RUNA NULTÁ
ÚVODNÍ SLOVO

V této runě Rosomák a Pláča světu se představují, vysvětlují význam slov Hyvää and Heavy a krátce o motivech sepsání této knihy pojednávají...

Strany knihy nechť zašustí
Nechť oko tvé spočine v řádcích.
V řádcích o dvou týpkách hustých
Jež neví sedět na zadcích!

Rosomák:
Pod jménem Rosomák otevírám další psanou kapitolu svého života. Pro ty, kdo mě neznají, nechť ať až další řádky, stránky a runy nastíní, kdo vlastně jsem. Kdo mě zná, nechť ví, že jsem onen podivný tvor, jež dříve pod jménem Richard N. Podzemský vystupoval, po zemích severních se svou drahou ženou cestoval a o zážitcích z těchto cest pojednával v knihách "Cesta za nekonečným dnem" a "Viděl jsem finský les". Svůj niterný tvůrčí přetlak dále ventiluji jako nikoli nevýznamný člen hudebního sdružení Labutě a Krysy, kde tisknu klapky piana a otvírám svá ústa, abych moduloval tóny. A dodám, že stále pracuji jako streetworker na jednom pražském sídlišti, tudíž jsem fakt obdivuhodný člověk, když dokážu každý rok našetřit na tak drahou a dlouhou výpravu za rovnoběžku 66.33´. Ale kdo má podobně náročnou práci, jistě uzná, že slovo "dovolená" má zcela jiný význam, než sbalit batoh paštik a PET lahví nejlacinějšího piva, nakopnout svůj škodillak a vyrazit na deset dní do hnusně přelidněné Dalmácie...

Pláča:
Vážení a milí čtenáři. Jmenuji se Pláča, občanským jménem Pavel Plaček, kalícím jménem Placzkowski von Knajpa. Kamarádi - soudruzi ve zbrani z teroristické organizace zabývající se boji proti čajovnám a jejich osazenstvu - beduínům, mi dali bojové jméno, které při záškodnických akcích používám nejčastěji - Lou Vanánek Pavel. Jsem členem několika různých spolků zabývajících se pivním a ozbrojeným bojem, z nichž veřejnosti pravděpodobně nejznámější, budou díky nedávnému společnému sabotážnímu útoku pivem na Nymburskou čajovnu, spolky dva, a to Žofínská osvobozenecká armáda (ŽOA) a AntibeduínBeerFront - Protibeduínská pivní fronta (ABBF). Již od mládí mě bavilo dělat hluk, a tak jsem prošel několika hudebními tělesy jako pseudohráč na elektrickou kytaru - jednalo se zejména o punkovou Hybrid Zonu, alternativní Modrý dým, pseudorockového Zemědělce 97 a slappunkharmonyholocaustový Zákaz Dětem. Poslední tři roky působím v antibeduínrockové Litinové Vaně. Jinak jsem střední, vyhublé postavy a na hlavě nosím svůj Che-Guevarovský baret - výraz to mé individuality a osobní svobody...

Hyvää (partitivní tvar adjektiva "hyvä") znamená ve finštině "dobrý", "dobro", v určitých situacích i "dobře".

Heavy znamená v angličtině "těžký", v určitých situacích i "drsný", "hustý" či "drsně", "hustě"

Hyvää and Heavy znamená ve svém prvním plánu tedy "Dobrý a drsný"

Rosomák:
Tak mi teda přijde, že jsme vymysleli pro naši cestu opravdu výstižné motto. Dobrý a těžký, dobře a drsně - sakra, jak jsem tento novotvar v průběhu našeho putování finským Laponskem ocenil! Kdykoli jsme dělali během trekků divočinou pauzy, ať už na obligátní balené cigárko, či se napít, či prostě jen tak vydechnout a odpočinout zmořeným páteřím, úpícím pod tíhou plně nabitých krosen, tak jsme tyto pauzy tak nějak spontánně vždy ukončili spikleneckým mrknutím a řečnickou otázkou : "Hyvää and Heavy???" A jedinou odpovědí vždy bylo povstání z tundry či lesního podrostu, nahození báglů na záda a vyražení s okem odhodlaným zase kupředu... "hyvää and heavy" vlastně tedy může sloužit jako chutná náhražka pionýrského hesla : "Buď připraven/Vždy připraven!" A tak prosím, používejme tento výraz dobře a drsně, často a nekompromisně, než se nám ty pionýrské časy definitivně vrátí (zn. VOLBY 2002) a my budeme zase nuceni být připraveni...na nejhorší. Hyvää and Heavy!!!

Pláča:
Jo, jo..... Hyvää and Heavy!!!... tady, na tomto místě bych se rád zmínil o samotném vzniku tohoto sousloví. V době, kdy už bylo jasné, že na ten Sever s Rosomákem vyrazíme, jsem se rozhodl alespoň částečně proniknout do tajů finského jazyka - abych tam na severu nepůsobil jako buran, že jo... A tak jsem se po zvládnutí prvních několika slov začal slovem "Hyvää" ohánět všude okolo - v hostinci, v zaměstnání, ba i na plovárně a pod vánočním stromkem! Tímto slovem jsem vždy také končil většinu SMS zpráv a e-mailů, které jsem psal svým přátelům. V tuto chvíli vstupuje na scénu můj věrný druh ve zbrani (resp. v buchně-injekční stříkačce, chodíme je totiž měnit klientům do terénu) - Miroslav HeavyConan Zavadil, řečený Párkař. Tento člověk, jehož oblíbenými hláškami je "Mám obrovské pletence svalů" a "Rozetnu ti lebku až k hrudnímu koši" je znám především tím, že je opravdu HEAVY. Tak jsem vždy na tento jeho pozdrav-rozloučení-poděkování-ajánevímcoještě začal odpovídat svým "Hyvää". Prostě jednoho dne jsme začali univerzálně oba dva používat spojení Hyvää and Heavy!!! - doplněné o chlácholení typu "Don´t worry, be Heavy!!! - Nebuď smutnej, buď hustej!!! Tímto bych mu chtěl za tuto inspiraci poděkovat a zároveň bych mu nechtěl tuto knížku věnovat...

Rosomák:
Hm hm hm...krátce o motivech...to snad nebude problém. Prvním motivem k tomu, že zase sedím u svého PC a píšu je určitě fakt, že tato cesta vůbec byla a že jsme ji přežili. Toto není třeba brát jako frázi, ale jako holý fakt, jak bude vylíčeno v runě druhé. Pro mě tahle cesta byla v mnohém velmi speciální. Nebudu snad předbíhat, když řeknu, že jedno ze specifik tkvělo v tom, že jsem poprvé vyrazil za čistotou a klidem Severu bez své milované ženy, která byla nucena upřednostnit školní povinnosti (učení na postupové zkoušky na FFUK - které jí určitě nebyly FUK) a změnu zaměstnání před nasáváním zapolárních zážitků.
Místo mé jemné partnerky na post parťáka do nepohody nastoupil panáček jménem Pláča, jež má své kořeny v polabské nížině, ve městě Nymburk. Panáček jež neskrblí vtipem, či spíše poněkud svérázným humorem, (téměř) vždy vyladěn do té nejlepší pohodičky, člověk s neuvěřitelnou pamětí na snad všechny texty hudebních děl, které kdy svým jediným funkčním uchem slyšel, který konečně zjistil, že nejlepší destinací pro vskutku hyvää and heavy výlet není Castrova Kuba, ale země lesů, jezer a bažin, paní prezidentkou Tarjou Halonen spravovaná země Suomi.
Ujal jsem se tedy role samozvaného leadera, aniž bych věděl do čeho vlastně jdu, s hrubým plánem míst, jež chceme navštívit, jen maně tuše, že možná tato cesta bude méně romantická a pocitová, o to více však humorná a nabitá adrenalinem.
A to je vlastně druhý a poslední důležitý motiv toho, proč tato kniha vůbec začíná vznikat. Po sepsání cestopisu "Viděl jsem finský les" jsem přemítal, zda vůbec bude mít cenu psát další knihu. Vždyť můj předchozí spis skoro vyčerpávajícím způsobem informoval o finské zemi, o spoustě praktických "vychytávek", do podrobna popisoval každý kilometr trekku, do hloubi duše sondoval naše rozpoložení a fascinaci nádhernou přírodou...ale možná málo bavil...
Ale už během cesty mi začalo být jasné, že se důvod pro další grafomanský výlev (tentokrát společný s parťákem Pláčou) určitě najde. Jak jsme tak za dlouhých ruska-večerů přemítali, dohodli jsme se na základní formě knihy a začali vymýšlet jednotlivé špíčky, kterými lyricko-epické líčení stále stejně dech beroucích krás finského Laponska protkneme. A bylo jasné, že nová kniha bude úplně jiná.
Možná zklame milovníky praktických informací a faktů, jakož i ty, kteří esotericky vnímají podtóny Severu, tak suše zformované do typizovaných fontů písma (či Písma) pana Vildy Gatese...Ale já se zařekl, že tato knížka bude veselá, vtipná, lehká; zároveň však mystická a plná legend, časových přesmyček a fikcí, abyste, milí čtenáři, nevyšli až do konce z pochyb, co že vlastně byla realita a co světlotemná sága z Dálného Severu. Neboť drazí čtenáři, kdo z nás si je opravdu jistý, že to, co prožíváme byť ve všední každoden, je opravdu to, co vidíme, slyšíme a v nejhorším případě čichem cítíme? Nebo je to všechno úplně jinak?
Vždyť jsou lidé, kteří DOBRODRUŽSTVÍ neprožijí, ani když sami vyrazí jen s pinglem na zádech třeba na Kamčatku - neb jsou zaslepeni vlastním pocitem síly a schopnostmi danými ale jen Bohům; razí si tedy svých denních 40 kilometrů pralesem a nevnímají třpyt vodních kapek na konci stébel trav, natož pak medvěda, jež je sleduje ukryt za nejbližším stromem...
Na stranu druhou asi oslovím lidi, kteří dokážou dobrodružství zažít byť třeba cestou do oblíbené zahradní pivnice, kam valí na obligátní "jedno" - a inspirací k bohatýrské legendě, jež si prožijí ve vlastní bujné fantazii, může být kupříkladu holub, hopsající po přechodu pro chodce. (Tím ovšem nechci - či naopak chci? - říct, že jsem letos vlastně nikde nebyl a všechny následující zážitky jsem si vysnil, omámen lahodným gambrinusem, u štamgastského stolku kdesi Na růžku...)

Pláča:
Již od útlého mládí, vychován v dělnické rodině, kdy slovo intelektuál bylo synonymem pro darmožrouta, jsem tíhnul k ideálu celosvětové revoluce, která by zajistila spokojený a plnohodnotný život všem šesti miliardám lidí na této planetě. Bylo mi však jasné, že cesta nevede ani směrem socialismu, kdy tím, kdo pracujícího vykořisťoval byl stát, ani směrem kapitalismu, kdy chudák dělník musí vstávat o čtvrté ráno a vyráží do Michelinky tahat gumy, aby potom za mrzký mu, imperialistou odhozený peníz, bylo milostivě dopřáno  zakoupit si všechny ty BiG Macy a Coca Coly... Mé oči se tedy čím dál tím častěji obracely ke Kubánské lidové republice a jejímu vůdci Velkému Fidelovi, který se dokázal alespoň v počátcích postavit jak Strýčku Samovi, tak Ruskému medvědovi... Po tři roky jsem plánoval cestu do této zaslíbené země - na tento pravý "Ostrov svobody" a nemohl jsem se dočkat, až si po příletu na letiště do Havany si padnu do náruče nejprve s imigračním úředníkem a zažádám jako první člověk z "kapitalistického světa" o politický azyl, a poté do postele s jednou z mnoha lehkých děv čokoládové barvy, kterých je tam prý víc než dost... vůně kubánského RUMu se táhla celým mým dosavadním životem a vlajka hrdého kubánského národa visela na čestném místě nad postelí... Mé velkolepé plány však zhatili dva buržoazní agenti placení Vatikánem, kteří se vydali na "Ostrov svobody" podvracet výdobytky pracujícího lidu a paktovat se s nepřáteli revoluce - jacísi do té doby mě neznámí - Pilip s Bubeníkem. Bylo mi jasné, že bych v tuto chvíli a po této mezinárodní ostudě vypadal před kubánskými imigračními úředníky se svými úmysly jako agent-provokatér. Cestu jsem tedy odložil na neurčito a vyrazil jsem za lákavým voláním dalekého Severu, kdy nade mnou převzal svá ochranná křídla leader par excellence - R.N.Podzemský řečený Rosomák.
Tato naše první společná kniha by měla být pravým dokumentárním obrazem této nevšední cesty, která se navždy vryla do historie a která tak pomohla ve formování pohledu člověka na svět nové doby - 21.století.

x >>>