RUNA OSMNÁCTÁ
DO SRDCE SAAMIEATNANU

Během této runy se čtenáři seznámí s Vrhačem, mužem s jistou rukou a kumulovanou funkcí. Prožijí s Rosomákem identifikaci se starou sámskou kulturou. Přenesou se do dávných dob 16.století, spolu se sámských chlapcem Aslakem zažijí magický rituál noidův, jež odpovídá na všetečné otázky. Jak se léčí nemocní. Aslak vyzví, kterak pojmout za ženu svou lásku, Anniki Tuulikki. O finských dobyvatelích z Jihu, o lovu rosomáka, konci nenávisti a zplození nového pokolení.

Kdo rozumí písni věků
Jíž tajemství obestírá?
Dnešní doba nízkých štěků
Beznadějí duši svírá

Naslouchejme, póry sajme
Stará slova dávno mrtvých
Se slovy si tiše hrajme
S písní co šumí ve větvích

S písní noida, kouzlotvůrce
Jež otázky zodpovídá
S písní temnou, drsnojemnou
Kterou zpívávala siida

Jsme na cestě do Inari. Kolik nepopsatelného se skrývá v této prosté, holé oznamovací větě? Těžko, přetěžko je mi se rozepisovat o pocitech, které jsou tak unikátní, neopakovatelné...osobní. Netuším, co tento fakt znamená pro Pláču, možná je na tom podobně jako já, možná je to jen další z úseků naší nekonečné cesty, další, a přesto výjimečný, neboť silnice se kroutí kolem skal, černých a bizarních, kolem vod jezera inarského, chvilku otevřených a nekonečných, pak zase sevřených, rozbouřených i klidných. Tahle cesta je zajímavá nejen díky scenériím, které se nabízí během pohodlné cesty autobusem, ale zejména díky atmosféře, kterou tuto dálně severský kraj má a měl i v dobách, kdy místo silnice tudy vedla jen vyšlapaná stezka, po více než půl roku pokrytá sněhem, jež ujížděl v pravidelných stopách sobem tažený pulk...
Řidič našeho autobusu je statný, světlovlasý Fin, jehož jistá ruka nás udivuje a nutí nás nadšeně komentovat jeho počínání. Nejde o šoférskou bravuru. Řidiči hromadné dopravy na těchto odlehlých destinacích totiž neslouží jen jako dopravci, ale i jako poštovní manipulanti. Po cestě zastavujeme u spousty poštovních schránek, otevřených dřevěných budníků, umístěných na dřevěných tyčích, domy nikde k vidění, jen uzoučké, vyšlapané cesty v jehličí se ztrácí od silnice kamsi do pralesa, prostoru je zde tolik, že si každý dobrý obyvatel této země může uchovat soukromí a klid.
Šofér vždy zastaví na krajnici naproti budníku, otevře hydraulické dveře svého korábu a aniž by se jeho tělo pohnulo, uchopí rukou svazek novin a pošty a s jistotou Boha mrští tento svazek přímo do budníku. Tento zautomatizovaný pohyb v nás vyvolává nadšení. Zdržení je vždy sotva pětisekundové, muž za volantem prostě otevře dveře, přesně vrhne, aniž by zvedl byť o milimetr své pozadí, a poté, co tiskoviny zaduní ve schránce, zavře dveře a pokračujeme dál. Sledujeme jej, nikoli škodolibě, ale spíše užasle čekáme na jeho zaváhání, čekáme, že se na ty tři metry prostě jednou netrefí. Čekáme marně...
Tento dobrý muž, ke kterému vzhlížíme dík jeho výkonům skoro jako k modle, je neomylný. Získává od nás přezdívku Vrhač a náš obdiv vede až za hrob. Ten klid, ta neochvějná jistota!!! Další zahraniční turisté, pravděpodobně Němci, jsou též pěkně na větvi, a my nevíme, zda též díky Vrhačovi, nebo kvůli tak krásné přírodě, potemnělé v dešťové přeháňce, či jen prostě kvůli sobům, zevlujícím při krajnici, kvůli kterým musíme často brzdit a klasicky po finsku počkat, až jim dojde, že by srážku s busem asi nepřežili.
Míjíme rozervané Medvědí jezero, jeden z bizarních satelitů Inarijärvi, kde je parkoviště a v lese vyhlídkový bod na jezero, Hora Smíření, Sovintovaara. Maně se mi na rty dere prastarý joik, opěvující tento neskutečný kraj ...ty jezero na dálném severu, tvá nekonečná hláď...Pomalu přestávám vnímat realitu. Místo ní naplouvá nervní chvění, příznak blížícího se transu. Čas se točí v kruhu, ve spirále a ubíhá rychlostí světla dozadu, do dávných věků. Do věků, kdy neexistovala ještě civilizace, kdy finské a švédské rody s bázní a netušenou odvahou začaly pronikat sem, do centra kouzly obestřeného, pohanského Saamieatnanu. Píše se rok 1590, všude kolem zuří vihma, ledový mlžný déšť a já cítím, že do mě vstupuje duch minulých životů, neboť jsem si již od první cesty do Laponska jistý, že sem nejedu jako turista, ale navracím se na místa, kde jsem kdysi žil.
Otevírám vnímání tomuto pocitu. Z hloubi bezčasovosti ke mně promlouvá mladý, však dávno neživý hlas...Opřu se tedy rozechvěle do sedačky Neoplanu a přetrhávám poslední pouta s přítomností...Nejsem již jakýsi Richard z Prahy, vstupuje do mě moje dřívější já, sámský mladík Aslak, čtyřista let mrtvý...

...Jmenuji se Aslak, moje matka Raihme, moje siida Menešjavvrr, čtyři porokusemy vzdálená od velké siidy Enare. Jsem stár čtrnáct zim, tedy již jsem mužem, lovcem, právoplatným členem naší malé siidy. Jsem Saami, jako moje matka, jako celá siida, jako celý kraj. Lidé z jihu, suomalaiset, Bahňáci, kteří přicházejí v posledních letech stále častěji mezi nás, nás považují za divou zvěř, bojí se našich bohů a bojují proti nim. Přicházejí s úsměvy, nesou před sebou divné kříže, hladké a čtyřramenné, hovoří jazykem démonů, kterým pranic nerozumíme, usmívají se, ale ne kvůli tomu, že nás mají rádi. Usmívají se zle a vychytrale, neb tuší, že naše zem je nekonečná, bohatství její v podobě nesčetných stád sobích nezměřitelné a mírnost našich, lidu Saamieatnanu, pověstná. Náš lid nemá zbraně, aby je obracel proti jiným lidem, natož proti sobě navzájem. Naše kopí, šípy a puukka jsou našimi pomocníky a dětmi našich bohů, daných nám jako dar od Veraldenolmaie, pána přírody i všech duší. Jejich pomocí nikdy nechybí v našich lávvech maso, dar od našich bratrů, zvířat. Lov není bezuzdné zabíjení, ani zvrhlá kratochvíle. Není ani krutý a nelidský, je to jen prostá součást koloběhu přírody. Veraldenolmai vdechl dvě duše všemu živému a jedinou duši všemu neživému. Lidem pak dal duši třetí, která se myslí nazývá. My jsme však stejní jako sob, los, medvěd a vlk. Vstupujeme do jediné síně života, prosíme o smíření. Bereme si těla zvířat i rostlin, stromů i kamenů, osvobozujeme jejich duši z těla. Těla bez duše pojídáme, dřevo bez duše stavíme v kužele lávva, kámen bez duše měníme v ocel a ta nám jako vděk najde cestu k masu, k obživě. Tím, že jich užíváme, vdechujeme jim duši svojí, oživujeme je ve změněné podstatě. A poté, až člověk zestárne, jeho duši osvobodí příroda, Veraldenolmai, a energie takto získaná vlije se zas do země, rostlin, kamenů a zvířat. Kruh je uzavřený, spojitý a hladký.
Lidé z jihu nerozumí tomuto systému. Oni pomýleně věří, že díky jejich bohu jsou privilegovaní, vyčnívají nad tento kruh. Jejich bůh, jež je jediný a proto nemůže přece vidět vše a všemu rozumět, dává jim víru ve věčný život, který však bez kruhu, o němž jsem hovořil, být nemůže! Oni tak jen v sebe věří a jsoucnost boží je opravňuje brát, bořit a žít jako houba na pařezu. Než houbu pozře sob, či ji v plíseň promění déšť. Ta energie, přírodou daná, se neztratí a přejde v jiný život. Oni však z kruhu vyskočili. Oni jsou jako houba, která jen vsakuje, sbírá, pohlcuje, ale odmítá toto vše v účtování konečném vrátit. Nerozumím jim, ani já, ani matka Raihme, ani moje siida.
Oni tak nadřazeni nade vše se cítí, že nevědí, že vskutku hluboko dole pod vším jsou a jejich bytí tak má trvání komářího života, neb postrádá smysl a mír smíření, hladkost kruhu.
Přišli z jižních bažin a hustých lesů, z kraje nevlídného, kde není očistný mráz našich zim, uklidňující tma jejich ani nekonečná energie věčného letního dne. Naše jméno Saami vzali, zkomolili je ve svých barbarských ústech a sebe Suomalaiset nazvali. Nazvali se tak, nevěda, že Suo mrtvou mokřinou je, krajem trudným, odkud přitáhli. Neznají jiskřivost suchých vrchů tundry, neznají rozlehlých bezlesých plání, neznají stezek a tahů sobích. Jsou to Bahňáci, lidé primitivní a nabubřelí.
Než oni domnívají se o nás, že jsme jen pralesní zvěř, tupá, bezbožná a nelidská. Pravda, neznáme my, prostí Saamové, jak slova navždy zaznamenat. Však k čemu toto činit? Každý z nás dobře ví, kudy táhne sob, kde les je, kde močál a kde tundra, každý ví, kdo s kým siidu tvoří, každý z nás paměť má dobrou, aby uchoval sobě moudra předků našich, našich moudrých matek. Právo ve znak skutečnost přetvořit u našich jen noid, kouzelník, vědmý muž a lékař má. On na svůj buben znaky nakreslí a jejich prostřednictvím do sáivo světa pro naše dobro vstoupit dovede. Než tyto znaky nejsou z tohoto, viditelného světa. Než noid není ničím vyšším, než my. On jen jiný je, že duch mrtvého, ani zcela zlého, kterého Rutaimo pohltilo, ani zcela dobrého, jež kruh moudrého života vsákl, do něj vstoupil, když se na stezce kdesi potkali. Jen symbióza, jen křivka kruhu. Mrtvá duše klid našla v těle hostitele, ten na oplátku přítele ze sáivo světa získal, jež mu dveře do neviditelnosti otevřít umí.
To, že znaky nepotřebujeme, z nás však zvěř nedělá. My, lidé saamijští, přemýšlet a uvažovat umíme, myšlenky rodíme a zavrhujeme jako kterýkoliv dobré matky syn na světě nekonečném. Já, v životě papír ani pero nevida, zde s vámi hovořím stejně zaujatě a vědoucně, jako lidé z jihu, jež v kamenných lávvech roky své civěním do mrtvých znaků maří. Já, cítě, že tam u vás, v daleké budoucnosti, kdosi je, kdo kdysi mnou byl a za mnou cestu našel, vše mu povím, bez příkras a přehánění, bez obav svůj příběh obyčejný povím, příběh o tom, jak do naší siidy noid přibyl, aby děda našeho uzdravil a co z toho vše vzešlo, jak jsem svou lásku, větrnou a čirou Annikki získal, ač ona z národa bahenního byla pošla, saamijskou duši ona za svou vzala a my díky tomu siidu svou uchovali živou.

Menešjavvrr, siida naše, vpravdě není jako veliký Enare, kde na osm desítek duší lidských přebývá. Siidu naší jen dva rody tvoří, jen jedenáct duší včetně mé zde dlí. Rod mé matky, Raihme spojil se s rodem mého otce, Gávrreta. Já a mí starší bratři Kehkko s Duorgamem, sestra Tuulena z toho spojení vznikli.
Jako dítě, chlapec neposeda byl matkou Raihme vychováván a ve zkazkách siidy naší uši mé zaplavovány za dlouhých zim byly. Než tyto zkazky, hrubě zajímavé, prapodivné a neuvěřitelné vždy mi jen jako ukolébavka, kterou v gietce, kolébce březové pohupován, k usnutí jako joik prchavý zněly. Věděl jsem, že v Enare noid, čaroděj žije, který do budoucích dnů vidí, vše, co skryto zraku je odhalí, nemoc z těla vyžene a prý snad i mrtvého k životu vrátil, než tomu jsem nevěřil  neb v naší siidě nikdy ničeho takového se nestalo, kdo zemřel, odešel po kruhu dál a nikdy se mezi nás nevrátil. Věděl jsem, že nad námi bohové dlí, neb nikdy jsem jich neviděl, nikdy moci jejich nepocítil. Ovšem dítě jsem byl, které do lávva , kde noid působil, nikdy nesměl, na potlachy matek siid okolních vstoupit nemohl, i šlo to vše jaksi daleko ode mě, od mých prostých dětských her, kdy jsem soby z pařezu vykrojené malým prvním lasem svým lovil, do uší dřevnatých jim větví, puukko nahrazující značku siidy naší vrýval a vlky v podobě kamenů obrovských svým kopím z kmene břízy zabíjel.
Šly věci neviditelné vždy mimo mou veselou mysl a já jim vlastně pranic nevěřil, neb tak tomu běžné je, že náš člověk věří jen tomu, co sám zažije. I matka moje, Raihme podobná v tom byla, neb ona mi vždy říkávala, že sama nikoho ke svému štěstí nepotřebovala i vše si rukama šikovnýma a myslí čerstvou sama vydobyla. Povídala však také, že jiní ze siidy naší, jakož i z velkého Enare s bohy hovořili, huldery i sáivo olmaky potkávali a někteří třeba i drahými kameny od neviditelných obdarováni byli. Věděl jsem tedy, že bohové, duchové a skřítkové jsou, než však zatím jediný důvod nebyl, aby se naše cesty střetly. Já tedy bohy a jiné neviditelné nikdy jako capart nepotřeboval, až do té doby, kdy jsem na výpravě své první se soby daleko na jih, až ke Gihttelské siidě, dceru národa bahenního, krásnou Annikki poprvé nespatřil.
Oj, lásky soužení, jaká to komplikace života bezstarostného je! Jak rychle skončily mé radostné dny, jak bryskně má mysl se dosud neplodnými a zcela prapodivnými myšlenkami zaplnit stihla!
Ve věcech lásky mezi našimi vždy jasno je. Lidí u nás pomálu je a tak když siidy mezi sebou potkají se, často ještě caparty pod sebe močící sobě zaslíbí. I věk plyne a z důvodu nemožnosti výběru ti dva se sobě zalíbí a životy svoje spojí. Tak tomu je a vždy bylo. Než však mě dívku hrubě mlčenlivou, bledou a neduživou, Raiskku z Njurrguláhde matky přisoudily. Ona vždy hloupou a polomrtvou mě se zdála. Když jsem do Njurrguláhde s otcem zavítal, či Raiskka mezi nás přišla, věty jen slabé a plytké mezi námi poletovaly. "Oj, tvé matky sobi silní jsou!  Ach, jak vítr studený mi kosti provívá!" Nic více řečeno mezi námi nikdy nebylo a já, kluk hrubě živý, energický a přemýšlivý silně jsem se ve společnosti mé vyvolené nudil a dětských kratochvílí raději vyhledával, abych její hlavu vejčitou, oči prázdné a tělo vyzáblé pozorovat nemusil. Však zimy minulé Raiskka do říše sáiva odešla, poté, co jí krev se uvařila v horké nemoci, která od Roty, ze tmy a zimy pošla. Já sám zůstal a nikoho méně než mě to netrápilo.
Však poté, co Annikki jsem spatřil, mysl má se cele zbláznila a já kudy chodil, tudy jsem obraz její krásné malé hlavy, těžkých vlasů v barvě slunce, očí hlubokých jak enarské jezero a nohou dlouhých, ztepilých a štíhlých v sobě nosil. I všimla si matka mého soužení a vše ze mě vytáhla. I zděsila se převelmi:
"Oj, Aslaku, jež jméno vlčí nosíš, který duch bažin ti mysl otrávil? Než nevíš, že bahenní lidé mezi nás nikdy patřit nebudou a spojení toto k záhubě celou siidu přivede?! Snad Pahaoja svým dusným dechem tě omámil?"
"Ach, matko moje nejmoudřejší", já zoufale odvětil, "mě zcela jedno je, jestli z bahenního či skalního lidu Annikki pochází, neb ona je krásná, jemná, chytrá a slova, která jsme spolu hovořili, byla silnější než vítr severní, každé slovo její jako by ode mě samého pocházelo a o věcech hrubě zajímavých, jakož i o Neviditelných jsme spolu hovořili a já cítím, že ona Saami je vskutku, nikoli bahenní slepice, neboť přírodu miluje, v mysli křivost nechová a též po mě jak já po ní touží! Než, matko moje, copak nechápeš, že tento cit je mnohem vážnější, než tradice a zvyky národa našeho, které spojení s lidmi Bahna zapovídají, jistě moudře, neboť Bahňáci hloupí a nafouknutí jak měch z gahperu, sobího žaludku jsou, však nechtějí připustit, že i mezi Bahenními dobří lidé jsou? Já poprvé cítím, že mysl moje lidská na toto nestačí a poprvé jsem o Neviditelných přemyšloval, by mi dovolili za ženu Annikki Tuulikki, dívku z větru zrozenou pojmout? Řekni mi, matko, kterak Maddarak´ku oslovit mám, aby naší lásku posvětila?"
I zhrozila se matka Raihme převelice:
"Ty jsi snad z břízy jako capart na hlavu spadl? Což nevíš, že muži Maddarak´ku nikdy vzývat nesmí, protože ona každého omámí a jako milce svého spoutá? Maddarak´ka nezná tradic siidy naší, ona jen na lásku myslí a když muž se jí pokloní, ona k sobě si jej vezme, aby s ním na oblaku nebeském se lásky hrám oddávala, dokud z něj život nevysaje! Aspoň tak sestra moje, hrubě s Neviditelnými obcující, vždy říkávala, než já ti radím, Maddarak´ku ani jiné Neviditelné nevzývej, vzpomeň mě, matky svojí, která nikdy ke štěstí Neviditelných nepotřebovala a o nic nižší kvůli tomu nebyla! Zapomeň na Annikki Tuulikki, hochu můj silný, jdi s otcem až sníh se zpevní do Enare a na trhu jinou dívku, Saami, sobě dle vlastního výběru pojmi, jako já jsem s otcem tvým tak učinila!"
"Matko", odvětil jsem drze, "zřejmě tvoje uši jiného než mě poslouchaly! Já jen po Annikki toužím a prosím tě, tys žena, a i když noidem jen muž smí být, já tě za šamanku svou způsobou považuji, neb lidem nad jiné rozumíš, neklevetíš, nepomlouváš, však do všeho jak do vody z potoka průzračné vidíš! Věřím ti hrubě, proto popros Maddarak´ku sama, aby mi Annikki přivála za noci čaromocné!"
I aby se mě matka zbavila, chlácholivě slíbila, že Maddarak´ku poprosí. Však dny míjely a ničeho se nestalo a já věděl, že matka ničeho neučinila a za zlé jsem jí to neměl. Věděl jsem, že kdyby tak učinila, jistě by výsledku dosaženo bylo, věděl jsem však také, že jistě se jí cos divného odhalilo, proč tak nevykonala, a po důvodech toho ptát jsem se střežil, abych ji nepohněval.
Trápil jsem se tedy dál, v sobicích, borovicích i ptačím zpěvu jen Annikki poznával a život prostý se mi velice od mysli vzdaloval.

Však těchto dnů obešla siidu zvěst, že děd můj, prastarý Kiuggáš, smrtelně onemocněl, oči se mu zakalily a nohy zdřevěněly a že poslal do Enare pro noida, neboť se domníval, že jeho duše ještě odejít z těla nemá. I došla zpráva zpět, že slovutný Guhkkižži, starý noid enarský, za svým přítelem do Menešjavvrru brzy dokvačí.

I pojal jsem já sám, jako i moje matka by tak jistě učinila, svůj vlastní plán, zvědavý, zda věci, jež okolo nojdů ve zkazkách obíhají, nelžou.
Přiznám se, že ve věcech ohledně noidů, šamanů, jsem měl názor podobný, jako ve věcech Neviditelných. Věděl jsem, že existují, však osobní zkušenost jsem žádnou s nimi neobcoval, ještě loni dítětem byv. Říkalo se, můj starší bratr Kehkko tak děl, že pravdou tyto zkazky jsou a že zvláště Guhkkižži, noid enarský, nad jiné vyniká. Prý byl loňské zimy při tom, když Guhkkižži v Enare v trans vědmý upadl. Zpěvem čaromocným se rozechvěl prý natolik, že mu zrudly oči a vidět náš svět přestaly. I zmítal se noid v křeči, podoben postřelenému vlku. Poté, co křeč z jeho těla odešla, tiše seděl, očima jiný svět viděl a tehdy ženy i mužové enarští přicházeli a na otázky všelijaké z budoucnosti se tázali. I noid nepohlédnuv na ně ani, vše krátkými slovy vypověděl a vše se vskutku do poslední kapky vyplnilo. Nu což, říkal jsem si, asi bratr nelhal, proč by tak dělal, věda, že už mužem jsem a pohádkám, kterými mě dříve bavil, ani zbla nevěřím.
Pojal jsem myšlenku se poprvé s dovolením siidy sezení v noidově slavnostním lávvu zúčastnit a zeptat se jej, jakže má láska k Annikki Tuulikki pokračovat bude a co musím učiniti, abych ji získal a siidu svou tak nerozhněval, ba nezahubil. Neb věděl jsem že ten, komu čtrnáct už bylo, plně mužem je a má tak právo zeptat se noida na cokoli, beze studu, neb ví, že noid buď odpoví, nebo navždy tuto otázku do prachu zbytečnosti odkáže. A ve mně síla byla, velká víra, že řešení jest, neboť to, co jsem k Annikki cítil, nebylo poblouznění a sen, nýbrž smysl žití mého.

I druhého dne přibyl do siidy starý Guhkkižži. Jakmile z pulku, bílým sobem taženého vystoupil, roztřásl mě děsivý, nepoznaný strach. V jeho zapadlých, vrásky téměř překrytých očích jsem zponenáhlu uviděl, že moje skepse k němu item k Neviditelným jen dětskou nevědomostí byla. Když jsem do jeho očí drze pohlédl, abych si jej ozkoušel, zatočila se mi hlava a cítil jsem, jak mi nohy, podobny kořenům březovým pevným, do země vrůstají. Však nepovažoval jsem to za špatné znamení, poté co jsem s bratry a jinými ze siidy hovořil, nic takového oni necítili, jen úctu, z Guhkkižžiho moudra nekonečného vyplývající. I říkal jsem si směle, což když zrovna já jsem tím, kdo nejdůležitější dotaz na noida mít bude, co když zrovna já se jeho učněm budu moci stát! I na samotnou Annikki jsem chvíli zapomněl, cítě, že jsem dosavadní život svůj jen jedním okem viděl, že mi věci neuchopitelné, neviditelné, hrubě pod prsty unikaly. Stál jsem tam dobrý věk a třásl se, přemyšluje najednou zcela jinak, zatím však Guhkkižži do svého lávva, pro tuto příležitost postaveného, vstoupil, mlčel dlouho o samotě a pak ven vyšel a otce mého o měch plný ostré pálenky z moruškových plodů požádal.
I byli jsme všichni hrubě nedočkaví, co se dít bude, i strachovali jsme se o nemocného děda našeho, že z něj život uteče mezitím, však noid ani slova neřekl, měch s pálenkou uchopil a celé dva dny jsme ho na světle denním nespatřili a život v siidě se ke svému normálu zase vrátil.

I bylo mi stále záhadou, jak vše probíhat bude a strachoval jsem se, že noid poté, co léčebný obřad provede a děda k zdraví zpět navrátí, opět v pulk vsedne a odjede, aniž by hodlal upadnout ve prospěch siidy ve vědmý trans. Zjišťoval jsem, jaké otázky kdo z naší siidy má a byl hrubě zklamán, nikdo mi nic sdělit nechtěl, což jsem sice očekával (ani já bych se nikdy nepřiznal, na co se chci optat), ale přišlo mi, že mlčení rodu nepocházelo ze stejných příčin jako to mé, ale spíše z toho, že nikdo žádný pořádný dotaz vlastně nemá. I obával jsem se, že Guhkkižži, toto vycítiv, bude považovat za zbytečné se uvést do transu.

Zvědavost a to podivné rozechvění však mě zcela prostoupilo, já jakoby zapomněl na vše, co mě trápí a jen na osobu noida se soustředil, byv hrubě žádostivý pozorovat jej při tom, jak děda mého vetchého uzdravovat bude. Tak silně mě Guhkkižži zaujal svým jediným pohledem na mě po svém příjezdu, že vše, co s ním bylo spjato, zcela ovládlo mou mysl.

Konečně po dvou dnech noid z lávva vylezl, hrubě opilý byl a děl, že až se slunce dotkne jeho lávva, zahájí v chýši mého děda léčení. Pravil, že moruškovou pálenkou tak nalitý je proto, aby své smysly utopil, neb si je jistý, že nemoc snadno zažene lépe takhle, než zcela otevřený, kdy by mohl svou energii zcela vyzářit a z cesty se nevrátit.
I vstoupil první, následován celou siidou (vyjma mé skeptické matky) do nuzné dědovy chatrče, kde to páchlo smrtí, nemocí a stářím. Dým z jalovcových větví lávvem pročpěl a já viděl vychrtlou, žlutou kůži mého milého děda, jeho zakalené, blánou potažené oči, on už jednou částí svou duši opustil. I sklonil se noid Guhkkižži nad mým dědou, mumlajíce hlasem hrdelním melodii, při které se mi opět nohy roztřásly a já se na zem holou, černou, posadit musel, abych vědomí neztratil. Viděl jsem, že noid si na děda mého sedl a otázal se:
"Kiuggášši, starče dobrý, pověz mi, co vidíš?"
Dlouho ticho bylo a pak se třaslavě můj děd ozval:
"Tmu, bratře můj, zimu a mlhu jen."
"I co tvé nohy cítí, je -li v nich síla čili nic?"
"Nohou již nemám, bratře můj, jen vak pilin tam na konci mého těla je!"
"Chceš -li pak, Kiuggášši, ještě na našem světě déle prodlít, či chceš svou duši z trápící se schránky osvobodit?"
I dlouho ticho bylo a pak se rozslzel děd můj drahý:
"Ó, bratře, noide enarský, jak jen toužím zase vidět a chodit, jak malý chlapec zase toužím vidět slunce po dlouhé zimě, naslouchat zpěvu ptáků, do pulku se posadit a soby tundrou hnát!"
I sklonil se noid ještě hlouběji a já s hrůzou viděl, jak svá ústa přisál na dědovo oko, strašlivě při tom nosem mumlaje, zblednuvši a zežloutnuvši posléze, že se vlastně jedním tělem s mým dědem stal. Po chvíli nekonečné svá ústa odtrhl i na druhé oko jej za stejných procedur přiložil. Vysával on z očí dědových nemoc a slepotu. Pak zvedl se a místo očí samou blánu a mázdru měl i kázal hlasem slabým, aby dědovi březovou korou oči přikryli. I lehl si celým tělem na tělo dědovo, jako by jej rozmačkat chtěl, a já ze svého koutku pozoroval, jak se z jeho nohou staly dva stromy, černé a plesnivé, z nichž dým očistný vycházel. Nevěřil jsem vlastním smyslům, však tušil, že jsem svědkem toho, čemu Bahňáci říkali zázrak. I říkal si, že mě dým z jalovce a tíživá smrti atmosféra v lávvu omámily nadobro a že sním, podoben svému opilému otci, jež se občas v kocovině ze sněhu po dlouhém spánku sbíral a o démonech černých, strašlivých pak dlouho vyprávěl a zapřísahal se při Liebolmaiovi, že se pálenky již nikdy netkne.
Dlouho to vše trvalo či snad moment letmý, nevím. Však poté noid Guhkkižži hlasem stařeckým, kňourajícím sdělil, že jeho tělo v sobě má nemoc dědovu, nechať jej odnesou na březových větvích do jeho lávva a dají mu k loži další měch pálenky a den se střeží jej rušit. Kázal též vyklidit dědovo lávvo a pod trestem vyobcování ze siidy zapověděl do něj vstupovat, dokud on znamení nedá.
Stalo se a já celou noc oka nezamhouřil, vyšel ze svého a matčina lávva a obcházel jak hladový vlk kolem příbytku noida, zda něco neuslyším. Slyšel jsem však jen strašlivé chrápání šamanovo. I šel jsem k lávvu dědovu, obcházel jej a též s ušima napjatýma poslouchal, však neslyšel jsem nic.
I spal noid Guhkkižži celou dlouhou noc i podstatnou část dne. K večeru ze svého lávva však vylezl, opět silný a neochvějný a já se znovu roztřásl, neboť noid ke mně přistoupil a pravil:
"Aslaku, synu Raihme, tvůj děd dlouho ještě bude žít. Ale toto není můj úkol největší.Dnes večer jsem se rozhodl v sáivo svět sestoupit, abych dotazy vaše zodpověděl!"
I zatetelilo se mi srdce radostí, neboť já byl jediný, s kým noid promluvil a věděl jsem již jistě, že jsem to já, kvůli komu se slovutný šaman ještě zdrží v naší chudé siidě, neb s nikým jiným on nehovořil. I viděla celá siida toto a já pozoroval, že se na mě dívají zcela jinak než dřív, se směsí strachu a obdivu, neboť ze svých zkušeností věděli, co toto znamená.
V tu se plaňky lávva dědova rozhrnuly a my všichni užasli v posvátné hrůze, neboť děd můj, Kiuggáš, z něj křepce jak mladík vyskočil, ač ještě včera polomrtvý byl a ničeho neviděl, na nohy se postavit nemohl. I viděl jsem, že šedé, spečené vlasy dědovy zčernaly zas, viděl jsem, že jeho zřítelnice se zjasnily a jeho nohy statné mladé kmínky břízy připomínaly.
Rozezněl se siidou dědův radostný joik, melodie houpavá a nade všechno radostná, jeho hlas byl jak trylek vodopádu řeky:
"Oj, příteli Guhkkižži, oj děde vědomocný, zase vidím, zase chodím, zase srdce moje pění, zase za soba si vsednu, opět v tažný pulk si lehnu, zase dívek krásy vidím, zase sílu lesa cítím, zase zdravý jsem a mladý, zas mě medí dívčí vnady! Oj, příteli můj, tys nejsilnější, nejmoudřejší, zase tvým odleskem jsem, zase mužem v plné síle, zas chuti na pálenku mám, cítím ve své mladé žíle!!!"
I roznesla se zvěst o uzdravení lesem, stezkou, roklí, ptáci si jí zpívali, sobi si ji kručeli, medvědi ji brumlali, šedí vlci vrčeli! A já, Aslak, věděl, že jsem Saami, že jsem zažil kouzlo Neviditelnosti, že jsem jiný, než jsem býval.

I nastal večer. Sebrali jsme se v největším lávvu, v lávvu noidově, kam nás šaman pozval. Však dlouho ničeho se nedělo, až jsem počal pochybovat, zda jsem vskutku bděl, když mě Guhkkižži oslovil. Muži i ženy siidy mlčeli, však mlčení to bylo tíživé, svazující. Nikdo nevěděl, co se dnes stane, každý jen trochu hloupě do ohniště zíral, občas usrkl pálenky či se zahryzl do suchého, vyuzeného plátu sobího masa. Noid mlčel též a zdálo se, že vůbec neví, že tam s ním jsme, celá siida, včetně mé matky, která málem sama smrt měla z radosti, že se její otec uzdravil, možná pro ni to bylo hrubým převrácením její nevíry a rozumové skepse.
Vtu jsme spatřili, že noid hrábl do svého koženého vaku a vylovil z něj rozpukaný, kouřem notně zčernalý gievvrre, svatý buben, posetý prapodivnými, nesrozumitelnými znaky. I cítil jsem náhle mrazivý chlad v kostech a něco mi říkalo - Odejdi, zmiz, pošetilče, dokud je čas! Však já vytrval.
I vzal Guhkkižži jednou rukou buben za otvory v jeho vypouklém dnu, druhou rukou ze záhybů svých kožešin vylovil zelený kámen, jež prý snad jen kol Guovdageaidnu, nejstarší siidy daleko na západě, ve Finmarce, lze nalézt, položil jej na starou sobí blánu bubnu a vzav do svých černých rukou ohlazený sobí paroh, začal vyťukávat do bubínku pomalý, primitivní rytmus. Mručel divně, potichu a oči se mu zabodly do kamene, jež se zničeho nic začal pohybovat, na bláně poskakovat. S očima vyvalenýma jak jezerní okoun jsem civěl na ten buben, vida, jak kamínek skáče po znacích, až pak utkvěl, jakoby přilepený, na znaku, který připomínal rosomáka, uvězněného v pasti ze dvou zkřížených větví. Rytmus se zrychlil a začal se přerývaně přelévat. Noid začal vzdychat, sténat a úpět, až nás všechny obešla hrůza a moje sestra, sedmnáctiletá Tuulena, z lávva vyběhla ven, do mrazivé noci, nemoha to dále vystát.
Ticho teklo lávvem jako med, všichni jsme se přimkli křečovitě ke stěně ze sobí kůže a jeden k druhému, jako by venku číhalo sto vlků na naši krev. I dech noidův se stále zrychloval a já viděl, jak jeho tělem probíhají křečovité záškuby, které jsou střídány momenty naprosté ztuhlosti a všichni jsme pozorovali, že v tu chvíli sobí paroh sám buší do blány v šíleném rytmu, zcela nezávisle na vůli noida.
Najednou buben vypadl z noidových rukou na udusanou hlínu a sám Guhkkižži se zhroutil ze špalku, na kterém seděl, spadl na zem, jeho údy se zkroutily, oči mu zrudly jako by byly rosomáčí a u úst se mu zjevila bledá, bublinatá pěna. Jeho otevřená ústa byla jak vlčí tlama, viděli jsme jeho lesklé, špičaté, věkem obroušené zuby, které o sebe narážely a hrůzostrašně skřípaly. Náhle se z nich vydral sten, tak studený, nelidský a chraplavý, že se moje matka chytla za hlavu, hystericky se rozječela a následována svou sestrou, mými bratry a otcovým bratrancem, vyřítila se z lávva do tmy. Uvnitř zůstal jen můj děd, otec, poté mladý silný Járžže a já.
I ustal ten děsivý skřek a vše v lávvu jako by ztuhlo. Noid, přemoudrý Guhkkižži byl podle všeho dočista mrtev. I zvedl se můj otec a vyděšený zbytek siidy pozval zpět dovnitř, jen sestra Tuulena odmítla se vrátit, strachy nemoha ani hovořit.
Zírali jsem zděšeni na zhroucené tělo noida, ženy plakaly, potahovaly a muži se chvěli. I můj děd, znovuzrozený, se šklebil do vousů a opakoval tiše: "Běda, Neviditelní si mého přítele vzali k sobě, už nikdy světlo jeho moudrosti neprostoupí tmou naší nevědomosti a beznaděje!"
Vtu, nevím proč, se mi do žil vrátila odvaha a já vstal a silným hlasem pověděl:
"Než, nehloupněte, moji milí, noid mrtev není, on dlí nyní u samotného Liebolmaie, neboť mi slíbil, že mi můj dotaz zodpoví!"
I zírali na mě všichni jako na zjevení, mumlali tiše stará zaříkávání a neodvažovali se na mě ani podívat, boje se mě snad víc, než zdánlivě neživého noida.
Najednou, jako by smrtelná křeč odešla z těla šamanova, ten zhluboka vzdechl, ztěžka se posadil a kovovým hlasem procedil:
"Pálenku!"
I přispěchal můj otec, jež vždy dobře věděl, kde se moruškový mok nachází, neb k němu nejblíže z naší siidy měl a hbitě mu k nohám položil vzdouvající se měch, plný sobí žaludek.
Noid se napil, však pohyby jeho údů byly nelidsky přesně odměřené, a my cítili, že noid není stále v našem světě, díval se skrz nás, kamsi.
Však poznali jsme, že je tu doba, kdy se smíme ptát. Noid se pohupoval na špalku jako by jím cloumal vítr, nic neříkal a nás neviděl.
První se zvedl můj děd:
"Ó noide enarský, vědmý Guhkkižži, řekni siidě, kudy a kdy zjara potáhnou sobi, pověz, zda zátah na jarní třídění bude úspěšný a zda já sám se jej zúčastním, či v hlíně ležet budu?"
Dlouho ticho bylo, pak se ústa noida pohnula, aniž by jeho oči se byť jen zachvěly:
Hlas jeho byl dutý a jakoby rezavý:
"Sobi potáhnou údolím řeky Leámmi čtvrtý den poté, co plný měsíc zazáří, tehdy se uprostřed vaší siidy objeví pod sněhem černá zem. Bude dosti pozdě se přemístit do údolí, sobi utečou. Než pokud necháte jich kol vaší siidy proběhnout a odeberete se k průsmyku Strupatých skal, dva dny nato tudy potáhne velké stádo o pěti tisících kusech a vy je, v čele s dědem Kiuggášem zaženete do jarních ohrad."
I zamručela siida v úžasu, nikoho by totiž nikdy nenapadlo jít až ke Strupatým skalám, neb každým jarem se lovili sobi při Leámmi, však v posledních letech hrubě neúspěšně.
Zvedl se poté můj otec a děl:
"Než pověz, přemoudrý noide enarský, zda ještě žije v Kárášjohce můj přítel Honggáš, s nímž vždy mocně pálenky popiju na letních trzích?"
Siida se zasmála, však noid nehnul ani brvou:
"Pokud ptáš se na dny dnešní, věz, že žije. Však na trzích v Kárášjohce jej už nikdy nespatříš."
I zbledl můj otec převelice, nevěda, jak si toho má vyložit, neboť odpověď noidova byla dvojznačná, neřekla, zda do léta zemře jeho bratr z mokré čtvrti, či on sám.
Do ticha, které se po této chmurné, podivné odpovědi rozhostilo, jsem povstal, pohlédl okem pevným na noida a překonávaje třas v hlase i celém těle, pravil jsem:
"Velký kouzlotvůrce, noide enarský, i já, Aslak, nejmladší z naší siidy, otázku na tebe mám. Rci mi, mocný Guhkkižži, zda dostanu za ženu Annikki Tuulikki, dceru národa bahenního, co vykonati pro to musím a jak mám učinit, aby siida naše přijala ji mezi sebe jako by Saamijkou byla?"
Osazenstvo lávva se celé upřelo nikoli na noida, nýbrž na mě a slyšel jsem překvapený, podrážděný ropot. Jen má matka, moudrá Raihme, dělala, jako by o ničem nevěděla a zírala velkýma černýma očima přímo do tváře vědmého muže.
Noid podrážděným zasyčením uhasil ten klokotající šepot mého rodu a když ticho lávvem zavládlo, pohlédl mi zpříma do očí a děl:
"Mladý vlku, nebývá zvykem, abych jakkoli vysvětloval toho, což v sáivo světě, světě průzračné moudrosti a nekonečné věčnosti vidím! Než tvá otázka jest natolik složitá a závažná, že musím výjimky učinit. To, na co ses tázal, samozřejmě jako vše ostatní leží v budoucnosti. Ale je s tím spojeno cosi, co celé siidy, celého Saamijského národa týká se. Doposud nikdo z našich, ani v mé rodné siidě enarské, natož pak ve velkých siidách západních, Karášjohce a Guovdageaidnu, nespojil svůj osud s bílým lidem, ať šlo o suomalaiset, či Nory nebo Švédy. Ó velké, převeliké nebezpečenství číhá v dobách budoucích ze strany těchto jižních národův. Oni budou chtít národ náš mírný pokořit ohněm, mečem i plamenem jejich nesmyslné, složité víry. Mnoho stovek let, až kosti moje, tvoje i tvých dětí budou hnít v černém bahně, bude tento boj trvat a bude vítězný, to mi věř, milý Aslaku! Však pokud sami zůstaneme, podlehneme. Pokud však se rozhodneme přežít tou způsobou, že svou identitu mezi jižany rozpustíme, přežijí jednotlivci, než národ zhyne též. Tvá cesta, Aslaku, je správnou cestou. Tolik chci říci nyní, před celou siidou. Ano, dostaneš Annikki Tuulikki, dceru Suomi, za ženu! Ano, siido Menešjávvrreská, Aslak jest vyvoleným mezi vámi. Vězte to, nikdy toho nezapomínejte a Aslakovi v jeho vůli nebraňte, neboť vidím jeho duši, jeho osud, jež vyčnívá nad jiné. Stane se Aslak jednoho dne mým nástupcem, sám jej povedu drahou noida, vědmého muže! Než nyní, siido, opusťte lávvo a nemějte již na mě dalších otázek! Nechť však Aslak zůstane, musím si s ním ještě mnoho říci, co vaše uši nesmí slyšet!"
I zavládlo v lávvu hemžení převeliké, lidé mí se zvedali, viseli na mě očima a nevím o co mě beze slov prosili. Jisto však bylo, že ven se nikomu nechtělo, tak převratná, tíživá a přitom nadějeplná byla slova noidova. Až moje matka kůži vstupní odhrnula a zavelela:
"Což jste neslyšeli velkého noida? Odejděmež ihned z lávva, jež je určeno jen mužům Neviditelnosti, velkému Guhkkižžimu a mému nejmladšímu synovi!"
Slyšel jsem z jejího hlasu nezměřitelnou pýchu a hrdost, zatím jsem však pranic nechápal, z čeho toto plyne, neb jsem nic zatím dobrého nevykonal, byv jen sotva opeřené pískle mezi muži.
Když jsme osaměli, dlouho ticho bylo. Já pokoušel přemyšlovat o všem, co jsem právě zažil, než nešlo to pranic, tolik bylo nových věcí ve dnech posledních, tolik podivného o mě pravil noid, čemuž jsem se dosud zdráhal uvěřit, ač jsem předtím viděl dědovo uzdravení a slyšel noidova proroctví.
Však třasu onoho již ve mně nebylo, cítil jsem pohled šamanových očí a duší mi prostoupil nesmírný klid a radost, síla, kterou mi Guhkkižži mlčky předával.
Noid přece jen konečně promluvil:
"To, milý synu, (to oslovení mě hrubě zahřálo, neb můj otec, pokud zrovna opilý nebyl, často v melancholii ostával a lásku, přestože ke mně jistě choval, nikdy najevo dát neuměl), co ti nyní povím, jen v tobě zůstat musí, ty nikdy nikomu ze tvé siidy povědět nesmíš, jinak vše, co jsem ti předpověděl, se v prach zvrhne.
Brzo do siidy Menešjavvrr přibyde velký houf lidí bahenních. Bude mezi nimi i tvá Annikki Tuulikki, však střez se oslovit ji, střez se ji vyhledat! Pokud tak učiníš, bude to záminkou pro Bahenní, aby tvou siidu vyvraždili a vaše bohatství si přivlastnili.
Lidé bahenní mají nekalé úmysly s rodem vaším. Věz, že celou zemi saamijskou ovládnout chtějí! Než tvá vyvolená, Annikki, jiná je, miluje tě láskou vroucí jak slunce v letním slunovratu! Však ty zasloužit si ji v očích Bahenních musíš. Upři svou pozornost na vůdce houfu, mladého, však krutého Jussiho, bratra Annikki staršího. Vypal se svým otcem množství pálenky nejčistší, nechť vám Liebolmai, patron vody opojné, pomáhá! Touto pálenkou častuj hosty neustále, zvláště Jussiho, nechť ani na chvíli nenabydou jasné mysli, nechť stále v opojení zůstávají, neb v tomto stavu oni neškodní jsou. Jussi ti jednoho rána navrhne věc hrubě bláznivou, nerozumnou a nebezpečnou! Bude tě tupit, ponižovat, pokořovat, ty však nedbej a mysli jen, že Saami jseš a že Annikki Tuulikki miluješ! Seber, Aslaku, všechnu odvahu a přijmi jeho návrh. Dlouho budeš jen s Jussim v mrazivé pustině, za velikého nebezpečenství. Však pokud zůstaneš pevný ve své víře v Neviditelné, pokud ani na chvilku nezapomeneš na to, co dělá lid Saamieatnanu velkým a přežívajícím v této trudné zemi, věc tvá se podaří. Po návratu dostaneš Annikki, lid bahenní ve velké pokoře a úctě mít tě bude a vy budete mít jejich dosmrtnou přízeň zaručenou a nebezpečí žádného hrozit vám nebude! Však pokud pochybí tvá víra, pokud selže tvoje hrdost, přerveš sám své saamijské kořeny, zemřeš a nedlouho po tobě celá siida!"
Seděl jsem naproti noidovi jako opařen a snažil se vnímat, co mi říká, jeho každé posvátné slovo si do paměti zapsat. Mnohému jsem nerozuměl, netušil jsem, co mě v dalších, černých a mrazivých dnech čeká, věděl jsem však, co mi noid, velký Guhkkižži, naznačit chce. Tělem mi stoupalo teplo odhodlání a chuti žít, cítil jsem nezměrnou odvahu a hrdost na to, z jakého národa pocházím.
"Synu můj," děl dále šaman, "srdce mé je nyní hrubě jásající, že jsem tě poznal. Neb ty jsi ten, kterému své vědění předat chci. Pokud nezemřeš v černé mrazivé noci, bude Annikki tvá a ty s ní zplodíš tři syny z jednoho vrhu. Poté opustíš svou siidu a navštívíš mě v Enare. Po tři roky nespatříš nikoho ze svých blízkých, odejdeme spolu na skrytá, nejposvátnější místa země saamijské a já tě naučím stát se noidem, všemu, co umím sám. Pak zemřu."
I odmlčel se Guhkkižži, trudně se zadíval do vyhasínajícího ohniště a pomrukával si jakousi tíživou, sténající melodii. Nabídl mi pálenky a pohladil mě vyschlou rukou po vlasech. I cítil jsem při tom dotyku v hlavě takový jas, takovou sílu, až jsem málem hlavou otvor kouřový v lávvu prorazil. I viděl jsem na zlomek času věci podivné. Viděl jsem sebe v černé, ledové tmě, viděl jsem obrovského, rudookého rosomáka, viděl jsem jakéhosi světlovlasého muže, který úpí ve sněhových závějích.
"Tak, tak..." zachraptěl Guhkkižži. "Jdi nyní, synu můj, ke své siidě. Ráno nebude mě již zde, lidé tví ptát se budou, ale ty jim ničeho říci nesmíš. I budu čekat dlouhý čas, až mě v mém drnovém kammi na břehu Enarského jezera navštívíš, pak teprve se doopravdy uvidíme, Aslaku..."

Druhého rána nebylo v siidě již velkého Guhkkižžiho. Zmizel on i jeho pulk, tažený bílým posvátným sobem, zmizelo i jeho lávvo, jako by vše bylo jen přízrakem. I hubovala matka velmi mého otce, že výslužku žádnou Guhkkižžimu nestihl dát, mručela, že přízeň velkého noida, jež bez daru odjel, se proti nám obrátí. Já ničeho nesměl říci, chodil jsem jako ve snách a lidé rodu mého domnívali se, že mě ve zlobě noid očaroval a mou pomíjivou duši již poslal do zásvětní říše. Hádky a vády zavládly naší siidou, trápilo mě to však pramálo, neb věděl jsem více. Díval jsem se jen k jihu a čekal příchodu toho, co předpovězeno bylo. I hádky trvaly a každý to pojmul jen jako trudné rozuzlení všeho, když po dnech několikerých se na obzoru objevili Bahenní lidé.

V jejich čele stál rozložitý, křaltem hrubě silný světlovlasý Jussi, muž snad dvacetiletý, však nesmírného obdivu svého lidu požívající. Jeho tvář byla zbrázděna křivým, pohrdavým úsměškem. Přijel na koni, zvířeti mezi našimi hrubě obávaném, neboť ve zkazkách lidu našeho toto stvoření bylo spojováno s Rotou, Neviditelným, jež mor a smrt se zimou a tmou rozséval. I zavládl děs mezi našimi a já ze všech sil snažil se toho uklidnit, nesměl však ničeho více prozradit. Donesl jsem mnoho měchů pálenky, k otcově vzteku, a lidé Bahenní se všichni strašně opili. I zavolal mě k sobě Jussi, dech jeho páchl zkvašenou moruškou a já za jeho zády viděl svou milovanou, světlovlasou Annikki, i srdce se mi v těle zastavilo, než slov Guhkkižžiho jsem pamětliv byl a ani jediným láskyplným pohledem jsem na ní nespočinul, což hrubě drásalo moje a dojista i její srdce.
I děl strašlivý Jussi:
"Ty červe lapský, ty hadráři nízký, dones další pálenky a kmitej sebou, než siidu tvou do hodiny pouhé vypálit dám! Zima odporná ve vašem smrdutém kraji mě ničí a jen pálenka čistá mě při životě udrží. Při Kristu, Pánu na nebesích, hni sebou, ty špíno, ty nevydělaná sobí kůže, nechať je plný měch tady!"
I sklopil jsem poníženě zrak a kořalky donesl a štědře Jussimu zavdal. Tak šlo to několik dní, Jussi vždy po ránu, kdy bledá polární záře mihotala černým, ledovým nebem, plným krystalků sněhu, hrozil siidy vypálením, žen znásilněním a mužů pomordováním, než opil se vždy tak rychle, že údy vládnout nemohl a na vpravdě špinavé sobí kůži spánkem opileckým usnul.

Však onoho rána strašlivá věc se stala a siidu zcela proti mně obrátila. Otec můj totiž zmocnil se jednoho z měchů, pro Bahňáky určených, a hrubě se opil. I přivrávoral do lávva, kde Jussi se válel, a děl, hlasem zlobou opadlým:
"Ty, Neviditelnými budiž navěky proklet, táhni z naší siidy, vezmi s sebou toho tvého Krista, a nikdy se nevracej, prve než celý náš rod svou kořistnickou letorou vyhubíš. Kdo zval tě v náš kraj? Táhni do bažin, smrade světlooký! Kdybys v míru přitáh, pálenky bych ti nalil, kůží sobí přikryl a uzeného sobího masa ukrojil! Však ty jen na mordování a pelešení s našimi dcerami myslíš! Fuj, ty zvíře lesní!"
Však rozzlobil se Jussi strašlivě, povalil mého otce na sobí kůže, vytrhl zpoza pasu puukko a proklál mu srdce. I vynesl jeho mrtvolu ven, do poledního šera, a za smíchu ukrutného, před zraky celé siidy mu břicho rozpáral. I vyplnilo se proroctví noidovo, že můj otec již nikdy v Kárášjohce se svým pobratimem Honggášem pálenky moruškové nepopije.

Než siidy strach a hněv zcela se obrátil proti mně. Mladý, silný Járžže též puukka vytasil, než na mou hruď jej přiložil a řval:
"Ty, Aslaku, zrádče našeho národa, ty za všechno můžeš! Ty se bratříš s Bahenními příšerami, Jussimu strašlivému pálenky naléváš, neboť jen nad chlípností přemyšluješ, abys tu bleduli bahenní do lože svého povalit směl!"
I přikyvovala souhlasně celá naše siida, dokonce i můj děd Kiuggáš, slzy roníce, mě prosil:
"Odejdi, vnuku můj, do tundry a nevracej se nikdy, já, jako stařešina siidy tě vyobcovávám pryč! Než poslechnout mě musíš!"
Však matka moje, moudrá Raihme hlas zvýšila:
"Otče můj, při Suurikale, Prarybě enarské, drž jazyk za zuby, nevíš, co činíš? Zapomněl jsi snad na to, jak tě Guhkkižži smrti vyrval? Zapomněl jsi na noidovo proroctví, že Aslak Annikki dostane a Guhkkižži jej vědmé síle Neviditelných naučí? Střez se vyobcovat mého nejmladšího syna do tundry, jinak naše siida zhyne v mžiku puukky Bahenních lidí!"
I roztřásl se Kiuggáš a sklopil zrak. Však Járžže se rozeřval:
"Konec budiž dob, kdy nám ženy a noidové rozkazovali!"
V tu chvíli jsem se však vysmekl jeho sevření, postavil se na roveň jeho očí a pevným hlasem odvětil:
"Jestli přijde konec těchto dob, přijde i konec siidy naší a celého národa Saamijského! Chceš snad toto, ty hloupá kravská hlavo? Nesmím ti ničeho říct, však poslouchej mě ve všem, neboť noid enarský tak řekl, co v budoucnosti viděl!"
I roztřásl se Járžže a též sklopil zrak svůj ke zmrzlé zemi.

I siida umlkla a všichni ve strachu a beznaději vrátili se k práci, střežíce se přiblížit jak ke mně, tak k táboru Bahenních lidí. Však pomordování ni vyobcování už mi nehrozilo, tak silná byla slova mé matky item moje.

Povolal mě pak k sobě Jussi, chechtal se jak Pahaoja, smradný pán mokřin, a děl:
"Ó děkuji ti, ty lejno losí, za vše, čím mi pomáháš! Neb vidím v tobě tu nekonečnou slabost národa tvého, tu poníženost, plazivost a bezpáteřnost! Děkuji ti", pokračoval sarkasticky, "za vše, čím svou vlastní siidu hubíš! Já, kdyby mi kdokoli otce zhubil, puukka tasím a na místě jej, bez ohledu na věci budoucí, probodnu jak bělokura! Ale vy, hadry laponské, vy jste jak ovce, hlavně dokud sami žijete, schopni jste podřídit se a obětovat se! Než, napij se pálenky, pomiluj svou Annikki, než zemřeš!"
Krev se mi pěnila při těch potupných větách, líto mi otce mého bylo, ač jen opilec a mluvka byl a sobů nikdy více než prstů na nohou nevlastnil. Svrběla mě ruka, šátrající po rukojeti puukka, však v tu chvíli mi obraz starého Guhkkižžiho před očima vytanul, jeho slova se ke mně navrátila a já věděl, že jsem otce neztratil, nýbrž v samotném noidovi enarském naopak získal. I sklopil jsem zrak, oslyšel tupení Jussiho a na Annikki, bledou a plačící nad krutostí svého bezcitného bratra, se opět ani nepodíval.
I pokračoval Jussi: "Kristus Pán mi seslal sen, jež mě hrubě pobavil, neb se v téhle smradné mraznici temné nudím co přežraný medvěd v brlohu. On řekl mi, že mám tebe, červa shnilého vzít co otroka a vyrazit hluboko do tundry, ulovit černého rosomáka, ve kterém se skrývá duch vaší země! Než, co váháš, ty kůro březová, sbal mi zbraně a kůže, zapřáhni soby v pulk a na lov se za mou prdelí vydej! Na co čekáš? Stejně chcípneš, než chci vidět tvoje utrpení!"

I věděl jsem, že nastala ta chvíle, o které velký Guhkkižži, otec můj, byl mluvil. Nápad takovýto, pravdu pověda, se mohl zrodit opravdu jen v tupé hlavě někoho z Bahňáků. Každý Saami totiž ví, že rosomák se loví jen na jaře, kdy se těžko pohybuje v tajícím sněhu, kdy je odkázán na své doupě, kde se stará v páru o bezbranná mláďata. Jít uprostřed polární noci do lesotundry za účelem lovu rosomáka byla věc krajně pošetilá a odsouzená k nezdaru.
Co se týče Jussiho žvanění, že v zabití rosomáka spatřuje i získání duchovní síly, domnívaje se, že v rosomáku sídlí saamijská duše, musel jsem potlačit pohrdavý smích, neb to byl pustý blábol, pramenící z veliké neznalosti naší přirozenosti. Pravda, jisto, že Saamové uctívají mezi Neviditelnými  Pahaahmu, než ten je pouhým strážným duchem všech rosomáků severských, jakož i každý jiný druh živočicha, rostliny ba i hory takového ducha má. Navíce jej zabít nelze, jednaje se o Neviditelného ze sáivo světa. Duše Saamů dlí, jak hrubě známo, v kruhu přírody a rozkotat ji by znamenalo celou přírodu zničit, tudíž i sebe.
Byl jsem z Jussiho slov hrubě radostný uvnitř, neboť mi dokladovala jeho nezměřitelnou tupost a z toho vyplývající fakt, že jakmile opustíme siidu, stanu se já plným pánem situace, neboť síly přírody a Neviditelných, jakož i vědomosti praktické budou jedině na mojí straně a on bude tím, kdo se bude muset přizpůsobit.
Zapřáhl jsem tedy s klidným srdcem dva pulky a vyzval Jussiho k odjezdu. I oddechla si siida celá, neboť v tomto aktu spatřovala zabití dvou komárů jedním plácnutím, viděla už Jussiho mrtvého a možná i mě, domnělého zrádce. Jen má matka plakala a poprvé v životě vzývala Neviditelných, aby mě na mé cestě ochránila. Plakala ovšem i Annikki, než já se na ní, přemáhaje ze všech sil, opět ani nepodíval.
Matka mi do pulku vložila amulet, zděděný po své matce, váček ze sobí kůže, naplněný čaromocnými bylinami, odhánějícími síly zlých duchů. Jussi pak sobě i mě na pulk pověsil odporný čtyřramenný kříž, symbol jeho víry, než já jej v nestřeženém okamžiku strhl a hodil do ohně. Popelem z něj jsem naopak na svůj pulk narýsoval znak, na němž se zastavil na gievvrre noidův zelený kámen, rosomáka a zkřížené větve. Pochopil jsem tehdy, proč se při obřadu tak stalo a věděl jsem, že nikoli bílý Kristus, ale sám Guhkkižži ten bláhový sen Jussimu seslal.
I vyrazili jsme polární nocí do lesotudry a na cestu nám svítila jen polární záře.

Putovali jsme tři dny a tři noci bez přestání a já kvitoval, že Jussiho arogance mrzne v ledové noci, že se začíná slepě spoléhat na mé, přírodou vybičované instinkty. Už nevypouštěl ze svých úst potupné urážky, choval se sice stále příkře, však ve všem důležitém, kudy pojedeme, kdy se sob musí zastavit, napít sněhu a napást lišejníku, spadaného z borovic na zmrzlý sníh, dal na mě. Byl Jussi nálady hrubě sklíčené, neb jeho prsty začaly v pulku omrzat, i věnoval jsem mu všechny své náhradní kožišiny, neb mě mráz, pro něj zabijácký, přišel hrubě snesitelný.
Třetího dne vyšlo na prchavou chvíli nad tundrou poprvé slunce. I my Saamové v tomto okamžiku začínáme slavit jara. I říká se mezi našimi, že i když jsme národem nejsevernějším, jaro u nás jest nejdelší, neboť začíná v našich myslích ode dne, kdy se poprvé polární noc přeruší, v době, kdy jižní národy úpí v domnění, že je stále polovina zimy.
Zarazil jsem tedy náš pulk, vystoupil z něj, rozpažil ruce vstříc rudým paprskům a zapěl slavnostní joik "Gae beaivvi", Vidím Slunce. Zapomněl jsem v tu chvíli na skutečnost a má duše se v radosti oddala vítání nového života, nového léta.
"Co to mručíš, Laponče?" divil se zmrzlý Jussi, "co znamená tenhle kacířský zpěv? Modli se raději ke Kristu, abych tě na místě nezabil!"
"Ty se modli, poblouzněnče, ke Slunci a k Veraldenolmaiovi", odvětil jsem zlehka, v obvykle veselém rozpoložení, umocněném prchavostí slunečního svitu, "abych tě tady na místě nezanechal, což by znamenalo do chvíle tvou smrt! Jseš nyní v srdci země Saamijské, proto přijmi její rytmus, pakliže nechceš chcípnout jako prašivý vlk!"
Rozzlobil se Jussi převelice, krev mu stoupla do hlavy:
"Ty mi ničeho, ty hadráři, rozkazovat nebudeš! Pche, ukážu ti, že tebe k ničemu nepotřebuju, jen Krista ctít mi stačí! Vijé, prašivá sobí mrcho!" zařval vstříc slunci, bičem udeřil soba přes pozadí a vyrazil tryskem kupředu. Však nevěděl, pitomec, že zrovna před ním jest zrádná zátočina řeky Leámmi, hluboká a proudivá, kde ani v nejtužší zimu voda nezamrzá dočista, jen se tenkou krustou pokryje. Vjel on na zrádnou rovinu, když se jeho pulk probořil pod led. Sob můj, jemu půjčený, se záhy z tříště dostal na pevnou zem, než Jussi mizel před mými zraky pod hladinou.
Nezaváhal jsem ani na okamžik, do zubů jsem sevřel dlouhé laso a po břiše jsem se plazil až na kraj pevného ledu. Tam, zastaviv se, jsem laso rozvázal a jeho konec přímo před tonoucího hodil.
"Chyť se lasa, Jussi, synu bahna!" zvolal jsem pevně. Když tak v křeči učinil, omotal jsem laso kol chomoutu soba mého, a společnými silami mými a sobími jsme nešťastníka vytáhli na zem.
Drkotal Jussi zuby a dožadoval se pálenky.
"Pálenky není v mém pulku!" odvětil jsem, "neboť pálenka mokrému a zmrzlému pomůže tak leda do říše zemřelých!"
Rozdělal jsem však z březové kory a jalovcových suchých větví oheň, navršil kol něj v kupoli sněhový val a jal se polévat kameny ohniště vodou. Pára zaplnila uzavřený prostor a brzy se Jussi zahřál. Jeho oděv jsem dal vysušit do mrazivého větru a led tak vzniklý jsem snadno vydrolil. I viděl jsem, že Jussi na mě zírá ne snad s vděčností, jistě však s netajeným obdivem. Já, laponský červ a hadrář, jsem mu života zachránil.
I vzrostla drzost má, přijda k jeho pulku, serval jsem hnusný kříž z něj a vhodil jej do ohně.
"Co jsi to, pro Krista učinil?" tázal se Jussi zkormouceně, ne však již zlobně.
"Nevyslovuj zde, v hloubi světa saamijského, tohoto bezcenného jména!" děl jsem varovně. "Věz, že krom tvé neobyčejné zabedněnosti právě tento odporný symbol způsobil tvůj pád pod hladinu řeky Leámmi!"
I mlčel Jussi zaraženě, jistě nevěda, co si o všem má myslet, jistě pochybovat začal, že jeho bílý Kristus existuje, a kdo mu vlastně ten pošetilý sen seslal.
Otázal jsem se ještě velmi drze:
"Co, ty synu bahna, chceš stále pokračovat v nesmyslném honu na rosomáka, či se chceš v pokoře k naší přírodě vrátit do siidy, dát mi svou sestru za ženu a odtáhnout do bažin, ze kterých jsi, podoben nízkému Pahaojovi, vylezl?"
Počítal jsem dobře, že Jussi nakvašeně odvětí, že na jeho plánech se nic nemění, což mi poskytlo další šanci zvýraznit svou převahu nad ním.

I dalšího dne jsem v ranní polotmě spatřil na otevřené pláni daleko, až při Ladnjoaivve, hoře příšerné, tundrové, čerstvé stopy rosomáčí.
Jussiho jako by polila živá voda, tak silná byla jeho slepá a nesmyslná víra ve svůj pošetilý sen. Nenechav si poradit, hned se hotovil po stopách vyrazit a rosomáka ulovit.
Než pověděl jsem mu:
"Jussi, ty hlavo pařezová, nevíš snad, že rosomák v zimě loví v kruhu, aby mohl sledovat své dosud nezapadané stopy zpět, k noře, jež si ve sněhu vyhloubil? Pokud budeš sledovat jeho stop, budeš navěky bloudit v kruhu a rosomáka nikdy nedostihneš! Pokud však najdeš jeho brloh poslední a posečkáš v závětří, on se do pěti dnů vrátí, znavený a vysílený lovem a ty budeš míti jakous takous čáku jej ulovit!"
"Pche, co je to za laponské blábolení!" rozčílil se Jussi. "Z toho cítím jen slabost národa tvého, nízkou vyčkávací taktiku, malost a srabství! Já mám, podoben shnilému pařezu, čekat při noře, až se rosomáku uráčí se zpět navrátit? Toť hloupost laponská, nevídaná, muže nehodná! Vím", dodal pohrdavě, "že ty jsi muž asi jako sobí hovno! Jsi ještě dítětem a stýská se ti po matčiných prsech, tedy tu klidně ostaň v nečinnosti, já však beru luků svých nejlepších a vyrážím ihned v rosomáčích stopách kupředu, usmrtit jej! A až se vrátím, hodím ti to hnusné zvíře k nohám a tebe pak probodnu svým puukkem co myš! Až s oběma mrtvolami těmito vrátím se v plné slávě do tvé smrduté siidy, ona mi celá lehne k nohám, přijme víru v Krista a mou nadvládu!"
Usmál jsem se jen do vousů rašících, lituje jeho zabedněnosti.
"Věz, hloupý Bahňáku, že z tebe naopak hovoří dítě, nerozvážný kojenec! Jdi si klidně do tundry smrtelné sám, ve své tupé víře! Však věz, že Bieggolmai, pán podnebí, chystá na dny příští strašlivou sněhovou bouři, která tě zabije dříve, než řekneš SOB!  Jedinou šanci máš, zůstat zde se mnou, opevnit se ve sněhovém domě proti bouři a čekat na rosomáka, kterého sem bouře též zažene! Navíc, nevíš asi, kde se nalézáš!" Prstem v rukavici ze zimní sobí srsti jsem ukázal na děsivý, holý vrchol před námi:
"Totoť je Ladnjoaivvi, hora smrti, za níž se prostírá území nehostinné, bez jediného stromu, který ochrání živáčka před děsivým mrazem a větrem! Tam, v tom velkém kruhu, jež horstva Maarestatská uvozují, není nic, jen smrtná prázdnota! Konec jí ohraničují hory Skiettimaččohské, hřeben strašlivý, za nímž řeka Anárjohka rybná teče a území finmarských siid zde začíná! Však v tomto meziprostoru, kde rosomák svůj kruh lovný činí, není místo pro člověka! Jdi si, než já zde zůstávám, abych bouři přežil a tebe, pokud Veraldenolmai bude chtít, ještě polomrtvého naleznu a k životu navrátím!"
Lhostejně jsem se otočil a při silných kmenech borovic, vyrůstajících na úpatí skály závětrné, jsem začal v předtuše bouře budovat sněhový dům.
Volal, hrozil a přesvědčoval mě Jussi, slov smradných, sprostných užíval, do hadrů, červů, sobích lejn a mátoh mě častoval, než já se na něj ani nepodíval.
Zapřáhl tedy Jussi sám pulk, naloživ svých luků a kopí a zmizel za obzorem.

Já, v samotě radostné konečně zůstav, dobudoval jsem sněhového domu, zalezl doň a při joikování radostném, jímž jsem oslavoval svůj život, moudrost nekonečnou Guhkkižžiho a příjemnou samotu zde v divoké krajině, v klidu sněžné bouře začátku vyčkával.
I strhla se vskutku bouře strašidelná. Nebe zčernalo i přes poledne, že na krok vidět nebylo, kvílivý vichr severní se zdvihl, stromů nechráněných mou skalou co třísky na podpal lámal a brzy kraj neprostupnou sněhovou mlhou zaslepil. Než já medil si co medvěd při lososové řece ve svém bezpečném úkrytu za skalou ve sněhovém domě a na Jussiho si ani nevzdechnul.
Trvala bouře sedm dnů a sedm nocí. Venku panoval takový mráz, že se stromy sosen štípaly jak bělokuří kosti v ústech hodovníka. Po čase nekonečném, kdy jsem se zmrzlým morkem ze svých zásob živil, se vítr utišil a já se vyhrabal ze svého domu. Závějí všude bylo, vyšších, než losí hřbet. I nasadil jsem široké sněžnice, kopyta svého soba obalil hadry a slámou připravenou, za pulk jej přivázal, sám se též na pulk uvázal a vydal se pěšky za ním, abych soba svého neznavil příliš a neuštval v měkkém, hlubokém sněhu, což by dojista i mou smrt znamenat muselo.
Přešel jsem děsivé Ladnjoaivvi a s úzkostí, sobě neznámou, jsem vkročil do míst, kde ani můj děd, slovutný Kiuggáš, nikdy nebyl. Pustá, bílá prázdnota, v záři poledního, nyní již vyššího slunce, oslepovala moje oči v jiskření perel ledových, tedy jsem z bot svých vyňal pláty kůry březové a nad oči své je upevnil, aby jejich stín mě ochránil před sněžnou slepotou.
Hrůza mě jímala nad tím prázdným, nekonečným a lidmi nepoznamenaným mrtvým prostorem, až, abych se přiznal, chvilku jsem pochyboval o svém poslání a chtěl se, vpravdě mladému sobátku podobný, vrátit domů, do teplého a příjemně vykouřeného lávva mé matky. Však ve chvíli pochybností nejsilnějších se náhle má hlava rozjasnila a já již nebyl v smrtelném údolí bezživotném, ale na nádherné letní louce, plné květů, omamně vonících, ve svěžím vzduchu tundry, provívaném teplým větříkem od jihu a prozvučeném bzíkáním much a čmeláků.
I viděl jsem sedět zde noida enarského, moudrého otce Guhkkižžiho. On ke mně takto promluvil:
"Vítej, synu můj, v konejšivé iluzi sáivo světa, vítej na své první vědmé návštěvě v místech, jež mi sílu dává v dobách nejkrušnějších!"
"Buď zdráv a ctěn, otče můj nejdražší!" zvolal jsem radostně, "děkuji ti za to, žes mne poprvé do světa Neviditelných vzal a duši mou zmučenou teplem a sluncem prozářil! Co radíš mi, otče můj, když vidíš mou malou duši, ztracenou v ledové tundře?", otázal jsem se pokorně.
"Předem slova chvály a díků k tobě mám můj synu! Jsi vpravdě vhodným nástupcem mým, neb tvá odvaha je vyšší než Sokosti, tvá víra v náš svět silnější než medvědí samec a tvá schopnost mlčet a trpět pevnější, než březové lýko!"
I rozjasnila se tvář moje převelice a naslouchal jsem dále:
"V ničem jsi mě, synu nezklamal, od dob, kdy jsem odjel a jen můj vnitřní zrak tě sledoval! Ó jak mazaný jsi, jak polární liška, jak jsi to všechno navlékl, jak pevný ve víře i v pravdách Přírody jsi byl, tedy věz, že zvítězíš a svůj úkol do konce zdárného dotáhneš! Nemrz se pro tvého otce po krvi, on nyní v říši zemřelých s radostí pobývá, pálenky dosytosti denně nasává, se ženami se raduje a jeho joik projasňuje tyto zásvětní končiny! Jemu je tam mnohem lépe, než v Menešjavvrru, hovořil jsem s ním a zdraví tebe, tvou matku i svého tchána, děda Kiuggáše! Až sám ty schopností vědmých ode mě nabydeš, budeš se s ním moc sám kdykoli setkat! Než nyní k věci, synu přemoudrý, nad medvěda silnější! Jussi, syn země Bahenní, jen čtvrt porokusemy od tvé tělesné přítomnosti leží, sněhem zavátý, sluncem oslepený, více mrtvý než živý, s nohama omrzlýma skučí a na smrt se připravuje! Jdi, nalezni jej a k životu jej navrať dotekem tvé dlaně! Pak to, co nejvíc na něm páchne, mu odejmi a rosomáka ulov! Pokorný buď, poznej, co Jussi chce, slávu a věhlas pochybný, i dej mu toho! On pak bude cele tvůj, ba co víc, cele náš, Saamijský! Tvá siida nejen že nezahyne, ale posílí se nevídaně! Nu, rozluč se nyní se mnou, synu můj a běž, běž za svým štěstím!"
Přistoupil ke mně vědmý Guhkkižži, položil mi ruce své zčernalé na hlavu a já cítil, že na celém širém světě není dobré matky syna šťastnějšího, silnějšího a odhodlanějšího, než Aslaka, syna Raihme.

I ocitl jsem se zpět v pusté, ledové tundře, však vůbec se z toho nemrzel. Viděl jsem ve sněhu čerstvé rosomáčí stopy i křepce se po nich vydal. Došel jsem na pustou planinu náhorní a viděl již z dáli černou tečku zhroucenou, jíž sám Jussi, kdysi tak pyšný a krutý byl a kousíček od něj kroužil vztekle obrovský černý rosomák, hladový a pachem masa lidského rozdrážděný. Přikvačil jsem k Jussimu, však strašný pohled viděl jsem. Jeho ruce i nohy mokvaly v páchnoucích omrzlinách, jeho oči slepé byly a jeho tělo se chvělo, zmrzlé a ztrápené, v horečce. I v pevné víře položil jsem mu svou pravici na oči, ty byly prohlédly, na jeho hruď, jež se chvět přestala.
I postavil se Jussi na omrzlé nohy a děl hlasem slabým:
"Aslaku, bratře můj nejdražší, ó jak lituji své nejhlubší hlouposti a pýchy, ve které jsem tě tupil, tvého otce zavraždil a tvou siidu rozkotat chtěl...teď mě tu máš menšího než bobek tundrové myši, slabšího než list břízy povadlý, kolem mě teď rosomák děsivý krouží, nu, vezmi své puukko a zbav mě života!"
"Och, Jussi, synu Bahenní, co to povídáš! Proč bych tě zabíjet měl? Žes mého otce zavraždil vím a lituji tě, však věz, že znám, že jemu nyní v zásvětí lépe je, an kořalky má dosytosti a žádných jazyků pomlouvačných jej nyní netrápí! Však vzpomeň, my spolu jsme do tundry za rosomákem šli, než nezbývá nám, než úkol dokončit! Věz, nebude to ale snadný lov, neb rosomák strašně vyhladovělý a zuřivý je a my jeho pozornost upoutat nejprve musíme! Vidím tvých strašlivých, páchnoucích omrzlin! Dej mi, bratře, dovolení, abych puukem svým tvé shnilé maso vyřízl!"
Jussi zavřel unavené oči a děl:
"Dělej se mnou, bratře, čeho se ti zlíbí, jsem nyní tvým otrokem!"
Vzal jsem tedy nůž, ucpav si nos, abych se z puchu hnilobného z omrzlin vycházejících nepozvracel a puukkem svým jsem odřízl mrtvé maso od živého. Vzalť jsem tu hmotu a přímo před krvelačnou hubu rosomáčí ji mrštil. Rosomák se vrhl po této návnadě jak smyslů zbavený a svou pozornost tak na okamžik osudný ztratil. I vzal jsem kopí a ponořil jej až po rukojeť do rosomákovy hrudi. Ozval se řev příšerný a rosomák v krvi klesnul do sněhu.
I vzal jsem jeho bezvládné tělo a přinesl jej k Jussimu, pak společně jsme teplou jeho krev pili. To Jussiho zcela vyzdravilo a na nohy postavilo, však zůstával stále krok za mnou v hrůzné pokoře.
I odřízl jsem dlouhé drápy z pracky rosomákovy na důkaz úspěšného lovu, jak se mezi našimi vždy činí. Oddělil jsem polovinu z drápů, zavěsil je na sobí šlachu a kol Jussiho krku je zavěsil, se svou polovinou podobně byv předtím naloživ. I zíral Jussi na mě tupě, nechápaje, proč i on má míti podíl na tomto nevídaném loveckém triumfu, jež se vpravdě zdál být jenom mým.
Než odvětil jsem Jussimu:
"Rosomáčí dráp patří nyní tobě stejnou měrou jako mě! Nebylo by lovu úspěšného, kdybys ty tu neležel polomrtvý a zoufalý! Tys na sebe, své umírající tělo, rosomáka přivábil, jež by jinak touto nekonečnou rozlehlostí v kruhu nekonečném do konce svých i našich dnů vandroval! Tvé mrtvé maso z omrzlin posloužilo jako návnada, jelikož jinak by rosomák ve svém strašném hladu nikdy nedal se mi k němu přiblížit, abych jej kopím proklál. Ty jako já, dílem nerozdílným, jsme toto strašlivé zvíře ulovili!"
Nechápal Jussi stále, mysle si, že si z něj před jeho pomordováním kruté vtipy tropím. Však poté, co jsem se postavil s rukama vzepjatýma proti Slunci a z mého hrdla vyřinul se joik lovce a bojovníka, zpěv oslavný, čistý a na své saamijství hrdý, pochopil, jak dříve krutým, bezcitným a poblouzněným v hrubé hlouposti byl.
I postavil se vedle mě, slunci vstříc, nesměle též ruce rozpažil a první, přiškrcený, neumělý tón joiku z něj se ke Slunci vznesl. Povzbudiv ho pohledem radostným, po chvíli stáli jsme svorně bok po boku ve strašlivé, pusté tundře a naše zpěvy, jak pestrobarevné stuhy z tradičních krojů našich lidí se tou nicotou proplétaly, chvíli trylkovaly mazlivě, aby pak k nebesům burácely, k vodopádům zamrzlým šplhaly či pak zas v mírnosti vánku šeptaly.
I věděl jsem, že starý Jussi, krutý a bezvěrný opilec, bažící jen po krvi a slávě, je mrtev. Nyní vedle mě stál rodící se Jússáš, nový Saami, můj nový bratr.
Otočili jsme své pulky a s radostí a v přátelství zpět k mé siidě vzdálené vyrazili, ozdobeni rosomáčími drápy.
I na noclehu v jámě sněžné se ke mně Jússáš obrátil a děl:
"Bratře můj, jedna věc ještě ostává, se kterou se ti svěřit musím. Po tom týdnu strašlivém, jež mě zavál ve sněhové bouři a mé údy proměnil v rampouchy, poznal jsem, že není Krista. V té tmě strašidelné viděl jsem bahenní kříž a jeho siluetu jen jako prázdnou, ubohou iluzi, na níž jsem se upnul a jež mě málem zahubila. Možno, že v zemích jižních víra v něj si své následovníky uchová, nikoli však ve mně. Já viděl ve tmě démony země saamijské, chechtající se, černé, sirné a mou blížící se smrt oslavující. Ze tmy a mlhy přišlo potom cosi, o čemž se mi zdráhá dosud mluvit, tak strašné, přízračné a ledové to bylo. Byla to mlha a strom v jednom, děsivý dech ledový to mělo, celé mě to obešlo a obstoupilo a ve chvíli, kdy jsem se loučil se žitím a myslel si, že sám křesťanský Ďábel pro mě přišel, to do mne vstoupilo a pravilo mi to:
"Jussi, ty ubohá nevědomá stvůro, nyní jsi u konce svých dnů, ztracen v zemi saamijské, opuštěn a sám, však pouze a jen svou vinou. Tys neviděl, co bylo třeba, neposlouchal těch, kdo k tobě vzhlíželi, nectil sil přírody a nevážil sis zákonů, jež my této zemi vdechli. Tys však sám a opuštěn již dávno, zemřeš teď zapomenut, opovrhován a menší, než mládě tundrové myši. Však ještě jednu možnost jinou máš! Tam, na místě, kde ses tak hloupě a domýšlivě urazil, je člověk, který by ti mohl být bratrem a přítelem a pokud uvěříš tomu, co vidíš a zažíváš, může ti pomoci nejen život, ale zejména svou čest zachránit! Přemýšlej o tom nyní, v tomhle černém nečase, kdy tvých hodin na pozemském světě zdá se být už nepatrně!"
Poslouchal jsem to líčení napjatě a bez meškání odvětil:
"Tos, bratře můj, veliké štěstí měl a zároveň cti nesmírné se ti dostalo! Věz, že do tebe vstoupil sám Liebolmai, Olšový muž, nejstrašnější z Neviditelných!"
"Ach ano," odvětil Jússáš, "myslil jsem si to. Věz, Aslaku, Krista není, jak již jsem ti pověděl. Ale já poznal v té ledové tundře pravou podstatu žití. Zde, v zemi saamijské, žijí mocní a vševědoucí Neviditelní, kteří mě vnukli pokoru a víru, a tobě dali dobrotu srdce, jinde nevídanou. Prosím tě, Aslaku, o vyslechnutí. Bylo by pro mě velkou ctí, kdybych se mohl stát jedním z vás, Saamem! Chci svůj život žít při tvé ženě, mé sestře Annikki Tuulikki, v siidě Menešjavvrr. Smím?"
I objal jsem Jússáše a souhlasil. Moje poslání bylo takřka u konce.

Přibyli jsme po čtyřech dnech putování do naší siidy a všichni, jak naši, tak Bahenní se seběhli a nevěřícně zírali, mysleli si oba tábory ve vzácné shodě, že sní, neboť nás již považovali za mrtvé.
Bahenní lidé, když viděli, jak vystupuji z pulku, podpíraje ještě zesláblého Jússáše, mysleli si, že jsem jej snad já přizabil a obstoupili mě s kopími napřaženými, s hrozivým vrčením.
I siida moje, zesláblá strachem, se již takřka k útěku měla.

Jússáš však objal mě bratrsky a svému lidu pravil:
"Lidé suomští, vězte, že váš vůdce, Bahňák Jussi je mrtev. Místo něj se vrací z tundry strašlivé Jússáš, nejmenší z lidí saamijských. Jen díky bratru mému, Aslakovi, se Jússáš odsud vrací živý. Vězte, že jsem na své pouti nesmyslné za rosomáčí kůží (kterou jsem při těchto slovech pyšně zvedl nad hlavu a má siida jako jeden hlas zajásala) zjistil, že není Krista a že zem saamijská jen jejímu lidu patří, jejím noidům, jejím Neviditelným. I poprosil jsem Aslaka a on svolil, že smím být jedním z nich!"
V tu chvíli zpoza lidí Bahenních vyběhla překrásná Annikki, oči plné zimního slunce, přiběhla k nám a oba zároveň nás objala, nemoha uvěřit tomu štěstí, té neskutečné bratrově proměně.
I zatmělo se mi před očima a skoro jsem hlas ztratil, vida, že již nic nyní nestojí naší lásce v cestě.
Konečně jsem zas vlády nad sebou nabyl a Jússáše doplnil:
"Milí rodáci Menešjavvrreští, vracím se se svým novým bratrem, Jússášem, se kterým jsme společně a nerozdílně ulovili krále zimy, rosomáka. Nechť jeho kůže bude přibita na lávvo mého dědy Kiuggáše, na počest jeho přítele a mého nového otce, noida Guhkkižžiho, který sám s pomocí Neviditelných dosáhl toho, že nenávist mezi námi a Bahenními již odteďka neexistuje!"

I počala pitka nevídaná, během níž se více gahperů plných pálenky vypilo, než za celý rok v naší siidě, i když v ní ještě můj otec po krvi byl a pil. Poté, co se všechna pálenka vypila, měla již naše siida plných třicet členů, neb poté, co Jússáš vylíčil svému lidu, co se mu bylo přihodilo, všichni jako jeden muž vzdali se modly čtyřramenného kříže a jali se učit zákonům přírody, matky naší. I já, probrav se pravda z přetěžké opice, jsem se upamatoval, proč toto vše počalo, i požádal jsem dívku na světě celém nejkrásnější, Annikki Tuulikki, o ruku.

Svatba byla veliká, mnoho našich z blízkých siid, ba i dokonce z velkého Enare, přijelo se podívat, neb poprvé tak v paměti lidu našeho utkvělo, že si Saami bere ženu původem bahenní, ještě však více jim učarovalo, že naši dříve největší nepřátelé stali se jedněmi z nás.

I šly po siidě klevety převeliké, že Menešjavvrr nenavštívil veliký noid enarský, Guhkkižži, přemyšlovavši všichni, zda jej někdo z nás neurazil.

Však já jediný věděl, že čas, kdy zase Guhkkižžiho budu smět vidět, ještě nenastal. Věděl jsem však také, že kdy čas ten nastane, je jen na mě, mé přenádherné ženě a Maddaracce, strážkyni lásky a plodnosti.

<<< x >>>