RUNA DVAADVACÁTÁ
PŘÍZRAKY ÚSVITU

V této ponuré runě čtenář zjistí, že doménou upírů není jen rumunská Transylvánie. Co dělat proti upírům, když v Laponsku neroste česnek? Krutý duchovní boj s přízrakem končí naším vítězstvím. Sobovi odpadává čelist a Vrhač nás odváží pryč, do reality.

Dracula, ten upír děsný
Srdce proklaté má kůlem
Souboj tehdy byl to těsný
Vyhrála však boží vůle

Co však dělat, vampýr kdyžtě
Učitelky má podobu...?
Její zuby vidím blyštět
V hrůzných snech již drahnou dobu
Temné síly vstávaj z hrobu!!!

Mínus jeden stupeň, olověné nebe, vítr. Tak vypadá úsvit na okraji parku Lemmenjoki na začátku září. Notně zkřehlý, naprosto nevyspalý a otrávený, tak to jsem já onoho rána. Ani do sauny nemohu, neb je přes noc zamčená. Vařím tedy čaj, ani nesnídám, budím kamaráda a společnými silami balíme stan, mlčky, jako by v jakési divné předtuše...

...Netuším, zda mi, Ilmatar Tuovinenové, někdo uvěří, neboť se píše rok 2002, středověk dávno pominul, místo sobích pulků cestujeme auty a autobusy, místo zlatých valounů platíme Eurem, místo poslů na místo určení posíláme emaily a s kamarádkou Hannelli nejlépe poklábosím nikoli při svíčce v tupě, ale prostřednictvím nového mobilního telefonu Nokia 7210, anžto signál sítě Sonera dosáhne až za norskou hranici. Tím chci jen dát najevo, že jsem plně v realitě, netrpím bludy ani halucinacemi, jen bezbřehým smutkem a zlobou, která je o to horší, že je nesdělitelná, nepochopitelná a jsem na ni zcela sama.
Jsem ženou, která přišla za prazáhadných okolností na přelomu milenia o sedmiletou dcerku Päivätär, jsem zdrcenou matkou, jejíž jediné dítě, letos sedmiletý Tapio, nachází se ve stejném ohrožení života, ba co více života, celé duchovní existence, a nebýt dvou statečných mladíků odkudsi ze Střední Evropy, byla bych nyní asi, šílená hrůzou a bolestí, internována doživotně v psychiatrické klinice Lapinlahti v našem hlavním městě.

Žiji již deset let na samotě Kalliovaara, blízko  malé osady Menešjávvri, kam jsem se vyvdala z rodného Oulu, na dálný, temný a studený Sever, za svým milovaným mužem Piettarim, ať mu je země lehká! Šla jsem tehdy do Menešjávvri jako mladá, naivní zdravotní sestřička, plná ideálů a romantických představ o životě mimo zdi města, v panenské přírodě Laponska. Než nyní bych si nejraději všechny vlasy z hlavy vytrhala, že jsem tehdy poslechla hlasu svého srdce, o kterém nyní mohu pochybovat ve smyslu toho, že hlas tento nešel ze srdce, nýbrž z těch nejtemnějších končin, kterým místní usedlíci říkají Rutaimo, říše smrti a moru. Odjela jsem tedy v roce 1992 z rodného Oulu sem, našla práci v inarském zdravotním středisku a povila se svým mužem dvě krásné děti.
Piettari, můj muž, dělník Metsähallitusu, zahynul před šesti lety v lese, ve strašné sněhové bouři, kdy mu padající borovice přeťala páteř a s ní i život v rozkvětu třiceti let. Zůstala jsem sama, však byla jsem hrdá na sebe, že zvládám uživit sebe i svých dětí v této nehostinné končině, která mi přese vše jaksi přirostla k srdci a neopustila jsem jí, i když moje matka v Oulu mi nabídla byt i mohla jsem pracovat v moderní klinice za podstatně větší peníz...ale my, dcery Suomi, už jsme takové, tvrdohlavé a nepoddajné a domníváme se, že není překážek, že vlastními silami všechno zvládneme.
Vše strašné začalo v roce 2000, kdy má dcera začala chodit do základní školy v Menešjávvri, jež leží necelých deset kilometrů od mé chalupy. Ó hrůzo, jak si dosud spílám, že jsem kvůli své práci, jež mi v Inari začíná denně již v šest hodin ráno, nechala svou dcerku dojíždět oněch prokletých deset kilometrů školním taxi, místo abych ji v bezpečí do školy vozila svou modrou Felicií. Moje dcerka, vždy živá, energická a povídavá, byla jiná než zdejší saamijské bledulky, zrozené v mokřinách aapy, předurčené drsným krajem k bledosti a málomluvnosti. Však zjistila jsem, že již během podzimu se začíná svým spolužákům nápadně podobat. Pryč byly doby jejího žvatlání, pobíhání po zahradě mého pozemku. Sotva ze školy vždy dorazila, usedla tiše a smutně do koutku, bledá, jako by bez krve a životní energie. Na mé otázky odpovídala jednoslabičně, stále slabším a unavenějším hláskem, a co se týče školy, neřekla mi nikdy ani slovo, což bylo věru prapodivné, neb škola, to byl přece teď její život!
Já, jakožto zdravotní sestra, pojala jsem hned obavy, že má dcerka trpí jakousi strašlivou nemocí, která z ní odsává pomalu život! Hned jsem myslela na leukemii, chudokrevnost, plicní tuberkulózu a další běsy, jež na nás život dokáže ve své krutosti seslat. Vzala jsem dcerku do Oulu, za svou matkou, která zde na klinice dělá primářku na dětském oddělení a podstoupila s ní zdlouhavá komplexní vyšetření v diagnostickém tunelu. Moje matka i další lékaři však dokázali jen kroutit hlavami. Žádnou chorobu u ní nebyli schopni diagnostikovat, nicméně opakovali:
"Je to záhada, podle nás , ač všechny laboratorní výsledky dopadají negativně, vaše dcera trpí ztrátou krve! Že by snad nějaká nová nemoc, porucha krvetvorby?"
Pomalu jsem začala ztrácet naději, dcerčin stav se neustále zhoršoval...až jednou, onoho strašného rána listopadového, rána horšího než bylo to, když mi volali z Metsähallitusu, že si mám přijet pro tělo nebožtíka manžela, přijel za mnou osobně ředitel Menešjávvreské školy, že moje nebohá Päivätär zkolabovala při finštině a přes všechnu snahu a rychlou první pomoc se ji už nepodařilo oživit!
Jako v noční můře jsem tehdy dorazila do školy, když již mou nebohou dcerušku nakládal pohřební vůz. I běžela jsem se s ní naposledy rozloučit a spatřila to tehdy. Na jejím krku jsem objevila zarudlou maličkou ranku, jakoby zanícený vpich po bodnutí komára. Ač jsem nebyla schopna racionálně uvažovat, snažila jsem se, ve strašném, groteskním podezření, které mi vytanulo na mysli, zajistit pitvu, která by zjistila příčinu smrti. Doktor Björnsen, bodrý a růžolící Nor, který působí na našem středisku na Inari a je považován za kapacitu, mi po pitvě oznámil:
"Ilmo, nemůžu tomu uvěřit, ale když jsem otevřel tělo tvojí dcerušky, vylilo se z jejích žil snad jen půl litru krve! Dobrá, byla to křehoučká sedmiletá cácorka, ale přece jen, kam se poděly ty zbývající čtyři litry! Tohle jsem v životě neviděl! Jinak totiž byla Päivi úplně zdravá, až na malou ranku na krku...Kdybych nebyl vědec a lékař, řekl bych dokonce, že...
Ani nemusel dokončovat. Myslela jsem si to samé.
Vyrazila jsem do školy, poptat se, ulevit své bolesti, ale s ušima otevřenýma. Rodiče jiných dětí ze třídy tehdy pravili, že mají pocit, že jejich děti občas přijdou ze školy hrozně unavené, vysílené a zamlklé, s děsem v očičkách, ale že vždy tento stav přijde tak jednou za měsíc, dva a mezitím je všechno v pořádku.
Šrotovalo mi to v hlavě, moje podezření sílilo. Nemohla jsem ovšem oněm nebožákům říkat, ať v takových případech prohlídnou svoje děti, jejich krky, zda na nich nenajdou...stopy po vysávání krve upírem...neboť by mě všichni považovali za nešťastnici, které se po tragickém skonu její dcerušky zakalil rozum.
Pološílená podezřením a bolestí jsem čenichala v okolí školy, neboť bylo mi jasné, že Zlo, které schvátilo moji nebohou, musí pocházet právě odsud! Podařilo se mi promluvit si s pár dětmi, ale všechny mlčely, já však viděla tu hrůzu v jejich očích. Jeden z chlapců, syn mé sousedky (no sousedky, prostě ženské, která bydlí asi osm kilometrů od Kalliovaary) se však na mě podíval, chytil se mi za ruku a nechtěl mě pustit:
"Paní Tuovinenová", děl slabým vyděšeným hláskem, "já vím, kdo zabil Päivi! Ale tady vám nic neřeknu, její moc všechno vidí!"
Zabil? Moc vše vidět? Ó ne!!! Měla jsem tedy snad pravdu?
Vzala jsem toho klučíka k sobě do auta, že jej odvezu k nám, do Inari na středisko, uvařím mu dobrou bílou kávu a dozvím se snad, co potřebuju. Ten však, sotva jsme usedli na polstrování, zbledl , vytrhl se mi a zaječel:
"Nechci už do auta! Tam se to stalo! V modrém autě!" Otevřel dvířka a zmizel...

Perkele, v jakém modrém autě? A pak mi to došlo. Modrým autem, velkým tranzitem přece jezdí ta nová učitelka, ta megera, která se v tomto roce přistěhovala odkudsi z Pohjanmaa, vzala místo učitelky v první třídě a jako vedlejšák provoz školního taxi z Njurgulahti do Menešjávvri! To ona den co den měla děti ve své moci, to ona je nabírala zkřehlé, stojící při cestě, kam každé ráno přišly  z okolních roztroušených samot...to ona je vampýr, který vysál z mé dcerušky život!
A proč právě z mé dcery, to jsem pochopila také, v tom děsivém transu prozření. Neboť já jsem Finka z jihu, můj muž, Piettari, též nebyl Saamijem, nýbrž pocházel přímo z hlavního města, odkud se však musel pakovat po jakési studentské rebelii (nikdy mi o tom nestačil říct všechno), vím jen, že tenkrát tekla krev, nedokončil studia a v adolescentním odporu utekl co nejdál od Helsinek, co nejdál od fakulty strojní, do přírody, do lesů, které se mu staly osudným...Došlo mi to. Zatímco ten démon, to děsivé monstrum odsávalo saamijským bledulkám jen po kapkách, neboť ty chudinky se už narodily jakoby vysáté upírem, moje dítě bylo plné zdravé, dobré jižní krve! Oj!!! To značí, že i moje druhé dítě, můj Tapio, až v roce 2002 doroste, bude další na řadě, je též jako já statný a plný života...

Nikdo si nedovede představit mou beznaděj. Nejprve jsem myslela, že vše oznámím na místní policii, ale potom mi došlo, že vlastně nemám co oznamovat! Že moji dceru zabila vampýrka? Že v Menešjávvreské škole učí upír? Vždyť by jen mávli rukou a řekli - Ilmatar, chápeme vaši bolest, moc nás to všechny tady mrzí, ale přece jen...tohle je trochu silný kafe...sakra, Ilmo, vždyť pracuješ ve zdravotnictví, vždyť jsi racionální hlava, tak se vzpamatuj, řekni Björnsenovi o měsíc volna, vem Tapia a vyražte si někam do Itálie, za teplem, abys přišla na jiný myšlenky...no prostě naznačili by mi, že jsem magor a že si mám odpočinout.

A tak jsem to stejně udělala. Jela jsem se synkem na měsíc do Prahy. Moc se mi tam líbilo! V tom kvasu, shonu velkoměsta, v tom ryku přeplněných zahrádek pivnic, kde teklo proudem přelaciné, přesto však celkem chutné české pivo, kde se za mou, nechci se chlubit, ale stále ještě sošnou a ztepilou postavou otáčeli místní tmavovlasí chasníci, jsem vzpomněla na svá mladá bujará studentská léta v Oulu, kde mi nebýval lhostejný žádný gymnazista ani medik a dá se říci, že jsem trošku vystřízlivěla, ne snad, že bych na smrt mé holčičky zapomněla, to proboha ne, ale přijala jsem vysvětlení, že šlo asi opravdu o nějakou záhadnou nemoc, že tomu prostě tak osud chtěl.

Když jsem se vrátila, snažila jsem v této iluzi pokračovat. Umínila jsem si však, že Tapia, až doroste sedmi let, školou povinných, budu vozit sama autem do školy, aby se s tou strašnou ženskou v jejím ďábelském autě nesetkal, jen v lavici, kde si snad přece jen netroufne...

Však na počátku srpna, kdy finské děti začínají chodit do školy, jsem narazila v Inari na tu strašlivou ženskou a vše se mi ve vteřině vrátilo! Ona se přede mě postavila, vpila se mi do očí strašlivýma studenýma očima a skřípavě pravila:
"Paní Tuovinenová! Jsem vrcholně nespokojena s tím, že vozíte svého syna autem do školy! On je již v půl šesté před školou, zevluje tam, občas taky uteče do lesa a vůbec nepřijde na výuku, občas je v lavici ospalý, nechápu, proč ho nutíte vstávat tak brzy, aby jel do školy když vy jedete do práce! Vždyť je ve vývinu! Vždyť je tak statný a silný! (tehdy se jí zablýsklo v očích tak krutě a nenasytně, až jsem málem omdlela) Prostě to takhle dál nepůjde, abychom si rozuměli! Od zítřka bude jezdit se mnou školním taxíkem, jako ostatní děti, hezky na půl devátou, kdy začíná výuka!"
Rozklepaly se mi nohy, až jsem musela sednout do baru na panáka moruškového likéru. Klid, Ilmo, říkala jsem si, tenkrát, co si pámbu vzal k sobě Päivi, jsi byla z toho zdrcená a nebyla schopna rozumně uvažovat, tak nech Tapia jezdit školním taxíkem, uvidíš, že se nic nestane!
Ale stalo se.

Hned první den, co jel Tapio s tou příšerou do školy a domů, jsem se zděšením zjistila, že je bledý, slabý a vylekaný jako sobí mládě, kterého štval rosomák.
"Tapio, chlapečku můj, stalo se ti něco?" rozbrečela jsem se.
On jen zaraženě mlčel a po tváři, bílé a pomačkané, se mu koulely slzy. Já přiskočila k němu a na jeho krku viděla čerstvou ranku.
"To mě štípla muchnička, mami", hlesnul jen a já věděla, že je zase zle, že Zlo se vrátilo, aby mě zanechalo v tomhle strašném kraji bezdětnou...

Pila jsem toho večera moc a přemýšlela, kdo by mi mohl pomoci. Hannelli jsem nic říct nemohla, ona měla dceru, která za rok půjde do první třídy, jen bych ji vyděsila a sebe vystavila riziku transportu na psychiatrii. O policii jsem už mluvila...no byla jsem na vše prostě sama. Na chodbě zdravotního střediska mě zastavil však doktor Björnsen, přikolébaje se na svých tenkých nožičkách, nesoucích mocný břich, jeho měkká obrovská tlapa mi spočinula na rameni a děl svým legračně tvrdým norským přízvukem:
"Ilmo, vím, co tě trápí, taky na to musím myslet, když tehdy, před dvěma lety...Já...já ti pomoct neumím, neb mojí doménou je věda a exaktní lékařství. Však dobře víš, Ilmo, že se zajímám hrubě o léčitelství a tradice tvého kraje...jediný, kdo by ti mohl pomoci, je noid, šaman!"
"Noid?" pousmála jsem se hystericky, "kde by se tady vzal noid! V jednadvacátym století? Vždyť už nikdo takový neexistuje! Jen v legendách, pravda, kdo by neznal zkazky o Guhkkižžim a jeho synu Aslakovi, ale...Björne, to už je přece čtyři sta let zpátky! Díky, Björne, ale...já už mám pocit, že šílím, už je toho na mě moc! Co mám proboha dělat???"
"Snad bych o něčem věděl..."zamyslel se ten dobrý Nor, mna si své čelo, připomínající hlavu bulteriéra. "Noidové už možná nejsou to co bývali...ale slyšel jsem, že v Utsjoki, na severu, žije vědmý muž, prastarý, devadesátiletý Tuokki, který prý umí nahlížet do zásvětí! Co je na tom pravdy nevím, ale za pokus to stojí...sakra, kam jsem to založil...jo tady, tady je na něj mobil..."
"Mobil? Devadesátiletej šaman a má mobil?" opět mě přepadl trochu hysterický smích.
"Doba už je taková. Kdyby nešlo o životy tvých dětí, asi bych se musel všem těm paradoxům smát..."uzavřel svou řeč doktor Björn Björnsen a odešel do ordinace.
A tak jsem se vypravila do Utsjoki. Pravdu pověděno, ničemu jsem nevěřila. Ten stařičký hlas, který se ozval po vyťukání onoho čísla, mi přišel vpravdě už mimo tenhle svět.
"Problém? Váš problém...hehe...ehm...ale já nevím, kterak bych vám, slečinko, mohl pomoct...já sám už jsem jeden velký problém...kosti mi bolí, klouby mám ztuhlé...v hlavě občas takové prázdno, že nevím, jestli je jaro, zima, večer či dopoledne...to víte, slečinko, devadesát let už tu jsem, ve válce zimní mi tátu zastřelili Rusové, ve druhé světové jsem se schovával čtyři měsíce v jeskyni na břehu Barentsova moře...ta zima! Sám jsem žil v jeskyni, jed jen lišejníky jako sob..."
"Tak pardon...asi je to omyl..." rozeštkala jsem se, při představě, že by tento vpravdě senilní stařík mohl ochránit mého Tapia a mě samotnou od Zla.
"Počkejte, slečinko..."ozvalo se zachroptění na druhé straně telefonu... "ale kdybyste chtěla přijet navštívit a potěšit starého dědka, jste přece mladá a krásná...to by mi udělalo velkou radost! Jste přeci zdravotní sestra, tak mi můžete přivézt nějaký ledvinový čajíček, něco tej masti na klouby, co...?"
Projelo mnou podivné mrazení: "Ale jak víte, že jsem zdravotní sestra? Vždyť jsem vám nic takového neřekla?"
"Ne??? Já myslel, že řekla?" zachraptěl stařec do mobilu.

Ano.Byl to noid. Vyrazila jsem.

Na uvedené adrese jsem nalezla věchýtek, pár kostí potažených vrásčitou kůží. V tom zmaru, konci lidského života však zářily jasné oči, plné stříbra.
"Zdravím vás, Ilmatar!" pravil stařec, "promiňte mi ten můj projev, přece jen, do mobilu nerad povídám, co jsem zač..."
Ihned jsem cítila zvláštní, velebný klid, který mi ten starý pán mimosmyslově naléval do duše plnými hrstmi. Chtěla jsem začít vyprávět svůj příběh, staroch mě ale zarazil pokynutím hřbetu ruky, plné jaterních skvrn:
"Já vím. Vím vše. Síly Temnoty prosákly zase na naši zem. Vím. Sám ovšem už nemám té síly, co měl můj praprapraděd Aslak, který od nájezdu Čudů kmen saamijský zachránil, ten, který Toho, co pyšný byl, obrátil v čase zpátky a pokoru mu navrátil..."
"Vy...Aslak, ten z legend, byl váš příbuzný?" optala jsem se ve svaté bázni.
"Všichni jsme bratři a sestry, dcero, my lidé, my medvědi, my břízy...Jen síly Temna jsou naši nepřátelé...Však pomůžu, ano, pomůžu ti, neb vidím dobu budoucí...ano, v Menešjávreské škole je upír. Žena Temna, která zabila tvou dceru.Avšak zde, v zemi severní, neroste česnek, aby chránil před upírem, ani dub, by jeho kůl proklál srdce Nemrtvých a vrátil jejich duši do Kruhu..."
"A jaká tedy je pomoc? Co mám dělat?"
"Vzpomínej, dcero...Kde ti od doby, kdy tvoje nebohá Päivi přešla Tuonelu, bylo opravdu dobře? Vzpomeň si!"
Zamyslela jsem se, cítila, jak letím časem zpět. A cítím najednou jarní žhavé slunce, vůni rozkvetlých kaštanů a lip, slyším to překřikování na zahrádkách pivnic v tom prapodivném jazyce...
"V Praze! Když jsem byla s Tapiem na dovolené v Praze!"
"Správně, dcero..."odtušil stařík. "Pomoc přijde z Prahy. Tam žije člověk, mladý muž, který se svým přítelem, pokrevním bratrem, brzy opustí svojí zemi a navštíví náš kraj! Ten člověk vystoupí na nejposvátnější horu naší země, na kamenné Sokosti, jako mnoho jiných před ním a po něm! Však málokomu bude takový dar zaslíben, jako jemu...On, se svým bratrem, na jeho vrcholku střetne samotného Kiviukka, pána Sokosti, který mu dá zvláštní sílu měnit neviditelné věci, aniž by on sám o tom věděl! Staré moudro říká, že v paroží soba, který zemře ve věku sedmi let, se sedmičetným parožím na hlavě, sídlí Kiviukkova síla. Síla, která je silou Světla, která je jedinou zbraní proti oné stvůře, ženě Temnot! Pokud onen muž z Prahy nalezne při své pouti paroží tohoto soba, jeho lebku, a dotkne se těmito parohy ženy Temnot, bude tento dotek poslední, který ona ucítí! Její tělo se rozpadne v prach a její duše se vrátí zpět do Kruhu...V něm je tvá naděje a tvá záchrana, dcero moje!"
"Ale...najde ten člověk to paroží?"

"Nevím...Zrak se mi kalí.Jsem moc unavený. Prosím, zanech zde na stolku onen čaj a mast a vrať se dolů, do svého domova...Musím odpočívat, tvůj přetěžký osud mě unavil a já cítím, že Veraldenolmai ještě nechce, abych přišel do Větrné jeskyně...ještě musím pomáhat i jiným..."

V naději, ovšem i trýznivém zmatku, jsem odjela zpět, domů. Čekala jsem. Čekala na znamení. Tapio zase se mnou jezdil autem do školy, tu hroznou učitelku jsem už nespatřila. Jednoho strašlivého, ponurého zářijového rána, kdy teploměr letošního léta poprvé spadl pod bod mrazu, tehdy, když černé mraky a ledový vítr začaly kvílet od severu a nesly s sebou první sníh, když jsem startovala svou Felicii (není-li to auto z Čech???) objevil se u mě bílý sob. Měl sedm výčnělků v paroží. Dotkl se mě studeným čumákem a dříve, než zmizel, jako by mě celou prostoupil. A já věděla, že konec mého trápení je tady.

To odpoledne zůstane v mé paměti navždy zapsané. Dosud vidím, jak se rozrazily dveře mé chalupy a do místnosti vpadl jásavý, zurčivý dětský smích...smích mých obou dětí! Dosud vidím před sebou rozesmátého Tapia, který se drží za ruku...to snad nemůže být sen, ani skutečnost... s mou dceruškou, s mou oplakanou Päivitär!!!
"Mami, mami!" křičí můj Tapio. "Učitelka zmizela! Ráno jsme jeli do školy a s námi do modrého auta nastoupili dva lidé, mluvící strašnou cizí řečí. Jeden z nich měl na batohu sobí lebku s parohy! Učitelka nadávala, to víš, nechtěla je pustit dovnitř! No ale oni se nedali a vlezli k nám! A když jsme před školou vystupovali, ten člověk, když nahazoval batoh na záda, píchnul učitelku tím parožím do zad! A ona...ona se před mýma očima úplně rozsypala, nezbylo z ní nic! No a najednou je tady u mě ségra, směje se a vítá mě...mami, ty jsi říkala tenkrát, že když někdo umře, že se už nikdy nevrátí, že ho už nikdy neuvidíme!!! Mami, proč jsi mi lhala?"

"Bratře, jseš si jistej, žes tý herdekbabě dobře rozuměl, kdy přijede v tom svým tranzitu?" oslovuje mě zkřehlý Pláča.
"Jo snad jo, teda jestli nás zase poveze ta divná bába..."
"Ať nás veze třeba kníže pekelnej, hlavně abychom už byli v Inari! To víš, místní ravintola čeká...Teda, to je klendra! A ta tma...Poď, zazpíváme si! Polární noc, má zvláštní moc, člověka popadne smutek..."
Přidávám se: "Němec, či Brit, muslim, či Žid, každej by nejrači utek! Tam, kde hynou rosomáci, tam kde hynou sobi...jó! Čech se přizpůsobí!"
"Hele, už je tady!"

Na parkovišťátko přijíždí nám dobře známý modrý tranzit. Otevírají se dveře a my zase po týdnu vidíme tu vrcholně nesympatickou paní, řidičku školního taxi a učitelku v jedné osobě. Míříme k ní a vítá nás její zlý, ledový úšklebek, kterým obzvláště ostře sjíždí mé nalezené sobí paroží, přikurtované k batohu.
"Dvakrát Inari!" hlásím.
"Deset euro čtyřicet centů! To jako chcete vézt tu hnusnou lebku?"
Krčím rameny a lezu pro jistotu dovnitř, odkud se mi bude už líp hádat.Přece takovouhle trofej nevyhodím! Paroží se skřípotem naráží na polstrování auta. Ženská za volantem se zlobně otáčí:
"Pozor! To snad nemyslíte vážně! Pche, turisti..."
"Bacha, bratře", mračí se Pláča, "ta megera je nás schopná kvůli těm tvejm parohum vyhodit! Dávej na to bacha, vždyť bysme tu shnili..."
"Bez obav!" hlásím. "Hlavně, že jsme v teple! To by si mohla zkusit prudit kvůli paroží! Zaplatili jsme si, tak ať je ráda! Jestli bude prudit, tak jí tim sobem píchnu do řiti, uvidíš!"
"Prosimtě hlavně v klidu..."

Vyjíždíme sami depresivním úsvitem, mlhou a ledově chňapajícím šerem. Míříme tou rozhoupanou, uzoučkou silničkou na severovýchod. Čas od času tranzit zastaví, aby nabral prťata, jedoucí do školy. Neuniká nám nápadná bledost a zamlklost těch laponských ubožáčků, které čeká šichta ve školních škamnech.
"Teda to jsou mrtvolky!" dí Pláča. "To jsem ještě neviděl, takový bledule! A jak mlčej! Voni chudáci pořád mlčej! No to je země...huh!"
"Tady je fakt divnej kraj," odtuším. "Jako by tu šlo nějak vo kejhák...Fakt divná atmoška!"
Děti bledulky mlčí, neuniká mi však, jak se na nás upřeně dívají, poslouchají tiše, beze slova naši řeč, křečovitě se drží madel a civí na nás.
"No ty asi nikdy neviděli cizince! Proč tak vejraj?"
"Nevim.Divný. A ta baba? Co je to za bezcitnou mrchu?" glosuju při zjištění, že ta ženština klidně nechá na silnici v té strašné tmě, mrazu a mlze klidně čekat zkřehlou bledulku, jede dál, zajede po vedlejší cestě k nějaké samotě, nabere tam jinou bledulku, otočí to zpět a teprve potom nabere toho chudáka čekajícího.
"Ta je blbá!" dí Pláča. "Co by jí to udělalo tu holčičku nabrat rovnou!"
"Je to asi ňáká sadistka."
V tu chvíli, jako by nám ta ženská rozuměla, otočí se na nás ledovýma očima a praví:
"Smrskněte se trochu! Vezu děti do školy! Ten batoh s těmi parohy tu dost překáží!"

"No to je pohostinnost, za deset éček..." prskám, ale pro jistotu činím, jak je mi přikázáno. "To jsem teda ještě nežral, tady ve Finsku, takovou nepříjemnou bytost!"

"Tady je to všechno divný", nakazil se už Pláča. "Hlavně klid, ta je nás fakt schopná vyhodit někde v močálech! No teda, tady bych asi žít jako dítě nemoh. Držet hubu, a do školy. Ze školy, držet hubu. Proč si ty děti sakra ani trochu nepovídaj? Proč furt mlčej? Vždyť z nich vyrostou sociální debilové! Myslíš že tu maj nějaký sociální kontakty? To je fakt zajímavý! Oni promlčej celej život!"
"Tak," dělám chytrýho, "je brzo ráno, kosa, mlha! Taky by mi asi nebylo do řeči, kdyby mě čekal vopruz ve škole, je navíc pondělí, žejo, a já musel stát tady na tý silnici a čekat až se tý babě uráčí mě nabrat..."
"Nojo, ale stejně je to divný. Já v takový situaci jednak třeba budu rád že vidim kámoše a řeknu mu aspoň ahoj! Oni nic, ani se nepozdravěj! No nebo bych aspoň řek něco jako - to je zpruz, zase škola - nebo tak! Ale oni nic!"

Najednou vidím, jak na mě kouká jedna z bleduliček, ale trošku jinak, než ty ostatní. Mám pocit, jako by mi chtěla něco říct. Povzbudivě se na ní usměju, ale ten úsměv mi tuhne, když vidím, jak je úplně průhledná, jako by už ani nežila. V žilách se mi zastaví všechna krev, když ucítím na své ruce studený, jemný dotek. Jako by na mne sáhla mrtvola. Dívám se do bledých očí v bledé tváři a najednou slyším ten úplně nejtenčí a nejsmutnější hlásek na celém širém světě:
"Hän imee minua!"
"Mitä?" Co?
Bledulička chvilku mlčí, se strachem těká očima na mě a na učitelku, její široká záda za volantem:
"Hän imee minua!!"
Krčím rameny. Pláča se ptá:
"Co ti chtěla?"
"Nevim, to slovíčko neznám!"
"Máme přece slovník! Mrkni se!"
Hledám, listuji slovníkem:
"Hele, to je divný...Imeä - vysávat! Imen-imet-imee! Ona říkala - Ona mě vysává!"

"Hele, tohle je fakt divný.Něco...něco není v pořádku..."
Mlčíme už taky.

Konečně je tu Menešjávvri, ta cesta jako by trvala několik hodin. Stavíme před školou. Ženská naznačuje, aby všichni vypadli. Končí tu, dál do Inari pokračuje autobus. Chci se zeptat, jak to bude s lístkama, jestli už máme placeno až do Inari, nebo jestli musíme připlácet. Ale ledový pohled té ... čeho vlastně... mě odrazuje.
Všímám si, že v autobuse sedí za volantem nám dobře známý Vrhač, onen muž pevné ruky, se kterým jsme kdysi jeli z Ivalo do Inari, jemuž jsme se tak nezřízeně obdivovali, když házel ze sedadla noviny přímo do schránek na kuřích nožkách.

"Ty bláho, Vrhač!" vydechujeme úlevně. "Konečně někdo normální!" Jako kdybychom vylézali z pekla a viděli před sebou světlo boží, takovou moc má na nás flegmatická, sympaticky usměvavá tvář mladého šoféra.
Soukám se z auta. Babice stojí metr ode mě, dohlíží, abych jí parožím neprotrhl polstrování...Nahazuju ztěžka batoh na záda. Vtom cítím, že se mi "podařilo" ostrým úlomkem parohu učitelku pěkně nabrat!
Pomalu a ztěžka se otáčím, abych se omluvil, ale tam...tam NIKDO!!!

"Hele, vona zmizela! Viděls jí? Kde je?"
Zmateně se rozhlížíme. Baba se asi propadla do země!
Místo ní tu je, kromě dětí a Vrhače, jakýsi stařičký Saami, kde se vzal, tu se vzal, jde k nám a s širokým úsměvem ukazuje na paroží. Hrdě přikyvuju, konečně někdo, kdo to ocení, jakej jsem panáček!
"To je paroží se sedmi hroty!" zachrastí hlas starého muže, jeho pomalá, protahovaná finština.
"V něm je veliká síla!"

Nechápu. Že by se mi finština tak pomotala v hlavě, že už vůbec nerozumím? Síla? Snad naopak! Herdek, vždyť se mi během cesty začala odlamovat sobova dolní čelist! Uchopím ji, zkusmo s ní zakroutím a cítím, jak se odděluje od zbytku hlavy. Mířím s ní k popelnici, dosti zklamaně. Saami jde se mnou. Když otevírám popelnici, dotkne se mě letmo, usměje se a povídá:
"To nevadí! Vždyť jsi pomohl! Zachránil."
Nerozumím.
Lezeme k dobrému Vrhači. Nechce po nás peníze, zavírá dveře a sami jedeme dál.
"Hele, já už asi nebudu chodit na finštinu..." dím pobratimovi. Já tomu chlapíkovi vůbec nerozuměl...to, co říkal, vůbec nedávalo smysl! Hele, tohle bylo dost divný.Tohle ráno.Jsem tak nějak mimo!"
"Kašli na to." odvětí Placzkowski. "Asi nějakej sámskej dialekt. Mektáš dobře, obdivuju tě! Naopak, napadlo mě, že se sám po návratu přihlásim na finštinu! Tady mě to fakt dostává!"
Jedeme směr Inari, den se prosvěcuje, Vrhač brzdí u kastlíku, otevírá dveře a bere do ruky svazek novin...

<<< x >>>