RUNA ČTRNÁCTÁ
MUORRAVAARAKKA

Tato runa přiblíží pustinu východní Koilliskairy, pohovoří o popření fyzikálních zákonů. O tupě s nevyslovitelným názvem a setkání s Paavem Kauto a kolegy Bavory.Úvaha o hmotnosti finských báglů a již zcela bez úvah o 80% alpském rumu. Pokořujeme Ďáblovu bránu a neodvažujeme se pít vodu z Rajského údolí.Radovan Kunc bloudí samotný a zoufalý pustinou. Rozbor povahy Švýcarů přivolává kroužící medvědy a strašlivou bouři. Nad hrnkem rumu vzýváme rosomáka a děsíme bavorské přátele. Krysa zakousla palácového pinče.

Tam, kde cesty kraji chybí
Tam, kde měsíc oko rybí,
Tam kde Ďábel brány staví
Tam, kde přežije muž pravý
Tam, kde močál třasný láká
Tam je Muorravaarakka...

Tam netřeba znáti umu
Jak jmění do měšce střádat.
Tam třeba napít se rumu!
Tam třeba legendy spřádat!

Tam, kde v aapách žába kváká
Tam je Muorravaarakka...

Sedíme v hlubokém, pustém údolí, písečném jak mongolská poušť. Vysoko nad námi se tyčí hrůzostrašná kupole Sokosti, Hora, se kterou jsme svedli vyčerpávající, ale nakonec smírný souboj. Hltavě pijeme ledovou vodu z prameniště řeky, která se v následujících dnech proplete s našimi osudy- řeky Muorravvarakky. Sušíme propocené boty na slunci, zakusujeme uheráku a Pláča opět pokouší jednou již pokořeného boha Bezmasáka, když, nedbaje na tu nádheru kolem, líčí:
"Bratře, představ si jen, že každou zimu je u nás ples, ale ne jen tak ledajakej!"
Vida mé nikterak enormní nadšení (mým vzorem byl vždy Brandon Walsh, netančící, rozumný), rychle pokračuje:
"Takovou ožíračku a přežíračku, tos nezažil! Vo tanec tady vůbec nejde!" Uchechtne se vědoucně a dodává:
"Teda tanec to je, k ránu, když jseš nalitej...ale jinak...kamaráde, zacáluješ sedmset a máš dva dny co chlastat, co jíst, kde přespat! Je to normálně výjezd se všim všudy! Byl jsem tam loni se ženou a řeknu ti, takovou pohodičku jsem fakt nezažil. Ty hory pravý svíčkový! Obří kusy bůčku! Stejky! Kuřata tam ani nikdo nežral, to byl póvl... Finská vodka, rum, sudy piva! Jak tady vidim ty morény, tu nicotu, tak bych se picnul, když si na ten ples vzpomenu...Jenom ti doporučuju, kdybys tady na cestě ušetřil pětadvacet éček, a co to tady je, tak si je schovej doma do štrozoku a v zimě s náma vyraž! Nebudeš litovat!"
Přitakávám, že podobné hody by se klidně mohly odehrát už tady, v pustině. Ale že o tom budu přemýšlet. Hlad teda taky mám, to jo. Před náma ještě pěknej lán cesty. Vlastně ani nevíme, kam dnes dojdeme, po pokoření Sokosti jsou všechny cíle směšné, prázdné. Jisté jen je, že celý zbytek dnešního dne budeme nuceni sledovat tok Muorravaarakky. Kam dojdeme, toť otázka. Osobně jsem nabušený, síla, kterou mi Kiviukko ráno vzal, vrátila se po audienci v jeho královské komnatě. Rád bych tudíž dosáhl tupy Muorravaarakanruoktu, jež je odsud podle hrubého odhadu na mapě nějakých třináct kilometrů.
Že to nebude legrace, naznačuje pohled do mapy, jež nám říká, že zde není žádných, ani soby vydupaných stezek, jen divočina, pustina, močály a níže při toku zřejmě můžeme navíc čekat neprostupný prales. Saamieatnan se vším všudy, zde již nikterak nekašírovaný do turistické atrakce. Ještě že nás řeka povede! Parťák se k ataku na tupu nechce vyjadřovat, prý by se spokojil i s volným tábořením na nějakém pěkném místě, kde lze rozdělat oheň. No uvidíme. V každém případě je však třeba vyrazit.
"Hyvää and Heavy?" vyzývám Pláču.
Znamená to: "Jsi připraven?"
"Hyvää and Heavy!" zní řízná odpověď. Batohy navalujeme na záda a vstříc divočině nepoznané - tradá!
Ze rtů nám splývá bojová píseň: "Kdyby zůstal na světě jenom špek a bůček, nepudeme do nebe, nemají tam bůček, bůček über alles, bůček über alles..."

Začátek putování je ještě docela příjemný. Údolí krásně zezelenalo voňavými travami, ze kterých čas od času, jako památník věčnosti přírody, roste bělokorá, pevná bříza. Je to vůbec typický symbol zdejšího kraje, ta železná pravidelnost - nejvýše jsou morény, pak se objeví lišejník, potom brusinčí, borůvčí a jiné bobulí, následuje pás trávy, pás plazivých keříků březových. Poté začíná les. Osamělé, bílé břízy, pomaličku houstnoucí. První jalovec, první borovička. A než bys řekl švec, jseš v nížině, v neprostupném pralese a nevidíš zhola nic...

Pohled březovým remízkem je úchvatný, první žluté lístky, oranžový mech při vodě, bílé kmeny, zelená tráva, modrá obloha. Terén je schůdný a cesta rychle ubíhá. Kecáme, co nám slina na jazyk přinese. Stále míříme na východ, na protilehlém břehu stále mocnější Muorraavaarakky se zvedá nízký, táhlý hřeben, který až dorazíme, řeka se kolem něj obtočí a bude pokračovat na sever. To již budeme od tupy jen 4 kilometry.

Čím nížeji sestupujeme, tím složitější je terén. Valím dopředu docela nekompromisně, ale cítím, že v tom rychlém tempu se trošku skrývá jakási nepopsatelná, zvláštní úzkost, která na člověka padá průchodem touto lidmi zapomenutou krajinou. Nikde ani náznak něčeho, co by svědčilo o tom, že nejseš první člověk, který tudy jde. Co vlastně člověk jako já potřebuje, po čem vlastně touží? začínám se ptát sebe sama. Opovrhuji civilizačními vymoženostmi, ale zde, utopen v nicotě lidství, zaplaven všemocností nedotčené přírody, místo abych se veselil a jásal, podezřívavě se rozhlížím po krajině, jestli z ní náhodou odkudsi nevyskočí jakýsi strašlivý duch, visím očima na mapě jako posledním pojítku s člověčí snahou podrobit si přírodu, zírám do toho symbolu, který ovšem pranic nevystihuje realitu okolo.
Realita je vzdálena všem dosavadním představám. Ono se řekne, jít podle řeky. Ale kudy? Chvílemi se prodíráme metrovým jalovcovým houštím, chvíli poskakujeme po měkké bažině, teď se zase přes cestu staví bažinaté strouhy, jakási slepá ramena Muorravaarakky a jejích přítoků, které musíme přeskakovat na úzkých místech.
Po pravé straně se tyčí masivní kamenný vrchol Vodní hlavy, Vesipää, která však v porovnání se Sokosti připomíná jen hloupoučký krtinec.
Na jednom místě nalézáme malinkaté ohniště. Mapa říká, že jakési ohniště by tu mělo být, ale na druhém břehu, kam se již nyní nedá suchou nohou přebrodit. Navíc, ohniště v mapce jsou zakreslována jen ta oficiální, jež zbudovaly pilné ruce dělníků tundry, chlapíků od Metsähallitusu. Tohle bylo asi jen místo odpočinku nějakého podobného ztroskotance. Dáváme zde pauzičku, zpocení odháníme komáry, kteří se rojí z černých, páchnoucích bažinatých struh.
Pijeme Pláčův tang, pereme do těl vitamíny. Fyzikální zákony zde neplatí, což dokumentuje nelibá příhoda, kdy PPP vyndavá z batohu tang, ale když chce po konzumaci batoh zpět zapnout, nejde to! Batoh přetéká k prasknutí. Moment si vybírá krizi:
"Kurva, já se na to v...! Jak je to možný? Bágl má bejt teď menší a lehčí a né větší, těžší a nezapnutelnej!" Následuje několik dobře cílených kopanců.
Pamětliv mé krize ve vlaku před Rovaniemi, raději neprovokuji, čekám až se problém zadaří zvládnout a bezelstně hlásím:"Hyvää and heavy?"
Nojo, jdeme dál.

Hřbet na levé straně se stále snižuje, navíc jej přestáváme vidět dík mocným propletencům větví pralesa. V mém báglu se skrývá mohutná sobí kost, která se válela mezi jalovčím a strouhami, stranou lidských cest. Les houstne a pochod se stále zpomaluje. Muorravaarakka hučí stále silněji, mohutněji a impozantněji. Začínáme cítit únavu, spíše však tu psychickou. Osobně bych se rád dnes dostal až k tupě, neboť tato místa, pralesní a podmáčená, vyhlížejí dosti bezútěšně vzhledem ke stanování. Ač jdeme pomalu, jdeme jistě, každou chvíli by se řeka měla začít stáčet na sever.
Les se mění v neprostupnou houštinu. Motáme se s tasenou busolou podrostem a zjišťujeme, že řeka najednou úplně zmizela! Před chvílí jsme ještě viděli klidnou rozlivku v pralese, po stu metrech mezi šlahouny, břízkami, jalovcem a borovicemi však je kolem nás jen lesní šero a podezřelé ticho.
Že bychom už dorazili na místo, kde se řeka prudce stáčí? Nebo jsme také botou vyrvali jalovcový kořen a ztratili se? Věříme busole, prodíráme se houštím více na sever, podle mě se točíme dokola, ale nakonec se prales prosvětluje a my jsme zase poblíž břehu řeky. Hurá!  Řeka po dalším soutoku opět zmohutněla a zklidnila se, ale co je nejdůležitější, teče přímo na sever!
Relativní blízkost  tupy nám vlévá energii do žil. Osm kilometrů pralesem, přes ty odporné strouhy a vřesoviště, je za námi! Sakra, jestli takové bude Lemmenjoki, budeme muset dokázat, že vskutku neznáme bolest!
Les se mění na kamenité vřesoviště, přecházíme vyschlé přítoky a míjíme údolí, podle něhož by měla vést stezka Hammaskuru-Muorravaarakanruoktu.
Před námi se objevuje neznatelná sobí stezička, která nás zavádí k velikému ohništi s lavičkami a znakem Metsähallitusu! Ó díky, velký Veraldenolmai, za tuto mizivou, pro nás však veledůležitou připomínku civilizace! Napětí z nás spadá, teď již je více než jisté, že do večera dosáhneme tupy. Dáváme veget, protřepáváme unavené nohy a v mapě se značnou satisfakcí sledujeme úsek cesty před námi, značně miniaturní oproti tomu již zdolanému. Odsud na sever již pokračuje relativně vyšlapaná pěšinka, sice zbrázděná kameny a kořeny, ale přesto pěšinka. Nemusíme se již vysilovat orientováním v divokém terénu a můžeme zbytky sil vrhnout k rychlému doražení k tupě.
Cesta se na chvilku odchyluje od řeky, neboť její břeh je lemován protáhlou, značně neschůdnou aapa-bažinou, porostlou jen močálními travami a suchopýrem. O její mocnosti nás přesvědčují občasné jazýčky bahna, vybíhající nahoru. Přeskakování mokřin po kamenech a kořenech je značně vysilující. Podle řeky by to tady určitě nešlo.
Pomaličku se stmívá, pleteme nohama, žvýkáme sýr a tlacháme o ničem, jen abychom  nemysleli na bolavé nohy.
Najednou strneme v nefalšovaném úžasu. Na druhém břehu řeky, před námi, snad pouhý kilometr-dva, se za pásem pralesa objevuje neuvěřitelný přírodní útvar. Holý, vysoký hřeben tunturi, zamžený večerním oparem, je najednou proťat hlubokou brázdou, jakýmsi gigantickým příkopem, který jako by vykousla nadpozemská megakrysa v jinak relativně rovném vysokánském hřbetu. Průrva, prosvítající mezi větvemi, nemůže podle mapy být nic jiného, než Ďáblova brána, strašlivé Pirunportti, rokle, rozdělující skoro sedmisetmetrový holý hřbet hor severně od Sokosti. Pohled je to parádní, tohle by člověk v jinak oblé a ladné křivce reliéfu Koilliskairy nečekal, navíc to signalizuje, že tupa už je co by kamenem dohodil. Přidáváme tedy do kroku.
Již již jásáme, neboť na obzoru, na jakémsi palouku, vidíme zdálky cosi jako stavbu, ale je to jen jakýsi otevřený altánek. Že by tohle zbylo z tupy Muorravaarakka? No...přinejhorším by se tu přespat dalo. Ale jdeme dál. Po dalších tří stech metrech se z pralesa  konečně vylupuje chatička, prsknutá na břeh říčky, bájná Muorravaarakka! Jsme u cíle!!!!
Shazujeme batohy na lavičce a již nás vítá osamělý Fin středního věku, se kterým se i přes pokročilou únavu začínám bavit finsky. Chlapík je velice sympatický a hovorný. Zatímco Pláča vybaluje bágl a chystá těstoviny, já peru fusekle a u říčky rozebírám s mužem, jež se představuje jako Paavo Kautto, další trasu.
Paavo rozhodně nezná bolest! Vyrazil před týdnem od Pepíka (tedy z Raja-Jooseppi), ignoroval veškeré stezky a prochodil vysoké a zcela odlehlé hraniční tundrové pohoří. Přes tupu Anterinmukka, jež je odsud jen 8 km na východ, se dostal sem. Má namířeno na jih, k bažinám při Luirojoki a pak do Kiilopää.
Během konverzace se z lesa ozývají lidské tlumené hlasy. Tak nakonec i tady bude zřejmě společnost! Brzy, v houstnoucím šeru, docházejí od severu dva mladíci, ve kterých brzo poznáváme Němce. Seznamujeme se a je jasné, že taková společnost, jaká se tu dnes sešla, bude rozhodně příjemná - ani jeden z nás totiž nikterak netouží po mlčení- a v takovéto odlehlé přírodě, na hony vzdálené turisty prošlapané západní části, si je vždy o čem povídat!
Klucí německý, Andy a Jörgen, pocházejí z Mnichova. Andy má na patě obrovský puchejř, protože je začátečník a na cestu si vzal nerozšláplé boty. A to je v příštích dnech čeká hrozivé Sokosti!
Pláča se ujímá líčení půvabů této sámské velehory, což Němcí kvitují zděšenými pohledy. Já mezitím s mapou sedím na lavičce a protože na zítřek plánujeme volnější den, nechávám si poradit od zkušeného harcovníka Paavo Kautta ohledně zítřejšího výletu. Ve hře jsou dvě varianty. Jednak Anterinmukka, která je výjimečná tím, že při ní stojí otevřená sauna, jednak ovšem i výlet na západ, do tundrových hor, přes Pirunportti, děsivou a nádhernou Čertovu, či chcete li Ďáblovu bránu.
Tento nápad se mi líbí víc. Jednak mi to nedá, na vlastní nohy, oči a duši projít tímto naprosto neuvěřitelným útvarem, jednak tato brána otvírá cestu k těm nejlibočudnějším pochystávčičkám, které park Urho Kekkonena nabízí a o kterých s takovým zápalem hovořil kamarád-beduín Antti. Jmenovitě jde o pleso Paratiisikuru, černé jezero v hluboké strži mezi pustou tundrovou pouští, jezero, jehož vody prý oživují jinak monotónní tundru záplavou šťavnatých lučin na jeho březích, hluboko propadlých v reliéfu. Líbí se mi navíc, že za Ďáblovou branou leží Rajské údolí. Dále, kus na jihovýchod, ústí z náhorní planiny dolů další libová strž, Sněžná rokle, Lumikuru, pod níž pramení potok, který nás zase přivede zpět, k Muorravaarace. Jde o nějakých dvanáct kiláčků, sice se značným převýšením, zato však bez báglů. Je myslím rozhodnuto. Paavo mi ukazuje na mapě kudy a kam a já se začínám na zítřek velice těšit.
Jídlo, posezení v chatě. Klucí německý mají naše sympatie. Neuniká nám totiž litrová, stále skoro plná láhev přesilného, osmdesátiprocentního rumu STROH, kterou panáčkové nabízejí k dispozici. Tak tohle je ta pravá odměna za naše dnešní náročné plahočení! Alkohol v krvi, o tom se nám dnes ani nesnilo!
Němcí připravují grog, omlouvají se, že STROH prý není pravý rum, ale syntetická lihovina, ale my s těmito eurounijními výjimkami máme své zkušenosti, že milý tuzemáčku...
Neuniká nám obrovský batoh Paavo Kautta, vedle nějž naše bágly vypadají jako hromádky trusu. Rozvíjí se debata nad hmotností batohů a vybavením do tundry. Paavo dí, že jeho dislokace při začátku trekku vážila 29 kilogramů. Má náš respekt, tak s tímhle se tahat po všech čertech... Je pravda, že Finové podle mě tahají na trekku s sebou dost zbytečností. Mezi největší "věc" zahrnuji zejména místní specialitu, vařič Trangia, který se skládá z objemné bomby, na níž je napojena hadička, vedoucí k velikému vařiči i se stojánkem a ešusem. Ač se to nezdá vzhledem k technické vyspělosti Finska možné, tuto velmi obstarožní vychytávku s sebou tahá na vandr snad každý Fin. Finové jsou holt tradicionalisti a asi je nikdo nepřesvědčí, že mnohem lehčí a menší je šroubovací bomba a minivařič. Po pravdě řečeno, tyto typy bomb jsme ani nikde v obchodě neviděli, jen trangie a narážecí bomby. Paavo navíc s sebou valí takové věci jako plastové talíře, papírové misky, ubrousky atd. Finové, jak se zdá, si navíc velmi potrpí i na pouti na dobré jídlo ve velkém množství. Paavův batoh je obtěžkán cukrem, obří hroudou másla, smetanou, marmeládou a dalšími chuťovkami. Máslo i cukr nabízí k dispozici, s jemným krčením ramen naznačuje, že nabalil jídla až moc, jelikož za 4 dny končí v Kiilopää, nemá šanci vše zkonzumovat.
Pošušňáváme si z jeho zásob a Němci spěchají se svojí troškou do mlýna, prý jejich batohy také váží nad 25 kilogramů. Připadáme si v tuto chvíli jednak trochu divně, jako že nadáváme na naše dislokace, ale ve skutečnosti jsme mezi trekkaři spíše nadlehčováni, jednak ale velmi drsně, zvláště poté, co harcovník pustiny Paavo Kautto nevěřícně ukazuje na naše batohy, svalnatou rukou je potěžkává a prý na jak dlouho jsme s tímto ekipmentem ve Finsku. Odpověď, že skoro na měsíc, jej rozesmívá.
"To máte uvnitř jen spacák a stan, ne? Kluci, proboha, co jíte?"
Nesmíme se nechat zahanbit. Tasíme uherák a štědře všem zúčastněným zakrojujeme.
Je to paráda, nirvána nade vše, sedět ve ztemnělé tupě, usrkávat velice silný grog, po pár doušcích slušně opojný, v tak vybrané společnosti uprostřed nedozírné pustiny.
Máme chuť na jointa. Je jasné, že před Paavem se chlubit nebudeme, ale přesto nenápadně motáme z christianské zásobičky a nenápadně zveme kluky německý na brčko. Kluci neváhají. Navíc při pokouření říkají, že i oni sami mají s sebou travku, sehnanou v Mnichově. Udivuje nás, jak je u našich bavorských přátel levné pohulení. Klucí se nechtějí moc šířit o zdrojích, ale 5 gramů travči za 10 euro, to je docela neuvěřitelná láce! (A mimochodem na 14 dní taky slušnej vejhul, že?)
Vracíme se dovnitř, dánský hašík umocňuje pohodici. Kecáme o přírodě, o motivech, proč jsme se vydali na tak vzdálený a dlouhý vandr. Paavo Kautto spokojeně přikyvuje, usmívá se, je asi dosti pyšný na svou rozlehlou, lesy a divokými místy tak oplývající zem, kterou vyhledávají s takovou zběsilostí ti praví, nejpravější mužové odkudsi ze střední Evropy, kterým navíc (aspoň mě) stojí tahle země i za to, aby se učili její těžký, však krásně libozvučný jazyk.
Jörgen se tasí také ze slušnou historkou, neboť on zde, na Muorravaarace, byl prý jako dvanáctiletý žáček se skautem. No tak to je teda rána! Ti Němci se ale maj! O prázdninách rodičové odevzdají instituci, zabývající se volným časem dětí své ratolesti a ty jsou jen tak vyvezeny 500 km za polární kruh, aby si očichaly, o čem taky může být život, jak dokonale pustá, krásná a okouzlující může být příroda, resp.,to, co z ní ještě na planetě Zemi zbylo...
Nátěr...

Sdělujeme si naše plány na zítřek. Děkujeme Paavovi na tip s výletem do hor. On sám chce zítra dorazit kamsi do jižních bažin, ovšem mimo stezky, jak jinak. Klucí německý hodlají dát jednodenní odpočinek, aby se před sebevražedným výstupem na Sokosti aspoň trochu pohojila Andyho pata. Pozorný Paavo nabízí zvláštní náplast, prý cosi jako "umělá kůže", prostě se to přiloží na ránu a nechá 24 hodin v klidu a ono se to vstřebá do kůže a podstatně urychlí její přirozenou regeneraci. Andy tuto další vymoženost z bezedných útrob Paavova batohu pochopitelně vděčně přijímá.

Po dvou drincích odcházím spát zase ven, pod stan, který stavím na rovince, jež jeví známky toho, že kdysi zde byla jakási budova. Paavo Kautto tvrdí, že ještě před 10 lety zde byla stará otevřená sauna, která však shnila a musela být stržena.
Nemusím ani moc vysvětlovat, proč nemůžu být v tupě, zvláště, když skoro čistý líh rozběsnil mou krev v žilách tak, že mě pálí každý alergií zasažený pór jak neředěné mleté chilli. Vypadám asi dost drsně, spálený po antibiotikách na kost. Jörgen říká, že taky bere antibiotika, ale měl jen 3 týdny před výletem angínu, takže spíše jakási prevence. Síly mých "zázračných koleček" ta jeho jistě nedosahují ani ve zlomku, neboť jeho pleť nevykazuje žádné známky fatálního znetvoření, jako ta moje.
Stavím si stan a uléhám. Je mi fajn.

Ráno je ovšem kruté. Vše začíná tím, že mě nenapadne nic lepšího, než se v zrcátku od busoly podívat, jak vlastně vypadám. Ze zrcadla na mě hledí odporná, znetvořená nestvůra. Moje tváře jsou jedním velkým, černohnědým strupem, navíc "opepřeným" žlutavými hnisajícími skvrnami. Z této krásy trčí dopředu skoro na uhel spálený nos. Ústa jsou olemovány bolestivými, krvavými strupy. Do řiti! Prášky ještě nějaký ten den vydrží, slunečné počasí, ničící můj vzhled zřejmě bohužel taky. Indulona, jíž nanáším každou chvilku na obličej, vůbec nepomáhá. Propadám do hluboké deprese. Ivalo, kde je snad lékárna, ve které bych si mohl koupit nějaký léčivý antibiotikový krém je stále v nedohlednu. Pevně věřím, že dlouho nikoho nepotkáme, protože bych mohl způsobit nevinným poutníkům fatální uhranutí. Mám pocit, že už nikdy nenabydu své původní podoby...

Dá to hodně úsilí přesvědčit se o tom, že chci ještě žít. Mířím do tupy pochystat snídani. Hovořím s jediným probuzeným mužem, Paavem. Naštěstí se mě nebojí...Připravuju toasty z placek s paštikovou pěnou a sýrem. Zbytek tupy se pomalu budí, není kam spěchat. Paavo nás brzo opouští, nahazuje na široké plece svůj obří batoh a mizí po stezičce, odkud jsme včera přišli.

Připravujeme se na pochod. Pláča pročítá kroniku, hledá Čechy. Po chvilce štěkne s pohrdavým úsměškem:
"Je tu! Bratře, ten jde po nás!"
Zírám mu přes rameno, a podobně jako na Tuiskukuru v zažloutlých stránkách kroniky čtu neumělým písmem, strohým slohem vepsanou poznámku:
"Radovan Kunc, Czech republic. Today from Tuiskukuru to Muorravaara. 40 km".

PPP vyprazdňuje svůj batoh, do kterého bereme jen vodu, čokoládu, kousek uheráku, mapu a busolu. Abychom nabrali správný směr, musíme přebrodit hned naproti tupě řeku. Používáme náhradní boty, které necháváme na druhé straně potoka. Vtu na nás volají klucí německý, jestli jsme v tupě nezapomněli puukko. Moje kudlice mi však visí u pasu. Je zřejmé, že kudlu v tupě zapomněl Paavo, který je ovšem již v prachu. Joj, velká ztráta!

Vyrážíme po vyšlapané pěšince přímo na západ. Zprvu jdeme lesem, plným kořenů a balvanů, cesta znatelně stoupá. Pochod bez báglů je ale příjemný, je to úplně o něčem jiném. Asi za hodinu vylézáme z pásma lesů a před námi se otevírá neuvěřitelná scenérie.

Stojíme na prahu bezlesé tundry, zpočátku zpestřené jen řídkým hájem nízkých, pokroucených bříz. Dále je jen zelená pláň, prudce stoupající k hřebenu hor. Přímo před námi zeje v horách obrovská průrva, Pirunportti, dokonale symetrický a gigantický útvar, zářez v pustých morénových skalstvech. Stoupáme prudce k němu, ale přijde nám, že čím déle jdeme, tím se průrva vzdaluje. Zde, v bezlesé krajině, je odhad vzdálenosti značně zmatečný. Koušeme další a další stovky metrů vzhůru, kolem nás již není nic, žádné stromy ani keře, jen stále nižší a zažloutlejší tráva, vítr nás zalyká v poryvech z průrvy, ticho bije do uší. Rokle se neustále zvětšuje a my si uvědomujeme naši malost více než kdy jindy. Když se ohlédneš, vidíš hluboko pod sebou zelenou severskou džungli, na východní straně ohraničenou divokými vrchy na finskoruském pomezí.
Konečně se ocitáme v úpatí strže. Zde je jen skála, morény a písek,to vše nás začíná svírat v desítkách metrech nepřístupných stěn. Stezka se ztrácí, musíme šplhat morénou a balvany stále vzhůru. Ticho je zde dokonalé, dusivé, uzoučké údolí je svíráno stále pustějšími masivy, samotná Ďáblova brána je pěkně dlouhá, její vrcholové sedlo jakoby před námi stále utíkalo dozadu.
Je jen málo více bezútěšných a opuštěných míst na našem světě! Ani ptáček nepípne, jen vítr skučí v úzkém koridoru mezi skalami. Vůbec bychom se nedivili, kdyby se před námi vylouply ohlodané lidské kosti. Konečně dosahujeme vrcholového sedla a stěny brány se rozestupují. Před námi se otevírá scenérie jak s Marsu - sklon se láme dolů a my vidíme nekonečné obliny žlutohnědých, holých tundrových kupolí před námi. Kdesi hluboko dole se v písku a kamení vine jakási řeka, lemovaná břízkami, neviditelnými a titěrnými. Pustina. Všude kolem jen mrtvá, větrem bičovaná krajina náhorní planiny, ze které vystupují jednotlivé rozbrázděné oblouky hor, tundrových kopců pohoří Saariselkä. Pláča, jež je trochu vepředu, vypadá jak malinký mravenec, ztracený v bezživotné pláni. Dorážím jej a plánujeme nad mapou, kudy k Paratiisikuru. Nezbývá, než se pustit teď již snesitelně skloněným úbočím doleva, vzhůru, kamsi pod vrchol druhé nejvyšší hory Koilliskairy, téměř sedmisetmetrového vrchu Ukselmapää. Valíme mezi trsy trávy a morénami stále nahoru, oblý a depresivně zamračený vrchol však zůstává trochu po levé ruce, teď již sledujeme vrstevnici. Terén začíná být docela snadný, neboť se vyhýbáme mocným morénovým polím a pochodujeme po pevné, rovné a žádné překážky neskýtající zemi, náhorní planině.
Brzy se krajina začíná prudce svažovat dolů. Po pár stech metrech již vidíme náš cíl - pleso Paratiisikuru. Hluboko, snad dvě, tři sta  metrů pod námi, v hluboké míse se v morénách do krajiny zahryzává hluboká, oválná rokle, s příkrými, sutěmi oživenými svahy. Na jejím dně se leskne černé, bezedné jezero. Jeho hladina, tichá a ledově nehybná, je lemovaná v této poušti neskutečně veselými, živě zelenými lukami, notně podmáčenými, jejichž středem meandruje v ladných křivkách potok, vytékající z jezera. Ten opouští strž v hluboce zařízlé strži, jejíž svahy jsou dole, při vodě, lemovány hustým březovým lesem. Kmeny bříz, ostře černobílé a kontrastní jak srst mé dvoubarevné krysy Almy, míří kolmo vzhůru, v zajímavém úhlu vůči svahům, z nichž vyrůstají. Chápeme již, proč se zde říká "Rajské údolí" - ta oáza života, zeleně a mírného klimatu působí v mrazové poušti náhorní pláně opravdu nebesky přízračně a neskutečně.
Rozhodujeme se nespouštět dolů k plesu, neboť jeho břehy jsou strmé podobně jako Řiť pod Sokosti a podobně též vroubené sesouvající se morénou. Sestup i výstup by trval jistě několik hodin a odčerpal by z našich rezervoárů potřebné síly pro návrat. Jak zjistíme později, udělali jsme velmi dobře, že jsme místní ráj shlédli jen z ptačí perspektivy.
Kocháme se tedy jen chvilku nevšedním pohledem a otáčíme se po vrstevnici, severně od vrcholu Ukselmapää, směrem kde tušíme rokli Lumikuru, jež nás z tundrové planiny zavede zpět do lesnatých partií. Valíme vpřed, skrčeni před nápory řezavého větru, ostrého horského slunce. Čas od času jsme nuceni překonávat vratká a členitá morénová pole. Máme pocit, že jsme jediní živí tvorové zde, podléháme dojmu jakési očarovanosti zdejší pustinou, nekonečnou planinou.

Vtu se na obzoru na severovýchodě, na hřebeni vrcholu Lumipää, objevuje prazvláštní silueta. Světlo slunce, zlověstně ostré a jakoby rozkmitané větrem, ozařuje v kontrastu hřebene a nebe jakousi postavu, schýlenou a spěchající, která jako by neměla tvář, jen černý prázdný prostor ve svých obrysech. Ten obraz chvilku mizí a chvíli se zas objevuje jasně, navíc se zdá, jako by postava chvílemi rostla do nadpozemských dimenzí, aby však po chvíli byla zase titěrná, prosvícená sluncem a průsvitná.
Strneme na okamžik v posvátné bázni, je nám jasné, že vidíme přízrak, že tohle nemůže být postava z masa a kostí. Díváme se s parťákem na sebe a potichu šeptáme:
"Kunc. Radovan Kunc, bratře!"
Sklápíme zrak a mumláme tajná zaříkávadla proti uhranutí. Není totiž jen tak náhodou, že se nám do cesty postavil strašlivý přízrak bludného Kunce, jež nadřadil svou pýchu nad sílu přírody a byl bohy Saamietnanu odsouzen k děsivému trestu. On musí nyní do skonání světa bloudit bezcílně pustinou, dnem i nocí, zimou i létem.
Když se odvážíme opět pozvednout zrak, vidíme jen holé, smutné a ošlehané obrysy tundrových vrcholků. Po přízraku již není ani památky. Radovan Kunc nás naštěstí nespatřil, Kiviukko, duch Sokosti, se kterým jsme uzavřeli příměří, nás ochránil před nejhorším.

Brzy se dostáváme na horní hranu údolí Lumikuru. Pokud bylo Pirunportti úchvatné, Lumikuru za ním v ničem nezaostává. Tyhle  jediné dvě rokle, které umožňují sestup z tundrových plání do lesa jsou jako vytesané duchy té nejdrsnější přírody. Lumikuru, Sněžná rokle, není sice tak symetrická a její stěny nejsou tak vysoké, o to je však hlubší a výhled dolů do krajiny je panoramatičtější. Vysoké morénové valy zahrazují na několika místech její dno, které se prudce svažuje do pohádkově zeleného údolí, protkaného tyrkysovými oky louží, prameniště potoka Lumikurunoja. Ten, lemovám břízkami, mizí posléze v nekonečném lese. Vydáváme se dolů, PPP napřed, já se díky fotografování zdržuji. Během sestupu morénou se mi daří si trochu otočit koleno, naštěstí však nejde o nic vážného. Scházíme se dole, při prameništi. To je tvořeno tlustými koberci mechů, travin a bylin, mezi nimiž proudí v čistých tůních ledová voda ze silného a vydatného pramene. Usedáme na šutráky při jedné z tůněk, chladíme se vodou a opěvujeme Finsko, jeho lidi a přírodu.
"Řeknu ti, bratře, že když v nějaký zemi, která je přírodně hustá, žijou idiotský lidi, tu zem to sráží pěkně dolu!" dí Pláča. "Zlatý Finsko. Tady je v pohodě všechno, lidi, vem si třeba toho Paavo Kautta, žejo,  i přírodice!" dodává, zíraje do zdolané, vysokánské stěny Sněžné rokle, kterou bychom ani náhodou nechtěli zlézat opačným směrem, vzhůru. "Ale vem si třeba takovej Švajc. Jo, maj Alpice, čistou přírodu, ale ty lidi...to jsou takový čičmundové, že to svět neviděl. Můj strejc emigroval do Švýcarska a musím říct že po těch letech je z něj stejnej vůl jako jsou Švícka. Tam prostě není žádná svoboda. Stát všechno kontroluje, lidi jsou tam neskutečně nafoukaný a uzavřený, nikdo by nikdy nikomu jen tak zdarma nepomoh. Lidi tam jsou prostě stádo. Stát si je vychoval, že nikdo ani necekne proti, naopak ti blbci se předháněj v tom bejt co největší slouhové."
Žádám o příklad, sice souhlasím, že o Švýcarsko moc nestojím, na druhou stranu, jeden výlet stopem kdysi na začátku zlatejch devadesátejch však zase nebyl úplně k zahození. Vzpomínám, jak tam šel dobře stop, jak tak rády stavěly mladé fešné děvy a dávám k dobru příhodu, jak jsem jednou nastupoval na stopu do krásné nohaté Švýcarky, která mi řekla, že se chystá do Prahy. Můj tehdy nesmělý návrh na seznámení a nabídku průvodcovství po Praze však smetla z palubní desky ledovým mlčením. Pikantérií ovšem bylo, že jsem v jejím autě zapomněl na zadním sedadle mokré trenýrky, které jsem sušil na stopu po koupačce v řece...
"Jsou to prostě hovada!" souhlasí zachmuřeně Pláča. "Chceš příklad, jak tam jsou lidi zmrvený systémem? Tak jo. Představ si, asi víš, že každý Švícko má vod státu právo zdarma dostat a  nosit zbraň a bránit vlast v případě vohrožení. Vod státu dostává zdarma náboje na boj. Ale vem si, že takovej Švýcar chce spáchat sebevraždu. Chce se prostě zastřelit. No tak jde do obchodu se zbraněma a tam si řekne vo další náboje na to zabití a zaplatí je, protože kdyby se zastřelil jen tak, těma státníma nábojema určenejma na ten boj s nepřítelem, tak ho všichni proklejou do desátýho kolena, že obešel nařízení a nedal státu jeho daně z přidaný hodnoty. Nejde vo to, že se zabije, to každýmu visí, ale fakt, že by k zabití použil náboje který se maj použít jen na válečnej konflikt, to by nikdo nevodpustil jeho rodině do smrti."
"No to nechápu", kroutím hlavou. "Přece jen, kdybych se chtěl zabít, tak jsem asi dost v prdeli a asi bych neřešil, kterejma nábojema se smím zabít a kterejma ne..."
"Nojo, bratře, ve Švýcarsku by s tebou asi pěkně zametli" uzavírá Pláča. "Málo uvědomělej, s anarchistickejma sklonama, s odporem k řádu. Tam by ses teda asi fakt nechyt".

Sedíme, klábosíme, vtu cítíme, jak se ochlazuje. S obavami vzhlédneme k nebi. Chystá se radikální změna počasí. Na severu, v oblasti tundry a hor, se formují husté, černé mraky a zvedá se lezavý, ledově průrazný vítr. Nekonečně modré nebe poprvé za dob, kdy trekkujeme po Laponsku, se poprvé zatahuje.
"Blíží se bouře!" uvědomuju si. "A my nenáme v báglu pláštěnky ani nic proti vodě!"

Rychle se zvedáme a nabíráme ostré tempo dolů, směr tupa. Zažít totiž v pustině bez potřebného vybavení severskou bouři, to se nám vážně nechce.
Bez zbytečných keců drandíme dolů. Sklon terénu je nyní pozvolný, brzo nás pohlcuje les, či prales. Stezka je velmi špatná, místy mizí, ale orientujeme se snadno, po pravé straně máme stále mohutnící potok. Terén je místy pěkně rozbahněný, potok vytváří typické plochy bažin. Ač není zdá se moc času, musíme na jednom místě zastavit. V záplavě sobích a losích stop vidíme najednou obrovskou, sice ne již zrovna nejčerstvější, přesto však prokazatelně medvědí stopu. Zastavujeme se a obezřetně čicháme, neboť po zkušenostech ze Slovenského rudohoří vím, že medvěd se pozná podle ostrého, čpavého pachu, který kolem sebe šíří. Naštěstí, vzduch je čistej...
Asi po hodině se napojujeme konečně na starou stezku , kterou jsme šli ráno a brzy se před námi objevuje řeka a na protějším břehu tupa. Nebe má barvu olova, vítr v poryvech ohýbá stromy a prales vydechuje děsivými skřípavě kvílivými zvuky. Klucí německý nás vidí a přes vodu na nás pokřikují:
"Co tak brzo? Vracíte se kvůli počasí?"

Ani nestíháme, brodící právě řeku, odpovědět, že neznáme bolest, že jsme viděli vše, co jsme vidět chtěli, když se vítr náhle rozječí v šíleném poryvu, ze stromů padají první suché větve, nebe rozčísne první blesk a na nás dopadnou první těžké, ledové kapky.
Timing, načasování návratu, je dokonalý. Sotva se dostáváme na krytou verandu pod stříšku tupy, nebe se otevírá a na vyprahlou zem se valí poryvy přívalového lijáku, viditelnost klesá k nule. Tak tohle zažít ve volné přírodě, to by byl nářez! Blesky křižují nebe a najednou, jeden obrovský zlatofialový šíp sjíždí na druhém břehu Muorry do míst, kde jsme tak před dvaceti minutami pravděpodobně byli, rozbíjí nějaký obří strom až ke kořeni, jak dokládá hrůzné, suché zapraštění umírajícího kmene a vzápětí se ozve hrom, co hrom, ale gigantická detonace, která na dobrých deset vteřin rozechvěje tupu, že se každá kláda, každé prkno zatetelí jak při zemětřesení.
Němcí se na sebe pochybovačně zadívají, jako že dnes vyrazit na Sokosti, byla by to jistá smrt. My zase víme, že nás duch Sokosti dnes již podruhé zachránil, když odmítl vnuknutí šplhat dolů k Rajskému jezeru. V tom případě bychom byli teď  někde ve Sněžné rokli, kde musí zuřit děsná bouře a blesky sjíždí do morénových hald jak vyplašení hadi do svých děr.

Všude je najednou spousta vody, která se valí po vyschlé zemi, nemaje šanci se vsáknout, voda zaplavuje stezičku, proudí pod tupou, v jednolitém závoji stéká ze střechy. Je zima jak v ranci, k chuti přijdou teplé těstoviny.
Bouře se za hodinu uklidňuje, ale vyčasení nepřichází. Drobně poprchává, vzduch je náhle vyčištěný, ale přímo nasáklý vlhkostí. Aspoň k něčemu to je, slunce aspoň pro pár hodin nechá na pokoji můj zrůdně znetvořený obličej a ruce.
Píšeme deník, relaxujeme, když se objeví Jörgen a v ruce drží macatého "špeka". Pozvání na mnichovskou marihuanu neodmítáme a klukům se daří nás pěkně vyčadit...
Večer trávíme v tupě, opět při silném grogu. Vládne dobrodružná atmosféra, umocněná venkovní zachmuřeností a vytrvalým deštěm. Jörgen vypráví, jak byl v Botswaně v safari, co všechno viděl za zvířata, slony, žirafy, hrochy i lvy.
Nenecháváme se však zahanbit a vytahujeme na světlo, že v místní divočině, jež je nejméně 60 kilometrů z každé strany bez jakéhokoli osídlení a civilizace, žijí strašlivá zvířata, rosomáci.
Němcům trochu tuhnou rysy. Nevědí totiž, o jaké zvíře jde, neboť ani jeden z nás si nemůžeme vzpomenout na anglický výraz "wolverine".
Tak sedí proti nám, v očích se mísí strach a opojení z osmdesátiprocentního rumu, poslouchají, ztraceni v pustém pralese, daleko předaleko od rodného Bavorska, ve skromné chýši z nemořených borových klád, jež je chrání před zimou a lijákem, o strašlivém přízraku místní krajiny, děsivému zvířeti, o kterém vypráví vážně a zachmuřeně muž, skloněný svou děsivě znetvořenou tváří, spálenou polárním sluncem na uhel, nad plechovým hrnkem, do nějž si nalil pro zesílení efektu skoro neředěný rum, poslouchají nábožně, zastrčeni náhle strachem skoro pod dřevěný stůl, naslouchají jeho strašlivě intonovaným slovům, které vycházejí z okrvavených úst, signalizujících, že tento muž poznal sice bolest, ale nepodlehl jí a přežil, aby je, kluky z milých a bodrých Bavor, uvedl do lapské reality".
"To hrozné zvíře je nejstrašnějším postrachem končin za polárním kruhem, je dravější a nebezpečnější než medvěd, agresivnější než smečka vlků, vychytralejší než osamělý rys. Tomu zvířeti Finové říkají Ahma a toto jméno se mu dostalo díky nezřízené žravosti, díky níž zapomíná na instinkty a vydává se do boje za žvanec s netušenou, nadlidskou silou. To zvíře je větší než velký pes, huňatější než medvěd a jeho tlapy jsou opatřeny jehlovitými, pět palců dlouhými drápy, které dokážou vyrvat život z těla  i starému medvědovi, samotářskému losovi i opožděnému vlkovi, jež zůstal na osudnou chvíli za smečkou. Toho zvířete se bojí Sámové i všechna zvěř v kraji, ani král lesů, Medotlap, si na něj netroufne."
Němci drkotají zuby a s bázní sledují, jak muž, děsivá spálená maska, v jehož zrůdně mrtvolném obličeji hoří jen dvě horečné, hnědozelené oči, oblyštěné rumem, kreslí na stole prsty obrys Ahmovy tlapy s dlouhými drápy.
"Co to jen může být za děsivé zvíře?" ptají se tiše, doufaje, že si z nich muž jen tak střílí, aby rozehnal vlastní chmury, tíhu ponurého deštivého večera, jež sedla na jeho zmučená bedra, zničená blouděním liduprázdnou pustinou.
Ale muž nehne ani brvou, dávaje tak najevo, že žertování jde v tomto případě stranou:
"To zvíře tady doopravdy žije, sám jsem před třemi dny viděl v divočině, která je tak strašlivá a pustá jak kraj islandský, jeho stopu při bažinatém potoku. To zvíře málokdo spatří a kdo jej spatří, většinou nemá šanci povědět ostatním, co viděl. Ahma žije samotářsky v močálech a v děrách morénových valů, v zimě nastává jeho čas, kdy sounož skáče širokými tlapami po zmrzlé sněhové krustě a pronásleduje bez milosti svou kořist. Odráží se všemi tlapami najednou, takže jeho stopa se podobá jedinému důlku ve sněhu. Urazí za den i padesát kilometrů, medí si v třicetistupňovém mrazu a když je unavený, stočí se jen do klubka a nechá se prostě zapadat sněhem, který jej ohřeje...
"A žije Ahma i na Sokosti, kam zítra jdeme?" ozývá se po dlouhé chvíli mlčení bledý Andy, kterému pomalu dochází, že jeho zraněná noha nemusí být zdaleka tím největším problémem, který na něj zítra čeká.
Muž upije rumu, zahledí se do desky stolu a odpoví:
"Na úbočí Sokosti, kterému vládne jeho děsivý duch, Kamenný dědek, je dokonce sídlo strážného ducha Pahaahmy, Zlého Ahmy, který když se zjeví poutníkovi a zahledí se mu do očí krví podlitýma očima, jeho dny jsou sečteny."
I odmlčí se muž, bolestně zkřiví tvář a svýma očima, jež zažily již mnohé, se nadobro zabodne do klesající hladiny rumu ve svém hrnku. Ticho obestírá tupu Muorravaarakkanruoktu, vše již bylo řečeno. Ticho, ve kterém je náhle slyšet zlověstné čmuchání, drápání, chrochtání a dupání kdesi venku, za stěnou. To jistě sám Pahaahma, vyrušený ze spánku, vzývaný osamělým poutníkem a bratrem přírody Saamieatnanu, vylezl ze své skrýše pod Sokosti, aby poděsil nerozvážných poutníků bavorských.
I klucí německý se po sobě poděšeně podívají a zahlásí:
"To je strašné. Myslíme, že půjdeme spát. Zítra nás čeká velice náročný den." Vylézají na palandu, do bezpečí hřejivé tmy srubu a oddávají se neklidným snům o nejisté budoucnosti.

Dovolujeme si ještě předtím svařit jeden grog a vylézáme na terásku, abychom naše souputníky nerušili.

"Teda bratře," dí po chvíli venku Pláča, "tvoje vyprávění bylo tak sugestivní, že jsem o ty kluky měl chvílema fakt strach! Já si aspoň všim, když jsi ukazoval délku rosomáčích drápů, jaká hrůza je zachvátila, jak si uvědomili, v jaký jsou to divočině! Myslím,že celá Botswana se lvama šla rychle do kopru! To víš, ta atmosféra, ten déšť, ta tma a ten rum, to dalo dohromady opravdu čaromocnou náladu! Jestli ti panáčkové zejtra zdolaj Sokosti, tak jsem divák. Maj myslím slušně nahnáno..."
"Maj mít z čeho," odtuším. "Sokosti není žádná sranda, i bez Ahmy."
Pláča nábožně zvedne oči. "To teda. Nikdy v životě nevezmu jméno Sokosti do huby nadarmo! Kdo nikdy neviděl jeho siluetu, kdo nikdy neklouzal po jeho morénách v Řiti, kdo nikdy neviděl svět z jeho vrcholku, neví o čem je život. Takovej člověk nemůže nikomu tvrdit, že poznal bolest. Ale my...kamaráde...až dějiny ocení, čeho jsme schopni. My bolest znát mohli, ale nepoznali! Panáčkárna..."

Chvíli si ještě medíme nad vlastní drsností. Litujeme Kunce, jeho nekonečného bloudění. Stále opilejší, hovoříme o chovu psů. Večer uzavírá Pláča:
"Jedna moje kamarádka, taková anarchofeministka, chová krysu. No takovou krysici, jaký máš doma, takovou hnědou, jako tvoje Alison. Pohodičkový zvíře, žralo jí z ruky, běhalo volně po bytě, olizovalo ji na přivítanou. No a jednou k ní přivalila kámoška, s takovym blbym čoklem, s takovym tim panelákovym sráčem, pinčem, nebo jak. Seděj, žvaněj vo hadrech a politice, a ta anarchistka si všimne, že její krysice nikde. Normálka si leze po stole a tak, ale teď někam zalítla a hodinu vo sobě nedala vědět. Ten pes tý druhý holky sedí pod stolem a čumí za skříň.
Najednou ta krysa vylítne zpoza skříně, naježená jak ježek. Chaos, kvičení, přelétavájící chumel. To trvalo asi vteřinu a pinč leží chcíplej, kamaráde, zakouslej na zemi, s prohryzlym krkem a ta krysice, trošku provinile, vylezla kámošce na klín a začala jí olizovat ruce, jako že fakt nechtěla, ale že jí ten čokl lezl do teritoria. Takový se bratře dějou věci...Takhle se tady u nás žije..."

<<< x >>>