditelných Saamieatnanu, mi nahrál už ve vlaku do Kodaně pod nos Nilse, toho nejlepšího syna dobré Matky Saamieatnanu! Tehdy jsem cítil v horách při Majavatnet poprvé ten pocit, že jsem tu kdysi žil. A pálil jsem na samý Sever Skandinávie, přes divukrásné Rago, pitoreskní Lofoten, aniž by ve mně zůstalo víc než sice silná, přes to však povrchní, turistická, fascinace přírodou Norvege. Až na samém kraji světa, v Guovdageaidnu, ve chvíli, kdy jsem stál s Nilsem na břehu Stuorrajávvri, když jsem poslouchal ta prastará, prostá slova o tom, že vše v přírodě má svou duši, ta slova, znějící tak opojně a silně o tom, že jsou ještě noidové, že animismus  je pro Sámy mnohem srozumitelnější než křesťanství, že mladí lidé v "Kautu" se začínají vracet ke staré víře a že národ Saami nikdy nezanikne, tehdy jsem to pochopil. Tehdy, v tom stříbrném větru v tundře jsem poprvé vstoupil do sáivo světa. Tehdy jsem uvěřil! Vždyť nikomu, kdo by nebyl Saami, by vstup do nadpřirozena nebyl dovolen!

Takto uvažuju a v žilách mi pění saamijská krev, při pohledu na toho nulátora vře a kolotá. V této chvíli jsem mnohem více Saami než on!!! Vždyť Saamové tvrdí, že to, aby byl člověk považován bez výjimky za jednoho z nich, stačí v podstatě tři podmínky:
- umět saamijskou řeč, nebo se jí alespoň snažit naučit
- mít ve svém rodu alespoň jednoho člověka, který byl Saami
- cítit se vnitřně jako Saami!!!

No...s tím rodem je to složitější, ale reinkarnace by se taky mohla počítat...třetí podmínka je splněná na 200%...a ta první...no...vždyť já umím laponsky líp než tenhle vůl!

Podlévají se mi oči, vstávám ze židle a začnu na toho chlapíka docela drsně křičet:
"Co ty jseš za Saami, když vůbec neznáš svojí řeč! Měl by ses stydět, chlape, měl bys jít do tundry, najít svý kořeny v přírodě, potkat noida a naučit se řeč, naučit se cítit svojí zem! Měl bys pracovat, abys měl prachy nejen na pivo, ale i na to, abys moh založit rodinu a udržet se tady, v Inari! A ty se chlape válíš a jseš vožralej jak brus! Jenom nadáváš, ale nadávej na sebe, na to jak žiješ! A nebo ještě líp s tim začni něco dělat!!!"

Netuším, jakou řečí mluvím, ale v každém případě jsem asi pěkně mimo sebe, vida Pláčův vyděšený výraz, který přelétává interiér potemnělé putyky a hledá, kde případně nechal tesař díru, kdyby došlo na nejhorší:
"Bratře, hlavně v klidu! Uklidni se proboha! Vždyť dostaneme do huby!!!

Jeho slova potvrzuje blížící se příchod nejméně dvoumetrového chlapíka, kamaráda toho váguse. Pláča se už vidí rozetnut k až k hrudnímu koši. Chlapík však k nám přisedá, něco zahlásí nesrozumitelně rychlou finštinou vůči svému kamarádovi a mě povídá:
"Promiň za něj! On je strašnej flákač, ožrala! Otravoval?"

Mezitím týpek, vyhlášený svým kámošem, odchází od našeho stolu z knajpy, bere to asi dvakrát obličejem přes podlahu. Obr, černovlasý a vousatý Saami, si dovoluje přisednout, dáváme další pivo. Konverzace se přes to, že se cítím už dost nalitý, podstatně kultivuje. Naštěstí, tenhle člověk je v pohodě!!!
Témata se přelévají, v hlavě mi pěkně hučí. Pláča nestíhá, vidím, že by nejraději vypadnul. Vihma venku skončila a přelila se do našich hlav. Jdeme ve třech před hospodu. Obr říká, že bydlí asi 200 metrů od hospody, zve nás k sobě domů. Já bych celkem i šel, neboť by to mohlo být celkem zajímavé, ovšem kdybych nebyl tak pod vlivem alkoholu. To mi na tom vadí, že nejsem střízlivý, jinak bych asi neváhal. Pláča mě důrazně vysvětluje, že je potřeba se trhnout, zakoupit maso a plechovkové Lapin Kulty a jít se utábořit na břeh Inarijärvi.
Omlouvám se obrovi, že chceme poslední noc v Laponsku strávit v přírodě, na břehu jezera. Jako satisfakci mu do ruky tisknu část z christianské zásobičky (maník poté, co jedno z témat bylo kouření konopí, nejprve zbledl, přiložil si varovně prst na ústa a zašeptal, že toto téma vyřčené na veřejnosti nahlas je ve Finsku tabu (!) a poté dodal stejně spiklenecky, že teda občas rád zahulí...), obr děkuje, bez problémů a v pohodě se loučíme, Pláča mě má za to rád.

Ani nevím jak, kupujeme teplé voňavé maso v sámošce, u pultu s grilem, a ještě nějaké to pivo, i když mám docela dost.
Rozbíjíme stan a nocležiště na nádherném místě, na vysokém zalesněném břehu jezera Inarijärvi, nad písečnou pláží, s výhledem na divukrásné, studeně kobaltové jezero, na němž se pohupují prastaré loďky. Stejné místo jako loni s Martinou, při poslední laponské noci. Nebe je psychedelické a roztrhané. Modrá má stovky odstínů, do toho listy září žlutou a oranžovou, květy uvadajících trav a rákosin do fialova a já jsem strašně opilý.
Večeříme, maso je výborné, jako vždy. Ale další pivo, to je velká chyba. Nemám na to. Zatímco kamarád je v euforii, že přežil zničující pitku v putyce i setkání dvou rozlícených Saamů (jednoho sice rodem out, ale srdcem in a druhého přesně naopak) , blbne na břehu s medvídkem Sekáčem, svým puukkem Ostráčem a mým čepcem Třásňáčem, chladí zbylá píva v jezeře , zpívá a bez přetržení kecá, já se propadám jakýmsi tunelem do naprosté katatonie. Nejsem schopen mluvit ani se hýbat. To zjišťuju tehdy, když psychedelické nebe přede mnou vytváří obraz v mracích, kterak po nebi pluje veliká bílá labuť, ale v zádech má šedého, macatého rosomáka, který jí po chvíli hltá do své nenažrané tlamy! Chci to komentovat, ale pět minut nemám na to cokoliv říct, jsem opocený jak myš smrtelným studeným potem a chvěju se zimou. Poté, co scenérie dávno zmizí, ze sebe vykoktám: "V nebi je rosomák, kterej sežral labuť..." a tahle věta mě na dalších dvacet minut úplně vyřídí. Ajajaj!!! Je zle!!!

Pláča není člověk, Pláča je bůh! On to vidí, jak jsem na tom, že jsem se prostě milí čtenáři jednou holt ožral (jako 95% z Vás, že...), ale vůbec mě za to nehlásí, ani nijak nereje, ani nenadává, že jsem houby držák apod. On se o mě stará - vybaluje mi bágl, nabízí dokonce pro dnešek zapůjčení svého "Rolls Royce mezi spacáky" (což BERU!!!) povídá pořád něco a tím mě udržuje v bdělosti. Cítím, že první vlna nevolnosti opadla, ale že potřebuju chvíli klid. Odívám se do všeho oblečení včetně dívčího norského svetru z pravé vlny, jež jsem zakoupil pro svou lásku, přestávám se konečně klepat a pomalu začínám mluvit. Omlouvám se kamarádovi za výpadek těla i ducha, naznačuju, že fyzicky jsem už pro dnešek vyřízený, ale duševně že to je už ok, že už jsem schopen komunikovat a to že docela rozumně a střízlivě. Chladný vzduch mě asi za další hodinu úplně probírá.
Sedíme na břehu, zíráme na temnící oblohu a rozebíráme tiše a pomalu dnešní den, který na nás seslal sám Paholainen, ztělesněné Zlo. Ráno jsme bojovali s upíry. Pak nám mráz, vítr a vihma vzaly sen o Kevu. Poté jsem ztratil svůj klobouček. Pak moře piva zatemnilo mou mysl a já se málem popral s nic netušícím saamijským zevlounem. A nakonec přišla strnulá opilecká katatonie...
Jo, zejtra bude líp!!!

A je. Ráno se budíme do větrného a studeného, přesto však slunečného brzkého  rána. Po kocovině není kupodivu ani stopa! Nálada je výborná, jezero přenádherné! Barvy podzimní jsou ostré jak puukka v Sámi Duodji, mám pocit, že líp vidím. Lodička ze dřeva, tmavá, stařičká, se pohupuje na hladině a já miluju zase celej svět. Jsem na Inari. Jsem doma, i když daleko předaleko od domova.
Super jsem se vyspal, Pláča v takovém spacáku neznal bolest! On sám trochu zkřehle hlásí, že mám s tím svým spacákem pravdu, že je dobrej tak v červenci do Maroka, ale že to pro mě rád udělal, neb jsem večer poznal bolest. Opětovné díky za záchranu života neberou konce.
Slunce září a my aktivně (tj. se zpěvem na rtech) čekáme půl devátou, abychom mohli zase do kahvily, spapat ústy koblihy a očima tu krasavici.
Náhle Pláča vyskočí ze sedu, poskočí podivně, potancuje a jeho ruce se rozjedou v prapodivném mlýnku pohybů kloubů a vytrčených gest prstů. Zprvu nechápu, ale za chvíli se nad podzimní hladinou Inarijärvi rozjede ostré, štěkavé rapování, jako bych byl na výletě s nějakým tím MC:
"...a voni na mě prééj, že vobčanku vidět chtěééj, já měl ale jinej názor já byl upřímnééj..."
Vyskakuju z pozice sedu též a rozehrávám ruce. Společně deklamujeme:
"Řek sem Pé. Ó. eL. Í. Cé. Í. É!!! Chcete vopruzovat mě? To teda nééé!"
Chechtáme se jak puberťáci a když konečně usedáme, povídá mi Pláča:
"Bratře, návrh. Dáme koblížky , skoukneme tu krásnou holku a vyrazíme do Siidy! Řikám ti, Finové sou poctivý, garantuju ti, že najdeme ten tvůj klobrc! Bude jistě na recepci a jestli ne, tak v tý kabince se sobím filmem! A pak...no Kevo teda né, ale měl bych návrh jako teda odjet, ale vylézt v Tankavaaře!!! Přece jen, dělá se hezky! A ruska pojede jako prase! Co takhle jeden jedinej poslední vejlet do Kekkonena, jedna jediná poslední laponská noc, střízlivá, vychytaná, mystická a rozlučková??? Dáme pár kiláčků lesem tundrou bažinou, uděláme oheň, v popelu maso a pohoda! Laponsko, kamaráde, si zaslouží stylový rozloučení! A včera...no to jsme se jenom hrubě vopili... Co ty na to, bratře???"
Nezbejvá než vřele souhlasit...Panáček to má v hlavě srovnaný...

Co dodat na závěr této runice podivnice? No přece, že HEPYEND, ctění čtenáři!!! Krasavice v kavárně byla ještě nádhernější než včera! Její koblížky křehčí a křupavější! A v Siidě, milí zlatí, na jedné poličce kousínek od promítací kabinky trůnil, nijak neskryt před Pláčovým ostřížím zrakem, můj milovaný, oplakaný a znovu nalezený...KLOBOUČEK S ROSOMÁKEM!!!
Hyvää and Heavy!!!

<<< x >>>