RUNA DESÁTÁ
ZA PŘÍRODOU SEVERU

Zde se čtenáři dozví, jaká specifika číhají na pivní blby ve finských expresech, proč se vyplatí mít u pasu pověšený sámský nůž "puukko". Prožijí s Rosomákem první z ranních depresí a nasednou s místním znalcem poměrů "Černou rukou" do autobusu směr Kiilopää. Dojde na rozbor akčních filmů a je určen státní svátek "Den soba". Ministr Tvrdík nekoupil grippeny, ale nevadí, díky němu se seznamuji s paní učitelkou z Ivalo. Autobusovou společnost Matkahuolto ovládl Fantomas.

Nočním vlakem, milý druhu
Frčíš k polárnímu kruhu
Aby ti zima nebyla
Strávíš večer u piva.
Těžkej bágl, těžká hlava,
Snad se to i jiným stává!
Přesto je to krásná doba
Když spatříš prvního soba...

Nekonečný had modrých vagónů nese název Santa Claus Express. Znalec vánočních tradic jistě odtuší, že takový vlak jede do severské metropole Rovaniemi, která leží pouhých 8 kilometrů pod polárním kruhem. Zde totiž každý prosinec působí bradatý dědek Joulupukki, Vánoční kozel, pohádkový věkověčný stařík, který osedlá sobí spřežení, profrčí všemi obchodními domy, nabere zde kýžené dárečky a rozveze je do domácností dychtivých dětiček.
Přesto však jeden propadá oprávněným pochybám, zda to má lidstvo v hlavě v pořádku. Nevím, zda manažeři finských drah věří na Ježíška, dědu Mráze, či Joulupukkiho, v každém případě však takovým pojmenováním vlaku nahrávají prohnilé amerikanizaci, stírající národnostní specifika staré dobré Evropy. Přijde mi to stupidní, vždyť zrovna Finsko není zemí, která by obohatila svět tisícem tradic a zvyků. Jednou z mála tradic je právě "kozel" Joulupukki, jehož červený mundůr, nečesaná bílá brada a šestispřeží statných sobů pronikly do podvědomí celého křesťanského světa. Bushovi nohsledi, pokud právě asi nevymýšleli jak namastit zase nějakou válkou státní rozpočet země, jej však překřtili na Svatého Klause. Na to jsme my Češi obzvláště hákliví, co když se tento pán stane naším novým prezidentem?
No v každém případě by bylo romantičtější dát polárnímu expresu trochu finsky znějící název, který by upomínal, že domov "Kozla" není ve Washingtonu D.C.(ač i tam, zdá se, sídlí rohatej), ale na pusté Ušaté hoře na laponsko - ruském pomezí...

Vedro jak v ďáblově řiti neustává ani ve vánočním vlaku. Nezbývá, než uvolnit z peněženek přebytečná eura a navštívit restaurační vagón. Ten je podle mě dalším nedoceněným specifikem finské země. Ve Finsku je takovýto vagón součástí každého dálkového vlaku a na rozdíl od jiných zemí je zde regulérní hospodou. Je to úžasné, řítit se stopadesátikilometrovou rychlostí vstříc polárnímu kruhu a zalévat žízeň chutnou Lapin Kultou. Je to celkem finančně snesitelná záležitost, protože ceny alkoholu ve vlaku se skoro vůbec neliší od cen v průměrných restauracích, příplatek za rychlou jízdu je skoro zanedbatelný. A tak skoro každý cestující Fin si odloží na pohodlnou sedačku s odepínacím polštářkem své zavazadlo, sadu mobilních telefonů a další nezbytnosti a usadí se na dlouhé hodiny v pojízdné putyce. Zde nasává, debatuje, tráví příjemný večer a přitom pasivně nezevluje, blíží se rychle k cíli. Finské vlaky nedrncají, takže se pivko nerozlévá po stolech, prostě pivní ráj.
Zasedáme k první Kultě a objednáváme si párečky, které se ve Finsku ovšem servírují bez chleba. Jinej kraj, jinej mrav...

Povzbuzen pivem zapomínám na spálený obličej a ruce a vyrážím si zakouřit do kuřáckého výklenku. Dálkové vlaky mívají v každém vagóně oddělení, kde se smí cestovatel oddávat tabákové vášni. Smrad v kupé je sice hutný, ven však neproniká. Tu chvíli se to dá přežít, zvláště když toto místo bývá pro mě již obvyklé pro navázání řeči s domorodci. Tentokrát jde o vousatého padesátníka, který se obdivuje noži sámské provenience, který se mi po vandrácku houpe v koženém pouzdře u pasu. Oslovuje mě, zda vyrážím na trekk do Laponska.
Odpovídám, že ano a prosím jej, zda by mohl mluvit pomalu, že nejsem zdejší. Chlapíka to naprosto dostává, nabízí cigaretu a zajímá se o to, jak je možné, že kdosi z Čech studuje jen tak pro zábavu finštinu, ptá se mě na názory na jeho rodnou zem a již tradičně přichází téma "jääkiekko", tedy hokej.
Nejvíce mě však zajímá, zda jsme dobře načasovali náš výlet na laponský podzim, dobu, která pro Čecha poněkud zmateně slyne "ruska". Chlapík krčí nos, že ruska  ještě nezačala, že to letos díky teplému počasí vidí tak za dva týdny, ale že jinak jsme si vybrali dobrý termín. Prý se nemusíme v Laponsku obávat komárů, kteří mrví zážitky zejména v období půlnočního slunce, navíc je v posledních letech ruska dobou, kdy bývá na finské poměry v severských národních parcích přelidněno. On sám prý během rusky nikdy do přírody nevyrážel, neboť se mu nechtělo kompenzovat barvy přírody neustálou přítomností helsinských mastňáckých turistů za zadkem. (Muž je, jak jsem tušil po této větě, pochopitelně z Tampere, které vůči hlavnímu městu oplývá ostře ironickou rivalitou).
Ptám se, jaká je podle něj nejvhodnější doba na trekkaření. Tampeřan nehne ani brvou a dí, že začátek října. Zvedám obočí, vždyť samotný název tohoto měsíce znamená ve finštině "Měsíc bahna", je to rozhodně nejdeštivější a poněkud depresivní a temný měsíc.
"Néé", oponuje rozvláčný spolucestující. "Pravda, trošku pršívá, ale když máš dobrý boty... Znáš park Oulanka?"
Přitakávám, na loňský pochod Medvědí stezkou se zapomenout prostě nedá.
"No vidíš! Loni jsem byl v Oulance po rusce, na začátku října. Šel jsem Medvědí stezku 5 dní, hezky v klidu, a za celou dobu jsem potkal jen jednoho člověka! V chatách nebyl vůbec nikdo a navíc šly báječně ryby..."
"A co příroda?" jsem zvědavý.
"Nejlepší...Holý, lesklý větve bříz v dešti, listí hnije na zemi a voní..." zasní se chlapík.
Ano, jinej kraj, jinej mrav. Samotu milující Fin je schopen leccos obětovat...
V každém případě však lebedím faktu, že mé inarské puukko již ve vlaku viselo u pasu. Jinak by si mě tento čundrák asi ani nevšiml...
Pokračuje pitka v pojízdné hospůdce, probíráme vše možné, odcházím si poté vyčistit zuby a umýt nohy, přece jen, nevypadám moc esteticky vábně. Zatímco parťák dohání resty v deníku, odepínám polštářky a zaléhám.

Brzké ráno zažívám někde mezi Kemi a Rovaniemi, již severně od břehů Botnického zálivu. Pohled z okýnka na nekonečné lesy, borovo smrkovou tajgu, lesknoucí se oka bažin a houští vodomilných bříz však přináší do mé duše silnou, mučivou depresi. Proč zde letos nejsem se svou ženou? Reminiscence na loňský laponský trip jsou silnější, než jsem si byl před cestou ochoten připustit. Připadám si sám, starej a špinavej, jak v písničce od Topola. Ani káva s pullou, finskou sladkou skořicovou houskou nepomáhají. Má černá nálada se projektuje do nenávisti k přecpanému, olověnému batohu, z nějž vytahuji čisté prádlo.
Pokouším se odreagovat několika mocnými kopanci do batohu, což doprovázím syčivými, nepublikovatelnými nadávkami. Jadrná čeština probouzí Pláču, který vůbec nechápe, kam zmizela má rozverná nálada ze včerejška. Poté, co jdu s barvou ven, se mu daří vcítit do mých trampot a několika žoviálními narážkami mi vrací klid a alespoň neutrální náladu.

Rovaniemi, po dlouhých 11 hodinách výstup z vlaku. Kvitujeme výrazné ochlazení. Je sice stále slunečno, městem však povívá chladivý větřík a teploměr ukazuje velmi povzbudivých 15 stupňů. Nastupujeme do autobusu do Sodankylä-Ivalo, který přijíždí k vlakovému nádraží. Upoutává mě starý, na Fina velmi výřečný muž s umělou rukou z černé kůže, který ihned po usednutí do autobusu začíná konverzovat se spolucestujícími. Na mě mluví příliš rychle a nářečím, takže rozumím jen pramálo. Povídá něco o válce, ukazuje na všechny směry a mumlá mysticky znějící dávné ságy. O co méně rozumíme, o to více se oddáváme fantazírování.
Chlapík je jistě veteránem ze zimní války, který bránil Laponsko se samopalem v ruce nejprve proti Rusákům, poté proti fašounům. Představujeme si, jak v padesátistupňové zimě vrhal molotovovy koktejly pod pásy tanků, v bílém mundůru sjížděl na běžkách nekonečné svahy tunturi, když prchal před mnohonásobnou přesilou. A jednou zůstal viset kdesi v bažinách, bez jediné zápalky, jediného kusu chleba. Ohryzával březovou kůru, jedl sníh, třel si omrzlé končetiny, holýma rukama pak ulovil bělokura, zakousl jej a vypil jeho horkou krev. To mu dalo sílu na návrat do civilizace, kde již ale válka dávno skončila. Jako památka na ty gerojské časy mu navždy budiž umělá ruka, kterou si pořídil po amputaci jeho na kost omrzlé levice...

Lístek do Kiilopää sice stojí 31 euro, ale jde jistě o dobrou investici. Je jasné, že celý příští týden neutratíme ani kopjejku, ztraceni v tundře Koilliskairy, Severovýchodní pustiny, kde se rozkládá park Urho Kekkonena. Jde o jediný způsob, jak se dostat do srdce finského Laponska, po jediné hlavní silnici vedoucí až na norský Severní mys. Stopování , aspoň podle zkušeností jiných cestovatelů, zde prý vůbec nefunguje. Celkem bych tomu věřil, náš úspěch v Lapinjärvi byl nejspíš dán tím, že šlo o odlehlou silničku bez veřejné dopravy. Solidární Finové berou stopaře spíše na takovýchto cestách, než na hlavní silnici, kde alespoň 4 x denně jede oběma směry autobus.

Míjíme polární kruh, kýčovitou vesnici Joulupukkiho. Naštěstí už letos v lese nevidím metrové plastové modely morušek, asi tahle hrůza znechutila někoho kompetentního na rovaniemské radnici, jež kýč takměř knížákovský kázal z tajgy odstranit.
Kolem se rojí turisté, naštěstí zde stavíme jen na vteřinku a rychle pryč, dál na sever. Živě diskutujeme, Pláča dává k dobrému vyprávění děje několika akčních filmů. Obyčejně tomuto žánru neholduji, ale nyní mám pocit, že by se určité zkušenosti drsných svalovců mohly v příštích dnech hodit. Navíc Pláča je tak dobrý vypravěč, že by uměl vtipně podat i pohřeb sousedky z vedlejšího paneláku.
Ať jsou akční filmy jaké jsou, k jednomu toto dopoledne přece jen byly. Získáváme totiž pro naše laponské putování úderné heslo, protiváhu konejšivě buditelského a nyní již obligátního hesla "Hyvää and Heavy". To heslo zní: "NEZNÁM BOLEST!" Není podstatné , že tato hláška pochází z filmu Rocky IV, či snad Rambo III, kdy se stárnoucí hrdina (snad přece jen Rocky IV?) připravuje na dlouho očekávaný pěstní souboj s ruským vypatlancem s pěstmi jako kovadlinami. Odjíždí tedy v zimě na Sibiř, kde v naprosté askezi trénuje. Brodí se třímetrovými závějemi, rve se holýma rukama s vlky, tahá na zádech celé vyvrácené jedle. Když je mu nejhůře, oči mu lezou z důlků, kašle krev a třese se jak konipasí zadek, odhodlaně procedí do prázdnoty:
"Neznám bolest! Neznám bolest!"
Bolest panáček samozřejmě nakonec nezná, Rusa rozbije jak vlašský ořech...
Hodláme se z toho poučit, před sebou jistě stovky podobných soubojů s nelítostnou přírodou...

V jeden moment přerušujeme naší konverzaci, neb autobus na rovné silnici neočekávaně brzdí. Jako severský matador již vím, která bije - sobi! Mám pochopitelně radost, že po roce zase vidím tato sympatická, vytrvalá a neúnavná zvířátka, ale nic to není proti nadšení u Pláči.
"Sobi! Sobi! První moji sobi!" hlaholí na celý autobus. Hned se chápe kroniky a něco smolí. Koukám mu přes rameno a čtu:
"Je 20. srpna 2002, 9 hodin 23 minut. Vidím svého prvního živého SOBA! Budiž den 20. 8. každoročně slaven jako DEN SOBA!"
No a proč ne? Tradic a svátků, kterým člověk opravdu věří, je v životě současném zoufale málo. Rozvíjíme úvahy, jak se tento svátek bude slavit a docházíme k tomu, že by se člověk, jež tento svátek uctívá, měl snažit v tento den vždy spatřit soba. Tedy pokud možno být v tento den v Laponsku, na Sibiři, či aspoň v kině na nějakém severském filmu, kde je v hlavní roli sob. Pokud se ze závažných důvodů (podobně jako u muslimů ohledně pouti do Mekky nejspíše finančních a zdravotních) nemůže vydat na Sever, měl by se ten den živit pouze instantními těstovinami jakožto potravinami, které nás budou provázet po drtivou většinu našeho putování a uctít tímto půstem památku této cesty na Sever. A v 9 hodin 23 minut by měl rituálně pojísti místo hostie ne-li plátek sobího masa, tak aspoň kolečko uheráku. Dobře vymyšleno!!!

Pokračujeme dále v konverzaci, když tu se na nás otáčí asi šedesátiletá finská paní a lámanou angličtinou povídá:
"Vy jste z Čech? Tady se o vás píše!" a podává nám noviny.
Koukáme jak žáby z flašky, ne snad pro to, že se v malinkém článečku píše o tom, že ministr obrany Tvrdík se rozhodl stornovat miliardový obchod - koupi letky stíhaček Grippen, ale spíše proto, že tato paní poznala češtinu!
Korunu tomu nasazuje, poté co se jí již finsky ptám, jak poznala, že jsme Češi, jestli snad někdy v Čechách byla, tím, že odpovídá, že nikdy, že nikoho z Čech nezná, ale že prostě češtinu pozná, protože je učitelka finštiny a umí podle melodie odhadnout jazyk...
Zvláštní lidé, tihle Finové!!!
V každém případě mám o zábavu postaráno, neboť mobilizuji všechny své znalosti finštiny a s paní konverzuji až do obce Sodankylä, kde má autobus dvacetiminutovou přestávku.

Sodankylä znamená česky Válečná ves, tento název prý vznikl v roce 1918, kdy zde došlo prý k lokální bitvě mezi SSSR a Finskem v rámci národně osvobozovacího boje Finů na Rusku. Na laponské poměry je to docela velké městečko, které má podle mých odhadů takových 5000 obyvatel. Podle dlouhodobých meteorologických pozorování jde o nejstudenější místo Finska. Jiné zajímavosti o tomto místě nejsou k dispozici...
Jdeme do nádražní kahvily, kde si objednáváme čaj , kávu a sendvič se sobím masem, abychom uctili poprvé v našem životě "Den soba". Dovolujeme si přisednout k paní učitelce a já pokračuji v konverzaci. Paní si stěžuje na zdražování, které Finsko postihuje v posledních letech. To jí však nebrání v tom, aby nevyštrachala z peněženky přebytečná kovová Eura, omluvila se nám a zamířila k blízkým výherním automatům.
Hazard na automatech je ve Finsku (a taktéž v Norsku, pokud mohu soudit) ve zcela jiné pozici, než u nás. Zatímco v Čechách je "mačkání" doménou mladých adolescentů a hospodských povalečů, ve Finsku hrají automaty i lidé, kteří by v Čechách asi patřili k "vaculíkovské" sortě plamenně potírající jakékoli nešvary (marihuana, homosexualita apod.) porevolučních dob. Paní učitelka, decentní a staromilsky vypadající starší dáma nahází do mašiny bez úspěchu aspoň 10 Euro, vedle ní se činí náš pan řidič, také starší pán s ostře řezanými rysy, jež Pláčovi, jež setrvává v zajetí filmových reminiscencí, nápadně připomíná šíleného vědátora ze snímku "Fantomas se zlobí", profesora Le Fevra.
Po přestávce v Sodankylä konverzace pokračuje. Paní již 40 let žije v Ivalo, městečku při ústí řeky Ivalojoki do jezera Inari. Občas zajíždí do Helsinek za mladými, právě se odsud vrací. Povídá mi o její rodině, z tašky vytahuje fotky, kde mi ukazuje její rodinku, její dům v Ivalo, což je moc hezká dřevěná chaloupka, zasypaná na fotografii sněhem, z čehož si můžu udělat představu, jak romanticky, pustě a mrazivě to tu vypadá v zimě. Kecáme o rybaření, paní dokumentuje opět fotografiemi rybnatost místních řek. Na fotkách se skví obrovské štiky, břichaté "bílé ryby" a ještě další druhy, v Čechách se nevyskytující.
Ptám se na zhoubu Severu, komáry. Učitelčina odpověď mě pozitivně vylaďuje. Letošek je prý extrémně vhodný pro jakýkoli outdoor, neboť komáři, ta metla Laponska, letos skoro nevzlétli. I v době slunovratu, kdy občas v bažinatých krajinách není přes závoje bzikavců vidět nebe, bylo velmi snesitelně. Teď, v suchém závěru léta prý je výjimkou nějakého toho komára aspoň spatřit! Může za to jednak velmi mrazivá a suchá zima, kdy vymrzly komáří vajíčka, dále pak přišlo teplé a opět neuvěřitelně suché jaro, kdy bažiny vyschly dřív, než do nich zničené šiky pohrobků stihly naklást larvy. No tak to zní lákavě!!!

Rozebíráme nezaměstnanost, která prý tady na severu šplhá až k 20%. Je prý hlavním důvodem vylidňování Severu. Stejně jako její rodina, mnoho dalších mladších lidí od 70.let, kdy zřejmě definitivně skončila etapa přírodního života Finů v Laponsku, mizí za prací v Helsinkách a přilehlých satelitech Espoo a Vantaa. Lidé, kteří na škole získají rozhled a odborně vyprofilované vzdělání, většinou nemají šanci na Severu uplatnit své schopnosti. Počítačových specialistů, inženýrů, grafiků či manažerů zde opravdu netřeba. Zde zůstávají lidé, kteří stále pěstují tradiční obživu života v sobařství, pracují zde lidé v turistickém ruchu, v lesnictví, stavebnictví a v oblasti tradičních řemesel. Ti, kteří se rekrutují z početné kohorty nezaměstnaných, však často pracují sezónně, třeba při sběru morušek či borůvek, nebo v zimě jako úklidové čety při odklízení sněhu a úpravě silnic. Další početná část z asi třicetititisícové komunity laponského venkova žije stále soběstačně, tj. že pracuje na svém, celý jejich život se točí kolem jejich chaloupky, kravek, slepic a chudých rašelinných políček. Život to není nikterak komfortní materiálně, ale přijde mi, že je , zejména ze širšího hlediska pohledu, velmi bohatý, protože jde zřejmě o jedno z posledních míst v Evropě, kde se ještě takto dá žít, nezávisle na civilizaci, v sepětí s přírodou. Otázka je, zda si toho tito lidé umí vážit, zda si svou jedinečnost uvědomují a zda jim k něčemu prospěšnému ještě je. Bývá asi snadné podlehnout všude dotírajícímu lákadlu konzumu, opustit rodné Laponsko a ztratit se ve skoro milionové aglomeraci Helsinek a přilehlých měst.
Polemizuju s paní o tom, kam tento trend povede, zda se zastaví, a pokud ne, jestli bude vylidněné Laponsko k něčemu dobré. Shodujeme se, že vylidňování musí mít určitý práh, že vždy bude jisté procento lidí, kteří uživí sami sebe v přírodě. Jde ovšem o odliv inteligence a elit, že. Snad můžeme žít v naději, že nová doba přinese jako pozitivum rozvoj ekologicky šetrných technologií, včetně informatiky, pomocí nichž bude možno pracovat doma, třeba připojen na internetu, na vysoce odborných záležitostech, třeba v chalupě uprostřed neprostupných bažin... Vyjadřuji názor jako Středoevropan, že ani totální vylidnění Severu by nemuselo být katastrofou, neboť by mohlo konzervovat obrovské plochy nedotknutelné přírody , která by zůstala zcela stranou lidského běsnění, na druhou stranu mě paní učitelka upozorňuje, že tato příroda dala vzniknout neobyčejné kultuře a životnímu stylu, o které by Finsko nerado přišlo. No, snad se s tím progresivně se vyvíjející finský stát vypořádá jak nejlépe umí...

Pokud jste, ctění čtenáři, četli pozorně můj cestopis "Viděl jsem finský les", všimli jste si značně depresivního popisu obrovských rozrytých ploch severně od Sodankylä. Letos je zde situace naprosto odlišná, což konzultuji s paní učitelkou. Rozrytá plocha nepatřila, jak jsem se mylně domníval, těžbě rašeliny, ale výstavbě nové velikánské přehrady. Sodankylä a okolí totiž, ač se to zdá podivné, trpěla nedostatkem kvalitní pitné vody (všechna voda v okolí se ztrácela v bezedných aapa bažinách) a rovněž to zde nebylo nikterak slavné s dovozem elektrické energie. Proto v roce 2001 začala v kraji výstavba velké přehrady a vodní elektrárny na její hrázi.
Krajina, která byla loni rozbrázděna těžkými mechanismy, již tyto vrásky letos milosrdně skrývá pod hladinou umělého jezera. Pravda, vypadá to zde o mnoho přijatelněji, vůbec se nezdá, že zde voda stojí teprve půl roku a že její břehy jsou uměle stvořeny člověkem. Finsko to s ekologií prostě umí. Břehy, porostlé borovicemi a břízami, vypadají, jako kdyby poskytovaly své nádherné křivky již po tisíciletí. Podle paní učitelky zde vzniklo mnoho pracovních míst, nejen na stavbě samotné, či v elektrárně, ale též v oblasti turismu, neboť zde vzniklo mnoho kilometrů pláží a odvodněných lesíků na březích, skýtajících ideální místo k rybaření a aktivní outdoorové rekreaci. Nezaměstnanost v kraji Sodankylä klesla o plných 7%.
Jo! Není to omyl, jsem zase ve Finsku, v zemi, jež je dobrým příkladem pro ostatní státy a společenství, že člověk nemusí být vždy ten, který s přírodou válčí a dobývá v ní jedno Pyrrhovo vítězství za druhým...Sláva Finsku!!!
První sámská osada Vuotso, zlatokopecká osada Tankavaara, to se již blíží hornatá oblast Saariselkä, mocný hřbet tundrových vrchů, kde se rozkládá nádherný přírodní park Urho Kekkonena. Zmocňuje se nás elektrizující excitace. Ještě pár minut a jsme vrženi do lůna laponské přírody!
V Kakslauttanenu odbočujeme po úzké silničce doprava, vstříc tunturi. Konečně Kiilopää, naše trekkařské východisko. Máváme si s paní učitelkou na rozloučenou a zároveň se tak loučíme s civilizací, pivem, dopravními prostředky, silnicemi a dalšími lidskými vymoženostmi. Velký vandr pustinou může bez překážek odstartovat!!!

<<< x >>>