6. VAELLUSDEN - STŘEDA 25. 6. 2003

Kolem půl druhé lezu ze stanu na čurandu, nebe se trhá, vidím nádherné růžové světlo na severu, za vodou. Probouzím se brzo, noc proběhla beze snů, které by stály za zapamatování. Nálada je velmi euforická, jakákoli jiná by zde byla smrtelným hříchem. Vím totiž, že dnes se odpoutám od značeného okruhu a na vlastní pěst vyrazím do divoké zóny parku, do oblasti, kam si troufají jen ti nejtroufalejší domorodci. Do kraje bezlesých tundrových hor, nekonečných lesů a zrádných bažin. A jaký bude cíl? Kdo ví…
Jdu potestovat záchůdek, balím stan, rozdělávám oheň a peču poslední klobásku. Na ráno velmi neracionální strava, ale jednak je docela teplo a nerad bych tudíž tak vzácnou pochutinu vyhazoval smrdící, jednak každý dekagram odlehčení batohu je vítán. V půl deváté beru do ruky svou přítelkyni, partnerku a oporu Hůl Březovou a vyrážím dále proti proudu řeky. Brzo jsem nucen se svléknout do trička a přestříkat se repelentem. V bažinných úsecích to docela poletuje. Močály jsou však dosti vyschlé, totéž platí i o potocích, které se brodí. Mnohem míň vody než loni na podzim. Brzo docházím na Härkäkoski, k přívozu. Loďka je letos opatřena i vesly, loni se dalo jen ručkovat po laně. Naloďuju Hůl, bágl a posléze i sebe. Přicházím na to, že ručkováním to jde stejně líp. Docela se těším na následující dvoukilometrový úsek k Ravadasjärvi, protože je rovný, bez kořenů a šutrů, které předchozí úseky cesty docela komplikují. Potkávám první táborníky, povalují se u placené chatky na Härkäkoski. Sluníčko mi svítí na cestu. Nad „Ravadaskou" se rozhoduji jít přímo vzhůru, stále nemám náladu na lidi, kteří jistě při tomto uzlovém bodě značeného okruhu jsou. Kašlu i na vodopády, ač vím, že mi loni odtud příliš nevyšly fotky. Je prostě chuť valit osaměle kupředu.

Prapodivný větve
Stezka za Ravadaskou nabývá na divokosti. Stromy jsou stále bizarnější, někdy opravdu nechápu ty hříčky přírody, které vytvořily tu spleť, zmatek a zauzlovanost větví, kmenů a visících lišejníkových závojů.

Skály, porostlé mechem a bledým lišejníkem, mnohdy vyrůstají přímo z hnědých, temných rašelinišť. Odkudsi zdola, zdálky, je slyšet hučení Ravadasjoki, nejdivočejší řeky v Lemmenjoki, tvořící místy peřeje, na dolním toku regulérní vodopády, atrakci, která lze shlédnout bez námahy, když jsi výletník s peněženkou nabitou eury, neboť až zde končí výletní sámské lodice s motorovým pohonem.
Dorážím na tábořiště Ravadasnjárga, krásné místo na soutoku dvou řek, Ravadasjoki, která teče od severu, a Máddib Ravadas, valící se od západu, podle níž jde ještě asi čtyři kilometry značený okruh, než se stočí na jih, směrem ke zlatokopecké oblasti. Na Ravadasnjárze odpočívají tři ženské a dva velcí psi, vlčáci, co je hlídaj, na mě zprvu podezřívavě štěkají. Ženy jsou mladé, ale tím to tak hasne. Nejsou nic moc a navíc se netváří ani příliš komunikativně. Na mé „Terve" přiliš nereagují. Vrcholem komunikace je sblížení s jedním psem, vlčákem s černou hlavou, který mi olízne ruku. Flegmaticky si balím cigaretu a vyhýbám se ne zrovna vonícímu kouři z dohasínajícího ohně (čím to, že oheň večer voní a přes den smrdí? – tento pach mám pevně v chřípí zasutý „dík" šiškožroutské akci, o níž autor s pohnutím hovořil na začátku). V protisměru jde pár trekkařů, chytám image žen, co se tu válí a mlčím tedy. Už se těším na odpojení od značeného okruhu. Jdu poslední značené kiláčky. Příroda v tomto úseku je vynikající. Řeka Máddib Ravadas meandruje mělkým údolím, zamokřuje jej a vytváří zde zvláštní lužní les, s porosty laponské vrby a zakrslé břízy. I na začátku léta jsou zde k vidění skoro ruskové, podzimní barvy, dík nesčetnému množství odstínů močálních travin. Po pravé straně se zdvíhá krajina v mírném sklonu, vůkol suchý borový les. Za řekou se zvedají tundrové vrchy, občas s hlubokými průrvami mezi nimi.


Okolí řeky Máddib Ravadas
Pěkně zpomaluju, vyloženě se kochám. Vzpomínám na jednu Pláčovu parodii jisté pionýrsko-skautsko-šiškožroutské písně My jedem za sluncem. Ve chvíli, kdy se její rytmus shoduje s cinkáním mého zvonečku medvěďáčku, se ujišťuji, že kolem dokola nikdo není a z plných plic spustím: „My jedem za Kuncem, a holky mávaj, my jedem za Kuncem, vo něco blíž, my jedem za Kuncem, no to je nával, kdo umí pozdraví, třeba TERVE!" Rozesmívá mě to, vždyť já (který se v této královské náladě může směle honosit majestátním plurálem) opravdu svým způsobem „jedu za Kuncem", neboť již brzo přijde chvíle, kdy se odpojím ze stezky a podoben Radovanovi, neohroženému tundrovému vůdci, vrhnu se do nicoty, která je však ouplně vším…
A už jsem u tábořiště Máddib Ravadas, respektive na místě, kde značený okruh přemostěním překonává řeku (tábořiště je o kousek dál za vodou). Zde je místo, kde se láme chleba! Vzpomínám, že jsme loni s PPP viděli nahoře na našem břehu procházet partičku Finů, kteří museli nutně mířit z Látnjoaivvi. Provádím podrobný průzkum terénu a skoro ihned nacházím skoro neznatelnou stezičku, jež vystoupává lehce do lesa a sleduje západní směr, při Máddib Ravadas. Tak to je ono! A dokonce stezička by tu byla! Nedělám si iluze o jejím dlouhém trvání, neboť vzpomínám, jak mě babči varovaly, že na Vaskojoki nevede žádná stezka a tupa se velmi těžko hledá. Ale lepší stezka v hrsti, než divočina na střeše, napadá mě zmateně a z tohoto dadaistického úsloví usuzuji, že je čas na pauzu a posilnění. Jídlo má přednost, dávám si krajíc chleba se soleným máslem a jako libůstku kolečko uheráku. Opírám se o borovici a stále si nezřízeně medím, tentokrát nad počasím. Je krásně, jasno, může být tak osmnáct stupňů a ačkoli větříček nezavěje, vůbec není komárno! Tohle má bejt to lemmenjocký komáří peklo?
Vytahuju busolu a musím jí nejprve trošku kamarádsky domluvit, protože po dlouhé nečinnosti v batohu ukazuje zprvu dosti zmateně. Povídám jí – holka, jasně, já to beru, jseš ještě rozespalá, ale končí zevl, lásko moje (při těch slovech se moje Hůl zlostně a žárlivě vyvine z mé ruky a spadne mi na hlavu – takže tu lásku odvolávám, jasný, že jen Březová je moje milá…) – tedy končí zevl a já tvoje služby budu sakra potřebovat, až skončí všecky stezky!  Konflikt mezi mými věcmi (ale je Hůl vůbec věc???) je zažehnán a já se usmívám, jak jsem zdatným mediátorem. Ve chvilce jasného rozumu se musím smát, kdyby mě někdo slyšel a vůbec mi viděl do hlavy, asi by mě eskortoval vrtulníkem z Máddib Ravadas na útraty OZP rovnou do Bohnic. Mluví sám se sebou, přiřazuje věcem lidské vlastnosti a věří v jejich život, hmmm, tak to bysme měli jednu schizofrenii, hmmm. Ale tohle je pro mě znamením, že si mě Příroda už plně vtáhla do sebe, protože tyhle bláznivé momenty svědčí jen a jen o tom, že je mi realita tam dole, na Jihu, ouplně ukradená a v podstatě důležitější než všechny rozchody, hádky, pracovní problémy a těžce dospělé starosti je to, zda se moje Hůl neurazila a jestli se mi třeba podaří složit druhou sloku na My jedem za Kuncem.
Zírám do mapy a vytyčuju si trasu. Mapa dí, že podle Máddib Ravadas poputuji nějakých 5-6 km, přičemž překročím jednu bažinu a tři potoky a u toho čtvrtého se otočím doprava a podle něj bych měl šplhat vzhůru, do tundry, pod Látnjoaivvi.
Vyrážím, rozechvělý, ale stále enormně nadšený dnešním dnem.
Nejprve je to pohoda. Terén je snadný, suchým borovým lesem. Chvilku se jde dokonce po cestě, vyjeté zlatokopeckou čtyřkolkou, ale ta brzo mizí u řeky. Les se otevírá a přede mnou je avizovaný močál, ve kterém má stezka mizí. Hůl před sebe, testuju hloubku a propustnost mokřiny. Je to spíš podmáčené rašeliniště, než nějaká bezedná bažina, dá se postupovat rychle. Na bažině je nádherně. Napravo se zvedá zalesněný vrch, Oksanampupää (co to sakra může znamenat, Hora střílející větve?), bažina přede mnou s břízami i suchými borovicemi, barevná a veselá, za řekou nádherné tundrové vrchy, to co se tyčí daleko přede mnou, může být možná Látnjoaivvi (sakryš, to je ještě dálava!) nebo taky ne, nalevo vidím za strmým srázem se tyčit Lišejníkovou horu, Jäkäläpää, kterou jsme loni s PPP nedali, kvůli šílené mlze, tak ji konečně vidím doopravdy, na konci tohoto hřebene v dálce se objevuje bizarní výkusek v masivu, strmou strž, kde ještě leží sníh, podle mapy by to asi mělo být Karhukorvenkuru, tedy Strž Medvědího ucha. Móóc pěkný. Přecházím dva potoky a najednou si uvědomuju, že už jsem v divoké zóně Lemmenjoki! Tedy v místech, kam už moc lidí nepáchne.

Kořenová čarodějnice
Usedám na cigaretku a snažím se vymyslet nějakou oslavnou píseň, ale při pití zalykavě ledové vody z potoka mě nenapadá nic sofistikovanějšího než Tak už jsem tu, v divočině, která je divoká jako svině… V intencích mé bláznivé nálady si však tento paskvil hezkou chvilku prozpěvuju. Pokud někdo říkal, že stačí jen pár kiláčků za značený okruh a Lemmenjoki je úplně o něčem jiném, nemýlil se. Základní okruh, zejména, když je ošklivo, působí dosti pochmurně a jednotvárně – les, les, les pak tundra, tundra, tundra. Tady se však těžko stíhají scenérie i detaily – o kráse tundrového pohoří už bylo řečeno své, ale i nejbližší okolí, kudy šlapu, stojí za zmínku – vysoké koberce mechů, pak zas suché úseky s bledým, drolícím se sobím lišejníkem dutohlávkou, neuvěřitelně staré a mocné borovice, pokroucené větrem a rozpukané mrazem, girlandy lišejníků z větví, kořenové labyrinty, připomínající hlavy čarodějnic.

Les řídne a snižuje se, jak neznatelně stoupám, přechází v lesotundru s řídkým borovým kožichem a nízkým březovím. Na podzim to tu musí být neuvěřitelně kýčovitě barevné.
Najednou vidím, že kus ode mě jsou zbytky soba. Fuj! Nevypadá to tu moc dobře. Všude na zemi jsou sobí chlupy, kosti, ohlodaná, ještě lehce okrvavená páteř. Lebku už lišky a rosomáci odtáhli. Děsivost tohoto místa nepříjemně kontrastuje s dosud vnímanou pohodicí celého dne. Začínám propadat pocitu, že ta pohodička je u konce a že se v nejbližší chvíli určitě něco podělá. A jak to tak bývá, stalo se…


Hřbitov
Kousek za sobím hrobem pod širým nebem mě stezička zavádí k brodu přes větší řeku. Za ní pokračuje kamsi dál, na jihozápad. Domnívám se, že je to Máddib Ravadas, podle které víceméně pořád jdu, ač se před chvilkou ztratila - protože řeka je veliká a i azimuty odpovídají. Na jih ode mě navíc není vidět žádná další řeka. Musí to tedy být Máddib Ravadas. Ovšem – to by znamenalo komplikaci mé situace, protože přelezení na jeho pravý břeh by znamenalo ztratit kontakt s levým břehem, kde musí být soutok s třetím potokem, Roavvenjohkou, a následně se čtvrtou říčkou, podle níž musím smažit nahoru pod Látnjoaivvi. Navíc se mi moc nezdá, že jsem stále ještě nenarazil na Roavvenjohku, ač podle mapy už by to mělo být každou chvíli. Nechávám si bágl u brodu a jdu prozkoumat stezičku na pravém břehu. Hm, moc nadějně to nevypadá. Stezička se stáčí dokonce víc na jih, než jihozápad, pomaličku mizí v močálních travinách a po chvíli se dokonce roztrojuje do nicoty. Protože přímo přede mnou se v dálce předvádí zasněžené „Medvědí ucho", domnívám se, že jde asi o stezičku, která může trekkera navést pod tuto nevšední atrakci. Otáčím se a vracím se na původní břeh. Nedá se svítit, začíná boj. Stezka definitivně mizí a je třeba se zakousnout zcela off road do nekonečnosti lesotundry. Nedaří se mi příliš se zorientovat v okolních horách na západě a severozápadě, vrcholků Maarestatského pohoří je hodně a zakrývá je lesní porost okolo mě. Kolem řek je vždy bohužel husté březoví, znesnadňující orientaci. Vrcholky jsou navíc všechny stejné, oblé a symetrické a já netuším, jestli je některé z nich „moje" vysněné Látnjoaivvi. To je nejvyšším vrcholkem pohoří a zároveň nejzápadnějším. No nic. Nějak to dopadne. Pouštím se vysokou travou, po rašelinných drnech, přes kořeny a balvany po původním břehu. Putování extrémně neprůchodným terénem ubírá sil. Naštěstí asi po tři sta metrech nalézám docela velké ohniště, kolem nějž jsou nalámané větve pro dalšího poutníka Nicotou Lemmenjoki. A tak si říkám – hyvää, dobrý, tohle je směr na Látnjoaivvi, tudy už přede mnou někdo šel. Uklidňuju se. Terén při řece je ale absolutně neprůchodný, musím vyšplhat na stráň do pralesa a jít tudy. Valím přes kořeny a balvany, ale co rozhodně není v pohodě je fakt, že nikde nevidím třetí přítok, natož pak onen osudový čtvrtý, podle něhož bych měl odbočit do hor. Několikrát vidím nějaké vodní strouhy, ale nikdy to není přítok, ale jen slepá ramena řeky, podle které jdu. Zapadám do hlubokých jam zarostlých vřesem a nutím se k opatrnosti, abych nedopadl jako finský trekkař Antti Kalliokoski, osamělý vlk, který jednou v divočině kdesi mezi Enontekiö a Kautokeinem zapadl do podobné díry, zlomil si kotník a dovlekl se zraněný k první velké řece, kde zabivakoval a s černající oteklou nohou čekal, jestli náhodou někdo nepůjde kolem, kdo by jej zachránil. Tehdy se stal zázrak, po čtyřech dnech u řeky, kde se živil rybami, jeli po řece rybáři na kánoe a přivolali mu pomoc.
Les se posléze rozestupuje a přede mnou se otevírá děsivá, leč krásná scenérie. Jsem na kraji obrovského vřesoviště, jehož středem protéká potok (bohužel však bez přítoků zprava). Vřesoviště se táhne na kilometry a za ním se zvedají vrcholky Maarestatunturitu. Slézám dolů a vřesovištěm valím proti proudu. Chvíli je povrch suchý a morénovitý, chvíli zas se objevují pásy bažin. A přítok nikde. Začínám mít jasno, že jsem zabloudil a jdu blbě, podle nějaké jiné řeky! Řeka totiž neteče na západ, ale přímo na sever!
Usedám na břehu, v ledových tůních se honí pstroužci. Dávám si pořádného loka pálenky z čutory, pro uklidnění. Chvíli jen tak sedím a uklidňuju se, nalézám rovnováhu mysli. Pak beru mapu a busolu a zkoumám, kde to vlastně asi tak jsem. Rezultát může být jen jediný. Tohle není v žádném případě žádný Máddib Ravadas, ale podle všeho právě ona proklatá Roavvenjohka, třetí přítok, který vytéká ze severu, zpomezi tundrových bezejmenných vrchů na severovýchodě. Hory jsou všude kolem, ale která z nich je Látnjoaivvi, že by ta kupole vlevo? Naštěstí hned zavrhuju nápad řeku přejít, dát se přes vřesoviště na západ a podle předpokládaného azimutu dojít na Látnjoaivvi přes masiv hor. To by nemuselo dopadnout dobře! Jediná možnost je se vrátit k brodu, kterému teď již říkám Brod Zabloudění. Přebrodit Roavvenjohku a dát se na jihozápad, dosáhnout pravého Máddib Ravadasu, a pak se odklonit na západ. Jistě mě zmátlo to, že se Máddib Ravadas ztratil v březoví, meandry se odklonil do neviditelna a já tak za něj považoval nečekaně vodnatou Roavvenjohku, která byla tam kde podle mapy měla být … třetí přítok, hm. No nic. Uklidňuju se dalšími dvěma loky pálený, začínám mít příjemně v hlavě a tak si říkám – neblbni, to se stane i větším frajerům, že lehce zabloudí. Nejseš na žádným mistrovství světa v orientačním běhu, tož se v klidu vrať, najez se, dej veget a pak val dál, ať dojdeš kam dojdeš, hlavně, že půjdeš správně. A uvidíš, jak to půjde dál. Dávat divokou zónu Lemmenjoki sám je v každém případě panáčkárna, nemáš se za co stydět. Když to nepůjde, otočíš to prostě, žádná vostuda.
Po dvou hodinách jsem zpět u Brodu Zabloudění. Brodím řeku, na písčité plážičce shazuju bágl a odměňuju se suchary se soleným máslem (ojoj, tahle skandinávská specialitka mi jede!) a sýrem.Vařím si čajík a oslaďím si ještě život čokoládou. Sakryš, já si dnes žeru jak rosomák! Nojo, tak jsem „ztratil" dvě hodiny. Ale co jsem získal? Zkušenost se zablouděním, nutnost překonat sílící únavu a rodící se stress a v klidu se zorientovat. Navíc jsem viděl nezapomenutelný pohled na obří vřesoviště, zakončené drsnými, holými Maarestatskými tundrovými vrchy, kde, podle starých sámských legend končí svět. Za nimi je jen říše mrtvých… A tam tedy rozhodně nespěchám!
Jsou čtyři hodiny a já vyrážím onou neznatelnou stezičkou močálem. Směr je zprvu divný, dost na jih, ale najednou se to láme, Medvědí ucho zůstává nalevo a přede mnou, v dálce na obzoru, vystupuje z lesa nesmírná, masivní kupole. Látnjoaivvi! Tož vpřed!
Ulehčeně vydechnu definitivně, když se zastavím, zaposlouchám se a zleva, z hustého houští slyším hukot řeky. Mhm, ahoj zas, Máddib Ravadas! Tak ty ses mi schovala do křovin a zmizela sis, anis mi nic neřekla, nějakej kilometr na jih! No nic, teď jdu určitě správně. Začínám stoupat. Borovice mizí, břízy krsnou. „Kvalita" stezičky se neustále zhoršuje a mě je jasné, jak to tady s těmi stezkami je. Objeví se vždycky najednou, zmateně krouží krajinou a aniž by kamkoli vedly, zase se ztratí v porostu. Rozhodně to nejsou žádné „turisťárny", ale poctivé sobí cestičky. Na dotvrzení všeho právě v místě, kde se stezka definitivně ztrácí ve vřesu, se přede mnou z křoví vylupuje statný divoký sob. Chvilku na mě čučí ze vzdálenosti nějakých dvaceti metrů, já strnu, ale vítr rozezní můj medvědí zvoneček. Sob frkne a ztrácí se v křovinách. Panejo, to byl kousek! Žádnej chcípák z farmy, ale pořádná divoká potvora, odkojená divočinou. A to ne jen tak lecjakou!
Podle buzoly si určuju azimut a zahajuji v pořadí druhé prodírání lidmi nedotčenou přírodou, mimo veškeré stezky. Terén je docela snesitelný, celkem plochý, bez zrádných jam a šutráků, porostlý silnou vrstvou lišejníků a vřesů, co sympaticky chroupou pod nohama. Kolem mě je les, ale docela řídký, tvořený nízkými břízami. Rozhodně to není žádná džungle, kterou bych se musel prodírat, jako při Roavvenjohce. Vždy je pár metrů dopředu jasně vidět, kudy dál. Nalevo se terén svažuje do mnohem členitějšího a hustě zarostlého údolí (teče snad tudy můj čtvrtý přítok) , napravo pokračuje sráz, písčitý a březovitý, přímo přede mnou se na obzoru objevují z houštin jakési skály, holý příkrý masiv. Látnjoaivvi to rozhodně není, mapa říká o bezejmenném skalnatém výčnělku na jakémsi ostrohu. Hora je kdesi daleko, na druhé straně údolí, než jdu. Skály jsou nicméně dobrým orientačním bodem. Začínám ale dosti cítit únavu, podle odhadů jsem dnes již urazil něco přes dvacet kilometrů.
Najednou vidím, že se říčka pode mnou vlevo stéká s jakýmsi přítokem zprava, kudy jdu. Stejná chyba se už nesmí opakovat! Abych ten přítok považoval za hlavní tok a podle něj zase vyrazil do prázdnoty (ne že by tam, kam jdu, prázdnota nebyla…) Koukám tedy do mapy a opravdu zde existuje jakýsi přítok, tekoucí ze severovýchodu, za ním se teprve tyčí nepřístupný skalnatý ostroh. Říčka ihned dostává jméno Šedomyší potok, dle jeho evidentně mizivého významu pro běh světa… Brodím jej a ztrácím se v hustých břízách. Stále sleduji říčku vlevo dole. Najednou se přede mnou vylupuje cosi velmi podivného. Nejdřív vůbec netuším, o co jde, a tak na to mžourám. Po chvilce zjišťuji, že půjde asi o jakýsi šmízový přístřešek zlatokopa, dávno opuštěný. Je to chatrč z drnů, místo střechy má maskáčový igelit. Kolem se válí nějaké zrezlé, dávno nefunkční nářadí na ruční propírání písku ze Šedomyšího potoka.  Krajina je tady dost divná, nepůsobí na mě dobře. Vše je tu jakési šedivé, nevlídné, drsné, ale bez romantiky. Nízké břízky rostoucí chaoticky z písku, skrz křoví není na krok vidět. Jedinou orientací je stále strmější říční údolí, doslova protkané březovým pralesem.  Bezútěšnost odsud přímo čiší. Takže i když jsem dost unavený, zapomínám na to a valím rychle pryč, dál.  Po pár minutách nalézám v houští docela kapitální sobí paroh. Kurtuju jej k báglu, takový suvenýr od Zlatomyší chatrče by nemusel být špatný! říkám si.
Prasím si to dál bez zaváhání pralesem, přede mnou ony skály, jakoby slisovaná šedivá hornina, trošku jakoby mastná, lesknoucí se v nízkém odpoledním slunci. Naštěstí vlevo, stále docela daleko, ale už přece o kus blíž, se tyčí obrovité Látnjoaivvi.


Tunturi Látnjoaivvi
Sympatická hora, která působí na rozdíl od krajiny za mými zády čistě pozitivně.
Jediným problémem je nedostatek pitné vody. Docela rád bych se v pití neomezoval, navíc je mnohem příjemnější i z hlediska hygieny bivakovat u vody. Údolí nalevo pode mnou signalizuje řeku, ale je mi jasné, že ve vyšších partiích, kdy březoví přechází v tundru, v tuhle roční dobu, notabene dosti suchou, často místo řek zůstávají vyschlá koryta. Rozhoduji se jít tedy na průzkum. Chci si zde nechat bágl a pustit se dolů do strže, ale pak mi dochází, že je to blbost, že bych jej pravděpodobně ve spleti bříz už nikdy nenašel. Přemáhám se tedy a dorážím k jediné borovici v širém okolí a u jejího kmene batoh zanechávám. Chytrej kluk! musím se pochválit…
Slézám ostrým padákem plným balvanů a houští hluboko dolů. Naštěstí tam dole je říčka a pořád pěkně velká. To mi dělá velkou radost, můžu tedy po krátkém odpočinku valit od borovice ještě dál proti proudu bez obav, počkat si na nějakou otevřenější a příjemnější krajinu na hranici lesa. Tady není jedinej rovnej flek na stanování… Říčka je ovšem nádherná. Ledová zelenkavá voda v tůních, ohlazené balvany, v jejichž spárech roste tuhá laponská tráva, čiřikající pramínky v lompolech a jasně modré nebe se zrcadlí v klidných zátočinách. Řeka Osamění – Yksinäisyydenjoki – napadá mě hned jméno dosud bezejmenné vody. Řeka která je jako já. Sama v pustině, které dává život. Řeka, na jejímž břehu budu pravděpodobně trávit nejosamělejší večer svého života. Poslední lidi, ony tři mlčenlivé ženy, jsem potkal nějakých 10-15 kilometrů odsud… Jsem si stoprocentně instinktivně jist, že jsem jediný člověk v obrovském okruhu dokonalé pustiny. Pustiny, která možná ne vždy je romanticky nádherná, ale o to je pravější a ryzejší. Začíná mi docházet, co to znamená, když se řekne Lemmenjoki…
Vracím se pro bágl a mířím zase rovně za nosem. Houštiny bříz komplikují cestu. Terén je dosti členitý, březoví se mění v těžko prostupnou změť větviček a listů. Takže slézám dolů k říčce. A dělám dobře. Podél říčky vede soby vyšlapaná stezička. Po levé straně se zvedají již svahy Látnjoaivvi. Po asi patnácti minutách chůze podél řeky, kdy mi již únava posílá do hlavy technu podobající se rytmus, tepání srdce s echy, nacházím konečně příhodné místo na táboření. Břeh je zde placatý a svahy poněkud ustupují. Stan se tu dá v klidu postavit, všude se válí navíc spousta kamení, takže lze zbudovat i ohniště. Shazuju bágl a zakazuju si odpočinek. To bych se asi už ani nehnul. Nosím šutráky a stavím po finské způsobě skoro půl metru vysokou mohylu s prohlubní uprostřed, ohniště, z něhož se žhavý popel nerozšíří do krajiny ani při nejsilnějším větru. A tady, v otevřené krajině, kde pomalu končí „les" v podobě metrových břízek, to už docela fouká.
Jsem úplně hotovej. Ani kdyby se mi zjevila nahá mladice a nabídla mi sebe plus srub s bažinou a párečkem sobů, pokud se zvednu a půjdu ještě kilometr nahoru, tak se nezvednu a nepůjdu. Tohle místo u Řeky Osamění navíc vůbec není špatné. Dálný Sever z něj čiší na sto honů. Říčka teče údolím, sevřeným v obou směrech drsnou tundrou, zde ještě porostlou nizoučkými jalovci a břízami. Na levé straně tuším Látnjoaivvi, napravo se zvedají bezejmenné tundrové vrchy Maarestatu.
Ale ještě není čas na odpočinek. Je potřeba nasbírat dřevo na oheň, což se ukazuje být docela problematické. Březové kmínky, které se válí na zemi, jsou většinou shnilé a ztrouchnivělé. Kousek černobílého dřeva vždy vykukuje z mechu, když za něj vezmu, zůstane mi v ruce a zapráší se troud. Bříza obecně moc nehoří (krom kůry) a když je takhle poznamenaná zubem času, nemá ji vůbec smysl sbírat. V této nadmořské výšce si o borovém dřevě jen můžu snít. Naštěstí zde rostou polární jalovce, připomínající spíše zahradní túji, než český pichlavý jalovec. Od Anttiho vím, že toto dřevo je prý na oheň nejlepší. Je tvrdé, vyschlé na kost, velmi výhřevné a vydrží hořet dlouho. Jalovcové dřevo se hodí na přípravu ryb či masa, které dostává speciální aroma. Dobývání tohoto exkluzivního materiálu je však velmi obtížné. Polární jalovec roste v jakýchsi šlahounech, přičemž uschlé šlahouny a větve se musí opatrně odlamovat od živého stromu, aby nedošlo k poškození celé rostliny. Větve v žádném případě neleží volně na zemi. Plazím se od keře k dalšímu a s velkou námahou, s pomocí puukka, odlamuji a odřezávám uschlé části. Jde to pomalu, ale jistě. Už teď cítím, jak krásně suché jalovčí voní. Sem tam, při plazení morénou a lišejníkovými poli na svahu Látnjoaivvi narazím na kvalitní suchou břízu. Asi po hodině plahočení jsem spokojen s kvantitou i kvalitou dřeva, stahuji k ohništi velkou otep kvalitního dříví. Hodlám totiž udržovat oheň dlouho do noci, protože tohle prostředí je jako stvořené pro rosomáky. A tady bych se pomoci rozhodně nedovolal. Větší pustinu jsem v životě nezažil.
Padá na mě najednou zvláštní úzkost, snad trošku i strach z toho okolí tady. Protože je tu ale krásně, ne jako o nějakých pět kiláků níž při Šedomyším potoce, přičítám to únavě a zemdlení těla, které se přeneslo na ducha. Tudíž se kácím do polštářů tuhých tundrových travin, zažloutlých jak v listopadu, pod hlavu si dávám velký bílý kámen a dobrých třicet minut se ani nepohnu, relaxuji.
Vrcholně to pomáhá. Po půlhodině nečinnosti jsem zase dobrej, i ty divný stavy zmizely, naopak, moc se mi tu líbí. Stavím stan a poté se svlékám a odvážně se ešusem celý polévám ledovou vodou z Řeky Osamění. Je to záhul, ta voda má pár stupňů, ale účinky „lázně" jsou perfektní, nastupuje do mě mocná vlna euforie. Zapaluju oheň a březová kůra vzplane jako fagule. Jalovcové dříví chytá mocným, jasným plamenem. Kouř skoro není vidět, jen cítit. Nádherná aromatická terapie.
Vařím těstoviny, lokám si pálený a balím voňavou. Dlouho píšu kroniku, což prokládám pozorováním barev tundry, pomalu temnící, poté co se slunce schovalo za nekonečné návrší Látnjoaivvi. Poslouchám ticho, rušené jen praskáním jalovcových větví a jemným bubláním říčky. Krásně je tu, krásně a smutno. Je to bohovej pocit vědět, že tábořím na místě, kde přede mnou asi ještě nikdo v dohledné minulosti netábořil. Zbudoval jsem vlastní ohniště, učinil první civilizační krok v této pustině. Mhm, je to ale vůbec dobře?
Ále, neřeš to, říkám si s únavou přivřenými víčky, od nakupení balvanů na ohniště k buldozerům budujícím hypermarket či atomovou elektrárnou je dlouhá cesta. V těhle končinách možná spíš nekonečná cesta. Tady civilizace nikdy nebude.
Není energie na žádné verše. Jen sedím u ohně, přihazuju větve a vnímám samotu. Kolem půlnoci je vše spáleno, nebe je ledově modré, stíny stometrové, nahoře na svahu východním, kam dopadá půlnoční slunce. Čekám až oheň dodoutná, lezu do stanu. Padá na mě zase silnej stesk, tohle místo je zvláštní. V kopcích škrundaj sobi, ani nechci domýšlet, co za stvoření rozechvívá větve zakrslých bříz hned za stanem. Bojím se vlků a rosomáků. Občas se ozve zakvíknutí tundrových kurů, naléhavé a pronikavé. Jen kukaččino kukání, to jediné tady připomíná domov.

<<< x >>>