8. VAELLUSDEN - PÁTEK 27. 6. 2003

Ráno je nálada podstatně reálnější, než za včerejšího děsivého, magického večera, který jen lapská zem vyčarovat umí. Onehdy u Luirojärvi, kdy do nás sestoupil duch Sokosti. Mysleli jsme si, že ovládáme svět, my lidi. Kamenný dědek otevřel oči i nám. Tenkrát u peřejí Myllykoski, kdy se vtělení Přírody ocitlo v našich spojených rukou. Mysleli jsme si, že láska potrvá navěky. Poprvé onehdy v Guovdageaidnu, u Stuorrajávrre. Protnutí se sáivo světem. Důkaz existence bohů Sámieatnanu. Mysleli jsme si tehdy, že jsme na světě jen my… viditelní. Co se snažil napovědět včerejšek?
Po mystickém večeru se dnes cítím poněkud ztuhle. Řeším to kotlem zelenýho čaje a dvěma šumivýma tabletama Eferalgan, s údajnou příměsí pseudoefedrinu… do půl hodiny jsem v pořádku! Ale přesto nespěchám, chci se vyladit do nálady, kdy mě bude bavit putování na vrchol Látnjoaivvi s Losem na zádech. Vyklízím po sobě tupu a v náhlém vnuknutí mysli otevírám návštěvní knihu tupy a ke svému včerejšímu zápisu přidávám něco o Paskajoki. Potom mi v uších zazní echo včerejšího večera: „Pošli slova po vodě, kůře stromů…" Tak k zápisu připojuju internetovou adresu naší stránky Laponsko 2002. A pod kroniku vsouvám ještě z Prahy přivežený časopis „Nový Prostor". Tam je sakra slov… A uvidíme, zda někdo bude poslouchat a číst… Po snídani a sbalení, kdy pevně přivazuju Losa k báglu, si mě k sobě volá svalovec na pokec. Je to pohodář, zdržení u ohniště stojí ohledně informací za to. Koukáme se společně do mapy a Fin je zvědavý, kudy jsem se na Vaskojoki dostal. Ukazuju mu to a on povídá: „Aha! Takže přes bažiny! No to je docela odvaha!" Skromně mlčím a pak se ptám, jestli se dá dostat nahoru nějakou jinou cestou. On odpovídá, že jedna z možností, kudy šli oni, je jít podle sobího plotu stále na východ a vyhnout se tak bažinám. Nabrat směr podle jednoho potoka do Maarestatu a z jeho sedla sklesat podle Roavvenjohky I. na Brod Zabloudění. Další možností je jít od plotu pořád rovně, vede tam prý stezička až pod návrší Látnjoaivvi, tudyma se pak dá jít po severozápadním svahu hory k Máddib Ravadas pod Medvědím uchem. Více mě láká druhá alternativa, Roavvenjohky mám dost.
Povídá mi potom dále, kde všude už v Lemmenjoki byl. Hovoří o tupě Vaskolompolo, ztracené chatě při norských hranicích, na prameništi Vaskojoki. Obdivně zvedám obočí, jak se jen dostal na místo přes onu smrtonosnou rovinu při Paskajoki? Fin dí, že tudy rozhodně nešel. Dostal se tam z Nunnanenu, od západu. Tam je prý krajina daleko přehlednější a vegetace chudší, neboť jde o suchou tundru. Vaskolompolo je prý ráj pro rybáře.  Byl též na Postijoenlatvě, tupě přímo uprostřed národního parku. Tam ovšem byl v zimě, na běžkách, jel po zamrzlé Vaskojoki, odbočil po Postijoki pak proti proudu až na místo. To mě přivádí k pár zvědavým dotazům ohledně běžkování, neb se chystám příští rok zapadnout do dlouhé bílé stopy… Rybář vraští obličej a obdařuje mě pozitivními informacemi. Přelom března a dubna je na běžkování v Laponsku ideální. Řeky jsou ještě bezpečně zamrzlé, na druhou stranu už zde neleží hluboký prachový sníh, znemožňující pohyb mimo vyjeté stopy. V onu „jarní" dobu však se situace mění. V noci vládne krutý mráz, přes den bývá i nad nulou. Sníh se tedy sesedne a v noci ztvrdne na povrchu v ledové krustě! Nějak tento typ sněhu pojmenovává, což bohužel nechytám, ale jde hlavně o to, že na tomto typu sněhu se dá lyžovat úplně svobodně, mimo stopy. V tuto dobu prý bývá často jasné počasí a slunce svítí už dobrých 12-14 hodin denně. V oblasti také už bývá pár lidí, tedy člověk nemusí být v obavách, že kdyby se něco stalo, nikdo jej nikdy nenajde, leda v podobě mé losí lebky…
Chlap se vyzná. Rozebíráme vybavení a různé vychytávky do přírody. Usmívá se nad mým včerejším výletem k Paskajoki: „Říkám, máš odvahu. Tam, na Západ, nikdo nechodí! Tam se nedá jít. Leda v zimě, jak jsem říkal…" Přichází druhý Fin, usměvavý obr s knírem mrože. Téma je jednoznačné – nepřístupnost centrální části parku. Mrož povídá: „Chm, loni jsme tady s kamarádem zkoušeli taky jít na Paskajoki, z legrace, kvůli tomu názvu. Ale to březoviště… Ukaž, kam´s až došlapal? Fakt? No to my to otočili asi už po třech kilometrech."
Jejich pokus v létě dosíci Postijoenlatvy dopadl ještě tragičtěji. Mrož se nyní už usmívá, když jeho mocný prst rejdí po mapě: „Vyrazili jsme z Lišejníkové hory, rovnou na západ. A tady, vidíš to šrafování? To je neprostupná bažina, stejně jako u Paskajoki. No my se snažili toho nedbat, šli jsme brodit. No, jenže já hned zapad až po prsa! No, není horší pocit, než když cítíš jak tě svírá chladný bahno… Ještě že jsem byl s kamarádem, co, Peteri, tys mě tenkrát vytáhnul ven…"
Peteri skromně přikyvuje a mlčí. Docela se stydím za svou nerozvážnost a říkám: „To si myslíte asi, že jsem úplnej idiot, že tady chodím přes bažiny sám…"
„To ne", povídá Mrož. „Chodit sám je naprosto skvělá věc. Nejlepší. Ale ne do bažin. Bažin, těch je potřeba se bát… Neslyšel jsem ještě o nikom, ze známejch,no a my Finové se snad známe všichni, že by někdo v létě jen tak přešel celej park… Snad nějaký zahraniční expedice to zmákli, nějací Norové, ale to jsou blázni, ty zajímá jen výkon…"
Tak jo, říkám si. Kdybych nějakým zázrakem přešel Paskajoki a dosáhl norských hranic, odsud cesta na Vaskolompolo a Nunnanen už by nemusela být tak složitá. Nejhorší bych měl za sebou. Byl bych možná prvním , kdo přešel Lemmenjoki v létě a sám. Ale mnohem spíš bych byl adept na titulek v černý kronice…
Někdy jindy si třeba zajdu z Nunnannenu do onoho rybářského ráje, na Vaskolompolo a horní Kietsimajoki… Naznačuju, že je čas vyrazit. Svalovec se plácne do čela a povídá:
„Jseš z Prahy, co? Pěkný město! Ale chtěl jsem říct, máme jednoho kamaráda, jmenuje se Jussi. On má v Praze cestovní kancelář, nějaký Etumatkat. Možná by bylo fajn, kdybys ho zkontaktoval. Najdi si ho na internetu…"
„No proč ne. Je příjemný mluvit finsky s nějakým fajn člověkem… A mějte se, pánové! Ať berou!"
Notně obtížen, vyrážím. Je 9:30. Bažina, sobí plot, pokračuju rovně, po stezičce, která mě zavádí do lesa a vine se kolem bažin. Nebe se zatáhlo, což je jedině dobře, protože sluníčko by nebylo můj kámoš, když mám před sebou stoupání do hor s více než třiceti kily na zádech. Poslední setkání s prokletou Roavvenjohkou.


Jistá Hovnořeka
Přes říčku leží olezlá kláda. No psychika dělá svoje. Uprostřed klády, nad hlubokým, černým tokem, chytám trošku klepec nohou a už se vidím pod vodou. Naštěstí to dopadlo dobře. Jsem na druhém břehu a stezička začíná stoupat. Přede mnou se rozevírá strmé, hluboké údolí. Plivu si do dlaní a zatínám zuby. Jak soumar, pomalu ale vytrvale, se začínám vléci nahoru. Furt lepší, než se vracet stejnou „cestou" jako včera, tedy oním pralesním krpálem nad tekoucími písky. První hřeben Látnjoaivvi se zdá být nekonečně vysoko. Nojo, ale co je za problém? Hlavní věc je, že je zase chuť valit přírodou. Celkem mě vyleká plácání velkých křídel hned přede mnou. Tetřeví samice! A okolo ní maličcí tetřívci, je jich spousta. Opět jsem narušil rodinnou idylku. Obrovská černá tetřevice se chová stejně hloupě jako její menší příbuzný, bělokur. Prchá přede mnou vzhůru, mláďátka poděšeně ječí. „Huš, huš, potvoro!" křičím na ní a mlátím kolem sebe holí, aby jí došlo, že má utéct do lesa. Chápavá holka. Rychle vylézám o kus výš k potůčku a shora pozoruju, jak se tetřevice vrací na cestu, obezřetně naslouchá poděšenému kvíkání svých bubušek a jednoho po druhém schraňuje pod svá obrovitá lesklá křídla. Rodinka je brzo zase celá pohromadě.
Nabírám ledovou vodu a oné strží dávám jméno Metsokuru, Tetřeví údolí. Tak snadno tady vznikají místní názvy, když tolik lokalit je bezejmenných, možná i neobjevených. Rvu se se sklonem stezky, les řídne a při ohlédnutí se pode mnou zase rozprostírá pekelná rovina severozápadního Lemmenjoki. Stromy se rozestupují a jsou střídány nízkými březovými a jalovcovými keři. Stezku ukončuje kamenný vard a dál už je jen tundra. Odpočívám, určuju si azimut. Lezu na první hřeben, objevuje se další. Stoupání nekončí, ale jde se velmi snadno, protože terén je schůdný, bez morén, jen suchý vřes a lišejník, občas mezi plochými rulovými bloky rostou něžné fialové a žluté tundrové kvítky. V hloubce nekonečný les, bažiny a jezera, už zase z ptačí perspektivy. V otevřené krajině je mi zase nádherně volně. Sklanatý výběžek hory, ze kterého jsem včera lezl dolů do pralesa, zůstává daleko na východě.  Další hřeben, rozhoduji se zrovna kudy dál, když tu nějaké dva kiláky přede mnou, na hranici viditelnosti, se objevuje na horizontu oblý a holý vrchol. Vrchol Látnjoaivvi! No není důvod se tam nepodívat, zvláště když jde o druhou nejvyšší horu celé širé oblasti (nejvyšší je Morgam-Viipus na jižním břehu Lemmenjoki). Začíná jemně pršet, což kvituju, chladivé kapky mě osvěžují a představuju si je jako balzám na bolavá ramena, extrémně zatížená báglem a Losem. Sklon se mírní, vrchol Látnjoaivvi vystupuje ze skoro stolové náhorní planiny, která vypadá, nebýt trsů kvítků, velmi smutně a mrtvě. Hnědošedý vřes s fleky bledého lišejníku, chroustání pod podrážkama bot. Na samém obzoru suchý březový kmen. Dovedu si představit, že pro většinu lidí tato krajina musí znamenat vrchol depresivity a nevábnosti. V podstatě mrazová poušť, nic není živé a zelené. Ale mě je v tundře nejlíp. Nic tě nesvírá, neomezuje, jsi opilý volností a možností rozletu (i přes olovo na zádech). Pode mnou všude křivky tundrových hor, ještě níž onen pekelný les, odsud shora však neškodný jako huňatý koberec. Zde, nahoře, mysl splývá s přírodou. Stísňuje mě Březopeklo, bažiny. Ale tady, na střeše Sámieatnanu, netrápí nic. Ani ony včerejší ne příliš povzbudivé vize z výletu s Maddarakkou v jejím modrém závoji. No a co. Jde „jen" o ženský. Vybojuju si svůj boj a jestliže podlehnu, jak mi včera Neviditelná naznačila, taky se nezabiju. Vždyť tady mi moc hory napovídá: „Je ti snad o samotě blbě? Není to lepší než to věčné trápení s láskou? Jsi svým pánem, můžeš si udělat svůj plán jen proto, abys jej v další vteřině změnil! Nikdo ti nefňuká na ramenou, nikdo tě nenutí aby ses změnil. Musíš se pořád měnit? Buď šťastný! Měj se rád takovej jakej jseš! Nikdo tě nezmění! Nesmí!"
Schýlená postava, jíž ze zad trčí široké losí lopaty, se dál vleče pustou neživou krajinou, ale ví, jaký mocný, nekonečný proud životní energie se v ní skrývá. Věří pevně, že i hora, chladný kámen má svou duši. Mluví k němu… On odpovídá…
„Horo, Vysoká Hlavo! Děkuju, že jsi, že ke mně mluvíš. Děkuju za kapky deště, co chladí moje rozpálený čelo. Děkuju za vůni vřesu, vymetající ty nejjemnější pavučinky lhostejnosti uvnitř hlavy. Děkuju za prostou krásu tvých tundrových kvítků, protože v prostotě je krása, v nicotě nejvíce vynikne jednoduchost, co tě dojme k pláči z radosti existence. Děkuju za zvuk chroupavého lišejníku a chladný skřípot drolící se skály pod mou botou, protože mi dává poznat krásu smyslů, kterými vnímám co je kolem mě. Děkuju za pohled na jezera, propletený nízký prales i mlžné mokřiny, protože ony jsou důkazem vyšší moci přírody nad námi, hloupými, ovlivnitelnými a nemyslícími bytostmi, lidmi…Děkuju…"
Suchý kmínek břízy mizí za mnou. Přede mnou již je blízko vrchol hory. Mohyla ze skály a kamení, z jejíhož vršku trčí vstříc šedému nebi veliký sobí paroh. Působivé, krásné, tajuplné. Symbol hory, která mluvila.  Kouzlo hory, co naslouchala.


Z vrcholku Látnjoaivi
Dosažení vrcholu oslavuji lokem pálenky. Přestává pršet. Ani to nebolelo…Sestupuju na východ, jako orientační bod mám ony „mastné skály" nad Řekou Osamění. Tahle strana hory není tak přívětivá jako její severozápadní návrší, je prudší, plná morén a březového křoví. Proplétám se, skáču po šutrech, Hůl mi věrně slouží. Konečně dosahuji břehu Řeky Osamění, mé vodní lásky, za kterou jsem se vrátil. Jsem o něco níž, než bylo moje tábořiště před dvěma dny. Pár set metrů lze jít po sobí stezičce na břehu, po jejím zmizení musím přebrodit říčku a vystoupat koivikkem na vysoký protější svah, pod Mastnou skalou. Není to ale takový brutál jako v Březopekle. Stromový porost je řidší, povrch je suchý a rovný, jen s osamělými balvany. Sem tam pokroucená, nízká a tlustokmenná bříza, kmen spíš černý než bílý. Vonící vřes. Bezcestí působí překvapivě pozitivně. Nahnědlé vřesoviště jakoby mi zlátlo před očima. Možná tahle iluze hnala zlatokopa k Šedomyšímu potoku… Barvy tundry. Zlato, ale odkud, když slunce spí za mračny? Lesotundra světélkuje, něco se děje! Listy bříz zelenkavě opalizují, nevím zda v reálu, či jen v halucinatorním záchvatu vjemy přecpané duše. Páteř přestává bolet, tělem se rozlévá teplo. Z páteře jako by pochodovaly tisíce zlatých mravenečků a zatímco se rozlézají po těle, páteří projíždí chvění a mrazení. Takhle začíná stav po LSD… Začínám tušit, co přijde…

Seita (šamanská modla) pod Látnjoaivi
Seita se vynořuje jako zázrak z posvátných vod. Seita je děsivá, je krásná a nejmocnější. Okolo ní v kruhu zlatistý vřes. Chvění už v celém těle, silné mrazení, ryzí jistota. Starý uschlý strom, borovice s mocným kmenem, obroušeným větrem a mrazem, trvajícím staletí. Kmen se rozšiřuje směrem vzhůru a tam je rozsocha. Trojice pahýlů se vzpíná k nebi. Bieggolmai – Veraldenolmai – Liebolmai. Trojice bohů, vtělení přírody sídlí ve větvích. S úctou bez pohybu stojím u březového keře a ptám se, zda smím jít dál. Musíš jít dál. To je seita Aslakova, to je tvoje seita. Není místa, odkud bys měl k Neviditelným blíž. To on tehdy nosil k rozsoše sobí paroží a samorosty, když usedl ke kmeni po dlouhé, nekonečné pouti z Mennešjávrre až sem, k hranicím konce světa. Přece on, Aslak, syn Raihme, noid menešjávrreský, můj bratr, já sám. Objímal kmen, opuštěl své tělo, vrůstal do kmene stromů a cestami uvnitř se propadal do druhého světa. Tam dlel a pozoroval. Tam viděl věci budoucnosti, i skryté příčiny všeho. Tudy odcházel zpět do svého těla, nikým nerušen, nikým nepostrádán, aby se vrátil domů, mohl všem i sobě odpovědět. Odsud vede cesta jen domů, ke kořenům…
Ke kořenům přátelských stromů, pramenům energie světa.
Silné mrazení neustává. Beru větévku suché břízy, přistupuju nejblíž a věším ji do rozsochy, jako tehdy on. Objímám staletý, věčný kmen, kanál energie. Modlím se za návrat a klid mysli. Propadám se do nitra stromu.
„Modlíš se za návrat, sníš zas o domově", říká mi seita. „Ano. Toužím najít klid a odpovědi na otázky, co mě sem vyhnaly." „No, vím. Už jsi je našel. A před tebou je jedno trojrozhodnutí. Neseš sebou hlavu losa, z bažin mrtvých. Zanecháš –li ji zde, nemusíš se už nikdy vracet. Brána neviditelnosti zůstane pro tebe už navždy otevřená. A ty už zůstaneš navždycky tady. Jako noid, člověk vědmosti. Všechny otázky světa budeš číst a jako v knize světa nalezneš ze mě odpověď. Oživíš mě zase, budeš Aslakem. Můžeš hlavu losa vzít s sebou domů jako památku a předmět, díky kterému nikdy na mě nezapomeneš. Tvoje oči se už nikdy nezavřou před silou Přírody. Budeš ji milovat a vyhledávat. Zůstaneš člověkem, ale budeš znát cestu zpátky. V tvé dlani bude navždy neviditelný březový list. A když ti bude nejhůř, ten list se zjeví, rozvine v ruce, obestře tě síť Síly. A nikdo ti neublíží. Můžeš ovšem též kopnout do mě, vyvrátit mé kořeny. Zapomenout na touhu, která tě volá do tundry, za mnou. Přinese ti to moc a majetek, neboť zatratíš neviditelnost. Ale žádné volání ve chvílích tmy už ke mně nikdy nedolehne, nebudu už totiž žít. Tak jak se rozhodneš?"
„Druhou cestou půjdu. Chci být ještě tím, kým jsem byl doposud. Chci být pod tvou ochranou, nezapomenout. Chci pomáhat lidem okolo pomocí vlastních sil. Nikdy tě nevyvrátím, nepoplivu tvoje kořeny. Těším se domů. Nedokážu ještě odejít. Ale jednou, mnohem později, přijdu a zůstanu…" slyším sám sebe zdálky druhého světa.
„Vím to. Čekala jsem tuhle odpověď", šumí síla seity. „Jednou se vrať. Budu na tebe čekat, připravená. Teď se můžeš vrátit. Rovnou cestou domů, kde ses narodil. Jseš už připravený na návrat. Přijdou sny a budeš pochybovat o svém rozhodnutí. Budeš se chtít vrátit, odkud jsi utekl. Budeš toužit po nedosažitelném. Ale to jsou jenom zkoušky, jestli opravdu cítíš tak, jak se zdá. Ty zkoušky ti připomenou moje slova, moje odpovědi. Běž a vrať se domů. Dojdeš v klidu a štěstí. Tvoje otázky našly svou odpověď. Jdi domů a uč se je přečíst!"
Objímám věčný kmen. Bieggolmai – Veraldenolmai – Liebolmai. Vracím se domů. Našel jsem svou sílu. Vím, kam se vrátit.


Barvy tundry zase matní a hnědnou, ramena bolí, batoh těžkne. Další kapky deště, další černé mraky nad hlavou. Brzo docházím ke zlatokopecké chýši nad Šedomyším potokem. Ohlížím se v marné touze , jako bych chtěl spatřit ztracenou lásku. Ale nic jsem neztratil, jen získal. Ještě o tom nevím, ještě nemám slov, ale smysl Cesty se naplnil. Neklid odešel…
Díky dobré orientaci, díky síle Seity nalézám počátek sobí stezky, která mě dovádí k Brodu Zabloudění. Medvědí ucho se zbytky sněhu po pravé ruce. Usedám na břeh a dávám si piknik. Uprostřed magických, osamělých dnů.
Jsem rozhodnutý dnes dojít až na tábořiště Ravadasnjárga, jež je asi 10 kilometrů odsud. Máddib Ravadas není špatné místo, ale onen mys, výběžek na soutoku dvou řek mě láká mnohem víc. Suchá lesotundra, zbytky soba už mě neděsí. Překračuju Potok Divoké svině (Tak vycházím z divočiny, která je divoká jak stádo sviní)… V lese mocných borovic pod Oksanampupää se vynořuje zpoza obzoru osamělý Fin v zeleném. Kuksa a puukko u pasu, jako já. Tváří se zamlkle, ale když vidí losí hlavu na mých zádech, rozjasní se mu oči obdivem a zastavuje.
„No to je nádhera! Losí paroží… Kdes to našel?"
„Daleko v bažinách, u Paskajoki!"
„Mhmm. To je strašně daleko… Já jdu do hor a asi i na Vaskojoki. Jaké to tam je?"
„Nádhera. Řeka je mocná. Hory jsou zářící."
„Mhmmm" usmívá se Fin. „Máš rád přírodu Severu… Jseš moc šťastnej, když jsi mohl najít takovej poklad!" Rukou hladí zvěří okousaný paroh.
„Já vím. Děkuju za to." Fin mizí v lese. Poslední potok, bažina.
Po cestě na Máddib Ravadas, kde se připojím na základní okruh, už přestávám moct. Přece jen, mám v nohou dvacet kilometrů a výstup z nížinné placky na Látnjoaivvi. Záda pálí pod tíhou Losa. Poslední metry na Máddib Ravadas jako v horečce. Na místě, kde se objevuje značená okružní cesta, padám vyčerpanej k zemi a dvacet minut trávím v naprosté nečinnosti. Ticho lesa narušuje škrabání, které svým pohybem vyvolávají malé zelené housenky. Je jich všude dost a dost. Jen doufám, že to nejsou ty proklaté oporinie, které v šedesátých letech sežraly břízy a proměnily velké části lesa v poušť.
Po odpočinku zase dál. Poslední čtyři kilometry na Ravadasnjárgu. Už nejsem schopen moc vnímat okolí, zírám pod sebe, šlapu jako stroj, jedu na poslední skrytý rezervoár sil. V hlavě zní stará písnička Zakrslé břízy, kterou jsem složil po své první návštěvě saamijské země v roce 0. V roce 2000…  …ze všech písní nejsmutnější monotónní píseň komáří, ze všech písní nejkrásnější když slunce vhání úsměv do tváří… Hudba znící v hlavě ždímá poslední kapky síly. Stezka je nerovná a zrádná. Tělo bolí, oči se zavírají únavou, ale já se bojím dát pauzu, protože tuším, že bych už nebyl schopen se zvednout a dojít na tábořiště na soutoku dvou řek. Přitom bych pauzičku po půl hodině ostrého pochodu potřeboval jak prase drbání. Ale zastavit ten strojový rytmus kroků, tu zdánlivě nesmyslnou komíhavou činnost, ne, nedovedu si představit, že bych se ještě zvednul. Napadá mě jedna „šiškožroutská" písnička o chlapovi na cestě, co chcíp těsně před cílem… a jen 100 yardů mi zbývá k Mary Ann…  Nojo, takovýhle můžou bejt konce. Těch 100 yardů měl tenkrát ten zlatokop či kdo ujít, spočinout v měkké náruči své slečny a nepoznat bolest… Konce jsou vždy nejtěžší. Ale já zdaleka nemám ke „své Mary Ann", tábořišti na soutoku, 100 yardů ani 100 metrů, odhadem tak kilometr a půl, možná i dva. No to neujdu… Oproti všem předsevzetím se kácím i s báglem na zem. Nemůžu. Nojo, tak nedojdu… Ležím na zemi, úpím bolestí v zádech, lapám po dechu, nohy jako z hadrů. Kolem mě břízy. Asi sto metrů ode mě v lese jakýsi dřevěný vehikl, vypadá to jako zbytky zlatokopecké káry, ale co by to tu v divočině dělalo, nemám sílu navíc zaostřit zrak a zjistit, o co vlastně jde.  Stará píseň zase zní.  … ze všech básní nejhloupější je ta o návratu k podzemí, ze všech slov nejzmatenější je to co ti nikdy nepovím, a tak vím, že vzpomínat jen budu na zkroucený větve březový… vybavuje se mi ten šedej pražskej beznadějnej den, den návratu z první Cesty, ten pohled na šedý zdi protějšího vršovickýho domu, ten nekonečnej smutek ze ztráty Severu… Tehdy jsem ještě nevěděl… Vyhrkávají mi slzy, mocnej proud nekontrolovatelně stéká po tvářích do fousů. Šklebím se studem, najednou ale přichází strašná pohoda, únava vytéká slzama z těla pryč, nikdy jsem si neuměl představit, co to je vlastně ten očistnej pláč , kolik síly organismus vcucne náhradou za ty únavou prosycený slzy, ten pozitivní brek přechází ve smích, jako bych byl zhulenej, stejně nekontrolovatelnej jako předtím ten pláč, chechtám se na celý kolo, opět vtažen do magie Severu, březovej list v dlani se poprvé rozvíjí… Nahazuju bágl na záda a křepce vyrážím ten úsek dokráknout. Říkám si – v klidu, do půl hodiny jsem v táboře. No jo… Minu ten vehikl a za zatáčkou cestičky vidím dřevěnou kadibudku, skladiště otopu a ohniště… Ravadasnjárga!!! Joj, já tu už jsem! Ono mi fakt zbývalo „100 yardů k Mary Ann…"  Musím se smát zas, a uvědomuju si něco o tom skrytém rezervoáru sil, jak jsem totiž ten poslední úsek od Máddib Ravadas musel šíleně hnát, neboť jsem ony 4 km uběhl za 35 minut… Tábořiště je opuštěné a čeká jen na mne…
Kácím se do trávy, ale uvědomuju si – žádný lelkování – hezky se řídit úslovím „Nejdřív práce, potom zábava". Tedy pravidelnej pohodovej večerní rituál – nejdřív připravit dříví na večer a hranici na ohništi, pak postavit stan, dislokovat věci, vystavit Losa vedle stanu, aby chránil. Naštěstí tyto činnosti nemusím vykonávat s báglem na zádech, tak to jde. Potom koupání. Jdu do toho zostra – nahý se celý pokládám do divokého proudu Ravadasjoki, pot a utrmácenost odplouvají. Nabit novou silou si vařím vynikající boloňské těstoviny (proč jsem si jich jen nekoupil víc), vylepšené chilli a množstvím tučného sýra, puukkem nasekaného na drobné kostičky. Oheň, vonná cigareta, tužka a papír.
Za chvíli za sebou slyším hlasy. Blíží se finský pár, který na první pohled připomíná otce s dcerou (on spokojeně vyhlížející tatík 55 let), ona nervní, pohledná a štíhlá (30) , nojo, ale zdání může klamat, že…  Příchozí nemají šanci zjistit, že nejsem Fin, neb vinou únavy se vzmůžu jen na pozdrav a tak poslouchám ženino vysvětlení její evidentní nervozity:
„Budeš tu přespávat? Dej si pozor! My pokračujeme až na tupu Ravadasjärvi, kousek odsud jsme totiž viděli v lese MEDVĚDA! V chatě bude bezpečněji…"
Jsem tak servanej, že je mi milejší představa být rozdrcen v huňáčových čelistech, než se zase balit a ujít nekonečné 4 kilometry na základnu.
„Olo on väsynyt!" hlásím na půl huby a utvrzuji tak nesourodý pár v tom, že klidně můžu být Fin, neboť tato fráze, vyjadřující „"Jsem servanej" se rozhodně v učebnicích nevyskytuje. Dík únavě mám i dobrej přízvuk, výslovnost vpravdě línou, finskou. Pár krčí rameny a rychle mizí.
Třeba je to jen finskej humor, říkám si. Nakládám na oheň hafl dřeva, to medvěda odradí. Ať se děje vůle sámských bohů… Jsem si jist, že jsem nepotkal Seitu proto, abych ještě ten den zahynul ve spárech medotlapa.
A zejtra si dám pohodičku, slibuju si. Žádnej spěch, volný tempíčko, vodopády, dojdu třeba na Härkäjärvi a konečně si zarybařím…

<<< x >>>