RUNA PRVNÍ
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI HYVÄÄ NÁPAD

V této runě Rosomák s Pláčou schází se ve Vile Vilakule (Pláča čichá myšinu), pojímají nápad a ten posléze rozvádí v krčmách U vystřelenýho voka a U Sudu, aby itinerář prodiskutovali, nad mapami se sklonili a vybavení své pro příznivce faktů popsali. Též Šumavu jako přípravný tábor se zkušeným vlkem Juhem Vuori ve sněhové bouři procházejí...

...O tu Janu z Ohrady,
o tu nemám obavy
ale my dva, hipíci,
v srpnu jdem přes hranici

Až v bažině se začnem topit,
doma povyk budou tropit,
vyšlou k nám tu záchranu -
- Janu tej z tu Ohradu

Dík za Janu?
nemáš zač,
v Kevo nemaj přehrávač!

Díky ti za prasibáseň
V srpnu za hranicí prásnem
Až sätkä vzplane v Kodani
svět bude jak na dlani.

Doufám že na Öresundu
netřeba mít zimní bundu
a na skandinávskym břehu
lehce bude našim střevům.

Jak v kocovině vokurku
potřebuju už bejt v Turku
a ještě víc zklidnit nervy
u Anttiho v Lapinjärvi

Doufám též že dobrý ženy
potkáme v Rovaniemi
a že nezlámem si kosti
při výstupu na Sokosti.

A pak v bahnech Lemmenjoki
přebrodíme chladný toky
v kterých Kultu vychladíme
a trošku se vyprasíme

Přehrávače není třeba
hlavně aby stačil chleba
a aby nám nezměkli ptáci
až zaútočí rosomáci

A pak v Kevo,v skalách pustých
myslím bude to dost hustý
často zazní TY VOLE
TO JE ALE ŘEHOLE:

Bolest ale neznáme
tu nemáme na krámě
jako Lukašenko v Minsku
budeme si medit v Finsku!!!!

Rosomák:
Pánbůh ví, co to tenkrát bylo vlastně za den, kdy jsem se vydal na jakýsi večírek, jež dával jen pro mne a mou přítelkyni nymburský excentrik Pláča, kdesi v Lysé nad Labem, v domě, jež obýval tenkrát dočasně se svou Vendulou. Ten den umím specifikovat jen tím, že se tehdy hrálo slavné derby Sparta - Slavia, jež skončilo divokou remízou 4 : 4, to si pamatuju, neboť mi během cesty vlakem chodily SMS zprávy od mé mámy, stejně jako já fanatické fanynky sešívaných. A tak netuším, co to bylo za rok, měsíc či den v týdnu, jen vím zcela přesně, že Pavel Kuka pár minut před koncem dovršil fantastický hattrick a srovnal skóre na 4 : 4...
V Lysé nebyl problém vyhledat omšelé stavení, kterému Pláča něžně přezdíval Vila Villakulla. Hned u vchodu nás uvítal arch Sčítání lidu 2001 (tedy vysvítá, že se psal zřejmě tento rok), výsměšně připíchnutý na dveřích od kuchyně. Letmým pohledem jsem zjistil, že můj přítel Pláča je dělník z Litvínova, jež denně dojíždí 3,5 hodin do práce...ano, Pláča je trochu anarchista, takže jej ani nenapadlo napsat PRAVDU do tohoto důležitého listu, jež přece Velký Bratr Stát tak nutně potřeboval, natož aby jej poslušně odevzdal. Vzhledem k tomu, že Pláča stále sedí na ředitelské sesli v K-centru Nymburk a ne na Pankráci, je jisté, že český bordel stále vládne naší kotlině.
Pivo již šumí ve sklenicích a vepřová pečeně voní z trouby. Z reproduktorů zní Čertůf punk a my dostáváme NÁPAD. Což takhle vzít jednou do Finska někoho, kdo za to umí vzít? Pláča zpočátku něco mrmlá o Kubě, o jakémsi Fidelovi, kterému touží připálit doutník a obejmout jej okolo vyschlých ramen, ale po několika pivech začíná stále bedlivěji poslouchat mé vyprávění o zemi Suomi, zemi lesů, jezer a tundry, a navrhuje, že o rok později, tedy v roce dvoutisícím druhém by nás rád doprovázel na sever...Tento den budiž tedy navždy slaven jako den INSPIRACE, a nic na tom nezměnil ani poněkud rozmazaný závěr večírku, kdy se Pláča s výkřikem, že nejdůležitější bude zabalit do batohu šišku uherského salámu, vrhá s taseným ostrým nožem do spižírny, aby předvedl praktickou ukázku toho, jak tento masitý zázrak umí chutnat. Vrací se se zakrváceným prstem, Vendula jej odmítá ošetřovat, a tak se ujímám role zdravotníka, s lehkými pochybami, zda je tento človíček schopen zdolávat morény a bažiny Severu, když si ani neumí ukrojit salám.
Následující ráno mě však přesvědčuje o opaku, když jej nevěřícně sleduju, jak, podoben obezřetné kryse, očichává zakrvácenou náplast na ukazováčku.
"Co to provádíš?" tážu se naivně.
"Zkoumám, jestli necejtim myšinu! Tys nečet "Krále Krysu?"
Jasně, že ano. Pachem myšiny se hlásila skutečnost, že do zranění amerických zajatců v japonských zajateckých táborech se dostala zhoubná sněť, kvůli níž je nutná amputace. Musím přehodnotit názor na účast nymburského pivního  guru na finské výpravě. Pán se vyzná! A jestli bude umět používat instinkty na cestě podobně jako Král Krysa kdesi u řeky Kwai, nemám strach!
Myšina z rány cítit není a tak je Pláča zachován vcelku, pro dny příští, dny severní.

Měsíce ubíhají a náš nápad krystalizuje do stále ostřejších kontur. Na jaře roku 2002 je jisté, že se rodí velká pánská jízda, neb naše polovičky budou plnit školní či jiné přízemní povinnosti. Koordinace plánů je důkladná a vždy pěkně divoká. Scházíme se totiž sice jen občas, ale vždy důkladně připraveni. Konspirujeme vždy skryti před veřejností ve vyhlášených pražských zábavních podnicích. Například klientela sklepní vinárny U Sudu příliš nevěří, když pokrýváme barový stoleček mapami národních parků Urho Kekkonena či Lemmenjoki a posilněni "houbou" do zvuků drum ´n´base vykřikujeme jména řek, jezer a otevřených srubů pro turisty. Teenageři od Sudu jsou zřejmě zvyklí na všechno, neb postupně přicházejí k našemu stolu s otázkami typu:
"Neměl bys vole na pár špeků?"
"Hele, nebylo by aspoň za stodvacet1?"
Chvilku nechápeme souvislosti, neb na první pohled přece nevypadáme jako dealeři marihuany, jedině snad, že by tito obvykle nosili hašiš nalepený v důmyslných placičkách na mapách tundry ve tvaru místních hnědých bažin, pak nám cvakne, že se nic neděje, že asi jen sedíme u stolu, jež je obvykle prodejcům konopí neformálně vyhrazen. Po přesednutí o kus dál máme totiž pokoj.
Stejně se možná diví i výčepní od Vystřelenýho Voka, že ač nikterak nezanedbává přísun Gambrinusu k našemu stolku, my se neoodáváme pranic pivním žvástům, ale stále hloubáme nad sjetinami z internetu, týkajících se dopravních spojení, zážitků finských trekkařů z laponských končin či horečně sepisujeme seznam toho, co na naší cestě nesmí chybět. Ano, kdo nezná  bolest, ten je připraven!!!
Plány během jara sedimentují do této podoby: Odjezd proběhne v polovině srpna 2002, abychom stihli obdivovat krásy barev finského podzimu. Vydáme se za kamarádem Anttim, jež se se mnou a Martinou loni sešel promočený a zničený v lesotundře údolí Tuiskukuru, za Anttim, s nímž si pilně dopisuju přes email a piluju tak svou finštinu. Antti přes léto žije na jakési farmě poblíž jihofinského města Kouvola. Poté vyrazíme na sever, do parku Urho Kekkonena, poté do bájného a největšího parku jménem Lemmenjoki a pokud síly zbudou, třeba ještě do nejsevernějších finských koutů, kde zeje kaňon řeky Kevo. A budeme na to všechno mít celý měsíc.

Co se mé osoby týče, disponuji před cestou tímto vybavením: Stan pro 2 osoby BESKYD od tuzemské firmy JUREK, prověřený už dvěma expedicemi za polární kruh. Spacák HUSKY, původně do -11oC, nyní, po čtyřech letech však již poněkud vypelichaný. Celokoženné boty s goretexovou membránou od italské firmy "LA SPORTIVA", ozkoušené 2x ve Slovenském Rudohoří a ostřílené přechodem parku Oulanka a výpravou na jezero Luirojärvi. Větrovka polské provenience Mount and Wave, která by možná svým vzhledem nezlákala ani méně majetného občana na bleším trhu, ale svými větru- a voděvzdornými vlastnostmi stále splňuje mé vysoké nároky! Černé americké armádní kapsáče, notně již prodřené, ale na trekk ideální. Rybářská výbavička - prut, naviják Shakespeare a pár třpytek. Sandály Olympikus na brodění severských řek. Kulich EXTREM, nalezený před dvěma lety v Narviku na nádraží. Německá busola se zrcátkem, mapy 1:50 000 Sompio-Kiilopää a Sokosti-Suomujoki, mapa 1:100 000 Lemmenjoki a z internetu stažená mapa 1:75 000 Kevon reitti. Kapesní dalekohled FOMEX a spousta dalších, zdánlivě nedůležitých sarapatiček...

Ani letos jsme se nevyhnuli přípravnému kempu, jež jsme naplánovali poněkud nechtěně do pěkně extrémních podmínek. Vyrazili jsme na konci dubna na oblíbenou Šumavu. Aby byla příprava stylová, jel s námi (Pláča, Martina a já) můj nový kamarád z Finska, bohém a zásadový ekolog Juho. Juho, to by byla runa sama pro sebe. Antti mi totiž někdy v únoru píše email, že do Prahy na rok přijíždí pracovat jeho dobrý kamarád, kterého mám zkontaktovat. Děje se tak a když domlouváme první sraz po telefonu, navrhuju strašnickou pivnici Na Struze, protože je tam dobré pivo. Juho do sluchátka namítá, že není až takový pivař. Když se scházíme na Strašnické, opět nesměle opakuji návrh jít na pivo. Juho, sympatický blonďák s obrovskou mařenou, staženou do tlustého copu, se smíchem odpovídá : "Kam jinam, než na pivo!" a po půl hodině v pivnici začíná zjišťovat situaci ohledně sehnání marihuany v Praze. Celkem se divím, Juho trošku nesměle oponuje, že nemohl jít přeci s barvou ven po telefonu, když jsme se ještě neznali. Ach, ta finská povaha. Od té doby se vídáme každý týden a vždy jsou to moc veselá setkání...to jen tak na okraj, abyste věděli, s kým máme tu čest.
Vyrážíme tedy na Šumavu. Po předchozích zkušenostech se setkání s Juhem je jasné, že počasí bude typicky finské. Předešlé zápasy v petangu, či posezení na zahrádkách pivnic se totiž se železnou pravidelností vždy zvrhly do boje se sněhovou vánicí, či ledovým severákem. A to Juho prý nesnáší finskou zimu a odmítá veškeré tradiční finské sporty v čele s běžkařením. Ač se to v Praze nezdá, tradice se opakuje. Při výstupu v Kašperkách nás vítá totálně neprůhledný liják v intenzitě monzunu. (Jsme se tedy nuceni ukrýt v pivnici U Kelta a seznámit Juha s místním folklórem). Druhý den, při stoupání na Oblík se začínají snášet na zem první sněhové vločky. Juho, obutý jen v sandálech, nasazuje pekelné tempo a nevadí mu, že po zapadnutí do bažin je úplně durch.
"No co?" glosuje své bosé nohy a ledovou zataženou oblohu. "Šest stupňů, to přece není žádná zima!"
Brodíme se sněhovými závějemi, jež ve vyšších polohách stále pokrývají stezky. Na Modravě večeříme těstoviny a ne právě chutný tofu - sýr (Juho je dlouhodobý zapřísáhlý vegetarián) ve vánici, jež by slušela více vánocům, než svátku prvního máje. Ráno se probouzíme do zasněžené krajiny. Na Bučině, kde hýříme nad směsí citronového tangu a kořalky, po finsku zvané "mustaviina2" (v reálu český Fernet Stock), v noci pěkně mrzne. Ale tak to má přece být!!! !!!!!!!!!!!!!!! Člověče, vždyť byl květen....lásky čas!!!! V Čechách je možná začátek září doba, kdy občas nanejvýš sprchne a teplota v noci klesne tak na 10oC. Ale ve Finsku už to je začátek podzimu se vším všudy a v Laponsku už občas i napadne sníh!!!
Příprava se tedy vydařila po všech stránkách. Zjišťuji, že Pláča umí "do toho šlápnout" a nezkazí žádnou srandu. Co víc si můžu před cestou přát???

Pláča:
Bylo nebylo, dávno tomu...Psal se rok Léta Páně 1999, kdy jsem opustiv Vyšší odbornou školu pedagogickou v Praze - Dejvicích, byvše definitivně prohlášen odbornou komisí za DiS., tedy diplomovaného specialistu v oboru sociální práce a vykopnut do praxe, na ulici, mezi lid a mezi plebs. Poté, co jsem se rozloučil se všemi pražskými osvěžovnami, které jsem nejčastěji navštěvoval (zejména musím vyzdvihnout podniky U Suché dásně, U brouka, Jamajka a Podloubí) a se slzou v oku důkladně olíbal všechny své bývalé spolužačky, které mi laskavě poskytovaly azyl v jejich bytech po celou dobu mého tříletého studia, ocitl jsem se zpět u nás, na rodné hroudě v Nymburce. Když jsem se po měsíčním válení a chození po hospodách, kdy už jsem své bývalé "kamarády v chlastu" ani skoro po těch letech nepoznával (a oni mě také ne) jednoho dne probudil, moje matka na mě houkla: "Mohl by ses jít alespoň přihlásit na Pracovní úřad!!!" "Proč na Pracovní úřad?!!", divil jsem se po Grossmanovsku... "Vždyť nepracuji..." glosoval jsem suše a převalil se na druhý bok. Matka zahloubána v četbu místního plátku Týdeník Nymbursko po chvíli nadšeně vykvikla. "To je ono!"... "A co jako?", nechal jsem se nachytat jako amatér. Než jsem se nadál, přistrčila mi pod nos noviny, ve kterých stálo tak miniaturním písmem, že by si toho nevšiml ani ten, kdo by o tu práci stál, že: "Okresní úřad Nymburk přijme sociálního asistenta". "No a co já s tím", odvětil jsem, doufaje, že už budu mít konečně pokoj. "Vždyť jsi to přece vystudoval, né?", prohlásila suše. "Že o tom nic nevím..", snažil jsem se věc zahrát do autu. "Tak co jsi tam ty tři roky dělal???" otázala se nakvašeně. Bylo mi jasné, že jí nemá cenu vysvětlovat přednosti pražských hospod a zábavních podniků ani před ní vychvalovat lepé tvary a jiné přednosti mých drahých spolužaček a tak jsem se začal kvapem oblékat, abych zmizel z jejího nebezpečného dosahu. Na druhý den jsem byl donucen na Okresní úřad přece jen zavolat a na ten "job" se poptat. Po zralé úvaze jsem usoudil, že by to nemuselo být tak špatné, přece jenom STÁT je STÁT (od slova "stůj!) a být úředníkem s klotovými rukávy, leštit kliky nahoru, kopat nohou dolů... to byl vždycky můj sen, navíc, jeden příživa navrch tuhle zemi určitě stejně nepoloží. A tak jsem poprvé ve svém životě nastoupil do pracovního procesu. Ale proč o tom vůbec píšu - jedinou výhodou totiž bylo to, že jsem byl záhy po svém nástupu z moci ouřední vyslán na setkání sociálních asistentů na Ministerstvo práce a sociálních věcí do Prahy, abych se prý zaškolil. A tam, kde se ve druhém patře lomí chodba, tam kde je poskytován azyl kuřákům, tam jsem se u popelníku setkal s NÍM, Richardem - Hypertchořem - Rosomákem - Hanusem - Podzemským. Již tehdy bylo jasné, že nezůstane jen u cigára, ale že nás oba čekají mnohem složitější a dobrodružnější úkoly...
V následujících dvou letech se setkáváme ještě několikrát, vždy nad pivem (to byl ten dobrodružnější úkol co nás čekal). Hypertchoř bájí o dálném severu a já trpělivě naslouchám, abych v příhodné chvíli přešel do protiútoku a vychválil demokratické zřízení Ostrova svobody, kterému vládne vlídnou, ale pevnou otcovskou rukou Fidel Castro Ruz. A když se se mnou loučí svým Häkinenovským "Näkemiin!", odpovídám po Guevarovsku "Hasta la victoria siempre!!!" (Uvidíme se při konečném vítězství!!!).... I když jsme, jak vidno oba dva orientováni úplně rozdílně, přece jen nacházíme společnou řeč nad naší oblíbenou Slávií a pivem - obojí, v rámci demokratických principů "Made in Czech".  Zlom nastává ve chvíli, kdy k nám na jaře 2001 Hypertchoř přijíždí na návštěvu i se svou milenou ženou (ta se nejmenuje Milena, ale Martina). Po několika hodně pivech a marihuaně ročníku 1997 vytahuje Tchoř na světlo boží plán velkolepé cesty za polární kruh s názvem "Laponsko 2002" a pro mě s astronomickým rozpočtem, částkou nedosažitelnou jako skafandr Neila Armstronga - 30.000 Kč. V opilecké pýše a marihuanové agónii tomuto plánu horlivě přikyvuji s tím, že s mojí drahou polovičkou určitě pojedeme a požadovaný obnos 60.000 Kč (+ cca 20.000 vybavení) určitě za ten rok a půl našetříme. Jak bláhové! Ranní kocovina mě uvedla do reality, když jsem spatřil svůj prst přelepený zakrvácenou náplastí a upomínající na nerovný včerejší, pozdně večerní souboj s uherákem. Když jsem si potom spočítal, že máme se ženou dohromady 15.000 Kč měsíčně, z nichž 5.000 Kč stojí nájem a 2.000 Kč jízdné (ona do školy, já do práce), představa Laponska se zdála v tu chvíli vzdálenější než čas anarchistického povstání v Kronštadtu. Obrátil jsem proto raději svou pozornost směrem ke svému zranění, které se zdálo být velice závažným. Hlavně, aby se mi do toho nedala sněť(!!!), zhrozil jsem při vzpomínce na "Krále Krysu". Jen jemně očichat, není-li cítit pach myšiny. V pořádku, oddechl jsem si. Mám totiž utkvělou představu, že jsem na tyto typy nemocí náchylný. Minulé léto jsem např. byl na vodě, na Sázavě a po třech dnech pádlování a posedávání u vodáckých stánků jsem zjistil, že se mi hýbe jeden z předních zubů. Proboha, KURDĚJE, vždyť jsme na lodi, uvědomil jsem si a začal se vehementně shánět po vitamínu C. Nebyl, v celých třech lodích, kterými jsme jeli, nebyl ani kousek citrónu, jenom lahváče. Zkazilo mi to tenkrát náladu natolik, že už jsem ani neodpovídal na konkurenční vodácké "Ahóóój!" veselým halekáním: "Dobrý den, kam veslujete?!!!"
Ovšem, jak už to tak v životě bývá, člověk míní, život mění a to tak, že bydlení vzalo záhy za své a já se vrátil domů, tam, kde je plná lednice. Tím se vylepšila moje finanční situace natolik, že již bylo možno o cestě na Sever vážně přemýšlet, navíc, když moje drahá polovička dala přednost teplým jižním krajům Francie, před ledovcovými morénami a chladnými toky laponské divočiny. Kýžená částka začala být na světě a zbývaly jediné tři věci: dokoupit chybějící vybavení, plánovat trasu a tréninkem protáhnout po léta zdřevěnělé a zarezlé údy.
Co se týče vybavení, potřeboval jsem především bágl - a to ne ledajaký, ale takový, do kterého by se vešlo vše na měsíční putování divočinou - takže především spacák a uherák. Zakoupil jsem na radu zkušenějšího Tchoře značku Treksport typ Tatran 80. Bágl ohromné velikosti, který stojí v Hannibalu ve stejné barvě i typu o 300 Kč méně než v HudySportu!!!! Botky jsem měl již dva roky. Solidní, ale jak se později ukázalo, ne příliš vodotěsné, značky Raichle, prověřené mnoha kratšími, či delšími výpravami a výstupem na nízkotaterský Baraněc. Kapsáče švýcarské armády po ségře s úžasným větráním mezi nohama, námořnické pletené triko z army shopu originál, se "zdělano v SSSR" na visačce, nový spacák zn. Condor, jak později vyšlo najevo, Roll´s Royce mezi spacáky, ale především BUNDOŠKU. Ta si zasluhuje zvláštní pozornost. Je úúúúplně oužasná. Goratexová, červeno - modrá, s kapucou a šesti kapsami. Jedinou její nevýhodou je to, že i ve slevě stála nekřesťanských 6.600 Kč!!! Ale domnívám se, že jestli ji někde neztratím jako tu minulou, tak mě možná i přežije...
Plánování trasy se ujal samozvaný lídr Tchoř. Konzultace probíhaly ve vinárně U Sudu a žižkovském hostinci U vystřelenýho voka a měly charakter alkoholických dýchánků, kdy jsme skloněni nad mapami a forografiemi z páně Tchořových minulých cest vykřikovali tajemně znějící finské názvy při kterých se obsluhujícímu personálu musela až zatočit hlava. Itinerář cesty doznal během času několika změn - především byl posunut datum odjezdu o několik dní z důvodu mého psychoterapeutického výcviku, který jsem si nutně nemohl nechat ujít. Posledním, a finálovým tréninkem na tuto velkolepou akci byla výprava na Šumavu při které nás provázel Tchořův kámoš - nefalšovaný Fin JUHO. Měl jsem tu čest spát s ním při této akci ve stanu a tak bylo možno potvrdit to, co tvrdím po léta - alkohol překonává komunikační bariéry mezi národy. Kdyby všichni byli permanentně naplech, nikdo by se nemusel učit cizí řeči! S Juhem jsme si totiž báječně popovídali, a ani jednomu z nás nevadilo, že tomu druhému nerozumíme (já totiž na něj mluvil česky a on na mě finsky) a kupodivu jsme po půl hodině zjistili, že oba mluvíme o Červené Karkulce!!! Telepatie? Ne, chlast! Na Šumavě jsem zjistil, že ani 8 let poté, co jsem opustil skautský oddíl Pony, ve kterém jsem pod přezdívkou CHLOUPEK působil jako rádce družiny Ostříži, že prostě ani 8 let poté NEZNÁM BOLEST!!! A bylo rozhodnuto. Netrpělivě byly očekávány dny příští...


1 Obvyklá cena za pytlíček "trávy" činila na jaře 2002 v Praze 250Kč, zmíněná dívka chtěla "poloviční"
2 Černá kořalka

<<< x >>>