RUNA TŘINÁCTÁ
DOBYTÍ SOKOSTI

Během této runy naši rosomáci taktéž potkají krásnou Beaivvitar, ale ta jim piva nenabídne. Dorážejí k jezeru Luiro, jehož břehy jsou plné přírodymilovných Finů. V magickém večeru, kdy realita odplouvá, padá rozhodnutí. Druhého dne se taktovky chápe Kamenný dědek, jež se snaží výpravu psychicky i fyzicky zdecimovat. Nečekaný útok levým úbočím Řiti však donutí horu kapitulovat. Kamenný dědek se zjevuje a vlévá cestovatelům sílu překonat pustinu a sama sebe...

Oj, jezero čaromocné
v pusté hory zaklíněné
lesem úzkým obestřené
bažinami obklopené
Co jen za tebou se skrývá?
Je to o čem poutník snívá?
Najde tam klid svojí mysli
či jen prázdné nory syslí?

Sokosti, ty temná horo
horo z morén nakupená
suchým větrem oblétaná
Kiviukkem obývaná
Co jen za tebou se skrývá?
Málokdo se tam podívá...

"Teda, řeknu ti, bratře," povídá mi Pláča, skloněn nad návštěvní knihou v tupě Tuiskukuru poté, co naše těla a mysli mají za sebou nutný třicetiminutový odpočinek na tvrdých pryčnách, "ten Radovan Kunc, to bude buďto úplnej magor, nebo je to nějakej kecálista, kterej si z nás dělá srandu!"
"To neřeš", odpovídám ještě trochu zmateně, oblblý intenzivním odpoledním spánkem, "copak na tom vůbec záleží?"
"To teda jo!" rozčiluje se P. P. P. "Čtyřicet kilometrů za den? A notabene v zimě? Tomu tak budu věřit, to je určitě nějakej hipik zkouřenej..."
"Anebo nějakej sportovec bláznivej, co na tom sejde...Kamaráde, já měl ti takovej zvláštní sen..." nemohu se ještě dostat z osidel únavy.
"A zdálo se ti aspoň vo chlastu? Já bych dal kamaráde pivko..."
"Ne, že by nebodlo", dostávám se konečně do reality. "Měli bysme ale vyrazit na jezero, přece jen, je to ještě 8 kilometrů a v tomhle vedru ne zrovna snadnejch..."

Není co řešit. Vylézáme před tupu do ostrého odpoledního slunce. Před tupou je osamocená trekkařka, velmi hezká, vysoká a sportovně založená blondýna, s dlouhými vlasy, spletenými do tlustého, těžkého copu, která právě na záda nahazuje obrovský, nacpaný zelený batoh.
"Hei, pojat!" mávne na nás, což znamená "Ahoj, kluci", pak ještě něco zamumlá o tom, že je čas vyrazit, a zbyde po ní jen vzpomínka.
"Tak ta byla hyvää and heavy!" hodnotí Pláča a není k tomu co dodat.
Souhlasím a dodávám, že stejně miluju Finsko, kde jinde by totiž člověk mohl potkat velmi pohlednou, samotnou ženu v pustině na trekku! "Finky neznaj bolest!"
"Bolest, tu my neznáme, tu nemáme na krámě!" glosuje Pláča, čeká až dokouřím a vyrážíme zas na cestu.
Je vedro, opravdu děsivé, zcela nelaponské vedro. Stíny stromů jsou ostré, barvy stoprocentně syté, až si člověk připadá, že najednou lépe vidí, více vnímá. Bílý písek na dně potoků, jemně nazelenalá voda v něm, desítky odstínů pomalu vadnoucích bříz.
Krása, až na to, že v mé embaláži je tak, že jen pouhá myšlenka na saunu u jezera mě naplňuje pocitem zmaru a zbytečnosti. Mimo to, stoupání na hřeben Ampupää, Střílející hory, nám přináší první vážnější krizi.
"Nejsme na závodech", shodujeme se, shazujeme dislokace, já vyhledávám aspoň pofidérní stín a pouštíme se do konzumace všude okolo rostoucích borůvek. Toto místo, jihozápadní suchý svah Střelné hory, je porostlé hned několika druhy bobulí. Určitě nejchutnější jsou černé borůvky, něco, co u nás vůbec neroste. Mají ebenově černou, lesklou slupku, jsou pevnější a o dost sladší a svěžejší, než klasické modráčky. Jen je při jejich sběru dávat pozor, aby se nezaměnily s podobně černou šichou, která není moc jedlá, pro svou trpkou a suchou pachuť.
Vyžravši všechny černé borůvky v okolí, vyrážíme na hřeben. Po zkušenostech z loňska hned nabírám stezičku vlevo, ve schůdnějším terénu. Ač mapa hlásí v této oblasti skoro rovinku, jde ve skutečnosti o těžko schůdnou morénovou suť, plnou viklanů a vratkých kamenných moří, porostlou plazivým březovým pralesem.
"Co myslíš, je v sámským božstvu pamatovaný taky na někoho, kdo má pod patronátem pivo?" ptá se Pláča.
Přemýšlím chvíli, nikdo mě nenapadá. "Nevim, no ale vzhledem k tomu, jak Sámové chlastaj, jaký to jsou pivaři, tak bych skoro řek že jo a že to nebude nikdo malej, žádná nula!"
"Já totiž, že bych se docela v tom případě zastavil a předvedl nějakej rituál, aby nám z nebe spadlo pivo...dovedeš si to představit, ještě takovejch dnů bez pivka?"
"Jsou věci, o kterejch se nežertuje", podotýkám, vida před sebou první známky toho, že se na obzoru vyloupne za hradbou břízek strašlivá silueta Sokosti. "Ale v každym případě, není problém, abychom si my nějakýho takovýho bůžka sami stvořili a uctívali ho podle naší libosti..."
"Tedy furt..."
"Skoro furt...Když piješ v hospodě poslední kousek, už moc chutě nebejvaj..."
Tuto náboženskou půlhodinku najednou přerušuje rozlehlé kamenné moře, které tvoří velkou svažitou skvrnu v jinak neprostupném březovém pralese.
"To je von!" zahřmí náhle Pláčův hlas, plný mystického respektu. "Sokosti! Panáček Sokosti! Tak to jsem divák! To je hora!"
Pravda. Horizont, nyní žádným houštím nezahalený, odhaluje nesmírnou pustinu před námi, jejíž předěl tvoří šedý, kamenný, pustý a impozantní masiv tundrových hor, tyčící se až do sytě modrých nebes. Dva skoro stejné vrcholky půlí hluboko zařízlé údolí, připomínající s groteskní jistotou lidskou řiť, kterou duch Sokosti, Kamenný dědek, ukazuje ve výsměšné póze těm bláhovcům, kteří by se snad chtěli pokusit pokořit jeho tundrové, kamenné a nepřístupné čelo, jež tvoří pravý vrcholek, pravda o něco vyšší levého. V každém případě je to pohled, který nám bere dech, utíná rázně debatu o pivních bůžcích. Odteď se každý ponořujeme do vlastních myšlenek, náhle naplněných mystickou bázní. Čas od času, ač nechtě, zvedám oči vpřed a vzhůru, k hřebeni Dědka. Málem si kvůli tomu na moréně vyvrkávám kotník. Ano, duch Sokosti, strašlivý Kamenný dědek, začíná působit už zde. Tuší totiž, že se na něj chystáme, ač o tom mezi námi s parťákem ještě nepadla kloudná debata, mimosmyslově je leccos jasné a nemusí se o tom moc diskutovat. Je dobře možné, že si na jezeru uděláme základnu a pokusíme se zítra o výstup bez batohů, přičemž další den budeme pokračovat na Sarvioju, tupu severně od jezera, odkud je možné se přes Palovanku a Lankojärvi vrátit na Rautalampi a po známé stezce do Kiilopää. Nebo snad ze Sarvioji na východ, k tupě s nevyslovitelným, bázeň nahánějícím, přesto ty nejromantičtější představy vzbuzujícím jménem Muorravaarakanruoktu...

Od této chvíle jsme pod vlivem magie, která zcela stravuje naši racionalitu, naše zažité stereotypy , způsoby uvažování. Tady, v pustinách Saamieatnanu stačí člověku tak málo, aby zcela dobrovolně odvrhnul hodnoty, podle kterých jede celý dosavadní život. Jistě, odvrhá je nejprve s pompou a velkým očekáváním zázraku, který zprvu jako by nechtěl přijít, v jednom momentě tu však je a ty jej poznáš tak, že je všechno stejně jinak. Najednou nic neočekáváš, nikam se neženeš, nic nesoudíš, nehodnotíš, jen cítíš, že tak je to dobře, tak že to přece má být.
Tato příroda, na první pohled jednotvárná, bez patosu norských štítů či islandských lávových polí, si tě vtáhne k sobě, pokud chceš. Ono ti vlastně nic jiného nezbyde, pokud nechceš, tak tě oddělá. Ale ty chceš, o to neměj strach, i kdybys zatím zem Sámů znal jen z cestování prstem po mapě. Už to, že vyvíjíš tuto činnost, predikuje fakt, že jednou ochutnáš její opojný extrakt. Tahle příroda umožnila přežít národu, který přece také nic neočekával, ničím se nerozptyloval, jen klidně a věčně putoval spolu se stády sobů, tundrou i pralesy, rok co rok.
Žádná civilizace, žádný systém, kromě civilizace kočovných siid a systému migrace sobů se jich nedotkla. Oni přežili dlouhé zimy a polární noc kaamos , oni je vlastně nepřežili, ale žili, protože se jich nebáli a dopředu se jich neděsili...Neměnnost, klid, příroda a její bohové, to je podstata Saamietnanu. Nikoli několikatisícové štíty, honba za jejich  pokořením, ať v podobě konkrétní, či mnohem ještě více abstraktní, které jsme nuceni úspěšně zlézat v naší realitě....Nikoli výkon či čin, ale existence samotná, to je cílem, natolik odlišným od cílů nás, kteří se považujeme za civilizované a pro které je příroda mnohdy jen prázdný pojem z katastrofických zpráv. My zapomněli, vlastně to my jsme barbaři, kousek od vyhynutí. V pralesích a morénách Saamieatnanu najednou procitáš. Netíží tě však tohle hrůzné poznání, nechceš bojovat, vzdorovat ani pyšně vyhrožovat. Chceš jen splynout, koexistovat, existovat uvnitř. Tehdy začínáš vítězit...

Sestupujeme konečně z kamenných moří do mělkého údolí, porostlého řídkým lesíkem nažloutlých břízek, kde je země třaslavá, mokrá a porostlá tuhou travou, barvící se v náznacích podzimu do žlutých pastelových odstínů. Tady teče bezejmenný potůček, jež svým lompolem poutníkovi připravuje několik mělkých brodů a také ovšem příhodné místo k odpočinku před posledním hřebenem, zalesněným hřbetem, jež nás dělí od srdce Koilliskairy, jezera Luiro.

Usedáme k delšímu odpočinku, dvacítka kilometrů je v nohách dosti patrná. Naskýtá se nám několikero zajímavých momentů, nejprve se od jezera objevují dva starší poutníci bez batohů, kteří se na protějším svahu zastavují a něco zde intenzivně hledají. Vedeme debatu, co to asi mohli ztratit, co je přinutilo se vrátit. Do toho se za našimi zády, kde se vzala, tu se vzala, objevuje blond kráska z Tuiskukuru, statečně nesoucí obří batoh, pomáhající si trekkařskými hůlkami v podmáčeném lompolu.
"Nevycházela ona tahle slečna před námi? Jakto, že je teď vzadu, když jsme jí nepředběhli?" diví se parťák.
"Jsou to různý záhady tady kousek při Luirojärvi", míním, "třeba se na chvilku zastavila v sáivo světě za skřítkama..."
"Třeba jo. Třeba si s nimi dala pivčo, podívej, jak jí to sluší..."
"Třeba je to víla, do který když se zamiluješ, zavede tě do zásvětí, za svojí matkou, Maddarak´kou. Ta si tě prozkouší a když obstojíš, dá ti tisíc bílejch sobů!"
"Ty jo, to by bylo...Jenže já mám ženu, to nejde...!"
"Nojo, nejde toužit po všem, možná je lepší netoužit po ničem..."
"Nekecej, tebe by nepotěšilo, kdybysme našli ten ztracenej předmět tady od těch lidí a byla to třeba prkenice a v ní tisíc éček?"
"Kdo by prosímtě měl tady jen tak v kapse prkenici s tisíci éčky..."
Takto se bavíme ve stínu lesa, potůček nám k tomu hezky chladně hučí. Najednou tu už jsme sami, všichni odešli. Taky se zvedáme, přece jen, docela se už ochladilo a k jezeru už to není daleko. Dobře zmátořeni, křepce stoupáme lesem. Brzy předcházíme starší párek, asi našli, co hledali, nebo už si na ztrátu zvykli, neb se na nás smějí a my jim to oplácíme.
Začíná finální sestup borovým lesem k řece Luirojoki, mocnému studenému proudu, jež vytéká z jezera. U brodu dorážíme vílu, ale možná že to víla není, protože taky musí brodit, možná to víla přece jenom je, protože kdyby tu řeku přeletěla na křídlech komárů, odhalili bychom její existenci, což ona nechce...
Pláča zkouší na brod svoje čínské tenisky, které za tímto účelem táhnul, já svoje sandály nechávám v dislokaci a pod heslem "Neznám bolest" jdu naostro.
Pár posledních desítek metrů a jsme na místě, na břehu Luirojärvi, kde se nachází na místní poměry pravé sídliště, obrovská nová Hiltontupa, další menší autiotupa, varaustupa k pronajmutí a stará sauna. Pravda, že to tu trochu vypadá jako na sídlišti. Všude je totiž spousta lidí! Chatky jsou obsazeny (nebo to raději ani nezkoumáme), navíc sem tam v lesíku stojí stan. Odhadujeme, že tu svůj cíl dnes nalezlo s námi takových 25 finských trekkařů.
Nevadí! Co by jiného člověk čekal? Ruska klepe na dveře, na obloze ani mráčku a předpověď stálá...Jezero Luirojärvi je však natolik kouzelným místem, že zde velký počet lidí vůbec nevadí. Místa na stanování tu je spousta. Navíc, ti lidi jsou úplně stejní jako my, jsou to trekkaři, kteří vědí, co činí. Proto na ně člověk nemůže pohlížet byť jen se známkou despektu, jelikož by to znamenalo despekt k sobě samému...
Je šest večer a jsme pěkně unavení.
Poblíž jednoho z ohnišť stavíme stan a večeříme. Rozděláváme oheň, brzy se k nám přidává několik Finů.
Zapadá pomalu slunce, je hříchem setrvat na místě. Z batohu vytahuju rybařinu, pod záminkou rybolovu se jdeme trhnout od lidí, neboť atmosféra místa dalekosáhle převažuje nad únavou i lidským srocením při tupách... Jezero a hory kolem, vše se rozostřuje v jedinečném  momentu, kdy se slunce dotkne obzoru a vzduch, náhle chladný a průzračný zavoní tuhnoucí pryskyřicí borovic, vlnkami jezerních vod, parfémem ryzí přírody. Obarví se najednou do divokých odstínů, nic není zelené ani modré ani bílé, vše hoří oranží a v kontrastu se zase stápí v studených nafialovělých tóninách, hory na severu, Vlčí hlavy jsou černé, studené a divoké, s rozostřenou linkou hřebene, co jen může být za nimi, snad jen smečky vlků doopravdy, jen tundra a bezcestí, možná staré rašelinné kammi , sámský přístřešek, kde kdysi žil možná noid, mocný kouzelník, třeba hloupý rybář, třeba stará sámská maminka s dcerou, která se nevdala, aby jí samotnou nenechala. Dnes tam není nic, žádné obydlí, žádní lidé, možná díra do sáiva světa, nad kterou když budu ještě chvilku přemýšlet, vtáhne si mě do sebe...
Slunce vrhá poslední paprsek a spěchá se napít do lompola, které jsme před pár hodinami přebrodili, na hladině mělkého a průzračného Luira brázdí potáplice mezi mlžným kouřem, obláčky první jezerní mlhy, možná Dcera Slunce tu ztratila šátek před spaním, jak se znavená svlékala, sedíme s prutem na starém dřevěném, do vody se nořícím rozviklaném molu, které v té bláznivé chvíli hraje studenou modří, tiše si prozpěvujeme "Smoke on the water" a ryby neberou.
Sokosti, ta Hora, dominující tak masivně, že si jí zkoušíme raději nevšímat, zdá se být tak blízko, skoro na dosah, jak ji milostivě zkresluje vodní hladina mezi námi a jí. Slunce, nám skryté, ještě ozařuje její svahy, morény růžoví a oranžoví, ta hora teď vypadá skoro jako náš dobrý kamarád, ale já vím, že je to jen klam, krutý žert, kterým nás Kamenný dědek láká do své zdrcující, ledové břidlicové náruče.
Co je jen za ní, co se jen skrývá v pusté východní části, kam oko lidské nedohlédne, neboť hřeben strašlivý, s nejvyšším Sokosti v čele nepropustí za sebe nic, ani jeden zvědavý pohled?
Dosud jsme šli místy, co jsem znal, dosud jsem byl suverénním horským vůdcem. Teď však, ať se bude dít cokoli, vše bude jinak. Ať se dáme kamkoli, bude to poprvé, vše bude neznámé, cizí a nepokořené. Budeme se někam drát, nevěda chvil příštích. Budeme potit krev, či sát med?
Sokosti sleduje naše mlčící postavy, jeho duch však už pracuje, už ví, že se naše osudy protnou s jeho věčností. Předvádí tedy horu jako orientální trhovec v bazaru, ukazuje ji v nádherných barvách, v nejlepším světle, jež přináší denní doba západu slunce, obklopenou přenádherným, temným, tichým a čaromocným jezerem. Dobře však ví, že pokud se o něj pokusíme, bude vše jinak. Iluze zmizí, a my si nemůžeme býti ani jisti, zda ji vystřídá realita, jelikož jsme v Saamieatnanu, uprostřed říše kouzel a mezi vtěleními bohů přírody. Realita, ač sebe drsnější, by byla jistě pevnější, než další iluze, seslaná mocným a děsivým Kiviukkonem, Kamenným dědkem, duchem hory. A že ten má v zásobě triků nepřeberně, o tom nemá cenu dále debatovat...

"Bratře, nějak ti neberou!" hlásí Pláča, jako pravý polární badatel oděný v červenomodré nepromokavé bundě, "co myslíš, moh bych si zkusit nahodit?"
Proč ne, říkám si, ono to rybaření ve Finsku není tak jednoduché, jak jsem si představoval. Vysvětluji kamarádovi taje třpytkaření a předávám výbavičku, mlčky usedaje na starém rozviklaném molu, sleduji a vnímám atmosféru Severu.
Při asi čtvrtém nahození se P. P. P. otáčí, řka:
"Hele, co mám dělat, kdyby mi něco náhodou zabralo?"
Sotva stačím otevřít pusu, abych vysvětlil, jak se zasekává, rozechvěje se prut škubavým pohybem.
"Hele, mám rybu!" rozječí se Pláča. "Co mám sakra dělat?"
Na prutě visí tlustý okoun. Kamarád mi předává prut a já rybu dopravuji na břeh.
"Co s ní? Kuchneš jí?" zajímá se Pláča.
Nemusím dlouho přemýšlet kvůli odpovědi:
"To by nebylo myslím dobře! Jednak, rybáři, chyt si svůj první úlovek a ten v každým případě musí zpátky do vody, aby pověděl kamarádům, jakej jseš dobrej rybář! A navíc"....tiše se zahledím k temnícímu masivu Sokosti, "jsme v Saamieatnanu...Třeba to vůbec není ryba! Třeba je to samotná Suurikala, Praryba, která nás přišla navštívit a testuje nás. Zejtra..." umlknu a všeříkajícím posunkem ukážu na Sokosti.
Kamarád přikyvuje, okoun putuje z jeho ruky zpět do čarovných vod jezera.
Vracíme se ke stanu. Finové sedí tiše u ohně, polohlasně si povídají. I my sedíme tiše v tom magickém podvečeru, plném přízraků, duchů a nadpozemských pocitů.
"Vytas mapu, bratře!" roztíná ticho Pláča. Cítím, že se něco stane. Po chvilce zvedá oči od "padesátky" a povídá:
"Nevim, ale přijde mi takový blbý jít bez těch báglů na Sokosti a vracet se...Nechce se mi! Co takhle normálně vzít batohy, pokořit Sokosťáka a krosnout to přímo na Muo...Muorravaa...víš co myslim!"
Myslím, jsem si vteřinku zcela jist, že Pláča podlehnul iluzi, kterou duch Sokosti vytvořil při západu slunce. Stačí mi pouhý okamžik a pod klatbou hory se ocitám i já sám:
"Tak jo! Vlastně, proč ne! Neznáme přece bolest..."
Kiviukko, duch Sokosti, se ujal nad našemi dušemi vlády, ač si myslíme zatím přesný opak...
Před spaním ještě vyrážíme k sauně. K naší potěše je prázdná a ještě velmi slušně roztopená. Absolvujeme 2 saunovací kolečka. Aby ne! Tady, kde jsem loni poprvé poznal, o čem vlastně to saunování je...S lijícím potem z nás odchází vše nečisté, připravujeme se na zítřejší souboj s horou.

Jak byl den parný, tak je noc chladná. Ticho ruší bohužel stereo chrápání dvou Finů, které se po hladině jezera nese snad až na vrchol Sokosti. Pokud si Kiviukko pomyslí, že to jsme my, určitě v souboji s ním budeme bez šance...

Ráno vstávám před sedmou, s vědomím, že je potřeba zařídit spoustu věcí, abychom vyrazili na pochod včas, ještě než se obloha zase rozpálí. Vylézám ze stanu, celý rozlámaný, nohy bolí a zdají se těžké jako z olova, měkké však jako z hadrů. Syčím nechutí se hýbat, cítím rozpálené čelo, jako bych měl horečku.  
Věci, jež jsem si večer přepíral, samozřejmě vůbec neuschly. Stan je strašně mokrý, protože s úsvitem na jezero sedla mocná rosa. Začínám být pěkně nakrklý. Do nenávratna zmizela včerejší mystická nálada, chuť a odhodlání se popasovat s přírodou, pokusit se o přechod Sokosti.
Zkouším se rozhýbat prací, jdu dělat dřevo do sauny. Pila se ale kouše, má špatnej šraňk, dusí se v mase letitých lapských sosen. Sekera je tupá, navrch padá z topůrka. Prostě dnes se zatím nedaří vůbec nic!
Podoben Rockymu IV., drtím mezi zuby "Neznám bolest", ale příliš to nepomáhá.
Když roztápím saunu, přichází Pláča, usmívá se, nese misku dobrého, výživného poridge. Chvilku debatujeme, svěřuji se parťákovi se svým fyzickým i duševním rozpoložením.
"Psychosomatika, bratře!" míní Pláča. "Prostě si nevěříš, a tak somatizuješ, přivoláváš na sebe nemoc, abys měl zracionalizovaný, proč nevylezeš nahoru. Já vo tom píšu teď esej, zrovna do toho dělám. Jseš učebnicovej příklad... Vzmátož se! Dej si saunu, nic není problém!"
"A co ta tupá pila? Co ta sekera, kterou jsem si málem usek ruku? Mokrej stan? Prochcaný fusekle? To je taky psychosomatický?" vrčím.
"No jasně! Protože si to uvědomuješ! Kdybys byl v klídku jako včera, tak tě to vůbec nerozhodí..."
"Ale mě je blbě, rozumíš, já měl tu borreliózu, co když se mi to vrací?"
"Somatizuješ...Co ten poridge? Hyvää and Heavy, viď?"
"Nebo je to úplně jinak", jsem neodbytný. "Duch Sokosti, děsivej Kamennej dědek si mě vybral za voběť. A tohle všechno jsou jeho znamení, abysme se na výstup vykašlali, jinak to s náma blbě dopadne! Prostě mě dává jasně najevo, že jsme jenom sráčové, který na to nemaj. Znám bolest!"
Parťák kroutí hlavou: "To nesmíš znát! Je přece jasný, že tohle všechno je jen trik, kterym Dědek, ten Sokosťák, se snaží zlomit tvojí vznešenou laponskou duši, ty vole! Von ví, jakej jsi borec, že jeho vrchol dneska padne! A je jasný, že se toho bojí, tak vopruzuje! Jseš pro něj výzva!"
Musím se smát, ale příliš to nepomáhá. Kouzlo Kiviukkona, protože nic jiného to v souhrnu všech událostí nemůže přece být, je velmi silné a omamující.
Po sauně, sbalení mokrého stanu a únavném umývání ešusů od zbytků vařeného poridge v jezeře (na které se dravě vrhají malé rybičky) vyrážíme.
Je zle. Nohy mě vůbec neposlouchají. Je zase strašné vedro, stéká po mě pot, cítím, jako by mi někdo přes noc zasypal klouby v kyčlích a kolenou pískem. Vůbec se nemůžu pohybovat, jsem prostě zadřenej. Přitom první tři kilometry jsou strašně snadné, navíc v hezké, zajímavé krajině. Noříme se do pásu lesů při jezeře, které se od jeho břehů zdá úzký, ve skutečnosti je pěkně mocný. Dochází mi, že Sokosti je mnohem dál a je mnohem vyšší, než se včera večer, ve svitu posledních slunečních paprsků, zdálo.
Přecházíme po shnilých prknech bažiny, které se tvoří při potůčcích, vtékajících do jezera, pak zase plackou zalesněnou. Každých půl kilometru si vynucuju pauzu na vydechnutí, jako bych měl v nohách 30 kilometrů. Je mi děsné vedro.
Podél jakéhosi vyschlého toku, po jeho balvanech se dostaneme k místu, kde končí les a reliéf se prudce zvedá. Odpočíváme u posledních břízek, na břehu potoka Jaulutuskuru, razícího si cestu strmým stejnojmenným údolím, které nahoře přechází v Řiť, šílený zářez mezi dvěma vrcholky Sokosti. Vrchol je úděsně vysoký, hrozící, temný. Oba nás přepadá pocit zmaru.
Začínám se svým stavem bojovat. Pod heslem "Cigáro odvahy dodá" vydatně vsakuji kouř a představuji si, že vsakuji do sebe síly přírody. Převlékám se, tlustou a propocenou mikinu nahrazuji lehkou košilí s dlouhými rukávy a cítím, že se půjde lehčeji.
Pláča začíná Hoře hrozit:
"Ty svině, ty potvoro kamenná, za pár hodin budeš úpět pod tíhou našich pohorek! Poznáš bolest, panáčku! My, my bolest neznáme! My si povodíme tebe, ne ty nás! Teď si vysoká, pyšná a myslíš si, že tvoje kouzla nás zastaví! Pche! Naopak!"
Ani neodporuju, cítím, že se Kamenný dědek nebude zlobit, když mu takhle nadáváme, cítím potřebu přijmout hozenou rukavici a bojovat.
Ale Hora se nevzdává. Začínáme výstup pohádkovým údolím Jaulutuskuru, po stezce, která se po pár desítkách metrů úplně ztrácí. Vzpomínám na loňský dialog s dvěma veselými Finy, kteří, ač bez batohů, Sokosti pokořili, i když to neměli lehké. Kiviukko na ně seslal bouři, přívalový déšť a neprostupnou mlhu. Tenkrát mi na mou otázku odpověděli:
"Na Sokosti nevede žádná cesta, tím pádem je však způsobů, jak se na něj dostat, neomezeně! Žádná z těhle necest však není snadná!"
To teda není... Ač jsem se na chvilku psychicky vzmohl, fyzicky je to strašná bída. Každý výškový metr, zdolaný šplháním po skalkách, útesech a výčnělcích nad potokem, oplývajícím kaskádami, vodopády a hlubokými, ledovými průzračnými tůněmi, je vykoupen obřím výdejem psychických sil, takže brzo propadám beznaději a šanci, že na vrchol vylezu, odhaduju v řádech promilí. Parťák se dere kupředu, mě každá vteřina bere sílu. Kudy dál? Má to vůbec cenu?

Je jisté, že kdybych tu byl sám a byl v podobném rozpoložení, výstup bych skrečoval a posměšný smích ducha Sokosti by mě pronásledoval až do konce světa dní. Takhle doluju odkudsi další zbytečky sil a naděje a pomalu, pomaličku, za stálého nadávání, se suneme výš a výš.
Strž je vysloveným extraktem krás Saamieatnanu. Stromy zmizely hluboko pod námi, tady je jen hnědá skála, šedá moréna, borůvčí a brusinčí a neuvěřitelně rozryté a členité koryto potoka, který skáče přes kaskády skal, hučí vodopády, blyští se zelenavými, diamantově čistými tůněmi. Slunce skáče v odlescích mihotající vody po skalách a začíná pěkně připékat. Pláča se rituálně omývá v ledové vodě, já sípám a snažím se chvíle oddechu prodloužit do nekonečna.
Tady se potok rozděluje, levá část je tvořena nekonečnou symetrií neschůdných vodopádů, pravá jakžtakž schůdně pokračuje strmě vzhůru. Končí zde Jaulutuskuru a ocitáme se v nejnižších partiích Řiti, ve které už nic neroste, jen neživá příroda v podobě skal, balvanů a morén, jen ledová voda potoka se tu hýbe, ta jediná žije. Řiť kdesi v dálavách, nahoře, je přehražena kolmým ledovcovým karem. Tudy to dál rozhodně nepůjde!!!
Psychická slabost vrcholí. Jsme totiž před rozhodnutím, kudy dál a zdá se, že jsme namydlení, že to nepůjde nikudy. Podle mapy totiž zjišťujeme, že jsme dávno za místem, kde jsme se měli dát vpravo, do morénového svahu. Ale nikde jsme přece neviděli vhodné místo k odbočení. Teď jsme opravdu v Prdeli, už jsme sevření kamennými půlkami Sokosti.
Pokouším se situaci odlehčit:
"Netušil jsem, že lézt někomu do prdele může bejt taková řehole!"
"Taky nelezeme do prdele jen tak ledackomu!" zvedá Pláča oči do nesmírných výšek, kde tušíme vrchol Hory. "Počkej, panáčku!!!" hrozí hoře. "Stejně si tě dáme!"
"Houby s voctem!" reaguju podrážděně. "Kamaráde, já na to nemám! Ta posraná hora si nás pěkně povodila! Jsme v hajzlu! Nemám na to, mám pocit, že každou chvíli chcípnu..."
"Neblázni, bratře! To povodíme! Kdyby nejhůř, tak ti vezmu bágl..."
Potupa...ale beru to, jsem sejr, nemám na to. Fakt nechápu, co se děje...
Zkoumáme, kudy dál. Pláča razí teorii, že se musíme pokusit co nejdřív opustit Řiť, protože je jasné, že přes kar, který se zvedá před námi kolmo vzhůru, to nepůjde. Míní, že se musíme pokusit vyškrabat nahoru morénou po naší pravé ruce, přímo směr vrcholek.
Nechci podotýkat, že je to kravina a ložená sebevražda. Svah má sklon dobrých 70 stupňů, navíc je tvořen skálou střídanou sesouvající se morénovou sutí. Uléhám s vyplazeným jazykem za šutr a čekám, s čím Pláča přijde. Za chvíli slyším hukot sesouvajících se kamenů. Naštěstí se brzo vynořuje Pláča, živý a zdravý, však s notnou depresí ve tváři:
"Bratře, tamtudy to nejde! To je hustě vo hubu! Ulez jsem tři metry a jel jsem dolu..."
Právě v tu chvíli se u mě děje cosi, co by se dalo nazvat "break point". Jistě, aby člověk mohl jít nahoru, musí se dotknout naprostého dna a byť neznatelně, odrazit se od něj. Tato chvíle právě přichází. Cítím najednou, že i když nemůžu, jsem se silami u konce a tělo mě vůbec neposlouchá, že je to ve skutečnosti blbost, neb jsem odpočatý, po sauně a v nohách bídných 7 kilometrů...Že se musím vzchopit a začít bojovat. Že na to mám. Že Sokosti padne!
Zvedám se na třaslavých nohách a zahrozím Hoře: "Myslíš, žes vyhrála? Ha! Uvidíme, ty mrcho morénová!"
Pláča na mě kouká udiveně, v očích mu však hrajou ohníčky. Právě ve chvíli, kdy si jej Hora povodila, nastoupil ze střídačky dosud zcela nemožný parťák.
Ukazuju na protilehlý, levý svah stále strmější Řiti, vedoucí kamsi vzhůru na holý vysoký hřeben:
"A co tudy? Podle mě je jediná šance vylézt tudyma, levou stranou Řiti! Jakmile se dostaneme z Řiti ven, máme vyhráno! Musíme zdolat ten hřeben! A podívej, tady vlevo je ten hřeben nižší! A navíc v něm není tolik morén, je tam tráva a vřes! To znamená zpevněná půda, nebude se to sesouvat, nezabijeme se tam! Jdeme na to!"
Pláča nadšeně souhlasí.
Začíná velice drsný výstup na "levou půlku". Nohy stále ještě neslouží, ale elixír odhodlání vnáší do těla psychickou energii a cítím, že se i fyzická kondice začíná pomalu zlepšovat. Máme totiž před sebou jasný cíl, cestu kolmo vzhůru, proti vrstevnicím, přesto však vpřed. Skončilo ubíjející tápání a sebedůvěra jak Fénix se začíná hrabat z popela na sluneční svit. Svah je neuvěřitelně strmý, lezeme prakticky po čtyřech, oči upřené pod nohy, abychom neviděli tu šílenou výšku nad sebou. Rveme těžké batohy na zádech, často úplně vyflusaní stavíme, krmíme se plnými hrstmi brusinkami, co rostou všude kolem, mezi morénou a šutry, lezeme pomaličku, ale jistě. FRAM! ETEENPÄIN1!
Pláča využívá své subtilní postavy i lehčího báglu a získává náskok. Dosahuje asi po dvaceti minutách hřebene, najednou však slyším zklamaný výkřik:
"Ty vole! Tohle ještě není žádnej hřeben! Nade mnou je další, eště horší!"
Sakra, nic není tak jednoduché. Ale teď už nás nic nezastaví! Rveme se z předělu na další strmé úbočí, kde jsme si vytkli za cíl další plazivou břízku na jejím vrcholu. Prásk! Jsme nahoře...nad námi se však tyčí to samý ještě jednou v bleděmodrým.
Teď je řada na mě, abych podržel. Pláča totiž poulí oči v beznaději pod další nekonečnou stěnou:
"Ty krávo! Vědět, jak je i ta levá strana Řiti vysoká a strmá, tak do toho nikdy nejdu! Normálně bych to votočil!!!"
Povzbudím ho a zakusuju se do dalších nekonečných metrů.
Čtvrtý předěl je konečně hřebenem!!!
Stojíme zde, shazujeme proklaté batohy a nevěřícně zíráme pod sebe. Jsme totálně vyflusaní, za námi je hodina a půl šplhání levou půlkou.
Je jasné, že jsme z nejhoršího venku, neuvěřitelné se stalo skutkem. Nacházíme se již definitivně nad smrtící Řití, jejíž výsměšně rozevřená strž se na nás již směje odspoda! Odsud je Luirojärvi jen malá modrá louže utopená v lesích, včera zlověstné Vlčí hlavy se tváří skromně jako neškodné krtiny. Všude kolem nás je neživá mrazová poušť, tvořená kamenitými morénami, z nichž vystupují jednotlivé holé tundrové vrcholky. Ani stéblo travičky, ani jediná bobule brusinky, natož keř či strom. Kameny, skály, morény, nic víc!!! Duje ostrý ledový vítr, vedro zůstalo kdesi dole.
Nejvyšší vrchol širého okolí, Sokosti, je teď asi kilometr od nás, vpravo, na jih. Je ještě stále impozantní, stále slušně vysoký, ale teď již jsme si jisti, že jeho zdolání nebude žádnou překážkou!!!
Během odpočinku plánujeme další trasu. Rozhodujeme se zde na hřebeni nechat batohy, neboť směr Muorravaarakanruoktu je nejlépe stejně dosažitelný odsud. Vidíme pod námi na východní straně, za nekonečnou morénou, zelenkavé údolí, kde pramení řeka Muorravaarakanjoki, vlnící se v nekonečných meandrech pustinou, mezi zalesněnými vrcholky kamsi směr Rusko.
Šplháme odlehčení, bez batohů, vstříc stále se blížícímu vrcholku. Registrujeme na jeho severovýchodní straně jakousi chatrč, která slouží jako meteorologická stanice. Dopravena sem musela být jedině vrtulníkem. Začínáme již propadat euforii nad zvládnutím výstupu, neřkuli prvovýstupu, neboť vzhledem k tomu, že jsme kdesi dole minuli pofidérní odbočku, byli jsme možná jediní, kdo k pokoření Sokosti zvolil cestu strašlivou Řití a po jejím levém úbočím zdolal fatální převýšení na hřeben.
Vrchol je tvořen megalitickou haldou břidlic, široko daleko kolem nás není nic živého. Po čtyřech a půl hodinách trekku od jezera konečně dosahujeme nejvyššího bodu širé oblasti, vrcholu Sokosti. Vyšší tady ve Finsku je jen Pallastunturi, hora u Hetty, chráněná národním parkem Ounas - Pallas Tunturi a poté též horstva v oblasti Käsivarsi, v čele s 1378 m vysokou Horou Duchů, Haltiatunturi. Tyto hory však již nejsou klasickými finskolaponskými tundrovými vrchy, patří geomorfologicky totiž ke Skandinávským Alpám, navíc Hora Duchů z půlky patří již do Norska.
Hroutíme se na balvan, opatřený vardem, kamennou mohylkou, označující přesný vrchol. "Dobyto!!! Panáčkárna!!! Bratře, neznáme bolest!!!" Řveme jako posedlí, nemůžeme se nabažit tohoto pocitu, že celý okolní svět je pod námi, že bylo zlomeno příšerné kouzlo Kamenného dědka, ducha hory, který, pravda, nasadil pro boj s námi ty nejsilnější páky. Zíráme dolů, tady, na západní straně opravdu vede z vrcholu jakási stezička, ale bůhví kam vede, to je nám teď jedno, naopak jsme pyšní za zvládnutí extrémně náročné, netradiční cesty.
Hluboko pod námi se blyští modrá loužička, rozlehlé Luirojärvi. Kus na sever od něj, ještě menší, nalézá se skoro nepřístupné, bažinné Pikku Luirojärvi, Malé jezero Luiro. Střílející hora, Vlčí hlavy, Kiilopää, to vše je jak na dlani z ptačí perspektivy. Dech však bere zejména pohled na sever a východ.
Sever okupují nekonečné morénové haldy, vysokánské a nepřístupné tunturi, na které však zíráme shora. Tam, kdesi mezi kameny, se prý nachází úchvatné Paratiisikuru, Rajské údolí, hluboká propast, sytě zelená, kontrastující s kamennou pouští všude kolem, rokle, na jejímž dně se skví bezedné černé pleso. Je zde i rokle Lumikuru, Sněžná strž, a ovšem i jedna z největších atrakcí Koilliskairy, Ďáblova brána, mocný výkusek v jednolitém vysokém hřebeni hor, vysoká a drsná úzká průrva v neživé tundře, jež vede do těch nejpustších partií horstva Saariselkä.
Východ jest naším směrem. Sokosti zde padá hluboko dolů, morénou, neschůdnou pouští. Kdesi v hlubinách pramení Muorravaarakanjoki, jen haduje ve stále nižších a zelenějších údolích dál, pryč od civilizace. Za ní se zvedají další bizarní tundrové vrchy, zčásti už v ruské režii. Je rozhodnuto.
Takoví frajeři jako my se přeci nebudou zabývat nějakou Sarviojou, nějakým okruhem směr Kiilopää, kde se dá očekávat hafl trekkařů. Bez váhání stanovujeme další plán, tedy směr východní a posléze severní, směr Pepík, hraniční přechod Raja - Jooseppi, přes tupy Muorravaarakanruoktu a Jyrkkävaara, což je tupa kdesi uprostřed bažin, jak napovídá mapa. Před námi je pustina bez cest, bez lidí. Před námi je velké dobrodružství s nejistým koncem. Píšeme v tomto smyslu SMS našim družkám a matkám, přijde nám nefér už je dále balamutit.
Odezvy jsou okamžité, na Pláčův mobil přichází několik poděšených zpráv. Ale nás už nic nezastaví.
Ve chvíli, kdy se cítíme být již dostatečně zrelaxovaní, nakrmení čokoládou a připraveni se vrátit pro batohy a sestoupit kamsi do prameniště Muorravaarakanjoki, zvedá se na vrcholku Sokosti točivý, ledový vítr. Choulíme se za kamenem a najednou...za námi jsou slyšet suché, podivné kroky.
Otáčíme se a zříme prapodivnou postavu.
Před námi stojí prastarý, vysušený dědek s tmavou, větrem zvrásněnou pletí. Kolem něj se točí vítr, on na nás mlčky zírá a při pohledu do jeho očí cítím závrať, prapodivné chvění věčnosti, chvění setkání s něčím nadpozemským.
"Ahoj, chlapci" promluví finsky ta postava, pohnou se ta prastará ústa, stíněná mocným nosem ve vrásčité, hrbolaté tváři, a ten hlas zní jako přesýpání morénových balvanů.
Ztuhneme v prapodivné bázni.
"Ahoj..."zní má dušená odpověď.
"Takže jste tady, nahoře..." dí po dlouhé chvíli dědek.
"To ano." Odpovídám a v duši se šíří ledový klid. Snažím se předstírat nevědomost:"Odkud jdete?"
Muž mlčí, jen se usmívá. "Nevím. Jsem tady."
"A kam jdete?"
Dědek krčí rameny. Je to už jasné.
"Takže, chlapci, jste tady. Pokračujete na východ?"
"Ano. Určitě."
"Takže šťastnou cestu!"
Díváme se na sebe s Pláčou rozpačitě, a když se chceme znovu podívat na dědka, už tam není. Ve vzduchu nevyslovená otázka.
A my už víme, že jsme se právě protli se sámským sáivo světem. Dostalo se nám neuvěřitelné výsady. Navštívil nás osobně strážný duch nejvyšší východolaponské hory, Kiviukko, strašlivý duch Sokosti.
A v jeho tváři bylo smíření, v jeho slovech byla odevzdaná pocta. Teď už nás nic nezastaví. Kamenný dědek, duch Sokosti nás přijal ve svém království. Dovolil nám neuvěřitelné, dovolil nám se dotknout jeho morénového čela. A požehnal nám k další cestě...


1 Fram (nor., isl.), Eteenpäin (fin.) = Kupředu!

<<< x >>>