RUNA JEDNADVACÁTÁ
S DVOUDECKOU V BOTÁCH

Tuto runu smáčí neustálý déšť a podnebí se ochlazuje. Ještě jeden potok a kašlu na to! Češi nepsat tady! O finských rybářích a modlitbě k Suurikale. Potměšilý Ilmanlihaa vyklízí pozice. Jaké to je, když mráz zalézá až do páteře. Opouštíme Lemmenjoki v pravý čas. O milé kavárnici a příznivci Suomen Air Force. Další mrazivá noc a kalné ráno předznamenává děs chvil budoucích.

Vyjdi bratře do té sloty
I když nemáš suché boty
I když spacák pelichavý
Neochrání tvoje zdraví!

Suurikala, matka rybí
Pozná, že ti maso chybí
Pozná že jsi panáček
Pstruha pošle na háček!

V Njurgulahti v kavárně
Tam ti bude náramně!
Tvoje údy v sauně tají
Dřív než v mrazu hodíš Hají

Mlha, vihma, kluzko,zima. Tyto čtyři fenomény, neodvratné jako čtvero živlů přírodních, determinují naše další putování. Teploměr ukazuje 7 nad nulou, když se noříme do stále hustšího borového pralesa, jež nás přivádí pomalu zpět k veliké Lemmenjoki. Asi po hodině štrapáce nalézáme odbočku ze stezky, jež dí, že po kilometru necelém směrem jihozápadním se nalézá místo, kde zlatokop nalezl v letech čtyřicátých první valoun zlata. Zanecháváme na odbočce batohy a jdeme se podívat, kde začala zlatá horečka. Cestou vtipkujeme, neboť v tomto prachbídném počasí obzvlášť vyniká statečnost a odhodlanost prvního zlatokopa, který se vydal do nedozírné divočiny s pánvičkou a lopatkou, aniž by vůbec tušil, zda jeho námaha bude korunována úspěchem. Přelézáme jednotlivé hřebeny a prolézáme strže, kudy vedou potoky, přítoky Lemmenjoki. U jednoho z nich si představujeme vyčerpaného zlatokopa, jež už po sté zaryl lopatkou do písku, převrátil pár kamenů...a zase nic! Vidíme jeho ošlehanou tvář, staženou do šklebu při představě, že se vrátí do rodných Helsinek s prázdnou a jeho kamarádi v teple hospody vysmějí jeho naivitu. Při této představě zlatokop zakoulí očima, udeří pánvičkou do kmene borovice a z posledních sil zasípe:
"Ještě jeden potok a kašlu na to!"
A tato strašlivá, fatální přísaha uspokojí bohy Saamieatnanu a on doklopýtá po dvou stech metrech k dalšímu potoku, zakopne o kořen a hubou vletí přímo do potoka, kde si rozrazí frňák o čtvrtkilogramový ryzí valoun!
KULLAN ENSIMMÄINEN LÖYTÖPAIKKA! hlásí nápis vytesaný do stylové dřevěné cedulky. Před námi se otevírá schůdky opatřená strž k prvnímu zlatonosnému potoku, lezeme na ta slavná stará místa mamonu. Pochopitelně blbneme, hrabeme se v ledové vodě, s šíleným výkřikem vytasíme z koryta nějaký ten křemínek či žuličku, poulíme oči a jako na lesy řveme: ZLATO! ZLATOOOO!!! Kamínek odsud, ze zlatonosného potoka bereme každý s sebou, "ať se nás držej prachy, bratře, páč prachy sou prachy, prachy dělaj svoje, prachy sou prachy, tak to je..."
Blízko je už tupa Kultahamina, konečná lodní dopravy po Lemmenjoki. Místo to je hrubě pěkné, malinká chatička tak pro čtyři pod příkrým srázem, na písčitém břehu posledního z rozlivkových jezer Láskořeky. Hned nad tupou nacházím kapitální trofej, kterou jsem tak trošku od parku Lemmenjoki očekával - pořádnou sobí lebku s mocným parožím! Hoj a hej! Sobi celého světa, spojte se! A dovolte mi vzít ten pomíjivý artefakt vaší majestátnosti s sebou, do míst, kde sobi vymřeli s Mamutíkem a Veverčákem!
Lebka je čerstvá - až moc, musím ostrým kamenem, podoben pračlověku, oškrabávat z kostry šlachy, které rosomáci nestačili okousat! Uvádím lebku do přijatelné esteticko-hygienické podoby a pevným lankem, prozřetelně nalezeném na Morgamoje, kurtuju trofej k báglu. Ať každej čičmunda vidí, že neznám bolest!
V tupě jen tak ze zvyku prolítáváme návštěvní knihu. Bohužel, ohledně českých výplodů, opět nejsme zklamáni. Krom Janičky a jí podobných nacházíme báseň jakési "Martinky", zřejmě až po uši zamilované do jakéhosi Přemečka:
"Přemeček mě v noci hřál
a nic si za to nepřál..."
"Fuj!" ječím zhnuseně a odhazuju knihu, aniž bych báseň dočetl, neb na Kámásútru tady, v pralese, po boku s drsným Placzkowskim, opravdu zvědavý nejsem!
"Sex and violence!" hlásí Pláča. "To sou věci, který se dělaj, vo kterejch se nepíše! Co my pak tady, chlapi..." tuší zadumaně.
A mě napadá asociace s lety těsně poté, co rudý v Čechách na hubu pad, když bylo možno viděti v příhraničních německých sámoškách, supermárketech a tak vidět varovný nápis : ČEŠI NEKRÁST TADY, mě napadá si pořádně naslinit tužku a do knihy vepsat stejně zlobné a bezmocné: ČEŠI NEPSAT TADY!!! ale pak to nedělám, protože když je někdo blbej, tak mu ani státní návladnictví nepomůže, že...
Vyrážíme na další pouť, k dobré Ravadasce. Cesta vede členitou krajinou, tu podél řeky, tu zas drsným stoupákem do balvanitého pralesa, tu zas čtvrtmetrovým borůvčím, fikaně pod svým zmáčeným listovím ukrývající ty nejkluzčí kořeny Laponska...Všímám si, že bratr v boji je nápadně zamlklý, pobledlý a bez nálady. Snažím se decentně dotázat na příčiny jeho nálady. Moc se to nedaří, až po chvilce zahučí:
"Borůvky zajebaný! No není mi do smíchu, když mám v každý botě dvoudecku vody...ty podělaný Reichle, jazyk blbě přišitej, teče do nich jak do Titaniku a já znám bolest! Venku sedum stupňů a já si dávám vodní lázeň vod nohou...A ten smrad! Pasky z Jirky neřekly poslední slovo! Interiér mejch bot připomíná biotop kde žije sám Pahaoja! A už zas cejtim jeho věčnej, čpavkovej smrad..."
Celkem chabě dodávám oblíbenou hlášku: "no je to řehole, neuděláš nic", protože to je pravda pravdoucí. Tím spíš.
V zimě ani neobdivujeme znovu magnificentní vodopád, jeho ledové vody spíš evokují pod olověným nebem rychlý přechod léta v zimu a také to, že v Pláčových botách hledá Pahaoja svůj azyl poté, co jeho bažiny vypil Radovan Kunc.
Dotrmácíme se k oblíbené tupě Ravadasjärvi. Plán je jednoznačný: roztopit kamna v tupě a usušit boty, ponožky a kalhoty!
Nejprve musím z tupy ven, když Pláča sejme boty a mezi stěnami se zhmotní černý, smradný Pahaoja. Jsem chytrej a radím:
"Jakmile přijedeš domů, dej ty boty vyvařit, vysušit na čtrnáct dní na balkon a pak je foukni na dva tejdny na mrazák! A jestli budou smrdět dál, tak sem Putin..."
"To sou mi metody," brblá Pláča. Vyvařit, vymrazit...Co dyš se rozpadnou?"
"No to je dost pravděpodobný", usmívám se pod pachem amoniaku skrčeným nosem. !Ale aspoň máš záminku je vyhodit! A svést to na mě. Copak bys moh v těhle botách do dívčí společnosti?"
"Obávám se že ani do mužský" odtuší kamarád. "To je puch...fuj...já, lev salónů, vymydlenej čistej kluk, růže sama, a teď SMRDIM...teda BOTY mi SMRDĚJ...hm, hm, vyvařit, vymrazit, uvidíme..."
Jenže nic nejde podle našich představ. Sušíme ponožky nad kamny a abychom urychlili proces, dáváme na plotnu polena a na ně klademe fusky. Bohužel, v nestřežené chvíli jedno poleno chytá a od něj i další Pláčova trekkingová ponožka...takže to máme 2:0, slušný skóre, jen co je pravda!
Kámoš je bledý vzteky a kdyby byl po ruce někdo, kdo za to může, za tohle počasí, zimu, mlhu, spálený ponožky a tak, pozná, jak chutná černá ocel puukka mezi žebry.
Já se radši klidím ven a klábosím s Finy, kterých je tu opět požehnaně. Narážím zase na ty dva dědy, kteří tu už byli před třemi dny. Kecáme o počasí. Prý se to nemá moc lepšit. Naopak, příští týden by v Laponsku mohly nejvyšší teploty vystoupat jen ke 4 C a nelze vyloučit první sněžení. Vize výpravy do rokle Kevo na samém severu Finska se dosti vzdaluje realitě, při Pláčových bídných, děravých botách a mém obstarožním, vypelichaném spacáku. Prvotní je však přežít Lemmenjoki.
Před námi je další nepříjemnost - tu přetěžkou igelitku, visící v tupě, nacpanou našimi věcmi, které jsme v uplynulých třech dnech nepotřebovali, je třeba přebalit zpět do batohů. Ojoj! I sobí paroží na mé dislokaci úpí. Batohy se nafukují do obří hmotnosti a to již nemáme skoro nic k jídlu! Ojoj, nevesely truchlivy ravadaské kraje...

Pláča hlásí, že jeho boty i fusky nejsou již mokré, ale pouze vlhké. Vyrážíme tedy. Naším cílem je tábořiště Härkäkoski, asi 4-5 kilometrů odsud. Batohy se pěkně pronášejí. Ale neva. Člověk by neměl lenivět a usnadňovat si život, na druhou stranu nepřemýšlím, že bych do batohů přiložil ještě pořádnej šutrák. Lodičkou, tím geniálním lemmenjockým šífem, opět kvačíme na jižní břeh.
Brzo končíme na milém, sympatickém tábořišti na Härkäkoski, které je dosti podobné tomu na Sieriknivě. Tedy až na jeden rozdíl - zde táboří 2 Finové- rybáři.
Nechápu jak je to možné, ale ti dobří mužové ihned, z dálky poznávají, že nejsme Finové, protože se smějí a hází po nás: "Where are you from?"
Dáváme pokec, jsou to dobří pohodáři. Zatímco Pláča připravuje dřevo na hranici, rybáři se chlubí svým úlovkem. Pravdu povědíc, není to nic moc. Na stole právě kuchají šest pstroužků, z nichž ten největší má asi 25 centimetrů.
"Tady, na Lemmenjoki je rybaření dost na nic." dí jeden z rybářů, vousáč v klobouku. "Tohle je úsilí celýho dne. Tady už jsou ryby dost vylovený, chytá tu strašně lidí a řeka je malá. Jo, to v divoký oblasti, na Vaskojoki a tak, to bylo jiný kafe! To jsme se cpali k prasknutí!"
Však - co já bych dal za byť jedinou rybu v našem břiše! Velmi závistivě pozoruji přípravy opulentní hostiny - Finové krájí na kostičky brambory, budou dělat kaši a k ní...už cítím tu neuvěřitelně libou vůni pečeného rybího MASA...ojoj, musíme taky zkusit štěstí!
Vždyť - copak není možné, že ponurá nálada mého parťáka, jejíž šedočerné barvy plně chápu a respektuji, pochází z faktu, že my, vyhlášení milci zvířat v jakékoli poživatelné podobě, již několik dnů, podobni Hipikovi ze Sisar Kuu žvýkáme pouze stravu rostlinnou, na Morgamoje pravda zpestřenou poživatinou z říše Fungi? Těstoviny, sušená zelenina, houby! Houby, zelenina, těstoviny. Zelenina, houby, těstoviny. Furt dokolečka!!! Máme ještě v báglu dvoje těstoviny, trochu té sušené zeleniny a všude kolem rostou houby. Podivná perspektiva bůčkojedů! Hipik, Antti a jemu podobni by byli jistě nadšeni z naší proměny, my však víme, že tato proměna je hrubě nedobrovolná. Oba již cítíme, jak se nám těstoviny lepí na patro s pachutí trpkého výsměchu. Oba, za bezesných nocí, naslouchaje kvílení větru a šepotu chapadel mlhy, slýcháváme uvnitř hlav chechtavý skřek boha Ilmanlihaa, pro nás nejstrašnější bytosti neviditelné, boha Bezmasáka! On se nám chechtá každou vteřinu našeho bytí, mstí se nám za své pokoření, které zažil v Lapinjärvi...On, děsuplný Bezmasák, v kápi z čerstvě vyrašené brokolice, v hávu z bambusových výhonků, ozdoben šperky ze zrní cizrny, žlutého hrachu a sezamového semínka, již tuší, že v tomto lítém boji nad námi zvítězí a naše neduživé, abstinencí od masa do morku kostí vysílené tvory, smete do věčné propasti strádání, kde na stromech roste černý celozrnný chléb, místo písku řeka nese po dně ovesné vločky, kde se v strohých, nuzných vývařovnách ti místo číšníka klaní sarkastický beduín, přinášeje ti místo vepřové kuskus a místo piva zelený čaj...Děsivá představa!!!
Jdeme na ryby!!!

Vědom si slov rybářů, vím, že bez naklonění přízně sámských bohů, nemáme příliš šancí na přežití. I otáčím se pokorně k severu a šeptám posvátné, staré zaříkávání:
"Ty, věkověčná Suurikalo, Matko Prarybo, paní v rybím těle se sobími parohy na hlavě, ty, jež čas nekonečný dlíš na svatém dně velkého Inarijärvi, ty vidíš, všemohoucí, naše nekonečné trápení! Ty, Suurikalo, slyšíš s námi strašlivý chechtot Bezmasáka, který si již brousí své kapustové pracky na naše nevinné duše! Ó, prosím tě jednou, prosím tě devětkráte, Matko Prarybo, sešli na naši třpytku jednu jedinou dceru tvou, v podobě pstruha tučného, obětuj jednoho z nesčíslných tvých chráněnců šupinatých, jednoho jediného a nebudeme již chtít více!"
A stromy se zavlnily a voda se zčeřila. Nahazuju.

Po deseti nahozeních v černé proudící vodě jezerořeky Pláča ztrácí trpělivost:
"Dej to sem, bratře! Jsi sice rybář, protřelej šéf vltavskejch ouplavů, ale tady, v Laponsku, prostě nemáš kliku!"
Předávám prut. Pláča nahazuje. Třpytka padne do vod neproniknutelných a Pláča se ušklíbne a přidává zaklínání, které zabralo tehdy na Luirojärvi:
"Bratře, co mám dělat, kdyby mi zabrala..."

Věřte nevěřte, hulte nehulte, milí čtenáři a něžné čtenářky, myslete si o mě, že jsem bloud, tlučhuba a darmojed, ale pravdou pravdoucí, při které je mi sama Suurikala svědkem, vy kopiníci, husaři a huláni, sotva tahle vědmá slova zazněla, rozkmitala se špička mého proutku v mocné amplitudě, signalizující ÚLOVEK!!!

Ječíme: Ryba! Maso! Je to tam! Neskutečný! Zabralo to!
Pláča zkušeně na břeh tahá Pstruha! Ryba je podstatně větší, než byly čudly od finských rybářů. Má určitě dobrejch 35 cenťáků a boky masitý, pevný a lesklý.

Padám na kolena do písku a volám:
"Díky, Suurikalo, Matko Prarybo, žes vyslyšela naši zoufalou prosbu! Ó děkujeme ti za ten vzácný dar, který nám život retuje!"
A beru rybu do ruky a říkám:
"Děkuji ti také, dcero Rybo, že ses pověsila na náš háček, jen a jen proto, abys zasytila naše scvrklé žaludky a proto přijmi smrt z mého puukka, neboť jednou, v čase neznámém, zase naše smrt uzavře kruh a my se staneme Tebou, my se staneme Přírodou..."
Zkušeným pohybem tasím puukko a zbavuji rybu života. Z jejích útrob vyjímám játra a jikry a syrové je, po vzoru saamijských noidů, pojídám, bych získal sílu Ryby, sílu bojovníka proti Bezmasákovi a jiným Temným.
Vnitřnosti házíme do křoví s modlitbou:
"Ty, Pahaahmo, rousnatý pane rosomáků saamijských, zde máš v křoví vrbovém vnitřnosti dcery Ryby, abys nasytil svůj bezedný žaludek a nás, Pojídače masa, nechal na pokoji!"

Po tomto rituálu, ukončeném oškrabáním šupin, míříme k ohništi, připravit krmi.
Však moc Bezmasáka je obrovská a on to nechce vzdát. Jakto? ptáte se možná.
Takto: Po celou cestu jsem kamarádovi k smíchu, tím, že neustále, den co den, ztrácím a opět nalézám nejrůznější věci ze svého batohu. Mapy, busolu, pláštěnku, koření, kartáček na zuby, puukko, kuksu. Atd. Ve chvíli, kdy prohlídnu úplně všechno, vyloupne se hledaný předmět na tak jasném a viditelném místě, že musím v potupě bít čelem o kořeny. Takže se Pláča ani nepozastaví, když horečně zatápu v batohu, vyházím z něj podstatnou část věcí ven, bezmocně rozhodím rukama a ohlásím:
"Bratře, jsme v řiti! Ztratil se alobal! Alobalovej svitek určenej k obalení ryby a jejímu opejkání v popelu!"
"Cha" prskne panáček, "to už tady dlouho nebylo! Zrovna jsem přemejšlel, co je na tobě divnýho v posledních dnech, a už to mám! Už´s dlouho nic neztratil a nenašel!" A odvrátí se zas k ohni, jež umně rozdělává.
Beru si to k srdci, vyndávám z báglu úplně všechno...otevírám všechny tajné i veřejné kapsice...a tentokrát nic!
"Hele, teď je to seriózní záležitost! Ten alobal fakt nemáme! Já ho dával na Ravadasce do tej igošky...teď tu prostě není...a to není buzola nebo kamínek pro štěstí, kerej někam zapadne, to byla role jak kráva, ouplně nová, nenačnutá..."
Pláča prohledává s pečlivostí celníka můj i svůj batoh. Je to tak. Konečně jsme něco opravdu ztratili. A to v den, kdy to konečně potřebujeme! Neumím si představit lepší příklad Murphyho zákona, nyní, hladoví, utrápení vegetariánstvím, poté, co se nad námi slitovala sama Suurikala, nemáme do čeho rybu zabalit, nemáme si ji jak připravit! Joj, jasně, šla by opect na klacku, ale to je podstatné snížení kvality krmě...takovej pstroužek vypečenej v horkym popelu tak, že se dá jíst i s kostma, s křupavou kůžičkou, vylepšenou zeleným kořením a drceným chilli...
"Hovaďáku!" prská Pláča, "tys ho určitě strčil VEDLE IGELITKY a nějakej dobrý finský matky syn už si v něm vobaluje stejkanec...ach jo, to je smůla, to je řehole", lamentuje.
Snažím se svou chybu napravit. Vyrážím za bratry v rybě Finy, třeba budou vybavení...
"A bez alobalu se nevracej", houká za mnou kámoš, "copak jsme tu rybu chytli proto, abychom jí teď, dekapitovanou, vykuchanou, voškrabanou, nasolenou a vokořeněnou hodili do křoví rosomákům?"
Finové se na mě z dálky smějou:
"Tak co? Jakej byl lov?"
"Paráda, pohodička!" odpovídám. "Máme pstruha, většího než vaše největší ryba, a je to nářez, je to bomba, protože my, nešťastný, už celej tejden nevokusili, jak chutná maso!"
Rybáři soustrastně pokývají hlavama, vím, že jsou ze stejného bratrstva, vím že v jejich stanu se houpe na šňůrce oběšený Bezmasák, se srdcem proklatým rybí kostí.
"Ale je problém. Nemám alobal. Nemáte prosím alobal či něco jemu podobný, něco, v čem se dá obalit ryba a upéct v popelu?"
Finové zkroušeně vrtí hlavou. Ojoj, říkám si, takže přece jen dcera Ryba skončí v rosomáčí mordě? V tu se jeden Fin zvedá od ohně, s gestem osvícení. Jde ke stanu a nese mi...ó díky Veraldenolmai, tu úplně nejepesnější věc, drátěný opékač na ryby s držákem, věc, kterou hezky sevřeme rybičku do svěráčku a dáme jí nad řeřavou pahrebu...už se mi sbíhají sliny...
"Děkuju vám, bratři v Rybě!"
"Bratře, neznáš bolest!" hodnotí výpůjčku Pláča.
A už se nad žhavým uhlím opéká dcera Suurikaly, už to voní ve vzduchu, ta vůně dražší než ambra řeckých bohů, více než jakákoli voňavka, coco channel či parfum pařížskej...MASO!!!!!!

Pokrm je ... nemám slov. Masíčko, šťavnaté a propečené, kůrčička kořeněná, kosti se rozpadají a my můžeme zbodnout rybičku od žáber až k ocasu, aniž by jediný kousek jejího pro nás stvořeného těla přišel vniveč!
Sedíme pak u ohně, se skelnými pohledy, v blaženosti Buddhy a hladíme si nacpaná břicha. Víme, že jsme zachráněni.
A není ještě všemu konec. Porážka Bezmasáka je drtivá a konečná. Po hostině k nám totiž přichází jeden z rybářů a povídá:
"Pánové, nemohli jsme poslouchat ten příběh smutnej temnej, jak jste tejden bez jedinýho kousku masa...My zejtra ráno už končíme, vracíme se domů, tam dolu, do starýho Tampere...A zbylo nám pár zbytečnejch potravin. Tady máte, je to vaše....
Do klína nám padá nejen celý reikäleipä - tvrdý žitný chléb s dírou, černý výživný suchar, ale hlavně...obrovská konzerva plná sobího luncheonmeatu!
"Děkujeme, bratři v Rybě, až příště půjdeme poutí po zemi saamijské a potkáme nám podobné, trpící, i my zajisté najdeme v záhybech našich dislokací zbytečný kus masa..."
"Ať vám chutná, kluci! A pozdravujte Jágra..."

Pláča se dostává do extáze, podoben černošskému medicinmannovi, tančícímu nad bubny v ohni:
"Cha! Štěstí se na nás usmálo! Masa ranec! Bratře, Bezmasák zase vostrouhal! Máme maso! Ema má mísu! Já tady přísahám před všema rybama z Lemmenjoki, že se na týhle výpravě už nedotknu těstovin, i kdybych měl chcípnout! Ráno k snídani bude sobí lanč, k večeři v Njurgulahti poronkäristys! A pak, ať pojedem do Keva či do Karélie, narvu si radši bágl masem, konzervama, buřtama, radši budu pod tou tíhou potit krev, radši povleču tu váhu nelítostnou, než abych byl jedinej umrněnej den vodkázanej na ty nízký a prázdný těstoviny, který vemu do huby leda každýho dvacátýho srpna, leda na Den Soba! Howhg!"
I stalo se tak.

Zvláštní věc. V noci je jen slabě nad nulou, však nesněží, ale mocně leje. S tou teplotou nekecám. Poté, co mě zima vyhnala ze snu, zaměřil jsem svůj teploměr a jeho venkovní senzor naměřil při zemi pouhý stupeň a fous. Něco o laponské zimě pod širákem. Jako vandrák protřelý odlišuji několik stupňů noční zimy, klepání kosy, klendry jak bejk. Prvním stupněm spacákového promrzání je zima v prstech u nohou. Nic příjemného, ale dá se to přežít. Stačí zvolit jednu z mnoha relaxačních technik a odletět do snu. Tenhle stupeň bývá dosažen při skoro každém druhém nocování venku. Pomáhá též navléci ponožky, he.  Druhým stupněm je prochládání boku, kterým se zrovna dotýkáš země. To je už horší kafe, usnout se sice dá, ale často se musíš převalit na druhý, nezmrzlý bok. Spaní tedy nic moc, zažil jsem to třeba v Nízkých Tatrách. Pomáhá se intenzivně převalovat, a podložit si kritická místa ručníkem, mikinou atp. Třetím stupněm je pocit celkového chladu těla spojený s pocitem, že místo ledvin máš dvě sněhové koule. To se už člověk moc nevyspí. Ať se otočíš, jak chceš, vždy něco zebe. Docela zabírá rum, nejlépe v podobě grogu a kočičí kůže kolem beder. Čtvrtý, finální stupeň před zmrznutím je pocit, že místo páteře máš ledovou tyč. Tahle zima jde z páteře a odsud se lavinovitě šíří do zbytku těla. Na to nepomáhá nic. Leda se vzbudit, vylézt ze spacáku a dát si ostrý sprint, či pětikilometrový kondiční běh.
Dnešní noci dosahuji stupně 3, a nemaje rumu ni kůží kočičích, daří se mi objevit libůstky začínajícího stupně 4. Fuj. Nespím od tří hodin. Ráno se dostávám z oblblosti, teče mi z nosu a údy mám olověné, bez energie. Tasím rovnou dva "růžový", kolečka jménem Ibuprofen. A poď do mě, ať není po mě!
Čeká nás poslední den vandru po Lemmenjoki. Ráno je ve znamení chaosu, podobného tomu na Sieriknivě. Těžko se stíhá paralelní přikládání do ohně, šéfování čaje na vařiči, pečení reikäleipä na rozžhavených kamenech, ohřívání sobí konzervy v popelu, sušení stanu v kouři z ohně a sušení mokrých ponožek na kamenech ohniště. A když do toho ještě kouříš, hudruješ, umýváš nádobí a žvaníš s kamarádem, průšvih je na cestě. Ano. Snižuju skóre na 2:1. Moje exkluzivní zelené vandrfusky, zakoupené slavnostně před Cestou za nekonečným dnem (Norge 2000) zpívají svou labutí píseň na rozpáleném kameni. Ne, neporučíme ani větru, ani dešti, ani fuseklím. Relativně oschlý stan je ve skutečnosti vlhký jak deštnej prales, bágl tím opět těžkne. Vyrážíme.
Fazona nic moc. Zase nás čeká kluzký a členitý esker, Pláča valí vpředu a já, omámen nachlazením, moc nestíhám. Potím se pod pláštěnkou jako myš, sípám a představuju si v horečnatém snu, že jsem R.K., stíhající Pláču vpředu. Jinak bych to asi zabalil a dopředu se posouval na šnečím ocase, má-li ten ovšem vůbec nějaký...
Jinak si ovšem medíme, že opouštíme Lemmenjoki. Finové, lidé železných norem, považují začátek září za dobu vrcholící rusky, počasí nepočasí, vihma nevihma, razí do pralesů. Potkáváme jich během jedenáctikilometrové pouti do Njurgulahti rovnou dvacítku!!! Takže klopýtáme, když se na obzoru objeví Fin, zahlásíme s tváří předstírající neznalost bolesti hrdé Hei hei!, potkáme-li mladou Finku, přidáme drsný, však okouzlující úsměv.
Někde u odbočky na Joenkieli přestává pršet a na šedém nebi se, ó zázraku, objevují první modré trhliny. Co to je? Znamená tahle barva něco? Vždyť, kam naše paměť sahá, bylo nebe vždy šedé, mokvavé, mlhavé! Slunce! Probleskuje krajinou sice v sekundových intervalech, ale zaplať Bieggolmai za to, svinu svou pláštěnku a z batohu, mikiny a kalhot stoupá sytá pára.
"Oskar! Punťa! Aurinko! Let in the sunshine!" povykuje Pláča při té kráse, kdy na jedné straně nebe je nám dobře známé olovo, zalévající úchvatné hřebeny nekonečného pralesa lemmenjockého depresivní nahotou podzimní, v kontrastu s pásy slunečného vzduchu, který barví tytéž hřebeny do jarní velikonoční barvičky travičky. Paráda...
Sobí pasti, jak vznikaly eskery, o ledovcích, o sobařských konglomerátech, už ty cedule naučné stezky známe nazpaměť! Konečně se před náma z lesa noří Mustalampi a my pokořujeme v pravé poledne park Lemmenjoki!!! No, pokořujeme, to je silné slovo, myslím, tak by si mohl gratulovat panáček, který hodí kros z Njurgulahti do Angeli či Nunnanenu...my Lemmenjoki poznali a přežili...
Fotíme se u cedule národního parku samospouští a pak už parkoviště, silnička, první dřevěnice a rozsáhlá lučina Njurgulahti. "Oskar" bohužel nemá pražádnou sílu, i když občas zasvítí, tak studí, navíc teď prohrává další třetinu tohoto nekonečného mače a z nebes se snáší vihma. Hodláme provést pořádný průzkum civilizace, ohledně hospodic a zejména údajně nonstop otevřené sauny zdarma, ale nejprve je potřeba do sebe na oslavu a zahřátí vpravit nějaký ten alkohol. Hospoda Ahkun Tupa nelze přehlédnout. Je zde místním turistickým centrem (proboha jen si nepředstavujte žádný komplex skájskríprů, jde o nízkou a dlouhou dřevěnici) a aby nějaký Beduín si náhodou nerozmyslel zde utratit nějaké to desetieuro, zívá před hospodou obrovská modrá cedule, která avizuje, že nejbližší hospoda, kde se čepuje Lapin Kulta, je odsud 145 kilometrů, až v Tankavaaře!!! No žádnej žižkov...
Jdeme do knajpy a brzo do nás krom děsivé zimy vstupuje i zklamání. Restaurace je velmi snobská a drahá. V jejích interiérech, místo očekávaných artefaktů nádher přírody Láskoříčné, je pár zlatokopeckých návnad a zejména - téměř Bushovská propaganda Finského letectva! Všude nějakej ten vrtulník maketovej, stíhačka, bombarďák, barvy boje, sítě zelený, celty a cetky vojanský.
Typus za barem vypadá, jako by právě provedl výsadek. Uniforma, maskáč značky Tundra Today, u pasu nikoliv poctivé puukko, ale jakejsi bajonet. Oči ledový, nepřátelský, oči šizuňka knajpy v symbióze s hrdostí žoldáka.
Objednáváme grog a pivo. Huh! Ty ceny, bratře vojenskej, nespad jsi při doskoku padákem náhodou hlavou na šutrák? Pivko lahvové, značky Karhu IV A (medvídek Iva, jak glosuje Pláča), je sice asi ten nejlepší finskej lahváč, ale 4,20 éček za lahvovou třetinku...Grog? Jo, beru, 3,50 za panák rumu je standardní cena finských barů, ale kdo to kdy viděl, aby horká voda do grogu stála plný Euro??? Zvláště ve Finsku, kde v ravintolách je vždy voda zdarma, mnohdy i káva, saláty a podmáslí? A pak nám to docvakává. Tahle hospodice je tak předražená z jediného, prostého důvodu. Přebytky a nadhodnoty putují na výzbroj finské armády!!! Nemáme na to želudok a v ruce hrdě třímající předražený alkohomil raději míříme ven, do vihmy. Na to, abychom se zde naobědvali, taky není ani pomyšlení, palačinky 12 euro, poronkäristys 16 euro, pečený bělokur dvacku...
Raději trpíme v zimě. Pocit stupně 4, ledové páteře, se vrací i za bílého (spíše však šedočerného) dne. Je třeba nápoje rychle dokráknout a najít saunu!
Zkoumáme všerůzné budovy. Vypadá to tu chudičce a zapadle, domečky ze dřeva vypadají, jako by se měly každou chvilku zřítit, jsou to různé sklady lodí, lan a rybářských sítí.
Neuniká nám ovšem typicky skandinávský sroubek, avizující sice Cestovní služby Lemmenjoki a.s., ale pod tím hrdým nápisem se krčí čtvrtka s nápisem: KAHVILA, Olut 3,20E, Poronkäristys 10E!
Tak tohle bude naše základnice, až (jestli) rozmrzneme...Další papír napovídá, že existence sauny zdarma nebyla ledovým přeludem, v mlze vysněným. Malý sroubek při jezeře...to je ono!
Je to umývárka par excellence! Čisťoučká šatnice, místnost se sprchama a vzadu saunička na elektrická kamna!!! Ze sprch teče vroucí voda, rychle jdeme do naha. Nahazujeme termostat sauny, ale ouha...NIC!!! Saunová kamna jsou ledová jak Barentsovo moře, i když Pláča, technickej talent, hejbe různejma hejblatama, pojistkama, termostatama, ani bobek! Shit! Paska! Do riti! Klejeme mezinárodně, sytě a hrubě.
No neuděláš nic. Hlavně, že fachaj sprchy. Roztáčíme kohoutky a místnost se brzo zaplňuje životodárnou párou. Stojíme pod horkým proudem zmrzlí snad 20 minut, než začínáme pociťovat, že se nám do žil vrací krev místo ledové tříště...konečně cítíme ten prapodivný stav, kterému se říká TEPLO! Tak takhle dlouho jsem ještě nikdy nerozmrzal...Další čtvrthodinu si konečně lebedíme jako každý jiný ve sprše. Předtím to byl anesteziologicko resuscitační úsek. Ale nedá mi to, furt toužím po sauně, neboť sprcha je sice hyvää, ale přechod do venkovní krápavé zimy bude zase strašně heavy! Vydávám se tedy já, technický analfabet, mezi jehož největší dovednosti patří zašroubování prasklé žárovky, k termostatu. Skláním se nad ním a tážu se jej:
"Tak co, bratře, přece mi tady nebudeš tvrdit, že jseš rozbitej!"
Termostat škodolibě mlčí a z toho poznávám, že rozbitej není, že jen zkouší duchovní sílu došedších saunařů, protože přece...lidičky...zadarmo není nic! A ve Finsku, tam vládne poctivost. Rozbitej termostat by zajiskřil, ukáp ledovou slzičku a odvětil: "Baba, je to tak, kdosi se ve mně šťoural až mě celýho rozšťoural, omlouvám se, kamaráde, ale ze mě nevyrazíš ani stupínek..."
"Hm...tak kdo z koho?" Dotýkám se dvou termostatových knoflíků s různejma stupnicema a protože vím, že mínus a plus je mínus a černá je občas bílá a někdy taky zelenomodrá, dávám si záležet, pouštím do knoflíků svůj cit. Všímám si, že levej knoflík, když se zakroutí do polohy těsně vedle OFF, do modrý zóny, zajímavě klapne. To předtim nebylo. Druhej knoflík, kterej dosud mlčel, klapne, když se stáhne z osmičky na pětku, ale mlčel, ne, když ten druhej byl jasně v poloze ON. Našteluju oba hochy do pozice, kdy cvaknou a klapnou. A ono to funguje! Termostat se usměje, blikne a zahučí a z kamen najednou začíná proudit životodárné teplo!
Takže o technickou zdatnost tady, daleko v zóně duchů, vůbec nejde! Jde o to sebe i přístroje správně vyladit.
"Pláčo, jakej sem? Jede to!"
"Podcenil jsem tě hrubě, chlape!"
A jdeme do sauny! Tady teprve začíná ta lupsakka zpropadená, sedíme na vysoký lavici snad hodinu a půl, polejváme šutříky, paříme se a víme, že tentokrát žádná zchlazovačka v jezeře, kam vede od sauny dřevěné molo, nic takového, ale jen ryzí akumulace tepla do těla, pro chvíle příští...
V hlubokém odpoledni jsme připraveni zase žít. Je nám tak báááječně...

Usedáme do kahvily. Jaké bylo v Ahkun Tupě zklamání a militaristickej chlad, tady je to vrcholná lupsakka a příjemnej lidskej cit. Kavárničku, malinkou čistou, úhlednou a miloučkou místnůstku, jejíž zdi jsou pokryty mapami oblasti, obsluhuje usměvavá starší paní. Paní, co cení mou finštinu a vítá své jediné hosty maminkovskou přívětivostí. A už to nese na stůl, výbornýho Medvídka Ivu a poronkäristys, jasně, máme, ale je drahej, kluci, stojí deset éček...Drahej? To snad ne...dáme si dvě porce!
To, co se ocitá na našem stole, předčí očekávání! Obrovskej talíř, plnej tý nejjemnější bramborový kaše, hrubě máslem omaštěný a nahoře kopec temně červenýho sobího masa v nudličkách, na kraji hora kandovanejch brusinek! A jako odměna k tomu půllitr ledový vody, talíř s dvěma krajíci bílýho a dvěma černýho měkkoučkýho chleba a hrouda másla na potření!
Jdi se voběsit, militaristo hospodskej, tohle je konkurence, tohle je ráj!!!
Bukvíme si jako divoký prasata. Mňam! Tak tohle je poronkäristys! Ta chuť! Sobí maso je měkké, syté a chuti výrazné, plné, divoké. Ujídáme po malých kouscích, aby to blaho vydrželo   ne-li navěky, tak aspoň půl hodiny...
Slova díků a chvály na adresu té paní předobré neberou konce. Ta se usmívá, děkuje na oplátku a nese další Medvědy...

Rodí se v nás velkej plán. Slibujeme si slavnostně, že do pěti let uděláme akci, o které se bude mluvit. Seženeme dva chlapy, kteří se jako my narodili pro Sever, chlapy z jedné půlky drsné jak šmirglpapír, z druhé citlivé a jemné jako závoj nevěsty a s nimi...s vybavením obnoveným a batohy, ve kterých nebude ani jedna zbytečnost, přejdeme park Lemmenjoki v celé jeho impozantní šíři...odsud až do zapadlé vísky Sámů, ztraceného Nunnanenu, který leží kousek od norské hranice, kousek od bájného Enontekiö...200 kilometrů nedotčenou divočinou lemmenjockou, pryč od přecpaných srubů, davů turistů lovících barvy rusky, stranou cest značených i neznačených.
Moc hezky se to plánuje, moc hezky se to poslouchá. Ano, k Paskajoki jsme nedorazili, nezopakovali jsme panáčkárnu z Urho Kekkonena...Ale nebylo to zbytečné. Poznali jsme sílu pralesa a tundry Lemmenjoki, ochutnali ten na první pohled monotónní, však o to omamnější a opojnější elixír divočiny. Sílu jsme poklepali po rameni a řekli jí i sobě: Teď ještě ne.
Ale jednou ano. Nebýt této ochutnávky, asi by k tomu nikdy nedošlo. Tak je to správné.Tak to má být.

Večer budujeme tábor na louce, stranou od budov i parkoviště, při ohništi s železným kruhem. To je velký handicap. Nechápeme, proč mají lidi občas potřebu vše ohrazovat svými výtvory. Není to sice Mezi ploty, ale ten kruh železnej dusí vzduch, jež by jinak odspoda živil oheň a rozehrál hudbu plamenů, teď to čoudí, skomírá a prská, a to ještě jsme získali suchý dřevo zpod stříšky. Pokoušíme se kruh vykopnout, ale čičmunda, co to stavěl, byl finsky důsledný. Hoří to pofidérně, ale hoří. Nahříváme tlapky, blíží se další mrazivá noc.
Jdeme spát, ráno vstáváme na šestou, kvůli školnímu taxi do Inari, jedinému spojení s civilizací. Noc je příšerná. Brzy dosahuji stupně 4, bez příkras. Pláča si medí ve svém "Rolls Royce mezi spacáky" a mě mezi lopatkami mrazí ledová tyč. Není úniku. Odmítám dál předstírat spánek a lezu ven. V temnotě se honí ledové, černé mraky. Očekávám sněžení každou chvíli. Teplota + půl stupně. Nemohu dočkat úsvitu, nevěda, co nás v něm čeká...

<<< x >>>