RUNA PATNÁCTÁ
PAHAOJA ÚTOČÍ

Tato runa odkryje strázně dalšího putování směrem Rossija. Když nejsou v cestě hory, neznamená to, že je snadná.Co umí člověk a sob ne. O tupě Jyrkkävaara, utopené v bažinách. Co se naučil skaut Chloupek. V noci se ocitám na sněmu stromů a Pláča hraje hru proti komárům. Antibiotika zůstávají v tupě. Zákeřný duch bažin, Pahaoja, nám jde tvrdě po krku.

Když tě Lehmä v mysli straší
Od huby se zdatně práší
Kroky tvoje zpomaluje
Bahno nohy obaluje

Strašný močál cestu přeťal
Cestu po které jsem spěchal
Změnil v bláto ďábla voják
Černý, smradný Pahaoja

Ráno po dlouhé době jásám. Oblohu se žhavým, ničivým sluncem skrývá nízká oblačnost a mlha. Dumáme nad mapou a medíme si. Dnešní cesta k 16 kilometrů vzdálené poslední tupě, které přezdíváme dík jejímu jménu Jyrkkävaara familiárně "Jirka", by podle mapy neměla býti nijak obtížnou. V cestě nám nestojí ani sebemenší hora. V podstatě až do konce parku Urho Kekkonena, na odlehlý hraniční přechod "Pepík" se budeme pohybovat zalesněnou nížinou, údolími řek Muorravaarakka, Suomujoki a Luttojoki.
Loučíme se s bratry Bavory, vytváříme společné foto. Andy si libuje, že náplast od Paava Kautta udělala za den odpočinku své, překryla hrozivý krvavý puchýř jemným filmem. O Ahmovi, děsivém vládci místních krajů již nepadne ani slovo. Balím mokrý stan a s nechutí sleduji, jak slunce rozbíjí závěsy nízké oblačnosti a hodlá se opět ujmout plné vlády nad našimi osudy. Když vyrážíme, už je zase vše při starém, nezbývá než navléct na tělo proklínanou protisluneční embaláž.
Vydáváme se na sever, uzoučkou pěšinkou podle toku Muorravaarakky. Stezka se vine lesem, čas od času dává možnost divukrásných výhledů do tundrových vrchů, které se tyčí po obou stranách řeky.
Pláča líčí, kterak těžký je život vedoucího K.-centra Nymburk. Hovoří jednak o řehtání úředních šimlů, jednak o odbojných pracovnících-podřízených, kterým bez diskusí vévodí jistá diverzantka, administrativní síla, které pan vedoucí přezdívá "Lehmä."
"Myslím, že na našem kačku, bohužel, ještě vládne socialismus, bratře!" vraští čelo Pláča, jež toto ráno, asi pod vlivem včerejší rumové smršti pranic nedbá na oslnivé krásy kolem ubíhající přírody a vzpomíná na trudný život v Čechách. "Asi je to moje chyba, měl jsem příliš měkký srdce. Ale teď, jako pokořitel Sokosti, panáček, kterej nezná bolest, vidím, že je potřeba leccos přehodnotit. Lehmä, kamaráde, to je ženská, ze který bys vyskočil z kůže. Je to těžkej hypochondr, má to v rodině. Třeba její matka dobrovolně chodí každej měsíc na gastrokoloskopii, chci říct, že si prostě nechává dobrovolně zastrkávat hadice  hubou do žaludku a zadkem do střev. Nic jí pochopitelně ještě nikdy nenašli. A dcera, to je totéž. Kamaráde, nemine měsíc, kdy není aspoň dvakrát nemocná. Boha, děsim se každej den cestou do práce, že přijdu do kanclu, přehlídnu dělnej personál a uvidim Lehmu, zkroucenou na židli, bledou jak duch a uslyšim to její pokašlávání, ten šílenej zvuk, to echm echm, který mi má napovědět, že má zase chřipku, teplotu a že musí domů. Já nejsem paranoik, ale cejtim to, že to přijde, každej tejden. Echm echm, Pavle, škrundá, mě je nějak špatně, já musim domů...Kamaráde, tak já idiot jí řeknu Jdi  a pak musim za ní dělat to papírování, tu zajebanou administrativu...Echm, echm, to bych se zbláznil. Říkám jí Lehmo, takhle dál to nejde...Je to třeba rozseknout. Buď budeš makat, nebo se vrátíš odkuds přitáhla, hezky pěkně na pracovní úřad...Jo, jasně, pěkný jezero! Dost dobrý! Ale ta Lehmä, víš, ona se mě dokonce ptala, proč jí říkám Lehmä, že tomu nerozumí. Ona si prej myslela, že je to od toho, že pořád leží, jako že je nemocná a já jí povídám, víš, holka, to by eště nebylo tak strašný, ale lehmä to je finsky kráva. Sakra, kde je cesta? Co děláme v tom močále?"

Je to tak. Ani já se příliš nesoustředím na orientaci v terénu, neb zčásti jsem pohlcen kamarádovými útrapami s odbojnou hypochondřicí, částečně zůstávám u vytržení nad svahy tunturi, Ďáblovou bránou, ztrácejí se v oparu mizející mlhy, nad mělkými jezery se zelenomodrou vodou, ze kterých vykvétají fialové vodní květy, nad hukotem peřejí Muorravaarakky. Stezka, prošlapaná jen symbolicky, se totiž před chvilkou nadobro ztratila a my se ocitáme na kraji velké bažiny, porostlé jen plazivou břízou a vodomilnými travinami. Do nitra bažiny ústí zvířecí pěšinka, lemující vystouplé drny. Bez bázně se chápu klacku a začínám po drnech poskakovat kupředu. Bahno mlaská pod botou, ale bažina drží. Slyším jen Pláčovo "Hele, neobejdeme to radši někudy?" ale již je pozdě.
Slyším za sebou parťáka, který nadává, že jeho obstarožní goratexové bory Reichle již zdaleka nejsou neprodyšné. Nicméně mokřinou a křovím proskákáme zpět na pevnou zem, suchý borovicový prales odhaluje stezku, která nám kdesi musela sejít z očí, neb vskutku obchází po východní straně tento močál, v mapě označený jako Ylä-Jänkä, Horní mokřina. Dáváme pauzu v krásné přírodě. Přímo nad námi se kroutí větve neuvěřitelného, obřího suchého stromu, jehož čas zbavil života, jehličí i kůry. Vidíš šedé, podnebnými rozmary vysušené a ztvrdlé dřevo, zkroucené jako ručník, který ždímáš po praní, do nekonečné spirály. Tisíce holých větví tohoto padlého, přesto však stále stojícího velikána se proplétají v nesmyslných smyčkách a křivkách, které by nevymyslel ani nejsjetější psychedelický malíř. Mezi větvemi probleskuje slunce, které rozehrává panoptikum stínů. Tak tohle byl jistě král koilliskairského pralesa, než ho skolil věk.

Okolní močál také stojí za zdržení, nad drnovitým povrchem jeho se ještě válejí poslední útržky mlhy, bojující se svěžím chladným vzduchem. Lístečky drobných plazivých břízek žloutnou, v kontrastu s jasně zelenými plochami zrádného, travami porostlého bahna. Sem tam se leskne hnědé mechové jezírko, sem tam monotónnost mokřiny rozčísne úzká, vratká bříza. Za tím vším spokojeně mumlá Muorravaarakka, jejíž vody tuhle nádheru stvořily.
Uvědomujeme si, že musíme trochu přidat do kroku, protože jdeme sice už dvě hodiny, ale v nohách máme teprve 4,5 kilometru. Tímhle šnečím tempem, vyvolaným ležérním přístupem ke trekku a rozebíráním zde v Laponsku naprosto nepodstatných a irelevantních záležitostí, bychom si mohli rozhněvat místní strážné duchy a uplést na sebe pěknej průšvih. Heslo Hyvää and Heavy nás zvedá z mechu a nastartovává k podstatně ostřejšímu tempu.

Valíme stále na sever, chvilku klopýtáme přes kořeny, balvany a koberce hustého borůvčí, obsypaného miliony těžkých, šťavnatých plodů, chvilku přeskakujeme bažinaté strouhy, rozvodněné po včerejším lijáku, místy se nám daří sjíždět po kluzkých kořenech přímo do šedočerných bahnitých louží. Ironií osudu, když stavíme u jednoho ohniště, abychom se napásli borůvek, široko daleko žádné nerostou.
"Zelenina blbá!" nepřesně charakterizuju situaci, "člověk nemá šanci si vylepšit stravnej režim...bratře, vytas uherák!"
Krajina kolem je dokonale pustá, nepotkáváme ani živáčka. Po pár kilometrech je před námi další velký močál, v mapě popsaný jako Velká mokřina, Iso-Jänkä. Tato bažina je na rozdíl od své předchůdkyně dokonale neprostupná, naštěstí se jí teď zřetelná stezka obloukem vyhýbá.  Srdce bažiny tvoří veliké bahnité jezero s plovoucími mechovými ostrůvky. V zatravněné části bažiny trčí z rašeliny mrtvé stromky, udušené kyselou a mokvající půdou. Tunturi kolem se snižují a ustupují dál od řeky.
Dorážíme na místo, kde se podle mapy větví stezky při březích řeky. Mapa je zde velmi nepřesná, pranic neodpovídá realitě. Jedinou možností, jak pokračovat dál, je po kládě přejít velký a hluboký přítok a prodírat se mokřinami dál. Jsme trochu jinde, než bychom dle mapy měli být, ale neztrácíme klid, jinudy to prostě nejde a stezka je jasně vyšlapaná, vedoucí správným směrem.
Lesem, posetým kapitálními křemenáči, se dostáváme k dravému potoku, razícímu si cestu značně rozbahněnou loučkou. Na jejím konci vidíme donekonečna se táhnoucí drátěný plot, sobí ohradu. I v této divočině je třeba počítat se známkami lidské civilizace. Podobně, jako jinde v Saamieatnanu, včetně toho norského v okolí Guovdageaidnu, může cestovatel nalézt sobí ploty, ohraničující obrovská území, třeba o rozloze stovek čtverečních kilometrů. Ploty ohraničují revíry jednotlivých sámských sobařských rodů, které jsou v současnosti majoritními vlastníky půdy a obrovských sobích stád. Zejména ve Finsku mají chov sobů pod kontrolou velké rody, které odpovídají skoro monopolním korporacím. Takové rody jsou velmi bohaté, jejich majetek čítá desetitisíce sobů. Samozřejmě, že se zde najdou i menší vlastníci, ti však třeba mají svá stáda v pronájmu. Velké sobařské rody, živící se stále polokočovným způsobem života, sledujíce migrační tahy sobů, ohrazují si plochy v rozloze několika českých krajů, staví zde koridory, snaží se zabránit nekontrolovanému pohybu sobů a míšení stád. Asi to má svůj smysl, neboť krádežím sobů se nikdy nedalo moc zabránit a navíc, Sámové jako takoví byli k této "kriminalitě" odnepaměti velmi tolerantní. Podle filosofie Sámů patří vše, co se pohybuje v přírodě, všem. Natrefíš na utěšené sobí stádečko a podaří se ti jej zahnat do tvé ohrady, i když sobi mají na uších vyříznutou konkurenční značku? Nevadí! Je to problém majitele, že si stádo neohlídal, je to tvoje umění, že ses stáda či jednotlivých kusů v něm uměl zmocnit. Krádeže sobů jsou tak vždy okrajovou záležitostí, neboť sob je natolik svobodomyslné a rozlítané zvíře, že se málokomu podařilo zmocnit se významnějšího počtu těchto zvířat a odvést si je na své území. Spíše se jednalo vždy o to, že si nějaký sobařský "příštipkář", který vlastnil pár desítek kusů, nahradil z cizího stáda pár zvířat, jež mu uhynuly, utekly, nebo byly naopak odcizeny jemu.
Pravdou je, že vlády států, na jejichž území žijí Sámové, měly s touto filosofií vždy problém a nemohly pochopit, že Sámové tyto krádeže tolerují a odmítají být za ně potrestáni. Starostové okresních měst, většinou Nesámové, podnikající marné represivní snahy, bývali často překvapeni, že ani poškození majitelé sobů nelpěli na potrestání zlodějů . Nevedlo to nikam, Sámové mezi sebou věc vždy nějak vyřešili sami a nedávali autoritám příliš šancí převzít za aktuální situaci zodpovědnost. Policie a orgány místní správy byly a jsou tak zde často bez práce, protože Sámy, kteří, jak jsem již popisoval, v přivlastnění několika sobů či v ulovení pár rosomáků či medvědů ze státních lesů nevidí žádný problém, by nikdy nenapadlo přivlastnit si nějakou "mrtvou věc" , tedy například peníze, šperky, odložený batoh , cenné předměty technického ražení a podobně. Toto je pro severní domorodce krádež se vším všudy, věc, kterou do kraje zavlekli "jižani", věc, která pachatele vystaví věčnému opovržení a zatracení. Kriminalita, pokud si odmyslíme logicky ospravedlnitelné pytláctví či kradení sobů, je v těchto končinách stále blížící se nule.

U potoka, kde si Pláča stěžuje na stále větší množství vody v botách, stále častěji vnořených do močálu, sbíráme tři mladé, zdravé křemenáče a dopředu si je již krájíme do ešusu, abychom při dosažení Jyrkkävaary neztráceli čas s přípravou pokrmu. Brodíme potok a přilehlé bažiny, které jsou průchodné dosti pofidérně, k obrazu divoké zóny národního parku. Poutník zde nenalezne žádných hatí, či povalových chodníčků. Buďto tu není vůbec nic, nebo je do bažiny pohozeno pár shnilých kluzkých klacků, po kterých se dá přejít sice ne suchou nohou, ale zase to není na utopení, neboť klacek rozloží tvou váhu a nepropadne se s tebou nadobro do bezedných hloubek. Občas ovšem je tak shnilý, že se pod tvou botou rozpadne a ty si musíš pomoci, jak umíš a to dosti rychle, než se stihneš utopit. Obecně doporučuji mít v ruce dlouhou hůl, větev, která ti slouží jako balanc podobně jako provazochodci a když je klacek v bažině shnilý, můžeš svou hůl rychle hodit pod nohy, stoupnout si na ní, přejít ožehavé místo k dalšímu klacku a ten svůj zde zanechat poloutopený jako náhradu, než časem shnije a další blázen, který se tudy prodírá, jej nenahradí svým vercajkem.

Jsme již u sobího plotu. Musíme celkem obdivovat stavitele těchto plotů, které prosekávají široširý kraj močál nemočál, skála neskála. Obehnat bytelným drátěným plotem, s velkýma okama, kterými se ovšem sob nesmí protáhnout, kraj o rozloze Jižních Čech, je práce pro vraha. Čas od času (tak po jedné, dvou porokusemách) je v plotě umístěná branka, tvořená několika příčnými břevny, zasunutými ve vidlicích, jež tvoří kůly branky. Člověk, na rozdíl od soba, po chvíli přemýšlení dokáže odhalit princip branky a ježto na rozdíl od soba má ruce, může břevna, tvořená tlustými větvemi, vysunout ze své pozice a uvolnit si tak dostatečně velkou díru pro průchod. Poté vrátí břevna zpět, zatarasí otvor a může jít dál. Sob tohle jistě neumí a je nucen zůstat ve svém fešáckém obřím vězení. Člověk ovšem s trochou obratnosti může překonat sobí plot i mimo branku, když podloží nejnižší drát vzpříčeným klackem, nadzdvihne jej co to dá a plot jednoduše podleze.
Na druhé straně sobího plotu, který jsme překonali brankou (což signalizovalo, že jdeme správně, neb branka byla zakreslena i v naší mapě) nalézáme v bahně stovky sobích stop, zřejmě tudy táhlo stádo, které plot zarazil. Bohužel, na živé soby máme smůlu. Loni mi Finové tvrdili, že červenec je nejhorší doba na spatření sobů, kteří jsou všichni v nepřístupných tundrách či na břehu moře, konec srpna je však snad ještě horší. Sobi jsou podle mého v tuto dobu převážně v péči sobařů, kteří je nadhánějí do ohrad k podzimnímu značkování. A to nám zatím uniklo. Zde jsme však museli propásnout veliké stádo jen o fous, neboť stopy jsou zřetelné, čerstvé a pokračují dále po čím dál rozbahněnější a členitější pěšince směrem na Jirku, po pěšince, o níž nepochybujeme, že mnohem více slouží právě zvířatům, než lidem.
Cesta je teď velmi členitá, neboť jsme se odchýlili od toku řeky a vnořili se do pahorkatiny, rozbrázděné údolními močály a porostlé borovým pralesem. Jyrkkävaara je asi 4 km východně od dolního toku Muorravaarakky a okolo 3 km jižně od Suomujoki, té samé řeky, která nás provázela první dva dny trekku. Řeky, která objela ze severního směru  tundrové pohoří v čele se Sokosti a docela se těšíme na zítřek, abychom seznali, jak zmohutněla.
Nalézáme se v nížině, rozhodně však ne v rovné krajině. Všude kolem nás jsou pralesem porostlé suché vršky, tvořené skalkami, mezi vršky se rozprostírají zrádné močály. Tupa Jyrkkävaara je již takřka nadohled, před námi se tyčí vysoký kopec (slovo "jyrkkä" znamená ve finštině "příkrý, drsný, ostrý"), ale ještě než se dostaneme na jeho úpatí, musíme přebrodit vydatnou bažinu, tvořící se za dolním ze dvou potokem propojených jezer. Stezka si zde vybírá oddechový čas. Nezbývá než se vyzbrojit klackem a pustit se napříč bažinou. Je to celkem o hubu, neboť větve proložené bažinou jsou obrovsky shnilé, kluzké a neudržet na nich rovnováhu by znamenalo si pěkně zkomplikovat v hlubokém močále život. Přechod mokřiny zabírá pár dlouhých a horkých minut. Konečně jsme již oba za tím a před námi je jen vršíček, na jehož temeni sedí útulná, sympatická a zcela opuštěná tupa.
Přicházíme k ní a musíme si velice medit. Tupa není úplně standardní, má sice otevřenou i uzamykatelnou část, ale jenom jeden vchod, do jakési síňky, ze které se dá jít do otevřené části. Před hlavním vchodem je široká, zastřešená veranda. Tupa je úplně prázdná. No není divu, když její dosažení je vinou bažin, které ji obklopují, velmi náročné. Listujeme v návštěvní knize, která je na rozdíl od svých kolegyň v jiných tupách velmi řídce popsaná. Pravda, naleznou se tací, kteří zde v mrazu -32 C trávili letošní Silvestr, ale všímáme si, že celý květen a kus června tady nebyla ani noha. Je to způsobeno bezpochyby tím, že v tuto dobu, kdy taje sníh, jsou místní bažiny tak nasáklé, že se prostě nedají přejít. My jsme tu v nejsušším období roku a měli jsme s močály také značné problémy. Poslední zápis v tupě je 4 dny starý, jde o finskou dvojičku, která zde v knize popsala a nakreslila výskyt jakéhosi prazvláštního hmyzu, kterému říkali "bažinný medvídek", "pikkusuokarhu", nevím, jestli jde o oficiální název, ale v každém případě jde o prý 4 - 5 cm velikou můru, s chlupatým tělem (možná proto ten medvídek), s červenou hlavičkou a černozlatým zadečkem. Zajímavé. Potkat takovéto stvoření někde v tropech, asi bych se dosti zděsil.
Jsme trošku zklamaní jedině z toho, že zde asi před 3 týdny byli jacísi Češi. "Zlatá medaile", národní prvenství v dosažení tupy, nám opět smolně uteklo, i když jsme se značnou satisfakcí zde nenašli signaturu Radovana Kunce.
Pláča vaří křemenáče s těstovinami, já obhlížím okolí. Tupa, krom toho, že je svou architekturou příjemná, leží na velmi odlehlém, ale krásném místě. Les v jejím okolí je suchý, světlý a milý. Smolné borovice jsou občas prostřídány uzlovitými břízkami. Za tupou, směrem východním, se rozkládá horní jezírko, zdroj vody. Toto jezero ale není bažinaté, má skalnaté dno, voda je tedy čistá a čirá. Na protějším břehu se zdvihá z hladiny "Jyrkkävaara", příkrý skalnatý vrchol, porostlý černým, divokým pralesem.
Po jídle na nás padá euforická atmosféra, vyvolaná blížícím se koncem trekku. Hranice s Ruskem již nejsou daleko. Ukazatel u tupy sice tvrdí, že Raja-Jooseppi je odsud jen 10 kilometrů, ale to nemůže být pravda, asi je to jen vějička pro poutníky, podle mapy, jež je s jedinou výjimkou (dnes u křižovatky stezek u Muorravaarakky) velmi přesná, jde o nějakých 17 km. Dovolujeme si trochu bilancovat, projíždíme mapy a uvědomujeme si, jakou že to vzdálenost již máme v nohách. Pláča je rovněž fascinován faktem, jak je daleko od domova. Ono to člověku ani nepřijde, když se honí pralesem, tundrou a bažinou. Rozhodně zde nezažíváš nějaké tísnivé pocity, které mnoho cestovatelů pozná, když dorazí do cizích měst, jejichž odlišná mentalita mučivě zrodí pocit stesku po domově. Tady, na Jyrkkävaaře, si připadáš trochu jako na Šumavě, u Čertova jezera, jen lidi, ti tu nejsou žádní. Ale borový les, vůně smůly v pozdně odpoledním slunci, občasné zabzíknutí mušky, to vše ti přijde známé a osvědčené, jako doma. Když se ovšem podíváš na mapu Evropy, uvědomíš si, kde to vlastně jsi! Polární kruh se točí hluboko na jihu, naopak hrozivě blízko je černá tečka s popiskem Murmansk... je to nejbližší velké město odsud, mnohem blíž, než finské Rovaniemi. Mapa Evropy zde pamatuje jen na hnědou skvrnu, jíž vévodí nápis Sokosti. Tak až sem, na samou výspu Evropy, kousíček pod magický 70.stupeň severní šířky, nás osud zavál...
Večer cítím, že mě zase v prostorách tupy pálí obličej a ruce, už na to fakt nemám. Myslel jsem si, že potíže trochu opadly (přece jen, v lesnaté krajině, kterou jsme dnes procházeli, nebylo toho sluníčka tolik) a že konečně strávím noc v tupě. Ne, nejde to. Stavím si tedy moskytiéru přímo na verandě, abych ochutnal aspoň něco z feelingu stařičké chaty. Noc bude dnes velmi chladná, je zcela jasno, bezvětří, na bledé nebe šplhá měsíc v úplňku. Jdu tedy na chvíli do tupy, celkem uškobrtaný se válím na palandě a poslouchám Pláčovo líčení z mládí, kdy fungoval jako člen skautského oddílu, pod přezdívkou Chloupek.
Musím říct, že mu celkem závidím tak idylické dětství. Ne, že bych byl nějak jako dítě šikanován. (pominu-li fakt, že mě tak ve třinácti, čtrnácti má přísná a úzkostlivá babička o prázdninách vždy nařizovala večer "hlídat hnůj" - tedy zevlovat mezi komáry při páchnoucím kompostu, který ovšem často rozrývali rybáři kvůli šťovkám a červům, nechtěje ta dobrá žena ani zbla přijmout fakt, že jsem čerstvě, bláznivě a osudově zamilován do černobrvé a lepými tvary oplývající Hanky Š., které ovšem nemůžu nabídnout takto společně strávit vlahý letní večer...) Měl jsem spíše na mysli rozdíl v letech, generační propast 5 let, jež mezi Pláčou a mnou v tomto kontextu zela jako Macocha. Zatímco já musel jedny prázdniny strávit na Letním pionýrském táboře (bláhově jsem se tam těšil, neb jsem si chtěl odpočinout od služeb na hnojišti), na táboře, kde bujela zvůle alkoholuchtivých oddílových vedoucích, šikana mentálně i fyzicky slabších kolegů, musela se zde nacvičovat spartakiáda a jediným povyražením byl noční tajný lov raků s těmi málo normálními lidmi, co zde byli (se zbytkem jsem se denně více méně úspěšně rval, abych přežil), PPP zažil vpravdě setonovskou výchovu v lásce k přírodě a umění v ní přežít. Jsem fakt divák, když Pláča líčí neuvěřitelné několikadenní bojové hry o přežití, tak podobné zasvěcovacím rituálům "primitivních" národů, kdy se z chlapce stává muž. Jen s kudlou, celtou a polní flaškou vody se pustil mládenec do divokého lesa a tři dny se, v dešti, větru či slunci musel starat sám o sebe. Musel umět 24 hodin mlčet, musel umět v dešti rozdělat jedinou zápalkou oheň, určit svou polohu pomocí busoly a mapy, musel si vlastníma rukama vybudovat zemljanku, prostě vše, co se mu dnes tak hodí v divoké krajině dalekého Severu...
Poslouchám a se závistí si říkám, jak jsem vyžral ten debilní komunismus, navíc v odlidštěné , přitom přelidněné Praze. Ach jo. Jestli budu mít jednou dětí, udělám vše pro to, aby jejich prvním opravdovým přítelem byla příroda, les a ony samy. Pokud ovšem ještě nějaká příroda u nás zbyde, neb se do manželského svazku zatím výhledově nehrnu...Lásku k přírodě, u mě nyní tak silný a stálý cit, jsem nezískal kolektivizační výchovou (ano, na táboře jsme sice měli "puťák", ten však spočíval v 10 km organizovaného pochodu pod vedením opilého sadistického vedoucího na jakousi hnusnou louku, odkud jsem chtěl v noci zdrhnout a už se nikdy nevrátit), ale vybojoval jsem si ji sám, někdy po pětadvacítce, kdy jsem zjistil, že poflakování po putykách, rockových klubáčích a na vysilujících alkoholových čundrech sice zní mým uším stále jako libý protest, ve skutečnosti však jde o slepou svážnici do pekel prázdnoty, sebezničení a negace jakéhokoli vyššího smyslu života. Jo, v tomhle boji jsem sice vyhrál, ale není už kurva trochu pozdě?
Únava, vyvolaná tímto přemýšlením, mě zmáhá, že slyším Pláčovo nadšené líčení jeho souznění s přírodou kdysi ve skautu zní jen jako kulisu k vlastním, polosnovým vizím. Omlouvám se tedy a jdu ven spát, pod moskytiéru na verandu. Na kraj padá černočerná tma, rušená jen svitem vycházejícího úplňku. Je zima, teplota padá pod 5 C. Zjišťuju, že můj kdysi výborný spacák už zdaleka neplní svou funkci, avizovaných extrémních -11oC zní jako fraška. V noci mě budí jakési světlo, které jako by prostoupilo stěnami moskytiéry a zaplavilo vnitřek stanu podivnou, přízračnou září. Probouzím se a nejprve si myslím, že na tupu přece jen dorazil nějaký osamělý trekkař, jež si baterkou svítí na moje nocležiště. Až po chvíli mi dochází, že to měsíc, v dokonalé křivce úplňku vystoupil nad nejvyšší větve sosen a zaplavuje pustý kraj severovýchodního Laponska svým stříbrem. Lezu ze stanu ven, tahle noc patří duchům.
Venku je světlo, jakoby utkané ze závojů měsíční princezny, která ve lkaní měsíc co měsíc vychází z černé jeskyně, pláče pro svého slunečního milého, se kterým se nikdy nesetká. Stromy vrhají síť předlouhých stínů, jakousi pavučinu, kde splývá rozhraní mezi světlem a tmou, kde se kontrasty stírají a skutečné tvary věcí mizí a jsou nahrazeny pohádkou severské, chladné noci. Usedám k jedné bříze, mnu v ruce její kůru a slyším, jak stromy mluví. Ocitám se na sněmu stromů. Nejprve nerozumím té zvláštní, vnitřní řeči, ale pak začínám chápat, nevěda sice, zda spím či bdím, důležité však je, že rozumím.
"Brzo přijde podzim, kratičká doba barev, čas, kdy semena z mých šišek překryje peřina listí tvých, břízo!" šeptá borovice kousek ode mě a bříza něžně odpovídá svými tenoučkými, křehkými větvemi, které rozechvívá, napojena energií smutné princezny Měsícovny. "Tak tak, jako každý rok, dám zemi list, ty jí dáš svoje jehlice. I vznikne půda, která přikryje naše děti. "
"A napadne sníh, zem sevře mráz a my půjdeme spát" odpovídá jiná borovice. "Už se nemůžu dočkat, jsem unavená z těch nekonečných dnů půlnočního slunce, kdy míza kolotala našimi cévami jak vařící olej, kdy život kolem nás kypěl, kdy voda z bažin hřála a rodila miliardy hmyzu, kdy naše matka příroda pospíchala, aby dohnala dlouhý spánek zimy."
"Ale mráz přijde, třeskutý, který loni roztrhal naše kamarády."
"Neboj se ho, vždyť my přece nikdy neumřeme! Mráz roztrhal kmeny, ale na jaře z půdy vyrašily naše nové děti. Tady to je náš kraj, můj, tvůj, jalovců a krsků. Sem člověk nesmí, sem nikdy nepronikne. A dokud lidi budou jako tady ten, co se o mne opírá, který si suchý kmen najde, aby se v zimě jen ohřál a poputuje zas dál, rovnováha zůstane a my nezemřeme. Ne mrazu, ale lidí se boj, lidských technologií, vynálezů, silnic, aut a továren...ty přetnou náš kruh života. Oni přece nevidí celou planetu shora jako my umíme, oni nevidí, že to již není modrý živoucí zázrak, ale nemocná umírající koule, zahlcena nákazou člověčího druhu. Oni nevidí, že jejich silnice spoutaly Zemi jako sítě jedovatých pavouků, oni netuší, že rozparcelovali les, trávu a svah na čtverce a lichoběžníky, že oni překřtili poslední zbytečky našeho království na národní parky, že vystavěli smrdutá a betonová, mrtvá města a osady všude, kde to jen trochu šlo, vystavěli ploty a vymysleli peníze, kterými oprávnili svůj pohyb mezi nimi a zakázali nejen sobě, ale i zvířatům ty nesmyslné ploty překračovat...Oni nechápou, že ty ploty a bariéry jsou směšné, že v přírodě fungovala již před nimi jednota a celistvost. Nevidí, že války, které rozpoutávají, jsou při pohledu shora jako akutní infekce naší kůže, ony sice přejdou, jedna strana porazí druhou, ale my, příroda, tam už znovu nebudeme umět žít. Boj se lidí, břízo, užívej svého života, své jedinečnosti, protože se bojím, že naše děti budou slabší než my a tak dál a dál, že to už není kruh, ale spirála, rozbíhající se ven a rozmělňující naši energii...
"Ale člověk tady nebude navěky. Zničí se sám a na zemi zbude mrtvá poušť. Ale stejně jako kdysi, když ještě lidé nebyli, zůstane voda a vzduch, nejprve otrávené, ale až je nebude mít kdo dále ničit, pomalu se vyčistí. Města lehnou v prachu, silnicemi prorazí šlahouny křoví, jaderný odpad se rozpadne, plastická hmota se rozloží a povstane nový život. A my už nikdy lidem nedovolíme se znovu narodit..."

Sedím, opírám se o břízu a chvěju se. Poslouchám a rozumím, do očí se mi ještě umí drát slzy: "Omlouvám se vám , stromy, promiň, moje přírodo! Ale já jsem s vámi, jsem na vaší straně. Jsem ale tak malý, tak bezmocný..."
"Nejsi", odpovídá borovice. "Rozumíš nám, slyšíš nás. Nejsi už člověk, jsi strom. Trpíš s námi a nakonec tvoje duše splyne s naší."

Hlasy stromů umlkají, vše se slévá v jakémsi měsíčním jiskření. Dívám se tmou na sever, tam, kam zítra povedou naše kroky. A najednou cítím strach, prázdno a vztek, cítím cizí, silnou moc, tak odlišnou od přesmutné, však tak milé písně stromů. Cítím, před námi číhá zlo.

Zvedám se, omámen tímhle divným živým snem, vracím se do stanu spát.

Probouzí mě zima úsvitu. Lezu ze stanu ven. Pohádka noci je pryč. Tvary ztratily svůj měsíční přízračný náboj, stromy ztratily schopnost hovořit. Vyloupávám z plata další antibiotikum a zapíjím jej vodou. Cítím, jak se mi zvedá žaludek, který už nemůže přijímat další dávky. Cítím se ztracený, osamělý a při vzpomínce na noc naivní a slabý. V platu zůstává ještě 5 tablet a já cítím, že už nepozřu ani jednu. Při představě, že bych se měl nasnídat, se mi chce intenzivně zvracet. Rozhoduji se antibiotika nedobrat, už nemůžu dál. Kůže mě pálí, hnisá a mokvá v krvi. Říkám si - prodiskutuju to s Pláčou, snědl jsem už 55 tablet, nemoc už musí být zastavena! Přemáhám se a dělám snídani, ale jídlo do mě vůbec neleze, mám pocit, že se v příští vteřině pobleju. Vím ale, že musím jíst, že nás čeká další náročný den na cestě. Nikam se mi ale nechce, ještě jednou bych chtěl vrátit noc a hovořit se stromy, naposled, a pak zabalit svou mrzkou a nicotnou existenci v této podobě. Doufám jen, že se parťák v tupě dobře vyspal a brzy mě nakazí svou dobrou letorou.
"Tak co noc, bratře?"
Pláča si mne oči a říká:
"No kamaráde, tahle tupa má jednu chybku, jinak tohle místo hodnotím ovšem jako nejlepší, kde jsme nocovali! Ale...okýnko ven, ten větrací průduch, má prasklou moskytiéru! V noci sem nalítalo děsivý množství komárů...no nediv se, vždyť všude kolem jsou bažiny...moc jsem se teda nevyspal, každou chvíli bzzzzíííííí, lup! Komár zahryzlej v ruce, v ksichtě...Byl to úplnej přízrak, sotva jsem zabral, bzzzzzííííí! No nakonec jsem vytuh, ale těch sviní bylo...No zabil jsem snad všechny. Hele, ale sranda, co se mi nestalo! Spim, najednou bzzzzzzííííí, lup! Poslední komár po smrti. A mě se v tom snu najednou objevila před vočima obrazovka a na ní bylo napsáno: GAME OVER! Počet komárů: 53. Počet náletů: 214. Počet mrtvých komárů: 53.

A dobrá nálada je zas tady. Díky!

Diskutuju ovšem s kamarádem situaci ohledně antibiotik. Pláča mě podporuje v názoru, že jsem už sněd tolik tablet, že pět nedobraných nemůže nic vyřešit. Mám se prý na to vykašlat, neboť je vidět, že moje tělo už nepřijímá další, to by prý mohl být ještě větší problém, mohl bych zkolabovat. "Navíc," dodává, "nechci tě nějak strašit, ale vypadáš příšerně! Neber to svinstvo už, v Ivalo si sežeň mast na spáleniny a věř, že to není navždy, že do tejdne jseš zas na svým. A vem si, třeba se ti, až se ti ksicht zahojí, pod nim vyloupne úplně novej obličej! Přijedeš domů a všichni budou řikat - co je to za frajera! Ženský se ti budou plazit u nohou, ale ty se na ně vysereš, najdeš Martinu a řekneš jí - tak jsem holka tady, a tohle je teď odměna za naše utrpení..."

"Tak jo." vydechuju úlevně. Představa, že už mi nebude teď špatně od žaludku, že po dvou dnech, kdy účinky antibiotik z těla vymizí, se už nebudu muset balit do mikin, rukavic, šátků, nebudu se muset bát slunce, budu moci svobodně chodit po světě, ta vize, že si potřu obličej a ruce mastí a cáry shnilé kůže se odloupnou, nahrazeny novou zdravou kůží, mě zaplavuje euforií a uvolněním. Konec útrap!

Je čas vyrazit. Sděluju Pláčovi cosi o dnešní noci, důraz však dávám na ten divný pocit úplně na konci, na tu předtuchu, že před námi číhá něco velmi zlého. Zíráme do mapy a najednou nabýváme děsivé jistoty. Necelé 3 kilometry odsud na sever se rozkládá zlověstná bažina, protáhlá na několik kilometrů, v mapě hustě modře šrafovaná jako neprůchodná, či těžko průchodná. Název potoka, jež jí tvoří a protéká hovoří za vše. Pahaoja. Zlá strouha. Jméno ďábla, odporného páchnoucího skřeta, pána všech severních bažin, který pranic nezná lásku a dobro, jen slídí, koho stáhnout k sobě do čpavé nicoty. Kamenný dědek je sice drsný a nelítostný pán hory Sokosti, je však fér, jen chrání své království. Pahaoja, duch močálů, však nemá srdce. A nám nezbývá nic jiného, než navštívit jeho hrůzné království, pokořit jej, přejít jej na druhou stranu. Čin, na který si málokdo troufnul. Cesta do samého nitra zla Saamieatnanu je před námi.

Pláča vraští tvář, pečlivě upevňuje návleky z voděvzdorné hmoty až nad kolena: "No jestli je to tak, chápu, proč na Jirkovi bývá tak málo lidí! Řehole!"

Vyrážíme. Členitou cestou v dobré náladě míříme strží na sever, svírají nás skály a vršky po obou stranách, na dně morény a vyschlá tundrová jezírka. Brzy jsme však na místě. Les končí a před námi se otevírá na pohled příjemná, zelená louka, lemovaná milým březovým hájem. Louka se táhne v protáhlém směru do nekonečna. Není to ovšem louka, to je nám jasné, mezi stvoly travin stojí smradlavá, hnědá voda. Asi po sto metrech tu je zase les.
"Tak co, bratře?" krčí nos PPP.
"No nevim," odtuším, oči zabodnuté v mapě. "Podle mě tohle ještě není pravá Pahaoja, jen jeden její výběžek. Až tam, za tím lesem, je ta neprůchodná bažina s potokem. Myslím, že ale musíme jít do toho, jak vidíš, nikudy se to obejít nedá! A mám strach, že kdybychom to obcházeli, že se můžeme ztratit, protože ta pravá hrůza je ještě dál, třeba bysme vpochodovali přímo Pahaojovi do náruče a šmytec! Přece jen, tady je močál nejužší, tady to je směr na Suomujoki, na Pepika!"
Bereme do ruky hůl a zkoušíme pevnost bažiny. Hůl zcela hladce zajíždí do rašeliny asi na dvacet centimetrů, pak přece jen propustnost mokřiny trochu zarážejí kořeny močálních trav. Najednou nemám žádný strach. Upevňuju si návleky a říkám si, nic horšího než smrt se nám nemůže stát. Vzpomínám na své vize z noci. Jsem strom, ne člověk. Strom se v bažině neutopí. A kdyby, narodím se znova, líp to všechno vychytám. Mumlám tajnou modlitbičku a vyrážím, v těsném závěsu za mnou Pláča. Všímám si jakýsi pseudonáznak stezky, resp.  v určité linii jsou špičky trav jakoby ohnuté, tudy jistě již někdo (aspoň sobi) šel.
Čvacht! Bahno se otevírá a do vzduchu se v bublinkách uvolňuje amoniak a metan. To již však moje noha vybředá a druhá jistě skáče na vrchol malého travního drnu. A další přískok! Půjde to! Pomáháme si holí, vidím, že Pláča kopíruje moje kroky a volá :"Bratře, neznáš bolest! Jdeme do toho!" Jako v horečce, našlápnutý adrenalinem, zdolávám celou strouhu a po pár minutách už oba jsme v bezpečí eskeru, porostlého březovým lesem. Ptáci zpívají, sluníčko svítí a celá tahle nádhera sytě zelené bažiny, bílých kor bříz, žloutnoucího listí, zlatého slunce a opojně sytého kobaltu oblohy je... je jen vábničkou, strašlivou iluzí, kterou jako úskočnou lest vyvolává hrozivý duch Pahaoja, aby nalákal nic netušící poutníky do záhuby a ty tušící přesvědčil, že vůbec o nic nejde...Esker totiž končí a před námi se otevírá široká pláň mrtvé aapy, děsivá bažina, ještě o odstín sytější a zelenější, než ta právě překonaná, což znamená, že je před námi neprostupná Pahaoja, s rašelinným potokem uprostřed, příšerný močál, třasovisko, které musíme překonat, jinak tady na tom úzkém výběžku pevné země shnijeme do konce světa dní. Na druhý konec, kde začíná přívětivý suchý borový les to není na tomto místě zas až tak daleko, ale po byť náznaku stezky ani stopa, tady už nejsou ani ty ohnuté stvoly trávy, jen nedozírně podlouhlé údolí Pahaoja, brčálově zelené a lákající a my nevíme kudy a jestli, víme jen, že musíme.
Chvilku bloumáme po eskeru, jestli nenajdeme někde drnoviště, náznak stezky, ale marně.
"Hyvää and heavy!" zní bojový pokřik, při kterém, jak aspoň doufáme, ztuhne Pahaojovi, tomu zákeřnému skřetu a smrtonoši bahno v žilách na suchou drť a my budeme tak, pod ochranou ducha Sokosti, moci projít dál. Do duše se nám však vkrádají pochyby, Sokosti je odsud předaleko, a tady jsme v samém království aapy, v příbytku jejího vládce.
První skoky v močále se podobají ještě průchodu předchozí bažinou. Zapíchnout hůl, očima vybrat silnější trs trávy, jež může pod povrchem tvořit malý drn, skočit, přenést rychle váhu na hůl a hbitě ji zapíchnout do bahna před sebou.
Čím víc se však blížíme k srdci rašeliniště, tím víc to je o hubu. Země se začíná pod našimi skoky nezřetelně, přesto však neodvratně houpat. Na čele mi začíná rašit smrtelný studený pot, pálící ve znetvořené kůži. Adrenalin sice funguje, je to podobné jako kdysi v Norsku, když jsem při cestě na hraniční hyttu Rago po břiše plazil přes sněhový splaz nad rozvodněnou vodopádovou řekou, tehdy šlo taky o život. Jsem v jakémsi transu, rozhodnutý buďto přejít, nebo zdechnout, nikoli však se vrátit. Koncentrace, napínaná v tom nervovém vypětí,  na jednu chvilku trochu povoluje a to se mi málem stává osudné. Mám pocit, že napravo od sebe vidím kousek dál pár velkých drnů a tak k nim mířím. Prostor mezi mnou a drny je však rozhoupaná slať. Zjišťuji to, když se mi noha boří po koleno do bahna hned při doteku s povrchem a já zoufale ztrácím , doslova a do písmene, půdu pod nohama. Močál zasmrdí a mě v jedné vteřině proběhne před očima scéna z dílu "Bestie" z cyklu "30 případů magora Zemana", jak zlodějský imperialistický slouha lákal emigranty na Šumavě do bažin a jak v nich taky zařval, jaká to musí být hrozná smrt.
Dosud netuším, jak se mi povedlo zapojit všechny instinkty, zadní nohou bleskově ucuknout na původní drn, zapřít se holí a vytáhnout z bažiny s velkým mlasknutím nohu, po koleno obalenou v hnusném, čpavkovitém blátě.
Třesu se a abych zahnal strach, volám: "Vole, tudy to nejde!"
"Taky vidim!!! Ty vole, co děláš? Já už tě viděl v bahně!"
Možná jsem idiot, možná v takových chvílích nemyslím racionálně, ale neváhám ani vteřinu a pokračuju dál, trošku doleva, kudy to jde. Pláča za mnou volá, abych brzdil, aby mohl sledovat mé skoky (ovšem jen ty vydařené) Pahaoja, centrální potok, který se svým nehmotným jmenovcem tuhle hrůzu způsobil , je již na dohled. Slyším Pláču: "Co když to chlape přes ten potok nepůjde! Tam se nebude kde odrazit!"
"Ale jo, neznáme bolest" sípu ze sebe. K potoku se brodíme hnědými loužemi, brodíme se nad kotníky bahnem, ale ten třas, ta rozhoupanost tu už není. Všímám si, že potok, hluboký asi metr, líně, ale vytrvale proudící, má pevné, písčité dno. To je dobré znamení. I kdyby byl protější břeh smrtnou slatí, dá se ustoupit, za cenu namočení po pás, do koryta, na pevné dno. Daří se mi potok s holí přeskočit, druhý břeh je čvachtačka, zajíždí mi do něj noha, ale chytám se drnu a stojím na druhém břehu. Jde Pláča. Smeká se a zajíždí nad koleno do bažiny. Naštěstí udržuje balanc a jsme "za vodou".
"Ty vole, v botách bahno jako svině, ale jo!" hlásí parťák.
Teď mi přijde, že les už je kousek, tato strana není tak široká. Ovšem není to třeba podcenit, úzká bažina může být o to zrádnější a bezednější. Maximálně se na zbylé desítky metrů soustředím, chyba z protější strany bažiny, chyba málem fatální, se již neopakuje. Konečně jsme oba na pevném břehu, tahle strana potoka byla asi jako první močál, hustá, ale průchodná. Jsme zachráněni!!!! Pahaoja skřípe zuby, šíří kolem sebe v zoufalství oblaka amoniaku. Tihle svinští panáčkové prošli!!!
Propadáme euforii v intenzitě, jako bychom vyhráli milion euro. Poskakujeme po břehu, chechtáme se, plácáme se po ramenou, řveme:
"Tak tohle je divočina, bratře! To bylo hustý!!! Východní část Kekkonena je fakt jen pro lidi, co neznaj bolest! A bolest my neznáme, tu nemáme na krámě!!! Bejt tu s náma ženy, tak je po nich!!! Jóóóó!!!!"

Zouváme si boty, očišťujeme se od bahna. Pláča s odporem zírá na ponožky, obalené černou páchnoucí hmotou, travou vytírá vnitřek bot:
"Tak tohle je teda humáč. Ty boty jsou na vodpis! Ale co, hlavně že máme Pahaoju pod kontrolou!" Pak se zamyslí a dodává: "Tohle svinstvo jen tak nevyschne! Obávám se, že Pahaoja půjde ještě pěknou štreku s náma!"
Netuší, jakým je prorokem. Ten odporný pach čpavku, který se zvedl při mém téměř posledním kroku do prázdnoty, nás bude po celý zbytek cesty provázet kdykoli, co si Pláča sundá boty...Duch Pahaoja, ta bezcitná svině, může sice podlehnout, nikdy však nezemře, nikdy svou černou, smradlavou kůži, tvrzenou v těch nejsračkovitějších bažinách světa, neprodá lacino!

<<< x >>>