RUNA DVANÁCTÁ
MOŽNÁ BY TO STÁLO, STÁLO ZA POKUS...

Obsahem této runy budiž seznámení s Radovanem Kuncem, přízrakem outdoorovým, sportovcem nemilosrdným. Kunc, puzen strašlivou vizí, jež hroutí jeho dosavadní život, nedbá špatné mázy a zapřahá v Kiilopää soby.Štve se krajinou, však klidu nenachází. Překračuje bludný jalovcový kořen, jež ho vede k sličné dívce s půlmetrákovým batohem. Slibný vztah narušuje Kuncovo hrůzné poznání ohledně obsahu dívčina batohu. Tribunál sámských bohů je zděšen. Radovan vzlétá směr Sokosti, odsouzený k věčnému putování...

Když najdeš v potoce zlato
A je už na něm punc
Věz že ho tam vyryl
Sám Radovan Kunc
Tak vlož si valoun do kapsy
Vod norskýho svetru
Denně ujdeš bez námahy
Dvěstě kilometrů...

Když na běžkách špatná máza
Vpřáhni soby, začni jásat!
Když se děva na tě dívá
Koketuje, očaruje,
Věz, ženy jsou temné sluje!
V batohu mají jen píva!!!

Co ty brachu, pivní blbe?
Co na Kunce zíráš blbě?
Ty svůj život prázdný žiješ
Co den, kdy se neopiješ...
Možná by to stálo, stálo za pokus
Bejt jako Radovan, jako Radovan Kunc!!!

Byltě jednou Kunc, Radovan Kunc. Ledové větry Jizerských hor jej formovaly v materiál tvrdší kirunské oceli. On znal jen zimu, kdy po ještědských svazích fičely jeho běžky tak rychle, že sníh za ním ve stopě roztával a odhaloval sporý, vymrzlý travní porost. On znal jen jaro, kdy peřeje mumlavské padly pod gumou jeho profesionálního raftu, jež vodopády desetimetrové přeskakoval tak snadno, jak se žába přehoupne přes krtinu. Znal ten Kunc jen léto, kdy rulové morény Sněžky pukaly při styku s galuskami jeho trekkingového bicyklu, který silou jeho lýtek letěl, vznášel se po necestách, kde mnozí naivní turisté nestačili uskočit, rozmáznuti žížnivou čarou trajektorie Kuncovy cyklistické rutiny. On znal jen podzim, kdy skály v Českém ráji se před ním samy raději skláněly vrcholy k zemi, neboť je zlézal tak snadno, jako krysa stoupací trubky v pražském panelovém domě. I to byl Kunc, Radovan Kunc, šlachovitý guru všech sportů outdoorových. Možná že ani nebyl, že prolétl svým životem na lyžích, profrčel na bicyklu, proskákal na raftu či provisel na laně tak rychle, že se ani nestihl narodit a umřít.
Jisté však je, že v jakési formě existovat přece jen musel. Nevím, v jakémto Matrixu on vlastně žil, jakou že to virtuální subrealitu svou existencí vytvořil. Jisté však je, že byl, neboť jinak by se v této knize nebyl objevil. Jisté je, že zapomenout se na něj nedá...

Radovan Kunc, po létech askeze, odříkání, kdy celý život zasvětil jen překonání vlastních osobních rekordů, které v drtivém případě byly i rekordem světovým, obhájení palem vítězství na běžkařských maratonech, duatlonech, triatlonech a Iron Manech, zatoužil po zaslouženém odpočinku.
I ležel v mapách celého světa, aby našel terén takový, který by jej v žádném případě neznavil, neb věděl, že jede na dovolenou, že tentokráte vyráží za odpočinkem. Vybral po dlouhém váhání severní Finsko.
"Hm hm hm, tak to je něco pro mě", medil si při pohledu na zelenou barvu nížiny východoskandinávské. "Pche, hory? Co je to za hory, když mají 718 metrů, co je to pro mě, jež je k podobným výškovým kótám hotov přidat na konec nejméně jednu nulu...Tam si konečně oddechnu, mé šlachy a nervové ganglie se obalí životadárným tukem a já tak konečně načerpám dostatečnou energii pro další outdoorové vítězení..." přemítal spokojeně.
I přivalil Radovan Kunc do zimního střediska Tunturikeskus Kiilopää za jedné obzvláště mrazivé zimy, kdy se tundra i les skrývaly pod příkrovem přemrzlého prašanu. Kypěl zdravím, spokojeností, odhodláním celou dovolenou pěkně proflákat. Byl na to flákání pěkně vybaven. Ve vaku dlely běžecké lyže Atomic, které mu kdysi věnoval sám Vegard Ulvang, poté co se jednou potkali na zasněžených pláních Mongolska, kdy v žertu Radovan navrhl, že by si mohli dát krátký spurt v délce 15 kilometrů, nic náročného, protože slunce už zapadá, síly docházejí a on Ulvanga nechce rozptylovat, ví dobře, že je zde na soustředění. Poté, co do cíle přijel Ulvang, Radovan již zde vařil na plynové bombě posilující zelený čaj. Tehdy mu mnohonásobný mistr světa a vítěz olympiád věnoval několik párů lyží plus všechny své olympijské medaile. Vím, že do novin se nikdy tato historka nedostala, ale na to byl Radovan příliš fér. Lyžařský svět přijal strohé Norovo konstatování, že se sportem končí vinou problémů s koleny a nikdo se již na nic neptal...
Radovan Kunc, oblečený v goratexovou bundu i kalhoty, ve spodním prádle od Moiry, v goratexových trenýrkách pod nimi, které mu jako protopyp věnoval jako reklamní artefakt sám Tex Gore, majitel této firmy, se v Kiilopää ubytoval v skromném, přesto však nejlepším apartementu. Tento pokoj ubytovací středisko Tunturikeskus Kiilopää naposled před ním pronajímalo finskému lyžařskému šampionu Mika Myllyllämu, ovšem poté, co dopingové testy odhalily v jeho krvi 20x více hemoglobinu, než je zdrávo, rozhodli se z ostudy tento pokoj již nepronajímat.
Jakmile však personál ubytovny poznal, koho to má před sebou, neváhal ani vteřinu a posvátný pokoj po letech opět nabídl k pronajmutí. Taková značka, jako je Kunc, totiž bez problémů smyje ostudu, která svazovala celé Finsko poté, co na svět vylezlo, že na šampionátu v Lahti jeho největší hvězdy, synové a dcery země Suomi, papali bobule.
I otevřel Kunc všechna okna dokořán, vypnul topení, svlékl se do goratexových trenek a pohrdnuv přikrývkou, usnul.

Zdál se mu však strašný, děsivý sen. Zdálo se mu, že stojí na startu velkého závodu multimaratonského, závodu na lyžích, kolech, v pohorkách. Davy fanynek skandují jeho jméno, ve svěžím mrazivém vzduchu vlají vlajky s jeho portrétem. Obrátka závodu je na vrcholu Sokosti, toho pahorku, ze kterého on nemá pražádný strach. Zní výstřel startovní pistole, masa outdoorových legend , jako když střelí do ní, vyráží raketově směr vzdálený, neviditelný cíl. Kunc, ač cítí, že máza na běžkách není ideální, bez problémů setřásá již v prvních minutách všechny soupeře. Co se to však děje? Najednou kolem něj cosi profičí - frnk! A ještě než se vzpamatuje, zase - frrrnk!
Kdo to proboha může být? Mne si oči, vždyť se mu teď zdá, že to nejsou přece žádní lidé pozemští, ale dva kosmatí rosomáci, odrážející se čtyřma packama v hlubokém sněhu s takovou frekvencí, že z okolních svahů sjíždějí laviny. Tu zas zřetelně vidí dvě postavy, málo, tak pramálo sportovně vyhlížející, přesto nemůže z jejich náskoku ukrojiti ani centimetr. Je cíl. Davy fanoušků mlčí, již nikdo mu neprovolává slávu. Ta potupa! Proč neskončil radši čtvrtý, to by si jej nikdo ani nevšiml a on mohl předstírat sám před sebou, že žádný závod nejel...Takhle musí potupně na vyhlášení  vítězů, musí stanout na tom zahanbujícím nejnižším stupínku, který mu vždy předtím sloužil jen jako odraziště na nejvyšší stupeň...Rudo má před očima Radovan, hanba mu krví zalévá zrak. Slyší však jako ozvěnu opakující se hlas z amplionu....jména vítězů, jež se mu vrývají do mozku jako rozžhavený drát. Jména PAVEL PLACZKOWSKI a RICHARD PODZEMSKÝ....

Probouzí se, ač v pokoji panuje zima -30 stupňů, je oblit lepkavým , horečnatým potem.
"Fuj! Byl to jen sen!" ujišťuje se a zrak mu zalétá k obrovskému batohu s jedinečným vybavením. Přesto však úzkost neopouští jeho nitro. Nikdy přece neprohrál! A to ani ve snu! Co když to sen vůbec nebyl? Jako smyslů zbavený běží do recepce a táže se:
"Neznáte náhodou jména Pavel Placzkowski a Richard Podzemský??? Nebyli tu přede mnou?"
Slečna v recepci lhostejně obrací listy návštěvní knihy.
"Co na tom", myslí si, "i kdyby tu byl sám papež, nedosahuje ani stínu tvých goretexových ponožek, Radovane!"
"Ne, mrkněte se mi pořádně! Byli tu, nebo ne?"
.... "no máte pravdu! Placzkowski a Podzemský, ano, byli tu..."
Radovana Kunce polévá ledová hrůza. Jeho sen nelhal, zřejmě. Co to může být za opovážlivce?
"A kdy tu prosím vás byli, mám šanci je ještě dohnat?" skuhrá, v očích nepříčetný děs.
"Ale ti tu byli zkraje podzimu, když ruska začínala!" odpovídá zmateně slečna.
"Pche! Co to pro mě je! Do večera mám jejich skalp!" hřímá zas, našedši ztracenou energii.
Slečna pochybovačně vrtí hlavou, nesmí to přece nikomu říci, ale má pocit, že tento slavný severský vlk během noci v apartmánu zešílel!
To již Kunc je zase dole, tentokrát se vším vybavením. Horečně nanáší na lyže vosky.
"Nechci vás rušit", pípne za jeho zády slečna, "ale pánové Placzkowski a Podzemský by v dnešním počasí použili určitě jiný klistr!"
"Pche! Jakej by mohli mít lepší klistr!!! rudne Kunc. Já když mažu, tak jedu jako mašina! Mazal jsem i samotnýmu Ole Einar Björndalenovi před olympijským vítězstvím!!!"
"No...pípne skoro neslyšitelně slečna, "oni by namazali rosomáčím sádlem..."
To již však Radovan neslyší, nechce slyšet. Mrazivý úsvit, on se odráží mocným nápřahem svalnatých paží. Nemůže se však pohnout ani o centimetr.
"Do všech prken, hůlek, lyží, galusek a karabin!" hřímá Kunc strašlivou klatbu. Co se to děje? Já jsem promazal???!!!"
Slečna mu stojí za zády: "Nezlobte se, velký Kunci, ale dnešní klima je vskutku neobvyklé. Co takhle se nechat zapřáhnout za sobí čtyřspřeží?"
Normálně by Kunc takovou opovážlivost nenechal bez povšimnutí, vždyť on je Kunc, on nikdy nepotřeboval ničí pomoc, natož pak pomoc sobů, těch hloupých a pomalých srnek... Dnes však přemýšlí jinak.
"No a co! Účel světí prostředky! Dneska dopuje každej!" Když vidí statná sobí těla, jež se již chvějí, aby mohla vyběhnout, když vidí hrající suché svaly pod hustou srstí, zazáří mu oči a své běžky zapřahá jako laponský pulk a hůlkou píchne posledního soba do řiti.
"Jedééééém! Heja héééééj!"

Pulk se rozjíždí rychlostí blesku krajinou. Bílí sobi, dar od slečny z recepce jako by byl darem od samotného Krakonoše, Kunc je zase ve svém živlu, opojen rychlostí. Odráží se tak mocně hůlkami, že často soby předjíždí a táhne on je. Na tváři se mu usazuje sebevědomý úsměv, neb cítí, že forma jej nikdy neopustila, jen to proklaté místo Kiilopää jej bůhví proč tak vyděsilo.
Letí krajinou, mlžnou tundrou, řídkým promrzlým lesem, nevnímá však ničeho, krásy přírody jsou pro něj jen kulisou k vlastnímu výkonu. Míjí tupu Suomunruoktu již po patnácti minutách, ta se kolem mihne jako hnědá skvrna. Letí dál, kol tří jezer, vzhůru do kaňonu.
Nahoře se však sobi zastavují, rozpačitě přešlapují, nervózně frkají a nechtějí dál.
I rozezlí se Radovan Kunc:
"Vy líný mrchy! Vy bílý tlustý potvory! Tak vy nepoběžíte dál?"
Sobi se třesou strachy a nechtějí se hnout. I vidí Kunc, že možnou příčinou toho je sobí lebka, zapíchnutá na otesaném kůlu při stezce. Netuší, že sobi se bojí hněvu Liebolmaie, strašného Olšového muže, neb nečekali, že tenhle běžec, nemilosrdný šílenec odkudsi z jihu nepozná, že jsou u prastaré seity, upomínající na šamana ávvilského, noida Riemu.
"Co, vy bastardi parohatý!" ječí Kunc na soby, "tak tohle vám nahnalo strach? Nějakej váš bratříček tady zhebnul, jeho lebka vás děsí? Pověrčivý Laponsko, proklatej kraj! Ale nedivim se, že někdo sobí lebku tady napích na kůl, protože jestli táhnul jako vy, jestli ten sob byl takový líný tlustý prase jako vy, tak se tomu člověku vůbec nedivim!" Nezasloužíte si nic než zabít!"
Sobi by  byli rádi, kdyby je ten divnej chlap zapíchnul, neb aspoň by v tom byli před Liebolmaiem bez viny.
Kunc však místo toho vypřahá a volá na soby:
"Táhněte, odkud jste přišli! Poradím si i bez vás, lenoši! Už vím, jaká máza na tenhle sníh platí a vás na nic nepotřebuju!"
Sobi úlevně frkají a rychle pryč od seity spěchají, zpět ke své paní, bohyni Madarak´ce, která se pro toto ráno v slečnu z recepce byla převtělila.
Radovan Kunc se mocně odráží a pravda, s mázou problémy již nejsou. Letí jako vichr, to prokleté zdržení kvůli sobům jako by neexistovalo. Za 30 minut se před ním již otevírá údolí Tuiskukuru.

Při sjezdu se však stává cosi, co naposledy zažil na běžkách ve dvou letech života. Lyže se mu zapíchává pod kmínek šedého, plazivého jalovce, který celý z promrzlé půdy vyrývá. Radovan, kdyby byl kdokoli jiný, spadne na čumák a zabrání tak přejetí bludného kořene. On však je Kunc a tak pád ustojí, lyže hladce přes kořen přejedou. Olšový muž se směje. Radovan Kunc právě přejel bludný laponský kořen, což jej odsuzuje k věčnému bloudění pustinami Laponska, aspoň tak to chce pořádně rozčílený Olšový muž, který urážku seity mocně ztrestat hodlá.

Sámští bohové, duchové, sáivo olmakové i ti nejnižší hulder se sejdou na sněmu. Je třeba totiž uklidnit zlobu Liebolmaie, který je tak rozezlen, že se voda v potocích Saamieatnanu začíná vařit, jako by tekla z gejzíru. Takovou ignoraci a opovážlivost si tady už dlouho nikdo nedovolil! Posvátné bílé soby, syny krásné Maddarak´ky, bohyně lásky, plození a hořícího krbu kiuas, přirovnat k tlustým potvorám? Nepoznat seitu, bez níž by nyní Ávvil nebyl Ivalem, nýbrž morovým hřbitovem? Úplně ignorovat přírodu a pachtit se jen za ješitným pocitem vítězství? Kvůli tomuhle pozemšťanovi, tomu červovi z Jihu, je Olšový muž skoro nepříčetný a pokud ho ostatní neuklidní, uvaří se v potocích Sámieatnanu všechny ryby a lidé nebudou mít co jíst!!!

Liebolmai si nenechá nic vymluvit:
"Přejel ten červ, ta lidská prázdnota, bludný kořen jalovce, nebo nepřejel? Nedostal šanci symbolicky na zem ústy padnout, rýt nosem sníh a zachránit se?  Přejel kořen, šanci dostal a nevyužil ji? Bude bloudit do smrti pustinami Saamieatnanu k našemu pobavení!"
Slovo si neochotně bere sám Veraldenolmai, hlava sámského pantheonu, ví, že mluví nerad, neboť když mluví, všude se bouře sněžná strhne a mnoho sobů, vlků, rosomáků ba i lidí zhyne.
"Můj bratře, Větvoruký, Pane Olší" dí měkce a tiše, aby se vítr spící v jeho plášti moc nerozdivočel. "Lidé už jsou tací, zpupní, pyšní a slepí. Zvláště tam daleko, v horkém a prokletém jižním kraji, odkud ten člověk pochází, tam víra už je dávno mrtvá. Nezlob se, on jen neví, co činí. A vpusť svobodnou mysl do tvých úst, Olšový, neb zde jasné je jak polární záře nad jezerem Aanaarjavvr, že vůbec nejde o tohoto potřeštěnce, ale o náš lid, který v nás věří a úctu k nám chová, o lid Saamietnanu. Když se, Liebolmai strašlivý, spravedlivě zlobíš, lid Saamietnanu prostřednictvím noida pozná, v čem tkví tvůj hněv a vše udělá pro to, aby si tě udobřil. Jenže teď vztek tvůj nemohou pochopit, žádný noid se nedozví odpověď na otázku, proč ryby v potoce břichem vzhůru, udušené, nestravitelné, plují! Lid Saamieatnanu pojde, když se takto zlobíš," šeptá Veraldenolmai, zahalený v závoji vířících vloček, které pohání smečka větrů nejchladnějších, nejsilnějších celého světa.

I uklidnil se Liebolmai, větve stromů v širé dáli přestaly se chvět a lámat i voda v potocích a jezerech se na svou teplotu obvyklou ochladila. Přesto si však neodpustil podotknout:
"Než nesmí být bohové Saamieatnanu vstřícní k těmto lidem, cizákům, kteří zaplavují naši zem jak komáří hejna aapy za slunovratu, bez víry, bez úcty, bez pokory! I navrhuji, nechť je Radovan Kunc odsouzen k věčnému bloudění pustinou, bez možnosti návratu, neb seitu urazil, navrch i soby krásné Maddarak´ky z lenosti obvinil!"

Přikyvuje Veraldenolmai moudře, již již vydá souhlasné posvěcení, když tu se sama krásná Maddarak´ka, panna černovlasá, velkooká, na jejímž čele se klene blankyt oblohy severní, tiše ozývá a její hlas jak med divokých včel údolími tundry splývá:

"Ach, Větvoruký, bratře můj nádherný, posečkej ještě chvíli, nech zloba mrtvolná nezaplaví tvého vznešeného ducha! Podívej tam, k půlnoci, kde duchové zlí se z tvého vzteku radují!"
I vidí Liebolmai skřety strašlivé, černé a čpavkem páchnoucí, v čele s duchem Pahaoja, zlým a zákeřným pánem mrtvolných třasovisek, kterak křepčí ve veselém tanci, umlkne tedy a čeká se zalíbením na další jemná, splývavá slova překrásné Maddarak´ky.

"Já hotova jsem tomu Kuncovi potřeštěnému odpustit, že sobů mých urazil, neb vím, že v jádru to není člověk zločinný, jež by zem Saamieatnanu kradl, prodával a lid náš knůtou vševlády materialismu dusil! Jest to jistě člověk ztřeštěný a zaslepený, nikoli však v kořeni žití duchovního zlý! Nechť šanci ještě dostane, by prozřel a hřích svůj odčinil!"

I upírá se zrak celého sněmu na krásnou Maddarak´ku, dívá se na ni láskyplně, však jejím slovům málo rozumí. I promluví duch Sokosti, Kiviukko, Kamenný dědek, a jeho hlas prastarý, kameny drtící hovoří:

"Než zdá se mi, věkověčnému, že důvody jakési skrýváš, Láskopanno, že tento lidský červ se tvému zraku líbí více, než by se slušelo, neb nedokážu jinako pochopiti, jak jsi snadno ochotna urážku sobů tvých bílých, radost a slávu roznášejících, Kuncovi tomu odpustit!"
"Máš jistě pravdu, Kamenné čelo," dí sladká Maddarak´ka, "nebudu tedy více již skrývat, neboť Láska je mým posláním a v ní ponejvíce spoléhám. Kunc tento vpravdě je mužem překrásným, sličným a velesilným, jeho svaly jsou jak oblouky tunturi nebetyčných, jeho nohy jsou jak sosny tisícileté, smolou silodárnou prosycené, jeho vlasy jak vřes na aapách, jeho oči jak jezera průzračná. Ano, Kiviukkone, tento muž musí dostat ještě jednu šanci. Nechť potká na své pouti Beaivvittar, vílu slunce překrásnou, dceru mou nejmilejší, nechť dokáže, že je mužem srdce otevřeného a ducha veselého, do sebe nezahleděného! Když zlato vlasů jejích, nekonečná hloubka očí jejích a radost ryzí duše její nedokážou zlomit jeho pýchu, nechť naplní se slova Větvorukého, ať tedy bloudí do skonání dnů v mlze tundry, v pachu bažin, v nekonečnosti lesa severního!

I souhlasí na sněmu všichni, i duch Pahaoja dokonce, neb nevěří on v Lásku pranic a snová již, jak zpupného jižana do bažin bezedných vláká...

I pádí dál na svých lyžích Radovan pustinou. Peláší tak rychle, že ani jeden pohled do okolní přírody nevrhne. Jinak by si totiž povšiml, že se cosi podivného stalo. Sníh odevšad zmizel, plazivé břízy vypučely svěže zelenými lístky, šeď tundry zahořela krásou, úchvatnou paletou barev drobných, odolných kvítků, ve vzduchu místo sněhové tříště poletují barevní motýlci a bručící čmeláci. I nepovšiml si Kunc vůbec, že v tundře rozkvetlo jaro.
"Sakra, to se nám nějak oteplilo!" zavrčí jen, v předtuše toho, že bude muset přemazat skluznice teplým voskem. "Skluz taky nic moc, přiblblý Laponsko! Kluci sice povídali, že to je divná zem, prej jaksi tajemná a mystická, no nevim, ale v každym případě počasí se tu střídá jak štětky na jabloneckym nádraží..." uvažuje.
To již pomalu jeho lyže drkotají po svahu nad nádherným údolím Tuiskukuru. Pár posledních odrazů a Kunc již stojí před tupou. Sluníčko svítí najednou o mnoho medověji a jemněji, ve vzduchu voní líbezné kvítky a pyl březových jehněd. Však nedbá Radovan pranic této láskyplné atmosféry a dere se i s lyžemi do tupy jako hromdopolice, jen aby chvatně prolistoval návštěvní knihu a zjistil, o kolik ukrátil náskok těch, kvůli kterým se na cestu vydal.

V tu chvíli slyší zvenku jemný, laskavý, přesto však zurčící a kolotavý dívčí smích.
"Do všech parafínů a klistrů, že bych jel dnes tak pomalu, že by mě dostihla nějaká ženská?" zděsí se Radovan Kunc. Vyjde tedy, stále obut v Ulvangovy běžky, před tupu.

Tam na chvíli oněmí úžasem. U potoka se myje krásná zlatovlasá Finka, postavy sportovní, vysoké, ztepilé jak jedle, která roste v pralesích kuusamských. Chvíli Radovan zapomene na svůj úkol, když vidí, jak dívka sbírá své větrem rozcuchané, těžké zlaté vlasy a v odrazu modré hladiny potoční si je splétá do copu. Nemůže se vzpamatovat, poté co mladá žena od vody vstává a s veselým smíchem se k němu, k Radovanovi blíží.
"Že by jí moje ušlechtilost, moje vypracované tělo uchvátilo?" napadá jej samolibě, když zří, jak úsměv krasavice je stále širší a veselejší, jak se k němu blíží.

"Hei, osamělý poutníku!" volá na něj dívka a Radovan chvilku cítí, jako by se vznášel v nebi. Pád však je tvrdý:
"Můžeš mi, milý pane, vysvětlit, proč teď, když všude v Saamieatnanu rozpučelo jaro, ty máš pořád na nohou běžky?" a rozesměje se z plných plic, prohýbaje svou sošnou postavu v pase.
Konečně Radovanovi dojde, co se to vlastně děje. Možná i nedojde, ale konečně si uvědomí, že něco není v pořádku. Chvilku stojí na zápraží tupy jako bulík a horečně přemýšlí. Pak vzpomene si, jak kdysi v jabloneckém liďáku omračoval spolužačky v tanečních neotřelými komplimenty:
"Možná kvůli tobě, tvým zlatým vlasům, všechen sníh okolo roztál!" dí plaše. "Aspoň když jsem vyjížděl, všude byl sníh a mráz!"

Směje se v zásvětní říši Láskopanna, nádherná Maddarak´ka, zaklání v ladné křivce svou hlavu, vystavuje čelo blankytnému nebi a v očích jí hraje opravdová radost. Směje se, pročesává sobí kostí, vyleštěnou jako zamrzlá hladina jezera, dlouhé, černomodré vlasy. I dívá se na ni s obdivem Kamenný dědek, Olšový muž, Suurikala i sám Veraldenolmai.
"Že by jsi měla, Milující, přece jen pravdu? Že by ten sportovní tchoř přece jen procitl a začal vnímat cit?"
"Uvidíme, bratři, uvidíme..." odpovídá zasněně Maddarak´ka a teplý větřík od jihu si hraje s jejími slovy a rozvíjí v tundře modré a žluté kvítky bouřníků.

Stojí však Kunc stále před zlatovláskou, která se na jeho smělá slova pranic neohlíží a jen se, stále liběji směje.
"Sundej si, přece, poutníku,  ty lyže, ať můžeš ke mně přijít blíž!"

I chvatně Kunc odepíná vázání, setřásá z rukou hůlky a pomalu, plaše se k dívce blíží. Již zapomněl na Placzkowského s Podzemským, již zapomněl zcela na vyhrané biatlony, triatlony a maratónské běhy. Slyší jen medový hlas kdesi kolem hlavy, hlas, který snad ani pozemskému tvoru patřit nemůže. Již již je od dívky kousíček, už stačí jen málo, aby jí do vonících vlasů letmo, na seznámení políbil. V tom naprosto ustrne. Vidí, a skoro nemůže uvěřit, obrovský dívčin batoh, mnohem větší a objemnější, než je ten jeho! Ješitnost jím projede jako žhavé vidle.  Ten bágl má aspoň 50 kilo! A můj jen 35! Jak je to možný! Zarazí se a cítí, jako by z něj podivné, líné a únavu přinášející jakési kouzlo padalo. Vždyť on je Kunc! Radovan Kunc! A honí po tundře ty dva chytráky, kteří mu ve snu ukradli zlatou medaili! Co se to jen s ním děje? Co za podivné čáry tady, v zemi lapské, na něj jen zapůsobily, že málem políbil cizí ženu, byť hezkou a sportovně založenou! Vždyť on přece ví, že každá žena, byť sebevytrénovanější, by byla jen přítěž na jeho cestě!
Zarazí se i krásná světlovláska, ruměnec studu jí mihne ve tvářích.: "Co se ti stalo, poutníku, že mě už přivítat a něžně pozdravit nechceš?"
I bojuje to v Kuncovi, pere se to vněm. Zas cítí tu omamnou, těžkou vůni, ten zvláštní sladký hlas, kterým přeci nemůže mluvit ta atletka, který jako by vyvěral z kůry stromů, ze stébel trav, z blizen tundrových kvítků. Na druhou stranu cítí, že kouzlo musí setřást. Drtí mezi zuby, opocen jak po maratonu: "Jsem Kunc! Kunc! Neznám bolest! Radovan Kunc!"
Zavrávorá, otře z čela pot a vydere ze sebe:
"Řekněte mi, slečno, jak to, že sebou valíte tak obrovskej bágl? Jak to můžete unést? Vy musíte bejt na pochodu asi pěkně dlouho! Můžete mi říct, co máte za vybavení?  Že bychom to porovnali? Já mám lyže Atomic, bundu Northern Face , batoh z cordury...."

I podívá se na něj dívka zklamaně, bolestně zní její hlas, nucený však stále do veselého tónu:
"I jaképak vybavení? Trochu jen piva na cestu můj batoh skrývá, neb dny tu v Saamieatnanu jsou nekonečné, dlouhé a osamělé, málokdy potkáš člověka, nikdy však takového zajímavého, jako jsi ty....Víš jak je nádherné spolu strávit večer, vychladit si pivo Karhu v potoce, popíjet před roztopenou saunou a pak osvěžit mysl i těla spolu v páře sauny?"

"To....to přece ale...ne..."sípá Kunc. "Pivo? Vy slečno máte v batohu PIVO? Vždyť je to alkohol?!! Spaluje tělesné cukry!!! To snad ne! A sauna, no nezlobte se, ale víte jak vysiluje, jak je to nezdravý? Né, vy si ze mě střílíte, co? Ukažte ten bágl!"
Dere se k batohu, chvatně jej s prskáním "taková vobstarožní šunka, taková krosna, no to snad ne" rozplétá kličky šněrování. Nakoukne dovnitř a strne v hrůze. V batohu jsou pouze vyrovnané černé plechovky "Medvěda", řízného karelského piva KARHU IV/A, občas proložené jemnou modrou barvou decentního ležáku LAPIN KULTA III.
"Pivo..." sípe Radovan. "Fuj, alkohol! Styďte se, slečno!!!"

I zvážní a rozesmutní se tvář krásné dívky: "Pane, postrádáte zřejmě slušného vychování! A nejen to, vy neznáte poetiku Saamieatnanu, nevíte, co se sluší a patří, neumíte ocenit lahodnost moku pivního ani něžnost pohlaví ženského! Buďte proklet!!!"

I propukne v zásvětí duch močálů Pahaoja v mocný smích, až se kolem na sto porokusem šíří pach čpavku. I přidá se k němu suchý, lámavý smích strašlivého Liebolmaie:
"Tak to vidíš, sestro, jak zbytečné bylo tvé snažení! Vidíš, krásná Maddarak´ko, jak marné bylo tvé pošetilé snažení!"
I zatemní se čelo přenádherné Láskopanny, potemní její temný, hluboký zrak. I začnou z očí jejích kanout ledové, mrazivé slzy:
"Měli jste, bratři, pravdu! Nechť bloudí Radovan Kunc navěky, do konce dnů pozemských, pustinami Saamieatnanu! Nechť nikdy nedostihne ty, které stíhá, nechť se nikdy nezastaví jeho šílený, prázdný běh! Nechť nikdy nenajde svůj klid!!!"

I ztemnělo nebe nad údolím Tuiskukuru, počalo z něj sněžit prudce, až se kvítky zatáhly do země, čmeláci a motýli vlétli do štěrbin v zemi, kterou pokryl ledový příkrov. I zmizela sličná Beaivvitar od tupy tuiskukurské i se svým batohem plným finského lahodného piva. Protřel zrak nevěřícně přízrak, bývalý Radovan Kunc, a spatřil, jak po příkrých svazích Pikkutunturitu šplhají v horečném tempu dvě schýlené postavy.
"Ha! Už vás mám, vy břídilové! Mor na vás a na celý Laponsko!" I připíná sobě lyže zpátky, odráží se a mizí, ztracen v ledové pustině, v strašlivé sněžné bouři....

<<< x >>>