4. VAELLUSDEN - PONDĚLÍ 23. 6. 2003

Na své poměry vstávám dosti pozdě, až v 8:45, přece jen, klidnou noc na měkkém lůžku je třeba vychutnat. Slézám do kuchyně, kde je Hanna, která cosi maluje. Bez zbytečných řečí opět likviduji bordel po včerejší post-dujukatové hostině, zase měním smetiště v příjemnýprostor k žití. Pak, s šálkem ruskýho a kronikou, mířím na prosluněnou zahradu. Plánuju tak v jednu odpoledne vypadnout, lehce se projít po Helsinkách, dopřát si slavnostní kebap – včera byl totiž, jak s úděsem hodnotím, vegetariánský den a víc takových za sebou, to by moje zdraví mohlo odnést! Ve tři mám zase sraz s Juhem na nádraží, poté, co mu skončí práce. Domluvili jsme se tak včera, že bychom zakoupili nějaká ta pivka a Juho by mě vzal v Helsinkách někam, kde to má rád. A v 19:20 mi jede vláček-joulupukáček do Rovaniemi. Ač je mi tady úplně výborně, už se těším do Laponska, trpět v močálech. No jeden vždy není spokojen s tím co má a touží po tom co nemá a pak zase vo krok dál, furt dál, dokolečka a nakonec černe voskovane boty a i moja stara pochopi že dnes nedu do roboty… Nojo. Dost filosofie, ta přivedla i jiný formáty do cvokhauzu. Přichází SMS od mámy (takže zprávy mobil přijímá, ale neodesílá, hmmm), že mě moje černobílá krysička Alma v Praze prej dost zoufale hledá, když běhá po předsíni a přijede k nám do patra výtah, běží ke dveřím, staví se na zadní a čeká, že odemknu… Je mi z toho trochu smutno a říkám si, to je mi ale svět, takovej malej mozeček, malá černá chlupatá a fousatá hlavička a tolik citu. Neboj, bubuško, já se ti vrátím zas!
Asi v půl jedenáctý přichází na zahradu Hanna pokecat. Má půl hodiny času, než vytachtí do práce na odpolední. Dělá v agentuře, která zprostředkovává studijní pobyty ve Finsku pro cizince. No škoda, že už nejsem dávno študák. Podmínky, podle toho, co Hanna povídá, jsou totiž úžasné. Stáž na škole, kde vyučujou obor jako děláš, může trvat půl roku až rok. Finové ti platěj školný, kolej, skripta a navíc dostáváš nehorázně euro jako kapesný, snad tisíc éček na měsíc. No tomu říkám sociální stát! Že bych se v Praze na starý kolena zapsal na univerzitní studium? Já jí zase povídám, co je to streetwork, co konkrétně dělám já. Po Hanniném odchodu do práce jdu do kuchyně. Čtu si noviny, zajímavá je pro mě nejvíc rubrika o počasí, zatímco tady dole je docela chladno, na severu, v Laponsku, máš tam +17 stupňů a jasno, blbý je, že tam už dost dlouho nepršelo a Správa národních parků Metsähallitus vyhlásila snad ve všech krajích Saamieatnanu požární nebezpečí, to znamená, že se v lese nesmí rozdělávat ohně. To by mi dost štvalo, vždyť snad neexistuje větší romantika, než znavenej po celodenním pochodu večer zírat do ohníčku a nechávat do sebe naplouvat ve vysokých vlnách amplitudy přírodní extáze, žádnej fet, jen soulad s přírodou, má dáti-dal, účty srovnaný. Tak snad nahoře trochu zaprší.
Kolem poledne se objevuje dole Elina. Kecáme a já svůj pobyt pomalu směřuju k loučení. Jsem bohatě obdarován. Dostávám dle vlastního výběru celý chleba z dujukaty, navíc i pár placek finské speciality – černého žitného chleba s dírou, který se sušívá dlouhé dny na hambálkách.  Takový suchar nic neváží, pak se může namočit ve vodě, mléce či bílé kávě a je to taková kalorická bomba. A co je úplně nejlepší, Elina mi věnuje zbytek flašky pálenky, kde jsou ještě dvě poctivý deci ohnivý vody.
Probíhá loučení, objetí a Elina zdůrazňuje, že jsem v Espoo kdykoli v budoucnosti vítán a že nemusím ani dávat dopředu vědět, že přijedu. Prostě kdyby vůbec nikdo nebyl doma, tak mi ukazuje, kde jsou vždy schovány rezervní klíče, takže mohu klidně dál a jako doma.
S lehkou duší, s pocitem majitele Mléčné dráhy, vyrážím na autobus do Helsinek. Autobus se blíží a já ho stopuju. To je tady taková specialitka, autobusy mají zdaleka vidět svá čísla a budoucí cestující, pokud vidí, že mu jede ten jeho, tak na něj musí mávnout, jinak by busík nevšímavě profrčel kolem něj, stanice-nestanice. Je to dáno tím, že tady čeká na zastávkách tak málo lidí, že se tímhle grifem podstatně zrychluje MHD. Cesta je moc příjemná, vlastně poprvé tudyma jedu sám. Uvnitř mě sídlí pocit totální svobody, lehkosti a volnosti a tak se asi trošku hloupě usmívám na celej svět. Po půl hodině jsem vyplivnut v centru Helsinek. Bágl na záda, narovnat ramena a vypnout hruď! Chvíli zevluju u staveniště nového autobusového nádraží. To je docela legrace, staveniště, kypící v hluboké obrovitánské jámě, zapuštěné v zemi, je důkladně obehnáno vysokými zdmi, ale čas od času je v těch zdech okénko, které je přímo určeno na pozorování dělníků… Tak si to užívám. Juho říkal, že až bude hotovo, bude celé nádraží v podzemí a nahoře, nad ním bude směsice lesoparku a obchodních domů. No to jsem celkem zvědavej…snad to jednou tady uvidím.
V Helsinkách jdu naprosto bezmyšlenkovitě městem, kam mě nohy zavedou. Centrum je plné bulvárů a divím se, kolik davů tady je v pracovní den na ulicích, kdyby tu nad těmi ulicemi všude nevlály vlajky EU a budovy byly trošku starší, připadal bych si jako v Praze. No koneckonců, do Unie jdeme taky, zvolili jsme si to, ale přesto si nemyslím, že by se v Praze někdo, notabene osum let po vstupu (Finsko vlezlo do Unie v roce 1995), vzrušoval vyvěšováním stovek modrých hvězdičkovaných vlajek a transparentů. Zjišťuju, že ve městě je bágl na zádech o dost těžší než v přírodě. Aspoň doufám, tedy. Mizím z bulvárů a mířím do celkem příjemné čtvrti na východ od nádraží, která je netypická tím, že je tu dost pahorků a svahů a při zevlu v parčíku se musím opravdu ujišťovat, že nejsem někde ve Střešovicích, ještě že tu každej hovoří finsky. Pak se jdu podívat na přístav, ale je tam děsně lidí a tak to otáčím zas a po Esplanádě valím k nádraží. Čas na kebap. Mám zde z minula vychytlé místečko, přes bulvár proti nádraží, jmenuje se to tu Stadin Kebap. Turecká obsluha, turecká kvalita. Přede mnou je obří hora jídla a výborně vychlazená Lapin Kulta. Mám pocit, že tady točej snad nejlepší pivo ve Finsku, vždy mi tady obrovsky chutná. Jím skoro hodinu, vychutnávám si to. Přežranej k prasknutí se odkulím na nádraží. Cigaretka sotva dokouřená a už je tu Juho.
S veselou mi sděluje, že právě dneska rozvázal svůj pracovní poměr. Shrábnul prej docela dobrý prachy, pohovořil telefonem s mamkou, že se má stavit příští neděli na narozeninový oběd, po kterém jej bude čekat jako dárek fungl novej bágl. A pak – vítej, svobodo, budu na tom jako ty teď, říká mi.
Krátce rozvažujeme, co dál. Juho navrhuje zakoupit pivka, to je jasný v každým případě, a prej že má dva tipy na parčíky, jeden je takovej živej, plnej lidu, typický místo, kde se scházejí kutíci, nebo něco klidnějšího. Volím klidnou variantu. Jdeme do obchodu, co je hned v podzemí nádraží. Juho říká, že je to podle něj nejdražší obchod s potravinami v celém Finsku, ale že pivka tu stojí úplně stejně, jako jinde. Dopřávám si tedy luxusního pocitu, že nakupuju v nejdražším krámě Finska a kdo ví, jestli ne rovnou celé Skandinávie. Půllitr Medvěda však stojí stejná dvě eura jako všude jinde. Že by to byla nějaká láce, to teda ne, ale takhle tu člověk nesmí uvažovat.
Juho je zase klasickej. Vraští nos a povídá: „Hm, tak jedno pivko pro každýho by mělo stačit, myslím…" Já jsem rezolutně proti a povídám: „Jak chceš, ale já beru rozhodně dvě!" Po Juhově tváři přelétne úsměv a netrvá ani pikosekundu, aby mě po svém zase nepraštil do ramene a neřekl: „To je jasný, dvě vezmu, máš dobrej nápad!" (Během cesty do parčíku již Juho začíná litovat, že jsme si nekoupili lahvátory každej tři…)
Parčík se nalézá na východ od železnice, ale je to klidné místečko, žádný „Šervůd". Otevíráme první pivko, pokuřujeme, klábosíme i filosofujeme. Pak začíná pršet a my míříme pod stříšku u fotbalového hřiště. Nějací Finové tam čutají fotbal, když vidím, jak jim to nejde, jak dělají dlouhé kličky a jak se naběhají, mám chuť se přidat a ukázat jim, jak hrajou budoucí mistři Evropy…  Zažíváme celkem komickou scénku. Kolem hřiště jede vůz policie, je to snad poprvé, co vidím finský policajty, jinak na ulicích nejsou vůbec vidět. Juho najednou propadá zmatku: „Policajti! Sakra!"
„Co se děje? Copak děláme něco nepřístojnýho?"
„Jo." Vyráží ze sebe Juho. „Ve Finsku je teď novej zákon, že se nesmí pít alkohol na veřejnosti! Je to sice hovadina, ale fakt je, že porušujem zákon! Pijem pivko na hřišti… Hele, kdyby něco, tak jsem taky Čech! A vo ničem takovým nevíme!"
Naštěstí policajti nevšímavě projíždí kolem. Tak to bývá u všech špatných zákonů v jakékoli zemi. Průměrní, tzv. slušní lidé je nedodržují, propadají občas stresu, že je zavřou, ale moc výkonná na dodržování těchto zákonů dlabe. Otázka je, proč takové zákony vůbec vznikají, občas asi ten nějaký parlamentní výbor musí odevzdat jakoukoli práci.
Aspoň můžu vyzkoušet Juha z češtiny, když se chce vydávat za mého krajana. Juho vraští obličej, že hodně zapomněl. Nakonec se však zamyslí a povídá: „Pamatuju si, jak jsme na Šumavě dělali přírodní slovník!" A česky doplňuje: „Pšíroda, smrk, boravica, mech, liška, šiška…"
Juho posléze navrhuje udělat menší okruh po Helsinkách. Beru, do odjezdu zbývá hodina a půl a v pohybu to líp uteče, tím myslím, že nostalgie z loučení s kamarádem smíšená s těšením a obavami z osamělé výpravy do Laponska nebude tak brutální. Juho povídá jisté zajímavosti z reálií, ukazuje mi, jak přes záliv napravo vede pěkný, kamenný most, který se jmenuje Dlouhý most. Oponuju, že zas tak dlouhý není. Juho s úsměvem dodává, že se mu tak jenom říkalo, protože spojoval dvě čtvrti, z nichž v jedné bydleli dřív boháči, druhá zase byla docela chudá. Takže vlastně cesta z té chudé čtvrti do bohaté byla vlastně velmi dlouhá ( v praxi prý dokonce nechtěli strážci mostu v minulých stoletích do elitní adresy pouštět kdekoho z „chudobince"). Teď je to prý docela naopak, v té „chudé čtvrti" si novodobí zbohatlíci staví své rezidence.
Přecházíme po lávce nad železnicí, je to úchvatný pohled na rozbíhající a sbíhající se koleje pod námi, které po nějakém tom kilometru, dvou, mizí v aule Hlavního nádraží. Kochám se symetrií železné dráhy, zatímco Juhovi někdo volá. Řeč se točí, jak brzo chápu, kolem paření, Juhovi se začínají dychtivě blýskat očička. Když dohovoří, říká mi:
„Ajaj, škoda, že nezůstáváš, dneska bude dost hustej večer! Volal mi snad největší Kutík z Helsinek, co znám. Ten člověk, to je neuvěřitelnej pařič a kouřič… A dnes volal právě mě. Jen co odjedeš, vyrážím! Joj, to bude síla!" dodává s typickou směsicí nadšení a obav ze zítřejší kocoviny.
„Jedeš za ním rovnou, nebo jedeš předtim za Elinou?"
„Rovnou!" rozesměje se Juho. „Tady není potřeba ztrácet čas!"
Stavíme se na cigáru v moderní čtvrti, poblíž domu Finlandia a dalších výtvorů Alvaara Aalta. Zde se nachází i naprosto úchylný parčík. Neupravené travnato-křovinaté plochy jsou posety prazvláštními surrealisticko-cyber skulpturami vpravdě „moderního umění". Něco vypadá jak satelitní družice z drátků, tohle je zase nějakej motejl z pletiva, tohle by mohlo (ale nemuselo) symbolizovat sluneční soustavu…


Divný Helsinki
V souladu s absurdním zjevem místa zažívám zde scénku jak z Kaurismäkiho filmů. Usedáme na lavičku, Juho mě ten den už poněkolikáté žádá o zapalovač slovem „Sytkäri!" V tu k nám přichází chlapík asi padesátiletý, poněkud šufťáckého zevnějšku, ale není to somrák ani alkoholik. Spíš takovej chudej Fin. Pýtá si cigáro, Juho mu dává svoje, co si zrovna zapálil, balí si další a chlapík začíná mluvit. V tu chvíli mě velice mrzí, že nerozumím ještě dobře finsky. Muž je totiž takový ten pouliční filosof, na kterého by se v racionálních Čechách každej díval jako na cvoka, zde je to ale úplně něco jinýho. Juho se pouští do vášnivé debaty (přerušené opět směrem ke mně slovem „sytkäri"). Co chápu, že rozebírají život, jaká je to mrcha , jak je do toho krásnej, tajemnej, nevyzpytatelnej a každá vteřina je století, když si to umíš užít. Já si to teda aspoň užívám, i když moc nerozumím. Dva úplně cizí lidi se potkají v surrealistickém parčíku a rozjedou těžce intelektuálskou debatu na věčné téma život… Já do toho mlčím a nikomu to nepřijde divný. Chlapík je plnej citu a smutku, slzy mu najednou sjížděj po strništi, líbá Juha na tvář (ten se nejdřív cuká, ale pak se nechá) , pak Juhovi zhasíná cigáro, takže „sytkäri" – já odpovídám „täällä on" (tady je) on „kiitos" (díky) a zase debata: „Bratře, ale ty chvíle života, kdy…" Musím se té celé situaci smát. Chlapík si mě konečně víc všímá (asi si dosud myslel, že mlčím, protože nesouhlasím). „A ty, proč se směješ, nesměj se mi?" Těžko bych mu uměl vysvětlit, jak je tohle pro mě ryze finská chvíle, že se směju napůl přes slzy, protože něco takovýho zažít u nás nejde, u nás by ten chlap byl za cvoka a kdo by se s ním bavil, tak taky. Tohle je extrakt severovýchodní výspy Evropy. Říkám jen, že nejsem Fin. Juho to nějak doplňuje. Chlapík ke mně pokleká, zase pláče, líbá i mě do strniště a říká, že jsme jeho bratři. Pak najednou zeseriózní, rozloučí se, uchopí vodítko se svým psem a jde pryč. Opilej teda rozhodně nebyl…
Snažím se Juhovi vysvětlit, co tahle chvilka pro mě pocitově znamená. Že to je taková tragická, komická, mystická i nostalgická vložka těsně před mým odjezdem na ještě severnější Sever. Juho se usmívá: „Velmi výstřední chvíle, to je pravda. Škoda, že ti nejsem jednoduše schopnej vysvětlit, o čem jsme se bavili, prostě o životě, ale byla v tom veliká síla, v tom chlapovi."
„Neva, že nerozumim, v podstatě rozumim všechno. Tohle je Finsko. Ten chlap, to byl šaman, runopěvec. "
„To jo. Zapalovač, prosimtě…"
Dorážíme na nádraží v atmosféře sílící nostalgie. Dlouhatánský vlak do zapolárního Kemijärvi už stojí nedočkavě na nástupišti. Neprotahujeme loučení. Pevně se objímáme a já říkám, že nevím, jestli se ještě uvidíme, netuším, jak a kdy se budu vracet domů. Juho na mě ještě mává, když lezu do vlaku: „A zkus si vyjasnit svý myšlenky!"
„Pracuju na tom, bratře!" volám za ním ze stupátka vlaku. Jo, Juho mě chápe. A je to velkej kamarád navždy, i když se uvidíme jednou za pár let…
Je mi dost hustě. Tahle loučení jsou dosti „rankka", jak říkají helsiňáci. Prostě vostrý, hustý. Dva dny s perfektním kamarádem Juhem, s jeho partičkou, sám se sebou zas. A teď jen už sám a Sám… Sedím v poloprázdném vlaku, láhev pálenky od Eliny při ruce, proti smutku. Ta pravá samota se právě rozjíždí a bude to už jen hustší a hustší. Stejská se mi po Juhovi, do toho se už děsně těším do Laponska, na Inari…
A přemejšlím o sobě trochu, když se vlak konečně hýbe a já jedu kolem míst, kde jsem před dvěma hodinama seděl a chodil s Juhem. To nejdůležitější poznání ještě nepřišlo, na to mám ještě ranec finskýho času, smířit se se svým životem a vyjasnit si, jak to mám se ženskejma, s Borovicí a Břízou, Olše je zapomenutá, ale taky kvůli něčemu byla. A čtvrtá slečna v řadě, jménem Samota. Která to vyhraje, fakt nevím. Ale za ty čtyři dny na cestě už leccos chápu a tuším, možná si začínám sám sebe víc vážit, začínám se mít rád, takže pohoda. Pálenka, kontrola jízdenek příjemným bodrým průvodčím, cigareta s pankáči ve vyhrazeném prostoru, krátkej pokec. Krajina ubíhá oblačným podvečerem, už je tu Riihimäki, místo mnoha reminiscencí, s Borovicí i Pláčou, takže radši vyrážím do pojízdné ravintoly na pivko.
V Tampere vlak dlouho stojí, ale obávaná invaze cestujících s rezervačkami se nekoná. Natahuju se na celou dvousedačku, občas sáhnu po láhvi s pálenkou. A pomalu se nořím do snů…

<<< x >>>