5. VAELLUSDEN - ÚTERÝ 24. 6. 2003

Přejezd Finskem, chladnou nocí, tudum tudum po kolejích mi přináší krásný, archetypální sen. Určitě sami bohové Saamietnanu, v čele s krásnou Maddarakkou, bohyní lásky, mi jej poslali jako znamení, jako poselství síly, kterou budu potřebovat. V tom snu miluju jednu dívku. Je hezká, hodná, pochází ale z úplně jiný rodiny než já a moje rodina je zase úplně jiná než ta skutečná. Jsme v jakýsi minulý době, v neexistující společnosti. Ona je Lotyška, Kajma se jmenuje. Její rod je starej a kdysi byl mocnej. Měl pod sebou jiný rody jinejch národností, který jim otročili. A pak se kolo votočilo a oni teď otročej mým přátelům. Můj rod je novej a ještě mocnější. Jeho moc je mocí síly, ne tradic. Moje babička je stará intrikánka, která to kdysi rozehrála na všechny strany a ta hra přinesla rance prachů a kotle moci. Denně slyším o prasárnách a brutálnostech, co se dějou venku, divná doba to je. A přikreje se všecko, protože to dělají lidi z mýho rodu, rodu za kterej se stydím, nemám ale sílu udělat s tím nic a to mě bolí, cejtím se trapně a slabošsky. A poznávám Kajmu. Krásná je, jestli jsem to ještě neříkal. Černý vlasy má spletený v ohonu na temeni, oči má modrý a ústa plný, k líbání bohama stvořený, tichá je a mluví málo, protože není moc veselejch témat. Jen občas se vídáme, když se mi podaří uniknout z dohledu mýho rodu, pak někde na ulicích se dotknou naše dlaně, oči se dívaj do sebe, rty se spojej a pak zas útěk pryč. Miluju jí, chci si jí vzít.
Když to doma zahlásím, strhne se dobrej poprask. Ty, ze Skenderova rodu, si chceš vzít otrokyni? Holku s černejma vlasama, jednu z podlidí, který nám notabene vládli, než to stará Skenderová, má babička, vzala do rukou? Na kobereček, panáčku! Můj strejc je brutální zvíře a dává svou sílu a moc najevo každým okamžikem. Skender. Velkej chlap. Silnej, hnusnej, brutální a sebejistej. Směje se mi úkosem, jeho nohsledi, zástupy poskoků nahlas a nepokrytě. ,Díky za tip, sráči´řve Skender, velkej a hnusnej chlap, tu tvojí kočičku si vezmu za osobní služku. A na výběr nemáš!
Jdu domů postranníma uličkama, je ve mně strach, bezmoc, bolest a ještě něco. A co to něco je, to je láska. To je Kajma. To je ztracená iluze, že lidi jsou ještě individuality, svobodný duše. Mezi kterejma láska umí se narodit. Je mi prachbídně. Nejradši bych si voči vyškrábal, už tuhle bídu nevidět a nějak konstruktivně trpět, to nejde, nesmí se to. Ve svým domě, v koutě u zdi, přemejšlím, zda se nemám svýho rodu vzdát, opustit to bohatství a moc, který sice nesnáším, ale mlčky, pokorně a pokrytecky na něm participuju, chodím v barvách svýho rodu po ulici a oni, z druhý strany, se mě bojí. Přejít na druhou stranu, v potupě a opovržení, utírat poblitý stoly, když se Skender a nohsledi veselej.
A přichází ke mně babička, že mi nevěsty našla, jen si vybrat.
A pak se objevuje Riita, kamarádka Kajmy, šedá myška, silná duše. Jde za mnou a povídá mi - ,Myslím, že vůbec nevíš jak dál!´A já jen kývu hlavou jako debil. ,Pojď se mnou ven, něco pro tebe mám, protože ty miluješ Kajmu a vezmeš si jí a celá tahle nesmyslná kastovní společnost, nejdřív my a pak vy u moci, to všechno bude směšný.´ A jdeme ven, dává mi do dlaně březovej list. ,A co tohle je?´ptám se, hloupej, nejistej. ,To víš, my taky měli a máme svou sílu. Tohle je naše skrytá síla a já ti jí dám, nezištně, abys udělal, co musíš.´
A jde pryč a já mačkám ten lísteček v ruce a cítím najednou v sobě sílu a odvahu všecko změnit. Ta síla je darovaná, temná a nezištná. A já jsem někdo jinej.
Vracím se k domu, kde bydlí Skender, hnusnej velkej chlap. Před barákem se chlastá. Vidím svou babičku, v prstech sklenku a jen málo pálený v ní, vždy střízlivá, nad věcí, vždy u všeho, kde se něco děje. Skender, dvoumetrovej chlap, tmavej, rudej, z kníry ulepenými potem a kořalou, huláká na svý nohsledy a všichni se mi zase smějou, jen babička mi pohledem naznačuje, abych se ztratil. A já to neudělám. Jdu ke Skenderovi a dívám se mu do očí a vím, že ho musím zabít, že je v něm zlo. Nevím jak, protože je silnej a zběhlej ve rvačkách a vraždách a já slabej, zamilovanej a pacifisticky založenej.
Jdu ke Skenderovi a říkám mu : ,Skendere, zahoď tu flašku a poslouchej mě, ty zrůdo, skonči tuhle párty a začni bejt zas člověk, nebuď už svině!´
Hahahaa! Burácí smích z rozvrzanejch stolů, chechechee, chlámaj se mi i sklenice, sudy, stoly a zdi. Jen stromy mlčí a já mačkám v ruce březovej list, vím, že by mě rozbil na kaši, ale neví, že já mám v sobě nezištnou sílu od Riity. A najednou je z listu zbraň, bouchačka, pistole, kvér. Vytahuju jí, otáčím se. ,Skendere!´ Otočil se na mě a vyšla rána. Zastřelil jsem ho.
V tu chvíli ale mizím ze scény a Skender jsem já sám. Úpím v křeči z nečekané bolesti, nevěřícně držím černýma, silnýma prstama ránu na prsou a stejně z ní teče krev a bolest se šíří tělem a já-Skender padám na zem. Žeru hlínu, špinavou zem udupanou a mezi zuby mám jehly, použitý buchny fetek. A umírá Skender a já vím, že chcíplo zlo a že bylo ve mně, že jsem zabil v sobě zlo, zabil jsem Skendera a když umřel tak já byl zas já a viděl na zemi toho vobrovskýho chlapa, střikny mezi zubama a louže krve vokolo.
A sakra, říkám si, vždyť já jsem zabil, vždyť je to vražda! Ale nebyla to žádná vražda. Skenderovi nohsledi oslavujou jeho smrt, plácaji mě všichni po ramenou a babička mi povídá - ,překvapil´s mě, dobře´s udělal!´
Ale mě to nezajímá, vím, že jediná věc je správná a dobrá a tak jdu v klidu pryč. Riita tam opodál čeká a říká mi – tak jsi to udělal. A jdeme ulicema nahoru, furt vejš a tam Kajma čeká a už nám nic nestojí v cestě.
A nebylo už žádný otroctví, jen smíření místo něj přišlo, mí mocní příbuzní ho poznali. A babička nám zařídila svatbu a tak nádherný to bylo…

Probouzím se v Oulu a jsem naprosto nastřelenej, pokoplej a nastartovanej z toho snu. Takovejch snů chodí málo. Jak říkám, sny jsou dveře do rozšířenýho vnímání, zřídkakdy napovídaj, a jen málokdy z nich přijde poznání. Takový sny choděj často na cestách severních.
Mám úplně vynikající náladu. Vše mi přijde úsměvné, i skoro dopitá flaška pálenky, kterou jsem v noci měl, jako ten největší kalič, skoro pod hlavou…  Je mi jasný, že ten sen přišel v pravej čas. Čistě materialisticky je skvělé, že před osamoceným trekkem do divočiny, před vynucenou-dobrovolnou samotou přišel a dal sílu si to užít a přežít to. Do startu jdu se zpěvem na rtech…
Sen má pro mě i filosofický rozměr, a to nehodlám rozebírat co které symboly znamenaly. Jde o osobní pocity z něj. Ten sen určitě nebyl náhodný, když přišel za mnou cestou Finskem, do Laponska. A já díky němu už vím, že ve mně je zlo. Zlo, které bylo a je příčinou mých chyb. Vím o něm, ale nechci si připustit, že je mojí součástí, stejně jako jsem v tom snu netušil, že když Skendera zastřelím, budu to já, kdo bude žrát hlínu. Musím zabít to zlo. Jde to. Potřebuju k tomu sílu. A vím z toho snu už taky, že ta síla nepřijde z lásky, od milované osoby, ten březovej list mi přece nedala Kajma, ale Riita, která ho vyhrabala z truhel dávný zašlý moci bůhvíkoho. A tak já nebudu hledat tu sílu v lásce, ale v jinejch věcech, který ji uměj dát. V přírodě, v přátelství, v souladu se světem okolo. A potom třeba přijde láska, jednou. Nová žena, kterou už teď, ve vizi Kajmy, miluju. Žena, která bude živá, silná a samostatná, chápající mou živost, sílu a individualitu. V samotě do smrti je možná taky řešení, kdybych to zlo nezvlád zabít. Ale jestli jo, tak proč bejt sám? Tohle zlo je v každym z lidí a jen někdo ho zavraždí, někdo to umí a někdo ne. Potkám tu, která to umí, konečně. Láska, to je přece to, co nás žene dopředu, každýho jednotlivýho človíčka z nás. To nejsou hloupý chiméry ze sna. Láska je krásná, je v ní síla, jako ve víře, jako v přírodě. Láska je férovej obchod, něco za něco. Ať žije život! ječím si sám do sebe teď a tady, v sedm třicet, před Rovaniemi. V žaludku mi šplouchá dobrá ranní skandinávička a já jdu pořešit prachy, z tajný kapsy vytasit padesátiéčko, za který pofrčím do srdce lapské země. Vstříc dalším dobrodružstvím. Života bído, přec tě mám rád…

V Rovaniemi jsme na čas a já jen ujdu pár metrů na plac, odkud odjíždí autobus do Ivalo. Téma v hlavě je pro tuto chvíli jediné – medvědi. Už ve vlaku mi začalo docházet, že letošní léto se nese poněkud v bručivém duchu. Z novin, které ležely ve vlaku, jsem vyčetl, že v jakémsi malinkém městečku při Oulu si to medvěd namířil přímo na náměstí. Nikým neatakován, procházel se mezi obchody a zaparkovanými auty tak dlouho, dokud mu v jeho chlupaté, huňatou srstí porostlé palici nedošlo, že není v lese a nezdrhnul… Juho zase povídal, že nedávno srazil vlak v samotném Järvenpää, což je slabejch 30 kilometrů od Helsinek, medvěda, který se neopatrně procházel po kolejích. A teď, na nástupišti, pozoruji tři starší ženy, též čekající na autobus, jak glosují moje vybavení, resp. plechový pozlacený zvoneček, který se houpá na tráku batohu a cinká při mém každém kroku: „Tady ten kluk jede určitě do tundry. No ještě že má s sebou karhunkello, medvědí zvoneček, protože letos je prej všude medvědů…" Povytáhnu udiveně obočí, ale pak se usměju a mávnu si jen tak rukou – šak jó, vim vo co běží, medvědi mě nesežerou, když si budu zvonit do kroku  - a jsem jedině rád, že jsem tu bez Borovice, protože ta se medvědů bála tak silně, že by to na místě otočila a jela domů.

V autobuse, odbaven příjemným a úslužným šoférem, vládne klídek a já jen trochu nervně přemítám, zda mám v báglu inter-railku, nezkontroloval jsem si to. Brzy míjíme moje první letošní soby. Stále silně pod vlivem snu beru do ruky pero a kroniku a píšu:
Skender: Zabil jsem chlapa, hnusnýho, velkýho, nevim proč, tušil jsem, že je v něm zlo/někdy je potřeba spáchat něco divnýho/ jindy jsem křehkej zas jak český sklo/pro lásku zabil jsem, hnusnýho, velkýho/pro lásku zabil jsem hnusnýho, velkýho/pro pocit cítit na tváři tvůj vlas/proto abys měla mě u sebe čistýho/zabil jsem zlo a udělám to zas/zabil jsem Skendera, velkýho, hnusnýho./ Zabil jsem Skendera, velkýho, hnusnýho, když na zem spad nikdo necítil žal/krev zlýho nikdy však neteče z cizího/na zem to spad jsem já, hlínu jsem žral/někdo mi sílu dal, zabít ho, hnusnýho/ Někdo mi sílu dal, zabít ho, hnusnýho/ někdo kdo jako já měl tě tak rád / zbaven jsem hnusnýho, Skendera velkýho/chvíli tu budu si pamatovat / že zabil jsem v sobě zlo a byl to krásnej sen./Zabil jsem v sobě zlo a byl to jenom sen/cítil tvý objetí, všechno ti dal/čistej byl jako sklo, čistej byl příští den/zabil jsem Skendera, tebe si vzal/ Zabil jsem chlapa, hnusnýho, velkýho.

Deset dopoledne, Sodankylä, něco mezi vesnicí a městem, pravidelná zastávka polárního expressbusu do Ivalo. Desetiminutovou pauzu využívám na protažení údů, většina ospalých a mlčenlivých pasažérů zůstává uvnitř, v nečinnosti. Je polojasno, teplo, ve vzduchu ani komáří křídlo. Chci žít sociálně až do Inari, neutrácet za pochutiny, ale musím na záchod a autobusová společnost Matkahuolto je taková potvora, že za záchůdek chce celé jedno euro, co musíš hodit do dveřního automatu, aby tě pustil k míse. (Silné povahy by se mohly vymočit do umyvadla za prvními dveřmi, jež jsou otevřené, ale takovej tvrďák zase nejsem) S pocitem převahy patřím na živící se cestující v kahvile, jejíž ceny od loňska zůstaly na stejné úrovni – bohužel i tak dosti vysoké. Sám lovím v kapse zašitou kostku cukru a to je moje svačinka. A jede se dál. Frekvence sobů při cestě neustále narůstá. Největší koncentrace těchto zvířat je při odbočce na Kiilopää, do toho středobodu předešlých výprav. (Poblíž je totiž Kakslautanen, větší sobí farma). V lese se válí celá stáda, dosti sobů je dokonce bílých, takových, co ti saamijští bohové dají jako věno, když obstojíš ve zkoušce o získání ruky té nejéteričtější víly hory či potoka, kde se hodláš usadit domovem… Jeden sobík si to dost dlouho klusá přímo před autobusem, což mě silně dojímá, kombinace těchto něžných zvířat s intenzivními vzpomínkami na minulost, co jsem v tomto kraji zažil, to by nechalo v klidu snad jen výše načrtnutého neotesance, čurajícího v Sodankylä do lavóru.
Odpudivá Saariselkä mě navrací zpátky na zem, naštěstí ne nadlouho. Je tu konečná, dvoutisícové Ivalo, vesnice na řece Ivalojoki, již kousek kousíček od bájného Inarijärvi. Mám nějaký čas na přestup a tak vyslyším konečně zoufalé volání svého svraštělého žaludku a dopřávám mu skývu bílého dujukatového a kolečko uheráku.

Pozoruju cestující, místní i turisty a bavím se tím, jak jim už docela rozumím a vyhlížím si, zda tu jsou nějací zahraniční, pro pocit pofidérní převahy nad nimi, z důvodu mých jazykových znalostí. Ale nikdo nikde a to mám za to, že se chci vytahovat a cítit se že čurám vejš než jiný. Přijíždí inarskej autobus, resp. spoj Ivalo-Utsjoki a v něm za volantem – starej dobrej známej z loňska, mladík s neochvějně pevnou rukou, která vždy mrskne poštu a noviny bez hnutí ze sedla – pardon, sedadla – přímo do chaloupeček na muří noze, budníčků za krajnicí – prostě můj hrdina VRHAČ! Mám z tohoto detailu dětinskou radost, že tenhle chlapík přežil ve zdraví celou dlouhou zimu, šéfici s ním byli maximálně spokojení a on tak se svým korábem může dál brázdit nekonečné asfaltové stezky kraje saamijského… Jsme přeci staří známí a tak to na něj zkouším, zda si můžu koupit lístek rovnou až do Njurgulahti, východiska do parku Lemmenjoki, kam zajíždí bus či školní taxík z Inari.
„No jasně, že to jde!" dí mi věčně dobře naložený Vrhač. „Sedm euro!" Cože? Říkám si v duchu, že by sleva za starou známost z loňska? Vždyť jen z Ivalo do Inari to stojí kolem šesti éček a odtud do Njurgulahti je to snad ještě o nějakej ten kilometr dál! Počítal jsem, že jedna deslší distance bude levnější než součet dvou krátkých, ale takováhle cenička, to si dám líbit…
A nejsem sám. Za mnou sedí tři starší paní, Finky, k mému obecnému překvapení vybaveny na trekk do divočiny – ve Finsku je opravdu běžné provozovat „outdoor" i hluboko po padesátce. Tyto dámy jsou rovněž velmi překvapeny cenou lístku do Njurgulahti: „Sedm euro? Ale to je strašně levné!"
Vrhač vtipkuje: „Ale dámy, pokud vám přijde lístek za sedm euro příliš levný, můžete samozřejmě zaplatit sedmnáct euro! Není problém!"
Jedu zas kouzelnou cestou kolem jezera Inari a jeho satelitů, zírám fascinovaně do lesa a představuji si, jak obtížné se bude prodírat mimo stezky kamenitou a bažinatou pustou krajinou. U Medvědího jezera, kde je odbočka na vyhlídku a restaurace, vlají v ostrém větru prapory, mezi nimiž s uspokojením nacházím i českou vlajku. Dámy za mnou nezavřou pusu, rozebírají ceny, počasí, komáry a terén. Cizí hovory se neposlouchaj, ale přesto slyším pozitivní informace – letos opět nevzlétlo moc komárů, opět se opakovalo suché jaro, které přišlo po mrazivé zimě.
Ve čtvrt na dvě vystupujeme na milovaném Inari. Sluníčko zase pěkně svítí a je celkem vedro. To provokuje Vrhače k dalšímu vydařenému vtípku (alespoň ve finštině to zní výborně): „Vedro? No to jo. Tak nevím, jestli jsem vás hodil do Inari nebo do Íránu!" (Ve finštině do Inari zní Inariin, do Íránu zas Iraniin).Hehe. Taky si nejsem jistej. Hlavně ať si je jistej ten šašek Bush, nerad bych uhejbal před bombama a řízenejma střelama.
Vládne tu zase taková ta provinční atmosféra, na návsi se rojí nějací turisté, čekající na autobusy do různých směrů, místního skoro nevidět. Beru útokem místní supermarket K+K, kde dělám váhově marnotratný, tříkilový nákup klíčových potravin – kilo sucharů, půl kila margarínu, klobásky, půl kila sýra, velkou čokoládu mé oblíbené značky Fazer. Bágl je narvaný, i s vodou váží nějakých pětadvacet kilo. Naštěstí cítím takovou chuť valit přírodou, že mi tohle hlavu nedělá. Jdu do suvenýrů, ale zde zkušeně kupuji jen silný repelent a razím do putyky si dát oběd. Gábl v podobě kuřecích nuggetů s hranolky, pivko, píšu pohledy. Volám mámě, oznamuju, že tak na týden, možná i víc, podle situace, zmizím v pralese a tundrách Lemmenjoki. Alma, myšička moje, mě prej pořád strašně hledá… Moje „drsné" vzezření (samotář s obrovským báglem a „kamennou držkou", staženou očekáváním a nervozitou do nehybné masky) upoutává několik Finů – a to je co říct – místní vandráky hned tak něco nerozhází. Odpovídáním na zvědavé dotazy si vlastně ujednocuju plány, kam vyrazit. Hmm, plány jsou jedna věc a realita je druhá. V každém případě chci opustit základní značený okruh a dosáhnout majestátního Maarestatského pohoří, v čele s mysteriózním vrchem Látnjoaivvi. Přejít jej, nalézt od civilizace naprosto odloučenou tupu Vaskojoki, odkud je již jen 10 kiláků ke kultovní Paskajoki, Řece hoven. Další plány jsou z říše chimér – přes bažiny by se dalo překrosnout až na norskou hranici a odtud v podstatě po hranici do sámské osady Nunnanen, západně od národního parku. Nojo, ale takový přechod by měřil přes 200 kilometrů a úplně sám, bez cest i stezek, uprostřed bezedných a nekonečných bažin – no spíš se tak sarkasticky usmívám tomuto nápadu… uvidíme, nejsem onen guru outdoorový, Radovan Kunc, a vím, že nevšedních prožitků lze dosáhnout v klidu lesa, obzvláště v mém osamoceném postavení, prakticky kdekoliv.
Na plácek za poštou přijíždí tmavomodrý školní taxibus pro 8 lidí, s výrazným nápisem LEMMENJOKI. S obavami sleduji osobu ženského pohlaví za volantem. Pokud nevíte, milí hltači severních střípků, loni na podzim jsme s Pláčou zažili horrorovou jízdu s jistou osobou, na první pohled ženou-učitelkou ze ZŠ Mennešjávri, ze které se ovšem vyklubal krvelačný upír, sající krev bledničkovitých školáčků! Díky nekonečné moudrosti přírody jsme ji ovšem pomocí kouzelného sedmiramenného sobího parohu, kterým jsme ji nabrali, proměnili v prach a uvolnili její černou duši do Kruhu přírody… V první chvíli ve mně zatrnulo, že ona démonka nás nějak přečůrala a opět se reinkarnovala! Naštěstí, při podrobnějším pohledu zjišťuji, že nynější řidička je někdo jiný, že jde o mnohem sympatičtější a komunikativnější osůbku. Ještě že tak!
Obrací se na mě ony tři babči a anglicky se ptají odkud jsem a kam mám namířeno. Zachovávám stavovskou hrdost a co nejbrilantnější finštinou odpovídám: „Mluvím trochu finsky, takže pokud se mluví pomalu, bylo by příjemnější konverzovat po finsku!" Babči se rozesmějí a nešetří slovy obdivu. Stručně se charakterizuji a usedám na zadní sedadlo taxibusu. Vedle mě na zadní sedadlo dosedá ještě jeden pasažér. Je to typickej Fin – tzv. „jankovičář" – čili málomluvný tichý patron. Babči zatahují řidičku do rozšafné konverzace, my muži vzadu mlčíme. Řeč se točí kolem přírody, prý ještě přednedávnem ležel na severních svazích ve stínu lesa sníh. Docela rozumím, o čem se mluví, pokud se řeč nestáčí na druhy stromů, rostlin a ptáků, tak dobrej ještě nejsem. Babči stále nechápou lacinou cenu lístku, na což řidička odpovídá, že i za sedm euro devadesát kilometrů je na její vkus drahota. Dřív prý byly služby a doprava podstatně levnější, ale teď, v EU, se všechno mnohonásobně zdražilo… Vybavení, batohy, základní značený okruh Lemmenjoki. Toto jsou vše témata, které hovorné Finky propírají. Muž-Jankovičář zachovává ledové mlčení, dokud ženy neprohodí jméno Lisma, což je název sámské lesní siidy, osady utopené v centrální, močálovité partii národního parku. Lisma leží 100 kilometrů jihozápadně od Inari, přes léto tam neexistuje veřejná doprava, jen ve školním roce kvůli školáčkům. Muž-Jankovičář jde v tu chvíli s barvou ven a je to barva dost zajímavá: „Říkáte, že do Lismy nic nejede? Aha. Hm."
Babči se hned zajímají: „Proč? Slyšely jsme, že občas jede do Lismy poštovní auto, se kterým se dá svézt… Proč tam potřebujete?"
Odpověď Jankovičáře je očekávaná : „Hm, to je jedno."
Babči se ale nevzdávají: „Paní řidičko, jak to s tou Lismou je?" Paní šofér odpovídá:
„No, máte v podstatě pravdu. Dvakrát týdně jede do Lismy poštovní auto a fakt  není problém se s ním svézt, je to dokonce zdarma. Ale dneska nic nejede, až zítra odpoledne."
Jankovičář se poněkud zklamaně zatváří a mlčí. Babči se však rozhodly přijít „záhadě" na kloub: „Můžete nám prosím říct, o co kráčí? Jestli máte nějaký problém, můžeme spolu něco vymyslet!"
Muž konečně promluví: „Problém? Ani ne. Jen že mi v Lismě skejslo auto se stanem a vůbec vším…"
„Jakto?" diví se babči.
Dlouhé mlčení. Pak se muž pousměje a praví:
„Sjížděl jsem z Lismy kánoí řeku na Inari. Teď bych se potřeboval dostat k tomu autu."
„A co chcete dělat? Vždyť od Menešjávri je to do Lismy aspoň 60 kilometrů po silnici!"
Muž krčí rameny: „Půjdu to, no."
Jedna babča říká: „Třeba vás někdo vezme, místní lidi jsou dost přátelští!"
Jankovičář nereaguje. I já jsem si všiml, že za celou dobu, co jedeme po uzoučké silničce strašlivou divočinou, jsme nepotkali ani jedno kolo, natož celé auto.
Řidička se starostlivě otáčí a povídá: „To víte, já vás tam vzít nemůžu, ale mohla bych zavolat několika kamarádům, je možný, že z nich někdo pojede na Kittilä nebo tak a mohl by vás nabrat!"
Jankovičář mlčí a asi po minutě dí: „No nikam nevolejte. Jestli pojedou, vezmou mě. Jestli ne, půjdu."
Začínám se docela bavit. Rozumím dialogu úplně dokonale a přijde mi to opět úplně finské. Přátelské ženské se snaží za každou cenu vymyslet řešení, záchranu pro onoho mlčenlivého muže v zeleném odění, ale on o to, zdá se, pranic nestojí. Možná se i na osamělý dvoudenní pochod po silnici těší, než se vrátí na jih za rodinou. Už dříve jsem si všiml, že Finky jsou docela ukecané, zatímco jistí chlapíci snad fakt trpí, když musí za den prohodit takové tři, čtyři věty.
Babči se domlouvají a jejich mluvčí, distinguovaná sušinka s vizáží profesorky etiky a filosofie se otáčí na Jankovičáře:
„Ale pokud tomu rozumím, vy nemáte s sebou ani stan a spacák?"
Žádná odpověď, až druhá babča povídá „profesorce" : „No jo, to má přece v Inari, v kánoi…"
Filosofka pokračuje vemlouvavým hlasem: „A do Lismy je to šedesát kilometrů! To za odpoledne neujdete! Slyšel jste, že zítra jede poštovní auto! Co kdybyste s námi jel do Njurgulahti, tam byste mohl přespat buďto u nás ve stanu, nebo je tam levný ubytování v chatce a zejtra tamtudy projíždí ono poštovní auto a vezme vás! Nechcete?"
Zádumčivý muž se chvíli zamýšlí, přijde mi, že přemítá nad „drzostí" nabídky přespat u babek ve stanu mnohem víc, než že by reálně uvažoval o přijetí dalšího návrhu. Po asi dvou minutách totiž zřetelně odpovídá:
„Já nechci žádnou pomoc. Nějak to dopadne. Prosím, paní řidičko, vyhoďte mě na silnici. Dojdu to."
Jsme zrovna totiž u Menešjávri, kde se z této silničky odlupuje ještě užší, hrbolatější a opuštěnější „silnice" k hranicím národního parku.
Ženy se po sobě zoufale podívají a dochází jim, že muže nepřehovoří. Řidička brzdí a chlapík vystupuje. Usměju se na něj a povídám mu: „Hodně štěstí!"
Chlapík, který evidentně oceňuje mou nemluvnost, fakt, že jsem se během celé třičtvrtěhodiny v busíku pranic nezapojil do konverzace na jeho záchranu, se široce usměje a povídá mi: „Asi bude potřeba!"
Fascinovaně zírám na jeho hubenou siluetu v záři slunce, jak nahazuje na záda minibaťůžek a křepkým krokem vyráží na jihozápad, před sebou poctivých šedesát kilometrů pustinou… Ano jsem ve Finsku, zemi neomezených možností a absurdních situací…
„Tys nám rozuměl?" diví se babča-filosofka. Rozhoduju se trošku stylizovat do role mého nejnovějšího hrdiny – osamělého Jankovičáře. Nechám si tedy čas na odpověď, pak lehce krčím rameny a říkám: „Trošku."
Babči stále řeší onen nevšední výjev a já jej uzavírám strohým konstatováním:
„Je polární den. Do rána to ujde." Jsem jejich.
A to už taxibus přiráží na lučinaté prostranství, obestavěné několika ne příliš vzhlednými dřevěnicemi. Nacházíme se na totální konečné všech dopravních tras (resp. oné jediné), v Njurgulahti, samotě při řece Lemmenjoki. Taxibus nás vyhazuje při rekreační chatě, která slouží i jako hospoda a skromné infocentrum, nesoucí jméno Ahkun Tupa. Na „zahrádce" hospody, kterou tvoří několik šutrů a židliček jak ze třídy na základce, popíjí asi dva páry turistů piva. To je vše. Před Ahkun tupou jakási sámská žena okopává záhonek. Trochu by mě to táhlo o pár desítek metrů vpravo, do kavárny při „Lemmenjocké cestovní společnosti", což je nadnesený název pro konkurenční (levnější a příjemnější) kavárnu, spojenou se saunou, půjčovnou loděk a ubytovacím zařízením. Táhlo by, ale babči se mě nechtějí zbavit. Prý jestli nechci pivo. Mají evidentní potřebu se starat o chlapy okolo, zdá se. Chvíli to promýšlím, ale pak nápad zavrhuji. Teď je potřeba na alkohol a jiné plytké zábavní prostředky zapomenout! Protože přede mnou jsou dny v divočině, kdy je potřeba se zcela vyladit na vlnovou délku přírody. Nechci hrotit však odchod, cítím, že se musím duševně na osamělou výpravu do nitra největšího národního parku Evropy pořádně v klidu připravit. Pamatuju ještě loňský rok, jak se mi roztřásla na hranici parku kolena z té divočiny a rozlehlosti. A to jsem nebyl sám, jako jsem teď. A tak jdu do Ahkun tupy pro kávu. Sedím s kafem na šutru a zírám do mapy. No, onen Nunnanen je opravdu nehorázně daleko… Babči jsou zvědavé. Povídám jim, že mířím na Vaskojoki a pak že se uvidí. I jméno Vaskojoki je přivádí do údivu. Je to prý v extrémně odlehlé oblasti. Chata se prý navíc dost těžko hledá, nevede k ní vůbec nic, aspoň to slyšely. To je ale přece něco pro mě! Být ztracen v nekonečné tundře, kolem sebe jen bělokury, soby a rosomáky. Začínám se na pouť dosti těšit. Když opatrně vyslovuji slovo Nunnanen, babky se zděsí:
„Ale to je snad tři sta kilometrů odsud! A ty strašné bažiny! Což o to, Nunnanen je krásná sámská osada, jednou jsem tam byla!" dí nejrozložitější z babiček, velikánská ženská s pleteným čepcem na hlavě.
„Pěšky?" jsem zvědav.
„To ne, autem z Enontekiö. Pěšky se tam snad odsud vůbec nedá dostat. Ty bažiny…"
Normálně by mě takové řeči vyprovokovaly k odhodlání onen mytický Nunnanen pokořit, zde na kraji světa, v těsném doteku s divočinou, naopak získávám k té nekonečnosti před sebou obrovský respekt. Jít na Nunnanen je pravděpodobně veliká pitomost. Usmívám se tedy a pravím, že nemám v úmyslu jít na Nunnanen, že si chci jen užít samoty mimo základní okruh, v divoké zóně. Schovávám mapu (dnes stejně půjdu jen po značeném okruhu, který znám z loňska) a přerovnávám si batoh, aby se co nejlépe nesl.
„Stejně jsi odvážnej, takhle jít sám", míní Filosofka. „Slib nám, že nepůjdeš na Nunnanen."
Po vzoru Jankovičáře se letmo usměju a pokrčím rameny. Přeji babčám příjemný výlet po základním okruhu, kontroluju své stanoviště, zda jsem tu něco nezapomněl a nahazuju bágl na záda. Kavárnu vedle si nechám po návratu na oslavu! Teď už to nemůžu vydržet, už se celý chvěju nedočkavostí, být na cestě, odšpuntovat ten nejopojnější šampus samoty a nekonečné přírody. Mám úplně vynikající náladu. Zvoneček medvěďáček mi cinká do kroku. Hned na konci „vesnice" zažívám krásné seznámení. Vedle cesty se válí totiž pádný březový kmínek, akorát do ruky! Jasně, že nebudu, milé babči, putovat sám, nejsem přece blázen! Tady na mě čeká moje nová společnice, pádná, těžká březová hůl, kamarádka, partnerka, opora i zbraň. Beru si ji na seznámení do ruky, tasím puukko, opracovávám slabší konec do špičky a silnější naopak otesávám, aby seděl v ruce jako ulitej.
„Jsem Riku!" říkám jí. „Doufám, že se ti líbim aspoň trošku. Rád bych si s tebou vyrazil někam do Lemmenjoki, jestli nemáš nic proti!"
„Já jsem byla březovej kmínek u cesty, ale teď jsem už jen tvoje březová hůl, tvoje jediná kamarádka, partnerka, opora i zbraň!" odpovídá hůl. „A taky mě těší. Doufám, že si to spolu užijeme!"
„Taky doufám, sestro!" uzavírám debatu. A spolu pevně spojeni sevřením kůže a kůry vyrážíme zvesela k hranicím národního parku Lemmenjoki. Je 16:45.
S holí se jde výborně, znatelně odlehčuju zádům a nohám, občas si tak poskočím a cítím, jak se bágl srovnává do ideální polohy. Valím si to pěkně zčerstva, na to, jakou nesu tíhu. Ale co, teď to bude už jenom ubejvat, říkám si v klídku, a těším se večer na klobásky na jednom z tábořišť u řeky, které jsou v rámci základního okruhu zbudovány. Počasí se pomalu kazí. Nad spletitými girlandami větví borovic, ověšenýma sobím lišejníkem jak vánoční lamely na stromečku, se občas objeví v průrvě světla olověný mrak, který se odráží čas od času v jezerovité hladině Láskořeky. Na druhé straně eskeru černá jezera, březové houštiny, bažinaté ostrůvky, pod hladinou bytosti nehmotného světa. Ale já se nebojím. Kámoši to jsou, všude kolem mě, přece!!!  Je sucho, komáři lítají v přijatelné intenzitě, jejich protivný bzikot slyším jen, když si dávám pauzu.


Bažinné jezírko
Je to přece jen paráda, takhle si vandrovat divočinkou, zejména když je člověk sám. Už po pár chvílích se začnou s lidskou myslí dít věci. Starosti, ty mizí jako první. Možná se nějak tak drápkem zachycují někde na samém konci vnímání v podobě připomínky – Na něcos myslel, něco tě trápilo, ale budeš o tom přemejšlet až jinde, jindy. V hlavě se uhnízdí najednou jakýsi hřejivý pocit, jako když se napiješ nějaké dobrůtky, co vystoupá do hlavy. Vnímání se ti zostří, co se týče vjemů okolo, rozostří se naopak, co se týká dávání věcí do souvislostí. Vždyť je to fuk, proč co je! Hlavně že to je a že se ti to líbí! Takovou sobeckost si človíček může v téhle situaci dovolit. Myšlenky obecně prochází silnou kvalitativní změnou. Občas se v hlavě zrodí nějaká ta utkvělá, zejména v podobě textu nebo rytmu písničky. Proč ne, když se ti líbí a pomáhá sladit krok. Jiné myšlenky jako kdyby se pomaličku vzdalovaly, jako by sis vytvářel svůj ochranný obal před nimi, který je furt silnější a vytlačuje ty myšlenky dál od tebe. Filtrem prochází jen ty nejdůležitější: Je tu krásně. Je málo komárů. Možná sprchne. Těším se na večeři. Místo myšlenek tě ovládají pocity. Tělo si jede nějakou paralelní jízdu, o kterou se vůbec nemusíš starat.
Celkem se mi těžko chápou lidi, kteří mi občas povídají: ,Hele, já ale nechápu, jak můžeš putovat sám! Já bych těžko rozdejchal/a vandrovat takovou krásnou přírodou, vidět ty scenérie kolem sebe a nemoct se o tom s nikým podělit, s nikým to sdílet!´
No to je zvláštní. Je to ale asi tím, že jsem introvertní člověk a obecně řečeno, „ke štěstí" si často vystačím sám. Nechápu, proč bych měl své zážitky s někým sdílet – jako čas od času vykřiknout na parťáka – „Tady je to super, vidíš tu horu, strom, jezero, šutr atd.?" Když on by měl vidět to samý? A pokud to tak vnímá taky, proč o tom mluvit?          I když jsem dřív vandroval s Borovicí, nebo loni tady s PPP, mluvilo se během cesty málo a když, říkali jsme si různé historky, příběhy a tak. Naopak, zjišťuju, že by mě dost rušilo tohle sdílení a podílení se. Slova v tuhle chvíli jsou zbytečná a dokázala by zkazit tu navozenou lehkost. Zážitky by byly sotva poloviční, pokud vůbec jde o zážitky, mám pocit, že ani ne, že vandruju Laponskem jen a jen pro navození onoho stavu mysli, ve kterém bych se mohl stát noidem, šamanem, vidět věci nezjevené, cítit věci netušené.
Něco si jistě člověk vyfotí, nějak bizarně pokroucenou větev, výstředně dopadající světlo, nevšedně tvarovaný břeh. Jasně, beru. Ale stejně to dělám pro sebe, protože vím o své nedokonalosti, o potřebě si tenhle stav vyvolávat i doma, a pak fotečky pomáhají. Je mi jasný, že po návratu (bude-li nějaký?) se sejdu s kamarády, ale konverzace se odbyde v intencích: „Jak tam bylo?" – „Super." „Nebál ses zvířat?" „Občas, ale nic se nestalo." „Hele, co ta samota, není to na bednu?" „Ani ne, spíš to je terapie do pohody." „Ukaž ňáký fotky…hm, dobrý…máš nějakou hustou příhodu?" „… jestli myslíš nějaký jako dobrodružství, tak vlastně… ani né…" Nebudu přece nikomu vykládat o odlescích černého nebe v modré říční hladině, o propletencích březových kmínků, o bytostech sáivo světa, které tuším všude kolem sebe. Další otázky již většinou nejsou. „Bohemka hraje tužku. Slečna X se rozešla s mladým mužem Y." Témata zevšední během pár minut a tebe to nesmí mrzet. Nejels nikam, aby ses pak moh ohledně toho vytahovat. Jel sis léčit zraněnou duši a vsakovat souznění s přírodou. To nikoho nezajímá, jen mě… Sobeckej chlap, říkala Borovice, Velký dítě, říkala Olše. Nojo holky. Nikdo nejsme dokonalej.

Potkávám jen tři turisty s malými baťůžky, jednodenňáky, co si vyšli z Njurgulahti na Joenkielinen, první holé tunturi na cestě z civilizace (pokud se dá Njurgulahti považovat za civilizované místo, asi jo, jsou tam dvě hospody). Pozdrav zazní, lidi zmizí za zády. Trekkař veškerý žádný. Zdá se, že tu bude letos dost pusto, proti loňsku, době barevné rusky. Konec června a začátek července je totiž tady Komářím peklem. Četl jsem nějaké cestopisy, psané v podstatě krví vysátou komáry. Nevím, jestli mám vždycky během putování štěstí, nebo mi počty komárů okolo přijdou mnohem menší než jiným lidem. Občas nějakej, jasně, že v bažinách to bude horší, ale že by mě to nějak prudilo, to ne. Nejhorší to bylo v roce 2000 v Abisku a v Kautu. Ale i to se dalo přežít.
Zpoza hradby lesa vystoupí občas zmíněný Joenkielinen, holá hora, co se tyčí do nějakých 400 metrů nad okolní krajinu. Vidím na severních svazích ještě poslední flíčky letošního sněhu. Dneska se mi nahoru nechce, snad při cestě zpátky.
U tábořiště Sierikniva, na místě, kde rosomáci dávaj dobrou noc, si všímám, že tu udělali novej rozcestník, cedulka „Brod" byla nahrazená nápisem „Lodní přívoz". No proto! O brodu se na Sieriknivě nedalo mluvit, řeka měla všude půl metru až dva a na druhém břehu byly neproniknutelné vrbové houštiny. Letos sem asi natáhli lano s kladkou a pramičkou jako na druhém přechodovém místě, na Härkäkoski. Služby v parku se dosti vylepšují, znamená to možná nárůst turistů na základním okruhu, ale ten to unese, vždyť loni na Sieriknivě jsem viděl v písčitém břehu rosomáčí stopy a tenhle rousnej samotář, ten by se nikam mezi davy nehrnul…
Já se rozhoduju ujít ještě nějaké tři-čtyři kilometry, na další tábořiště Härkäjärvi, Volské jezero. Je to mně sympatické místo, kde jsme se loni seznámili s finskými rybáři a po kooperaci se strážcem rybí říše, Suurikalou, jsme na hlavu porazili zpupného boha Ilmanlihaa, tzv. Bezmasáka, kterému se v jeho brokolicové hlavě zrodila myšlenka umořit nás vegetariánstvím. Houby! PPP ulovil pstruha a Finové nás navíc obdarovali sobím masem v konzervě.
Už nepotkávám vůbec nikoho. Balvanitá, kořenitá stezička se vine pralesem. Začínaj mě trošku bolet ramena, když se přede mnou objevuje rozcestník, jsem na místě. Zbývá sejít ze stezky dolů na tábořiště, na břeh Lemmenjoki.
Není tu k mé nevýslovné radosti ani noha. Začíná drobně pršet, ale není to nic, co by ohrozilo rozdělání ohně. Schválně jsem se všude díval, v Inari, v Njurgulahti, tady na stezce, jestli někde není napsáno, že trvá požární nebezpečí. Nic jsem neobjevil. Takže jo. Z nebe kape úsporně, rozhodně to není na pláštěnku, ani na nějaké překotné ukrývání věcí. Choděj tu takový přeháňky pětiminutový, nic víc z toho asi nebude.
S blažeností Buddhy si obhlížím své dnešní království. Parádička, že tu nikdo není. Za tejden se mi bude asi pěkně stejskat po lidech, pokud to takhle půjde dál, ale dneska je to dar od sámských božstev. Tábořiště na základním okruhu jsou naprosto vychytaná, jsou tu rovná místa na stan, ohniště, lavičky, stoleček, krytej dřevník a jako vrchol suchej záchůdek.
Nejprve si stavím stan a přemísťuju do něj věci, co už dnes nebudu potřebovat. Připravuju dříví na celej večer a rozdělávám oheň. Mmmm… Všímám si, že na větvi visí železné opékadlo na ryby, že by jej loni bratři v Rybě, oni Finové, tu nechali pro trosečníky, co naloví ryby a ztratili alobal? Nebo jej snad taky využili jako erár? Prut mám, ale dnes rybařit nebudu, mám klobásky a navíc si moc nevěřím, že bych něco chytil. A s takovým pocitem by člověk na ryby vůbec neměl chodit…
Peču si dvě voňavé uzeninky, máčím je v ostré turkuské hořčici. Vrchol blaženosti nastává po zapití lukulských hodů pálenkou a krátké, leč intenzivní koupačce ve vlnách. Nalézám v tom jistou symboliku, koupat se ve vodách Lemmenjoki – Láskořeky právě na Härkäjärvi – Volském jezeře. Jistá paralela s volem a láskou by se najít dala… Hehe. Musím si vzpomenout na Olši, jak by v této situaci jistě uštěpačně pronesla: „Cos mě, Riki, tahal tak daleko, když to tady vypadá jak u nás na osadě?" Nojo, ale holčičko, zejtra už budu v divočině. A naštěstí bez tebe, jen s Březovou Holí, kamarádkou a společnicí za všechny prachy… Piju druhou kuksu ruskýho, jsem v pohodě a možná se budu modlit, možná básnit.
Modlitba pro Lemmenjoki: Prosím jednou bohy lesa/ aby mě zem dobře nesla/aby nohy nebolely/ abych došel zcela celý. / Prosím dvakrát bohy vody/ abych našel pevný body/ až budu brodit přes aapu/ ať do bahna nezatápu. / Prosím třikrát bohy větru/ ať nemusím chodit v svetru/ ať se v noci uklidní/ když mám „spacák frigidní"./ Prosím šestkrát bohy trávy /ať mě nemoc neotráví/ chci jen dojít, beze slávy/ chci se domů vrátit zdravý./ Prosím stokrát bohy tundry/ ať nepotkám cestou flundry/prosím je jen o málo/ aby denně nechcalo!


Noc na Volském jezeře
Sedím tiše u ohně, dokud nedohoří poslední poleno. Nad jezero-řekou těká jemná mlha, občas se ozve plácnutí ryby, shora zaškrundá sob. Sem tam se ozve kvíkání bělokurů, občas prudké tlesknutí, jak zabíjím komára. Na nebi světlo, jen všechno je pastelový, do růžova. Zapínám se do moskytiéry a jdu spát. Poprvé tohoto roku v tiché majestátnosti saamijské země. Zcela klidný, bezstarostný, po dlouhých týdnech. Usínám.

<<< x >>>