RUNA DVACÁTÁ
LEMMENJOCKÝ KRUH

Zde se čtenář dozví o tom, jak se rozzlobil duch Paskajoki a seslal na nás déšť. O měkké variantě a hořlavosti trekkingových fuseklí. O tupě Ravadasjärvi a neocenitelné úloze žen v životě muže. O čarodějnici kterou zná každý kdo čte Severské listy. Alobal nehoří aneb Finové - nebuďte prasata! Co dělají bílé fazole z Hamé v divočině. Podpalovač ohně není určen k pití! O zlatokopectví. O úchylných českých zápisech v knize na Morgamoje.O lopatce na uhlí a zamčené sauně.Potkáváme ducha mlhy. Azimut 320. Valoun za 300 euro. Finové neznají houby a Radovan Kunc se vydává za studenta lesnictví.

Žertovat se nevyplácí
Když jsou kolem rosomáci
Donesou na Paskajoki
Že jsme blbí jako troky.

Déšť se na náš tábor snáší
A my sníme o guláši.
Ponožky u ohně hoří
Bota se do bažin boří.

Bez lihu je život těžší
Podpalovač to neřeší!
Na Kultale v knize hostí
Čech zabíhá do trapnosti.

S azimutem 320
Musíme se mlhou vracet
V tupě, kde jde řeč o kovu
Přízrak Kunce ožil znovu

Jsou věci, o kterých se nežertuje. Zapomenuvši na úctu k přírodě Severu, na strašlivý osud prokletí Radovana Kunce, trávíme první část noci v bujarých, pokory prostých debatách na témata, o nichž bylo hovořeno v minulé runě. Dopad na naše bedra na sebe nenechá dlouho čekat.

Rosomáci, kteří přiběhli k našemu stanu, aby ochutnali Pláčův uherský salám, strnou v hrůze, když slyší náš bujarý smích a zlehčování situace. I vysílají ze svého středu samotného Pahaahmu, aby běžel zatepla nabonzovat duchu Paskajoki, všemocnému pánu řek lemmenjockých a všech vod ve všech skupenstvích, že se do jeho revíru vloudili nevítaní vetřelci, jež se snaží jej oklamat a pokořit jeho sídelní palác, chatrč na soutoku řek Paskajoki a Vaskojoki. Jeden Pahaahmův skok sounož měří celou porokusemu, tak rousnatý pán rosomáčí spěchá. I přivítá jej duch Paskajoki ve své rezidenci ze shnilých trámů a nevěřícně kroutí hlavou:
"I oni podlehli snad zhoubě pýchy nad vlastní silou? Díš mi, rosomáčí bratře, pravdu?"
Rosomák Pahaahma na důkaz souhlasu mocně vrtí ocasem, až se na úbočí Látnjoaivi zvedá ostrý vítr. I zachmuří se duch Paskajoki a praví:
"Budiž vítr, zima a déšť! A uvidíme, jestli ti panáčkové změní názor!"

Sotva se nám daří usnout, probouzí nás kulometné staccato těžkých, studených kapek na vypjaté plátno našeho stanu. Začíná ledový přívalový liják. Náš stan je bohužel otevřený, což je čistě moje chyba. Trpím totiž od rané pubescence podivným nočním děsem, který pravidelně přichází tehdy, spím-li v uzavřeném prostoru, kde vládne tma. Tehdy se vztyčím, zoufale vyjící a ječící nepopsatelnou hrůzou z pohřbení zaživa. A sápu se ven, za jakoukoli cenu. Na letním pionýrském táboře v Koutech to odnesl stan, který jsem v děsu rozerval na cáry, jednou na Dobříši, po pitce bujné, následoval nocleh na temné půdě stodoly. Tehdy jsem v záchvatu hrůzy, deroucí se ven, na měsíční světlo, shodil těžký dubový stůl asi 3 cm od hlavy tehdejšího kamaráda Ivoše. Proto jsem nyní nechal stan otevřený, abych si ušetřil děsuplný noční zážitek.
Což o to, zážitek s řevem do lemmenjocké noci jsem si ušetřil, neušetřil jsem ovšem náš stan od zaplavení vodou. Po probuzení je již pozdě stan zavírat. Dolní části spacáků, půl stanu a boty v nohách jsou durch promočené. Volky-nevolky musíme na místě uznat, že za takovéhoto stavu věcí se pochod na Paskajoki stává dosti nereálný.Parťák mě proklíná. Pro mě naštěstí, pro celkovou situaci na neštěstí liják pokračuje až do rána. Všude je voda, louže, vane ostrý vlhký vítr. Zjišťujeme, že lehce nateklo i do báglů ve dřevníku, jakož i do igelitek s jídlem.
Místo abychom se rychle sbalili a vyrazili křepce přes tupu Ravadasjärvi do divočiny, směr Vaskojoki, musíme za značných problémů rozdělat z mokrého dříví oheň a pokusit se jakž takž vysušit stan, spacáky, boty a věci.
S idylou to nemá nic společného. Leje, je zima, my jsme zpruzení a ve vzduchu lítají dozvuky noční hádky ohledně otevřeného stanu.Chabě namítám, že za takového počasí je lepší stan mokrý, než rozervaný. Argumentace je marná. Tedy žádná idyla.Místo romantického posezení u ohně lítáme kolem ohniště, napínáme stan na blízké větve stromů, promočené spacáky nastavujeme kouři a teplu z pofidérní hranice, kameny, které ji obklopují, jsou obloženy mokrými ponožkami. Do toho vaříme čaj a dojídáme poridge.
Pláča vraští nos: "Romantika na kule, bratře! V kouři ohně cítím pach smrdutejch fusek, místo libý vůně pečenýho buřta, či ještě lépe bublajícího guláše v očazenym kotlíku! Moje atavismy, zděděný po předcích (nevím, kde se tohle sousloví vzalo, ale za celý svůj život pokud někdo vyslovil slovo atavismus, dodal zděděný po předcích :)), volaj, že když někde hoří oheň, musí kouř vonět po mase! A nám leda dochází uherák!"
Začichám a dodávám: "Mám pocit, že smrad fuseklí v posledních vteřinách sílí!"
A taky jo. Jedna úžasná Pláčova trekkingová ponožka, pár za 300 Kč se nemilosrdně škvaří v plamenech...Ach jo. To nám to pěkně začalo...

Vyrážíme až skoro k jedenácté hodině, krom ponožky naštěstí nic dalšího neshořelo, déšť se umírnil a my, relativně suší, vyrážíme. Varianta Paskajoki je odpískaná. Před námi je 7 kilometrů k tupě Ravadasjärvi. Cesta je stejně členitá jako včera, vše je však horší vinou počasí. Kořeny kloužou, kameny se smekají, odevšad na nás útočí voda, neboť v lese prší dvakrát. Na chvíli dokonce kacířsky závidím těm snobským turistům, vezoucím si zadky v pohodlných a rychlých člunech...ale když za lístek je plných 10 Lapinkult...
Procházíme kolem dalšího tábořiště, jež se jmenuje Härkäkoski a chvilku poté odpočíváme v pěkné strži, tak charakteristické pro Lemmenjoki - kolmo na svah eskeru směrem k řece se do krajiny zarývá strž potoka, plná balvanů a pokroucených bříz. Strž rozevírá jinak monotónní koberec pralesa a poskytuje pěknou vyhlídku dolů, na meandry morén strže, na tichou a černošedou hladinu Lemmenjoki, na tundrové vrchy, vypínající se na druhém břehu, rušící tu až strašidelnou nedozírnost pralesa. Lemmenjocký park zatím hrubě připomíná Šumavu, ovšem desetkrát rozlehlejší a naprosto pustou - snad taková mohla být Šumava někdy v roce 1300, kdy stateční Psohlavci číhali v močálech na Němce-cizozemce...Ovšem základní rys zůstává zachován - temné, zádumčivé lesy, tvořené staletými, tuhými a masivními borovicemi, nekonečná zeleň, hluboké strže a oblé, táhlé, do nekonečna se táhnoucí hřebeny nad náhorními pláněmi plnými třasovisek.
Ruska nastupuje, zdá se, břízy v řečišti potoka žloutnou, jako holé vrchy hřebenů se zbarvují do rezavo-oranžova. Moc pěkné, ovšem kdyby na to svítilo slunce, bylo by to všechno mnohem veselejší. Pozitivem se však zdá to, že ošklivé počasí odradilo od trekku parkem podstatnou část turistů. Zatím, za den a půl v Lemmenjoki, jsme nepotkali živou duši, což je v období barev podzimu dosti nepochopitelná záležitost.
Klopýtáme dál. Horší stezku snad člověk neviděl! Jo, kdyby měl jeden zafixováno, že se bude muset prodírat divočinou beze známek lidské aktivity, mokřinou, po balvanech, přes kořeny, asi by ho to až tak nebralo. Ale tohle je přece značená cesta...Jak asi musí vypadat divoká část parku, když samotný základní okruh je tak pochodově náročný, když jediný krok není snadný a po rovince?
Po hodině a půl namáhavého, nijak rychlého pochodu stezka míří prudce dolů k řece. Tušíme, že jde o Härkäjärvi, místo, kde by měl být přívoz. Pokud tam ovšem nebude...naše cesta podél Lemmenjoki se změní v trapné fiasko. Nervně sbíháme svah dolů a čekáme, co se bude dít. Za zatáčkou řeky, tiché, rozlité v jezero lemované krásnými písečnými plážemi, kde sobi otiskují stopy svých kopyt, spatřujeme k naší úlevě pod šedým nebem přes jezero natažená lana a kladky a na druhém břehu se na vlnkách tiše pohupuje malá, vratká pramička.
Tak takhle geniálně to lemmenjočtí strážci pralesa vymysleli! Přiznám se, že jsem marně koumal, jak bude přívoz, maje být samoobslužný, zařízen. Jak zařídit, aby poutník, ať přijde odkudkoli, měl jistotu, že loďka bude na jeho břehu?
Tak to asi zařídit nelze, nicméně jde bez problémů si pomocí lan na kladkách loďku přitáhnout na svůj břeh, tak jak to musíme udělat my. Trvá jen chvilku, než důmyslný mechanismus pochopíme. Chápu se role vůdce, přitahuji loď, držím ji dokud do ní Pláča nenahází bágly a sám sebe a pak se mocným odpichem odrážím od malého mola. Loď se rozkymácí, já se pevně chytím lan a šlachovitýma rukama začínám přitahovat k sobě jednotlivá oka lan mezi kladkami a tím posouvat naši vratkou bárku ke druhému, asi 40 metrů vzdálenému břehu. Ó, vize drsného námořníka je téměř dokonalá! Ve fantazii mizí protilehlý břeh, lana s kladkami i směšný rozměr naší pramičky a já vidím sebe sama jako svalnatého, zarostlého a na rum notně navyklého námořníka kdesi u nehostinných norských (či lépe islandských) břehů, kterak v nelítostné zimě, dešti a v ostrém severním větru, vise na ráhnu, natahuje na kýlový stěžeň plachtu, sám a opuštěn, vydává se na zrádné, smrtonosné moře pro sak vyhublých tresek, aby uživil svou ženu, roj dětí a zbylo mu i na soudek rumajzla...
Nejsem to já hloupoučký romantik?

"Plavba" netrvá dlouho, melancholické a ponuré vody Lemmenjoki jsou zdárně za námi. Necháváme loďku jejímu osudu a po protilehlém břehu míříme dále na západ. Všímáme si, že opačným směrem pokračuje jakási stezka, takže by opravdu kdesi při Sieriknivě byl onen brod?
V každém případě však cesta po severním břehu chutná oproti lopotě předešlé jako okořeněný bůček ve srovnání s cizrnovou kaší. Stoupá nikoli na esker, ale do lesnatého návrší, kde je měkké a hlavně rovné podloží! Naše uondané nohy si medí z každého kroku, kdy se do podrážek nezarývají ostré balvany, ale hladí je vysoká vrstva jehličí.
Míjíme hezoučkou varaustupu Härkäjärvi, pěkně umístěnou ve vysokém a rovném borovém lese. Po dalších dvou kilometrech docházíme na návrší na rozcestník. Stezka napravo míří vzhůru do lesů směr Máddib Ravadas, a jen 500 metrů prudce dolů je břeh Ravadasjärvi, další mocné lemmenjocké rozlivky, kde leží veliká a v Lemmenjoki rozhodně turisty nejoblíbenější stejnojmenná tupa. Dorážíme včas jak legendární vojska. Během sestupu se strhává pravý Saigon, pro nějž mají Finové název "vihma". Jde o ostrý, ledový a lezavý déšť spojený s ostrým severním větrem, kdy závoje padajících mikroskopických kapiček vytváří vrcholně nepříjemnou mlhu.
Velká tupa je položena na břehu obrovského jezera, které vytváří řeka.Protilehlý břeh je zcela nepřístupný, skalnatý, s jazyky morén. Je zde docela dost lidí, iluze o liduprázdném Lemmenjoki dostává fatální trhlinu. Lidé stanují v okolí tupy, samotná chata je obložena visícími bágly. Tupa má dvě části, obě otevřené. V jedné se topí a jacísi Finové tam mají své věci, druhá je zatím prázdná. Toho využíváme k velké operaci, jež je v běžném životě vyhrazena výhradně ženám. Chystáme se prát špinavé prádlo, kterého je ranec. Nejprve musím vzít k jezeru železný kýbl, který je znečištěn jakousi eklovní mastnou hmotou. V tomto kýblu chceme ohřívat vodu a namáčet do mýdlové vody prádlo. Za tohoto stavu bychom však hadry ještě více zasvinili! Po řeholi na břehu, kdy pískem a travou drhnu stěny kýble, stavíme jej na rozžhavená kamna a z batohů vyjímáme špinavé věci.
Ač jsme mnohokrát během cesty (zejména ve vypjatých trekkařských momentech pod Sokosti, na Pahaoje či zde na eskeru nad Lemmenjoki) byli celkem rádi, že si projíždíme pánskou jízdu, nyní by se jedna žena, uvyklá (dík atavismům, zděděných po předcích) otročině nad sporákem, valchou a umyvadlem, jistě hodila. Netroufáme si však oslovit žádnou z žen při tupě, aby na svá bedra vzala bez nároku na odměnu tento nadlidský úkol, nejméně pak asi padesátiletou finskou čarodějnici, jejíž foto vyšlo o pár měsíců později na titulní straně časopisu Severské listy, kterak okusuje opečeného buřta, s popiskem : "I takovéto hrdinky zlatokopecké éry lze potkat při putování parkem Lemmenjoki!"
Tato žena se zdá být Finkou jen podle jazyka, kterým hovoří. Vypadá spíše jako keltská vědma, zrzavá, dlouhovlasá, vysušená. Není schopná, na rozdíl od pověstí o jejích mlčenlivých krajanech, držet ani na vteřinu svá hluboce prořízlá ústa. Ona nemluví, než řve a ječí, a hovoří tak rychle, že nerozumím ani slovo. Vždy, když se nadechne, mám pocit, že někde začalo hořet, tak naléhavě, ječivě a extaticky zní její hlas! Ostatní Finové při tupě jí jen bez odporu naslouchají. Její hyperaktivita nemíjí ani nás, když vtrhne do tupy, zahlásí podle mě cosi ve smyslu, proč tu máme takové vedro - přičemž schlíple ukazuji na horu prádla a ohřívající se vodu na kamnech - potom popadne náš cukr, který leží na stole, mrkne na mě a pronese v neskutečné rychlosti větu, ve které rozumím jen závěrečné "kiitos" - děkuju - a odnese si jej bez známek ostychu ke svému stanu , by si osladila kávu, vařenou asi z mandragorových kořenů a rosomáčích bobků.
"No posluž si, megero..." glosuji v klidu poté, co čarodějnice zmizí do bezpečné vzdálenosti. Proměnu rolí jdu dotvrdit potupným mácháním první ze tří várek prádla k molku na břeh. Svět je celej vobrácenej, říkám si, ženy, místo aby , jak říká s oblibou Pláča, "ležely na sofa a voněly", zde s třicetikilovým báglem brázdí divočinou, řvou, kradou cukr a my, muži, podobni však spíše submisivním slepicím, si to necháváme líbit a skláníme hřbet nad jezerem při máchání "bielizně"...
Praní trvá bez přehánění plné tři hodiny. Věcí k vyprání byly totiž tři narvané kýble. Tupa připomíná spíše saunu, takové je tam vedro od kamen a vlhko od pomalu schnoucích šatů. Kdokoli vstoupí dovnitř, zalkne se vedrem, pokusí se otevřít dveře a okna, je mnou zaražen s poukázáním na nepřehlédnutelnou masu visícího šatstva. Začínají obligátní rozhovory na téma odkud jsme a jakto, že umím finsky. Celkem pohoda, tyto fráze již zvládám v rychlosti ne nepodobné mluvě čarodějnice a rozumím jim bez zaváhání...
Jsem dosti servaný, i když jsme dnes skoro nic neušli, bolí mě nohy a nejradši bych sebou plácnul na pryčnu. Místo toho se s Pláčou zvedáme a jdeme si prohlédnout jednu z největších atrakcí parku Lemmenjoki, impozantní vodopád a peřeje Ravadasköngäs, jež se nalézá na severozápadním břehu jezera, asi kilometr odsud.
Klopýtáme prudkým svahem, však ještě daleko před cílem slyšíme sílící burácení padajících vod. Konečně zase na chvíli svítí slunce, takže se cítíme docela příjemně. Dorážíme k vodopádu. Stojí rozhodně za to! Nejpitoresknější z kaskád je ta nejspodnější, těsně před vtokem divoké řeky Ravadasjoki do jezera. Voda v obrovském množství u nelítostného řevu přepadává přes tvrdý žulový práh, ohlazený tisíci lety tlakem vodní masy v oblou, přesto však bizarní propust. Řvoucí vody, v modré, zelené a bílé barvě se řítí dobrých 15 metrů přímo dolů, do ledového zelenkavého jezírka, z něhož pomocí asi metrové peřeje vytéká do velkého jezera.
Okolí dolního toku řeky je přísně chráněnou rezervací, kde se nesmí mimo značenou stezku. No nedivím se, poté, co po stezce šplháme trochu proti proudu. Jediný chybný krok ze stezky by totiž mohl znamenat smrtelný pád ze skal do kolmé, žulové, všerůzně vrásněné, vyboulené a vybarvené strže, na jejímž dně burácí a pění jednotlivé modravé peřeje řeky. Těch peřejí je asi pět či šest, takže slyšíš burácení spoutaného živlu v tom nejlepším stereo-kvadrofonním zvuku. Voda řeky je kýčovitě modrá, což vidím tady na Severu poprvé, třeba v Norsku podobné vodopády bývají vždy v malachitové zeleni a tady ve Finsku zase prostě bílé. Prolezeme si celou rezervaci a dosyta obdivujeme celkem asi kilometr peřejí, strží a vodopádů, což trochu rozptyluje mou psychickou únavu a nevysvětlitelnou melancholii, jíž však přičítám dani za extrémně vychechtanou atmosféru včerejšího večera po kozumaci christianského Rygetu.
Vracíme se k tupě. Na šestou přijíždí člun z Njurgulahti, přivážející další slušnou dávku turistů, kteří budou přenocovat tady na "Ravadasce" (na rozdíl od tup v UKK se nám nedaří zde vymysleti familiárnější přezdívku.) Na druhou stranu pár lidí zase odjíždí, včetně čarodějnice, která zaplavuje lodivoda člunu neskutečnou kadencí ječivé finštiny, na kterou lodivod reaguje trošku rozpačitě a zaskočeně (asi si v Njurgulahti u šéfa řekne dnes o rizikový příplatek). Mám pocit, že se čarodějnice rozhodla člun vyhodit do povětří a lodivoda si opéct na rožni k večeři - aspoň tak se tváří. Naštěstí si všímám dvou sympatických dědů, s kterými jsem kecal odpoledne při praní, jak se usmívají na konto čarodějnice pod vousy a pravděpodobně se těší na klid po jejím odjezdu. Ten opravdu naštěstí nastává.
Nejsem dnes v té nejlepší formě, Finové (krom těch dvou sympatických staříků, se kterými občas něco prohodím) jsou velmi nekomunikativní a uzavření, rozesazují se u ohně (který jsme ale zapálili my!) a beze slova nás vytlačují ze svého středu.
Navíc se děje věc, která mne naprosto rozhazuje z kolejí a ničí mé dosud pozitivní dojmy z Finů. Jedna sdostatek éterická slečna, jedna z připluvších, sedící u ohně, po konzumaci večeře bere do rukou použitý alobal a bez uzardění jej hází do ohně!!!
Takovouhle prasárnu bych možná čekal někde u ožralých hipiků v Brdech, ale ne zde, v nejrozlehlejším a nejnenarušenějším národním parku Evropy!!! Mám nejprve pocit, že mě šálí zrak, ale Pláča, odětý ve své goretexové bundě, v níž připomíná pokořitele Špicberků, můj dojem potvrzuje syčením a nesouhlasným vrtěním hlavy. Slečinka ještě přihazuje do ohně další kousek alobalu. Tak to je teda nátěr! Asi jsem získal zkreslený obrázek díky Anttimu a Juhovi, kteří jsou oba nadšení ekologové a volnomyšlenkáři...čekal jsem prostě, že základní ekologické povědomí, spojené s elementární znalostí fyziky (alobal je hliník, ergo kov, a kdo kdy viděl, že by kov hořel a v popelu ohniště beze stopy shořel) je dobrým synům a dcerám země Suomi dáno již do kolíbky. Navíc z okolosedících Finů nikdo neřekne ani "borůvkovej koláč", natož aby slečnu nekompromisně vyhlásil a vyobcoval ji od ohně do černé rosomáčí noci.
Já na to osobně nemám. Jak říkám, moje psychika je dnes velmi rozkolísaná a vzhledem k tomu, že vůbec nevím proč, netroufám si dále experimentovat se svým sebevědomím. Navíc se pouštět do konfliktu s asi 10 lidmi u ohně, to se mi fakt nechce.
Pláča hlásí: "No to ti tvý Finové jsou pěknej dobytek! Slečna je asi z Prahy, co? Teda...chtěl jsem říct z Helsinek...To by mě, skauta Chloupka, můj mateřný oddíl Ostříži hnal vod lizu, kdybych na táboře předved něco takovýho! To je normální dobytek! Asi, čičmundové nevědí, jak toxický produkty vznikaj zrovna při pálení hliníku? Bauxitový doly? Hliníkárny Třinec? Kamaráde, jak jsem říkal včera... Chtělo by to se zmocnit takovejch miliard, že by to dělalo desetinásobek HDP Finska, přijít s tim za tou jejich prezidentkou a říct, hele, Tarjo, tady máš desetinásobek vašeho HDP, máš na vobě volební v období rohlík v ksichtě, a my za to chceme doživotní pronájem celýho Lemmenjoki jako turistům uzavřený oblasti, pouze pro naši osobní rekreaci..."
Zdá se, že někteří Finové si svého přírodního pokladu cení podstatně méně, než my, přivandrovalí...

Situaci hodnotíme pohrdavým uplivnutím směrem k ohništi a přesunem do tupy. Zde přespávají dva mladíci, ve vedlejším traktu ti dva milí dědové a ještě jeden páreček středního věku.
Před usnutím řešíme plány do budoucna. Vítězí návrh podniknout třídenní výlet do tundry a zlatokopecké oblasti s tím, že tady v tupě necháme v rozměrné igelitce, opatřené vysvětlujícím dopisem ve finštině, všechny zbytečné a nepotřebné věci a se značně odlehčenými bágly zítra vyrazit přes Máddib Ravadas do tundry, až k chatě Morgamojan Kultala, jež se stane naší základnou pro výlet za zlatokopy. Ježto zázračná mast pomáhá, není mi už v tupě vedristo a mohu konečně spát mezi čtyřmi zdmi.

Kýženého klidu však nedocházím.Tentokrát za to nemůže spálená kůže, ale prazvláštní sen. Zdá se mi totiž, že začínám chodit se svou učitelkou finštiny, což se pranic nelíbí mé dívce. Zvláštní, že to všechno ví, když se můj román milostnický odehrává v lesích Lemmenjoki. Na samý závěr snu mě opouští obě ženy a já, podoben Radovanu Kuncovi, bloudím samoten pustinou.

Paradoxně mě však tento sen nabíjí zvláštní energií, danou asi tím, že se alespoň pro pár prchavých hodin ocitám v ženské společnosti, na kterou sice jeden často může nadávat, když ji však nemá, strádá na těle i duši. Cítím ihned, že má včerejší melancholie spojená s fyzickou ochablostí mohla být právě způsobena citovým vyprahnutím, a že inkriminovaný sen, byť s nešťastným koncem, mi seslala sama Maddarakk´a , znechucena soupohlavním složením naší expedice.
Vylézám z tupy za časného, slunečného a mrazivého rána. Na změnu plánů sice nikde není pozdě, ale hadovité cirry, pokrývající v řasách oblohu, mi napovídají, že nynější krásné počasí nebude mít dlouhého trvání.
Zapřádám řeč s mladým Finem, též ranním ptákem. On sám se vrací z trekku po základním okruhu, který si zpestřil výletem na Lišejníkovou horu, Jäkäläpää, která leží na západě za zlatokopeckou oblastí, v divoké zóně. Nemůže si toto místo vynachválit a tvrdí, že divoká zóna je sice rozlehlá a majestátní, však stojí za to okoštovat byť jen kousek z její prý opojné krásy. Je to podstatný rozdíl oproti okruhu. Tam, v okolí Lišejníkové hory, mizí stromy a výhled se otevírá na desítky kilometrů. Poutníka obklopuje nekonečná, bezlesá tundra, která se zrovna nyní rozhořívá v těch nejbláznivějších barvách rusky, oranžového podzimu Laponska.
Dobrý tip na zítřejší výlet!

Po skrovné snídani, sestávající ze sucharů a přesně odměřených plátků sýra a salámu, přebalujeme batohy. Obrovská igelitka, narvaná k praskuntí zbytečnostmi, se ocitá na háku v tupě. Připojujeme dopis, že se pro věci vrátíme za tři dny. Batohy jsou náhle velmi příjemně lehké, jejich váha nepřesahuje nějakých 13,14 kilogramů. Tak to by se to chodilo...jenže co by člověk jedl, do čeho se oděl, pod čím spal?
Křepkým tempem vyrážíme do prudkého kopce, na rozcestník, odsud se svah zmírňuje, než stále stoupá na severozápad, borovým lesem. Tentokrát jsem to já, kdo udává tempo, nabitý silou a energií. Mám velmi dobrou náladu a tak se mi daří brzy nakazit i parťáka.
Brzo se připojujeme k toku Ravadasjoki, tomu, jež na svém dolním úseku tak řádí v peřejích a vodopádech. Stoupáme proti jeho proudu a počasí se, jak bylo předpovězeno, pomaličku kaboní. Řeka však rozhání všechny chmury, její tok poskakuje neustále mezi balvany, zurčí v kaskádách, pění ve své průzračnosti. Její údolí je teď široké a mělké a my se noříme do barevné mozaiky umírající přírody. Podmáčené údolí je jak stvořené pro plazivé polární břízy, jejichž drobounké lístečky hoří barvou pomerančové kůry, listy velkých bříz jsou žluté jako pampelišky, vřes rudne a tráva hnědne.
Brzo dorážíme na tábořiště Ravadasnjárga, kde dáváme oddech a obdivujeme monstrózní křemenáče. Pokračujeme nyní skoro po rovince, stále proti proudu, po sotva viditelné stezičce křovinatým údolím plným barev a zajímavých vyhlídek na okolní pustinu.
Pláča po cestě sbírá s mou vydatnou pomocí různé zajímavé, u nás netypické byliny. Nejepesnější je rozhodně prapodivná jehličnatá rostlinka, o které nám vyprávěl už na Sisar Kuu Antti. Jehličky této byliny, ostře pryskyřičně vonící, prý mohou poutníkovi pomoci, když mu dojde repelent, neboť její výrazné silice, získané při rozetření jehlic na pokožku, odpuzují komáry a jiný lapský bodavý hmyz. Komárník, jak bylině začínáme, neznaje její pravé jméno, říkat, se spolu s dalšími raritami 69. rovnoběžky ocitají v Pláčově šamanském váčku amuleťáčku.
A to již jsme na "křižovatce", u tábořiště Máddib Ravadas, položeného mezi úžasnými meandry potoka, nad kterým leží visící těžké větve polovyvrácených bříz. Cesta základním okruhem vede přes můstek nad říčkou doleva, na jihozápad, zatímco ten, kdo se odhodlá prodírat křovinami proti proudu, má nakročeno do divoké zóny, na úpatí drsných hor Maarestatských, v čele s Látnjoaivi, po jejichž překonání má značnou šanci, pokud nespadne do bažin, dosíci tupy Vaskojoki, brány do západního Lemmenjoki, nejpustší  to končiny celé dobré staré Evropy.
Trošku nás to mrzí, že jdeme tak nalehko, že tu nemáme všechno svoje vybavení a vercajk, neboť zde definitivně padá původní nápad - dotažení expedice do konce, až k ústí Paskajoki, té mýtické River of Shit...
Zvláště, když potkáme partičku 4 poutníků, jež se z nejvyšší pravděpodobností právě vrací z Vaskojoki...ojojoj, člověk nesmí chtít všechno najednou, tito panáčkové určitě před deseti dny seděli někde v helsinském kanclu, zatímco pod našima botama úpěly morény Sokosti...
Abychom zahnali rozpaky, začínáme se prohrabovat v koši na odpadky, jež je umístěn na tábořišti. Výsledky stojí za to! Ó ne, milé čtenářky, nemyslete si, že jsme takoví chudáci, že si chceme najít v popelnici nějaký ten zbytek, ó ne, sarkastičtí ironici, kteří se domníváte, že jsme od nepaměti navyklí řešit osobní stres ponořením ruky do kontejneru... nás pudí jen a jen zvědavost, neboť pod košem, rukou pravda nešikovnou a neekologickou vržena, leží plechovka nám velmi známých barev obalu a loga! No...jak se mohly dostat do Lemmenjoki bílé fazole od firmy Hamé Zlín, totě opravdu prazvláštní připomínka domova!
Dáváme ji kam patří, s notnou dávkou nostalgie smíšenou s pohoršením nad nešetrným chováním našich krajanů, kteří nejen že si plechovku nevzali do báglu s sebou, aby ji vyhodili na nějakém regulérnějším místě, třeba na Inari, navíc ji jen tak pohodili pod koš, pletouce si tento ekologický výdobytek Metsähallitusu s popelnicí před jejich panelákem...
Neboť každý osvícený trekkař by měl vědět, že tyto koše, vzdálené od sebe v laponské pustině třeba 20-25 kilometrů od sebe, slouží na vyhození jen těch nejeklovatějších věcí, jejichž přítomnost by výrazně znečistila bágl, zatímco konzerva se dá vymýt v potoce, sešlápnout a donést do civilizace! Tyto koše totiž nevybírají popelářské vozy, ale bordel z nich odnášejí čas od času na zádech pracovníci Metsähallitusu, nemaje jiné možnosti dopravy.
I další nález v popelnici stojí za to. Jde o flašku od jakéhosi tekutého podpalovače ohně. Tentokrát přichází na řadu hartusení, co je to za čičmundy, kteří neznají vzácné hořlavé vlastnosti suché březové kůry, neumí v slunci-dešti vystavět "finskou hranici", která hoří vmžiku půlmetrovým plamenem dík její důmyslné konstrukci, neznají kouzlo poslední sirky a odřeného škrtátka? Fuj! Lihový podpalovač budiž dobrý fotříkům na Orlíku, nikoli však ocelovým mužům a ženám tundry!
"Bejt tu tak Radovan Kunc", zasním se, "ten by je hnal před sebou tundrou až do soudnýho dne, než by pochopili, že jen díky bohům Saamieatnanu mají tu čest ochutnat, jak vypadala příroda před působením lidský zhoubný nenažranosti! A ne ji zamořovat takovým svinstvem!"
"Copak je Radovan Kunc ekolog? To je přece závodník, polykač kilometrů!" míní Pláča.
"Kunc je všechno"... pokračuji v extázi. "Může bejt co chce, proměněn ve vítr tundry..."
"Hele, neblbni..."odtuší Pláča. "Nehrabe ti už trochu?"
"To vodjakživa" pokrčím rameny.
Záhy se však oba válíme smíchy při četbě anglicky psané výstrahy na obalu podpalovače:
"CONTENTS ALCOHOL - BUT DON´T DRINK!!!"
Je čas vyrazit dál.

Přecházíme potok a chvilku pokračujeme údolíčkem malého potůčku. Brzy nás však zaráží cedule, že tato, stará, v mapě značená stezka je uzavřena kvůli zlatokopecké činnosti. Ó jé! Vstoupili jsme právě do proslulých lemmenjockých claimů, bezhraničných pachtů, kde v pustině nedozírné leží v potocích zářivé valouny zlata, které již desetiletí dobývá smečka zlatokopů ve vidině snadného a dobrodružného zbohatnutí!!! Maně se díváme pod nohy, zda naše boty právě mimoděk nevykoply valoun za tisíc euro.  Tak takhle vypadá kraj divoce ležícího zlata, jež jsem si od raného dětství vysníval nad knihami Jacka Londona! Ano, ta rozlehlá lesotundra, ty kupole tundrových vrchů, ta houšť zakrslých pokroucených bříz! To vše odpovídá těm dětským severským snům! Jen ten prostý fakt, že jednou sám na takové území vstoupím, zdál se být tehdy asi tak reálný, jako  že Hradec vyhraje Ligu mistrů.  Chvilku rozvažujeme, zda se nemáme vykašlat na okruh a vydat se nazdařbůh do pustiny, zakleknout k nějakému potůčku a rejžovat. Nebo aspoň skouknout, jak tahle romantizovaná činnost vypadá na startu 21. století. Jistě to nebude už o pánvičkách z mědi a vacích ze sobí kůže, ve kterých zlatokop nosí svůj dům, deku a rum, neboť z všelijakých prospektů a z muzea Siida víme, že v Lemmenjoki se rýžuje pomocí mechanizace, malých terénních čtyřkolek, podobných těm, kteří používají kočovní Sámové k sobaření, kterými rejžovač dorazí na svůj claim, opatří vozítko rypadlem a rozreje celý zlatonosný potok jak krtek zahrádku a pak pomocí proudící vody, hnané agregátem na  sluneční pohon, propírá písek a filtruje zlatý prach...
Zlatokopectví proslavilo finské Laponsko sice v menší míře, než Aljašku, přesto však právě zlato je symbolem této části dobrého světa. Norské Laponsko, Saamieatnan, charakterizují stále ještě aktivní houfy kočovných Sámů, putujících se svými soby po tisíciletých trasách, Laponsko finské září v očích laické veřejnosti zlatým odleskem. Osada Tankavaara, ležící kousek nad Vuotso, se pyšní zlatokopeckým muzeem, zde se každý rok konají soutěže v rýžování zlata. Jistá oblast Lemmenjoki, v rámci celé oblasti sice zanedbatelná, přináší dosud obživu sezónním zlatokopcům, jež celé bezsněžné období roku stráví v prostých srubech daleko od lidí! A jméno nejznámějšího finského piva - Lapin Kulta - to hovoří za vše - Laponské zlato!
Zlatá horečka v Laponsku začala později než na Aljašce, až na počátku 20.století, kdy se v oblasti Tankavaary našlo dosti velkých valounů, jakož i v Lemmenjoki, při přítocích této veleřeky. Však prvotní nadšení bylo vystřídáno zklamáním, neboť tyto nálezy se zdály být jen pověstným výstřelem do tmy. Vlna zlaté horečky vychladla až do roku 1948, kdy se jistému bratru země finské podařilo objevit výnosné naleziště v oblasti poblíž řeky Lemmenjoki, poblíž nynější tupy Kultasatama. A tak začala další honba za žlutým kovem, díky technickým možnostem těžby již podstatně výnosnější. Není ovšem třeba dodávat, že zde, v Lemmenjoki se nesmí používat vůči přírodě velmi drastické metody těžby pomocí rtuťové amalgamace, o což se snažili novodobí prospektoři u nás, v Kašperských horách, než zdravý rozum a srdce dočasně zvítězilo nad honbou za mamonem!

Zahajujeme příkré stoupání do severního svahu tundrových hor. Scenérie krajiny se mění každým metrem. Jak jsem celkem vtipně poznamenal - Lemmenjoki, to je "Od Šumavy k Tatrám" - dole, v nížině hustý jehličnatý prales, nahoře polární mrazová tundra bez vegetace. Stoupáme, borovice ustupují břízám, ty zákrskům a ty lišejníkům. Nahoře, po výstupu, usnadněném odlehčenými bágly jen obdivujeme ty dalekosáhlé výhledy. Za námi, na severu, vidíme snad všechny vrcholky Maarestatunturit, zaoblené masivní kupole, za nimiž končí svět, západnímu rozhledu vévodí holá Lišejníková hora, nic zde už není zelené, ale hnědo žluto oranžové, tundra hoří barvami a my jsme v tom agorafobickém bezejmenném prostoru zcela sami.
Reliéf je zde přec jiný než v Koilliskaiře, kde byly v tundře všude okolo členité vrchy. Zde se nalézáme na okraji rozlehlé náhorní plošiny, rovné a nedozírné. Image polární pustiny je tak mnohem intenzivnější, než v parku kekkonenském. Valíme tundrou, okolo nás se občas objeví nízká, pokroucená břízka v žlutém závoji listoví, či osamělá uzlovitá borovice, jinak jen bledavý lišejník, červený vřes a oranžový březový zákrs. Paráda! Zde se o nocích prohánějí duchové, šeptající si nekonečné ságy Severu...
Pláča se opírá o jednu z mála břízek, která trčí do pustiny jako výstražně vytrčený ukazovák a v očích se mu zračí nedozírnost divočiny:
"Ty bláho, tak daleko od rodný hroudy! Tak daleko je moje rodný Zálabí, putyka Žofín a bodrá paní Jana za pípou! Existovalo to vůbec někdy?"
Občas sjíždíme dalekohledem pustinu a daří se nám objevit kdesi daleko na západě skromný zlatokopecký srub, utopený v háji nízkých oranžových břízek, jež zaplavují každé údolíčko v této jinak mrtvé placce.
Po nekonečných kilometrech náhorní plání, po které letí ostrý vítr, dující do našich těl, se objevuje stezka s rozcestníkem do zlatokopecké oblasti. Blízko se tyčí obrovská borovice, jediná, samotná, nezlomná.
"Jak tady holka můžeš růst?" divím se nahlas, " v takový pustině, kde hynou rosomáci, kde hynou sobi, bor se přizpůsobí!" Jdu k ní a obdivně poplácávám její stařičkou, rozpukanou kůru, aby se do mě přelilo aspoň trošku její bolest neznající energie.
Začínáme klesat na jihovýchod, směrem k tupě Morgamoja. Postupně se objevují první stromy a čím hloub klesáme, tím je příroda okolo živější a šťavnatější, kolem pěšinky zase rostou kapitální křemenáče, nedílná složka naší potravinové skladby.
Brzy jsme již u tupy. Přiznám se, okolí téhle chaty není nic moc. Tupa stojí ve strmém srázu, zezadu obrostlá křovím a březovou záplavou. Pod ní teče malý potůček a jsou zde ještě jakési zavřené sroubky. Prý jde o první chatu zlatokopů, kterou Metsähallitus vyvlastnil a zpřístupnil návštěvníkům. Ale nám se tu moc nelíbí, vše je tu jakési hrubé, neladné, včetně vysokého srázu na druhé straně potoka, strmě pádícího vzhůru, do morén. Stromy jsou zde jakési šmízové, křovinaté, jejich listy hnědnou a opadávají dříve, než stačí nabrat ty správné barvy rusky, které tak ostře vynikaly nahoře, na náhorní pláni.
Jedno plus ale chata má - je zatím prázdná. Navíc zde nacházíme zanechaný cukr (čarodějnice na Ravadasce nám jej totiž nevrátila) a co je ještě lepší, slušně zaplněný pytel oříšků, které hodlám využít při přípravě jídla.
Poctěn titulem "Mistr sporáku" se vrhám na vaření, zatímco kamarád se válí na pryčně tupy, která je uvnitř pěkná a světlá, takže nám dodává potřebnou chuť do života. Na pánvi rozpouštím máslo, na kterém pražím oříšky. Přidávám nakrájené křemenáče a pěkně to všechno pražím a dusím, a až nakonec přidávám vodu a těstoviny.
"Maso to není, kamaráde, ale klobouk dolu!" hodnotí Pláča. "Ty těstoviny už mi lezou ušima, ale dneska ses vycajchnoval, celkem by se to i dalo jíst, kdybych nevěděl, že zejtra to samý, pozejtří to samý, popozejtří to samý..."
Nasyceni se válíme v tupě a kouříme na zápraží, když tu se ozve hluk lidských kroků a k tupě přiráží parta Finů, vedená dívkou, jež na zádech vleče snad 40 kilogramový batoh!
Vítám se s nimi a té slečny se ptám, jak se jí jde s takovou zátěží.
"No výborně, jsem zvyklá! Váha batohu je pravda přes 30 kilo, ale ono si zvykneš, šlo se špatně jen první dva dny," usmívá se skromně ta hvězda Severu, a na mou otázku, odkud parta razí, dí:
"No jdeme z Angeli!" Moje vzrušení vzrůstá. Angeli, totě sámská osadička na břehu Anárjohky, tam, kde na jedné straně začíná park Lemmenjocký, na straně druhé, za vodou, je již Norsko a jeho Ovre Anárjohka...pustina nejpustinovatější, kam nejede ani jeden autobus za dobrý rok...Angeli je též známé tím, že zde žijí a tvoří sámské sestry, které proslavují hudební formu joiku po celém světě pod hlavičkou bandu Angelin tytöt, či pro nefinský svět Angelit.
"To určitě znáš Paskajoki?" tážu se.
"No jasně", ušklíbne se dívčina. "Samá bažina! Ale pohoda, nikde nikdo...Tam, mezi Angeli a Vaskojoki, je samý močál, samá paskajoki..."
K našemu překvapení se děva zvedá z lavice, nahazuje bágl na útlá ramínka a velí mužům opustit místo odpočinku a vykráknout zase o tupu dál...
"Panáčkárna", tvrdí se stopou závisti v hlase Pláča, "ty jo, holka za groš kudla, a takovej výkon...Bratře, vyměkli jsme! Ale...vono po tý panáčkárně na Pepiku a na Sokosti...Přemejšlim stejně, že Lemmenjoki je velká výzva, pro správný chlapy co neznaj bolest...Kekáč je pohodička, spousta přírodních krás, těžkej špektákl pro voči. Ale Lemmenjoki? Jdeš, jdeš a furt jenom les a les a pak riš! Zas jen tundra a tundra. Nic moc pro lovce senzací. Ale ta rozlehlost, ta nekonečnost, ty vole, to mě dostává! Krosnout celý Lemmenjoki, chodil bych po Nymburce s nosem v mrakách a každej by mi moh leda vyhulit. Ale ve dvou to je fakt málo. Sehnat eště dva tak drsný lidi jako my , domluvit se a zorganizovat překrosení parku vod začátku na konec! Víš, mě třeba napadlo nějak vyšťourat, až se vrátíme, Radovana Kunce, určitě takovej chlap, co sjede 40 kiláků za den, bude mít potřebu vo tom psát na netu a tak. Najdeme ho, zajedem za nim do toho Jablonce a třeba by jel s náma! Rup, to by byl mazec!"
Jen se usmívám. Zatím jsme ani zdaleka nevylezli z Lemmenjoki a už plánujeme "něco většího", čím bychom zase trochu sami před sebou zapáskovali. No proč ne. Sny jsou od toho abychom je snili a dojíždět náš letošní vandr jen s pocitem, že jsme vyměkli a nepřešli celé Lemmenjoki od Njurgulahti až do Nunnanenu, to je lepší snít si svůj outdoorový sen...

Věnujeme se prohlížení návštěvní knihy a musíme nad některými zápisy docela čubrnět. Jednak je toto místo zřejmě nejoblíbenější tupou pro Čechy, snad proto, že nevzhlednost jejího okolí může krajánkům připomínat rodnou hroudu, jednak ti Češi, kteří se tu zvěčňují, jsou poněkud jiného kalibru než my.
Je na sto honů cítit, že Morgamoja je jen 7 kilometrů od Kultahaminy, kde končí lodní doprava po Láskořece, jíž zřejmě hafl našich soukmenovců využívá jako přibližovačky do nitra parku, pak si udělat vejlet sem na Morgamoju, výstup na nejvyšší horu Lemmenjoki Morgam-Viibus a pak zase zpátky. No...kvůli tak šmízovému výkonu bych asi do tak dalekého Laponska nejezdil!!! Stojí to za to? Pravda, někdo z dobrých krajanů sem došel podobně jako my pěšky, ale ze zápisků rozhodně nevyplývalo, že by tito trekkaři ještě k tomu dávali Kekkonen, Kevo, či jiné proslulé laponské destinace. Ale každý svého štěstí strůjcem! Někdo je Kunc a za tři týdny dovolené zmákne 400 kilometrů a zastaví se až v Kautokeinu. Někdo je zase servanec a uleze s bídou padesát kilometrů, ale o to víc pak v rodné krčmě hlásí, jak je drsný. My se snažíme držet zlaté střední cesty.
Ať si každý dělá co chce, ale přece jen, máme oba pocit, že návštěvní kniha slouží spíše k tomu, aby zde člověk udal kdo je, odkud jde a kam (aby se dal snadněji vystopovat, kdyby se ztratil), než k prezentaci deviantních stránek své osobnosti!!! Zdá se, že většina našich krajanů toto nechápe a plní stránky knihy naprosto redundativními informacemi - často bohužel v univerzálně srozumitelné angličtině.
Jako ukázku uvádím dva nejkřiklavější příklady české podivnosti:
V angličtině se dočítáme o výpravě čtyř českých dívenek (oj, nebylo by od věci něco takového potkat v reálu), která je dík chabé jazykové výbavě dobrých dcer země české dosti zmateně popisovaná. Nechybí ovšem hláška o tom, že svazích Morgam-Viibusu ztratily svého mentálně retardovaného kamaráda. Co to má znamenat? Je to debilní fórek, tak typický pro českou cynickou povahu, je to snad snaha o zpestření nudy dalších cestovatelů či snad výzva k tomu, abychom ihned odhodili lžíce ulepené od těstovin a vyrazili do tundry toho nebožáka hledat?!?! Nikde není totiž uvedeno, zda kámoše našly či ne a věřím tomu, že někdo z Finů, kteří vnímají knihu jako seriózní deník sloužící k výše popsanému účelu se zalekne ohrožení života bratra v boji s existencí a vydají se ho hledat? Jako bonus je pod zprávou připojen anglicky osobní dopis jedné z těch čtyř, jakési Janičky, která se obšírně představuje a zanechává zde email, že by se ráda seznámila s nějakým Finem, který miluje přírodu, k čemuž připojuje svůj email...
"Tak to je hustý!" chechtá se Pláča, "třeba sbalí Radovana! No to jsem divák, myslel jsem, že jsem v tupě v divočině a ne na seznamce!"
"A zírej na tohle, to je ještě větší maso!" upozorňuji při pohledu do listů knihy. Je zde totiž téměř dvoustránková zpráva v češtině, nad jejíž obsahem se nám tají dech. Inkriminovaný se zřejmě pomátl z čerstvého vzduchu. Cituji jen nejkřiklavější "perly" z tohoto výlevu:
"Jmenuji se Kryštof a bydlím v panelovém sídlišti Ostrava-Poruba. Jsem relativně pohledný, mladý muž, vyučený jeřábník, momentálně nezaměstnaný...ale práci si hledám, chápu, že se nějak musím živit...momentálně jsem bez přítelkyně, ale doufám, že se to brzo změní...moje matka je učitelkou na základní škole v Porubě, a je to dost v pohodě práce, i když má ve třídě asi čtyři cikány, kteří jí dost serou...nejsem žádný rasista, ale cikánů je u nás až moc...tady v Lemenjoky je dost hezky i když hnusně prší a nejsou tu žádný holky ani hospody...já ale stejně alkohol nepiji..."
COŽE??????
Že by se přece jen našel ten človíček s údajně nízkým IQ, jež se ztratil Janičce a spol. v tundře?

Raději se věnujeme válení a hodnocení všech tup, kterými jsme dosud prošli. Do kroniky (ovšem té naší, soukromé) zaznamenáváme obšírnou statistiku hodnocení vybavení, prostředí, dostupnosti atp. a slibujeme si, že po návratu vytvoříme (resp. necháme si vytvořit) webovskou stránku, na které tato rubrika, žertovně nazvaná "The best of Tupa" nebude smět chybět...

K večeru doráží starší, nekomunikativní finský pár. Má klíče od varaustupy. Brzo zjišťujeme, že jeden ze zamčených sroubků dole je sauna, určená též k pronajmutí tomu, kdo si zaplatí uzamykatelnou část tupy. Finové roztápí pod kotlem a my snoveme plány, jestli by se nedali ukecat, aby nás po vysaunování vpustili do ještě vyhřáté sauny, abychom si vylepšili zážitky z tohoto místa. Z lidského hlediska v tom nevidím problém - saunu bychom nezneužili, nestopili ani o polínko navíc, šlo by jen o to, aby Finové zamkli svou saunu o půl hodiny později, než měli v úmyslu.
Bohužel. Když se obracím na paní z varaustupy, neocení ani mou snahu o komunikaci v rodném jazyce a zdvořile, nicméně striktně mě odkazuje do patřičných mezí, že lituje, ale sauna je určena jen pro ty, kdo si zaplatí varaustupu. No to jsem asi nevěděl...Nedá se nic dělat, blaho sauny si musíme odříct. Milosrdenství se k nám obrátilo zády.
Bohužel musím do varaustupy vyrušovat ještě jednou. Při úklidu kamen zjišťujeme, že jakési prase (pravděpodobně rasista Kryštof) ucpal topeniště slušnou dávkou ohořelého alobalu (či snad zde byla ta krasotinka, co přikládala hliníkem na Ravadasce?) Sladké čtenářky, hrdinní čtenáři, omlouvám se, že na několika posledních stránkách trochu reju a prudím, ale co je moc, to je moc!!!
Ve vybavení tupy ale postrádám lopatku na uhlí, nemáme tedy jak kamna uklidit. Tentokrát je manželský pár z varaustupy ochotnější. Půjčuje nám svou pronajmutou plechovou lopatku, díky níž se nám daří uvést tupu do ekologicky přijatelného stavu...

Před usnutím snoveme plány na zítřek. Plánujeme výlet do tundry, zcela bez báglů.Chceme dosíci zlatokopecké oblasti, skouknout, jak se těží kulta a pak vyrazit do divoké zóny, na impozantní vrch Jäkäläpää. Člověk míní, Veraldenolmai mění...
Ráno nás totiž vítá neproniknutelnou mlhou a nepříjemným, lezavým deštěm. Rtuť teploměru se ustaluje na sedmi stupních nad nulou. No, cirry na včerejším ranním nebi nelhaly. S trochu protaženými pysky sledujeme počasí a říkáme si, že stejně vyrazíme, ať je jak je. Kolem deváté přestává pršet, i když mlha houstne tak, že není vidět na víc než třicet metrů. Okolí tupy je ještě bezútěšnější, než včera, za slunečního svitu. Kmínky křovin a stromů se ohyzdně lesknou jak čerstvě svlečení hadi, z listí, jakoby ohnilých a potažených slizem kape voda, v tichu slyšet, jak se hnědé, mrtvé listy snáší k zemi. Čekáme, kdy začne sněžit a nebe se setmí navždy. Ragnarök.
Vyrážíme, nejprve je třeba se dostat na rozcestník. Jakmile vylézáme z křovolesa do tundry, viditelnost se ještě podstatně horší. Je vidět asi na deset metrů. Musím však přiznat, že toto nelidské počasí má něco do sebe. Vytváří totiž úchvatnou atmosféru zániku a zmaru, atmosféru nejkrajnějšího, nejpustšího Severu. Připadáme si jako vyvrženci z ráje, poslední lidé světa. Svět totiž neexistuje. Neexistuje pochopitelně Praha (Zálabí, Nymburk, putyka Žofín), neexistuje však ani Jäkäläpää, Látnjoaivi, ani ta osamělá velikánské borovice. Svět se smrskl na kruh o poloměru osmi- deseti metrů, kde jsme my, pár plazivých oranžových vrb, polštáře mrtvolně zelenkavých sobích lišejníků, rudých trsů vřesu a polárního brusinčí v jasně zelené. Kolem je bílá smrt. Barvy rusky, plně rozjeté, však té melancholii dávají jiný rozměr, pitoreskně barevný a křiklavý. Opravdový paradox. Miluju tuhle chvíli. Miluju pochod do nikam, tu mléčně barevnou malost, ty černé větve nízkých bříz, které se ztrácí v mlze. Je to lepší než včera! Tohle je zážitek ze Severu, který předčil vše co bylo dosud!
Kecáme o literatuře (vlhkost mlhy probouzí mozkové buňky k rozumování a filosofování, takže do hloubky rozebíráme kdejakou knížku, co jsme kdy hltali.)
Do toho s nadšeným jekotem upozorňuju na každý nový kontrast barev rusky topící se v mlze a pořizuji umělecké fotografie Nicoty.
Naštěstí nás kupředu, do nitra zlatokopecké oblasti, vede zřetelná stezka, vyjetá terénní čtyřkolkou. Chvíli jdeme pustou tundrou, ve sníženinách se z mlhy strašidelně vylupují nízké borovičky, vánoční stromečky.
Po dvou hodinách pochodu se stezka rozdvojuje a přímo před námi se z mlhy vylupuje podivná budova, za níž se přízračně rýsují haldy propíraného podloží! Jsme na Pihlajamäki, u první z řetězce zlatokopeckých tup!
Místo je to tedy jak z horroru. Ty haldy milosrdně zakrývá mlha, jinak by to byl asi pěkný humus, taková lidská vizitka v nitru divočiny, ty rozryté břehy zlatonosného potoka lemují výstražné cedule zakazující vstup, s výmluvným piktogramem zděšené postavičky padající po hlavě do těžní jámy. Depresivitu místa umocňuje vzdálené chrochtání propírací mechanizace - práce se nezastavila ani v tomto mlžném, přízračném dni.
Samotná chata zlatokopů stojí též za zmínku. Její postraní stěny jsou zbudovány ze sesouvajících se rašelinných plátů, zato ze střechy trčí hypermoderní panel na solární energii a satelitní anténa. Z ponuré tmy za oknem, které musí pod tíhou vodou a mlhou nasáklé rašeliny co nevidět vypadnout z chatrného rámu, svítí mihotavý obraz barevné televize. Před chatrčí stojí tradiční sámský přístřešek určený k ochraně potravin před rosomáky a sněhem, pohádková maloulinká chatrčka na muří nožce, ve výšce dobrých tří metrů, kam vede chatrný žebřík.
Pokoušíme se přiblížit až k výstražným cedulím, abychom viděli zlatokopy při práci, ale mlha znemožňuje cokoli. Možná je to dobře, neboť vidíme jak jsou břehy nelítostně rozryté a voda v potoce zlatonosném není zlatá ani aspoň čirá, ale hnědá, bahnitá a bublinatá jak v nějaké stoce na Litvínovsku. Fuj. Kdyby si raději lidé místo zlata všímali okolní přírody a chránili si ji. Vím, těžba zlata je v Lemmenjoki povolena oficiálně jako ukázka původní obživy obyvatel Laponska jen na malinkém území rozlohy, definují se zde metody těžby a ospravedlňuje se to vše tím, že to tu bylo již před vznikem parku, který tak vlastně konzervuje původní stav, ale když na tom malém území jste a širé, povznášející okolí matky Přírody je zahaleno mlhou, takže ani nemůžete okem zrelaxovat v barvách rusky, je to dosti depresivní a beznadějný pocit.
Přemýšlíme co dál. V mapě je zaznačená jakási stezička, odklánějící se trochu východně od zlatonosného potoka do tundry. Potok sám je asi podobně rozrytý všude, neboť kolem něj stojí asi pět zlatokopeckých tup podobné té, u kteréž spočíváme. Nad prameništěm potoka by se mělo přejít na severozápad a tam by již mělo začít úbočí Lišejníkové hory. Nojo, ale jak to poznáme? Copak nějaká hora v takové mlze existuje?
Zvědavost nám však nedá a rozhodujeme se ve výletu pokračovat. Dokud bude nějaká stezka, neměli bychom se ztratit. Oblíkáme se do bund a opásáváme se busolou. Vyrážíme do nicoty.
Stezka opravdu chvíli existuje, pak se ale její směr začíná podezřele stáčet na východ, o mnoho stupňů ostřeji, než by bylo zdrávo. Trochu váháme, co dál, když tu se před námi objevuje cosi.
Z mlhy se pomalu vynořuje jakási postava, v té mléčné slepotě náhle obrovitá, černá a děsivá.
"Sumuhiisi! Duch mlhy!" povídám zcela vážně a hrubě bojácně Placzkowskimu. "Neměli bysme to votočit?  Co když nás uhrane a my se odsud nikdy nedostaneme!"
"Třeba je to ale člověk...měli bychom to zkusit!" míní Pláča a taky mu zrovna není do žertu.
Zdravíme a postava odpovídá. To však nic neznamená, i duchové mluví a umí se vtělit do člověčí podoby - zvláště ten mlžný musí, jinak by jej totiž nikdo nespatřil.
Sumuhiisi má podobu obrovitého muže zavalité postavy, věku asi padesáti pozemských let, je zarostlý hrubým, kokří srst připomínajícím vousem. Pravda, trochu připomíná manžele z varaustupy, jež nás nepustil do sauny, ale ten to být nemůže, neboť dopoledne, při odchodu, tam ještě byl a nikam se nechystal. Takže přece jen Sumuhiisi, strašlivý duch mlhy! Který si navíc na sebe vzal podobu toho chlapíka, kterého známe, aby nás zmátl definitivně, uspal nás v blaženosti a uvrhl do věčné a nekonečné mlhy na cestu bez návratu...
Odvažuji se zeptat, jestli směr, kterým jdeme, je správný k Lišejníkové hoře.
Postava místo odpovědi tasí zpoza opasku černé puukko! Ajajaj, byl jsem zřejmě drzý, když jsem chtěl pokořit horu Lišejníků, zřejmé sídlo Sumuhiisiho...a on mě teď na místě probodne!!!
Uff...duch mlhy tasí puukko jen proto,že na vrcholu jeho rukověti je zabudovaná malá busola.
"Jo, pánové, jdete v podstatě dobře. Azimut 320! To je směr, kterým chcete jít!!!"
Děkuju, ale sotva ta slova vklouznou do těžkých peřin mlhy, postava mizí...

Stojíme chvíli jako opaření. Směrem 320 stupňů totiž není vůbec nic, žádná stezička, ani sobí pěšinka. Jen tundra, chroustající pod nohama, jak jsou lišejníky nasáté kapkami mlhy, nyní tak husté, že nevidím skoro ani na konec natažené ruky.
"Azimut 320!" dí odhodlaně Pláča. "V nejhoršim musíme narazit na ten zlatonosnej potok!"
Cítím v sobě opět ten podivný pocit nereálného, zaslepeného odhodlání, který jsem již v této knize popisoval. Odvážně vykračuji do bílé tmy. Pocit je to ale prapodivný. Dvě postavy v bundách, s tasenou buzolou, úzkostlivě sledující střelku a stupnici. Kolem nic, pod nohama prázdno, bezcestí. Sem tam narazíme do osamělé borovice a říkáme si, že to bude náš orientační bod při cestě zpět, ale protože těch borovic je víc a vidíme z nich jen kmen, nemá to cenu. Odhodlání se pomalu začíná míchat se strachem, zvláště když jdeme už pěkně dlouho (ale bůh ví, jak vlastně jdeme dlouho a kolik jsme toho ušli, když není pranic vidět) a zlatonosný potok, který by se měl po levé straně vynořit, stále nikde. Strach začíná pomalu vítězit. Co když jsme v nějaké magnetické anomálii, kterých tady, při pólu, je přehršel a kompas nás zavedl kamsi do pusté části Lemmenjoki, odkud se už nikdy nevymotáme? Jak jsme si mohli myslet, že ta obří postava s kompasem na puukku byla člověk? Byl to ďábelský Sumuhiisi, který nás nasměroval do toho nejhustšího mlíka, válejícího se nad strašlivými bažinami lemmenjockými a teď si vychutnává poslední okamžiky našich existencí?!
Když už je ve mně úplně malinkatá dušička, objevuje se z mlhy černý stín, jakýsi strašidelný obrys. Zjišťujeme, že jsme u jakéhosi zlatokopeckého srubu při horním toku zlatopotoka. Který to ovšem srub je, není zřejmé. Za jasného počasí by to vše možná bylo leda k smíchu, Lišejníková hora by se tyčila přímo před námi a my bychom byli vysmátí. Takhle ale pokračovat nemá cenu. Proč se hrnout na vrchol vyhlídkové hory, když není vidět ani na dva metry? To vpravdě popírá logika.
Otáčíme, zpět do mlhy.
Abych předešel případným poznámkám ex-post, hlásím do prázdna:
"Bratře, uvědomuješ si, že se odteď budeme jen vracet? Že nám lemmenjocký cíle tak nějak unikaj?"
"No dyť jó", slyším smířlivý hlas parťáka z prázdnoty, ač je pouhých pět metrů za mnou. "Nejsme přece magoři? Tohle snad není ani pro Kunce!"
Azimut 320 se mění na azimut 40 a my jej úzkostlivě sledujeme. Jak bláhové bylo se spoléhat na orientaci dle stromů, když není vidět zhola nic? Bez busoly bychom se do smrti motali v kruhu. Ani teď nejdeme asi stejnou "cestou", neb nedosahujeme původní stezky, když už jsme značně neklidní, dorážíme přímo na známé místo, srub Pihlajamäki.
Začíná pršet. Pravá laponská vihma. Čas na cigaretu a taktický ústup zpět, do základny Morgamoja.
Jelikož nás teď vede zase stezka, opouští nás křečovitý stres a jsme zase v pohodě. Aspoň já, neb bratr v pouti zjišťuje, že mu jazykem, šmízovým švem zatéká do boty, goretexky Reichle.
Rozebíráme úskalí manželství a ženy-potvory. Za tohoto nevyčerpatelného tématu, mlhou, deštěm, okolo kýčovitých barevných ostrůvků v promočené tundře, docházíme ve čtyři odpoledne do tupy.
Ta je ovšem na rozdíl od včerejška zcela přeplněna mokrými a zmrzlými lidmi. Není divu, odporné počasí donutilo všechny dobré poutníky, využívající za slunka tábořiště v základní zóně a volná prostranství v zóně divoké, k ústupu do suchých a vytopených tup. Jsou zde dva finské páry a navíc dorážín ještě skupina pěti žen v pokročilém věku. Sympatické babky!!! Jen tak se vydat do Lemmenjoki v takovém "saigonu"!
Při vaření obědovečeře - stejný chod co včera - dochází ke komické situaci. Krájíme si do těstovin houby, když se k nám přitočí jedna ze žen, poučená již mnou, odkud jsme. Vida houby, mizející v hrnci, zvědavě se ptá, co to jíme.
"Houby? Kde jste je vzali? To máte ještě z Čech?"
Zprvu si myslím, že špatně rozumím, když je však otázka položena znovu, musím reagovat:
"Z Čech? Ne! Vždyť tady v tundře, všude kolem, rostou tisíce výborných jedlých hub! Zrovna jsme nasbírali ty nejlepší kusy na oběd!"
Finka vrtí hlavou:
"Vážně? Tady rostou jedlé houby? Ano, jistě, všimla jsem si, že tu cosi roste! Ale nenapadlo by mě, že je to k jídlu! No to bychom měli vyzkoušet taky! A jste si jistí, že nejsou houby jedovaté?"
Pláča kroutí opovržlivě hlavou: "No to si ze mě snad dělá srandu! Vždyť tohle jsou křemenáče, ta nejlibovější houba pod sluncem? Chudinka zglobalizovaná, vždyť vona zná jako houby jen žampiony, který nasbírala v supermarketu!!!"
Nojo...No comment...Jinej kraj, jinej mrav...

Ještě, že jsme skromní kluci, jinak bychom byli asi dost stísnění, tady, v tupě pro 8 lidí se hotoví na nocleh 11 lidí. Soukromí nic moc, navíc tupa je plná výparů z mokrých šatů, proklopýtat se přes nohy, bundy, hrnce a batohy ven je úkol skoro nadlidský.

Těsně před setměním, či spíše mlhozešeřením, doráží do tupy starý, olejem a benzínem pročpělý zlatokop, odětý v overalu, připomínajícím uniformu pracovníků Pražských kanalizací.
Hned spustí příšerně rychlou hatmatilkou v nadšené kadenci. Je nám jasné, že asi našel zlato a přišel se s tím pochlubit! Slyšíme totiž cosi o valounu za 100 euro. Ano, sluch nás neklame. Zlatokop sahá do umaštěné kapsy a vytahuje na světlo zkumavku, ze které do dlaně vysypává dosti veliký, světélkující těžký nugget zlata!
Vzrušení zalévá celou tupu.Všichni se hrnou ke zlatokopovi, aby mohli obdivovat jeho ze země rodné nabyté bohatství! Ale co se nestane! Jak se tak ti dobří lidé k němu hrnou, zakopne jeden z nich o Pláčův batoh a vrazí do zlatokopa. Ozve se tupé zadunění zlata o dřevěnou podlahu a valoun mizí!
Pláča sípe: "Viděls to? Kde je? Doufám, žes ten nugget zašláp a že se v Njurgulahti vožereme!"
Jasně, že vtipkuje, ale pro zlatokopa je to stejně pár horkých vteřin, než valoun najde zapadlý pod lavicí...
Následuje jakási sága o tom, jak valoun našel. Stejně jak se objevil, tak zmizel, jen bylo slyšet rachtání čtyřkolky, na které zlatokopec, s dvojitě nalezeným valounem, zmizel ve vrcholně nevlídném podvečeru...
Je čas se uložit ke spánku. Galantně nabízíme, že si usteleme na zemi. Pláča tak činí, ale mě, jehož babči obdivují za finštinu a sympatický výzor (ze spálenin zůstaly jen dva strupy na dolním rtu), uvolňují místo na pryčně. Ze slušnosti to beru, ale pravda je, že bych raději též spal na zemi. Prostoru pro spacák je totiž zoufale málo. Finové navíc jdou spát dost brzo a pravidla tupy říkají, že když jde první spát, mají jít i ostatní, aby se nerušil klid unaveného poutníka.
Nemohu moc usnout, připadaje si jako sardinka. Kdosi z Finů navíc chrápe.
Když přece jen usnu, zas to není o klidu. Během spánku se mi daří navalit na chlapíka po mém pravém boku...ojoj, asi si myslí, že jsem vilný soupohlavník, neboť nelibě zařve. Musím ocenit svou schopnost zdravé reakce, protože se vytrhuji z hlubokého snu a brilantní finštinou odpovídám: "Anteeksi, en halunnut!" (Pardon, nechtěl jsem!) Mužík se usměje, vida, že jej nechci oklátit a dostatečně klidný zamručí: "Ei mitään, oon pahoillani!" (Nic se neděje, já se omlouvám)
Oj! Raději se probouzím něco po páté, když přísvit nového dne začne zalévat přecpanou a vydýchanou tupu. Zase leje! O dost víc než včera! Ale mlha se aspoň trochu zvedla, i když je vidět, jak se drží ve vyšších partiích, v tundře. Ale tam už my nejdeme...
Rychle si vařím čaj a odměřuji spartánskou porci sucharu a sýra. Je třeba se v klidu najíst, než tupa vstane a vypukne obrovský zmatek!
Pláča to řeší naopak - válí se až do té doby, než se Finové sbalí a pak se nají na uvolněných pryčnách.

Moje noční finštinářské extempore mě tak nabudilo, že s pěticí babek konverzuju o všem možném - proč se učím finsky, kde jsem ve Finsku byl, co dělám, jak se mám. Babky jsou zcela u vytržení a říkají, že tohle tedy ještě neviděly, aby nějaký cizinec uměl takhle finsky! Říkají: "A nechceš tady pracovat? To by asi nebyl problém, s tvými jazykovými schopnostmi..."
Směju se: "Kdyby to byla seriózní nabídka, tak to beru! Ale to jste asi tak nemyslely!"
"To ne, ale obecně, jako že by to určitě šlo..."
"A vy jste se setkaly s nějakým Čechem, že by tu třeba pracoval, nebo studoval?" zajímám se, přece jen, kdyby v dalších volbách v Česku vyhráli bolševníci, asi bych se nějak podobně zařídit musel!
Babky se po sobě podívají a jedna povídá:
"No...zrovna včera jsme jednoho potkaly! Byl ale dosti divnej! Ne jako ty, kterej se s námi bavíš a je s tebou legrace! Včera, v té děsné mlze, jsme nad Ravadasjärvi potkali osamělýho spěchajícího chlapíka, kterej nesl na zádech obrovskej bágl. Skoro si nás nevšiml a to my zase ne, my chtěly trošku pokecat. Tak jsme ho zastavily a ptaly se na pár věcí, jako jestli není unavenej s tím batohem, odkud je a tak. On se ale tvářil, že má strašně naspěch, jen procedil, že je Čech, kterej studuje v Helsinkách lesnictví..."
Podíváme se s Pláčou po sobě a na rtech nám visí jediné jméno: RADOVAN KUNC!
Je tu! Jde po nás!
A tak se usměju a povídám: "Toho my známe! To je Radovan Kunc! On žádný student lesnictví není, on je ve skutečnosti...mno...pardon, zas tak dobře finsky neumím...abych vám to všem pěkně popsal..."
Finky chápavě pokývají hlavama, ale my už nemáme stání. Přízrak Radovana Kunce je nám v patách a je tedy nejvyšší čas vyrazit do vihmy a mlhy...

<<< x >>>