7. VAELLUSDEN - ČTVRTEK 26. 6. 2003


Řeka Osamění
Probouzím se v sedm hodin živ a zdráv, vlci ni rosomáci na mě nedostali chuť. Počasí je jasné a svěží, krajina teď ráno, když jsem odpočatý a připravený na další pochod, vypadá mnohem přívětivěji než večer.
Snídám suchary a slazený zelený čaj a po osmé vyrážím vzhůru. Šlapu podle Řeky Osamění, modrozlatě se lesknoucí v paprscích polárního slunce.

Sobí stezička brzo mizí, stejně jako stromy a keře. Šlapu zcela otevřenou krajinou, ryzí tundrou po tuhé trávě a je krásně na světě. Uvědomuju si, jak miluju tundru, otevřenou bezlesou krajinu. Když nic nebrání rozhledu a rozletu, i duše se otevírá. Mělké údolí Řeky Osamění se zužuje, samotná říčka brzo vysychá a já sleduju jen balvanité koryto. Vlevo se snižuje svah, vidím nad sebou pustou tundru, náhorní pláň, kde se skrývá za obzorem vrchol Látnjoaivvi. I napravo se vlní obliny tundry, horského terénu. Nikde nic, co by tu harmonii a lad rušilo. Je mi jasné, že jsem asi divnej člověk, většina lidí totiž při pohledu do zelenohnědé pustiny dostává záchvaty agorafobie a úzkosti z Nicoty. Já naopak, silně si medím. Jediný člověk široko daleko. Na nebi krouží tundrový orel, hledá lumíky a myši k snídani. Ve vřesu se popelí bělokuří rodinka s malými.
Od vyschlého koryta odbočuji doleva, na západ. Nehodlám šplhat na samotný vrchol hory, stačí mi dosáhnout stolové pláně na jejím severním okraji, odkud snad budu mít šanci se zorientovat, kudy na Vaskojoki. Stoupám neustále, dole pode mnou vidím stuhu řečiště Řeky Osamění, ztrácející se v zelené prázdnotě tundry.


Tundra
Zpoza horizontu vystupují bledozelené, holé rysy dalších a dalších tundrových horstev. Sluníčko pálí, nikde však ani komár, svěží teplý větřík je rozhání. A už jsem nahoře, na drsné, morénou pokryté pláni, odkud se mi však naskýtá neskutečný pohled na celé západní a severní Lemmenjoki a ještě daleko dále. Je to pohled pro bohy a ďábly v jednom! Před sebou, hluboko pod sebou, mám nekonečnou rozlehlost největší divočiny Evropy. Všude pode mnou je zalesněná rovina, rušená jen stužkami řek a blyštícími se oky jezer. Na severozápadě se rozprostírají hnědavé, nekonečné plochy otevřených neprůchodných bažin, prameniště smrtonosné Paskajoki. Bažiny jsou koneckonců vlastně všude. Každé jezero tam hluboko dole je olemováno užším či širším pásem bažin, které se rozlézají v pruzích jako klíny, vražené do nekonečnosti lesa. Západní obzor neohraničují jen Skiehčanvárat, hraniční hory Finska a Norska, ostrý hřeben morénovitých hor, za kterými teče Skiehčanjohka a Anárjohka. Ještě o pořádný kus dál (odsud k hranicím může být nějakých třicet, čtyřicet kilometrů) vidím z oparu vystupovat mnohem vyšší a ostřejší norské hory, krajina naprosto nepřístupného národního parku Řvre Anárjohka, východní Finnmarksviddy, možná až ke Kautokeinu.
Tak tohle jsem chtěl vidět od dob, kdy mě poprvé ovanul omamný vítr Severu…Tu nejpustinovatější pustinu našeho kontinentu, stovky kilometrů bez jediného lidského sídla, opravdové Jábmeaíbmo, Země mrtvých ze starosámských legend.
Na severu je dlouho předlouho jen nížina, porostlá jednolitým kožichem borovic a bříz, tu a tam blyštivé jezero, bledý močál. Někde tam v dálce, ztracené v pustině, je osada Ángeli, při Anárjohce, největšímu přítoku lososového veletoku Tenojoki. Tam žijí čarodějnice, joikařky Angelin tytöt, šamanky, jejichž hlasy za zvuku bubnů roztáčejí ledový severní trans, otevírají brány do říše mrtvých. Tam v podstatě pustina bez osídlení končí, podél Anárjohky dál na sever už čas od času existuje malá saamijská siida a na soutoku s Kárášjohkou leží druhé kulturní centrum Sámieatnanu, Karasjok. Ještě dále na sever vystupují v jasném dni rozeklané, z té dálky však jen tušené Paistunturit, krajina divokých kaňonů a písečných pouští, krajina při řece Kevo v nejsevernějším kraji Finska, Utsjoki. Když napínám oči za práh bolesti, vidím na samé hranici viditelnosti věčně zasněžené štíty severního Norska. Ty mohou být dobrých 200-300 kilometrů odsud na sever. Hu! Až mě z toho bere děs. Vidím před sebou kus krajiny, která může být větší než celá Česká republika od Slavkovského lesa až po Bílé Karpaty. A na celém tomto území jestli žije pět tisíc lidí, tak je to dost.

Divočina západně od Látnjoaivi
Placka porostlá nekonečným pralesem, kterého zastaví až hory a mrazová poušť na krajním severu. Neprůchodné obrovské plochy bezedných bažin. Stovky jezer, v bezodtoké oblasti, kde je v hloubce věčně zmrzlá zem. Hu!ještě jednou. Tak tohle mám před sebou, do téhle nicoty se vrhám a i kdybych jen pouhý kilometr zapadl do onoho pralesa, jsem v něm s pocitem, že se něco mohlo stát, hřejivá otevřenost a přehlednost tundry se ztratila, já vyrvu podpatkem bludný kořen jalovce a už se z toho zeleného pekla nikdy nevymotám! Ano, tohle je Sever, tohle je Lappi, tohle je Sámieatnan, magická země, poslední země tohoto ražení na našem kontinentě. Tady už nejsou žádné stezky, lavičky u ohnišť, přívozy a brody. Nic. Původní příroda. Divoká, krutá a vítězící. A mě, nicotnému prachu zrozeného z prachu, bylo dopřáno to vidět… Mohl bych řvát jako ten idiot Leonardo di Kapr z paluby Titaniku „I´m the king of the world!" Ale neřvu, nejsem totiž. V porovnání s tímto pohledem, v onom výjimečném dni, kdy je neskutečná viditelnost, tahle hláška vyznívá tak trapně, že se musím nahlas rozchechtat. I šedá myš je proti mně důležitým obrem.

Musím si z toho pohledu sednout na zadek, chvilku se uklidnit, pak tahám mapu a letmo se orientuju. V mapě i v realitě, asi kilometr před sebou, nalézám významný orientační bod, severní předsunutý skalnatý výběžek hory Látnjoaivvi, z nějž se chci vydat dolů, do pekla. S přetěžkým úkolem, odsud shora zcela bláhovým, najít tupu Vaskojoki… Poslední výspu „civilizace" v říši smrti, na samém konci světa, nebo toho, co my civilizovaní za svět považujeme.
Sestup na výběžek komplikují morény, pod botami se občas uvolní terén a se suchým zaskřípěním se mi vysměje, nekonečný prostor jako by vracel zesílenou ozvěnu, ale možná příroda okolo poznává kdo jsem, jaký jsem a zanechává mě milosrdně při životě a zdravém rozumu. Poprvé nesmírně oceňuji moji tichou společnici, Hůl. Ta vždy vytápe pevný bod, neviklající se kámen, zaklíní se v terénní spáře a bezpečně mě přenese přes zrádné místo. Sem tam je v stinné pasáži za haldami morén sněhové pole, jeden dílčí předěl střídá druhý a zdá se, že kýžený horský výběžek přede mnou ustupuje, místo aby se přibližoval. Co shora vypadá v tom ostrém, krystalicky průzračném vzduchu jako kousek, je ve skutečnosti lán cesty. Konečně jsem na výběžku, jež se ostře zakusuje do terénu, z něj padá ostrý sráz do pekelné zeleně, džungle Severu.
Zde věnuju dobrou půlhodinu přepečlivé orientaci v mapě, s busolou a v reálném terénu. Rozhodně není kam spěchat, čas v těchto místech ztrácí svou profánnost, přestává mít důvod plynout, neb zde je už nekonečně dlouho vše stejné. Spěch a neklid by mohly přivodit fatální orientační chybu, kterou bych také nemusel přežít ve zdraví. A tak se raději třikrát, čtyřikrát ujišťuju, kde opravdu jsem a jaké orientační body na mapě (jezera, močály) odpovídají realitě. Postupně mě naplňuje radost, že mapa odpovídá reálu a že tudíž vím, kde jsem.
Pohled ze srázu dí, že ve velké hloubce začíná borový les na pokraji oné nesmírné roviny. Poté začíná první široký pruh otevřené bažiny, aapy, jejímž středem protéká jakási řeka, která ironickou shodou okolností rovněž v mapě nese jméno Roavvenjohka (což bylo i jméno toku, podle nějž jsem včera mylně uhnul ze směru). Za touto prokletou řekou vidím úzký ostrov lesa a pak začíná další pás bažin. Potom zase les, přerušený dvěma bažinnými jezery, vůkol bledý močál. To je dolní Roavvenjohka a mapa říká, že tam, co se onen tok vlévá do místního veletoku Vaskojoki, či spíše po sámsku Fášku, by měla být tupa Vaskojoki. Říkám si, to není zas tak blbý, soutok dvou řek je dobrým orientačním bodem pro nalezení srubu. Vaskojoki. Vidím ji v dálce téct, obří, širokou, jak se zařezává do lesa-pralesa, tenkou linkou dává nekonečnosti zeleně jakési hranice. Kdo by však o ní nevěděl, asi ji nenajde, tak jemný a nicotný je to vlásek v zelené nekonečnosti. Snažím se sledovat její tok proti proudu, na západ. Dělá velký oblouk směrem severním, jak obtéká nízký hřbet, který mapa nazývá Sángevárrit. Tam, v jejím nejsevernějším bodě, se do ní vlévá mýtická Paskajoki, kterou konečně vidím – jinak nicotná strouha nabývá děsivých proporcí „díky" obrovským plochám bažin kolem ní, které se rozlézají jak mor na všechny strany okolo. Soutok s Paskajoki je však odsud ještě strašně daleko. No, tak tamtudy, kolem ní, se rozhodně putovat nedá, leda do věčnejch pekel, říkám si s bázní, která svírá najednou moje nitro jako svěrák pokroucený plech.
Teď je spíše potřeba si přesně vytýčit cestu k Vaskojoki, resp. k jejímu soutoku s Roavvenjohkou, neboť je mi úplně jasné, že až slezu z výběžku mezi první stromy, mám po ptákách a s veškerou orientací bude utrum. Chci se vyhnout nejširšímu pásu bažin Roavvenjohky II. jakož i neprůchodné oblasti při rašelinných jezerech, tedy mířím busolu (po odečtu magnetické odchylky 8 stupňů!) na pravý, severovýchodní okraj lesnatého ostrůvku mezi dvěma pásy mokřin. Azimut je 310 stupňů.  Pak překonat druhou bažinu a v lese si to namířit přímo na sever, kde by měl být výrazný ulehčující orientační faktor – sobí plot, oddělující území dvou sobařských korporací. Po nějaké době cesty kolem plotu na západ mapa signalizuje průlez v plotě. A od něj by to k soutoku a tupě měl být jen kilometr, ovšem protkaný pořádnou porcí mokřin.
Chvíli zůstávám strnulý na okraji výběžku, prosím o přízeň sámské bohy přírody. A jde se na to! Vrhám se doslova z okraje výběžku dolů. To slovo není nijak přehnané, sráz je opravdu úctyhodný. Zelené peklo mě brzy vítá. Pás bříz je docela uzoučký, pár sešupíků dolů, díky Holi bez karambolu, a už jsem v tom. Najednou mě obklopuje skoro dokonalá tma, ač jsem se ještě před pár minutami na výběžku vyhříval v ostrém, ničím nerušeném polárním slunci. Teď se nade mnou zavřela zelená hladina. Pokroucené pralesní borovice uzavírají nad mou hlavou skoro dokonalou klenbu větví, propouštějící dolů minimum světla. Všude je najednou vlhko a chlad. S tasenou buzolou, sledující magickou čárku 310 pokračuju v brutálním sestupu. Změna klimatu je neuvěřitelná. Nahoře holé balvany a suchý lišejník, tady snad půl metru hluboké polštáře vodou nacucaného mechu, do kterých padám jako do postele, pravda poněkud provlhlé a studené. Visící břízy z borovic, propletence, liány březových plazivých větví, netuším vůbec kde tyhle stromy mají kořeny, přijde mi, jako by rostl jeden z druhého nebo rovnou ze vzduchu. Tady zase strmá skála, mokvající vodou, balvany, díry v zemi. Ale zvládám to a najednou je sestup u konce, přede mnou je dokonalá rovina. Terén je trošku sušší a přehlednější. Azimut 310, stále vpřed.
Před sebou najednou vidím světlinu a když přijdu blíž, jde o jakýsi písečný prostor, velký flek písku v pralese. Co to je, boha, říkám si a docela neopatrně na to vstupuji. Vmžiku si uvědomuju velkou chybu. Písek není pískem obyčejným, ale tekutým, věc o které jsem zatím jen četl v dobrodružných románech. Než bych řek švec, začíná se pode mnou propadat a boty mi mizí v bezedné prázdnotě! Naštěstí nejsem daleko od pevné země, takže se o ní zapřu holí a vybředávám bez úhony, pokud nehodnotím totálně zaprasené boty. Hmmm, tak první bažina, umně maskovaná, si mě málem osudově povodila! Pod tenkou vrstvou nevinně vypadajícího písku je černé, bezedné bahno…
Vopatrně, sakra, říkám si, co blbneš, kam pospícháš! Přísně se zavazuju uklidnit se. A dělám dobře, jako bych tušil proč. Les už netrvá moc dlouho, větve se rozestupují, dovnitř pronikne slunce a jsem na okraji první aapa bažiny. Musím medit orientačnímu smyslu, za močálem je pravý okraj lesního ostrohu, přesně, jak jsem si vyměřil shora.
Nejdřív jde hůl, pak já. Bažina nehorázně smrdí, mezi řídkou trávou rostoucí v drnech stojí černá, páchnoucí voda. Barva močálu je určující, kudy jít. Čím méně zelené barvy, tím bezpečnější cesta. Nejlíp se skáče po velkých, hnědošedých travních drnech. Ovšem první jde vždy hůl, kterou testuju, co by se stalo, kdybych na drn nedoskočil. V hnědošedých partiích bažiny se hůl moc neprobořuje. Zelenější části raději nezkoumám, vím, jaké chvíle hrůzy jsem zažil loni na Pahaoje. Nejhorší jsou skrytá jezírka, částečně zarostlá sítinou. Tam kdybych hodil kámen, slyšel bych mlaskavé vcucnutí úst bažiny, do věčného zatracení. Ale já postupuju jistě vpřed partií, kde nejhůř hrozí zaprasení již tak dost zablácených bot a kalhot. Přede mnou se objevuje souvislý pás vrbin. To značí tok Roavvenjohky. No, přiznám se, není to příjemný pohled, co se proderu pletencem vrboví. Řeka je aspoň dva a půl metru široká a o přebrodění nemůže být ani řeč, její hloubka je metr a půl a proud je velmi silný. Struha se zarývá do terénu ve zrádném převisu, málem rovnou do vody žuchnu, jak mi vrbičky ujíždějí pod nohama. Zkouším to očíhnout jinde, ale je to všude prašť jako uhoď. Zbývá jediné řešení – sundat bágl, přehodit jej přes řeku a pak s pomocí Hole přeskočit (Díky potřetí!). Dobré řešení. Jsem na druhé straně a zklidňuju chvíli roztřesené údy. Za řekou je močál dobře přejitelný, tečuju ostrov lesa a zdolávám i druhou bažinu stejným způsobem. Konečně, asi po půl hodině brodění močálu, se dostávám do suchého, světlého lesa.
Vyrážím hledat sobí plot. Nalézám jej asi po půl kilometru chůze lesem, což mě značně hází do pohody. Podél plotu se vine cosi jako náznak stezičky, což může pocházet od stavbařů plotu. Plot z břeven a drátů a zarostlá, ztrácející se stezička je po minulých okamžicích vítanou připomínkou, že existuje kromě mě i jiný zástupce druhu Homo sapiens, který to tu vystavěl a vyšlapal.
Netrpělivě vyhlížím průlez v plotě, pomalu už přestávám mapě věřit, protože jsem už na okraji oněch obřích jasně zelených bažin, obklopujících jezera na dolní Roavvenjohce. A právě tam se nalézá brána, neboli průlez, to je fuk, záleží na tom, jak jste vznešení.
Civilizační luxus! Vysunout břevna z vidlice, prolézt na druhou stranu a zase vše uvést do původního stavu. A civilizačním vymoženostem není konec! Od průlezu totiž vede na sever docela viditelná stezka! A kam by, holenkové, mohla asi vést? Do nitra močálů? Do centra nicoty? Ale houby! Tahle cestička musí vést k tupě Vaskojoki!říkám si povzneseně.
A tak jdu bezstarostně po ní a musím se smát, jak jsou bělokuři hloupí. Moje nečekaná přítomnost totiž vyrušila z klidu párek těchto tundrových kurů, jejichž údajně vynikající maso bývá nejdražší ozdobou jídelníčku luxusních restaurací Skandinávie.  Párek se v klidu popelí v jehličí u cesty, když si to já, člověk, štráduju kolem. Slepice, na rozdíl od vžitých šovinistických představ, je na tom s IQ pravděpodobně mnohem lépe než její polovička. Brzo chápe, že mám jasný úmysl pokračovat po stezce a se zděšeným pípáním uhýbá do lesa, kde se ztrácí v dokonalých mimikrách v houští. Ale samec? To vám je ale kur pitomej! Toho nenapadá nic lepšího, než přede mnou zmateně utíkat po cestičce! Ty trotle! Pokouším se jej vyprovokovat hlukem, ale nemá to pražádný účinek, to zvíře asi nikdy nevidělo člověka a pokud jo, nemluvil na něj česky. Pořád přede mnou kličkuje jak Pavel Nedvěd v obraně soupeře, zmateně kvíká, rozhlíží se a nevnímá, že jej samice volá z ticha lesa.
Povídám teda s jistou dávkou obav o společnou budoucnost onoho párku: „Bubucho, já ti neublížím, padej do lesa k tý tvý holčičce!"
Ale on nechápe. Když se zastavím, stojí taky, rozejdu se, on přede mnou. Snad až po pěti minutách konečně rozpíná nemotorná křídla a pololetem, poloskokem mizí v křovinách. Ale kde je mezitím jeho milovaná? No snad se sejdou…
V každém případě je mi po téhle příhodičce jasné, že by se tohle zvíře dalo bez problémů kamenem, klackem, či šípem ulovit. Ale kdo by to dělal? Takhle bezmocné a zmatené zvířátko? Takhle se postavit holejma rukama rosomáčí rodince, to by byla férovka… chechtám se sám pro sebe, sarkasticky se stylizuji do role akčního hrdiny-velkohuba.
Les mezitím končí a objevuje se pěkně hustá bažina. Stezka si to drandí přímo do jejího středu. Ahá, tak moje ironické odhady byly správné? Je tohle konečně ona „Highway to Hell?" Mno, zdá se, že je to tak. Zase cítím kyselej smrad bahna všude kolem, pomalu se pročvachtávám vpřed a ve chvíli, kdy už se chci otočit, že to vezmu asi jinudy, vidím, jak se po mé levé ruce objevuje koryto vodnaté Roavvenjohky a přímo přede mnou, nějakých sto-dvěstě metrů se z roviny zdvihá borovicemi porostlý ostroh a na něm stojí… tupa Vaskojoki!
Počichnu vzduch a cítím kouř! Že by lidi? Že by, oproti všem předpokladům, byl někdo tak hustej jako já a vegetil tu?
Vcházím na ostroh a vidím, že tupa je klasického střihu, to značí, že má jednu část otevřenou (autiotupa) a  druhou uzamčenou na pronajmutí (varaustupa). Právě varaustupa je otevřená a podle báglů vidím, že ji obývají dva lidé. Zrovna tu nejsou, asi se někde plahočí po močálech, nebo rybaří ve Vaskojoki.
Autiotupa je ovšem prázdná. Co shazuju bágl, objevuje se první obyvatel tupy. Je to zamračený, svalnatý Fin. Měříme se vzájemně obdivnými pohledy, jako že jsme oba tvrďáci, když jsme se sešli v takovéhle končině. Zdravíme se ryčným : Terve!
Fin naznačuje cosi, že tu je se svým kamarádem na rybářské dovolené, už tu jsou čtvrtý den. Jsem prej první člověk, kterého vidí od doby, kdy opustili základní okruh.
Říkám, že je zde nebudu rušit, dám jen přestávku a zkusím pokračovat na západ. Fin uznale kýve hlavou.
Já mizím v autiotupě poté, co si dělám džus v prášku. Vrhám se hned k návštěvní knize. Ta je, na rozdíl od kolegyň z tup v UKK, velmi řídce popsaná. Poslední lidi tu opravdu byli před 4 dny a předtím skoro dva týdny nic. Vzrušeně listuji knihou dozadu a ano…je to tam!
Březen 2003. Stránka je pokreslená neumělým dílkem, které představuje zasněženou stráň tunturi s řídkým lesním porostem, zpoza kmenů vykukují karikatury sobů a vlků. Strohý zápis v dolním pravém rohu hlásí: „Cold day.From Ravadasjärvi to Vaskojoki. So only 35 km. Continue to Postijoki. RADOVAN KUNC, Jablonec, Czech republic".
Do očí se mi derou slzy smíchu a jakéhosi podivného naplnění. Já, osamělý lovec nikoli kilometrů, než pocitů, vytrvale pronásleduji tohoto GURU OUTDOORU, muže s ocelovými svaly a silikonovými šlachami, který svůj život zasvětil pokořování dálek Severu, neúprosně stíhám jeho stopy, stopy nadčlověka. Však s jinými, naprosto jinými motivy. Nutí mne to však přesto přimhouřit vzrušeně své oči a oddat se snění. Sny však dostávají poněkud jiný rámec. Místo svištění běžek, provizorně opravených hřebíky, vytaženými z trámů autiotupy, místo zasněžených plání, rozrytých běžeckou stopou, proraženou mocnými údery Kuncových paží, se mi před očima z mlhy vynořuje cosi, co připomíná běžný český hřbitov. Přímo před očima mám strohý, prostý náhrobní kámen. A na něm čtu stručný nápis:
„COLD LIFE. FROM 1954 TO 2041. SO ONLY 87 YEARS. CONTINUE TO HELL. RADOVAN KUNC, JABLONEC, CZECH REPUBLIC"

Huh! Dnešní den asi není stvořený k snění. Brzo však deprese, vyvolaná onou zvláštní vizí, mizí. Nalézám totiž prazvláštní zápis, který mě ubezpečuje o tom, že cesta, kterou jdu, je správná a že za sebou zanechávám učenlivé a chápavé žáky. Někdy v květnu totiž na tupu dorazila parta, složená z Čechů, Slováků a Francouzů, která podle jejich vlastních slov „jde po stopách bájného Radovana Kunce, guru všech sportů outdoorových…" To jsou přece má vlastní slova z románu „Hyvää and Heavy!" Připojují jakési narážky, že by to nejradši vzali na norské hranice, kam jistě ani sám Velký Radovan nebyl…
Tak to je gól! Musím se nafouknout jako holub doupňák. Nejenže jsem nadšeným popularizátorem Severu, on to dokonce i někdo čte… A nejen čte, on chápe, o co mi šlo…
Jinak si ovšem zejména všímám, odkud a kam chodí Finové. Listuju těmi pár stránkami až rok dozadu a chci najít nějaké finské Kunce, kteří třeba přejdou celé Lemmenjoki až do Nunnanenu, což je pro mě jakási absolutní nereálná meta. Bohužel. Slovo Nunnanen se v kronice nevyskytuje. Tupa je ovšem docela populární v zimě, je tu stejná frekvence zápisů jako teď, čili kolem 2-3  hlášek za měsíc. Někteří Finové zde obracejí a berou to přes Maarestatské hory zpět, občas někdo jde ve stopách Kunce na Postijoki (tupa na stejnojmenné řece, tekoucí z jižních bažin, vlévající se do Vaskojoki pár kilometrů západněji). Asi tři party šly z bájného Angeli, popisují jak se krásně jde po zamrzlých močálech, zasněžených perlivým sněhem, blikotajícím ve slunečním svitu. Tak dvakrát za zimu někdo valí na norské hranice, k jakési tupě Stuorravoggi (o tomto názvu  Juho prohlásil, že ani trochu nezní finsky). Co mě však zaráží, že tyto destinace, vonící neskutečnou divočinou, jsou vždy pokořovány jen v zimním čase, kdy odolní kuncové jedou lyžmo kudy chtějí, neboť velké řeky i bezlesé bažiny jsou pod ledem a skýtají tak ideální, ničím nerušenou stopu vpřed. V létě nic! Že by oblast, kam mířím, byla neprůchodná? No uvidíme. Je čas se o tom přesvědčit na vlastní kůži.
Nahazuju bágl, Finové z vedlejší části tupy jsou asi na rybách. Prohlížím si místní prostředí. Je tu to moc pěkné. Krom tupy, dřevníku, záchodů atp. zde stojí ještě jedna budova, v níž poznávám saunu. Ta je ale zamčená, je určená jen těm, kdo si pronajmou uzamykatelnou chatku. Po loňském zklamání z Morgamoji, kde nám „varaustupisti" (lidé z pronajaté chatky) odmítli saunu „půjčit", ihned z hlavy vyháním podobné myšlenky. Sauna prostě nebude… Toto téma je profláklé i v kronice, mezi Finy, kterým tohle neleze vůbec pod fousy. Našel jsem tu totiž zápis od dvojice Jenni a Jouni (to jsou vlastně také „mí staří známí"-mají totiž výbornej cestopis, krásně výtvarně řešenej, z Keva-svět vandráků po sámské zemi je vskutku malej, mnohem menší, než se zdá z pohledu z Látnjoaivvi), kterým se snad podařilo najít saunu nezamčenou, ale než se stačili připravit, dorazili „varaustupisti" – kteří jim saunu nepůjčili. Dvojička J+J se pak v kronice klasicky po finsku zastyděla nad svým počínáním, že nezavřenou saunu vůbec chtěli vyzkoušet. Achjo. Jsme země korupcí prolezlá, ale opačné extrémy jsou také zvláštní.

Mířím za tupu, po jakési pěšince, směrem, kde tuším téci Vaskojoki. Ta se nalézá asi sto metrů za chatou. Z mého břehu do ní padá v peřeji Roavvenjohka.
Hned je mi jasné, že brodění bude další gigapřekážkou, možná i větší, než překonání bažin u Roavvenjohky. Řeka je totiž dobrých třicet metrů široká. Průměrná hloubka je tak tři čtvrtě metru, ovšem místy, zdá se, i mnohem víc. Na deseti metrech uprostřed navíc neskutečně proudí. Dno je slizké a plné obrovitých ostrých balvanů, které místy ostře vystupují nad hladinu. Půjde to vůbec? No… všechno jde, když se chce, ale mít utopenej bágl, případně celej promoklej ho vláčet dál, mít zlomenou nohu, která se mi zaklínila mezi balvany a tělo vzal proud, hmm, jsou i jiný stupně utrpení, než se rovnou utopit ve Vaskojoki.

Vaskojoki
Je třeba se na věc dívat z pozitivní stránky. Řeka je totiž nádherná. Je to opravdový laponský tok-veletok, vinoucí se zeleným peklem. Nebe je jasné, odráží se v klidnějších pasážích toku, jinde se vaří ledová a černá voda, tu ve stínu olezlých balvanů porostlých mechy, tu kypí stříbrné, diamantové krůpěje, vystřikující z vírů. Řeka hučí a řve do toho nebeského klidu kolem. Břehy jsou kamenité, plné roztodivných tvarů. Za nimi se zdvihá nekonečný les, březové lemování, koruny borovic v pozadí. Je tu nádherně. V místních vodách určitě žijí pstruzi duháci a lososi. Tak jo. Už se tu nebojím, už je mi fajn. Je však třeba se připravit. Svlékám se do trenek, vše cpu do batohu, boty si vážu vně. Plně se spoléhám na svou Hůl, v tom smyslu k ní mám nyní krátkou a přesvědčivou řeč.

A do vln! Ledová voda mi sevře lýtka, na chlad si ale brzo zvykám, to je ten nejmenší problém. Dno obrovsky klouže a smeká se, noha se může zarazit až o ostrou hranu balvanu. Bez Hole by se brodit nedalo! Vždy jí zapíchnu po proudu mezi balvany, vyzkouším, zda mě unese, zda se ze spáry nevysmekne. Výběr místa, kam šlápnout, je nejdůležitější. Šlápnout na sliz, či vratký balvan, to by znamenalo nedobrovolnou koupačku. Pomalu se sunu vpřed, krok-sun-hůl-krok. Brzy jsem v nejhorším úseku. Voda je až po břicho, proud se mě snaží strhnout, ale Hůl je proti, prokazuje mi tu nejvěrnější lásku a přátelství. Spodek báglu je těsně nad hladinou. Kdyby mě voda „neuzemňovala", třásl bych se od nervů. Joj, byla by to ale fotka, jak se takovej jeden blázen rve s divokým proudem. Mám jednu krizi, už se vidím ve vlnách, ale najednou zírám a ten největší proud už je za mnou! Takže se uklidním a dosahuju severního břehu. Zcela vysílen se skládám na břehu a cítím, jak se do promrzlých údů vrací krev. Je mi krásně! Můžu jen s pýchou sledovat mocný proud, nad kterým jsem zvítězil. Bílé obláčky, které se z tohoto pohledu zrcadlí v modré hladině jsou jako nebeské polštáře. A já už ani netuším, zda žiju, nebo jsem v ráji. Asi žiju, pochybuju, že by v ráji jeden měl mokré trenky a nohy od písku.
Převlékám se a oblékám. Líbám Hůl a jsem připraven na další cestu!
Břeh řeky je porostlý neprostupným pásem březového a vrbového houští a jsou zde morénové valy. Jít podle vody nepřichází v úvahu. Kus dál ale tuším borový les. Míním jít tam a snažit se postupovat na západ tak, abych stále slyšel řeku a neodchýlil se tak od pravého směru.
Nejprve se jde hezky. Borový les je schůdný, vždy, když se zastavím, slyším hučení Vaskojoki kdesi po levé ruce, za březovým pralesem. Postupně se však situace začíná obrovsky zhoršovat. Březoví se rozlézá dál a dál od řeky a vytlačuje borový porost. Ten najednou úplně mizí, jsem obklopen pralesem nízkých, zkroucených bříz. Snažím se to nějak obejít, ale nejde to, břízy razantně vítězí. A kdyby šlo jen o břízy… Zem je porostlá až půlmetrovou houštinou trnitých šlahounů, pod nimi jsou kořeny bříz, skryté balvany a naopak díry, zrádné, neviditelné, zarostlé. Pochod se značně zpomaluje. Vidím vždy tak deset metrů dopředu, kudy dál.
Vtu před sebou, za spletí větví kolem mě, vidím cosi podivného. Je to veliké a bílé. Být to u nás, řeknu si, že je tady nějaká divoká skládka, že sem někdo vyhodil lednici nebo tak. Ale tady je to úplná blbost, že. Proderu se houštinou a zůstávám v úžasu, který se metamorfuje do výkřiku: „Losák!"

Losí lebka
To veliké bílé totiž není nic jiného, než velikánská, vybílená losí lebka s obrovskýma lopatama paroží! Ouuuuu!!! Je tohleto vůbec možné? Lidé, co navštívili Lemmenjoki se často na netu holedbají, že našli sobí parohy, já sám jsem loni nalezl sobí lebku. Ale los, to je jinej kalibr! Taková losí hlava s parohy má rozpětí přes metr! Jacísi Češi kdysi v Lemmenjoki našli losí lopatu a měli dost velké problémy ji unést, tak ji nechali na místě.
Jakoby omámen přistupuju k nálezu, jako vystřiženému ze starých legend. Prohlížím si fascinovaně lebku i její okolí. Nikde kolem nejsou další kosti, navíc lebka je dokonale vybílená a suchá, to znamená, že tu už mrtvý los leží pár let asi, že zvířata odnesla ostatní kosti. Jen ta těžká lebka zůstala… Beru ji zkusmo do ruky. Oj, to je váha! Lebka váží odhadem 10-15 kg. Tak tu těžko ponesu dál s sebou, takový nález asi zůstane přírodě. Parohy u hlavy mají průměr dobře deset centimetrů, pak se rozvětvují a vytvářejí typickou lopatu, širokou a mocnou. Paroží je šedohnědé, vroubkované, monstrózní. Vidím, že okraj jedné strany je ohryzaný od zvěře. Zvíře má bílé, veliké zuby, které pevně stále sedí v čelistech. Čumák je vytrčen daleko dopředu. Je mi jasné, že tento nález musím aspoň zfotodokumentovat, když už se s ním nemůžu táhnout dál.

Loučím se s Losem, hladím jeho plochy parožných lopat. A nořím se, naplněn severními esencemi až po hrdlo, do březového pekla. Biju se s Přírodou dál v marném boji. Koivikko, březový prales, nabývá stále hrozivější hustoty. Šlahouny mi rozdírají oblečení, občas mi noha sjede po ukrytém kameni rovnou do hluboké černé díry, plné bahna, ze které vyletí houf komárů. Pokud jsem dříve konstatoval, že s komáry to v posledních letech je v Laponsku nahnuté, zde mají asi své poslední bezpečné útočiště. Během hodiny prodírání jsem úplně pobodaný a ani repelent moc nepomáhá. Vůle a odhodlání se s touhle přírodou pobít však pomalu slábne. Postupuju totiž pomaleji než šnek. To, co probíhá kolem mě, o tom se žádnému Čechovi nezdá ani v těch nejdivočejších snech. Propletence březových kmenů a větví, vrbových spletenců, trnitých šlahounů a močálních trav.


Bezcestí při Hovnořece
Díry plné černého bahna, ostré šutry, ani decimetr není rovný. I viditelnost se zmenšuje tak na dva metry, jak větve a džungle svírají můj obzor a já mám pocit, že mě zelená záplava co nevidět udusí. Kolikrát už nejde jít dál jinak, než že se musím zastavit, sundat batoh, prohodit ho před sebe houštinou, prolézt po čtyřech otvorem v houští, vtu se na mě vrhají mračna agresivních černých komárů a bílých miniaturních mušek, nasadit batoh, ujít jakž takž v klidu tři metry, zastavit se před jednolitou stěnou Pralesa, rozhlídnout se kudy dál, nabrat směr, po dvaceti metrech zase sundat bágl a tak dál… Jdu touhle šíleností už dvě hodiny a odhaduji, že jsem ušel tak dva kilometry.
Tak tohle je Peklo. Maminko, já už budu hodnej!chce se mi zařvat vstříc zelené smrti. Být odsouzen na věčnost se dokolečka prodírat touhle „krajinou"… Během hodiny si zásadně přetvářím své představy o záhrobním životě pro hříšníky. Žádní čerti, žádné kotle plné vroucí vody, v nichž se škvaří Viktor Kožený, Adolf Hitler či Klement Gottwald. Jen březový prales, černé bažiny, ostré balvany, šlahouny vrb a trnitých lián a to vše bez vyhlídky na změnu. Do konce světa dní. A sám, bez přátel, lásky, blízkých lidí. Slunce někde nahoře výsměšně propaluje zelenou deku pod sebou, ze mě leje pot, jež pálí v oděrkách.
Peklo se konečně trošku rozestupuje. Přede mnou je veliké bažinaté jezero, dle mapy poznávám, že jsem ušel asi čtyři kilometry, že jsem ve slabé půlce cesty k Řece Hoven, Paskajoki. Mrkám na hodinky a strnu. Od chvíle, kdy jsem se poprvé ponořil do „brodu" na Vaskojoki, utekly tři hodiny a čtvrt… Přepadá mě slušná beznaděj. Pokud bude takovýhle terén pokračovat dál, nejenže do večera zešílím, ale úplně se fyzicky vyčerpám. Paskajoki, ta mýtická řeka, která mě provokuje již dva roky k jejímu dosažení, mě nechá ledově klidným, protože mi bude už vše jedno, budu rád, že žiji, pokud budu žít.  Když si vzpomenu na onen povznášející pohled z plošiny Látnjoaivvi… Všude nekonečná, monotónní, březová rovina. Ajajaj. Cesta na norskou hranici může trvat klidně tři, čtyři dny, ač je to odsud „jen" 35, 40 kilometrů. No uvidíme…
Kolem jezera se jde relativně dobře, beznaděj ze mě padá a zase mám před sebou smělé cíle. Ne nadlouho. Za jezerem začíná to samé v bleděmodrém. Březopeklo. A to všude kolem. Hučení řeky už neslyším, ani zbla nevím, kde vlastně jsem, jen busola mě ubezpečuje, že se deru stále na západ, pár severních stupňů k tomu. Jinak horizont neexistuje, resp., určuje ho nejbližší neproniknutelné křoví pět metrů ode mě. No, moc mě to nebaví. Opravdu hrůzyplný kraj.

Bažiny při Hovnořece
Navíc do toho všeho začínají bažiny. Nejprv nenápadně, jako úzké jazyky černého bláta mezi balvany a houštím, pak se les (ne, tomuhle se nedá říkat les, ten mám spjatý s jinými, příjemnějšími vjemy) prosvětluje a bažiny, ty nedozírné zažloutlé plochy, mě začínají ovíjet jako smyčky hadích těl, všude kolem. První z nich s milovanou pomocí Hole přecházím, najednou to však přestává jít. Močální pláně jsou čím dál častěji poseté oky pohyblivých jezírek bez břehů, na kterých pluje mech. Brrr! Hhuuuhhh! Konec světa! Jábmeaíbmo. Jsem uprostřed říše mrtvých duší, slyším, jak šeptají v bezvětří kolem mě. Ani pták nepípne, jen slunce pálí a podtrhuje mrtvolnou náladu místa.

Najednou nemůžu dál. Kolem mě jsou ze tří stran neprostupné bažiny s jezírky, zelené číhající hroby. Zezadu, odkud jsem přišel, bažina prostupná a hned za ní Březopeklo. Pot mi crčí z vlasů rovnou do očí a já tak nevychytávám okamžik, kdy jej začnou ředit slzy únavy a zoufalství. V tu chvíli padá fatální rozhodnutí.

Končím. Vracím se. Není jiné cesty.

Tohle rozhodnutí mě v první chvíli přináší nutnou porci energie a chuti žít. Vůbec v tu chvíli nemyslím na to, že nedojdu na norskou hranici, o čemž jsem za dlouhých zimních večerů snil nad mapou. Ani mi v prvních momentech nedochází, proč nikdo v létě nepokračuje na západ. Vnímám prostě jen fakt, že žiju a že když neudělám nějakou blbost, asi i přežiju, protože odteď se budu jen vracet.
Užívám si ten pocit jen tak, to obklopení mokřinou, to vědomí, že jsem třeba první člověk po letech, kdo zrovna na tomhle místě stojí.
Pak tasím mapu a snažím se lokalizovat svou pozici. Podle všeho se nacházím na okraji velikých mokřadů, neprostupných ploch, za které může děsivá strouha, Paskajoki, která místo aby tekla mezi dvěma břehy shora dolů jako kterákoliv jiná řeka, stojí v naprosté rovině všude kolem a rozlévá své rašelinou přesycené vody v podobě bažin do širého okolí. No, to by bylo. Mapa tvrdí, že tyto mokřiny by měly ustupovat směrem na jih, k soutoku z Vaskojoki, od které jsem se prodíraje se Březopeklem poněkud odchýlil. No ale já nemám sebemenší chuť to zjišťovat. Zejména když v realitě je močál všude kolem mě. Fotím to. Močál sám o sobě vytváří zvláštní klima. Zatímco na Vaskojoki či v Březopekle svítilo slunce, zde výpary z rašeliniště sytí vzduch snad stoprocentní vlhkostí, takže se nad mrtvou krajinou válí jakýsi šedivý opar, což teda scenérii kolem mě moc neoživuje.
Zbývá vyřešit ryze akademickou otázku. Došel jsem k Paskajoki, či ne? Na první pohled určitě ne, neboť žádná řeka není na dohled. Na druhou stranu, vody bažin, jimiž jsem obklopen, jsou dle mapy i mých pozorování syceny jen a jen touto mýtickou, legendární vodou. A na stranu třetí, nepovažuju se za srabíka, kterej by v první problematické situaci otáčel, tudíž můžu s klidným čistým svědomím prohlásit, že dál už to prostě nejde. Aspoň ne ze směru, který jsem si vybral. Každý reálný objekt má své hranice a i spousta iluzorních věcí je má. Limity, za které to už zaživa nejde. Jasnočka, Paskajoki je reálná věc i symbol. A nemůžu asi chtít, abych stoprocentně uspěl.
Mám pocit, že pro osamělého bloudníka přírodou je tohle místo maximem.Větší odloučenost od civilizace neexistuje. Možná parta drsných chlapů by si plivla do dlaní, vrátila se do Březopekla a zkusila proniknout na soutok Paskajoki s Vaskojoki jinudy. V mých zejména psychických silách to není. A není to ani cílem. Nejsem lovec kilometrů a míst. Jsem malá, nicotná součást přírody, schránka pro toužící duši. A touha je naplněná. Tak jo. Nadchází klíčová chvíle celého trekku. Přehrabuju se v báglu a lovím z něj malou lahvičku z hnědého skla. Lahvičku určenou na nabrání vody z Paskajoki. Skláním se nad bažinou a nabírám vodu. A nelžu přitom. Nic beznadějnějšího jsem v přírodě nezažil a možná už nezažiju. Paskajoki je vážně světa řiť a je tudíž nedosažitelná, pokud se jeden chce vrátit živ. Viděl jsem Paskajoki shora, z tundrové pláně Látnjoaivvi, viděl ji a nyní ochutnávám její vodu, aniž bych spatřil její tok. Řeka Poznání, řeka hoven. Budiž tedy věčným mýtem, symbolem Prozření, Zmaru, Beznaděje…Vidět Paskajoki a zemřít…
Pomalu se už chystám na návrat, ale napadá mě si zapnout telefon. No neuvěřitelné. Zde, v největší Díře světa, notabene v rovinaté nížině bez horizontu, naskakuje signál sítě Sonera! No je to možný? Včera pod Látnjoaivvi signál nebyl! Obrovsky nepatřičný cyber zvuk nelibě prořezavá mrtvolné ticho bažiny. Přichází zpráva. Je od Břízy!! Tak co tohle znamená? Skrývá se ve všem nějaký symbol? Čtu textovku, starou dva dny. Bříza sedí s pár lidma, co znám, na Kampě nad flaškou vína a vzpomíná… Hm, to je hezký. Nejsem ouplně sám na světě. Škoda jen, že nemůžu odepsat. Ale můžu zavolat mámě, je určitě nervózní, co se mnou je. Vrcholně absurdní situace, když si uvědomím, že slyším mámin hlas tady v téhle nicotě. Tři a půl tisíce kilometrů od rodných Vršovic. –Jak se máš? Kde jsi?- -Jsem mami na Paskajoki. Pustina, no budu pak vyprávět. Hele, jen ti chci říct, že otáčim, že jsem u cíle. Tak se neboj, teď už se budu jenom vracet… - -Buď opatrnej.-

Nojo, já jsem u cíle. A našel jsem odpověď na své otázky? Našel jsem aspoň nějaký směr, kudy dál životem? Možná…ale teď to nebudu řešit. S trochou štěstí do večera dorazím zpátky na Vaskojoki a tam se budu moci v klidu rozmyslet. Nahazuju batoh na záda, nepřítomně mávám směrem k neprůchodným mokřinám a začínám se vracet…
Březopeklo zase otravuje, ale mě se už jde mnohem lehčeji. Ta tíha Nicoty, která na mě padla cestou k močálům, je pryč. A já jsem přežil a nebudu řešit, zda jsem prohrál nebo zvítězil. Nic není černobílý. A napadá mě ještě jedna věc. Jak by bylo super najít v Březopekle ono místo, kde se válí losí lebka! Protože… nezasloužil by si tenhle den zarámovat památkou na celej život? Tedy … pokusit se tenhle úžasnej nález přivázat k báglu a i za cenu toho, že tento bude vážit poctivých pětatřicet kilo, jej dopravit domů? Kdo by se mohl pochlubit sám před sebou něčím podobným? Přiznávám, jsem asi primitivní člověk, který ke štěstí potřebuje symboly a rituály. Jen myšlenka nestačí. Já dosáhl místa, kde se vody Paskajoki rozlily do kraje. A v lese leží losí lebka, symbol pomíjivosti života tady na Severu. Král lesa chcípnul někdy před lety uprostřed divočiny. Zalezl do houští a tam vypustil duši do kruhu Přírody. A já našel to místo. Místo, kam se chodí umírat…
Směju se té představě, je jistě dost nepravděpodobné, že v tomhle bezcestí narazím na stejné místo při cestě zpět. Jen nápad to byl… A protože nijak horečně nehledám stejnou cestu zpět, můžu mít štěstí. Po dvou hodinách prodírání Březopeklem přicházím na místo, kde se uprostřed houštini skví vybělená losí lebka…
A není co řešit…
S pocity horečkou vysíleného prospektora, jež našel na rozhraní vlastního života a smrti dvoukilovej nugget zlata, potěžkávám lebku, vteřinu vylétávám v euforii do oblak při představě, jak tu obrovskou, těžkou nádheru vleču domů, v další vteřině podléhám lítosti nad tím, že to neunesu, nepřivážu k batohu, že tuhle obrovskou , těžkou nádheru jsem našel podruhé jen proto, abych se definitivně ujistil, že navěky patří sem, do přírody. V těhle bláznivých chvilkách pomáhá lok pálenky a meditace. Příjemné teplo stéká do útrob, já usedám na kořen zády k lebce a ptám se: „Bohové Sámieatnanu, ty, veliký Veraldenolmai, strašlivý Liebolmai, zachmuřený Bieggolmai, jak to vidíte, mí vládcové a rádci, smím já, nepatrná nicota ztracená v nekonečné nicotě, jako symbol téhle cesty vzít s sebou tuhle nádhernou lebku, smím narušit běh zrození, smrti, rozpadu a znovuzrození, dovolíte mi to, nenaruším tak váš klid a svůj osud?"
Bezhlasý hlas odpovídá: „Víme, jakou radost ti to udělá. A ty jsi došel tam, kam se jiní neodváží, tys stál na kraji Země mrtvých, odkud se živý nikdo nevrátí, tys našel místo, kam král lesa zalezl umřít. Lebka je jen a jen tvoje. A věz, že cesta zpět nebude snadná. Protože nic na našem světě není zdrarma. Tvůj náklad bude k neunesení, budeš se vléci do strmých svahů a cedit pot. Ale vytrváš. Potkáš potom, až vyjdeš z lesa, lidi, kteří tě budou obdivovat a chválit tvou odvahu. Ale ty nepropadneš pýše a sebestřednosti. Jen pokrčíš rameny, usměješ se a půjdeš dál. A pak dole, ve městech, potkáš lidi, co ti budou provolávat obdiv a nabídnou ti peníze, aby si bez práce tenhle symbol naší říše přivlastnili. Ale ty je odmítneš, usměješ se na ně a půjdeš dál. Když to všechno dokážeš, odpovědi na tvoje otázky přijdou…Tak neváhej a vem si ji! Je to dar, od nás, vládců poslední země Přírody…"
Bezhlasý hlas zaniká v bzikotu komárů a šustění snítek pralesních bříz. Losí lebka se ocitá na mém batohu, paroží trčí do stran v mocné šíři. Můj vychytaňoučkej batoh má popruhy tak dovedně zrovené, jako by byly k tomuto účelu stvořené. Lebka sedí pevně na batohu a nehne se ani o centimetr!
První pokus o zvednutí. Huh, to je neskutečná váha! Nojo, 35 kilo… A nějakých 70 kilometrů do civilizace… Jak by řekl PPP, „Neznáš bolest!" Mám pocit, jako bych na zádech nesl dospělého člověka, nervy v ramenou a v krční oblasti začínají ihned vehementně prostestovat.
„Sklapněte, vy zhýčkaný nervíci, nastává řehole!" volám zvesela a pomalu se dávám do kroku. Kamarádka Hůl mi pomůže.
Váha je to děsná a pochod komplikuje i to, že lopaty trčí na každé straně víc než čtvrt metru do prostoru. Tudíž, mezi stromy, kde bych jen s batohem v klidu prošel, se zaklíním. Brzo ale získávám první grify, jak jít, jak se v houštinách pootočit, abych prošel.
V půl sedmé jsem u řeky, v místě kde jsem ji v poledne přebrodil. Krátká modlitbička za úspěšné překonání toku a zase do vody! NO, kvůli Losovi a únavě je to ještě těžší než poprvé, ale zkušenost zase pomáhá. Prostě přecházím. Kus dál u proudu sedí druhý Fin z varaustupy, prut v tůni. Mává na mě a volá: „Kde jsi našel tuhle nádhernou lebku?"
„V pustině! Tam kde začínají bažiny Paskajoki!" volám a posílám slova po vodě.
Opatrně shazuju batoh na zem, jsem u tupy. Mám ihned pocit, že mohu a umím létat. Taky ale vím, že se batoh s Losem dá unést. Času mám dost, na svah Látnjoaivvi můžu klidně šplhat celej den. Nevzdám se.
Sedím u tupy a koukám, jak z komínka sauny stoupá dým. Ojoj, to by byla havaj, moci se vysaunovat. Brzo ze sauny vylézá svalovec, kamarádsky se na mě usměje a povídá: „Teda, tys našel celou losí hlavu? Ukaž…No to je nádhera. Závidím…"
Rozhoduju se chytit příležitost za pačesy:
„Je mi to trapný, ale přesto se zeptám. Mohl bych použít vaši saunu?"
Chlapíkův pohled sjede z Losa na mě a odpověď je rychlá a velmi překvapivá:
„No to je úplně jasný. My navíc vyrážíme po večeři na ryby a budem pryč do noci. Sauna je celý večer tvoje!"
No, není „varaustupista" jako „varaustupista". Asi je rozdíl na základním okruhu, kde je ranec lidí, a tady, v chatě na konci světa živých. Tady není důvod si nevyjít vstříc. Frajer, když našel Losa v bažinách. A saunu bude sakra potřebovat…
Dělám nějaký dříví, zásobičku do potírny. Drsňáci z varaustupy mi kynou pruty a odcházejí na jižní břeh rybařit. No, nejsou to zrovna chlapíci, které bych chtěl potkat v noci v průjezdu. Ten menší je samej sval a má docela „drsně nefinský" kukuč, tmavé vlasy, husté štětky obočí. Větší, to je zas chlap jak hora, s vyholenou lebkou a mocným prošedivělým knírem. Petrův zdar, kluci! A všechno je tu teď moje…
Připravuju si vodu do džberů a zanáším ji do stále vyhřátější sauny. Svlékám hadry a nahý mířím do dřevěné tmavé místnůstky, vonící tak, jak jen pravá, romantická, dřevěná finská sauna s kamny umí. Teploměr na zdi svou měděnou ručičkou ukazuje 80 stupňů. No tak to by šlo. Mocně zalévám rozžhavené kameny a už se zalykám v nečekaném poryvu vlhkého vedra, které je jak rána do palice. Brzy ze mě leje pot a já se jen mátožně ovívám vihtou. 85 C. Další teplotní náraz. Cítím, jak se ze mě všechno vyplavuje, špína v oděrkách z Březopekla, kilometry s pětatřicetikilovým báglem na zádech, prodírání houštinami. Po půl hodině si dávám poslední náraz páry a hupem ven, skáču do studené Roavvenjohky. Ležím v ní do úplného vymrznutí a zase zpět do sauny, kterou pomaličku rozjíždím ještě k větším výkonům. Druhé saunovací kolečko je už podstatně kratší, neboť vyháním teplotu na +95C.  A zase Roavvenjohka. No, tak to by stačilo. Jehličky chladu bodají do teplem a párou totálně uvolněné kůže. Svaly i šlachy jsou povolené a co je nejdůležitější…mysl. Ta lítá někde nad Paskajoki, nad lesy a horami na norské hranici, zalítne si nad sámský Nunnanen, chvilku zase až domů, do Čech. Jůůů. Můžu všechno. A je mi tak krásně… Teď plánuju jen sedět a přemejšlet si… Ovšem, jídlo. Dělám si pořádnej kotel. Gulášové těstoviny s nakrájenýma kostkama sýra, do omáčky drtím velké množství sucharů, místo knedlíků. Mňam! A ta přežíračka! Oj! Nedá mi to a musím ještě jednou do sauny, jen tak decentně, vypotit kalorie při šedesáti stupních. Mmm. Jsem sám na světě, zároveň však jeho součástí, takže s každým, v každém, ve všem. Perfektní nálada na cokoliv.
Tedy třeba i na vyprání prádla. Pak si rozdělávám klasický večerní oheň, sedím opřený o strom a pozoruju tiše úchvatnou, stále se měnící hru plamenů. Popíjím do toho pálenku a pokuřuju, co mi zachutná. Přemýšlím, jak dál naložit se zbývajícím časem. Zítra bych rád překonal Látnjoaivvi a utábořil se někde na hezkém místě, třeba ještě v divočině, třeba na základním okruhu, podle toho, jak mě nohy s Losem na zádech ponesou. Je mi jasný, že to bude strašná řehole, ale vím taky, že Losa donesu, stůj co stůj. Sklender je mrtev, ať žije Kunc! Vůbec by taky nebylo špatný strávit jeden den třeba na Härkäjärvi, rybařením! Dát si prostě to, čemu se tady říká lepopäivä, odpočinkovej den. S postupujícím večerem se mě zmocňuje zvláštní romantizující nálada, ač mě od opírání o strom bolej záda. Na fyzickou bolest se nejlépe zapomene při snění. A tak si sním. Nejprve velmi přízemně, o pivku. Je pravda, že to je jediná věc, co mi tu chybí, obzvláště po sytém guláši a dokonalém prosaunování. No nevadí.
Hm, chuť na pivo. Dokonce bych i věděl, s kým bych na to pivo po návratu domů rád zašel. Ach, Břízo… Zase jsi mě dostala, uprostřed paskajockých bažin, když jsem četl tvoje slova. Přepadá mě podivný chvějivý pocit. Nejsem v takovém pubertálním rozpoložení mysli, že bych to přičítal záchvěvům erotické touhy. Proto je mi to divné. A tak čekám, co se z toho vyvine. Brzo jsem doma. Tady, na Vaskojoki, ztracen v divočině, oproštěn od materiálních statků a egoistického náhledu na svět, mám šanci se podívat za brány vnímání, díky bohům Přírody. Ale nejdřív se musím dokonale sžít s touto zemí, koncem světa. Přihazuju na oheň větve a mručivý joik mi rozkývá tělo a ze rtů začnou padat první slova:
Vaskojoki: Na výspě světa stojí malá chata/dál už to nejde, tady končí svět/dál je jen prales, jámy plný bláta/ a já si k tomu směl přivonět/ Komáři žrali mě, odnášeli krev/ odnášeli kus člověka na křídlech/ slyším jak mi v uších píská jejich zpěv/ posílám za nima vlastní svůj dech: Ne, lidi, lidi nesmí sem/tohle je zem komárů/to je jejich zem./Byla tam řeka, široká, dravá/ Vaskojoki jméno má, druhý jméno Fášku/ mě bylo jak byla by při mně ta pravá/ a já s ní otevřel flašku/ s chutí na lok piva, s chutí na tvý rty/s chutí poznat tvoje oči nazpaměť/ zůstávám na Vaskojoki, z týhletý varty/ nevrátím se za tebou, nevrátím se zpět: Ne, lidi, lidi nesmí sem/ Tohle je zem Bohů. To je jejich zem…

Zavírám oči a prosím vtělení Přírody: „Vezměte mě s sebou, protože ve mně klíčí láska, divnej, zakázanej, pošlapanej a roztrhanej cit. A já nevím, jestli smím. A nevím, jestli můžu… věřit, doufat. Tam daleko na jihu je žena, žena-Bříza. Žena, která byla taky smutná a sama, když jsem ji viděl naposledy. Prosím, vtělení Přírody, prosím tě, sladká Maddarak´ko, vezmi mě do svého modrého závoje noci, vynes mě ven z tohoto světa, dej mi na chvíli svýma očima se na něj podívat, dej mi ji vidět!"

Nejprve si to jen představuju. Jak se z modrorůžového nebe snáší jemný, vonící oblak, který mě ovíjí a zahaluje a moje srdce buší rychle a zběsile, jako by bylo krysí, moje oči jsou slepé a moje tělo roztroušené po kraji. A ten závoj sladké modré mlhy mě nadnáší. A už to nejsou představy. Už to nejde, otevřít oči a vrátit se ke svému kmeni u ohně, už se o něj neopírám. Nevidím očima, vidím však víc. Modrá stuha Vaskojoki. Zelené lesy, z výšky. Nahoře věčné slunce a led. Dole lesy řídnou, modré moře, roviny a pole. Pás hor, kouř z továren. A město. Praha. Ulice křivolaké, červené tašky střech. A tam je Bříza. A vedle ní někdo stojí, je to nevýraznej chlap, kterej vypadá jako nějakej Latinec. A oni se drží za ruce a smějí se na sebe. Horký slzy a ramena se mi třesou ve smutku. Ale slyším sladký hlas všude kolem, ta nejjemnější látka mi utírá zrudlý obličej, jsem sám, jsem sám, ona není pro mě… A tak poslouchám ten hlas, Maddaraččin:
„Viděl jsi, cos viděl. Však nesmíš zoufat, protože bys potom toužil po tom, všechno mít najednou. Když jsi ji viděl naposledy, byla sama a smutná. Teď ty jsi sám a pláčeš. A osudy se převrací jako vlny Ledového moře, když naráží do skal Severního břehu. Odjel jsi sem, za námi, kterés poznal už dřív. Potřebuješ teď nás, kruh Přírody, víc než ji. Dostal jsi dar vidět neviditelné a to je tvoje výhoda. Nevzdávej se, nikdy se nevzdávej, Aslaku. Kdybys zůstal doma, ještě více zamotáš svůj osud a uškrtíš se v jeho trápení. Jen počkej. Víš, co jsem ti vzkázala loni, přes Bálvvoslatjnu. Čekej. Pošli jí slova po vodě, po kůře stromů. Jestli ona stojí za tvůj cit, uslyší je, bude jim rozumět a sama začne přemýšlet, kterého si zvolí. Jestli neporozumí, víš proč. Víš, že tvoje štěstí čeká jinde a dál, v čase…"

A jsem zase u ohníčku a duší mi projíždí střídavej proud. Bolest, radost a úžas. Úžas: Ono to funguje! Vtělení Přírody, Neviditelní, se mi zase zjevili a dali mi možnost vidět to, co vidět není. Radost: Žiju. A nejsem sám. Příroda je se mnou a já jsem v ní. A mám naději, v čekání. Jednou přijdou odpovědi. A bolest: Bříza někoho má! Sakra, jaké drobnosti rozhodují…pár dní. Nejsem možná pro ni.Achjo, všechno to rozmýšlení tady na cestě bylo zbytečné???

A ďáblík materialismu mi šeptá: Můžeš si bejt tak jistej tím, cos viděl? Vždyť jen tvoje bujná fantazie, vybičovaná únavou a divokostí přírody, tě zase obloudila! Jen sedíš u ohně a únavou ti klesla víčka a zdál se ti sen…

Ale proč ten pocit? To divný tušení, že jsem opravdu viděl mnoho tisíc kilometrů daleko tak jasně, jako bych tam byl. A slyším zas v paměti onen hlas: Pošli jí slova po vodě, po kůře stromů. Nevzdávej se…
Tak jo. Jestli jsem ji viděl, ona je bude slyšet, ta slova. A na ní bude, jestli porozumí…

Slova za sebou II. : Až tě příště potkám, možná už bude pozdě.Možná pravej čas už byl, je pryč. Možná je pravej čas teď. Křičím zas do sebe, do lesa, ke slunci, posílám slova po vodě. Snad mě uslyšíš. Ten, kterej škodil, zemřel. Ten silnej konečně prohrál. Podívej se občas z okna, do slunce, dotkni se kůry. Bude to mluvit k tobě. Bude mluvit tundra. Slovy uschlých listů předminulý zimy. Slibuju, budu tam…

A polární den ztrácí sílu a nabírá, slunce se škrábe o vršky bříz nad Vaskojoki, chladí si svůj idol v zrcadle Fášku. K dohasínajícímu ohni přichází slepice bělokura a úplně v klidu se popelí v suchém písku dva-tři metry ode mě. „Jsi to ty? Ta z cestičky od sobího plotu? Proč jsi sama? Zahnal jsem tvého muže? Sama jsi ho zapudila, když jsi viděla jeho tupost? Jak vlastně tenhle svět běží?" Slepice neodpovídá. Děsivej večer. Půlnoční slunce nad řekou. Teď by se dalo zešílet z těch otázek. Jdu raději do tupy, vybít komáry a uložit se na měkké matrace, kterými jsou pokryté tvrdé fošky pryčny. Sám. Den je u konce.

<<< x >>>