RUNA SEDMNÁCTÁ
JA VELKORÚSSKIJ ANARCHIST

V této runě končí velkolepý trekk Koilliskairou, parkem Urho Kekkonena. Zdoláváme poslední překážku a přecházíme visutý most. O tom, jak působí blízkost Ruska na odchovance komunistické ČSSR. Dozvídáme se, že nic nejede.Vinou dánské pakáže problémy s finskými pohraničníky, ne však tak velké.Marné čekání na stopa, šamanské zpěvy nepomáhají.O magii peněz a ruské duši.Jaké to je, když rousnatí rosomáci navštíví luxusní restauraci. O záchraně v podobě zázračné masti a co by se mohlo stát, kdyby působila ještě rychleji, než působila.

Ten kdo bolest nikdy neznal, na Sokosti nevylez
Málo zná, málo zná
Ten kdo Pahaoju brodil viděl nekonečný les
Ten je hustej o tom zpívá píseň má

Ten kdo po hospodách bloumal s Kuncem nikdy nemluvil
Málo zná, málo zná
Se kterým však vítr cloumal kdo chuť morén okusil
Ten je hustej o tom zpívá píseň má

Ten kdo sklízí slova díků za to že je hodnej pes
Málo zná, málo zná
Kdo stopoval na Pepíku kdo se s Rusy autem vez
Ten je hustej o tom zpívá píseň má

Reliéf cesty po překonání Pahaoji, kterou ještě nestihli vypít ti, které ztrestali sámští bohové, se naštěstí podstatně zklidňuje. Nabíráme správný směr a brzo se ocitáme na velkolepém, vyvýšeném břehu řeky Suomujoki. Stezka, vinoucí se po vysokém břehu v rovném, suchém boru, odhaluje v plné kráse výhledy na širokou, průzračně modrou řeku, lemovanou prosluněnými, liduprázdnými písečnými plážemi. Tahle řeka už nemá pranic společného s potůčkem, ve kterém plaval první den našeho koilliskairského putování Pláčův plivanec. Ó jak dávno už to všechno bylo, o co jsme nyní starší, zkušenější...Kolik vody uteklo, o tom nejlépe vypovídá samotný pohled na klidnou, hlubokou řeku, širokou místy padesát metrů, až se nechce věřit, že je to naše stará dobrá Suomujoki. Všude kolem je jenom les, rovinu ruší jen mírné, zvlněné kopečky.
Jde se velmi snadno, i když stezka občas klesne k samotnému břehu řeky, aby po chvíli vystoupala v prudkém sklonu hlubokým pískem zpět na zalesněnou planinu. Tu krásnou monotónnost ruší až úsek cesty mezi skalami, signalizující blízkost peřejí Suomunköngäs. Nebyl jsem nikdy na Aljašce, myslím, že Finské Laponsko se jí dozajista vyrovná, ale pro milovníky klišovitých představ, tohle místo je jak vystřižené z londonovských zlatokopeckých legend. Skály, zvrásnělé ve vrstevnicích, jak zde kdysi sedimentovaly říční usazeniny, se otevírají mezi ostrými palisádami, v puklinách rostou břízy se sytě oranžovými listy a dole, v náhle sevřeném údolí, burácí rachot mocných vod, které úzká strž spoutává v jen několikametrovém koridoru, což se mocné řece, než se rozplyne v tichosti a velikosti veletoku Lutto, o několik set kilometrů východněji tvořícího slavnou "Murmanskou gubu", pranic nelíbí. Nejprve protestuje jemným šploucháním, ale když to nezabírá, rozhodne se řvát jako raněný tur, pěnit jako čerstvě natočený Gambrinus a na protest proti hříčkám přírody, jež ignorují fakt, že Suomujoki už není žádná strouha, se v sebevražedném sklonu a rychlosti začíná valit v přepadech přes ostré hrany skal hluboko dolů, v bílém závoji kapek, které tvoří v pronikavém slunci girlandy duhy, takže ty, poutníče si jen sedneš na zadek na jednu ze skal, sedíš ani nedutáš, díváš se do té krásy dolů a sníš o vnadech Maddarak´ky, která si tu každé ráno myje své dlouhé černé vlasy, když předtím odloží své duhové závoje.
Zvedáš se tedy, trochu nabručený, že musíš z té krásy pryč, a řeka se zklidňuje, pospíchá v desítkách oddělených pramínků mezi balvany, ale koryto se opět úží a ty už zdálky slyšíš zpoza ohbí koryta jejího další jednolitý řev, signalizující další prahy. Tahle nádherná scenérie trvá asi kilometr a tak nás ani příliš nevzruší, že proti nám po stezce běží vlk.
"Bratře, vlk!" upozorňuje mě Pláča a než se stačím vylekat, že se k nám opravdu blíží statný, šedý matador severského lesa, za zatáčkou se vynořuje člověk, první po dvou dnech.
Není to však turista, ale lesník od Metsähallitusu, který vyráží na obhlídku revíru, doprovázený silným severským psem, jež se nám pro tu krátkou chvíli , kdy jsme byli očarovaní údernou silou vody v kontrastu s nyvou jemností závojů vodní tříště, dopolední róby Láskopanny, proměnil ve vlka. Chlapík, celý v zeleném, s puškou přes rameno, nás letmo zdraví a jsme zase sami. Turisté zde asi vůbec žádní nejsou v okruhu několika desítek kilometrů. Civilizace skončila na Luirojärvi, lehce se připomněla sobím plotem před Jirkou, nechala nás na holičkách v mokřinách Pahaoji a teď se, mrška, zase připomíná, že pořád existuje, že nějakých 10-12 kilometrů odsud jsou hranice, lidi, silnice a možná i nějaký ten dopravní prostředek, který nás odveze do Ivalo.
Stezka se na chvíli odklání od řeky, loučíme se Suomujoki, protože až se k řece vrátíme, bude to už Luttojoki. Obcházíme skalami obklopená jezera a noříme se do tichého, prastarého lesa, kde se ani větvička nepohne, ani ptáček nezazpívá. Odpočíváme u chladivých vlnek potoka, Pláča líčí jakousi historku z příbuzenstva, dokladující dle něj úměrnost deficitu intelektu a příchylnosti k práci ve sboru Policie ČR, když tu kdesi za námi zapraští větve. Rychle se otáčím a přikládám k očím dalekohled. A jsem odměněn!
Na prchavou vteřinu zahlédnu v křovinách asi sto metrů od nás siluetu statného, šedohnědého losa!
Los ovšem není žádný milovník davů. Praskot je slyšet nadále, ale už ani jednomu z nás se nedaří jej zmerčit. Raději se zvedáme a pokračujeme dál.
Brzo přicházíme k Luttojoki. Na první pohled vypadá stejně jako Suomujoki, akorát, že zase pěkně zbytněla, jinak stejná azurová průzračnost, stejně široké písčité břehy, stejně líný tok, ale tím, že je široká, vytváří ploché písčité ostrůvky, meandry obřích křivek s písečnými usazeninami a několikametrovými úzkými kosami. Podle jednotlivých ostrůvků a poloostrovů určujeme v mapě svou polohu. Až k mostu přes Lutto, jež je v mapě zakreslen, měli bychom jít podle řeky, stále na východ. Za mostem končí park Urho Kekkonena a nás budou čekat poslední 3-4 kilometry po jakési silničce až na Pepík, hraniční přechod Raja-Jooseppi, kudy vede hlavní silniční tah Ivalo-Murmansk.
Pochod nám začíná zalézat do nohou, začínám cítit krizi. Dost často totiž postupujeme v hlubokém písku nahoru-dolů, břeh se stále zvedá, jak se řeka zařezává hloub a hloub do měkkého písečného podloží, ta převýšení dělají sice třeba jen 30 až 50 metrů, ale když se to opakuje každých patnáct minut, docela to vysaje sílu.
Jeden moment je obzvláště krizový. Aniž bychom si všimli jakékoli odbočky doprava, do lesa, (ani mapa neříká, že by něco takového mělo nastat), kvalita stezky, vedoucí zrovna dolů, ke břehu, se rapidně zhoršuje. Jsme při říčním břehu, v hustém březovo olšovém křoví, odkud se na nás vrhají komáři a postup je ztěžován větvičkami, šlahouny a až půlmetrovou travou, ve které stezka mizí úplně. Prostě se ztratila. Je jasné, že zabloudit nemůžeme, Lutto nás spolehlivě dovede až k mostu, ale brodíme se co noha nohu mine, odháníme komáry a náladu nevylepšuje ani obligátní kolečko ze zdá se nekonečné Pláčovy uherské štangle. Most je ještě v nedohlednu a takhle se k němu asi nedohrabeme.
Najednou, kde se vzala, tu se vzala, je tu zase stezka, která nás navádí zpět na vysoký břeh, kde...vede naše stará, původní pěšinka. Kde a kudy jsme z ní sešli, když pořád čučíme na zem, ví jen Veraldenolmai a možná Radovan Kunc.
Konstatuji, že takhle ke konci týdenního trekku, kdy máme v nohách kolem 100 kilometrů, už prostě pozornost klesá a že přes všechny krásy, co jsem zažil, bych již docela rád seděl v Ivalo v hospodě a cpal se stejkem.
Pláča nadšeně přikyvuje:
"No to si piš, že se dočkáme! Už vidim ten dnešní večer, panáčku, sedíš za stolem, před sebou stejkanec jako dobytek, pulitr pivka a Sokosti za sebou! Ten pocit, ten si mě pěkně vodí, nejsem taky už schopen myslet na nic jinýho...
V mé unavené mysli se však zvedá další vlna vrozené skepse:
"No s tim dnešnim večerem bych to nepřeháněl! Koukej do mapy, tady před tim mostem je pěkně velkej přítok, kterej fakt nevim, jak přebrodíme! A navíc, je neděle, nikde není psáno, že nám z Pepíka něco pojede! Nečekám, že by tu autobusy jezdily jak z Prahy na Dobříš. Nebude to asi jako highway z Los Angeles do San Franciska, aby nám za půl minuty zastavily dvě opálený, nohatý a nezadaný kočičky..."
Uprostřed depresivního výlevu se zpoza zatáčky kdesi daleko před námi vynořuje most...
No, most, to je trochu silné slovo, vzhledem k tomu, že řeka je skoro 100 metrů široká. Jde totiž o klasický zavěšený provazový most, pěkně uprostřed prohnutý. Obdivujeme tuhle zvláštní a nečekanou stavbu, no nepočítali jsme, že by do nitra národního parku vedlo cosi jako z Kodaně do Malmö, ale tenhle pohled nám připomíná, kde to pravda jsme...
"No vidíš, teď si to povodíme!" uklidňuje Pláča.
Jenže...dorážíme asi 200 metrů před most a je to tady. Cestu nám kříží hluboká a široká říčka, obrostlá neprostupným kobercem rákosí. Voda proudí rychle, hluboká snad dva metry a stejně tak široká. Stezka se ztrácí v křoví.
"Do prdele!" nedaří se mi udržet nervy na uzdě, "těsně před koncem takovej vopruz!" Je jasné, že tudy to přebrodit nejde, a tak zavyju jako postřelený vlk a několika kopanci značně posunu svůj bágl od sebe.
Vidím, že Pláča za to ale nemůže, tak se omlouvám za výtok nervů a snažím se to odčinit nalezením brodu. Jdeme proti proudu říčky, Pláča pořád brblá, že to musíme někde tady přebrodit, já však jdu dál jako beran a vyplácí se to. Objevuje se cesta, vyrytá v krajině nějakým traktůrkem. Je jasné, že ten traktůrek se sem musel nějak dostat. A taky jo. Asi po 400 metrech přicházíme k brodu.
Není to sice žádná pohodička, řeka je asi půl metru hluboká a proudí jako blázen, ale jasné, že je to naše místo. Na druhém břehu pokračuje široká cesta a kameny v řečišti určují, kudy to půjde. Navíc se na druhém břehu objevuje osamělý trekkař, který právě zahajuje svou výpravu do nitra divočiny a chystá se brodit.
Nespěcháme, svlékáme kalhoty, nasazujeme boty na brodění a s pomocí silné hole, kterých se na břehu za tímto účelem válí hned několik , se vrháme do chladných vln. Proud strhává, kameny na dně se smekají, bez hole by to asi dopadlo špatně. Jsme ale "doma".
Teď už je to sranda. Polo cesta-polo silnice nás zavádí k mostu.
Máme z něj trochu strach, most není nejnovější a výška nad hladinou je značná. Velmi oprýskaná tabule nás upozorňuje, že vcházíme na visutý most, jež unese maximálně 8 lidí a je zakázáno mít mezi nimi menší rozestup než 10 metrů. Nesmí se ani rozhoupávat, to by nás ovšem ani ve snu nenapadlo.
Kymácivě se po něm vydáváme na druhý břeh, úzkostlivě se přidržujeme provazů. Uprostřed řeky je to pěkně prohnuté, ale daří se nám oběma se dostat na severní břeh. Zde je jakýsi rybářský přístřešek, není to ale tupa a o kousek dál docela velké parkoviště, kde kotví asi tři auta.
Cedule nás upozorňuje, že jsme právě vyšli z národního parku Urho Kekkonena!!!
Dáváme odpočinek a silně euforizujeme, hodnotíme útrapy i vítězství minulých dnů, cítíme se opět silní jak býci. Spočítali jsme, že jsme v parku zdolali pěšky 105 kilometrů a se značnou satisfakcí sledujeme na plánku parku, vyvěšeného při parkovišti, jak jsme tenhle krásný, pustý kraj prosekli hezky od západu na severovýchod, panáčkárna!!!
Z parkoviště míří ven pískoštěrková silnice, z pravé strany hustě lemovaná tabulkami ve výstražných barvách a s nápisy: RAJAVYÖHYKE - PÄÄSYMINEN KIELETTY! (Hraniční pásmo - průchod zakázán!)
Zde je asi na místě se trošku nad tímto fenoménem zastavit. Je třeba si uvědomit, že kousek odsud kdysi začínal Sovětský svaz. Ač se tvrdilo (v tomto názoru přece kdysi vynikala zejména jistá Camilla, norská Saami z Guovdageaidnu), že Finsko bylo za dob rudotemných v podstatě satelitem SSSR, hranice byla velmi ostře sledovaná. Finsko mohlo být jak chtělo hospodářsky závislé na Svazu a jeho politika byla nucena být vůči velkému sousedu na východě značně opatrná, přesto se však společensky a životním stylem řadilo mnohem více na Západ. Nebylo sice nikdy dravou kapitalistickou zemí typu Británie, ale už v podstatě z předhistorických dob jeho podstatná část patřila k tzv. "západnímu kulturnímu okruhu" ,tj. šlo o to, že se zde rozšířilo západní křesťanství, tedy latinské, což s sebou neslo mnohem větší vliv Říma než Byzance, včetně latinského písma a dalších rozličných atributů, které, nepíše historiografickou publikaci, nehodlám dále pitvat. Rusko (a pro objektivitu třeba dodat že i Karélie, jazykově, kulturně i geograficky mnohem bližší Finsku) ovšem bez debat patřilo k pilířům a nositelům východní kultury. Po východní hranici Finska ( a na jihovýchodě, v Karélii, i skrz Finsko, krajem Savo) tedy vždy procházela i hranice kulturní. Historie, milí čtenáři, se nedá nikterak očůrat a její vliv je větší, než si v prchavém okamžiku mizející přítomnosti dovedeme uvědomit. Ani takzvaná "sfinlandizace" země, probíhající za vlády právě presidenta Kekkonena a jeho následovníka Koivista, tedy posovětšťování Finska, nemohla nic změnit na tom, že Finsko je demokratickou, plně západní ( i když ještě plněji severskou) zemí. Vždyť Finsko takové zůstalo i poté, co v 19.století tvořilo autonomní velkovévodství v rámci carského Ruska.
Hranice mezi SSSR a Finskem tedy byla hranicí mezi Západem a Východem, s trochou nadsázky frontou studené války. Železná opona tedy musela probíhat i po finské východní hranici, zvláště proto, že pusté, nekonečné lesní plochy, bažiny a neosídlená území nepředstavitelných rozloh by sváděly k snadnému překročení z východu na západ (opačným směrem by snad doufám nešel kromě Lenina blahé paměti :( nikdo.) Sověti tedy vybudovali na hranici široké hraniční pásmo. Obehnané ploty s ostnatými dráty, kulometnými střílnami a dalšími mírotvornými atributy "říše zla" charakterizovaly celou předlouhou hranici od Nuorgamu až po Vyborg. Finové se zachovali podobně, stanovili podél hranice na své straně též hraniční pásmo, které ovšem bylo v průměru jen 2 kilometry široké (na ruské straně šlo o desítky kilometrů).
Komunismus sice aspoň na oko padnul, Sovětský svaz skončil svou opovrženíhodnou existenci, ale v podstatě, nic se nezměnilo, ba právě naopak. Před plánovaným rozšířením EU v roce 2004 totiž je finsko-ruská hranice zřejmě nejstřeženější evropskou hranicí (s výjimkou řecké a turecké části Kypru), neboť jde o jedinou hranici mezi Ruskem a Evropskou unijí!
Po rozšíření tato "milá" povinnost spadne též na pobaltské země a Polsko, ale nyní této hranici může snad jen matně konkurovat kratičká hranice norsko-ruská na samém severu Skandinávie mezi Kirkenes a Nyrudem, jelikož to je na oplátku jediná hranice Ruska a NATO (opět už to v těchto dnech přestává platit, protože do NATO vstupují pobaltské země - a pro mě trochu patolízalsky spolu s USA a Británií válčí v Iráku, ale to sem opravdu nepatří)

Tenhle fakt nám záhy dochází, živě jej diskutujeme a cítíme se zase o chloupek tvrdší. Začínáme značně ostrým tempem putovat po "silnici" směr Raja-Jooseppi. Zalesněné kopce na obzoru již patří Rusku. Pohybujeme se překvapivě otevřeným terénem, kolem nás rostou jen malé borovičky. Tomuto fenoménu ovšem nevděčíme hranicím, že by se snad zde kácelo kvůli vojensko strategickým důvodům, ale překvapivě přírodní katastrofě ze 60.let. Tehdy se ve východní Skandinávii hrubě rozmnožila jistá můra, jménem Oporinia autumnata, jejíž larvy v milionech napadly převážně březové porosty a během pěti let zlikvidovaly nepředstavitelné zalesněné plochy a proměnily je v poušť, charakterizovanou depresivními, shnilými březovými pahýly. Tuto katastrofu se přírodě podařilo zvládnout, ale její ničivé následky jsou patrny dodnes. Někde, jako zrovna zde, se přikročilo k vysazení odolných lesních kultur (kanadské borovice, sibiřské modříny), někde, v přísně chráněných rezervacích, se přírodě ponechala volná ruka (co ty na to, ty čičmundo, jež vedeš k záhubě kůrovcem napadený Národní park Šumava???)
Nejlepším místem k pozorování následků této katastrofy v Laponsku je dojista přísná přírodní rezervace Kevo na samém severozápadě Finska, mezi Karigasniemi a Utsjoki.

Nás však teď mnohem víc, než můry ze 60.let fascinuje naše přibližování k "říši zla". Ve značné euforii řveme na plnou hubu všechny ruské, či Ruskem se zaobírající písně, které známe. Začíná to samozřejmě Kaťušou, Partyzánem (dáváme společně dohromady všechny sloky, sami bychom to nezvládli) a jedem dál.
Já ohromuji Pláču písní, kterou kdysi hrával za značného zájmu dívek U Sudu přítel Goldie:
"Koupim si gumáky a nový tepláky a vyrazím do Oděsy na bál. A celá Oděsa radostí zaplesá že přijel fungl novej elegán!"
Prokládáme to songem "Kakája nátura, takája kůltura" a pak začíná one-man show Pláči, který se zachmuřenou tváří ječí:
"...Chytla mě ČEKA, Sibiř mě čeká...Ani ma vzjáli, arestaváli, paétomu ja nět komunist!"
A spolu jedeme refrén: "Ja nět sovětskij, ja petěrbúrskij, ja velkorússkij anarchist!!!"
No...kdyby nás nějakej Rusák poslouchal, jsem si jistý, že by se pro nás ještě nějaké to místečko v GULAGu našlo!!! Ojojoj, ale jak si člověk, odchovaný v hluboké bolševické totalitě, má pomoct, copak existuje větší štěstí, než že už konečně tyhle songy zpívat můžeme, že je navíc můžeme zpívat z bezpečí evropskounijního Finska, přímo soudruhům, číhajícím na imperialisty na západní hranici, do jejich nemytých uší? Vztyčujeme směrem ke kopcům na východě své prostředníky a to již se blíží final point našeho putování, celnice Raja-Jooseppi, tolik očekávaný Pepík, bez přehánění největší světa řiť, zapadákov non plus ultra!
Prašná silnice, jejíž krajnice jsou rozryty různými kolem odstavenými mechanismy ústí poblíž velkého parkoviště na kvalitní asfaltku, po níž, jak později zjistíme, bohužel, právě přejelo prázdné finské auto směr Ivalo.

Po pravé straně se cesta svažuje, je zde již zmiňované parkoviště (prázdné) a za ním obří cedule, jež finsky a rusky annoncuje hraniční přechod Raja-Jooseppi. Silnice je naprosto pustá, jen malá celnice, samá závora a plot, připomíná, že jsme na místě. Všude kolem silnice je zakázané hraniční pásmo. Celnice je sice hezká, ale pracovat na ní musí být nuda k ukousání. Z obou stran závory pusto prázdno, ani živáčka, natož autíčka. No jestli tu budeme muset dnes stopovat...tak potěš protěž. Fotíme (nesmí se to) ceduli s přízračně vyhlížející azbukou a rozhodujeme se, že vyrazíme nejprve na celnici a to hned z několika důvodů:
a) zjistit, jestli dnes ještě nejede nějaký autobus z Murmansku do Ivalo
b) pokud ne, pro jistotu se pozeptat, zda se tu smí stopovat - neradi bychom skončili jako podezřelí běženci v cele předběžného zadržení
c) ať tak či naopak, zkusit zjistit, jestli na celnici není nějaký obchod, stánek, prostě cokoli, kde by se prodávalo PIVO!
Scházíme k celnici a bod c) se zdá být výsměšnou chimérou. Nikde nevidíme nic podobného obchodu či alkoshopu, budeme zřejmě rádi, že zde bude WC, kde bychom mohli nabrat vodu do zásoby.
Dorážíme v parnu a slunci na celnici, nikde nikdo, tak tam chvilku zevlujeme.
Naše přítomnost ovšem neuniká dosud se nudícímu staršímu finskému celníkovi. Ještě, než převezme kontrolu nad situací, zarazí mě Pláča a značně bledý mi šeptá:
"Ty vole! Zbylo nám ještě nějaký kuřivo z Christianie? Jo? No to jsme v hajzlu. To jsme nedomysleli!!! Jestli to najdou, tak to je kriminál na dvacet let...budou si myslet, že jsme pašeráci z Ruska..."
No klidu mi tím tedy nepřidal, je ale pravda, že jsme materiál měli schovat někde pod brusinkovým keřem u cesty. Prostě jsme hustě zapomněli...Nenechám se tím rozhodit, "tabák smíchu" se mnou již projel hranice všech baltských států. Přistupuju k celníkovi, velmi přísně vyhlížejícímu a ptám se jej, jestli jede a kdy nějaký autobus do Ivalo.
Celník, ač mluvím finsky, nepřipouští žádné bratříčkování a odpovídá brilantní angličtinou:
"Dnes je neděle. Autobusy o víkendu nejezdí, poslední jel v pátek odpoledne. Další jede zítra odpoledne."
A sakra! Takže vymalováno!
"V kolik hodin, kde staví?"
Celník se sarkasticky usměje, jako bych spadl z Marsu a nevěděl, že ten autobus jede z Ruska:
"Staví tady. Jede odpoledne. Měl by kolem čtvrté, ale...občas jede o dost jinak"

Iniciativa přechází od tohoto momentu bohužel plně na stranu muže zákona:
"Pasy!"
A začíná horká desetiminutovka, se kterou jsme pranic nepočítali. Celník přijímá naše pasy a se zachmuřenou tváří s nimi listuje. Nedochází nám, že marně hledá jakékoli vstupní razítko, ať EU z Německa, či ještě spíše razítko Skandinávie, jež dávají Dánové při vstupu do oblasti. Milé čtenářky, trnoucí o nás v děsu, jistě si vzpomínáte, že jsme tehdy profrčeli jak z Čech do Němec, tak z Němec do Dánska za totálního nezájmu ostrahy hranic!!!
Zejména Pláčův pas, úplně nový, bez jediné poskvrnky, jediného byť sebetitěrnějšího razítečka, leží celníkovi v žaludku. Za sebe se neodvažuju tipovat, zda je výskyt finských razítek v pase z minulosti spíš plus nebo mínus.
Celník se k nám blíží až do osobní bubliny, mračí se a důležitě poklepává pasy o hřbet ruky:
"Odkud jste?"
Začíná typický výslech, kdy se celník ptá na naprosto zřejmé věci, které vyčetl z pasu , probodává tě očima a snaží se tě nachytat, že nejseš český vandrák, ale vysoce postavený mafián z Ingušska, pašující do EU heroin a kulomety.
Palbu triviálních otázek zvládáme, musíme mu však dokonce popisovat, že jdeme vandrem pěšky z Kiilopää sem, dokonce jej velmi interesuje, jaké máme ve Finsku další plány, tož odpovídám hlasem již trochu ustrašeným, že Lemmenjoki a možná Kevo.

Nezabírá to. Celník svraští rty do čárky, zabodne prst do pasů a vyjede:
"Vy si snad ze mě děláte legraci?"
Tušíme, že jde do tuhého, že nám chybí vstupní razítka. Krčíme potupeně rameny.
"Jak to, že tenhle pas je úplně prázdný??? Jak to, že nemáte žádné razítko, které by dokladovalo, odkud jedete a jak dlouho můžete pobývat ve Finsku?"
Snažím se mu to vysvětlit, celník je neoblomný:
"To je nesmysl! Děláte si legraci?"

Už mě to teda pěkně dere. Nejlepší obrana je útok. Přistupuju také blíž, také se celníkovi dívám do očí a povídám:
"Pardon, ale to přece není náš problém, že nám Němci a Dánové nedali razítko do pasu?!"
Taktika částečně zabírá. Celník pokývne hlavou:
"To máte pravdu, za to nemůžete..."

Vyhráno však není:
"Pokud ovšem mluvíte pravdu!!! Máte peníze? Můžu vidět váš batoh?"

Ssssááákryšššš...Navíc, tato jistě velmi vzrušující situace, jež rozbila nudu na pustém hraničním přechodu, přilákala dva mladé, po zuby ozbrojené, nařachané a mnohem více, než náš celník-úředník nekompromisní finské vojáky, strážce hranic, kteří se k nám blíží, ruce připravené na pažbách rychlopalných zbraní. Stříhám zadkem pomyslný drát.
Ukazujeme nějaká eura, celník letmo nakukuje do batohu, ze kterého se valí těstoviny a špinavé prádlo včetně zabahněných návleků z Pahaoji, což může být polehčující okolnost, že jsme opravdu trekkaři a ne diverzanti.
Stále však není spokojen, i když už tak neprostřeluje očima:
"Potřebuju nějaký důkaz!"
Spásná myšlenka - lístky Inter-rail!!!

Celník si je důkladně prohlíží, desetkrát je obrací, srovnává veškeré údaje. Neznatelným pohybem ruky odvolává vojáky. Huhhhh...
Podává nám pasy a mumlá:
"Šlendrián, tihle Dánové!"
Dansk gävlar! napadá nás s opatrným úsměvem.
"Omlouvám se." dí celník, je vyhráno!
"Čechy...hm...Strašné povodně...Je mi líto...Ale slyšel jsem, že už je to u vás mnohem lepší!" Najednou se usmívá a milostivě nás propouští.

Na řadě je ovšem ještě bod b)
"Prosím vás, smí se tady stopovat?"
Celníkovi se vrátí do obličeje sarkasmus:
"Pro mě za mě...vidíte tu ale nějaká auta?"

Jdeme konečně pryč, dochází nám, že kdyby se u nás našlo konopí, dá celník vojákům asi volnou ruku.
"A to si představ tu situaci", glosuju už v klidu, "že bychom nějaké hranice chtěli přecházet..."
"To tady zřejmě vůbec nejde!" hlásí Pláča. "Stopovat můžeme, ale proboha co? Vždyť tu vůbec nic za celou dobu neprojelo..."

Stavíme se na přehledném úseku asi půl kilometru za celnicí, až za odbočkou, kterou jsme dokvačili, "co kdyby se vracel z parku nějakej trekkař, nebo rybář", jak sdělil Pláča. Ano, bereme všechno, nesmíme podcenit ani zdánlivou maličkost. Přesto však naše nálada upadá do podprůměru.
Asi po dvaceti minutách se na ruské straně hranic objevuje auto. Vzhledem k tomu, že na odbavení čeká více než půl hodiny, usuzujeme, že jde o Rusy, podrobené fatální prohlídce. Ano. Kolem nás drkotá plně naložený žigul s typickými, odulými ruskými obličeji za sklem. Ani náznak toho, že by nám chtěli zastavit.
Nudíme se dále na silnici. Mě pálí obličej jak blázen, pere mi doň totiž slunce. Pláča se baví zabíjením komárů, počítá skóre, které je sice vyšší , než počet aut v celém kraji, ale přesto nic moc výsledek. Požíráme brusinky, rostoucí v nachových trsech přímo z krajnice. Ne, zde se nemusíme bát, že by plody byly kontaminované olovem z výfukových zplodin...
Po dalších padesáti minutách se situace opakuje - opět plně naložené ruské auto na závoře, opět důkladná prohlídka, opět nic.
Deprese se do nás zahryzává. Objevuji, že když se přiblížím k zatáčce, mohu dalekohledem sledovat prostor za závorou, tedy mít či nemít naději, že se na celnici odbavuje náš potencionální řidič. Ale nikde nikdo.
Vracím se za Pláčou, mlčíme, ani obligátní kecy na téma maso a pivo nezabírají, ba právě naopak- jak málo by chybělo k dosažení této chiméry, kdyby nás vzalo nějaké auto...
"Plný ruský káry, v tom nevidim naději!" míním po dvou hodinách strávených v nečinnosti na krajnici, poté, co jsme si zrobili úhlednou ceduli s nápisem IVALO, OLKÄÄ HYVÄÄ (Prosíme, Ivalo), aby bylo jasné, že nejsme žádní Rusáci, kteří se chtějí infiltrovat do výhod finského sociálního státu.
"Fin neprojel eště ani jeden!" dodávám s nadějí.  "Jakmile pojede Fin, tak nás nabere, přeci musí mít s náma slitování, jak tu hnijeme na Pepíku, musej přece vědět, že nic nejezdí, jaká je to tady strašná díra! A víš, že v Lapinjärvi nás bralo hned druhý auto!"
V tu Pláča zavrtí rukou, aby si vyžádal pozornost, chvíli strnule čučí a pak dí:
"Svym jedinym funkčnim uchem slyšim, že na hranici přijelo auto!" V euforii, vyvolané nadějí, dodává:
"Myslim, že jedeme, tohle není žádnej ruskej motor!"
Vybíhám k zatáčce a opravdu - sotva registruji ve sklech dalekohledu na závoře auto, už se závora zvedá a já makám zpět - jistě Fin, neboť prohlídka netrvala ani pět minut!
V chvatu urovnávám ceduli a oba zvedáme  palce. Na obzoru se vynořuje...auto jen s řidičem, finské značky, chvíle napětí...a...NIC!!!
"Ty svině! Ty kapitalistická finská pijavice!" řve nepříčetně Pláča. "Prej že Finové stavěj? Pohádky starý báby! Jsou to věrolomný žoldáci George Bushe!" rozčiluje se partner a vyčítavě se na mě dívá, co jsem to za vola, když adoruji tenhle prohnilý národ...

"Musíme na to jinak!" dí Pláča po další neplodně strávené půlhodině. "Neběhej ty vole s tim dalekohledem k tý zatáčce, ještě tě uvidí ten čičmunda a sebere nás, že podnikáme diverzi! Musíme jít na to přes šamanismus!"
Hm, tak jo. Slunce se pomaličku sklání nad obzor. Po chvíli máme v rukou dva trumfy.
První je zaklínání aut pomocí šutrů, jež asi z deseti metrů vrháme na borovici, opatřenou rudým plastovým proužkem a nápisem "RAJAVYÖHYKE":
"Až se každej z nás trefí třikrát za sebou do tý pásky, tak nás bere auto!" míní Pláča.
Tuto teorii si však nemáme možnost ověřit. I poté, co již zcela zručně a rutinně trefujeme nápis pokaždé, co se nám zlíbí, auta žádná nejedou...
Druhým trumfem je právě složená píseň na melodii Katjuše, shrnující podstatu našeho utrpení a cíl naší cesty. Pustým pohraničním pásmem se rozléhá ryčný chór, na chvíli rozpouštějící naší beznaděj:
"Pojeď auto, vem nás do Ivalo
Vem nás, tchoře, vem nás do knajpy!
Pivka dáme, stejka sežereme!
To jsme my, ti dva správný chlapi!"
Nic. Výsledkem je další ruské auto, dodávka nacpaná až k prasknutí, která nám výsměšně začudí do nosu. Jsme na místě už 3,5 hodiny, během nichž projela 4 auta...

Obnovuji výlety s dalekohledem. Nic, nic a zase nic. Sluníčko již pomalu zapadá a naše černá nálada kulminuje. Sen o pivku a stejku, tak trýznivě vyhnaný naší hymnou do extrému, se nenávratně vzdaluje. Je nám jasné, že to s šerem budeme muset zabalit a potupně, neguje tak naši euforickou, rusky vyzpívanou cestu od mostu sem, se vrátit k břehům Luttojoki, k hranicím národního parku a k noclehu využít rybářský přístřešek. Říkáme si, že počkáme na poslední auto a po deváté v každém případě vyrazíme...na těstoviny a vodu z řeky...fuj.
Bohužel, s postupujícím večerem frekvence aut ještě víc řídne, tedy chci říct spíše to, že celou hodinu se na hranicích neobjevila ani myš, natož auto.
Deset minut před limitem pozorujeme na závoře další auto, další tranzit.
"Zase Rusáci", frkáme, "tak to je jasný, jsme v hajzlu..."
Po odbavení stoupáme do pozoru, palce křečovitě vytrčené.

Auto k nám však vůbec nedoráží. Jak pozoruju dalekohledem, staví na parkovišti. Zjišťuji, že jde o dva typické Rusy, v šusťákových teplákách, kteří na parkovišti hodují pečené kuře a plechovkové pivo.
PPP dostává převratný nápad:
"Hele, co tomu takhle trošku pomoct? Kdybys byl takovej frajer a šel to ukecat, umíš přece rusky? Každej dáme deset éček, to je míň než ten pojebanej zejtřejší autobus, Rusáci budou na prachy..."
No...za pokus to stojí. Deset euro na hlavu je přijatelná oběť. Somrování aut se mi sice příčí, ale přece jen,něco jiného to je v Německu na pumpě, kde projede každou minutu deset aut, něco jiného na Pepíku...Zoufalství mě popohání k autu, dvacet euro v kapsičce košile.
Blížím se a již zdálky vidím, že to jsou opravdu typičtí Rusáci, nařvaní, buranští, jeden je dokonce obdařen řadou zlatých zubů. Ládujou se kuřetem a pivem a mě málem pukají žíly. Chlapi zvedají hlavy od hodokvasu, když vidí mou spálenou tvář a slyší mou unikátní ruštinu:
"Dobrý večer! Prosím vás, nejedete na Ivalo? Chci se jen zeptat, jestli byste nás nevzali..."
Chlapíci se po sobě podívají. Starší, vyschlejší, nehne ani brvou, mladší se zlatými zuby si mě změří a dí:
"No...to nepůjde! Nemáme v autě místo! Auto je jen pro dva, máme plno!"

Neztrácím ani chvilku naději. Vím, že když jsem se již odvážil k somrování, že neodejdu jen tak, nenechám se odbýt:
"Dvacet euro! Dáme vám dvacet euro za svezení do Ivalo!"
Zlatý zub se zachvěje, mrkne na staršího, ten však, s plnou hubou kuřete jemně zakroutí hlavou. Pokračuju dál:
"Víte, moc byste nám pomohli. Jsme dva Češi, stopujeme tady už pět hodin a projelo pět aut! Noc se blíží..."
Zlatý zub se pousměje:
"Češi? Znám Prahu! To je fajn! Rád bych vás vzal, ale nemáme místo!"

Nevzdávám to:
"A co vzadu? Nám by nevadilo se svézt vzadu, v zavazadlovém prostoru! Jen odsud vypadnout! Strašná díra! Nedá se tu stanovat, protože hraniční pásmo! Prosím...
Rus si mele svoje:
"Nojo, ale vzadu to fakt nejde!"
Povytahuji z kapsičky bankovky:
"Dvacet euro pro vás!"
Zlatý zub povídá:
"No já ti klidně ukážu ten zadní prostor, když to chceš vidět! Ale tam není místo!"

Cítím, že se blíží bod zlomu. Rus otevírá zadek tranzitu a já málem padám na hubu...tam, pod olejovitými hadry, trůní snad tisíc plechovek PIVA...cítím, že se mi asi rozskočí cévy strašnou chutí na něj, zvláště když vidím, že kromě piv a hadrů je v úložném prostoru dost místa pro nás dva!
"No to je skvělý! Tohle místo by nám určitě stačilo, my se uskromníme! Jen prosím, vemte nás...(málem jim i zazpívám "Pojeď auto...")
Zlatý zub se podívá na mě, na mou kapsičku s penězi a povídá:
"Minútočku. Nádo pasavětovaťsa!"
Chvíli se otočí na staršího, mlčenlivého kumpána a rozjedou spolu strašnou kadencí ruskou hatmatilku, z níž rozumím jen slova "milicionéri, opásno", a "dvádsať euro". Rusové rozhazují rukama, gestikulují na sebe a já na nich visím očima, musí jim být jasné, že jim nic jiného nezbyde, protože já, člověk , na kterém lze za normálních okolností dříví štípat, nesmí poznat v tento moment, kdy rudé slunce již již uléhá za palisády stromů, bolest!!!

Starší Rus ke mně přistoupí a povídá rozhodující větu:
"Nu vazmjom!" Srdce mi poskočí blahem. Dokázal jsem to!
Rus dodává: "Ale ne tady! Tady nebezpečný!" a maným posunkem ukáže na bataliony piv, které se jim nevím jak podařilo propašovat přes přísnou hraniční kontrolu. "Tady je na dohled celnice! My vzadu vezeme pivo a navíc vzadu nesmí být žádní lidi!  Kdyby vás policie viděla, jak lezete do auta, balšája prabljéma! Jděte, dál, za dvě zatáčky, postavte se a stopujte! My pojedeme kolem a vezmeme vás! Ale jestli nás po cestě zastaví policie, řekneme, že jste nás přepadli!"
"Výborně! Děkuju! Molodci!" směju se a běžím zpět k Pláčovi, sdělit mu tu radostnou novinu.
Ten již cítí naději, vida, jak zvesela běžím. Líčím mu situaci.
"A nedals jim doufám ty prachy dopředu? Já jen, že nás třeba nevezmou, že ti to jen řekli, aby se tě zbavili!"
Jsem si ale jistý:
"Myslíš, že jsem nějakej buran? Já, kamaráde, jsem z Prahy! Šméčka, šmela,šmucky, to znám jak svý boty! Mě nikdo nevočůrá! Pojď, jdeme teda o kus dál a řikám ti, z týhle prdele budeme brzo pryč!"
Popojdeme asi půl kilometru do pustého vnitrozemí. Ruský tranzit se brzo objevuje na obzoru...blíží se...a...STAVÍ!!!!!!!!   VYHRÁLI JSME!!!!!
Zlatý zub otevírá zavazadlový prostor, chvatně odhazuje zaolejované hadry a nabízí místo. Vsouvám mu do rukou dvě desetieurovky a Rus na oplátky vytahuje z kartonu dvě plechovky, opatřené názvem JARPIVO - Pivo z Jaroslavli! "Kdybyste měli ještě žízeň, poslužte si!", strká nám piva do rukou a rozmáchle ukazuje na přehršli piv všude kolem nás.
Dveře se za námi zaklapávají, a my se rozjíždíme, drahocenný, dlouho odpíraný mok nám vtéká do úst a syčí zde blahem. Jsme zde uzamčeni jak v kobce, jen malé, špinavé okýnko na zádi napovídá, kde to vlastně jsme, vnímáme nalepenou MPZ s magickým názvem RUS, větve nekonečných zástupů stromů a růžový svit zapadajícího slunka. Chlastáme a valíme na Ivalo!
V tento moment musím nekriticky poznamenat, že jsem asi člověk, jehož život zocelil tak, že ani v nejprekérnější situaci nezná bolest. Skeptik by možná dodal, že jsem idealistickej blázen, kterej na svou náturu jednou dojede. Tato úvaha mě napadá při srovnání mých a Pláčových nálad. Zatímco já se koupu v dlouho odpírané euforii a bezstarostně nasávám dobré JARPIVO (ten název mě zprvu odradil, zda nepůjde o čistící prostředek), Pláča je jaksi nervózní a mrmlá:
"Hele, bratře, já bych se ještě neradoval" Ukáže na empézetku RUS a dodává:
"Přece jen, vezou nás, zamčený a bezmocný, dva Rusáci, dva pašeráci chlastu! Co když nás v Ivalo nevyhoděj, někde to zašlápnou v pralese a voddělaj nás kvůli prachům, vědí, že když jen tak dáme dvacet éček, že máme víc! Přece jen, jsou to Rusáci a s těma je zkušenost prachmizerná!"
Tak to mě ani nenapadlo, přece jen, ti chlapi nepoznali bolest, když nás vzali, prokázali dobrotu své široké ruské duše. Lidi jsou všude stejný a navíc, Rusové podle mě nejvíc roztáli nejen kvůli té inkriminované dvacce, ale i kvůli tomu že jsme Češi, jejich slovanští bratři, které je třeba ochraňovat i za cenu tanků...Vidím to tedy pozitivně.
Jedeme už skoro hodinu, při  silnici se objevují první dřevěnice. Je jisté, že jsme v Ivalo. Na Pláčovo naléhání vytahuji busolu, zdá se mu, že vsí projíždíme již příliš dlouho. Střelka kompasu ukazuje na sever, my však jedeme přesně opačným směrem, ačkoli bychom měli jet na západ.
"A je to tady", drtí PPP mezi zuby, až se i do mě dává trocha strachu, "vidíš to, nejedeme do Ivalo, pereme to na Rovaniemi a skončíme někde v aapě..."
Ťukám tedy decentně na stěnu při šoférech, jako že už jsme na místě.
Auto po chvilce brzdí. Rus nám otevírá, usmívá se, a my už oba víme, že není žádný problém, protože jsme přímo v centru osady Ivalo, zrovna před vznosně vypadající ravintolou, jež mile poblikává rozžatými světly. Loučíme se, ještě jednou děkujeme, Rusové nám přejí štěstí a nechávají nás o samotě, v Mekce, tedy v Ivalo, noční můra z Pepíka je zapomenuta, nemá cenu příliš váhat a je ten pravý čas vyrazit do knajpy na oslavu.
No, do knajpy, to je trochu silné slovo. Jedná se o prvotřídně vypadající restauraci v zlatokopeckém stylu. Ta je obsazena asi z poloviny blahobytnými, vybraně oblečenými Finy. Připadáme si zde jako pěst na oku (tedy spíš jako to oko, pěstí zasažené), když skládáme naše zablácené bágly na kobereček a vybíráme prázdný stůl, poctivě dřevěný, s proutěnými židličkami v rádoby nedbalém sámském stylu, ve stylu vrbou vypletených seslí. Pár Finů se ohlédne, je pravda, že můj obličej, temně rudý, se strupy a puchýři, pozornost přitahuje. Ale není to žádná komplikace. Hlavně, že má ravintola otevřeno!
Milá, postarší hospodská přináší "ruokalista", jídelní lístek a my promptně objednáváme 2 piva KOFF. Jaké je naše překvapení, když nám je přineseno pivo ve sklenicích 0,6 litru! Tak to jsme ještě nikdy neviděli!!!
Vybíráme pokrm, který musí odpovídat naší námaze za minulý týden, nehledě na ceny. Nekompromisně zamítáme pizzu, i když stojí "jen" 7 euro, naše oči hledají magické slovo "pihvi", biftek.
Vzhledem k tomu, že jsme krom výdaje na překecání Rusů za poslední týden neutratili ani cent, vybíráme nejdražší jídlo, pepřový stejk s brambory na smetaně a v sýrové omáčce. Cena 16 euro. Přichází hospodská a já brilantní finštinou objednávám.
Hospodská evidentně oceňuje moje jazykové schopnosti (jadrná čeština v hospodě slušně přehlušuje tiché finské šepotání) a pranic jí nevadí náš zálesácký vzhled. Aby jo, vždyť tahle hospoda, spojená s hotelem, má celá image starých prospektorských časů, neboť Finské Laponsko, to je evropský Klondike! A my, rousní rosomáci, můžeme sloužit jako živá reklama, spálení, zarostlí a zabahnění lesní mužové, o nichž nikdo neví, zda jejich nadité batohy neskrývají plno zlatých nuggetů...
Dodává, že po objednání je pro nás k dispozici zdarma voda a bohatý salátový bar, zásobený několika vybranými druhy jemných salátů a zálivek je též plně k naší dispozici!
Ó, zlaté Finsko...Jídlo v takovém nóbl podniku stojí sice ranec, ale i kdybychom si objednali napůl pizzu, je samozřejmostí, že saláty, voda a někdy i káva jsou jako bonus zdarma. Jsem moc rád, že od dob, kdy jsem byl ve Finsku poprvé, se v tomto ohledu pranic nezměnilo.
S nevýslovným blahem upíjíme řízný mok, válíme každý doušek po jazyku jako vinní degustátoři. Pivo v žilách rozproudí náš jazyk, nálada je veselá, uvolněná a těšíme se na jídlo. A už se to nese! Veliký stejk je ze všech stran obložen brambory, koupajícími se v sýrovo smetanové, husté a rozhodně ne skrovné omáčce...mňam...mňam...to je lábuž, panečku, to je něco jiného, než tomatové těstoviny...
Mlčíme a dělají se nám boule za ušima. Cítím, jak se mi nadouvá splasklé břicho. Pláča vrní:
"Propečenej akorát, panečku, uvnitř krev, navrch kůrčička, no to bych neřek, že Finové uměj udělat dobrej stejkanec, bratře, tohle je nirvána!"
Prvotřídní jídlo vyjídáme do posledního brambůrku, kdybychom se nestyděli, klidně vylížeme talíře. Chválím hospodské krmi a objednávám další šestidecák. Opatřujeme se saláty a přežíráme se k prasknutí...
Po zaplacení mastného účtu se potácíme ven, dosti opilí dvěma pivy, sotva se koulící přežraností. Je tma, čas rozbít tábořiště. Kotvíme hned za hospodou, při písečném břehu široké Ivalojoki, mající svůj pramen v divočině jihozápadního Lemmenjoki. Její vody jsou černé jak smola a ledově chladné. Od řeky se zvedá studený vítr. Mám pocit, i přes padající tmu, že přichází podzim.
Přesto se omýváme a v posledních paprscích denního světla hodnotíme prazvláštní stavbu hned za blízkým mostem, funkcionalistický kostel, připomínající spíše odpalovací rampu pro rakety s plochou dráhou letu. Finsko je země kontrastů a tradiční vkus dřevěných srubů se zde tluče se surrealismem, kubismem a funkcionalismem novodobých architektů. Finové nemají skoro žádné středověké památky, vždy se stavělo jen ze dřeva, a tak jsou tyto novodobé stavby v rámci země unikátem. Je pravda, že je navíc obdivují avantgardisté z celého světa, aniž by si podobnými podivnostmi zastavěli svá města...
Dlouho do noci kecáme, rozebíráme různé národní mýty a specifika, Švýcary necháváme spát, ale nit suchou nenecháváme pro změnu na Britech...
Ráno vstávám brzy do větrného, studeného rána. Nebe je prapodivné. Pruhy bledě modré oblohy jsou rozryty masivními, černošedými šmouhami od severozápadu. Kontrast slunečního svitu a těžkých stínů, dopadajících z těch šedých rozfázovaných pásů oblačnosti zalévá zemi zvláštním, stříbrným svitem, opepřeným severákem. Konečně mi dochází, že jsem v Saamieatnanu a že končí srpen. Tato nálada je na hony vzdálená od prosluněných rán a odpolední v Koilliskaiře. Nyní je z větru cítit led a během noci, jak později seznáme, skončilo léto a začal krátký, barevný laponský podzim!
Pláča spí a já vyrážím pro něco na zub. V levné samoobsluze Valintatalo pořizuji litrový jogurt, litr džusu a výbornou čokoládovou bábovku za pouhá necelá dvě eura! No, když člověk ví, kam zajít, nemusí ani v drahé Skandinávii přijít na buben. Aspoň Valintatalo je dle mých střízlivých odhadů 2x lacinější, než síť obchodů K.
Spálený obličej, to je věc, která mi už fakt vadí, zejména zde v civilizaci, kterou prochází i krásné dívky a mě se pranic nelíbí, že ode mě odvracejí tváře. No, nedivim se jim. Klobouk naražený hluboko do čela, jdu hledat lékárnu. Nalézám, otvírá však až v 9 hodin. Nevadí!
Procházím se beze spěchu po Ivalo, maličkaté, roztáhlé vesnici, která má s bídou dva tisíce obyvatel. Bez problémů nalézám autobusové nádraží, obchod se suvenýry, vše co mě zajímá, užívám si o samotě toto tiché, studeně zabarvené laponské pondělí.
Vracím se a strojím hostinu. Pláča si trochu stěžuje na metabolismus, jež má problémy vstřebat po půstu včerejší lukulské hody. Vybízím jej, ať si jde koupit do lékárny černé uhlí (potřebuju doprovod) a netrpělivě čekám na devátou.
U lékárny, jakéhosi srubu z černých útlých klád, nádherně vonícího bylinkami a mastmi, se zastavuji a zírám do výlohy, kde se odráží můj ksicht. Užívám si toho okamžiku, tak dlouho jsem se těšil, až moje zmučená tělesná schránka bude stát pod magickým nápisem APTEEKKI (apatyka)!
Uvnitř nemusím slečně ani moc vysvětlovat. Ukážu pouze na sebe a prosím o mast. Slečna se utvrzuje, že chci opravdu to nejsilnější, co je na skladě. Podává mi zázračnou tubičku s nažloutlou mastí, s lítostí si prohlíží můj obličej a ruce a s milým, takřka mateřským úsměvem podotýká, že do tří dnů se spáleniny začnou loupat. Ihned před apatykou se potírám silnou vrstvou zázračné masti...Problémy snad končí.
Zevlujeme pak u nádraží, místní obchod se suvenýry nedosahuje kvalit těch v Inari, je to zde mnohem více turistické než původní. On takový sámský čepec za 15 euro je skoro zdarma, ale já si počkám, raději původní ruční výrobek ze Sámi Duodji, ať to stojí, co to stojí, ale ruční výroba a originální střih, záruka kvality, je důležitější, než cena.
Jdeme do nádražní kahvily. Pláča se mi zdá poněkud zkormoucen, nevím však proč, možná proto, že si uvědomuje, že poté, co se můj obličej oloupe do původna, bude on tím, kdo u žen bude tahat za kratší provaz...

Nejsem žádný narvanec, ale TO, co vidím za pultem nádražní kahvily, by vzalo dech snad i frigidnímu homosexuálovi...Za pultem stojí éterická, mladičká blondýnka, s tak jasnýma modrýma očima, tak sladkou, mléčnou pletí a tak milým, neprofesionálním a upřímným úsměvem, že z toho až bolí u srdce.
Ze všech sil si přeju, aby mast zapůsobila už během pěti vteřin, abych té krasavici svým zrůdným zjevem nezpůsobil celoživotní trauma při objednávce kávy. Úsměv, jímž mě obdaří, je však milý, dokonalý a zdá se mi, že i trošku soucítící...Mám pocit, že se vznáším, tato kráska by se snad usmála i na třínohého dvacetiletého vypelichaného rosomáka, kdyby zatoužil, maje ovšem euro a půl, po dobré kávě se smetanou...Joj, kdyby mast působila rychleji, než má, kdybych se přímo před ní stal zas mužem výrazných rysů a ostrého pohledu, asi by se na místě proměnila v labuť, začarovala by mě v labuťáka a spolu bychom se vznesli do oblak...
Neblbni, máš doma hezkou a milou ženu, napomínám se a raději jdu tento objev ukázat Pláčovi, jež konečně roztává a nabývá dobré nálady. Ano, nejen pivo a maso nám během sokosťáckého plahočení chyběly...
Čas odjezdu autobusu směr Inari se blíží, vyčkáváme na lavičkách. Zažívám silný pocit deja vu, ti sámští vysušení dědci s fajfkou v hubách, ty dvanáctileté mladice esemeskující ostopéro na svých Nokiích, to už tu přece jednou bylo...Zažívám opakování stejného zážitku z loňska, zřejmě Ivalo je tak poklidnou dírou zemskou, že je zde každý den k nerozeznání od toho předchozího.
Začínám se mocně těšit do Inari, starodávné siidy, odvěkého centra kultury Sámů, žijících v zemi finské...

<<< x >>>