9. VAELLUSDEN - SOBOTA 28. 6. 2003

Joj. Rád bych si dnešní den užil, ale noc vpravdě nestála za chcíplou tundrovou myš. Medvěd sice nepřišel, místo něj ale zima (ve 3 si musím oblíkat do spacáku mikinu) a taky dost podivný, zmatek přinášející sny…
…Praha, někdy v budoucnosti asi, protože příroda už definitivně zmizela. Chodit se smí jen zasklenýma pochromovanýma chodbama, pěkně ve stádečku, semafory určujou kdo může, kdo nemůže a kdo nesmí. Hady lidí, odsekaný záblesky tříbarevných světel. Vyhlídky z propletenců chodeb na vedlejší propletence chodeb, labyrinty skla a kovu, připomíná to průhledná střeva Megapolisu, místo trusu se jimi pohybují spěchající, uštvaní lidé. Hradčany pod obrovskou skleněnou kopulí, venku asi jedy, těžký kovy, bifenyly všude vůkol. Vltava fialová, čpí ten smrad až dovnitř skleněných střev, břehy obedněné vysokými betonovými hrázemi proti milionletým povodním, mokvající stěny se sirnýma usazeninama. A jedu lodí po řece-stoce, loď se vznáší nad kanálem, poklopem sevřená, zoufale toužím po vzduchu a slunci, škrábu rozedřenýma rukama poklop, škrábu, poškrabuju, ale žádná stopa po té činnosti, jako když krysa běží v kole a hryže zoufale těsnou klec…
…Krysa. Moje černobílá Alma na rameni, nesmí se to, zvířata jsou přežitek, zbytečnost, semeniště chorob (jako by jich tady v Gigapolisu nebylo dost). Vyhýbáme se spolu lidem, koukáme do fialových, páchnoucích vod. A tam dole… malá hnědá krysí hlavička, topí se v tom sajrajtu…Alison, moje milovaná myšička, která loni v listopadu odešla, dušička se stala součástí Kruhu. A teď se chtěla za mnou vrátit, ale přes poklop se nedostala, topí se ve svinstvu jedořeky.
„Bubuško!" volám na ni, ale nenáviděný poklop nepropouští zvuk. Hnědá hlavička se vynořuje čím dál spradičtěji. V ruce mám list břízy, je to diamantové kopí, rozmach a poklop se tříští, lidi kolem kvílí strachem, strachem z neznáma, ze svobody, ať si je sebehorší, nade vše jedovatější, je to svoboda, lidi už zapomněli. Skáču do prasivody, cítím známý stisk drápatých tlapiček na zápěstí. Myško! Drápeme se spolu nahoru, moje mrtvá krysí duše, dvě krysí dušičky, tři krysí duše. Setkání.
Ale nastává poprask, zmatek. Do nitra lodi vniká vzduch. A dejchat se dá, sírově šafránové nebe se nad tou dírou trhá a modré okno nebe se objevuje. Hluk, jako by padaly zdi. A voda zase čistá. Tak to je, oni nám chtěli namluvit, že jsme se museli uzavřít do kopulí, střev a septických obloh bez nebe a hvězd, aby nás svět neotrávil, ale ono je to naopak, my se první uzavřeli, splendid isolation, nikoho a nic nepotřebujeme, Terrapolis umí být pyšná, přežije bez přírody, bez nebe a vody, chemicky si všechno vyrobíme, fyzikálně atomicky vysvětlíme. A svět kolem se zkazil, otrávil, asi tím smutkem, co se s lidma stalo. Jen v symbióze se dá žít. Poklop je proražen, všechno by se mohlo vrátit, dík mým krysím duším, březovému listu, diamantovému hrotu.
Ale nikdo tomu nechce. Miliardy rukou má Ultrapolis, ochotných přiložit ruku k dílu, záchraně chcípavé výlučnosti, pyšné umíravosti jejich obyvatel. Ucpávají otvory těmi nejpevnějšími slitinami, nejpružnějšími plasty. Vzduch zvenku vysáli, prohnali to programy, čísla a údaje vyplivnuty, rovnováha nastolena zas. A nebe zase šafránové, voda zase fialová…
…Soud. Zrádce Hyperpolis. Choval zvíře. Myslel úchylně. Rozbil poklop. Dotkl se smradovody. Přinesl z toho pekla další zvíře. Něco chtěl. Asi změnit. Nevyšší rada Superpolis se usnesla, kompjůtry prohnala, infokanály nažhavila: Odsuzuje se… k doživotnímu výkonu profese streetwork ve skleněném kanále sektor WXC 28…
…Kurnik, to je mi ale trest! Vydávám se do onoho sektoru a brzo potkávám známé tváře z Branže. Všichni na mě čumí jako na mrtvolu plcha. „Co tu TY děláš? Nesplet sis dveře?" „Né, odpovídám s bolestivě prostoduchou naivitou, „sektor WXC 28 je přece tady…" „No to je", povídá Ten Nejvyšší z Branže, „ale co tu děláš zrovna ty…Tady se totiž volí Streetworker roku… a jak jistě chápeš…nic pro tebe…"
Pocit malosti a studu. Na modrofialovém podiu kapela hraje slavnosní fanfáry… a vítězem se stává…
…Schůdky potaženými šarlatem na podium schází Borovice. Přebírá cenu, usmívá se do publika, přiskakují k ní reportéři BBC, CNN, TASS… Tak proto že bych byl převelen do tohoto sektoru? Prodírám se davy reportérů, novinářů.
„Borovice!"
„Co tady chce ta šedá myš?"
„Borovice! Ale to jsem já, chtěl jsem…"
„Vyhoďte ho vocaď…"

Na to nečekám a probouzím se… Třeba by mohla ještě dorazit Olše… Do pytle, pocit po takovémhle snu nic moc. Stejně je čas vstávat. Hnědá hlavička

Jsem teda trošku nasranej, to zas jo. Co takovejhle sen má znamenat? Jako že jsem nejdřív ten pekelně kladnej opuštěnej hrdina, bojující proti shnilýmu světu Města, ten rebel bez konvencí, co loví krysy z vody a snaží se radikálně změnit svět, ukázat těm zabedněncům, kde je Pravda? A pak je z něj ta nejpotupnější šedá myš z Branže, kterou teď tady ve Finsku mám úplně na háku, každej se mi směje…A do toho Borovice… A já ji v tom snu zas miloval, plazil jsem se před ní. Snad bych ji i líbal, kdyby mě nedala vyhodit… Jakejpak tohle má smysl, takhle začít svůj odpočinkovej den?
Stará moudrost říká – když jseš nasranej, jdi se vysrat… A v kadibudce mi to dochází, vzpomínám si, co včera říkala Seita:
„Přijdou sny a budeš pochybovat o svém rozhodnutí. Budeš toužit po nedosažitelném…Ale to jsou jenom zkoušky, jestli opravdu cítíš, tak jak se zdá…
To bych řek! Volám to nahlas z kadiboudy do přírody. Konečně si uvědomuju, kdo jsem a kde jsem. Sakra, vždyť jsem v přírodě, ve svém milovaném Lemmenjoki! A už mě nic netrápí zas. Noční můry odletěly.
Nikam nepospíchám, snídaně se odehrává v pomalé pohodičce. Vyrážím až v deset hodin, rozeznívám svůj zvoneček medvěďáček a volným, veselým krokem mířím již po značeném okruhu směrem k vodopádům. Zpívám si do kroku a zmocňuje se mě velebný klid. Na odbočce razím doprava, k majestátním vodopádům. Hukot zelené vody, peřeje nesou tok do úzkých strží mezi vyhlodanýma skalama. Kaskády vodopádů. Zelená a bílá voda se řítí smělými zákrutami o desítky metrů níž. Stěny jsou strmé, kolmé, rozbrázděné staletími, kdy se tudy valila voda. Ravadasköngäs. Přelézám zábradlí z kmenů, až na samý okraj propasti. Dvacet metrů pode mnou bouří v pěnách voda.


Ravadasköngäs
Obrovité balvany, ohlazené, voda se přes ně přelévá. Hluboké tůně, chvilky klidu a pak zase dalším skokem dolů. Sekám asi deset fotek. Slézám až dolů, kde se divoká řeka vlévá v posledním, nejexcelentnějším vodopádu, rozděleném skalou na dvě větve do jezírka, které dělí od řeky Lemmenjoki jen pár metrů.
Po dalším kilometru v členitém svahu dorážím na tupu Ravadasjärvi, uzlový bod značeného okruhu. Již shora vidím lidi. A ne jen tak ledajaké! Jsou tu totiž „moje" tři babči z Njurgulahti, Filosofka a spol. ! Vítáme se vzrušeně, jsem rád, že zase vidím postavičky, se kterýma tenhle báječný výlet začínal, ony myslím mají také radost, že jsem nakonec nešel na Nunnanen a neskončil svůj osud v bažinách. Obdiv Losa nebere konce. Musím dopodrobna líčit své zážitky. Ale vůbec mi to nevadí, protože už jsme staří známí, tak to se dobře povídá. Ony si šly v klídku po značeném okruhu a teď se pomalu vrací do Njurgulahti.
„Hele, máme pro tebe malé překvapení!" povídá Filosofka. A volá k nám staršího chlapíka v zeleném, muže s prošedivělým knírkem, který stojí opodál s nějakou blondýnkou.
„Tady je Čech, kterej umí finsky!" představují mě. K mému nevýslovnému zděšení se ten chlapík usměje a roztomilou češtinou mi říká:
„Ale určitě já jako nemluvím tak dobrá česky jako ty finsky!"
„Obávám se, že je to obráceně!" kontruju finsky a pak mě něco napadá:
„Nejsi náhodou Jussi?"
Vedu 2:1. Chlapík vyvalí svá modrá očka: „No to teda jsem! Jak to, že mě znáš!"
„Neznám!" odpovídám a musím se dosyta chlámat, jaká je náhoda blbec a jak je svět malej…"Pokud jsi onen Jussi, co má v Praze cestovku Etumatkat…" …"no to mám, ale jak proboha…" „…tak včera jsem mluvil na Vaskojoki s nějakejma rybářema a oni mi o tobě říkali, že si mám doma na tebe najít kontakt na internetu…"
„Na co internet, když je lepší jen tak kecat naživo!" nachází již rovnováhu Jussi.
A já si říkám - v tom aby byl Putin, jestli je tohle náhoda… Finů je 5 milionů a já zrovna potkám toho jedinýho, co má džob v Praze a vo kterým jsem notabene včera slyšel…
Chechtáme se už oba a je to fakt nářez. Jsem dokonalým středem pozornosti. Los možná i nade mnou vítězí. Kecáme, já finsky, Jussi česky, babči do toho nadšeně provolávají mou slávu, fotí se se mnou a já s nima. Další turisti nás vůbec nestíhají, musí si myslet, že jsem nějakej ztracenej syn. No tak takhle má vypadat pohodičkovej den! Je mi jasný, že se tady trochu zdržím…
S Jussim je tu velmi upovídaná žena, která se představuje jako Sirppa. No super, mlčel jsem už příliš dlouho.
Do hovoru se navíc mísí jeden chlapík, který právě přivezl partu německy mluvících turistů na motorové lodici. Již od pohledu je mi jasné, že je to Sámi. Ostře řezané rysy, bledá tvář, lehoučce sešikmené oči. Na hlavě má prostý tradiční čepec s lemováním v tradičních barvách.  Sámi mě vesele zdraví a představuje se jako Oula. Neuniká mu Los.
„No kdes ho našel?" táže se při zevrubné prohlídce trofeje. Obrací losí hlavu ze strany na stranu, poťukává lebku, prohlíží zuby, dívá se do prázdné mozkovny, prstem ojíždí okousané paroží.
Odpovídám. Oula na mě chrlí příval dalších otázek, jako – byly ještě okolo nějaké kosti, jak daleko byla řeka, v jakém porostu hlava ležela, a bůhvíco ještě. Připadám si skoro jako na detektoru lži, jestli jsem opravdu tu lebku našel tam, kde jsem řekl. Jako by ji tam měl sám Oula schovanou.
Oula chvilku mlčí, přejíždí očima po lebce a pak mi povídá:
„Hm, podle toho, co jsi řek, tak si myslím, že ta lebka tam ležela nějaké dva-tři roky. Všechny kosti už sežrala a odtáhla zvěř, lebka je uvnitř čistá, jen lišejník a mech, co tam zatáhly tundrový myši. Vzhledem k tomu, že v roce 2000 byla strašná zima, tipoval bych to na ty tři roky. Tehdy ležel sníh až do června. V lednu byla obleva, sníh se měnil ve vodu a pak přišly padesátistupňový mrazy. Zvířata se nedostala k potravě, sníh umí rozhrabat, ale ne led. Potrava zůstala pod ledem. Spousty zvířat pomřely. Sobi i losi v bažinách. Ten tvůj los byl podle všeho tři roky starej, tedy odrostlý mládě, když umřel. Parohy mu okousaly polární lišky a rosomáci, podle zubů…
No tak to čumím. Oula je Sámi, dítě Severu! Stačilo pár doplňujících dotazů, dvě minuty pozorování trofeje a jako by přímo byl na místě, když zvíře umíralo. A nejvíc mě dostává intonace jeho řeči, mluví tak nevzrušeně, přirozeně a zkušeně, že to vyznívá obrovsky skromně. Ne jako „machři" u nás doma, co všechno vědí, znají a od všeho maj klíče. Pro něj je to asi normální, číst z knihy přírody tak spolehlivě, jako my vnímáme televizní zprávy.
Ptám se jej, zda je běžné něco takového v přírodě najít. Oula se zamyslí a usmívá se pak: „Vůbec! Říkáš, našel jsi to mezi Vaskojoki a Paskajoki. To je největší pustina tady v tomhle kraji, byl jsem tam kdysi se soby. Ale nikdy jsem nic podobného ještě nenašel! Odlomený losí paroh, nějaké kosti, sobí paroží, toho se tam válí dost a dost. Ale celá, neporušená lebka mladého losa…ne nikdy jsem nic takového nenašel a to chodím krajem třicet let…"
Znova se na mě zkoumavě dívá, cítím, jak jeho chladné severské oči, oči prvních lidí Severu, se propalují až do mé duše. Mlčíme a já snáším ten rentgen. Najednou se doširoka usměje:
„Jsi dítě šťastných bohů, Riku! Poprvé sám v pustině Lemmenjoki… a z pustiny neseš losí hlavu. To je opravdu víc než štěstí…" a rozesměje se. I já se směju. Začínáme jen tak nezávazně plácat. Oula si k sobě přivolá jednoho z Němců, o němž mi předtím říká, že je průvodcem skupiny švýcarských turistů, kterou přivezl po lodi. Něco mu říká německy. Chápu, že jej pověřuje, aby se o svěřence na chvíli postaral. Němec se vrací ke skupince a štěkavými povely se k ní obrací. Švícka tahají z tašek klobásy a začínají je opékat na ohni. Oula je pozoruje s přimhouřenýma očima. Neuniká mi, že se na turisty dívá trošku jako skrz prsty, s lehkým posměškem. S Němcem, to byl ryze profesionální rozhovor. My se spolu bavíme jako rovnocenní partneři, čím dál víc jako bratři, které spojil los. Bez pýchy je mi jasné, že jsem pro Oulu asi velmi zajímavý člověk, někdo, komu se dostalo takové zvláštní výsady, co z jakéhosi Středoevropana dělá Laponce, když už ne přímo Sámi. Nabízí mi kávu, kterou přijímám a sobě i jemu ji zalévám pálenkou z čutory. Sedíme u ohně, ať si Švícka dělají co chtějí, my klábosíme. O sobech, Kautokeinu, kulturní skupině Beaivváš, přírodě. Oula pokyvuje hlavou a říká: „Víš toho teda sakra dost o naší zemi…" Ptám se jej, využívaje jeho přízně, na některé výrazy v sámštině (jinak bych si to netroufl, smrdí to lacinou honbou turisty po senzačních postřezích, se kterými se pak bude vytahovat v knajpě). Hmmm. Není problém. Tak třeba Losí hlava se řekne Íálgaoaivvi. Látnjo znamená vysoký, Látnjoaivvi je tedy Vysoká hlava…Sob je boazzon.
Pak mi nabízí, že mi na své lodici odveze losa, dá jej v Njurgulahti do Ahkun Tupy, kde si jej mám vyzvednout. Vděčně přijímám, i když je mi pochopitelně líto, že se od Losa na nějaké dva dny budu muset odloučit.  Je mi jasné, že i on si chce s losí lebkou v klidu popovídat. A já, značně odlehčen, si budu moci zejtra udělat výlet na tundrovou horu Joenkielinen…
Dává mi svou vizitku, je to šéf a jediný pracovník turistického centra Valkeaporo poblíž Mennešjávri. Prej mu mám z Prahy napsat, jak se má los. Slibuju. Oula se zvedá od ohně, kávovou konvici plnou sedliny rozmáchlým pohybem vymývá v řece. Bere Losa, umisťuje jej za nevěřícných pohledů Švícek na příď lodi, jako totem na vikingské galéře. Mávne mi naposled, škubnutím startuje motor a loď se rozjíždí po proudu, směr Njurgulahti…
Já zůstávám tiše sedět, ještě omámený touhle poctou, kdy muž Severu, domorodý Oula, člen malého, však svérázného národa Sámi, se mnou strávil u poledního ohně celou hodinu svého pracovního času…
Z transu mě vytrhují až babči, Jussi a Sirppa. Jussi říká: „Oulu jsi obrovsky zaujal! Vykašlal se na turisty…" Těch poct je už moc, tedy skromně odpovídám, že jej zaujal můj los. Jussi se směje a se svou přítelkyní přisedá k ohni. Babči mezitím se obřadně loučí, objímají se se mnou a vyráží pěšmo směr Härkäjärvi. Mávám jim zvesela, v duši cítím přetlak endorfinové pohodičky. Tenhle den zatím stojí za to… Jussi říká, že je tu v podstatě s turisty, že jim slouží dnes jako soumar, musí jim odtáhnout do zlatokopecké oblasti na zádech asi 20 litrů červeného vína … v tundře bude dneska mejdan.  „Taková práce", odpovídá Jussi na mou zvědavost, jakto že šéfik velké cestovky se takhle dře s alkáčem na zádech, „je v mnohým lepší, než manažment v kanclu. Potřeba je obojí a tohle je příjemnější." Sirppa jej doplňuje: „To víno je ve velikánském kanystru s kohoutkem dole. Takže nikdo moc nepozná, když si nějakej půllitřík odpustíme do kuksy a vypijeme po cestě!" Jussi se směje a kyprou přítelkyni objímá, ohníčky v očích. Veselej páreček! Sirppa se počíná postupem času stále více prosazovat na lechtivá témata, přičemž po mě blýská velikýma modroučkýma očima, mám pocit, že se jí dosti líbím, trochu se mnou před Jussim flirtuje, včetně kradmých doteků rukou, což mě na jednu stranu příjemně excituje, na stranu druhou bych nerad nějaké problémy, nemyslím s Jussim, ten je v pohodě, ale se sebou samým, s mou pracně nabytou rovnováhou askeze, získané v pustině.
Probíráme původ slova Paskajoki. Jussi míní:"Paskajoki znamená česky řeka Hoven, ale taky i Řeka na hovno!" Směju se, že ten druhý název je skoro i výstižnější, co je to za řeku, když se k ní nedá dostat? Jussi odchází pakovat něco do tupy, čehož využívá Sirppa a povídá:
„Tady v Laponsku je to s těmi názvy vůbec hodně legrační!" Třeba jsem na mapě našla jezero, který se jmenuje Kovamukujärvi! Chvilku přemýšlím – järvi je jezero, kova je pevný, tvrdý… ŽE BY? Přesto se radši nesměle optám:
„Sirppo, co je to ale MUKU?" Sirppa na mě upře jen zdánlivě nevinné hluboké modré studny, stíněné dlouhýma řasama. Už by nemusela nic dodávat, když se mě něžně dotkne teplou rukou na zarostlé tváři a tichým, hrdelním hlasem šeptá: „Muku je to, čím chlap vniká do ženský! Rozumíš?!"
Až moc… Cítím, jak jsem rudej. Uhýbám raději zmateně jak šestnáctka na prvním rande. Naštěstí už přichází Jussi. Téma pokračuje, ale ne už tak brutálně. Sirppa říká, (a potvrzuje tak můj názor, jež jsem vyjevil dříve, když jsem pojmenoval strž pod Látnjoaivvi Metsokuru, jako Tetřeví údolí), že tady v Laponsku je spousta neobjeveného. Většina názvů prý pochází od nějakého lingvisty-cestovatele , jehož jméno jsem zapomněl, který v 60.letech procházel divočinou, rozmlouval se Sámy a zapisoval místní názvy. Co Sámové neznali, sám si doplnil, vymyslel. Dobrá to práce!
„Třeba ten chlap šel údolím a vidí tam Sámi ženu, jak, promiň, kadí do řeky a vystrkuje na něj zadek. A hned to bylo „Údolí ženskýho zadku!" To jsou inspirace, to bych vymyslela i lepší…." Je mi to jasný, co za fantazie se asi krev a mlíko stvořené Sirppě honí hlavou… „Existuje i místo, který se jmenuje „Podělaný kalhoty" a spoustu jinejch", směje se Jussi. To je teda slušňoučká legrace! Napadá mě i leccos z našich luhů, ale stydím se vysvětlovat, že na Dobříšsku je vesnice jménem „Pičín". Tak drsnej nejsem. Těžko říci, zda by se Sirppa poté nerozhodla přejmenovat Ravadasjärvi na Kovamukujärvi II. v praxi…
Když jsem chvíli s Jussim sám, kecáme o jeho práci a pražských zkušenostech. Jussi říká, že bydlí u Demínky poblíž Pavláku. Provozuje v Praze cestovku Etumatkat, která se věnuje provázení Finů po Praze a Čechách vůbec, organizuje v Čecháh „poznávací zájezdy". Lehce nadhazuju, že taková práce by i pro mě mohla být jednou zajímavá, akorát že bych teda musel pěkně ještě zamakat na své finštině. Jussi s úsměvem oponuje: „Ale ty víš o Finsku, hlavně tady o Laponsku strašně moc! Lepší by teda pro tebe bylo lákat Čechy do Finska a přiblížit jim hezky v češtině, co stojí za to poznat v Laponsku…" No, zní to jako zajímavý příslib. Jussi mi dává svoje číslo na český mobil, prý se mu mám na konci srpna ozvat, abychom zašli „na dobré české pivo". Tak to si nenechám utéct! Upřímně vám řeknu, že kdyby se někdy v budoucnu dala rozjet takováhle práce, celej Barrandov a Streetworker roku by mi byly u „Podělanejch kalhot"…
Rozebíráme ještě spoustu témat – kuksy, medvědi, alkoholický celofinský svátek Vappu… Páreček se zvedá, Jussi nahazuje na záda objemný batoh včetně demižonu s vínem. Já, odlehčen od Losa, soustrastně komentuju Jussiho zátěž. Jussi se spiklenecky usmívá:
„To nic není. Já znám na Slovensku, v Tatrách, jednoho maníka, no on je trochu, jak se to česky řekne, jo, blázen! Ale je hustej, prej jednou vynes na zádech z 1000 m do 1700 m náklad o váze 207 kg!"
Tak na to nemám. Jussi se ještě ptá: „Znáš Markétu z Prahy? Učila vás finsky?"
„Nojo, učila, ale hlavně nás měla… Bříza…" Vlna emocí mě nečekaně zaplavuje – bacha, chlape, kontroluj svý pocity!
„Tu moc neznám…Ale ta Markéta…ty máš totiž podobnej přízvuk jako ona.Ona makala v Karélii, v Ilomantsi, tys dobře odposlouchal ten ležérní karelskej přízvuk…"
Na křižovatce stezek nahoře se definitivně loučím a zahajuji útok na Härkäjärvi. Nechávám ještě pozdravovat zlatokopa Kari Koivista, kultakutala z Jäkälä-äytsi, kterej mi napsal mejl, že četl finskou verzi stránek Hyvää and Heavy na internetu a že dveře jeho zlatokopeckého srubu jsou pro mě vždy otevřeny…tak snad příští rok…
Je 15h, můj pohodičkový den se zatím daří nad všechny představy, takovej zajímavej pokec s tolika výbornýma lidma, to jsem fakt nečekal! Výborná náladice pokračuje, lidi mi dnes udělali radost a já už tuším, jak budu mít doma v Čechách rozkecáno, pokud o to někdo bude stát…
U přívozu zjišťuji, že nějaký badhed na druhém břehu vytáhl loďku na písečný břeh a že bude problém si přívoz na lanech přitáhnout. Docela prskám – kdyby tu nebyla cedulka, jasně znázorňující, že loď se nemá vytahovat na břeh… Opatrně, abych přívoz nepoškodil, se mi nakonec daří dostat pramici na vodu a pak už není obtížné si ji přitáhnout a přepravit se na druhý, jižní břeh.
Ve čtyři dorážím na Härkäjärvi a odhaluju tam viníky nezvládnutého převozu přes řeku – jsou to moje babči! Takže hned odpouštím, takové starušky mají nárok na nějakou tu blbost. Pořád lepší, než Cháron na Styxu … v hlavě mi zní text od Echtu – v poslední době jsem si nějak zvyk usínat s korunou vloženou pod jazyk…
Babičky opět nadšeny z mé neopakovatelné přítomnosti. Prý se rozhodně nevidíme naposled! Dnes totiž ještě chtějí dorazit do základny Njurgulahti (ó, slušný trekkařský výkon na balvanité nerovné značené stezce) a zítra plánují výstup na Joenkielinen, zadní stezkou přes bažiny. Takže to se asi potkáme, mám stejné plány. Filosofka navíc naznačuje, že by měly zájem se svézt poštovním autem do sámské osady Lisma. No zajímavý tip! Kdyby se dalo jeden den přijet a druhej se vrátit…navíc zdarma…no uvidíme!
Vytahuju prut, rozdmýchávám ohniště a loučím se s babčama. Přejou mi po finsku Petrův zdar a mizí nahoře na stezce. Zase sám.
Neváhám a rozbaluju nádobíčko, navazuju nenápadnou, tmavou třpytku se žlutými proužky zn. Meps. Ryby, třeste se! Suurikalo, ty patronko všech ryb Laponska, ty věrná ochránkyně mého antivegetariánství, mysli na mě zas, viď mé zoufalé postavení, kdy v mém báglu už krom zbytku minišišky uheráku už není ani dekagram masa a tuku…Přihraj mi prosím na háček dvě rybky…které už život omrzel!
Už Jussi dnes nádhernou češtinou říkal : „Není důležité mít rybu, ale jít na ryby!" V podstatě souhlasím. Na rybách se člověk perfektně odreaguje a zažije atavistický pocit lovce. Ale na druhou stranu, kdy mě naposled zabrala ryba? Na Rovišti, ve Vltavě vlivem studených vod z nedaleké Kamýcké přehrady snad nežije ani ploutev. Loni tady ve Finsku vyžral všechny lovecké triumfy bratr PPP.
Jdu hned na místo, kde loni Pláčovi zabral pstruh. Několik nahození do černé hlubiny, nic. Sakra, já jsem snad prokletej! Střídám stanoviště, jdu proti proudu po pláži, ale ani ťuk. Vybavuju si, jak mi babči říkaly, že třeba podzimní ruska je lepší období, než doba věčného slunce, protože ryby berou nejradši za soumraku, co teď vůbec nenastává. Já ale CHCI JÍST MASO! Ještě jednou upívám zoufale svůj zrak do vody černé, bezedné, kde tuším obrovitou ochránkyni rybích hejn, strašlivou Suurikalu, bytost napůl rybu, napůl soba a potichu jí šeptám:
„Suurikalo, vždyť to jsem já! Já, kterej vždy ctil a uznával Rybu, její mlčenlivost, aerodynemický tvar, lehkou chuť jejího masa. Já kterej nikdy nerybařil zakázanejma způsobama, na břehu jsem se nikdy neožíral a nezanechal po sobě svinčík…"
„Jdi po proudu támhle do zátoky!" odpověděla mi černá voda rybími ústy.
Jdu tedy. První nahození…Něco se věší na prut! Oj, bohové Sámieatnanu, ochránci seit a neposední hulderové, tak takhle chutná opojný status lovce, který je schopen zabezpečit sebe a rodinu (jenže jakou, když moje „stromy" svým listovím ševelí pro jiné hodnoty či partnery…), prut sebou škube a cuká a mě je jasné, že mám na háčku dravého okouna. Kousek má asi čtvrt metru a je slušně vypasenej. Přesto však natolik dravej, že osudově zaměnil rybičku za ostrý trojháček třpytky.
„Díky, Suurikalo!" šeptám v horkém transu, pak se skláním k Rybě a povídám jí: „Díky i tobě, Rybo, za tvé maso, co mě nasytí, za tvůj život, který jsi v černých hloubkách ouplavů lemmenjockejch žila jen pro můj žaludek." Tasím puukko a zabíjím…
Ještě by to chtělo něco, mám fakt hlad a strašlivou chut na rybí masíčko. Na druhé nahození „lovím" jen vodní traviny, na třetí hod však ihned záběr! Něco lehce většího… Na břehu se ocitá ryba, které Finové říkají harjus. V češtině neznám pro takovou rybu výraz. Nejpodobnější je to asi bolenovi. Ryba tvaru štíhlejšího kapříka, ale dravec. Černý hřbet, šedé boky, stříbřité břicho. Asi 35 centimetrů délky. Opět puukko v rybí hlavě a žábrech. Tak to by stačilo! Večeře je pochystaná a pokud se vydám na ryby ještě večer, slibuju, že všechny úlovky šetrně vyprostím a vrátím zpět Vodě.


Žrádlo
Příjemně znaven kuchám ryby a škrábu nožem šupiny, filety solím a kořením. Na stromě visí drátěné opékadlo, dnes jen pro mě. Počkám si, až v ohništi zbyde jen kopec řeřavého popela, opékám rybky každou stranu deset minut, na závěr zakápnu trochou máslíčka a kapkou pálenky… Mňamka liboskvoucí! Mlask! Chrocht! Mňammm!!!
Maso harjuse je opravdová lahůdka, a to i ve srovnání s okounem, kterého považuju za jednu z nejchutnějších sladkovodních ryb. Harjusovo maso není vůbec cítit rybinou, spíš chutná jako mladé kuřecí. Kostí má ta rybice pomálu a tak jemné, že se ogrilovaný filet dá jíst i s nimi. Ajaj, to bylo žrádlo… Otírám si mastné koutky úst a až po hostině zjišťuju, že jsem si svou večeři spořádal bez chleba (v mém případě bez sucharů) Ryzí gurmánství…
Po hostině stavím stan a věnuju se nečinnosti a přemýšlení. Je to u mě velmi zřídkavý pocit, být takhle dokonale spokojen se sebou samým, i se vším okolo mě. Hm, jen víc takovejhle dnů! Přijde mi, že je hlavně výborný, že se domluvím finsky. I tak přátelští a nekomplikovaní Finové o poznání roztají a odhodí svou proklamovanou nemluvnost, když slyší cizince, jak se snaží v jejich milovaném, vnějšími vlivy minimálně poznamenaném jazyce. Takovej cizinec už pak vlastně není žádnej cizinec, žádnej povrchní turista na lovu zážitků a fotek. Dneska jsem to cítil, s Oulou, jakož i s Jussim, Sirppa ve mně pravděpodobně viděla především chlapa… Moje finština se tak krásně nechci říct vyplácí, o prachy a platy vůbec nejde, ale spíše vymeďuje, přináší pocit neohraničené pohodičky. Já tu nejsem konečně za turistu, ulkomalainena, ale jsem Riku z Prahy, kluk co nezkazí legraci… Je to paráda… Tahle Cesta dokazuje, že moje posedlost Severovýchodní zemí je správná věc, že je to můj druhej domov, lidi jsou tu dobří a přímí a příroda krásná. A já jsem půl Čech, půl Fin. Nojo, takhle to se mnou vypadá. No to víš, Olše, tys úplně mimo byla. Tady od voňavého vřesu lemmenjockých strání ti to můžu říct – opovrhuju tvým materialismem a zanícením, s jakým hledáš chlapa… Co to znamená, takovej chlap v tvým podání? Nějakej vořežpéro, kterej tě bude bezvýhradně poslouchat a pilně jako včelička střádat a cpát ti prachy, abychom neskončili pod mostem? Věčně vážnej slabingr, kterej tě bude obklopovat materiálními statky, aby se bylo čeho chytit, až láska vyšumí? Co si nesmí hrát, nesmí bejt ani chvíli klukem? Jaká jseš, Olše? No podle mě povrchní potvora, která káže vodu a chlastá víno. Netolerantní baba ze Sudet. Poznamenaná spektrem těch nejdebilnějších populistickejch názorů bez jakýhokoli filosofickýho zakotvení. Šedej svět, hraješ si přitom na něco výjimečnýho. Vždyť sme všichni míň než tundrový myši. Jen si to uvědomit, to je ten problém. A ne jednou za 14 dní jet „na vandr" a tam si hrát na romantičku. Dej pokoj! Ve Finsku jsi nikdy nebyla, ale kritiky bylo, jak kdybys tu žila roky. Ne, nepatříme k sobě, díky Lemmenjoki to vim už napevno a navždy… Pokud budu chtít zase s někým chodit, vím, jak by neměla vypadat, tedy díky i za to…
Vykecanej ze svejch frustrací, zapaluju si cigaretu a jdu si jen tak na ryby. Paráda. Berou jako posedlý. Natrefuju na okouní hejno a na pět hodů tahám čtyři kusy. Pak se na prut věší další velkej černohřbetej harjus, kterje však uniká těsně před vytažením. Ale to je jedno. I okouni se dnes znova narodili, vpuštěni nanovo do jejich matky Vody. Pěkně jsem si tu teda zarybařil…
Nebe zase růžoví a matní, zejtra prej mají dle lidí z Ravadasjärvi uhodit nelidská vedra, zatím to však tak nevypadá. Oheň syčí a já se skrz něj, jeho lízavé plamenů jazyky, dívám do druhého základního živlu, do jakoby sklem potažené, dokonale tiché vody Láskořeky. Druhej večer tady. Při prvním otázky, těšení a hledání, nyní už jen velebnej, kostelní klid.
Nálada vody: V náladě hladiny před usnutím / z pocitu slídivých rybích očí / kniha se otvírá, čte mi les… / Našel jsem vlnku, vody vzdutí / vítr se kolem ohně točí / schoval jsem si ho do kapes…/ Schoval tu vlnku uvnitř hlavy / do míst, kde bydlí smutná paní / jméno má Tíseň, druhé Stesk / Vlnka ji čechrá, vítr vábí / to já se skrz ně směju na ní / ona je smutná, v očích lesk / V náladě vody spolu pláčem / slzy rozostří nám větve bříz / tichý a smutný je to ples / Provádím Tíseň a Stesk tancem / a vítr hraje, hudba má říz / Tančíme spolu, já a Stesk / Tančíme, voda nám nohy smáčí / Zpíváme, vítr nám slova vzal / V objetí jeden se z nás stal…/ Tíseň a Stesk po vodě kráčí / jsou ode mě dál a dál / v náladě vody zázrak se stal…

Možná že i jo.

<<< x >>>