RUNA JEDENÁCTÁ
DESTINATION PEPÍK

Po intenzivním nasávání atmosféry a zjištění, jak často čůrá sob, nasazujeme vražedné tempo směr tundra. O tom, proč plivanec plave, proč neklesne, svině. O nevýhodě trekkingových ponožek. Též o antagonismu slunce a Doxyhexalu, čili proč vypadám jako Tvrdíkův bojovník proti zbraním hromadného ničení. Co dělat, když tě mají Finky za křížence Němce s Italem.Legenda o sobí lebce. O rosomácích na Malém Islandu. V údolí Sněžných bouří podobni opečenému buřtu.

Sob, když močí, má v tom systém.
První kroky v tundře jisté,
Stoupání a klesání
Slabým hrůzu nahání
My však ťapem jako stroje
Jako Bush když jde do boje.
Vypadám jak protichemik
Když můj cíl je Raja - Pepik

Polojasné nebe, svěží chladivý větřík, teplota v pravé poledne 17oC, takové jsou výchozí podmínky před samotným začátkem trekku. Před prvními historickými kroky podnikáme nutnou přípravu, sestávající se z aklimatizace, oběda, zvážení batohů na legendární hákové váze apod. Sedíme na lišejníku před krásným, skromným a vkusným ubytovacím komplexem Tunturikeskus Kiilopää, kde je i restaurace, prodejna trekkových potřeb a sauna.
Sedíme na lišejníku, ohříváme těstoviny, do kterých krájíme statného kozáka, jež jen tak mírnyx - dýrnyx rostl přímo u infotabule národního parku Urho Kekkonena. Věnujeme se podrobně mapě, plánování dneška, i celého trekku. Dnes máme v plánu zdolat pro mě dobře známých 16 km na první tupu, otevřenou chatu pro trekkaře, jež nese jméno Suomunruoktu.
Co se týče celého trekku, stále silněji toužíme po tom dobýt nejen jezero Luirojärvi (to máme v úmyslu pokořit v rekordních 2 dnech trekku), ale zejména strašlivý masiv Sokosti, tyčící se na východ od něj. Velikou výzvou je východní část parku, rozprostírající se mezi tundrovým pohořím v čele se Sokosti a ruskou hranicí. Tato část je podle všeho zcela pustá, pochopitelně bez značených cest, navíc často bez jakýchkoli stezek. Jsou zde jako jediná známka civilizace staré tupy, otevřené sruby, o  něž se bezvadně stará král finských lesů, organizace Metsähallitus (budiž pochválena!) Již loni při plánování laponského trekku zazněl můj smělý nápad pokořit celý park od Kiilopää až k hraničnímu přechodu Raja - Jooseppi (dále "Pepik"), jež se nachází v severovýchodním koutě parku při široko daleko jediné komunikaci Ivalo - Murmansk. Ve dvou, s Martinou, však jsme si netroufli, bylo velikým úspěchem pokořit jezero Luiro. Teď se však v Laponsku necítím rozhodně jako začátečník! Po boku s bolest neznajícím, neohroženým Pláčou, cítím, že více než stokilometrový přechod parku může být úžasným, dobrodružným zážitkem na celý život! V žádném případě však nechceme trekk podcenit, vždyť jsme na vlastní oči viděli na netu zápisky mladých Finů, kteří se do této pustiny vydali jen pod vedením zkušeného vlka-průvodce, který sloužil jako voják na Středním Východě a v nohách prý měl tisíc kilometrů outdoor v poušti. Je nám jasné, že do Raja-Jooseppi si troufnou opravdu jen ti nejhustší Finové...(podle mě nejtvrdším z nich byl kamarád Antti, který si to dal zcela sám, ale těžko jej srovnávat s ostatními, neboť ryzejší prototyp přírodního muže si lze jen těžko představit). Proto celou záležitost necháváme otevřenou, na rozhodnutí až po dosažení jezera. Pro naše přítelkyně, jdeme zatím stále jen bezpečnou stezkou na Luirojärvi.

Jdeme ještě skouknout interiér Tunturikeskus, ne snad kvůli konzumaci piva, jak by se po četbě minulých run mohlo zdát...Zahálčivý život pivních blbů skončil, teď je třeba se metamorfovat v pravé lesní muže!!!
Zde nás zajímají především zajímavé barevné pohlednice. Objevuji jednak až kýčovitě oranžový pohled z Rautalampi pořízený v období rusky, s veršovánkou o tom, že ruska dá zmizet vašemu smutku, kdy jiskřivá radost zaplní duši, dále také pohled se soby, kde je nápis, že v divočině je třeba zapomenout na kilometry a plně se spolehnout na metrickou jednotku POROKUSEMA...Toto podivuhodné slovo jsem v Praze již slyšel od Juha. Znamená to v otrockém překladu "Sobí čůranda". V praxi to znamená to, že staří Sámové měřili vzdálenost podle toho, kolikrát se za denní pochod stihl vymočit jejich sob. Sob je zřejmě opravdu neobyčejné zvířátko. Ve svém kočovném životním stylu má nepochopitelný systém. Instinkt jej každoročně vede stovky kilometrů divočinou, ze zimovišť porostlých hojnou zásobou životadárného lišejníku, který si sobíci vyhrabávají svým masivním parožím zpod sněhové krusty, do jarních bažin, kde dochází k páření, v létě pak do bezlesé horské tundry, kde neobtěžují mračna komárů... a zpět. Mimo to jsou natolik přesní i ve vykonávání tělesné potřeby, že podle nich domorodci měří spolehlivě vzdálenost. Juho však bohužel nevěděl, kolik "sobí čůranda" vlastně měří. Neváhám proto a oslovuji ošlehaného staršího trekkaře, který se právě vrátil z parku. Bez váhání, s vážnou tváří, mi oznamuje, že porokusema je plus mínus přesně 10 kilometrů... Tak s takovýmito znalostmi NEZNÁME BOLEST!

Je čas vyrazit do tundry, překonat nepříjemnou informaci o hmotnosti našich batohů (já 22,5 kg, Pláča rovnou dvacítku). Vyrážíme křepkým tempem, pod stylovou bránou do parku a vzhůru po zatím značené cestě do kopečka. Batohy jako by zajásaly, že jsou konečně neseny laponskou přírodou a přestávají tížit. Chytáme rytmus v nečekaně ostré frekvenci kroků, brzo za sebou necháváme finský pár. Mám jediný problém, jak se ochránit před sluncem, jež v bezlesé krajině útočí na každý centimetr alergií postižené pokožky. Moc mi to nejde, slunce pěkně spaluje již spálené části těla a útočí na dosud nezasažené. Do zítra je třeba vymyslet jakousi embaláž, protože potřebuju mít volné ruce a soustředit se jen na pochod, ne na to, jak se natočit, či jak schovat dlaně do rukávů...ach jo, toho nebýt, nemám jediný problém.

První, co nás ve volné přírodě fascinuje, je neuvěřitelné, naprosto enormní množství ušlechtilých hub, které v nehostinné lesotundře rostou. Křemenáče, kozáci, pravé hřiby, nic jiného, v takovém množství, že by se bez nadsázky daly sklízet hráběma. Jsem nadšeným houbařem, který na Příbramsku jásá nad každou liškou. Zde po počáteční euforii a nevěření vlastním očím brzo propadám jakési otupělosti, protože čeho je moc, toho je příliš. Houby se zde NEHLEDAJÍ, ale SBÍRAJÍ a to tak, že na naplnění pomyslného velkého bramborového koše stačí tak 5 minut v prostoru cca 20 x 20 metrů...Hub si nevšímáme (ač nás to drásá), víme, že bude stačit těsně před tupou vybrat ze záplavy 2 - 3 nejkvalitnější mladé křemeňáky a nakrájet je do jídla...

Na značené stezce potkáváme docela dost turistů, ale uklidňuje nás, že to nejsou žádní trekkaři s velkými batohy, ale jen motorizovaní výletníci, které vyhnalo do tundry nádherné počasí. Je to tak, po opuštění značky už nikde nikdo. První pauzičku dáváme asi po 3 km stoupání, v pusté a bezlesé tundře pod jižními svahy masivu Kiilopää. Obdivujeme rozlehlost a naprostou pustost tundry, jež Pláčovi vzdáleně připomíná bezlesé vrcholky Vysokých Tater. Stromy začínají kdesi na jihu v podobě malých borových štětiček, zde jen plazivé břízy, plazivé jalovce s tvrdým, šedým dřevem, borůvčí a brusinčí obalené miliardami plodů, nic výškově nepřelézá čtvrt metru, když se nad pláněmi prohání mrazivý vichr, což je po většinu roku, nic nemá šanci vyrůst víc, dnes je však zcela jiný, jasný, příjemně teplý den. V tundře vládne absolutní ticho, něco, co nemáš v našich zeměpisných šířkách šanci zaslechnout. To ticho doslova řve, až z něj píská v uších, které nejsou na nulovou hladinu decibelů naprosto zvyklé.
Brzy dosahujeme sobích ohrad, kde jsme loni s Martinou přenocovali. Vysvětluji Pláčovi systém chovu sobů, kteří jsou po většinu roku ponecháni ve volné přírodě, jen na konci srpna a na jaře jsou nahnáni do podobných trychtýřovitých ohrad, kde proběhne označkování majiteli, prováděné vyříznutím exlibris do sobích oušek, poražení vhodných kusů a vyhnání zpět na svobodu. Ohrada je bohužel prázdná, i když existovala teoretická naděje, že se trefíme do značkování, což by byla jistě taková podívaná, která by stála za den zdržení. Škoda, člověk nemůže chtít vše.
Na hřebeni se dosyta paseme borůvkami a brusinkami, které mě chuťově trochu zklamávají (na svíčkové v podobě džemu jsou lepší), stojí za to jíst jen ty nejtmavší, až fialové kousky, červené bobule jsou dosti trpké a bez šťávy.
Paní učitelka měla pravdu, zatím jsme nezabili ani jednoho komára, a jak jsem psal o tom tichu, bylo fakt dokonalé, ani jedno zabziknutí, ani jeden ten nenáviděný ostrý tón komářích křídel, jej nenarušilo.
Klesáme pomalu směrem k údolí potoka Suomujoki, Šupinaté řeky. Brzy se objevují první pokroucené nízké břízy, k naší velké radosti obalené prvními žlutooranžovými lístečky. Ruska začíná!!! Pláča, kráčející směle vpředu, se v jednu chvíli pěkně leká, když se ohlíží a vidí mě, jak se válím s báglem na zádech na zemi, zkroucený v křečovité poloze.
Je zprvu problémem mu vysvětlit, že mi vůbec nic není, že jsem jen sebou švihl na zem kvůli podchycení nejlepšího úhlu pro pořízení umělecké fotografie obzvláště zajímavě pokroucené břízky...

Na rozcestí v údolí necháváme bágly a vydáváme se off road (ne, že by tedy to, po čem jsme dosud šli, byla nějaká highway) pár set metrů k břehům Suomujoki. Zde, kousek od stezky, zažíváme pocit pravé divočiny a rozhodně to není iluze. Skáčeme po drnech porostlých tuhou, žlutavou travou, mezi bažinami a náhodně roztroušenými morénovými valy. Kolem rostou řídké, nízké břízky. U potoka rušíme z trávy páreček bělokurů, který se vyznačuje dokonalým maskováním, usnadňujícím přežití. Přes zimu je totiž dokonale bílý, v době bezsněžné si obléká hnědožlutokhakki peří, které dokonale splývá s barvou tundry.
Scenérie u řeky je naprosto kýčovitá, azurové nebe se odráží v kolotavých peřejkách potoka, z nějž ční šedé kameny, podmáčený břeh je sytě zelený, listí bříz zdárně žloutne. Pusto, prázdno, ticho ruší jen zurčení vody a tíkání bělokurů. Máčíme si v ledové vodě nohy a Pláča do vod za mého nesouhlasu umisťuje plivanec. Aby si mě udobřil, začíná táhle prozpěvovat píseň Jiřího Schmitzera, filosoficky pojednávající o dilematu, zda plivanec plave. Netuším, zda Jirka S. někdy trekkoval po Laponsku, ale docela bych tomu věřil, když poslouchám ty dokonale absurdní verše, deklamované Pláčovým protáhlým zpěvem "próóč pliváánec plááve, proč neklesne svině..." Musím se chechtat, tak nad tím jsem ještě nikdy nepřemýšlel. Parťák , nabuzen svým pěveckým výkonem, pokračuje v další schmitzerovce o tom, jak si Jirka usekl pravou ruku sekerou, a že je mu divný, proč si neusek levou, když sekeru držel v oné pravici. Jo, jsou to ale věci mezi nebem a zemí...
Vracíme se na stezku a napalujeme posledních 5 - 6 kilometrů k tupě. Pomáhá nám v tom opět zpěv. Jsme opravdu nekonformní milci přírody, jelikož nezpíváme žádné bratry Nedvědy, ani žádné všeobjímající hipiky, ale song Politika od ortodoxních punkýšů Čertůf punk: "Politika režim stát, na to musíš zvejšky srát..." To jo, v pustinách Laponska zcela jistě, vlastně ti nezbývá nic jiného. V každém případě, jsme velmi daleko od našeho Špidlistánu, takže se ta písnička vlastně k naší situaci velmi hodila...
Stezka vede už zase lesem, po rovném, ale kamenitém povrchu. Opět houby. Tisíce, desetitisíce hub. Zastavujeme u jednoho obzvláště echt hřibu, pokládáme na něj zapalovač, abychom postulovali obřost jeho klobouku a fotíme pro nevěřící Tomáše. Přemýšlíme, zda tady v okolí někde nebouchla jaderná elektrárna...

Po 3 a půl hodinách trekku se v lompolech (meandrech) Suomujoki objevuje tupa Suomunruoktu, výhodně umístěná na protějším vyvýšeném, suchém břehu v krásném boru. Brodíme rozvětvené lompolo a ocitáme se u chaty. Je zde bohužel docela dosti trekkařů, které podobně jako nás nalákal překvapivý začátek rusky a stabilní krásné počasí. Trekkaři mají v okolí tupy asi 3 nebo 4 stany, v samotné chatě je jen jeden mladý , osamocený Fin. Pláča je u vytržení z chaty, no nedivím se, loni jsem byl taky. Pámbu zaplať Metsähallitusu za výstavbu a údržbu těhle záchytných bodů. Díky nim si člověk zpříjemní své putování divočinou, kde na něj po cca každých 15 km dýchne pocit dočasného domova. Ba co víc, díky tupám lze tyto pustiny zcela bez nákladů objíždět i v zimě na běžkách, protože jsou otevřeny nonstop a jsou přizpůsobeny i na tuhé laponské zimy. Má to mnoho výhod - člověk si může dát lyžařskou expedici v totální divočině, stranou lyžařských stop a turistických středisek a nemusí za ubytování vypláznout ani eurocent. Chce to jen málo - bezbřehou odvahu, dobrou kondici a pokoru k přírodě...

Na můj popud jdeme prát špinavé ponožky a prádlo. Hadry věšíme na provázek mezi borovicemi, jsem namistrovaný kvůli tomuto vynálezu, jež jsme explorovali v roce 2000 v Norsku s Martinou. Pláča však moje nadšení nesdílí. Ihned začíná brblat, co že jsem to vymyslel za hovadinu, neboť jeho tlusté, těžké trekkingové ponožky nechtějí ani trochu schnout! Pravda, když jsem tu byl s Martinou, prali jsme denně, neboť hezky foukalo a slunce svítilo 24 hodin denně. Teď se pěkně ochlazuje, jak sluníčko klesá ke špičkám pralesních borovic a ani lísteček se nehne.
Marně oponuju, že to není můj problém, neboť moje obyčejné fusekle už jsou skoro suché, že kdyby panáček nevyhazoval peníze za exkluzivní vybavení, mohlo by mu teď být veseleji.
"Lehmovina1!" prská kamarád, "že jsem se na to nevykašlal, jak vyrazim zejtra s půlkou hadrů totál mokrejch..."
Přesouváme tedy alespoň věci do tupy, blíží se totiž chladná noc. Docela se na ní těším, ještě nikdy jsem ještě nezažil nad polárním kruhem noc, navíc očekávám se západem slunce zmírnění mých potíží se spálenou kůží. Muka jsou totiž natolik nesnesitelná, že nemůžu vůbec vydržet v tupě, kde je okolo 20 stupňů a suchý vzduch. Je mi jasné, že budu muset dnes (a nejen dnes) nocovat pod širákem, neboť v nočním chladu bude utrpení snesitelnější...Ještě že nejsou ti komáři...
Večeříme černý finský chléb, pečený v podobě placek, podélně rozříznutých pro vložení náplně. V našem případě je to výborný solený margarín, stejně kvalitní tučný finský sýr eidamového typu a navrch obligátní a nutné kolečko uheráku.
Kromě problémů s alergií a neschnoucími ponožkami se cítíme velmi namachrovaně. Ač bez tréninku máme v nohách 16 km ve vražedném tempu, nejsme vůbec znavení, na rozdíl od našich finských kolegů a kolegyň, kteří jsou v 8 hodin večer již všichni v limbu. Utvrzujeme se, že "neznáme bolest".
Jdeme se ještě projít kousek dál po proudu, na druhém břehu je totiž asi půl kilometru odsud prastará dřevěnice, památkově chráněná. Vím o ní z loňska, ale teď ji chceme okouknout zblízka.
Pohodička, po západu slunce se alergie tlumí do snesitelné intenzity. Brodíme říčku a ťapkáme přes močály, porostlé úplně neuvěřitelným rudooranžovým mechovým polštářem. Brzy jsme u staré Suomunruoktu. Je to otevřená, úplně malinká prostinká a temná tupa, na jejíž dřevěné stěně visí pamětní cedule informující, že to byla stará sauna zlatokopů. Dnes slouží jednak jako památka původního života v oblasti, ale také jako dobře zašitá tupa vhodná k přespání, což opět dokumentuje finskou otevřenost a snahu spojit příjemné s užitečným. Proč vymýšlet zbytečné zákazy, když je stejně jasné, že tady z toho nikdo kůlničku na dříví neudělá. Holt, když je národ kulturní, nepotřebuje pevnou ruku, že milí Rusáci a vám podobní!
Vracíme se k naší tupě. Všímáme si, že na hácích pod krytou stříškou tupy, kam je běžné si odkládat bágl (ten v tupě jen překáží lidem a nikoho ani nenapadne, aby se ti do něj venku "podíval") visí batoh s nášivkou KEVO (divoká oblast na samém severu pod Utsjoki). Patří jedné z dvojice dívek, které ještě nespí, možná by nebylo zlé s nimi dát řeč, ale pak na to kašleme, nechceme se vtírat, zítra je taky den.
Pláča jde dělat společnost spícímu finskému mladíkovi do tupy, mě alergie vyhání pod otevřené, modročerné, studené nebe. Nemůžu asi do 3 ráno usnout. Nejprve mě strašně pálí obličej a ruce, pak to sice povoluje, ale místo toho nemůžu vyřešit, jak se zítra obléci, aby se mé problémy nezhoršovaly (to už by nešlo vydržet!) a abych při tom byl mobilní.
Noční chlad nakonec pomáhá v tom, že nezavrhuju myšlenku pokračovat v mikině s dlouhým rukávem, tenkých prstových rukavicích, kloboukem na hlavě a s obličejem zahaleným šátkem, do nějž si vystřihnu díru pro ústa na dýchání a přijímání nikotinu a potravy. Je totiž zima a tak mě tento nápad se obalit uklidňuje a já konečně na chvilku usínám.
Jinak je ovšem trávení noci pod širákem v Laponsku velmi jemňoučká záležitost! Tulíš se sice k tupě, od které jde teplo, na druhou stranu však zíráš do tmy, která však zatím stále není úplná, takže vidíš obrysy větví borovic a bříz, které ti připomínají pahýly strašidel, posloucháš zurčení říčky, monotónní a povznášející, do toho občas zaškrundá sob, v lese něco praskne, mlaskne, skřípne, můžeš snít o rosomáčím samci, který očichává zbytky po lidech, o medvědovi, který se drbe o sosnu pouhých deset metrů od tebe...
Ranní chlad mě budí v 6 hodin. Venku už je onen mladý Fin, jež upřednostňuje k trekku dobu, kdy je ještě zima a pusto, celkem se nedivím. Dávám s ním pokec a cigaretu u ohně. Fin tvrdí, že tak během dvou týdnů, kdy se ruska rozjede naplno, bude v oblasti mnohem více lidí. Schvaluje plán jít na Pepika, on sám míří do bažin jižně od Luira. Lituje moje spáleniny, moc mě ale netěší, když tvrdí, že jasné počasí má vydržet ještě celý týden.
Jdu do tupy, Pláčovy ponožky neuschly ani o píď. Rozdělávám tedy v kamnech oheň, snad to pomůže, snad aspoň vedro probudí Pláču a vyrazíme dřív, než se počasí promění ve žhavou výheň...
Zkouším v praxi svůj protisluneční oděv. Jde to. Vystřihávám v šátku díru na ústa, takže můžu volně dýchat, z obličeje koukají jen oči hluboko pod krempou klobouku. Vypadám sice jako protichemický specialista v Kuvajtu, ale účel světí prostředky. Jasně, že mi asi bude vedro, ale hlavní je to, že slunce na mě nemůže.

Pláča vstává, směje se mému protichemickému oděvu, fotí mě v něm. Na druhou stranu moc nerejpe, je mu jasné, že nesmím znát bolest...Snídáme poridge, zapíjený stimulačním čajem Bílá Opice. Přitáčí se nám sympatická dívka s báglem KEVO. Ano, Kevo zná, byla tam loni. Na jednu stranu je to prý paráda, naprosto divoký rozeklaný kaňon řeky, písečné pouště, močály. Na stranu druhou, trekk prý nedokončila, protože začalo pršet a Kevojoki, řeka hloubící strž se natolik rozvodnila, že vůbec nebylo možné ji přebrodit (to se tam musí na 4 brodech, z nichž ten nejhlubší má přes metr...) a musela se vrátit.
Dívka si mě prohlíží, ach jo, určitě to není kvůli mé jinak neoddiskutovatelné kráse, ale kvůli těm příšerným spáleninám...pak najednou na mě začíná mluvit italsky.
"Cože?" reaguju, "nerozumím"
Usměje se a zkouší to ještě jednou, pomaleji.
"Ale já italsky neumím!" odpovídám překvapeně.
"Aha," směje se slečna, "takže jsem měla pravdu já! No to je dobrý!"
Vůbec nestíhám.
"Moje kamarádka" vysvětluje, "vás včera poslouchala a byla si jistá, že jste Italové, že mluvíte italsky, ona se totiž italsky učí! No tak to ji pěkně utřu, že se sekla! Musí asi víc studovat!" směje se. "Já si hned myslela, že jste Němci..."
Pláča poněkud uraženě vyskakuje:
"My nejsme žádný Němčouři! To ani náhodou!"
Dívku jsme uvedli do pěkných rozpaků. "Nejste Němci? Já se zas učím německy a byla jsem si jistá, že mluvíte německy! Odkud jste?"
"Jsme Češi!"
"Češi?" vyslovuje to nevěřícně, jako kdybychom řekli, že jsme z Proximy Centauri. "A jak se mluví v Česku?"
"Česky", odtuším. "To je podobný ruštině. Slovanskej jazyk."
Slečna má dost. Zahanbeně odchází do stanu.
"Tak tu jsme teda nesbalili", konstatuje Pláča.

Je 9 hodin, vyrážíme. Lingvistickým zmatkům však ještě není konec. Slečna se s námi přichází rozloučit. Chvíli přemýšlí a pak ze sebe vyráží:
"Bon voyage!!!"
Už ji necháváme být, je nám jí líto.
Odpovídám tedy "Merci beaucoup!". Česká republika musí na své sebepropagaci ještě pořádně zamakat...

Podle břehu Suomujoki po rovné a snadné stezce 2,5 km až k lávce. Hned za ní začíná uzoučká sobí stezička, kroutící se mezi borůvčím a lesním podrostem. Slunce pálí, ale na mou kůži nemůže. Je mi sice trochu vedro, ale zatínám zuby a vzpomínám na probdělou chladnou noc. Pláča jde vepředu, prý kdyby někoho zahlédl, jak jde proti nám, aby mi dal včas echo, abych si stihl sundat šátek a rukavice, neboť připomínám mimozemské vraždící monstrum.
Pauzírujeme na krásném skalnatém místě, kde si prastarou žulou razí řeka kaňon, skalnatou bránu. Potom sestupujeme do mokřin, kterými půjdeme okolo 3 jezer, za nimiž se odpojíme na pár dní od Suomujoki a vlezeme do divoké zóny parku.
Brzy poznávám, jak chutná první zabřednutí do bažiny. Kecám, nedávám pozor a vtom mi z kluzkého kořene ujíždí levá noha, která až do půli lýtka vzápětí mizí v černé, páchnoucí louži. Házím slušný držkopád, naštěstí mimo zrádný močál. Největší štěstí ale je, že krkolomná situace nikterak neporanila mou nohu. Na internetu jsem vášnivým obdivovatelem zápisků osamělého vlka, finského trekkaře Anttiho Kalliokoskiho, který líčí, jak v roce 1996 zahučel kdesi v pustině nad Enontekiö podobně do močálu, vymkl si kotník, noha mu zčernala a otekla, on se odplazil po pěti hodinách k dva kilometry vzdálené řece, kde se živil rybami a čekal týden, než kolem projeli na kanoe vodáci, kteří přivolali pomoc...Takže žádná legrace, to že mám špinavou nohavici není vůbec žádný problém...
Za třetím jezerem odpočíváme a vyrážíme do strmého kaňonu kolem potoka Vintilaoja. Dík vedru, jež mi je v mé embaláži, mi jakékoli stoupání dělá docela problémy, ale nenechávám na sobě nic znát. "Neznám bolest!"
Odpočíváme nad rozeklaným kaňonem, vtu cítím v těle podivné mrazení. Nevím proč, vůbec netuším, co se děje. Najednou vidím, že kus ode mě je suchá větev, na níž je napíchnutá sobí lebka.
"Seita!" volám na Pláču s posvátnou bázní.
Ten již ode mě ví, že seita je artefakt Sámů, místo, kde sílí moc nadpřirozených bytostí. Je to místo, kde se setkává pozemský svět se světem zásvětním, říší sáivo. Právě tato místa sloužila noidům, sámským šamanům, k navázání kontaktu se záhrobím. Tato místa označili valem balvanů, uschlým stromem, sobí hlavou a podobně. Na takovém místě není radno žertovat a znevažovat síly přírody. Nikdy se totiž neví, jestli je strážný duch, passevárre olmak, tohoto místa dobře vyladěn, či jestli je to seita negativní, varující.
Seitu jsme podobnou viděli loni s Martinou mezi Rautalampi a Kiilopää a od té doby mi nikdo sámskou víru nevymluví. Území od jezera k seitě bylo totiž obrovsky negativní, temné, jako sensitivní člověk jsem trpěl naprostou neschopností pohybu. Jakmile jsme však seitu minuli, nálada i prostředí se obrovsky změnilo a my do sebe nasáli velkou porci energie.
Pláča, ač mnohdy trochu cynický človíček, plně chápe o co jde.
"No ani by mě nenapadlo si tu lebku vzít s sebou, i když si chci něco takovýho přivézt domů. Tomuhle věřim, tohle je fakt seita! Radši jdeme pryč odsud!"
Udělali jsme dobře. Tahle seita, ač nenápadná, patří strašlivému Liebolmaiovi, Olšovému muži, patronu listnatých stromů, vod, ptáků, který své duše brání před vpády necitlivých lidí.

Kdysi jistý noid z Ávvil, šaman Riema, vydal se nazdařbůh do pralesa, aby získal odpověď na otázku, proč voda z řeky Ávviljohka toho roku místo ztišení žízně přináší horečku a smrt. Věděl, že se nejspíš ze své cesty nikdy nevrátí, věděl, že se Olšový muž zlobí. Věděl také, jak obtížný je kontakt s Olšovým mužem, chmurným a zákeřným patronem, jehož neviditelná ruka se občas jen tak pro zábavu vysune z šedavých větví holých listnatých stromů, aby svým chladem na místě usmrtila náhodného neopatrného chodce, jež zapomene před svou cestou složit kosti soba na usmířenou.
Znal Riema mnohá vědmá slova, písně zásvětí, chmurné kvílivé joiky. Již mnohokrát vešel ve styk s ochráncem sobů, dobrotivým, hustými chlupy porostlým bohem, který mu vždy pro jeho dobrotu a pokoru k bohům pomohl určit den, kdy potáhnou sobi, průsmyk, kudy poběží. Byl Riema chován svým kmenem v posvátné úctě, neb nikdy se nezmýlil, Ávvil neměl nikdy hlad. Znal i Riema písně jezera Anárjavvr, ponořil se suchý do hlubin jejích, aby se setkal s Prarybou, věkověčnou Suurikalou, strážkyní ryb, stvořením rybího těla a sobí hlavy. Vylezl Riema po devíti dnech z vod Anárjavvr suchý zas, vlekouc za sebou vrši z vrb, plnou ryb. I víra lidu Ávvilského v jeho schopnosti byla neotřesitelná. Však roku onoho , té strašlivé zimy, kdy Revontulet, děsivá polární záře blikala na černém nebi po čtyřicet dní, přijel na koni do Ávvilu Rota, chmurný vládce Rutaima, země moru. I vyschlo hrdlo Riemovo, místo joiku jen chropot se ven vydral, a smrt do vsi pozval. Jaro přišlo, však zlověstné, deštné, plné žlutých mlh. Lidé zmírali v bolestech, s oteklými, bolavými břichy. I vyšel starý Riema na cestu poslední, do pralesů Koilliskairy, neb Vintila, strážce říčky, jej devět nocí za sebou k sobě volal. Šel a čím déle šel, tím mladším byl, tím lehčeji se jeho tělo vznášelo nad mokřinami, nad tundrou létalo. I dorazil k příbytku Vintily a seznal, že jeho buben zas zní, že hlasu se mu vrátilo. Rozdělal za chmurného dne oheň z větví olší, aby Liebolmaie probudil. Zpíval celou noc, joik zněl o věcech nevyslovených. I Vintila proměnil jej v nemluvně, tvora nevinného, který se v zem propadl, běh času se obrátil. Pustá pláň bez života se před ním objevila, brána do Rutaima. Tam u brány seděl v močále Olšový muž a močil do něj. Riema poznal, že se Liebolmai vrací z návštěvy od Roty, kde mnoho vodky pálené ze zrn divokých trav popil.
"Hej, Olšový muži!" děl s bázní Riema, "zjev mi, proč močíš do bažin Rutaima, proč mok tento Ávviljohku otrávil!"
Ale Olšový muž mlčky močil dál.
"Hej, Větvoruký," děl Riema, "zanech toho, odvrať se tváří od brány moru, odvrať se a vyjev, proč jsi Ávviljohku otrávil, lidem mým poctivým, věrným život ukončil!"
I všiml si jej strašný Liebolmai konečně. Vstal těžce, opile se klátil.
"Znej, Riemo, noide ávvilský, že ještě můžeš oči zavřít, joik prozpívat a vrátit se zpět! Tvůj lid ti odpustí a život si zachráníš" hřměly větve olší, skučel vítr severní, řezal led z mraků padající.
Ale Riema nedbal. Věděl, že než život jeho dražší je Ávvil, mateřina rodná.
"Znám toho, velký Liebolmai!" odvětil třaslavě. "Ptám se tě znovu, ptám se joikem posledním, proč jsi vody Ávviljohky od života odvrátil!"
"Huh, Riemo, vidíš-li mě, vidíš obraz národa tvého, zrcadlo vesnice tvoje! Vodka, Rotova krev, zaplavila duše tvého lidu! I proto je voda jeduplná, neb zlobím se, že vody tvůj lid nectí, než pálenku požívá! I ty svou smrtí vykup blaho lidu Ávvilu, neb vědomost tvá dosáhla dál, než má ruka olšová..."
I usedl Riema do bažiny, vzal pevně buben do rukou vyschlých, rozezněl sobí blánu a poslední joik, píseň děsivá, radostná a osvobozující jeho tělo otevřela a duši pomíjivou do říše Jábmeaíbma uvolnila.
V tu mlha nad Ávvilem se zvedla a slunce osvítilo ztrápenou zem. I lidem se v rukou džbery s vodkou proměnily v prach. A věděli již všichni, proč mor mezi ně přišel. Věděli též, že Riema , muž vědmý, se již nikdy nevrátí. I šli a při Vintilaoje Urho, učeň Riemův, seitu na připomínku záchrany vystavil...

I chodili poutníci po staletí kolem seity, místa, kde Riema, noid ávvilský, sestoupil až k branám říše moru, aby svůj lid spasil. Kdo si seity  nepovšiml, zůstal zaslepen i dál. Neviděl krásy přírody, neviděl, co hůř, do vlastního nitra. Brodil se lesy, morénami a tundrou, hledaje klid, štěstí, odpovědi - nenašel však ničeho.
Kdo seitu urazil plytkým slovem, pohrdavým činem, tomu se Olšový muž krutě odměnil. Jeho nohy místo stezky našly bezedný močál.
Kdo prošel a vědmá slova znal, tomu se vtělení do bohů přírody dostalo. Tomu slunce stezku osvítilo a krev jeho odvahou obohatilo.
I šli tudy jednoho srpnového dne dva poutníci veselí, odvážní, přírodybojní. Seitu spatřili, s bázní k ní usedli, zaklínadla v nitru promluvili a pryč spěchali, nechtě Liebolmaie z klidu vyrušit. Ten však poznal, kdo jeho svaté místo navštívil. I za duchem Sokosti, duchem strašné hory kamenné přispěchal, za dědkem větrem vysušeným i děl:
"Ty, duchu Sokosti, dědku s vousy lišejnými, měj oči otevřené a svou náruč morénovou připravenou. Jest pravda, že se k tobě dva poutníci veselí, odvážní, přírodybojní blíží. V jejich mysli je smělý plán pokořit tvůj čepec, tvůj ledový, morénový vrchol. Tedy, buď duchu Sokosti připraven, a věz, že čím větší utrpení způsobíš, však přežít dáš, tím více mysl jejich otevřeš a pokorou k Tobě, k přírodě Severu naplníš!"
I bylo o našem osudu rozhodnuto...

Pokračujeme březovým hájem, lesem zkroucených, černobílých, jak kámen tvrdých, ošlehaných stromů. Při ohlédnutí jak matná vzpomínka jsou vidět svahy kiilopských vrchů. Přecházíme kamenité, mokvavé prameniště Vintilaoji a dáváme se doleva, na východ, lesem zakrslých bříz rostoucích z písku, nalevo zvedající se křivky Pikkutunturitu, napravo bažinná dolina. Spěchám stezkou neznatelnou, rovnou plochou krajinou, parťáka nechávám za sebou, ten úpí, abych zvolnil. Nevím, čím to je, snad pobytem při hrozivé seitě, ale energie se mi do údů vrátila a teď chci jen spěchat kupředu, co nejdříve dosáhnout tupy Tuiskukuru. Brzy se březový prales ztrácí a my vstupujeme do nádherné, mělké doliny, lemované holými tundrovými vrcholky, doliny, které říkáme "Malý Island", pro jeho syrovou, neživou krásu, osamělost a emocionální sílu. Prostředkem miskovité doliny teče malý potůček, u nějž usedáme ke krátkému odpočinku.
Vítr zde fouká, chladný a osvěžující. Krčím se před sluncem v miniaturním stínu severského jalovce, piju z potůčku a vtu vidím na rozbahněném břehu potůčku velikou stopu šelmy.
Nejdřív si říkám, že jde asi o stopu psí, neboť mnoho Finů vyráží do přírody s odolnými čtyřnohými přáteli, ale brzo zjišťuju, že tahle stopa rozhodně psovi patřit nemůže. Ač je velká jako stopa vlčáka, je opatřena dlouhými, úzkými zakřivenými drápy.
"ROSOMÁK!" volám na Pláču, za chvilku se už oba skláníme nad stopou s posvátnou bázní a přemýšlíme, co je to za znamení, že se nám konečně ukázala stopa mystického zvířete, prasotchoře Severu, žravého a nelítostného rosomáka, kterému Finové říkají Ahma, což se dá přeložit jako "nezřízený žrout"...

Rosomáci často sněmují za temných, větrem prokvílených nocích na Malém Islandu. Rokují nad sobím masem, své sněmy zapíjejí teplou losí krví. I onoho dne se sešli rosomáci, věrní psi ducha Sokosti, na tomto úchvatném, přesto však nehostinném místě. I největší rosomák, Pahaahma, samotný sáivo olmak všech pozemských rosomáků, jež vylézá ze zásvětní říše přímo na úpatí Sokosti, dnešní noci nechyběl. I ptali se jej pozemští rosomáci:
"Ty, Pahaahmo, náš ochránče, rousnatý vůdče, pověz nám, zda již lidští červi vzdali své snahy o pokoření naší mateřiny, plání a lesů Saamieatnanských, řekni nám, zda náš rosomáčí boj skončí krvavým vítězstvím, pověz nám ještě k tomu, zda je tvůj otec, Kamenný dědek, duch Sokosti, dobře vyladěn a pošle nám na zítřejší oběd řádně tučného losa?"
I zamyslel se Pahaahma, tvor s rudýma očičkama blýskajícíma v medově temném kožichu:
"Ha, vy chlupáči saamietnanští, nač se mě ptáte, zda člověk pokoří naše pláně rodné, nač jen o boji krvavém přemyšlujete, proč se na zdraví Kamenného dědka tážete? Že vám, vy mrchy potměšilé, jen o losí tuk na vašich fousatých pyscích běží, toť vidno už z úpatí Sokosti, mé hory rodné. Proč místo vytáček těchto do bažinných třasů se nevrhnete, sami losa nevystopujete, krví se neopijete? Že zbytečné otázky mi dáváte, braši milí kosmatí, z toho já žádnou radost nemám! My, pokolení rosomáčí jsme tu na světě abychom lovili, žrali, množili se , to už vám vaše matka s mlékem kojným do těl posílala! Hoj, dobře víte, že zde, na Malý Island za úsvitu mladý , jankovitý los pít chodí, tak se tužte, bratři dráporucí, aby dnes svůj poslední doušek popil!"
I rosomáci zakývali chlupatýma hlavama a řekli si "Pravda, pravda, Pahaahma dnes moudře promluvil, losa tučného nám přiblížil". I zachrčeli slavnostně, kvikli vesele a do tundry se rozprchli.
I ostal rosomák Pahaahma na Malém Islandu sám, do dáli tmou se okem rudým zadíval. I viděl, jak se kdesi v dálavách objevují dva poutníci , braši veselí, odvážní, přírodybojní. Uchechtl se Pahaahma spokojeně, neb seznal, že i mezi červy lidskými tací jsou, kteří pušky nenosí, o krvi, moci a slávě nesní, jen v přírodě okem svým, jedinou zbraní, duše svoje hladí. I otočil se Pahaahma, rosomák rousný k potoku a zřetelně do bahna svůj dráp obtiskl, jako vzkaz. I vydal se skoky, z nichž každý půl porokusemy dlouhý byl, na úpatí hory mateřné, za otcem svým, dědkem Kamenným. I děl mu:
"Ty, duchu Sokosti, dědku s vousy lišejnými, měj oči otevřené a svou náruč morénovou připravenou. Jest pravda, že se k tobě dva poutníci veselí, odvážní, přírodybojní blíží. V jejich mysli je smělý plán pokořit tvůj čepec, tvůj ledový, morénový vrchol. Tedy, buď duchu Sokosti připraven, a věz, že čím větší utrpení způsobíš, však přežít dáš, tím více mysl jejich otevřeš a pokorou k Tobě, k přírodě Severu naplníš!"
I bylo o osudu našem rozhodnuto...

Z Malého Islandu stoupáme na hřeben jižně od vrcholku Pikkutunturitu. Začíná prudké klesání po jakýchsi terasách, který jako by si sám Bieggolmai, lídr sámských bohů zrobil v podobě schodů pro své sedmiporokusemové kroky. Okolí zase zaplavují statné borovice, severský pyšný les. Ve chvíli, kdy se poutníku zdá, že se definitivně ztratil na tomto gigantickém přírodním schodišti, když si již začíná myslet, že jeho vyšlapaná stezička vede do samotného Rutaima, les se rozestupuje a nás vítá údolí Sněžných bouří, Tuiskukuru a v pořadí druhá autiotupa během naší cesty.
Je vedro jak ve vopičárně, což nikterak nepřispívá mým spáleninám, obaleným teplými oděvy, které jsem bral původně kvůli nočním zářijovým mrazům. Tupa je prázdná, tak se schováváme ve stínu její střechy. Bereme do ruky VIERASKIRJU, knihu návštěv a hledáme v zápiscích naše krajany. Brzy se objevuje jeden neuvěřitelný, strohý zápis...


1 Lehmä (fin) = kráva; lehmovina (cz - fin) = kravina

<<< x >>>