RUNA ŠESTNÁCTÁ
BEJT JAKO RADOVAN, JAKO RADOVAN KUNC!

Zde vám, čtenáři, budiž představeni Jožin s Márou, dva bodří pivaři z Brněnska, kteří na vesnické zábavě poněkud přeberou.Tento alkoholický exces má překvapivé rozuzlení, poté co stopnou Fina, vracejícího se z dovolené v Chorvatsku.Probrání z kocoviny je strašné. Chlapci se rozhodnou strávit prázdniny v lese a značí si cestu vypitými lahváči Starobrno.U Pahaoji se zastavují a objevují nečekané účinky místní vody. Do snu se jim vkrádá Radovan Kunc a prosí je o vysvobození.Však pýcha Kuncova zmate jeho slova a posici jeho děsivou tak ještě zhorši. Maddarak´ka ztrácí trpělivost. Duch Pahaoja je nucen pro nedostatek bahna prchnout do exilu.

Jožin s Márou, chlapci bodří
V pití chlastu víc než dobří
Svoje rodné Ivančice
Nemaj spatřit nikdy více

Na Pepíku probouzí se
Stát se Kuncem ostouzí se
Zamilovat se? Tož blbé!
Z bažin těží drinky libé

Zmatek vzniká v zemi lapské
Když tam kluci chlastaj v pasce
Pahaoja, temný smradný
Maddarak´ka křivek vnadných
Všichni jenom přemýšlejí
Vyřešit tu starost chtějí
Možná by to stálo, stálo za pokus
Bejt jako Radovan, jako Radovan Kunc!

Žili byli v malebném městečku Ivančice, v kraji brněnském, dva dobří synové svých matek, Jožin a Mára. Jejich příběh jako by kopíroval nepsané, staré legendy o věčném přátelství. Jejich matky se spolu procházely s kočárky po místní promenádě, tehdy ještě Leninově, nyní Evropské ulici. Tehdy ještě o sobě, stejně jako často o mnoho let později, při návratu z místních putyk, nevěděli.
Zdá se však, že jejich přátelství započalo v pouhých třech letech, kdy na pískovišti pod rodným panelákem společně a nerozdílně rozbili kyblíčkem hlavu o dva roky staršímu Patrikovi, který si postěžoval, že jeho foter je denně, po příchodu z fabriky, na mol ožralý. Chlapcům tenkrát nešlo pod nos, co je vlastně na tom špatného, opít se. Chodili chlapci spolu na základní školu, seděli od první do deváté třídy spolu v lavici. Už tehdy, na školním výletě do jeskyní Macocha, pochopili, že pohyb v přírodě, pochodování s baťůžky a obdivování ptactva, rostlinstva i drobného zvířectva nebude patřit mezi jejich oblíbenou činnost. Tehdy, zašiti za jedním ze stalaktitů, rašících z vápencových krasů Blanenska, pojali nápad nechat třídní výpravu jít a navštívit místní stánek s občerstvením. Tehdy Jožin, vždy podnikavější, přistoupil k okénku, stoupl si na špičky, nahodil patku do očí a hrubým hlasem oslovil stánkařku magickým slovem: PIVO!
I poznali pobratimové opojnou chuť značky Starobrno, které zůstali věrni i do let příštích. Tehdy, ležící ve vlastních zvratcích před vchodem do Punkevní jeskyně, přísahali jazykem těžkým svým do smrti věrnost rezavému moku.
Nic jejich pevné odhodlání nezhatilo. Ani pádný řemen fotrových kalhot, kreslící jelita na jejich pozadí, ani psychoteror paní učitelky, jež omdlévala vždy po té, co se z úst pobratimů, vyvolaných k tabuli místo požadovaných mouder vyřinul hutný pach před hodinou požitého lahvového piva, ani nyvé pohledy Janinky s Peťulkou, které marně natřásaly pod přiléhavými tričky pučící ňadra, aby odvrátily pozornost pobratimstva od rezavého moku k jejich rezavým vlasům.
Jožin a Mára byli prostě neoblomní. Poznali, že společné zážitky v hospodách o tolik převýší trapnost okamžiku, kdy mají poprvé políbit dívku, jež se o  ně uchází. Seznali též, že móda marihuany, extáze a pervitinu, jež zaplavila jejich střední školu potravinářskou, není určena pro ně. Na co konzumovat za drahé peníze drogy, riskovat vyhazov ze školy i z domova, když po pivku se cítí stejně uvolněně, za desetinu ceny, a všichni učitelé a dospělí si jich v podstatě váží, že zůstali věrni tradicím svých otců a místo nebezpečných návykových novot zalévají svoje cévy osvědčeným a společensky sdostatek přijatelným mokem pivním.
Když bylo chlapcům šestnáct let, začali vyjíždět každý pátek do blízkých Šardic na zábavu. To bylo něco! Pivo teče proudem, ryčný metal rozproudí krev, dívky jen tiše obdivují jejich pivní výkony a stydí se je oslovit, aby se jim nedostalo posměšného odmítnutí: "Netečeš, nezajímáš mě!"
Jednoho pátku se chlapci v Šardickém kulturáku obzvláště kousli. Večer začal flaškou místní pálenky, vypitou ještě v autobuse. Na sále hrála Argema, do rytmu hudby se pravidelně k ústům zvedaly napěněné půllitry. Hospodský, poučen, že má psát pobratimstvu účet hráběma, se pranic nerozpakoval nosit ke stále zmoženějším pobratimům další a další várky piv. Po půlnoci, když sál ztichl, vypotáceli se chlapci z posledních sil na ulici. Poslední autobus jim opět ujel a tak nezbylo, než se, vzájemně se podpíraje, pokusit ulovit nějakého toho stopa.
Jak krutý osud se však chlapcům postavil do cesty! Poté, co půl hodiny, již řádně vyzvracení, úspěšně vyvraceli patník, okolo nějž byli obtočeni, rozsvítila se za vzdálenou zatáčkou světla rychlého osobního vozu.
Vracel se tehdy Tapio Urho Jääljenmäki, učitel finštiny a historie ze severofinského Ivalo, ze zasloužené dovolené v Chorvatsku. Dlouhá cesta mu ubírala sil a on se pranic netěšil do pustého, komáry prosyceného rodného kraje. Tam, na samém jihu Dalmácie, denně popíjel lehké víno, tančil v rytmu samby v baru a do pokoje si každou noc přivedl nějakou rozkošnou, sedmnáctiletou Jihoslovanku. Ojoj, to byla dovolená! snil zachmuřeně Tapio Urho, nikdo na celé pláži neznal tu zpropadenou díru Ivalo, nikdo nerozuměl jeho řeči, byl on tak dokonale svobodný, a jako mnoho jeho skandinávských kolegů na dovolené mimo rodnou hroudu též značně odvázaný.
Vše končí, říkal si posmutněle, teď už zase jen ti stupidní bledí laponští žáčkové, holky vyzáblé, blonďaté a nekomunikativní, pivo předražené a švédské víno zcela nepitelné.
I spatřil, jak se u krajnice svíjí dva mladí opilci. Připomnělo mu to sebe sama před dvěma dny, kdy se loučil s medem a strdím oplývajícím Jihem tak mocně, až pozvracel , ovšemže nechtěně, veterána od Srebrenice, za což se musel vykoupit několika litry rakije. I řekl si : Vezmu ty kluky, ať jedou kam jedou!
"Tý brďo, Máro, kára nám staví!" zablekotal překvapeně Jožin, který se již chystal na chladnou noc v příkopu.
"A jó! A jaká!"
A to již kluci sedí v autě. Tapio Urho, z brožur o České republice poučený, že zde nikdo nezvládá jakýkoli cizí jazyk, ani neloví z paměti anglická slovíčka a rovnou se ptá:
"Hei pojat, minne mennään?" Jako že kam kluci jedou.
"Hele, Máro," dí překvapeně Jožin, "to jsme tak vožralí my nebo on, rozumíš snad něco?"
"No jasně," rozzáří se Márovi pivem podlitá očka, "říkal že je jako mina! No to my taky, cheche!"
I chopí se slova Jožin: "Hele, bratře, taky jí máme! Jedeš na Ivančice?"
Tapio Urho vděčně přikývne, aby zabránil dalšímu přívalu pivních výparů do interiéru jeho Mazdy. Zapíná klimatizaci a dí: "Joo, Ivaloon, menen sinne!" a říká si: říkali přece ti opilci, kteří mě tak nádherně připomínají moje mládí na internátě pedagogického lycea v Rovaniemi, prolité Lapin Kultou do bezvědomí, něco o Iva...no jasně, oni znají Ivalo! No to je náhodička! Pojedu s klukama teda až do Finska!
Mára, přemáhaje další vzedmutí žaludku, oslovuje Jožina:
"Tož, Jožine, on zná Ivu! No ju jak mě chtěla ojebat! Víš?"
"No jasně! Jedem za ní, bude párty, vole!"
"Ja niin", dí Tapio Urho, "se on pitkä matka Ivaloon!" Jako že do Ivala je to dlouhá cesta, že by to chtělo se zásobit na ní pivama.
Jožin se chápavě uchechtne: "No pitka to je dneska slušná, to máš chlape pravdu! A matka Ivy není doma, to je v klidu, uděláme mejdan!"
"Joo!" (jo) rozzáří se Tapio Urho, jemuž pobratimové zaimponovali.
"Meidän täytyy ostaa pari olutta!" Musíme koupit pár piv!
"Mejdan! Jasnočka!" září kluci.
Mazda brzdí u benzínky, Tapio Urho nakupuje dvě basy lahvového Starobrna.

Kluci se chápají lahváčů a než je zmůže strašlivá opice, ještě hlásí:
"Nestavíme se eště pro Josefa?"
"Ahaa, Raja Jooseppi!" odtuší Tapio Urho. "Miksei!" Proč ne! Těch 80 kilometrů navíc z Ivala jej už nezabije. Hodí tedy kluky do Raja Jooseppi...

Opice Jožina s Márou, přiživovaná lahvovým Starobrnem je tak silná, že si pánové nepovšimnou, že po dvou hodinách vůz překonává polskou hranici. O dalších dvanáct hodin později, stále v alkoholovém komatu, přičítají houpání trajektu Tallinn-Helsinki svým rozhoupaným žaludkům. Za dalších deset hodin cesty, právě když si protírají alkoholem zmožené oči a maně šátrají v base pro další lahváč, brzdí Mazda s Tapiem Urhem Jääljenmäkim na opuštěné silnici při hraničním přechodu s Ruskem, ve východolaponském Raja-Jooseppi.
"No pojat, olemme perillä!" No kluci, jsme na místě!
"Vole, vono už je světlo!" blekotá Mára, vynášející vratkým krokem z auta celou nedotčenou basu oblíbeného Starobrna.
"Neva, já si nic nepamatuju, no to máš buřt, hlavně, že je co chlastat!" obejme basu Jožin.
Tapio Urho Jääljenmäki chlapcům pobaveně mává a otáčí svůj vůz, aby stihl nástup do práce v ivalské základní škole. Takový kaliče jsem už teda dlouho neviděl, vrtí hlavou. Takoví flegmatici, celou cestu jen chrápali a pili...mno...příští rok by dovolená v tý Český republice nemusela být k zahození!!!

"Je ti taky tak blbě?" ptá se tupě Mára, nečinně se válející na krajnici silnice, po které již dvě hodiny neprojela ani koloběžka.
"Tož fasa kocovina!" míní Jožin a kroutí hlavou. "Až bych řek že mám jakési halušky z toho všeho! Já to tady vole vůbec nepoznávám!"
"No to já taky ne!" dí Mára a jako jedinou jistotu objímá basu. "Tož tady sú všude jen lesy a hovno!"
"Kde je hovno!" vyděsí se Jožin a rychle se zvedá z posezu.
"Ale nikde, jako že tu není nic! Toto ty krávo nejsú Ivančice ani Šardice! Komárou jak sviňa a žádná putyka! Kde to jsme?"
Jožin si opět marně protírá oči. "My jsme v jakési řiti, viděl bych to! Hele, tamo je jakási deska!" ukazuje na obří modrou tabuli při silnici. Dém sa mrknót, vo co chodí, né?"
Kluci dovrávorají k tabuli a strnou v hrůze.
"Tý, Máro, co to je Ra-ja-jó-se-pi su-o-men-ve-na-jan-ra-ja-yli-tys-paj-ka?"
"Co to za blábol? Temu nerozumím!"
"Hele, pod tim je to rusky!" všímá si po chvíli poulení očí Jožin, vzpomínaje na neplodné vysedávání ve škamnech základní školy. "Já to přečtu, jo? Ty vole, Graníčnyj punkt Finlandiji i Rassíji Raja Jósepi..."
"Kurva, my jsme v Rusku!"
"Nebo spíš...my jsme ve Finsku! Hovno...Mrkej, ra-ja-vy-ö-hy-ke, pää-sy-ki-e-le-tty..." slabikuje.
"No tak to chce vole pivo!" míní Mára. "Jsme v prdeli! Ten typ, to byl asi Fin, vole! My byli vožralí...to sme teda hrubě nečapli! Co budeme dělat? Kurva, tož sú prázdniny! Chtěl sem jet na brněnskú přehradu k vodě, zachlastat..."
Jožin chvíli mlčí, Starobrno mu na ex vtéká do úst. Pak se uchechtne:
"No vole co je problém? Hrubý úlet, vole! Tož, piča, kdo z ožralů od nás byl ve Finsku? Šak sme jako z teho filmu, jak sa tam jen pilo, ne, ze Svérázu národního lovu!"
Mára jen mrká, stále nechápe, ale tuší, že Jožin a jeho pohodička smaže všechny problémy.
"Chlastat je co, tak o co jde? Vyrazíme si vole do lesa, zapaříme, ulovíme nějakého medvěda a pohoda, ať nám všichni vyjebú!"

"Tož, hrubá idea...ale...kam pujdem? A vůbec, musíme chodit, jo?"
"No...nevim, tady na silnici nebudem! To sú hranice, kašpare! Tady nás seberú benga! No viděl bych to takto...půjdem chvílu, napijem sa, hodíme lahváča před sebe, až ho dondem, napijem sa, hodíme tam sicnu, napijem sa, hodíme lahváča před sebe a až bude prázdný, necháme ho stát, jako značku, ne, až pondeme zpátky!"
"Kurva, Jožin, ty seš stejně hlava!" září už Mára. "Tož pondem, vole!"

I začalo putování Jožina a Máry lapskou přírodou. Šli hoši dlouho, předlouho, neb sicen při lahváču bylo víc než kroků jejich. Kam by také pobratimstvo pospíchalo? Nikdy před tím nikam nechodili, jen do školy, ze školy do hospody a z té domů, či občas rovnou do školy. A tak se jim těžko klopýtalo přes kořeny, morény a vývraty, kol písečných břehů nádherných, líných řek, stranou vodopádů burácivých, potůčků mokvavých. Ale lahváč jim vždy ukázal cestu vpřed, správným směrem. A když lahváč dopit byl, zanechali jej chlapci v lese, kameny obložili, seitu pivní vystavěli, by jim přízeň přinesla a cestu zpět najít pomohla.
Neušli ti bodří braši nikdy více za den, než jeden kilometr, pod záminkou, že posledního prázdného lahváče při ohlédnutí ještě vidět musí, aby se v tom lese neztratili. Večer vždy, unavení, rozlámaní, pobodaní od komárů, s puchýři na nohách, spadli rovnou pod první strom a usnuli, nestíhaje se ani opít. Šli tak dlouho, víc než týden. Přešli peřeje Suomujoki, přešli velkou Luttojoki. I jednoho dne se Jožin smutně podíval do své stále lehčí mošny a pravil:
"Tož, Máro, zdá se, že jsme v řiti! Poslední lahváč v žebračce máme! Co budeme pít? Ajajaj, krásný tož klid tu všude je, žádné baby otravné, žádná škola ani rodiče, ani blbí začátečníci, co sa po třech kríglech pogrcajú. Tož to všechno dobré. Ale kurva proč tu nikde není žádná putyka?"
"Tož to je huča. Hrubá haluz, bratře. Putyka by bodla jako sviňa. Být tu putyka, už v životě nikam nendu, na domovinu sa zvýšky vyseru, bo tady je bohovský klid."
I stojí chlapci na kraji bažiny obrovské, tam co smradný Pahaoja sídlí. Zhluboka se napijí z posledního lahváče, poslední kapky vysají a dle svého zvyku prázdnou flašku před sebe mrští. I vidí obraz podivný, vidí, jak se lahvoň na hladině bažiny zmítá, když tu se ruka jakási černá z bahna vysune, vůkol čpavek zasmrdí a lahváč si do bahna bezedného stáhne.
"Tož, viděl jsi to, vole? Kde je náš lahváč?" táže se Jožin.
"Tož to je v hajzlu! Naša značka v řiti, ani decák piva nezbývá! Joj, co porobíme?"
Jožin krčí rameny: "Tož jsme pravda v řiti. Chcípneme tu od abstinence. Nikdy sa už Starobrna nenapijeme. Jen tú hnusnú vodu do smrti pít budeme..."
"Tož..." zamyslí se Mára. "Joj, kurva, jak já bych zachlastal..."
"Tak sa vody z močála napij!" uchechtne se ironicky Jožin. "Třeba sa po ní ožereš!"
"Fasa blbé kecy!" míní Mára. "Ale žízňu mám jako bič..." Sklání se na břehu močálu, do dlaní hnědou, páchnoucí vodu nabírá a obličej si opuchlý od komárů myje. I nevšimne si, že mu pár kapek do koutků úst sjelo. Sedí tak, sedí a najednou cítí, že už pár okamžiků vůbec unavený není, ruce se mu netřesou a naopak, známý nápěv Hrobaře se mu na rty dere. Juchne si, poskočí, hvízde a spustí: "Tož! V mládí sem sa učíl hrobařem..."
Jožin na něj zírá s opovržením: "Co sa chováš jako ožralý? Daj si klídek, vole!"
Mára vyskočí piruetu, mlaskne a vece:
"Věřit mi nebudeš, vole, ale já su ožralý! Já su normálka hrubě na plech! Héééj!"
"Že by z té vody přece jen byla opica?" Nedůvěřivě se skloní nad močál a opatrně se napije. Po chvíli se potácivě zvedne a volá:
"Máro, kurva! Já su už také na sračky! Ta voda ožírá! To je bohová kořka! Jedém, paříme!"
Po chvilce jsou pobratimové zcela na mol, jako tehdy kdysi u Macochy. Válí se u bažiny a stačí jen ruku natáhnout, vodu nabrat a do úst si jí nalít.
"Na co putyka, bratře? Na co ešče v životě někam chodit! V putyce musíš cálovat, a vo zavíračce ťa z ní výčepák vyrazí...Tady? Voda hrubě ožírá, nestojí to ani slovenskú korunu a chlastat můžeš co hrdlo ráčí!"
"Chacha! Do smrti máme co robit, abychom tu bažinu vychlastali! Joj! Bože, už se včil ani nehnu, našli jsme ráj..."

I zpili se chlapci na břehu Pahaoji vodou z močálu do němoty. Zpili se, postříkali se opojnou vodou a v hluboký kocovinový spánek upadli. I nevěděli, že se jim vpravdě zázrak stal, neboť Pahaoja, jež už už číhal na ně jako na své další oběti, když mu lahváč na hlavě černé, suchopýrem a stulíkem porostlé přistál, podivil se, flašku stáhl pod bahno, zbytky dopil a poprvé ve své věčné existenci dobrý skutek spravil. Neb vytušil, že pobratimové ani zbla netouží jeho království přejít a jeho sílu pro sebe využít. Seznal on, že jenom po opici z piva touží a proto vody své bažinné opojnou silou obdařil.
"Nač chmury jen v sobě střádat, nač tu smrdět v metanu a čpavku, když mok alkoholický takovou sílu a moc dává, že to je lepší, než když do bažin denně pár lidských červů stáhnu!" pomyslel si duch mokřin, strašný černý Pahaoja. Však jako každý, kdo svůj život zlu zasvětí, a úradkem sil vyšších cosi dobrého spraví, ztratí schopnost úsudku bystrého, v síly zla zaprodaného, i dopustí se chyby osudové.

Nedošlo totiž Pahaojovi smradnému, že když močální vody silou opojnou obohatí, že chlapci moravští již po ničem jiném nezatouží, než jeho bažinu do poslední kapky vysát a o dům i životodárnou sílu jej připraviti.... Než tento trudný fakt do jeho tupé, odporné hlavy vlezl, mělo ještě pár dnů uběhnout...

Přenesme se v časoprostorové superdimenzi o rozměr dále, tam, co tundrová poušť v morénu přechází. I supěl tudy Radovan Kunc, zoufalý přízrak, drtil pod botama svýma desítky kilometrů, neb štěstí nedocházel, panáčků, jež ho o medaili zlatou připravili, stále dohoniti nemohl. Zjevili se mu vždy po ránu, za úsvitu mlhavého, jak o mnoho porokusem vpřed lehce se pohybují, na něj, zpoceného, orvaného a špinavého si ukazují a do jeho uší doléhal posměšek:
"Radovane, Radovánku, my jsme lehčí z jihu vánku, zato ty jak tchořík supíš, jméno svoje denně tupíš, litry potu jenom roníš, nás však nikdy nedohoníš!"
I prostoupila vždy Radovana Kunce zaslepující zloba, která jeho kosti a svaly roztřásla jak galvanický výboj. I zatemnilo se mu před očima, zapomněl zase, že v rodném Jablonci na něj všichni již pomalu zapomínají, zapomněl, že jej ze všech listin startovních již vyškrtávají a jako důchodce nezvěstného odepisují. Přestal tehdy toužit po domově, jež se mu v opojných snech občas zjevoval a trýzeň nepojmenovatelnou vzbuzoval. Zapomněl vždy na vše, rudý oblak před očima, zahrozil k obzoru, běžky připjal a zařval:
"Vy, vy zatracení čiperové, kdo si myslíte, že jsem? Já jsem Kunc, Radovan Kunc, vítěz tříset maratonů, dvou set triatlonů a sta dálkových Vasových běhů! Jen počkejte, než se slunce pod obzor skloní, přesvištím kolem vás jak žížnivá čára a vy budete v poli poražených, navždycky potupených! I rozběhl se vždy pak bezcílně krajinou, letěl jako vichr, porážel stromy, přemisťoval balvany, však nikdy nikoho nedohonil. Večer, když únavou na hubu padal, cítil konečně, jak se tehdy Vegard Ulvang v Mogolsku musel cítit, vždy strašnou beznaděj a slabost prožíval.
Byly chvíle, kdy měl možná sílu s prokletím svým skoncovat, ale nevěděl, že by se musel zastavit, nepohnout se po tři dny a tři noci, nechat přízraky po ránu běžet a zaříkávadlo promluvit:
"Běhání, jen běhání, to je blbost parádní, jen idiot Kuncák hloupý přízraky tu nahání! Běhání, běhání, o tom není pohoda, než mi něco řeknou pojmy "příroda a hospoda"."
Ale Kunc ničeho takového netušil a Olšový muž, děsivý Liebolmai, se jen smál, až se za pařez popadal. I proměnil se Větvoruký zas a znova, jako každý večer, v dvojici hbitých trekkařů, zakroužil kolem Kunce a zašeptal mu do uší:
"Radovane Radovánku, ty se nesmíš oddat spánku, jinak ti zas utečeme, srandu z tebe upečeme, a v Jablonci na náměstí startér ti dá leda pěstí."
I všechny Kuncovy snahy byly zmařeny, vstal ze skrovného lůžka z větví a haluzí, na které sotva zmučený stihl dopadnout, vstal, běžky připjal a odstřihl další díl z nekonečného stíhacího závodu...

I chechtal se vždy Větvoruký tak, až se stromy v těch poryvech k zemi skláněly, suché listy ztrácely a nad Pirunportti se bouře ledové rozpoutaly.
Však neuvědomil si děsivý pyšný Liebolmai, ve své nadřazenosti nad vším, ve své hrdosti na děs a utrpení, jež vyvolává, že zdaleka ne celý pantheon sámských bohů je podobně nadšen, jako on.
Hlavní odpůrkyní jeho stála pořád Láskopanna, přenádherná Maddarak´ka, jež nemohla arogance Liebolmaiovy již vystát. Co práce jí vždy dalo po ránu, když vstala, ospalá a znavená ještě sny všech milenců země lapské, aby čelo své vyhladila, ověnčila bílými obláčky, okrášlila svou bílou průsvitnou košili květy tundry, zahalila se v křídla modrých motýlů a radost a lásku po trudné zemi saamijské roznesla, když stačil jeden zpupný pohled Liebolmaie a zvedla se nad Ďáblovou branou bouře, která v ledu krup motýly její do děr zahnala, obláčky v čelence nad jejími vraními vlasy potrhala a deštěm ledovým její nadýchaný šat uplouhala. I zmizela vždy radost a touha z duší lidí prostých a Maddarak´ka, znavená a zklamaná, tiše se v údolí rajském rozplakala.
I šla Láskopanna za samým Veraldenolmaiem, Pánem Saamieatnanu, aby si na krutost svého bratra, Větvorukého postěžovala.
Však odbyl jí Veraldenolmai úsečně:
"Vy, ženy, opravdu na nic podstatného myslet nedokážete, jen své radovánky znáte a lhostejno vám zcela je, že mou povinností není zasívat svár a zlobu do duše mého mladšího bratra Olšového, neb musím stáda sobí řídit, stromům vláhu dávat, měsíc probouzet a slunce uspávat, od rána do noci jen o běh přírody, matky nás všech se postarat! Nu pozři na sebe, Maddarak´ko, kterak vyhlížíš, v košili potrhané, s čelem zachmuřeným, s očima posmutnělýma! Uprav se rychle a za svou prací pospíchej a mne, Nejvyššího, dále již svými prosbami zženštilými neobtěžuj!"

I rozzlobila se tiše Maddarak´ka, stiskla smutně své krásné, jahodové rty a s pláčem štkavým domů spěchala. "Nikomu zde již na lásce nezáleží, nikdo nechce se mnou po boku, roztouženou vstávat, jen osobní prospěch jest hodnotou bernou u nás, bohů, stejně jako u lidí, ó, jaká zlá to doba je!" I rozplakala se tak, že modré slzy z jejích očích kanuly, v led se měnily a mlhy ze slzí povstalé čepec Sokosti zahalily. I nevnímala krásná panna lásky, že dědek kamenný, Kiviukko, podivil se velice nad tím a se srdcem otevřeným k ní, nádherné však přesmutné, sestoupil.
"Ty, sestro moje, jejíž krása a vznešenost tyčí se výš, než čelo moje morénové, neplač víc, jinak moje rulové srdce z toho smutku pukne a hora má mateřná, Sokosti, se v prachovou krtinu promění!"
I zvedla oči lesklé Láskopanna smutná a tiše pronesla:
"I ty, bratře kamenný, mě tupit a ponižovat chceš, i ty jsi zaslepen jak oči rosomáka po sněžné bouři?"
Než Kiviukko promluvil, až se z úbočí Sokosti mlha valila a do svatých vod jezera Luiro vstoupila:
"Ne, já, stařec kamenný, jsem přece na tvé straně, dobře víš, že srdce mé je dobré, i když mnohdy má hora jen děs a zkázu roznáší! I vím já, že není lásky bez štěstí v duši a vím též, že nemůžeš býti teď šťastná, když Radovan Kunc, jež se tvému srdci zalíbil, bloudí stižen trestem, jež jsi sama v úzké zahnaná musela vynést! I vím, kterak tvá vizitace u Nejvyššího dopadla, i vím, že Liebolmai jest stižen pýchou, která jej sráží v mých ledovcových očích na úroveň hnusných skřetů močálních v čele s Pahaojou, nízkým a smrdutým! Chci ti pomoci, sestro moje nejmilejší, neb toužím, aby modř tvých očí neměla odstín ledu, než pomněnek, aby tvoje roucho bylo jak padlý sníh bílé, nikoli jak sobí lišejník zešedlé, aby tvoje čelo bylo jak měsíc v úplňku jasné, nikoli jak kůra borovice zvrásnělé!"
I usmála se po dlouhé době sličná Láskopanna, usmála se a v údolích morušky vykvetly, ptáci se rozezpívali a nebe zlatomodrý odstín nabralo. Pravila:
"Ó, jak mi lichotíš, Kamenný, jak tvá ústa krásně mluví, jen lituji, žes můj bratr a nikoli přítel nečekaný, neb hned bych si s tebou do oblak ulehla a všem kouzlům lásky tě naučila! Než, nejde to, vím, můj milý bratře prastarý! Však řekni, jakou radu mě utrápené dáš, abych na svůj cíl dosáhla a přitom  přízeň Veraldenolmaie dočista neztratila?"
I promluvil duch Sokosti tiše:
"Jdi o půlnoci na pláně nad Lumikuru, jdi a vyčkej, až Radovan Kunc kolem tebe proběhne. Přehoď mu svůj háv přes oči a promluv k němu, řekni, kdo jsi a co cítíš. Řekni mu potom, že na břehu příšerném, mokvavém, na straně půlnoční, kde Pahaoja, nejnižší z nízkých přebývá, dva krajané Kuncovi dlí, stejnou zemí zrození, však letory naprosto odlišné. Nechť je Kunc ve snu navštíví a spolu s nimi bažinu, kterou Pahaoja v pominutí mysli v destilát božský proměnil, do rána vypijí! Tehdy močál tento odporný, ta skvrna nečistá na naší krásné zemi tváře z povrchu zmizí a Pahaoja, ta zpupná veš svůj domov ztratí a jako nejnižší z hulderů bude samotnému Liebolmaiovi muset sloužit. I Liebolmai poté svůj vztek ztratí, radost jej naplní a strašnou klatbu nad Kuncem odvolá!"
"Ó, můj bratře milovaný, ty z výšky čela svého, z hory nadoblačné, jež Sokosti hrdé jméno nosí, všechnu moudrost světa vidíš!" děla zajíkavě přešťastná Maddarak´ka. I objala bratra svého vděčně a dlouhý, horký polibek na jeho morénové čelo vtiskla. I kdo viděl, kdo v ten den na Sokosti vylezl, neuvěřil, neb vrchol pustý, ledový a větrem bičovaný se po tři dny zazelenal travou ušlechtilou a rozkvetl všemi barvami vonných květů, co země lapská nabízí. I to byl vděk Madda- rak´ky nad moudrou radou přestarého ducha Sokosti, bratra upřímného.

I šla Maddarak´ka, zahalená v černomodré noční roucho, kde vyšita byla celá nebeská klenba s miliony zlatých, blyštivých hvězd, její vysoké, štíhlé nohy se vznášely nad ztemnělým Saamieatnanem až do nejpustších míst, kde se rokle Lumikuru do bezedných hloubek zahryzává. I počkala zde, než se Kunc schvácený kolem ní přehnal. I vystoupila z úkrytu a svůj temně modrý hvězdný závoj přes něj přehodila. I omámila Kunce přesladká vůně lásky, že se zastavil, běžky z nohou skopl a v posvátné sladké hrůze se k jejímu tělu horkému a voňavému přitiskl:
"Ty, nádherná Maddarak´ko, jsi to opravdu ty, jejíž tvář se tehdy před věčností v obyčejný obličej dívky recepční v Kiilopää proměnila, aby mi svých sobů věnovala, ty, jejíž dcera, zlatovlasá Beaivvitar mě v Tuiskukuru oslovila, aby mi lásky vyznala, dokonce i ty, která mě vlastními ústy nádhernými ve štvance věčného zaklela, jsi to opravdu ty? Proč mě, psance nebohého, k věčnému bloudění odsouzeného, vyhledáváš, proč mi můj rozum drásáš, proč mě vůní vesmírné lásky očarováváš? Pohráváš si snad se mnou stejně jako tvůj bratr Olšový muž pro svou kratochvíli?"
"Dobře víš, krásný Kunci Radovane," odvětila vzrušením zadýchaná Láskopanna, "jak se věci mají, neb jinak bys nemohl v mé blízkosti setrvati a mysl svou otevříti! Kdybys již od začátku takto myslel a cítil, i bez mé, jistě čaromocné síly kdybys svou zhoubnou pýchu odvrhnul, nemusel´s nyní každičkého rána vyslyšet strašlivých urážek veršovaných, nemusel´s nyní dnem i nocí tundrou bloudit, než mohli jsme spolu ležet v oblacích, lásky věčné požívati, piva přesilného v nekonečné blaženosti popíjeti! Však nejsem tu kvůli výčitkám, ale jen a jen pro to, abych tě vysvobodila! Na břehu příšerném, mokvavém, na straně půlnoční, kde Pahaoja, nejnižší z nízkých přebývá, dva krajané tví dlí, stejnou zemí zrození, však letory naprosto odlišné. Spěchej nyní za nimi, vstup do jejich snů a spolu s nimi bažinu, kterou Pahaoja v pominutí mysli v destilát božský proměnil, do rána vypij! Tehdy močál tento odporný, ta skvrna nečistá na naší krásné zemi tváře z povrchu zmizí a Pahaoja, ta zpupná veš svůj domov ztratí a jako nejnižší z hulderů bude samotnému Liebolmaiovi muset sloužit. I Liebolmai poté svůj vztek ztratí, radost jej naplní a strašnou klatbu nad tebou odvolá!"
"Ó, přesladká Láskopanno,"chvěl se Radovan Kunc, "již spěchám na ta místa příšerná, jsem připraven úkol tento nesnadný splniti, ježto dobře víš, jak je mi alkohol odporný, však jen kvůli tobě, té vůni, kterou jsi mě ve svém nočním rouchu zahalila, jsem připraven jej vyplnit! I slib mi, Maddarak´ko, má milovaná, že poté, co klatba ze mě spadne, přijmeš mě v měkkých oblacích a všeho, čeho jsem za svůj mrzký život zanedbával, mě naučíš!"
I usmála se Láskopanna trpce:
"Ty, přenádherný a silný člověče, važ svá slova lépe, neb já, matka lásky, dobře vím, jak muži v blízkosti žen hovoří, jak omámeni krásou ženství našeho jsou, ale poté, co vůně má zmizí, co mé roucho obělí slunce denní, na své sliby zapomenou, pýchou ješitnou se opět zaslepí a co mohou, tak pokazí! Važ svá slova a vzpomínej na slova má nynější, jinak tvá klatba nikdy neskončí a my dva už se nikdy setkat nebudeme smět!"
A vznesla se až k Měsíci, zastřela jej svým průsvitným závojem a smutně, tiše plakala, neb slibů podobných již tolikráte během věčnosti od mužů k ženám slyšela, neb málokdy se slova v činy přetavila!

Spěchal však Kunc k močálům severním, ke stokám smrdutým, kde Pahaoja přebývá. Však jeho odhodlání, to kouzlo, jímž tak slastně zahalen byl, bez jeho vědomí a vůle sláblo, čím více se od pustých plání lumikurských vzdaloval a zchytralost jeho nad rozumem láskou omámeným vrch mít opět počala.
Řekl si totiž Radovan Kunc:
"Pche! Jáť nikoli sladkých slov ženských poslouchat musím, neb já jsem Radovan Kunc, sice osudem nyní stíhaný, však jinak v životě dřívějším neoblomný a neochvějný! Že příslib vyšších sil na mé straně stojí, o tom pražádných pochyb není, neb jinak by ta žena krásná (a u srdce mu píchlo a hlas Maddaračin jako by znovu slyšel, než toho již nedbal) ke mně nepřišla a svou krásu mi neodhalila! Já přeci chytřejší a zásadovější jsem, než si ona myslela, já jiný plán v mysli mám, neb nikdo přece po mě, Radovanu Kuncovi, nemůže chtít, abych z bažin pil líh, neředěný alkohol, kdyžtě za celý svůj sportovní život jsem se nikdy k podobným patokům omamujícím nesnížil! Já klatbu svou na ramena těch politováníhodných opilců přehodím, jim život stejně však již marný zavařím, a svou chytrostí liščí pak krásce hvězdnonebé zaimponuji více, než kdybych její kalkulace doslova, jak pes u boudy vyplnil! Lehne mi pak k nohám a společně potom se oddáme vášni, než vášni sportovní, neb ta je nejčistší ze všech lidských emocí!!!

Byl Kunc v hloupé samolibosti zcela pohlcen již u břehů děsivé, smradné Pahaoji, jejíž puch, notně řízlý alkoholovými výpary, byl nosu Kuncovu nelibější, než čerstvě vytlačené lejno. S neskonalým opovržením patřil na Jožina s Márou, co se váleli opilí jak koně zpola namočeni v lihovém bahně, že by jediný škrtanec sirkou stačil, aby vzpláli jako fakule.
I vstoupil do snů pobratimů pivních a svůj krutý osud jim ještě hrubě po pravdě vylíčil. Vstali Mára s Jožinem a spatřili, že to nebyl sen, že opravdu Radovan Kunc, jehož jméno jen z televize v hospodě jako vítěze všech disciplín vytrvalostních znali, stojí před nimi.
Však poté, co se na hranice ruskofinské dostali, již ničemu se nedivili.

"Tož, jak ti, chlape, můžeme pomoci?" otázali se.
I děl jim Radovan Kunc:
"Hoši, pokud splníte toho, čeho po vás žádám, odvezu vás na vlastní náklady přímo do Šardic, kde z peněz, které jsem získal jako prémie za všechna má vítězství - a že jich pánové bylo!- pro každého z vás koupím doživotní permanentku na bezplatnou poukázku do kulturáku s neomezeným limitem vypitého alkoholu! Nebudete muset již v životě hnout ani prstem, budete od božího rána ožralí jak hovádka a každý na vás bude krátký! Místo alkoholického bahna tady budete až do smrti sát jak nezavření jen tu nejlepší brněnskou dvanáctku a nejsilnější vizovickou slivovici!"
"Ty krávo," zasnil se Mára, "přece jen, tady je už celkem nuda. To by byla hrubá jízda, co, Jožine?"
"Hmm...ale nejdřív nám Kunci řekni, co musíme udělat!"

I uchechtl se Radovan Kunc a pod vous si říkal: "Jo pánové, to jste ale naletěli! Bláhovci, myslíte si, že já, Radovan Kunc, budu podporovat alkoholismus a to ještě u nezletilých? Houby s voctem! Vy budete až do konce světa běhat tundrou jako idioti a já se budu smát, s Maddarak´kou v posteli, či lépe ve visuté síti kdesi na bivaku pod K2!"

Nahlas děl: "Nic většího, že zítra za úsvitu vyběhnete do tundry, poběžíte jak nejrychleji budete umět, ujdete nejméně 40 km a všude, u každýho šutru budete řvát: KUNC! RADOVAN KUNC! JÁ JSEM RADOVAN KUNC! JÁ VÁS DOSTIHNU, VY BŘÍDILOVÉ!"

"To je všechno?" protáhl Mára. "Nevim, esli jako pondem čtyřicet kiláků, ale tož za tú permicu na pivo a slivku jako bychom sa přémoct mohli, né, Jožine?"

"Kurva tož to asi jó!" stvrdil slib Jožin.

I medil si Radovan Kunc, jak to pěkně pochystal a zamotal. "Pche, vy vylízaní alkoholici, pche vy krutí a zpupní lapští bohové! Já vám ukážu, zač je toho v Jablonci nad Nisou loket! Myslíte, že nevím, jak jste vy laponský bohové omezený, když vás touhle metodou přečůral už vod středověku každej hadrářskej Laponec, co ulovil medvěda a předstíral, že je Rusák? Vy pitomci jste mu na to skočili, poslali bouři na Rusáky a Laponci si pěkně vomastili beztrestně pysky medvědim sádlem! To ví každej vůl, jak na vás! Ty šutry, to jsou ty vaše blbý seity, u kterejch číhaj ty vaše nehmotný ušiska a jakmile uslyšíte ty idioty řvát "Jsem Kunc!" tak si je se mnou spletete a klatba je až do konce světa dní na nich! Bude to aspoň dobrá vodvykací kúra pro ty prasotchoře nalitý, a já, já budu svobodnej, hodim si s Maddarak´kou rande, řeknu jí, holka, vybodni se tady na tenhle pojebanej kraj, poď, vemu tě do pořádnejch hor, né na tyhle krtince, sundej ze sebe tu noční košili a navleč si tady goratexový kalhoty a spolu všem ukážeme, co dovedeme, ty, největší kočka, jakou jsem kdy viděl a já, Radovan Kunc! Pche! Jebu na vás, vy modly!"

I vydal se v těžkém klidu Radovan Kunc o kus dál, aby to všechno pozoroval.
Ráno se Mára s Jožinem probudili a spiklenecky do sebe šťouchli:
"Hele, tak co, tož  jdem do toho?"
"No proč né, ale s tim běhánim bych to fakt nepřeháněl, né? Radši se pořádně vožereme a pak...když to musí být, to pro toho haluzáka uděláme, víš co, ta doživotní permica do knajpy stojí za hřích!"
Sklonili se oba svorně nad bažinu a nasáli do sebe snad litr čistého lihu. Pak se těžce zvedli, vychechtaní a opět příjemně nalití , začali potácivě poskakovat po břehu a řvát:
"KUNC! RADOVAN KUNC! JÁ JSEM RADOVAN KUNC! JÁ VÁS DOSTIHNU, VY BŘÍDILOVÉ!"

V tu chvíli se však zatáhlo nebe černými mraky, v příšerném blesku se otevřelo, a v proudech ledové vody se na zem snesla panna Maddarak´ka, rozzlobená, že její černé vrkoče připomínaly pohjanmaaské zmije, oděna v hrubé, černé roucho, které neodhalovalo ani píď z jejího vzrušujícího těla. Ruku v ruce s ní stál děsivý, chechtající se Liebolmai, místo nohou kmeny olší, místo hlavy strašlivý, bleskem rozražený, dýmící pařez. I strnul Radovan Kunc v děsivé předtuše a jakási síla jej vytáhla ze skrýše ven.
A Mára s Jožinem? Ti stále, na důkaz Kuncovy zlolajné proradnosti tančili opilí na břehu bažiny a ječeli: "Já jsem Radovan Kunc! Ty brďo, to krásně chčije!"
Třásl se Radovan Kunc hrůzou, maličký jak špendlík před dvojicí bohů, které zradil.

I promluvila Maddarak´ka, nikoli však k němu, ale ke svému děsivému bratru, Pánu Olší, nikoli sladce a luzně, ale chladně a ostře jako severní vítr v polární noci:
"Bratře můj z nejmocnějších, strašlivý Liebolmai! Zde vidíš mou potupu, zde mě máš před sebou v šatu kajícné ženy, tedy dělej se mnou, co chceš! Neb nechtěla jsem nic zlého, jen osvobodit tohoto lidského červa, tu vychytralou kreaturu Radovana Kunce, z tvého spravedlivého prokletí! Zbav mě mé božské síly, učiň ze mě saamijskou ženu, matku deseti dětí, proměň mě v kořen jalovce, jestli chceš! Neb vítězství je tvoje, pravda je na tvé straně. Tento pseudomuž , jak jsem právě seznala, není jen pomýleným bláhovcem, myslícím jen na svou výkonnost, ale jeho srdce je shnilé jak drápy Pahaojovy, proradné jak dubnové slunce, jeho čest menší než bobek tundrové myši! Potrestej mě, však nezapomeň na trest pro něj, kterému jsem věřila, a on mě zradil, kvůli kterému jsem se protivila vůli Nejvyššího, jen vinou toho, že láska byla mým posláním. Buď krutý jak polární noc, neb tak i já tomu chci, už nechci být bohyní lásky, neb v lásce jsem se smutně a osudově zklamala!"

I pokýval hlavou Liebolmai a jeho oči se zakalily jak jezero po bouři. I objal nečekaně svou sestru Maddarak´ku a pravil temným, zastřeným hlasem větru ve větvích:
"Než, sestro moje milovaná, co by naše saamijská zem byla bez tebe, bez nekonečné lásky, kterou rozdáváš? Byla by pustou, bezživotnou plání, na věky zahalenou mrazem, tmou a prosycenou pachem bažin! Nebýt lásky, daru, jímž jsi věčně obdařena, nebýt toho nám bohům mnohdy vpravdě neznámého citu, jímž nás všechny převyšuješ a dáváš všem naději v lepší dny, nezbylo by do několika dnů v zemi Saamieatnanu ni jediného člověka, neboť láska jediná je drží v tomto kraji, tak drsném a nepřístupném, ať je to láska k přírodě, sobům či k sobě navzájem, láska, jež plodí další a další pokolení nezlomného a originelního saamijského lidu! Bez tebe by se kraj náš proměnil v poušť a naše božská existence by ztratila svůj smysl. Odešli bychom v zapomnění a pánem Saamieatnanu by se nestal nikdo větší, než smrdutý ďábel Pahaoja, neboť i Pán moru, Rota, s nímž občas piji na žal, byl by příliš dobrým a vznešeným pro takový kraj. Neslyšel jsem tedy tvá slova, zapomeň na svůj žal a smutek, Přenádherná, raduj se se svými motýly a květy, neb ty jsi z nás vpravdě ta nejvyšší! Tvůj čin není ničím opovrženíhodným, naopak, prokázala jsi značnou odvahu, postavit se vůli mé a Veraldenolmaiově, neb jsi seznala, že jsme příliš zaměstnáni věcmi všedními a pokusila ses o nemožné, změnit duši tohoto pomateného člověka, tak typického reprezentanta jižních cizáků, kteří myslí jen na sebe a svůj prospěch, kteří touží jen přechytračit prosté lidi a prostou sílu přírody!
Však druhou část tvé prosby rád splním. Radovan Kunc bude přísně ztrestán za svou pýchu a vypočítavost!"

Radovan Kunc, třesoucí se jako zbabělý jezevčík, se vrhnul k Maddaračiným nohám:
"Ó milovaná moje, přece nevěříš těm dvoum opilým pitomcům, přece neposlechneš slov toho strašlivého démona po tvém boku! Já řekl vše tak, jak jsi mi řekla, já nakázal vypít bažiny Pahaoji!"
Z bažin se ozvalo zlostné zabublání démona smraduplného, než byl natolik zbabělý, že nevystrčil z močálu ani vlas.
Však Maddarak´ka nehnula ani brvou a pohlédla na Olšového muže. Ten děl:
"Radovane Kunci! Staň se nyní opilcem a povalečem, podobně jako tví dva krajané a pij alkohol z bažin Pahaojových, dokud dočista nevyschnou! Za tuto skromnou zásluhu, zlikvidování chlívku, v němž se peleší démon bažin, se pak můžeš vrátit ke svému údělu původnímu, bloudění v tundře , jež jsem ti se svou sestrou určil!"

I zmizel Liebolmai, zmizela Maddarak´ka. I lehl pokořený Kunc na kraj bažiny a volky nevolky, poprvé v životě jeho rty ochutnaly alkohol. I opil se Kunc strašlivě, zvracel kudy chodil a kolem něj poskakovali jako strašliví skřeti Mára s Jožinem, tupící jeho malou odolnost vůči lihu. Potupnější slova Kunc nikdy neslyšel, slova, která by papír neunesl. A když se chtěl zvednout od bažin, aby lokl místo lihu aspoň jednou čerstvého povětří, byl skopnut opilými pobratimy zpět se slovy:
"Zrádče! Tady máš ty doživotní permanentku na alkohol!"
I vysychaly bažiny Pahaojovy, až ten musel s velkou potupou vylézt z močálu a přesunout svůj dům do exilu, do neprůchodných aapa močálů v norské Anárjohce. Tam se stal jen řadovým hulderem, pod knůtou ducha Paskajoki, který neměl nižádné pochopení pro Pahaojovu zpupnost a jen čas od času mu dovolil stáhnout neopatrného poutníka do bažin.
Mára s Jožinem se poté po značkách z prázdných flašek vrátili na hranici a po úmorném stopování se po dvou týdnech vrátili domů, však jejich vyprávění nikdo nevěřil, považovav je za opilecké delirium známých bratrů z mokré čtvrti.
A Radovan Kunc? No však se s ním ještě setkáte...

<<< x >>>