RUNA DEVATENÁCTÁ
LEMMENJOKI VOLÁ CVOKY!

Zde se, milí čtenáři, vrátíme zpět do reality. Zajdeme s vámi ke břehům ponurého jezera Pielpäjärvi a poznáme s vámi bezdrogovou psychedelii. Vyrazíme nejprve busem do Menešjávrri, po 420 letech, a pak školním taxíkem do Njurgulahti. Znovu o psychosomatice. Též o sobích pastech a formování eskerů ledovci. O magické Sieriknivě, rosomácích, kahlaamu a bohu srandy.

Když padá jeseň v trudný kraj
Ty brázdíš lesem, v srdci máj
A za odměnu, on si vybral Tebe
Veraldenolmai ukáže ti nebe

Pak jedeš dál,až k Njurgulahti
Kde začínaj zlatokopecký pachty
A pro všechny lemmenjocký fandy
Zjeví se s večerem bůh srandy

Stojíme na posvátné půdě saamijské, při březích velkolepého Inarijärvi. Jezera, které se táhne na desítky kilometrů na severovýchod odsud, přesto však zrakům dychtivým skryté, neb tisíce ostrůvků, výběžků a mysů zahrazují výhled do jeho nekonečnosti.
Nemá smysl se více vypisovat z pocitů, které mě přepadají. Snad jen postačí to, že se musím po výstupu z busu otočit k parťákovi zády, abych skryl slzy dojetí, že se vracím sem, na vzdálené Inari, přesto však domů.
Nebe je zatažené a ostrý vítr od jezera buší do větrovky. Víska Inari, čítající snad 700 duší, zdá se být úplně prázdnou a vybydlenou, prosycenou smutkem a velkolepostí Severu.
Záhy zjišťujeme, že internet v místním infocentru je mimo provoz a tak míříme do blízké hospody, oprýskané, prosté jako by zde končil svět. Plánujeme pojíst kebabu a popít snad ve Finsku nejlacinějšího točeného pivka, jež je k mání za obligátní "dvě pade", ovšem v eurech. Nasycení a spokojení píšeme na větrem bičované zahrádce pohledy a vyrážíme se projít po vsi. Navštěvujeme značkový obchod Sámi duodji, kde jen žasneme nad originálními výrobky sámských bratří. Puukka, kroje, doplňky z kůže, nad vším tím se tají dech nejen díky neobyčejné kráse a cizelérnosti tovaru, ovšem též "díky" neuvěřitelně vysokým cenám.
Pokud nám bohové dají se vrátit z pustin Lemmenjoki, plánujeme na zpáteční cestě zde cosi zakoupit. Pokračujeme po silnici dále na sever, maje v úmyslu po prolezení obchodů zamířit stezkou k 8 km vzdálenému jezeru Pielpäjärvi, kde se nalézá , jak jsem v minulém cestopisu již uvedl, "Notre Damme Arktidy", stařičký a kouzelný dřevěný kostel, symbióza saamijského pohanství a lutheránského křesťanství.
Pláča v obchodu se suvenýry při stanovišti vyhlídkových lodí k posvátnému ostrovu Ukonkivi po dlouhém váhání kupuje kuksu, dřevěný hrníček z březového dřeva. Rozmýšlí též o noži puukko a poté, co si nechává poradit od sámského prodavače, vybírá stejnou značku, kterou jsem si pořídil loni, černou ocelí obdařený nůž od Marttiniho, prodavač v souladu s mým názorem tvrdí, že je nejlepší, třísky s ním poštípeš.
Začíná pršet a vítr sílí. Obloha je černá a smutná, jisto je, že léto skončilo. Ještě na skok do Siidy, úchvatného muzea sámské kultury. Zde k vidění exponáty týkající se sámského života, prastaré i ultramoderní (od rozpukaných pulků ze středověku až po nablýskané sněžné skútry, rok výroby 2002.) Zíráme na dioramata, kde rosomákovi trčí z tlamy sobí noha, obdivujeme obrovské fotografie, které přibližují, jak to v místní divočině vyhlíží ve všech měsících roku.
Pláča ještě za Siidou ošetřuje puchýř na noze a v drobném dešti padáme z osady směr Pielpäjärvi. Nejprve se jde po silnici a při Opistu, vyšší škole saamijských řemesel a kultury odbočujeme po pískové rovné cestě až na parkoviště, kde právě finští dělníci za smíchu a vtipkování staví dřevěné kadibudky.
Do své náruče nás bere ponurý prales. Cesta na Pielpäjärvi je relativně obtížná, ne snad kvůli orientaci, neboť je dobře značená, ale kvůli terénu. Ani jediný metr cestu není rovný, jdeme stále nahoru-dolů mezi skalami a balvany, po cestičce, rozbrázděné žulovými kameny a borovými kořeny. Jdeme opatrně, naše batohy navíc tíží čerstvě zakoupené potraviny na trekk do Lemmenjoki a také šest půllitrových plechovek piva Karhu, jež jsme zvolili jako důležitý relaxant pro pobyt ve skromné pielpäjärvské sauně.
Cesta zdá se nekonečná, i pro mne, který tu již loni kráčel, chvíli pralesem, pak přes moréniště, částečně zatopené černou jezerní vodou, po eskerech mezi jezery, z nichž trčí smutné, rozervané skály, po suchých březích jezer, z nichž ani jedno ještě není Pielpäjärvi, naše cílová zastávka.
Krajina zde je díky oteplujícímu vlivu obrovského inarského jezera odlišná, než ve stejné zeměpisné šířce na západě, v Norsku při Kautokeinu. Zatímco při Guovdageaidnu jsou jen pusté pláně, písečné a rozbahněné zas chvíli, porostlé plazivými vrbami a pokroucenými břízami, zde je půda hutná, skalnatá a rostou z ní tisíceré borovice, s temně zeleným jehličím.
Konečně se po levé ruce objevuje černé, protáhlé a smutné jezero Pielpäjärvi, po jehož celém dlouhatém břehu musíme překlopýtat až ke kostelní louce, kde je otevřená tupa a sauna. Jeho vody, prskající v kroužcích pod údery kapiček ledového deště, zdají se být stvořeny z ledového olova, tak černé, těžké a pochmurné jsou.
Konečně borový porost řídne a my vcházíme mezi břízy, signalizující, že právě definitivně nastal laponský podzim. Jejich mokré, trudné kmeny, jejich listy, zažloutlé a slabé, které odvívá ostrý vítr, jež je ve vírech točivých snáší k našim nohám, to vše přináší do těchto končin neopakovatelnou náladu tlejícího zániku, jež je ovšem předehrou k novému znovuzrození, ke stvoření každoročního zázraku. Trochu se však chvěju, ne snad zimou, ale spíše představou, že na toto znovuzrození si příroda počká až do května 2003, plných osm měsíců.
V momentě, kdy kamarád již trochu brblá, se před námi otevírá louka, přírodní úkaz v těchto šířkách zcela výjimečný. Není to totiž zrádná bažina jako na Pahaoje, ani tundra porostlá jen plazivou břízkou a lišejníkem, ale "obyčejná", zde však zázračná travnatá louka. Hned na začátku se nám v ústrety staví chata strážce kostela, nyní, po sezóně, však již zavřená (loni nám ten dobrý chlapík zapůjčil ostrou sekeru, nevím, čím budeme připravovat dřevo), pak následuje kůlna na nářadí a na obzoru, šedém a olověném, prosvěcuje nekonečný prales temně červené a jasně modré dřevo kostela.
My však míříme k tupě, která je při břehu jezera. Tato tupa náleží do kategorie "päivätupa", denní útulna. Znamená to, že zde není k dispozici klasické vybavení včetně nádobí a sporáku, je zde však navíc naopak výborný, tradiční krb, háky a napichovadla na opékání a na zemi jsou rozloženy měkké molitanové matrace. Tupa je čistá a útulná, dobře zametená po předchozí návštěvě a vypadá o dosti sympatičtěji než loni, co v ní přenocovali tři ne příliš pořádní Poláci.
Na stole dokonce nalézáme láhev se zbytečkem brandy, která bez váhání stéká do našich žaludků, je zde i cukr a kečup.
Dřevo v útulně při krbu je ovšem jen březové a masivní a sekera je tupá. Nevadí, vyrazíme do lesa na suché borové dřevo.
Jdeme též prohlédnout saunu. Loni byla dosti nepoužitelná, neboť kouřily kamna, asi nebyl protažený komín. Dnes se zdá vše v pořádku, v sauně, čistě vyklizené, je ještě teplo od včerejška a uvnitř není ani stopa po čpavém kouři. Jediným problémem je nízký strop v šatně sauny, o který si opakovaně málem rozbíjíme hlavu.
Klademe plechovky "Medvěda" do jezera k vychlazení a jdeme na dřevo. V hustém pralese za kostelem bez problémů nalézáme suché vyvrácené kmínky borovic, prosycené smolou. Pláčovo puukko jde poprvé do akce, parťák přesně jako rodilý Fin štípe dlouhé třísky - přiloží ostří puukka na řez polena a jiným polenem naťukává střenku nože, až ostří rozštípne po celé délce kmen. Po hodině práce je připraveno dřevo jak do krbu, tak do sauny. Zapalujeme saunová kamna, tah komína je dokonalý. Image této tupy se oproti loňsku výrazně vylepšilo!

S omlácenýma hlavama ze šatny sedíme polosvlečení před saunou, nezávazně klábosíme a popíjíme první pivko. Tu se na obzoru, od kostela, objevuje parta Angličanů. Slyším, jak mezi sebou hlásí:
"Hele, to bude asi sauna! Asi jo? Vidíš, sedí před ní Finové s pivama, ty možná budou vědět!"
Musím se zasmát, ale nedivím se jejich řeči. Zejména Pláča vyhlíží, jako by se narodil přímo na Inari. Jeho obličej, zastíněný mastnou světlou mařenou, jeho ruce, zkušeně svírající plechovku piva, jeho oči, maně kontrolující dým vycházející z komína sauny...Navíc mezi sebou hovoříme dosti nahlas Anglánům nesrozumitelnou češtinou. Rozhodujeme se tedy "dělat Finy", tedy klidníme intonaci, rozvážně pokyvujeme hlavami a vyměňujeme si věty jako "Metsässä on karhu! Joo, totta! Karhu on hyvää oluttakin! Ja sauna on mainio!"1 A doufáme, že jsme dobře slyšeli, že to nejsou Finové, cvičící se v angličtině, jelikož bychom byli pěkně trapní.
Děláme Finy však dost dobře, neboť partička, přišedší až k nám, chová ve svých očích velkou úctu k nám, rodilým Finům, popíjejícím po svém způsobu pivo před návštěvou sauny.
"Is this a sauna?" zjišťuje jedna dívčina.
"Joo, sauna, totta!" kývu hlavou v širokém finském úsměvu a Pláča dodává: "Tervetuloa!" Jako že "Vítejte!"
"We don´t speak Finnish, sorry!"
Přecházíme v hraných rozpacích do angličtiny. Angláni se pak táží, kudy na Pielpävuono, k fjordu inarského jezera asi 4 km odsud na východ. Ač momentálně neznám přesný azimut, jen tuším směr, bohorovně mávnu rukou k východu:
"Pielpävuono is there!", jako bych tam denně chodil kácet les.

Poté, co Angláni otáčejí, musíme se chechtat a plácat do stehen, jak jsme si je "dali". "Za odměnu" si dáváme pěknou šlupu do hlavy, při kontrole teploty sauny, a zaříkáváme se, že vždy si budeme při vstupu a výstupu opakovat "Bacha strop!"
Následuje kvalitní hodinové vypocení v sauničce, vyšperkované popíjením dobrého "Medvěda" a pro mě navíc ještě namáčením spálených částí těla ve studené vodě, prozíravě připravené v kýblích. Zchlazujeme se v černých vodách jezera.
Zkoušíme rybaření, však marně. Ryby na nás naprosto bodaj. Navíc uváznu svou nejlepší třpytkou značky Meps na olezlém kořeni hluboko v jezeře a musím do další, nedobrovolné koupačky.
Usuzujeme, že bude lepší se přesunout do tupy, rozdělat oheň v krbu, opéct si točeňák ze sobího masa a zlikvidovat zbylá čtyři pivka. Daří se. Pohodový večer vrcholí ultravymeděnou nocí na matracích, během níž se srovnávají všechny obratle našich rozlámaných těl.

Poté mi sámští Neviditelní předhazují pod nos nádhernou podívanou. Vyrážím se vprostřed tmavé noci vymočit k jezeru. Když kouknu během potřeby na nebe, užasnu v němé pokoře nad nádherami severské přírody. Nebe nad černým jezerem prosvěcuje jemné, modravé světlo slabé polární záře, tančící nad nízkým obzorem. Její mihotavý přísvit osvětluje v pastelových tóninách ponuré mraky, válející se nad jezerem, přetvořené takto v tvary, v 60.letech často zachycované štětci psychedelických malířů. Celé toto veledílo přírody se ještě jednou odráží v netečných, ledově klidných vodách jezera pielpäjärvského. A to nemusím vkládat "pod jazyk" ani pikogram opojného LSD...Běžím rychle pro aparát a ještě rozespalý dvakrát mačkám spoušť, pečlivě dbaje, aby nezazářil blesk, jež by to vše zničil...nastavuji patřičné rozostření, aby fotka aspoň trochu přiblížila tu prapodivnou, však přenádhernou atmosféru první podzimní lapské noci...

Ráno prší. Vyrážím do kostela, zazvonit si pro štěstí. Tenhle kostel, pokud nevíte, je netypický tím, že je celý rok otevřený a to včetně zvonice. Asi se to nesmí, jen tak si zvonit, ale já mám proč. Zvoním naší zemi, aby nebyla tak vodnatá, zvoním zemi finské, aby zůstala tak přívětivá, zvoním do třetice sobě, abych, jak by řekl jistě Pláča, "měl v ksichtě furt rohlík"...
Pláča se během dopoledne mění ve švadlenku Madlenku. Na můj klobouk našívá s přesností chirurga černou nášivku s logem národního parku Lemmenjoki, zakoupenou včera v Siidě. Na tomto logu není nic menšího, než pořádný rosomák, spěchající v záři polárního nízkého slunce tundrou...
Přestává konečně pršet a my vyrážíme zpět na Inari. Před tupou se na mě Pláča podivně zahledí a poté praví:
"Bratře, nezdá se mi to vůbec reálný, ale je třeba říct, že tvůj design se rapidně zlepšuje! Ta mast asi není žádný placebo!"
Má ruka vystřelí k spálenému obličeji. Ano! V prstech mi zůstává první cár oloupané spálené kůže! Zírám do zrcátka u busoly a změna je vskutku patrná. Hnědožluté, mokvající strupy ztmavly a změkly, tmavočervená kůže kolem očí a na nose se začíná zvarhaňovat a vysychat! Jen ústa mám stále okrvavená a rozpukaná v koutcích a na rtech! Jen tak dál! Nanáším na sebe další silnou vrstvu masti a jdeme na zpáteční cestu.
Uháníme, jako kdyby nám hořelo za patama, kořen nekořen, cesta necesta, skoro se vznášíme nad zrádnými, deštěm kluzkými kořeny a šutráky. Po pouhé hodině a půl ostrého pochodu stojíme opět před inarskou Siidou.
Zadním vchodem jdeme dovnitř, navštěvujeme místní kahvilu, chceme zkusit, jestli na dnešním jídelníčku není proslavená specialita ze sobího masa, "poronkäristys". Někteří kulináři tento pokrm chybně překládají jako "sobí guláš", ve skutečnosti to s gulášem má společné jen to maso...V hluboké vrstvě oleje se zprudka osmaží úzké nudličky ze sobího masa, ke kterým se přidá zvěřinové koření. Opražené maso se stáhne na mírný oheň a  lze přidat pár kapek smetany, rovněž neškodí přidat trochu, ale jen opravdu trochu kořenové zeleniny. Pokrm, dušený pak pod pokličkou, se podává s bramborovou kaší a velkým kopcem brusinkového jamu.
Ač skandinávskou kuchyni považuji za pramálo nápaditou (zejména tu norskou, sekanou a rybí), tento poronkäristys patří k velmi chutným a nevšedním kulinářským zážitkům, zejména díky výraznému tmavému sobímu masu a vynikajícím brusinkám.
Bohužel jej dnes v Siidě nemají na krámě a my si zřejmě budeme muset nějaký ten pátek ještě počkat...
Aspoň ušetříme, rozhodnuvše se občerstvit raději v levné inarské hospodě. Dáváme si kuřecí nugety s hranolky, obrovskou porci dobrého, jednoduchého jídla za 4 eura. Sedíme pak opět ve větru na zahrádce a Pláča, pojímaje nápad, vyráží do Sámi Duodji, odkud si přináší nádherný váček amuleťáček ze sobí kůže, obarvené z velké části nádhernou laponskou červení, s korálky vyšitým saamijským křížem života. Tento vak se rozhoduje během putování po Lemmenjoki plnit všerůznými aromatickými bylinami, které po cestě potkáme...
Brzy již za místní poštu přiráží autobus do Njurgulahti, naší cílové stanice, maličkaté osady, východiska do národního parku Lemmenjoki. Příliš lidí nenasedá, když už tak jde o místní Sámy, rozhodně jsme jediní turisté, kteří míří ponurým odpolednem do lemmenjocké divočiny...
Autobus obráží obě inarské základní školy, nejdříve "ala-piste" (1.stupeň) a pak "ylä-piste" (školu pro děcka již odrostlejší). Zde v klidu čeká snad dvacet minut na dvě žačky-poškolačky, které zřejmě dnes ve škamnech pěkně zlobily a paní učitelka je nechala nějakou tu chvíli posedět v oslovské lavici.
Jelikož autobusáka hříšky těchto dospívajících Sámek pranic neiritují, poctivě čeká, až si stihnout dopsat zapomenuté domácí úlohy. Neš'tastnice by jinak neměly šanci se dostat domů, do některé z odlehlých, malinkatých siid, ztracených někde v pralese mezi Inari a Menešjávvri. Holky konečně dorážejí, pečlivě si nás prohlížejí, jako kdybychom právě spadli z Jupitera (to jsou cizinci zde tak vzácní?), ale pak se uvelebují na sedadlech a věnují se listováním zde ve Finsku zřejmě populárního časopisu "Me naiset" (My ženy), zřetelné obdobě naší Katky či Vlasty...
Po hrubě úzké a nekvalitní silničce, jež spojuje Inari s velkou, 170 km odsud jihozápadněji položenou osadou Kittilä, vyrážíme šílenou rychlostí, ignoruje četné hupy a terénní vlny, takže se mi chvilku zdá, že cestuju zase lodí, rozbouřeným mořem na Lofoten, Ďáblovo souostroví...
Stýskám si trošku, že pranic nevím o dění v Čechách. Pláča to pro něj typicky odbývá s humorem:
"No co, od celníka na Pepiku víme, že voda opadla a život se vrátil do šedomyších kolejí! Jako bych tu měl před sebou dnešní Mladou Frontu...Chceš něco přečíst?...Prezident Havel přijal dnes na zámku v Lánech vládní delegaci vedenou premiérem Špidlou. Plodná diskuse se točila okolo naplňování lidských práv vzhledem k romské menšině...Americká vláda v ostré nótě vyzvala režim Saddáma Husajna k promptní likvidaci chemických a biologických zbraní...Sebevražedný atentátník palestinského původu odpálil dnes ráno v Tel-Avivu na těle uloženou nálož, když nastupoval do autobusu do Jeruzaléma. Zahynulo šest lidí, další čtyři byli zraněni. V odvetu nařídil premiér Šaron bombardování západního břehu Jordánu...V dohrávce 4.kola fotbalové ligy porazila domácí Sparta Blšany 1:0 gólem Karla Poborského v nastaveném čase druhého poločasu...Představenstvo a.s.Sazka slíbilo, že do týdne zahájí stavební práce na nové hokejové hale, kde se má uskutečnit pražské mistrovství světa v hokeji 2004...
Stačí?" dodává pobaveně. "Svět je bratře furt stejnej...Tyhle zprávy máš v novinách a v telce denně...Proč se na to vůbec dívat...Furt to samý, furt to samý..." Plynule přecházíme ke zpěvu hospodské odrhovačky skupiny Echt!..."že prej žhavý železo chtěj kout, nenech si s tim hnout!"
Pustou krajinou, jejíž depresivitu ještě umocňují šedé, nacucané mraky, míříme k Menešjávvri, malinké osadě pár kilometrů od Lemmenjoki. Tundrové vrchy začínají hořet prvními plamínky nastupujícího podzimu ruska, olověná oka bažin, obklopená mrtvolně zažloutlými stvoly trav jsou střídána monotónními špičkami uzoučkých, vypelichaných borovic.
V Menešjávvri stavíme u místní školy, většího dřevěného srubu a řidič vypíná motor. Ukazuje nám modrý obyčejný tranzit a dí, ať si do něj přestoupíme, že poslední desítku kilometrů do Njurgulahti pojedeme autem, školním taxíkem. Trochu se divíme, ale nedá se nic dělat. Hustota obyvatel zde je opravdu hustě nízká...
Taxík kočíruje prapodivná, velmi nabroušená a nesympatická žena. Striktně nás usazuje na sedadlo, které nám vykázala a podezřele se dívá na naše batohy. Pravděpodobně pohrdá turisty, jež jsou v jejích očích jen klíšťaty, které nacucaně kradou místo těm čtyřem dětičkám, jež veze od školy v Menešjávvri dál ke konečné. Auto má vybraný kufr, místo něj jsou směrem k zadnímu sklu posazené sedačky, aby se kapacita "autobusu" zvětšila. Sem přednostně posazuje dva asi sedmileté kluky. Každičké z těch dobrých dětí zírá tupě pod sebe, mlčí jak hrob. Oj, jak ponurý a bezútěšný je dnešní podzimní den!
Za ledového ticha pokračujeme zcela u vytržení naší cestou.Jsme jediní, kdo v autě hovoří, což laponské bledulky přijímají se stoickým klidem a paní za volantem s tichým, dle nás však kulminujícím vztekem.
Konečně dorážíme na konečnou, do Njurgulahti. Je zde pár dřevěných budov, z nichž jedna je prokazatelně hospodou, parkoviště s asi dvěma auty, studené jezero a nekonečný les. Budovy, jakoby narychlo a ledabyle sroubené připomínají prozatímní tábor polárníků někde na Špicberkách. Více pusté a neútulné místo by se na dobrém světě těžko hledalo. Pepík se svou kvalitní silnicí a nekompromisními pohraničníky vyznívá ve srovnání s Njurgulahti asi jako Praha versus Dolní Kotěhůlky. Osměluji se a svou nejlepší finštinou oslovuji řidičku, kdy bývá obvyklý odjezd auta zpět. Žena, ledová jak Antarktida, mě proklaje pohledem, o němž si raději nic nemyslím, nechtěje se propadnout nad svou drzostí pod zem. Pak vyhrkne koutkem úst:
"Joka koulupäivä aamulla varti vaille kahdeksan!"
Číslovky mi moc nejdou a tak doufám, že jsme v té změti správně poznal, že odjíždí každý školní den v 7:45 ráno...
K hranicím parku vede ještě asi kilometr a půl široká, prašná cesta, okolo níž se krčí skromné, dřevěné domečky Njurgulahti. Vůbec se neorientuju, kde je řeka Lemmenjoki, kde je vstup do parku, nechávám se tupě vést šipkami. Konečně dorážíme na místo. Silnička zde končí jakýmsi parkovištěm, je zde dvojice kadibudek, orientační mapa a prospekty o parku dokonce v sámském jazyce.
Padá na mě  náhle obrovský respekt k téhle divočině, která je jistě pustší a rozlehlejší než námi právě zdolaný park Urho Kekkonena. Park, proslulý přírodními nádherami, přesto však jaksi milý, známý, povědomý.
Zde všude okolo je jen nekonečný borový prales, netušíme, co nás čeká. O slovo se hlásí moje dobrá kamarádka psychosomatika, jež připomněla svou existenci tehdy pod Sokosti. I teď se cítím vyčerpaný, nohy mám těžké, bágl taky, nitro se mi rozechvívá obavami a nervózními předtuchami.
Nejlepším lékem je dozajista nahodit batoh na záda a vyrazit po uzoučké, kamenité stezičce, značené plastovými proužky na stromech. První část stezky parkem je zároveň naučnou stezkou, míjíme tedy občas informační tabule, které nás poučují o tom, jak to tady v Saamijsku chodí s chovem sobů, s jejich migračními tahy, s velkými rody sobařů, které si sobími ploty rozparcelovali v nedozírných plochách své sobí pozemky...
Brzy naše stezka míří k jezírku Mustalampi, modrá tabule se siluetami stromů avizuje, že jsme již uvnitř národního parku Lemmenjoki. Tíha báglu a nevědomost chvil příštích však znemožňuje jakékoli oslavy - slavit snad budeme až při cestě zpátky!
Nabíráme z Černého jezírka vodu a vyrážíme dál, do nitra parku. Stezka není nikterak snadná. Je sice kvalitně značena, ale její reliéf připomíná cestu na Pielpäjärvi - samý kořen, kámen, ani metr rovně. Pohodě nepřispívá ani sledování mapy, tím, že mapa Lemmenjoki je "stovka" - tedy centimetr=kilometr, zdá se, že stojíme stále na místě, zvykli jsme si, že na mapách Koilliskairy, "padesátkách", cesta ubíhá rychleji.
Stezka prudce šplhá na esker, geomorfologickou formaci, jež je typická právě pro Finsko. Infotabule naučné stezky přehledně vysvětluje, kterak tyto útvary vznikly. Jde o několikakilometrové, přesto však jen pár metrů široké, ostře vyvýšené valy, které formoval tlačící ledovec, jež ve svých puklinách dával zvednout podložní terén, typický tvrdými a těžkými horninami, do značné výšky nad okolní krajinu.  Eskery, tyto valy, jsou běžně k vidění nejen zde v Laponsku, ale zejména v jezerní části Finska, kde mnohdy tvoří přirozené hranice mezi jezery.
Zde se esker mimořádně vydařil. Táhne se vysoko nad údolím řeky Lemmenjoki, kterou konečně vidíme se lesknout v odpoledním slunci, které naštěstí zvítězilo prozatím nad deštěm a oblačností. Napravo od nás je tedy řeka, často skrytá zrakům poutníka v záplavě stromů, občas odhalená jako kráska v nedbalkách, tehdy se rozlévá v širokých jezerech, voda zaplavuje všechna přístupná místa, uprostřed ní jsou ostrůvky, mechové polštáře. Esker se vine podél řeky nekonečně kilometrů, jeho temeno je široké tak akorát pro uzoučkou pěší stezičku, rozbrázděnou terénními vlnami a balvany. Nalevo opět esker padá dobrých padesát metrů dolů, do močálovitého, neprostupného pralesa.
Čas od času se esker se prudce snižuje a zase stoupá, nejpříkřejší místa jsou zde podobně jako v Oulance opatřena pohodlnými schůdky.
Občas na vrcholu eskeru vidíme prastaré jámy, dobré dva metry hluboké, zarostlé mechy a lišejníky. Z naučné stezky se dozvídáme, že šlo o řetěz snad tří set sobích pastí, jež do tvrdé skály vykutali staří Sámové. Esker byl totiž jediným schůdným místem, kterým vedly věkověčné sobí tahy. I pro lovce, Sámy, byl esker snadnou spojnicí mezi siidou Njurgulahti a rozlehlou, lidmi netknutou pustinou, rájem desetitisícových sobích stád. I vykopali Sámové hluboké pasti, do nichž zapadali spěchající sobi. Ti, kteří pád přežili, byli označkováni a částečně domestikováni (zde, při Lemmenjoki, žil kmen lesních Sámů, kteří soby chovali jako domácí, hospodářská zvířata, určená k tahu pulku, bylo tedy nutno si pár těchto podivuhodných kopytníků zcela ochočit. Poraněné a zabité kusy putovaly na kůly k vysušení, do komínů k vyuzení.
Naučný chodníček končí při odbočce, jež vede strmě doleva vzhůru, až na vrchol monumentálního tunturi Joenkieli, Jazyk řeky. Momentálně však nemáme ani pomyšlení na zdolání tohoto impozantního vrcholu. Celkem se totiž prohýbáme pod tíhou báglů, cesta moc neubíhá a den se chýlí ke sklonku. Naším cílem je tábořiště Sierikniva, vzdálené od Njurgulahti asi 10 kilometrů.
Zde, na základním značeném okruhu Lemmenjoki, platí trochu jiná pravidla, než v rozlehlé divoké zóně parku, která pokrývá 90% tohoto chráněného území, jež spolu se sousedním parkem Ovre Anárjohka za norskou hranicí tvoří nejrozlehlejší evropskou divočinu. Zatímco v divočině platí pravidla velmi mírná ( i v kontextu volného přístupu do jiných chráněných území Finska) , lze tedy stanovat kdekoli a dokonce kdekoli rozdělávat oheň, v základní zóně je stanování a rozdělávání ohně povoleno jen při tupách, jež na okruhu jsou jen tři, a dále při asi osmi tábořištích, které jsou opatřeny stříškou na dřevo, mnohdy i záchodky a upraveným velkým ohništěm s lavicemi.
Míříme právě na Sieriknivu, druhé tábořiště na okruhu, jež se má nacházet při Lemmenjoki, na místě kde se dle mapy má cesta větvit. Jedna větev má na značeném brodu (jež se finsky řekne "kahlaamo" ) přejít řeku a pokračovat po jejím severním břehu, druhá má jít v daném směru až na místo, kde je v mapě značeno VENE, tedy "loďka". Očekáváme, že by zde mohl být jakýsi samoobslužný přívoz přes dosti širokou a hlubokou, rozlévající se řeku. Tomu moc nevěříme, raději bychom se na Sieriknivě přebrodili.
K večeru dorážíme, zdosti utrmácení, na Sieriknivu. I s pochodem z Pielpäjärvi máme zase v nohách obligátních 17 kilometrů, tušíme však, že ty kilometry lemmenjocké budou utíkat o dost pomaleji, i přes snadnou orientaci na značené cestičce. Od hlavní stezky vede odbočka dolů, na tábořiště.
To se nachází na výborném místě, na rovné plošince, jež se tyčí několik desítek metrů nad řekou, všude okolo jsou nepřístupné, hustě porostlé svahy. Okolo plošinky protéká ledový potůček, z nějž bude jistě voda kvalitnější než ze samotné Lemmenjoki, po které přeci jenom dvakrát denně projíždí motorizovaný velký člun s turisty, kteří mohou tak za dosti obšírný peníz poznat krásu divočiny, aniž by hnuli prstem. Lodní doprava totiž zajíždí jednak na Ravadasjärvi, uzel stezek, kde se cesta rozdvojuje a tvoří uzavřený okruh údolím Lemmenjoki, nahoru k hranicím zlatokopecké oblasti, do bezlesé tundry a zpět dolů k jezeru, jednak až na tupu Kultahamina (občas značenou též jako Kultasatama, což je v podstatě totéž - Zlatý přístav), poslední místo, kde je Lemmenjoki splavná a její břehy jakžtakž přístupné.
Tábořiště nám dělá radost, je dobře vybavené dřevem, pilou a sekerou a ohništěm, navíc zde nikdo netáboří. Říkáme si - chvála tábořišť, v této době začínající rusky mohou být tupy pěkně přecpané a tak pohodlí i soukromí jasně ukazuje na volbu pohybovat se spíše po tábořištích, kam zavítá leda možná osamělý rybář.
Shazujeme batohy a zatímco Pláča začíná shánět březovou kůru na podpal a štípá svým ostrým puukkem třísky, já jdu dolů, k řece, hledat brod.
Již na první pohled něco není v pořádku. Řeka je zde sice méně hluboká než v místech, kde tvoří rozlehlá modrošedá jezera, nehybná a bezedná, přesto však hloubka vody dosahuje na některých místech přes metr. Je zde lompolo, útvar v této knize již popisovaný, několikero ramen řeky s nánosy písku mezi. Lompolem se dostávám bez problémů na velký ostrov, ale dále to již nejde. Hlavní větev lompola je tak hluboká, že dno skoro mizí z dohledu! Navíc druhý břeh řeky je značně močálovitý, obroubený neprostupným valem polárních vrb, podobně jako břehy tropických krajin lemují labyrinty mangrovníků.  Tak jestli tohle je ono avizované "kahlaamo", tak Finové neznají bolest!!!
Pokouším se to všemožně obcházet, dát se po neznatelných sobích stezičkách, ale všechny jsou slepé. Navíc kus dál na západ začíná velké jezero, rozlehlá rozlivka. Tamtudy tedy rozhodně ne. Nejnadějněji vyhlížejí jakési prahy, zde ale voda hučí a bouří, průtok je obrovský. Nedá se nic dělat, můj průzkum brodu končí fiaskem. Nezbývá než zítra pokračovat po "našem" břehu a spolehnout se, že lodní přívoz bude reálnější, než brod.
V tu slyším od východu hučení motoru. Zdá se, že mám štěstí pozorovat onu legendární lodní dopravu po divoké řece, ty dlouhé motorové čluny, na které se vejde až 15 lidí, kteří zaplatí mastných 22 euro za lístek do 25 km vzdálené Kultahaminy a zpět...Opravdu, za chvíli se na obzoru objevuje štíhlý člun, obsypaný lidmi v červených záchranných vestách. Začmoudí to, loď překoná práh a vjíždí do lompola. Turisté mávají, já oplácím, šťasten za svou svobodu, jež jediná řídí mé kroky, zcela zdarma, zcela volně. Loď s nízkým kýlem úspěšně zdolává mělčinu (jež je ovšem sdostatek hluboká, aby znemožnila  přebrodění, a asi o 100 metrů výše přiráží k našemu břehu. Turisté musí vystoupit, přejít nad horní prahy po svých. Lodivod mezitím zkušeně vede odlehčený člun přes bouřící prahy a přistává na jezerním břehu. Kyne turistům, ti opět usedají ve stanoveném zasedacím pořádku poslušně na svá místa. Lodivod něco houkne, lidé se usmějí a ještě jednou zamávají, člun začmoudí a již se jeho štíhlý, luskovitý tvar, jistě okopírovaný od starodávných sámských rybářských lodic, dá do pohybu vzhůru proti proudu, po širokém a šedém jezeře, které vytvořila veliká řeka Lásky, řeka Lemmenjoki.
Mno...tenhle zážitek mi určitě stačí. Viděl jsem, jak to na lemmenjockých šífech chodí, viděl jsem, jak loď překonává zrádné mělčiny, ucítil jsem tu kašírovanou romantiku benzínu, čeřených vln, ubíhajících pralesů a touhy, jíž vždy cesty lodí obklopují suchozemce, které zláká. Víc nepotřebuji. Raději (a nejsem žádný Skrblík) si s parťákem projdu celý ten rozervaný, těžko přístupný esker, raději se spolehnu na vlastní nohy a udám si své vlastní tempo, při kterém mi z okolních přírodních krás neunikne ani tundrová myš.
Skláním se nad řekou, ještě trochu ovoněnou pachem motoru a na rty se mi dere stará "kotlíkárna" Wabiho Daňka, nyní opepřená v hrubě syrové coververzi skupiny Echt! - Hudsonský šífy...Jen text si mírně upravuji : "...ten kdo bolest v tundře poznal, kdo Sokosti pokořil...jako já, jako já...kdo si s rosomákem tykal do bažin se probořil ať se na lemmenjocký šífy najmout dá...johoho...ahóój, páru tam hoď, ať do pekel se dříve dohrabem...!"
Už chci s veselou zamířit do tábora, odkud již vítr vane s příchutí kouře z čerstvě rozdělaného ohně, což je pro mě příchuť mnohem romantičtější, než je pach motorů šífů lemmenjockých, když tu mi jakási zvláštní, neidentifikovatelná síla otočí hlavu doprava, na stinný, pískem pokrytý břeh. Nevím proč, ale pudí mě to tam upřít zrak...
Tam, na samém břehu Lemmenjoki, v hlubokém jemném písku se skví obrovská rosomáčí stopa! Stopa, ostrá ve svých konturách, tlapa jakoby vlčí či psí, však opatřená několikacentimetrovými, jehlovitými drápy, které se dokonale obtiskly v písku, jak zde sám Pahaahma, rousnatý rosomák pil!!!
Obezřetně zachrochtám, skrčím se a pozoruji neprostupné houští za sebou. Je-li tam stále ten potměšilý severský rarach, který jen čeká na mou nepozornost, aby se mi zahryzl do krku a dal si pár loků teplé, středoevropské krve?
Nic se neděje a tak v dobré náladě spěchám zpět k ohni, vylíčit vše, co jsem viděl...

Stavíme stan a vaříme obligátní těstoviny! Joj, zase na cestě, zase v divočině, odkázáni sami na sebe, na to, jak se na vlastní pěst protlučem! Nutno ovšem dodat, že tento stav nás naplňuje radostí, euforií a chutí do života. Co může být přece dokonalejšího, než být tři tisíce kilometrů od práce, hádek, trápení a smutných opakujících se příběhů všednosti, obklopen tichem, lesy, čistou přírodou a atmosférou mystického Saamieatnanu?
Po večeři chvilku dumáme nad mapou a rozvažujeme, jak naložit s týdnem v Lemmenjoki. Varianty jsou v podstatě jen dvě a to, která vyjde, určí počasí. Pokud by bylo ošklivo a deštivo, jako v posledních dvou dnech, dáme jen základní okruh s tím, že bychom si možná udělali výlet do zlatokopecké oblasti, do pusté bezlesé náhorní pláně. V tom případě bychom zítra dali velmi odpočinkový pochod pouhých 7 km k tupě Ravadasjärvi, kde bychom si vyprali stále objemnější ranec špinavého prádla.
V případě změny k lepšímu bychom rychle opustili základní okruh  nad Ravadasjärvi, na místě zvaném Máddib Ravadas a přes značně členitá horstva Maarestatská, v čele s děsivým Látnjoaivi dosáhli tupy Vaskojoki, ležící hluboko v divoké zóně. Tam nechali věci a vydali se na jednodenní výlet ke kultovní řece Paskajoki, kde bychom zanechali expediční tričko na důkaz dobytí...
"Nejsme stroje, panáčku!" souzvučím s Pláčou, " v případě že bude chcát, nebudeme nic lámat přes koleno!!! Že jsme panáčci, o tom by mohlo už teď vyprávět Sokosti a Pahaoja! Jsme přece jen na dovolený, a ruku na srdce, víš, jak dopad Radovan Kunc!"
To je silný argument. Osobně to mám tak padesát na padesát. Paskajoki byl původní cíl výpravy. Jeho nedosáhnutí však nebude žádná tragédie, zejména kdyby mělo lejt a kraj zahalit mlha. Necháváme to tedy být, zítřejší ráno definitivně rozhodne. Zklamaní snad nebudeme, vždyť i toto místo, pouhých 10 km od civilizace, je tak tajemné, mystické, rosomáčí!!!

"Je to stejně pohodička!" rozvalí se parťák na lavici u ohniště, jehož plameny nepříjemně atakují naše vyprané ponožky, napůl schnoucí, napůl do textilu nasávající kouř. "Myslím, kamaráde, že zapomínáme trochu na Christianii!" dodá a vesele na mě mrkne.
"Viď že jo", souhlasím a tahám zásobu z tajné kapsy, "tady tohle místo je myslím docela příhodný k setkání s bohem srandy..."
Po exekuci se válíme u ohně a nálada je výborná, nejvýbornější! Chechtáme se každé hlášce, s nadšením rozebíráme naše dosavadní působení v Laponsku.
Pláča se po chvíli zamyslí a říká:
"Bratře, nechci do toho kecat, ale já bych byl pro dát na noc bágly úplně jinam, než do stanu! Přece jen, tu rosomáčí stopu sis nevysnil! Rosomáci tu brouzdaj po nocích jak holubi po nymburskym rynku! A byl bych velmi nerad, kdyby mě v noci vzbudil zvuk trhaného plátna našeho JURKA, strašný slinění a fučení a místo tvý, mimochodem už docela oloupaný a relativně normální držtičky bych vedle sebe spatřil držku rosomáčí! Jak nám žere naše poslední zásoby! A protože máme jen těstoviny, tak by šel do nás!"
Souhlasím a dodávám:
"Vo rosomákovi se rozhodně nedá říct, že by po večerech chodil do čajovny na kuskus a cizrnu. Ten je, kamaráde, jako my! Maso a pivo! Ale my ho už nemáme čim vožrat...Vidim to pověsit jídlo vysoko na stromy a samotný bágly, pročpělý tvým uherákem, dát do dřevníku a zatížit kládama!"
Stalo se tedy tak. Sedíme zase u ohně a sníme.
Téma je dané: - jaká by to byla pohodička mít tolik peněz, že bychom si mohli koupit pro sebe celé Lemmenjoki, ohradit si ho, vystavit zde hospodu a do ní zvát jen občas nejlepší přátele.
"Nojo, ale jak zbohatnout?"
"Hm...bratře...vono to možná bude znít blbě, ale nakonec by nebylo úplně marný, kdyby ti rosomáci fakt v noci přitáhli a sežrali nám všechno jídlo a hustě do nás nastoupili!"
"No zní to trochu divně..."
"Hele ale vem si to, reálně zhodnoť situaci! Jsme jen 10 kiláků vod civilizace, tudíž bychom bez jídla v klidu přežili...Já bych to viděl tak: Normálně jestli uslyšíme večer čmuchat rosomáky, tak nejít spát, skrejt se a držet hlídky! Přiběhne rosomák a rup! Zareje se ti frňákem do báglu, popadne uherák a zdrhá! A ty to fotíš! Přiběhne druhej, jedinym mávnutim tlapou rozerve stan, vydrápne z báglu těstoviny a zdrhá! A ty to fotíš!"
Stále příliš nechápu.
"No a pak se vydáš zpátky, nasmažíš domů a napíšeš o tom obrovskej článek do Lidí a Země, National Geografic atd., rišneš k tomu ty fotky a svět ti leží u nohou! To by stálo za to, ne? Čtenářskej lid je znuděnej čtením o expedicích se špičkovym vybavenim, který bez problémů dosáhly toho, co si předsevzaly, polohu určovaly pomocí GPS, vařily si instantní svíčkovou a neznaly bolest! Technika to lidem ulehčuje. Ale náš článek, to by byla senzace! Dva ošlehaní poutníci přepadeni v Lemmenjoki smečkou rosomáků, okradeni o jídlo, nuceni se skrýt v rozsochách stromů...ale všechno nafocený, zdokumentovaný! To by lidi trhali kolportérům ruce! Konečně nějaký vzrůšo!
Byly by z toho prachy a hlavně sláva, kamaráde, mediální pozornost! A vo to tady jde! Já bych to pak viděl takhle - zašel bych u nás do fabriky, do SELKO Nymburk, kde vyráběj konzervy, lančmíty a tak. Tam bych jim řek: Heleďte se, tady je fotka, kde rosomák osobně utíká z trosek našeho stanu s konzervou od Vaší firmy v hubě, což nás zachránilo! Do tý doby, než ji to zvíře vyčmuchalo, tak nám rozkousalo stan, rozcupovalo bágl a kamarádovi se zahryzlo do řiti. Ale jakmile narazil ten rosomák na konzervu od SELKO Nymburk, tak všeho nechal, popad ji do huby a následován svými rozlícenými kamarády zmizel v tundře, spěchaje do úkrytu, kde by si ji v klidu sám zblajz a nám dal pokoj!!!"
Usměju se:
"My snad máme konzervu od SELKO Nymburk? Pokud vim, nemáme ani kousek masa!"
"Prosimtě, detail!" dí Pláča. V Adobe Fotoshopu bys to vošéfoval...A šlo by se do tý fabriky a řeklo by se: Pánové, my jsme ti, vo kterejch se teď mluví. Ti, který přepadli rosomáci a zachránila je konzerva od Vás! To je třeba marketingově využít! Co takhle změna loga, pánové! Ve Vašem logu bude od teď rosomák, kterej má v hubě konzervu od SELKO Nymburk... a pod tim heslo - "MASO OD NÁS BERE KAŽDEJ ROSOMÁK", či něco podobně údernýho! Z toho máte prachy a těžkej růst na kapitálovym trhu a my od vás skromně chceme každoroční sponzoring expedice do Laponska...vy si na tom můžete namastit kapsu na veletrhu, kterej budete pořádat v předvečer našich odjezdů, no nezní to fajn?"
"No ty jseš neuvěřitelnej.Ty se chlape neztratíš."

"To ne! Plaček je panáček, nespadne do sraček!" odtuší neskromně parťák. "Já jsem jednička! Super člověk! Kam se hrabe Radovan Kunc? Ten, kamaráde, kdyby se tu objevil, tak dostane těžký kapky...Ty lháři, řek bych mu, tak tys dal 40 kilometrů denně? To povídej někomu, kdo nepokořil Sokosti! Představ si, že by Radovan Kunc dorazil na Paskajoki, zrovna kdybychom tam byli. Déšť, vihma, mlha. Z posledních sil zaklepe na tupu a :TERVE! A my: Nazdar! A von: Jé, kluci, vy umíte česky, to je skvělý, můžu dál, trochu se ohřát? A já bych mu vpálil: Nejseš náhodou z Jablonce? Jo? A nejseš Radovan Kunc?  - Kluci, vy mě znáte? No to je skvělá zpráva!" Jsem Radovan Kunc! Jsem hrozně servanej, dneska mám v nohou 50 kilometrů a je dost ošklivo! Můžu teda dál? A já bych kamaráde nafouk pysk a vyhlásil ho: Jestli jseš fakt ten Kunc, tak nesmíš znát bolest! Co je to pro tebe 50 kilometrů? Hele, další tupa je odsud 30 kiláků, to máš za hodinku.Tak se seber a vypadni!"

Podotýkám, že bychom se neměli takto rouhat. Člověk nikdy neví. A že bychom měli jít spát, neboť možná nás zítra čeká osudové rozhodnutí ohledně Paskajoki. Pláča však není k zastavení:
"Přemejšlels někdy o tom, proč se Paskajoki jmenuje jak se jmenuje? Proč je to vlastně Hovnořeka?"
"No já bych řek", mínil jsem, "že pramení z bažin.Že je obklopená svinstvama z bahna a rašeliny a že její voda je hnědá, rašelinná a připomíná vodu ze záchoda. Možná by stálo za to udělat chemickej rozbor..."
"No právě! Podle mýho názoru do týhle řeky chodili Sámové kadit! Nebo nějakej z nich měl sračku a pustil to do tý řeky a chytlo se to. Pak tam začal chodit každej. Chemický rozbory by to potvrdily! Další cesta, jak se proslavit! Přineseme vodu z Paskajoki a dáme jí na rozbor.Třeba objevíme nějakej důležitej chemickej prvek. Prvek Paskalium!"
Zalézáme do stanu a dále rozvíjíme toto téma, hrubě se ve společnosti nevázaného boha srandy rouháme přírodě Lemmenjoki. Brzy nám dochází, že jsme protentokrát šlápli sakra vedle...


1 "V lese je medvěd! Jó, pravda! Medvěd je taky dobrý pivo! A sauna je výborná!" (fin)

<<< x >>>