3. VAELLUSDEN - NEDĚLE 22. 6. 2003

Ráno se probouzím něco po šesté do rozjasněného rána. Za hodinu a fous loď přiráží do Turku. Zvednu rozlámaná záda a kochám se scenériemi souostroví, mezi kterým frčí obrovský parník Viking line. Tohle už je Finsko. Nízké žulové ostrůvky, některé úplně holé, přelévané slanými vlnami, jiné větší, porostlé borovicemi, na některých je dokonce civilizace, dřevěné chaty s modrobílými zástavami. Sním si tak ještě trochu, že mi jeden ostrov patří, tady v tom zálivu s malinkou písčitou plážičkou, kde se blyští a jiskří modrozelená voda, bych se koupal vstříc východu slunce, z téhle skály bych chytal ryby a úplně uprostřed, v hustém boroví, bych měl malinkej srub s kadibudkou. Pět set čtverečních metrů ráje. A žádný auto, silnice a panely, obyvatelé mýho císařství, to by byli přelétaví rackové a alky, možná občas nějaká ta přelétavá finská dívčina, párek vodních myší by vyved na jaře holý děti a byly by to moje děti. A menovalo by se to tu Ahmanmaa, Rosomáčí zem, po panu císaři Rosomákovi I.
Rosomáčí zem mizí v nenávratnu času a já se jdu srovnat do bufetu snídaní. Čajík, dvě vařená vajíčka, houska a hrouda másla. 4 eura, prosím! Záda se uklidňují a pasažéři, bledí po prohýřené noci se pomalu srocují u můstku. Voda kalní, scenérii lesů a ostrovů doplňují jeřáby a nákladní plošiny, přístav Turku. Místo, kde je prej ve Finsku nejšpinavější moře. Asi jo.
Kotvíme a razíme. První krok pěkně pravou nohou, klidně bych i políbil finskou zem, kdyby tu nezevlovalo tolik lidí. Sluníčko svítí a já jsem už na malém nádražíčku, za hodinu a něco mi jede vlak do Helsinek. Tak jo. To by bylo. Jsem ve Finsku a částečně se  mý touhy dotýkají cíle. A co cejtím? Vůni blízkého moře, hořčici, co ukapává nějaké paní z hamburgeru. A jinak… Těžko říct. Turku, to není můj cíl, stále na útěku musím dál. Ale klid, ten se tu rozlívá spolehlivě. Jen myšlenky uvnitř hlavy se nechtějí zkoordinovat. Tady je to místo, ta země, můj magnet, tady žijou čtyři a půl milionu lidí a možná jednou jeden z nich, nějaká tichá světlovlasá Finka, která po večerech barví látky v odvaru z trávy, kůry a šišek a při hrnku kávy maluje polární záři abstraktní i konkrétní, třeba taková éterická bytost se narodila zrovna pro mě. A já jí jednou potkám. A nebo ne. Třeba se něco zlýho stane. Vokradou mě, Juho mě nepozná, v bažinách mi sežerou rosomáci uherák a spadnu z tunturi na hlavu, definitivně. Ach, ty extrémy. Těžko je něco mezi tím. Život je buď a nebo, černá a bílá. Spíš nebo než buď a spíš bílá než černá v týhle chvíli. Rozhodně víc fotbal než tai-či a bůček než cizrna. Cha. Čas na blues, když včera na lodi znělo disco.

Přístavní blues:Sedím na asfaltu, blízko u přístavu/slunce  nedá pokoj svítí mi na hlavu/Snad se mi můj mozek v tom žáru neuvaří/Snad se nevzdám, když se něco nezadaří/Lidi čekaj na vlak, kam je doveze/Nikdo se mě neptá, zda to uleze/Stejně bych mu odpověděl Nevim nemám páru/Naději jsem nechal doma, ambice svý v baru/Radši po hospodách trajdat, v lese sbírat síly/Nežli v hlavním proudu šmajdat, pak si řezat žíly/ Z toho že to nejde podle představ naivních/Z toho že už roky čekám až se uklidním/ Sedím na asfaltu, blízko u přístavu/ Plnej citu přitom trochu padlej jsem na hlavu/ Spad jsem na ní když jsem chtěl svět vidět z druhý strany/Úhel pohledu jsem nezvlád, způsobil si rány/Kdo mi rány pofouká, kdo mou bolest ztiší?/Je někdo, kdo poslouchá, je někdo kdo slyší?/Třeba někdo v dálce je, třeba jen kus ode mě/Nevim a tak zadupu to přístavní blues do země

No tak jo. Ale ten nejmenovanej operátor už mi vážně s… ! Dovolat se Juhovi se zdá nemožné. Dvě varianty se neustále opakují – buď mě to vůbec nespojí, nezazvoní, že si mám počkat na hovor, nebo se to spojí, ale telefon je úplně hluchej. Dalo by se vylézt v Espoo, najít autobusovou zastávku Espoo Keskusta a odsud se nablind vydat k Juhovi do Torre, v nejhorším případě. Nějak to dopadne. Ve vlaku se rozhoduju jít osudu vstříc a zároveň odstartovat svou finskojazyčnou životní epizodu. Vidím, že se poblíž rozvaluje punkově založený mladík, který právě píše SMS. Přitáčím se k němu a pravděpodobně roztomilou finštinou jej oslovuju:
„Promiň, ale mohl bys mi trochu pomoct? Jsem z Česka a jedu za kamarádem do Espoo. Můj telefon je rozbitej a já bych potřeboval mu jenom napsat textovku, že dnes dorazím. Půjčil bys mi svůj mobil?"
Punker zamumlá: „Ale jasně, co by ne." A půjčuje mi svou obstarožní bakelitovou Nokii. Píšu Juhovi, ať mi zavolá, že už jsem ve Finsku. A rozhoduju se, po této zvládnuté příhodičce, že na celou dobu tady zapomenu, že jsem někdy něco uměl anglicky. Hoď se do vody, třeba se naučíš i plavat!
Zrovna, když vyrážím na WC, slyším, jak mi z kapsy zní finská hymna. Jasně, Juho! Oba se do telefonu dosti smějeme, je mi jasné, že radost ze shledání bude oboustranná a veliká. Dáváme si spicha v 11 hodin v Helsinkách na nádraží u vlaku.
Počasí se koní, zase se zatahuje a ranní vedro je totam. Nojo, hezky bylo jen proto, abych si mohl dopřát nerušenou noc na horní palubě.
Brzo po výstupu z vlaku vidím již zdálky rozesmátou tvář Juha, po boku opět s téměř nehmotnou Elinou, tak voni to zase dali dohromady… Euforické, seversky pevné objetí, korespondující s délkou našeho odloučení…Tvrdě najíždím na finštinu a dost si medím, pokrok od doby, kdy Juho odjížděl v zimě z Prahy, tu jakýž-takýž je.
Juho mě upozorňuje, čímž se zároveň omlouvá, že má dost slušnou kocovinu. Hmm, jaké to překvapení. Ale protentokrát nemůžu hnout ani brvou, vždyť včera byl ve Finsku ten nejvykalenější svátek, večer svatojánský, Juhannuspäivä. Možná se trošku u tohoto svátku zastavím. Asi to celé opilecké běsnění souvisí se starýma pohanskýma dobama, svátky slunovratu. Léto vrcholí, v Rovaniemi na polárním kruhu nezapadne jediný den slunce, tady „dole" je bílá noc. Finové, kteří všechno berou svérázně, občas utrousí, že se na Juhannus vlastně pije na žal. Dny se totiž od tohoto data začínají krátit a vlastně pomalu začíná zima. Naopak v prosinci, za zimního slunovratu, je třeba se veselit a jásat v té příšerné tmě, neboť zítřek už bude světlejší. A v Rovaniemi na polárním kruhu se už druhý den kolem poledního na pár minut objeví v oranžových nedbalkách rudé, obrovité slunce, posel jara. Začíná léto! Celkem tomu rozumím, při těhle klimatických extrémech, ze kterých jde Středoevropanovi hlava kolem, je potřeba to přírodní šílenství trochu kompenzovat, vyrovnat vlastním přístupem, byť možná taky trošku šíleným – v červnu začíná zima a 22.prosinec je vlastně první jarní den.
Finové ve svatojánský večer, pokud můžou, nezůstávají doma. Předtím dokonale poplení obchody s alkoholem. U Finů, podobně jako u nás, je dobrým zvykem vyrážet o víkendech na chaty, které stojí při březích jezer, samozřejmě s nezbytnou saunou. Svatojánský večer patří chatám u jezer. V jejich chladných vodách spočívají myriády flašek, v saunách praská smolné borové dřevo a panensky jemné snítky bříz jsou splétány do košťátek, zvaných vihta, kterými se každý dobrý Fin v sauně sešlehá pro lepší krevní oběh. Města jsou ten den vylidněná, jinak tichá finská příroda zažívá každoroční šok. Ožere se, krom pár procent vyhlášených asketů, či věčným opozičníků, úplně každý, obávám se, že i včetně nemluvňat. Je bohužel běžné si druhý den přečíst v novinách, kolik lidí se pod vlivem chlastu utopilo zase v jezerech. (Letos údajně „jen" 19.) Jiné rozměry, než se pořádně spráskat a průběžně se u toho saunovat, bych v tomto svátku nehledal.
Juho líčí, že včerejší večer strávili u kamarádů na chatici, která je přímo na břehu moře kousíček od Helsinek. Pařilo se prý přímo nehorázně, Juho poněkud vyšeptale dodává, že ani vyhlášené „tahy", které jsme spolu během jeho nezapomenutelného ročního pobytu v Praze podnikali „U Sudu" či po Žižkově, nesahaly včerejšímu večeru ani po kotníky.
Míříme na autobusovou zastávku, kolem rozkopané obří díry v zemi, kde má vyrůst nové autobusové nádraží. Od zimy se zase tak moc nepostavilo, nojo, v tý zmrzlý zemi to ani moc nejde, tady se musí fachat hlavně v létě.
Juhova nálada se výrazně vylepšuje, když mu do ruky tisknu saklíček s poctivou hroudou sedumdesátkovýho. K tomu se ještě natahuju po jakémsi stromu a uloupávám rozkvetlou větvičku pro Elinu. Zapomenout na „tulevalahja", dárek příchozího, by se rovnalo velikému faux-pas. Je to tak, a moc se mi to líbí, jak Finové dodržují staré tradice, i když to jsou dvacetiletí kaliči, prostě když k někomu jdeš na návštěvu domů, je potřeba hostitele něčím obdarovat, sebevětší volovinou, to nevadí, ale k té volovině by mělo být, pokud to jde a není ledová zima, přiloženo něco zeleného, kvetoucího. Sám vím, jak jsem čuměl, když jsme kdysi s Borovicí pozvali Juha s Elinou na halušky s bryndzou, jak mi Juho dal na Malostranský v metru rozkvetlou kytičku z trav a bříz a ještě nějakou malou čokošku, či co. Na můj tázavý a udivený pohled dodal se svým finsky odzbrojujícím úsměvem : „To se tak u nás dělá, když k někomu jdeš domů, to se musí."
Juhovi pomalu přestává vadit, že dnes spal jen hodinu a půl. Dí, že v Torre nedávno strčili ven květináčky s travkou. A že ten dánskej zázrak je potřeba velmi brzo vyzkoušet. Kecáme trochu, dílem zírám z okýnka, jak Helsinki přechází v tovární čtvrť, ta v záliv a ten v zelené, rozkvetlé Espoo. Ouplně jiný vjemy než v prosinci, skoro bych to tu nepoznal.
Ale vevnitř, v tom úžasném bordelu, zaplňujícím dvoupatrový dřevěný domek od základů po komín, tam to poznávám už výborně. Zejména tu obrovskou hromadu špinavého nádobí po celé kuchyni. Nebyl jsem v jiné finské domácnosti, tudíž nevím, zda je takovej bordelář jen Juho a jeho parta, nebo všichni Finové pod polárním sluncem. Zatímco se připravuje oběd, sestávající z obrovské hromady hranolků se sýrem, čilli a kečupem, vrhám se odhodlaně na nádobí. Osazenstvo to kvituje, začíná probíhat zvláštní symbióza – oni mě nakrměj, nalejou z flaštice pálenku a já jim zlikviduju tu nehoráznou hromadu chlívku. Žít tu, asi budu mít doživotní úlohu umývače nádobí a šúrovače kuchyně, jež je zároveň společenskou místností. Pomalu se vítám s dalšími lidmi odsud, většinu z nich znám ze zimy, nebo i z Prahy, když přivalili na začátku letošního jara. Hanna, Tapio, Tanja…
Juho těká po stále se zvětšujícím prostoru kuchyně a mumlá si pod vousy: „Kafe moc nezabírá, chtělo by to asi nějakej roiboos, nebo už fakt nevím, taková servanost…" Docela mi to medí, ne snad Juhova kocovina, ale to, že rozumím i když někdo nemluví přímo na mě. Tasím z báglu šiškožroutský vynález – šílený likvidátor, okouřený černý čaj Pu-Erh – který mě udržel při životě onu strašidelnou šiškožroutskou noc bez kapky čehosi ostřejšího pod Troskami. Díky, Danny, ty stará čajová kryso, tai-či se ode mě nikdy nedočkáš, tátu ti taky ďát nebudu, dyš seš ten Olšinej synátor z minulýho života, ale všecičko špatný má bejt na něco dobrý, tož díky za tip na tenhle dryják. V konvici se ocitá obrovská hrst a domem se line podezřelá vůně kouře čínskejch čajovejch kořenů. Juho se s nedůvěrou sklání nad šálkem. Dím schválně nahusto: „Tenhle odvar je dost slabej, ale měl by zabrat…"
A zabral. Asi po čtvrt hodině vidím, jak se Juhova vyjasněná tvář usmívá a potichu se kroutí při neslyšném prozpěvování a pohvizdování. Obdržím typické plácnutí přes rameno:
„Bratře, ten čaj je zázrak! Už je mi úplně výborně! Hele, já bych ubalil džojnta, jak´s mi dal, zašli bychom na zahradu, je člověče obrovsky potřeba pokecat!"
S tím se nedá hnout, jen namítám, že smotnu ze svých zásob, které se zdají být naprosto bezedné.
Brzy se na houpačce zvedá těžký dým a je slyšet časté Haha!, zaplétáme se do našich oblíbených slovních hříček a tak, vůbec se zdá, že jsem se s tímhle dobrým brachem rozešel včera po setmění před Sudem…
Po návratu dovnitř se rozjíždí zábava, kterou vpravdě moc nestíhám, protože se poslouchá kazeta s jakýmisi proslovy obyvatel Torre, asi vtipnými, ale tak daleko moje finština nesahá. Jen stíhám jakéhosi badheda Anglána, který je asi z Food not Bombs, neboť mektá cosi o právu každého obyvatele Země na jídlo. Do toho slyším Anttiho zdušené: „Ale je třeba myslet i na džojnty!" a hurónský smích, který mladého aktivistu definitivně umlčuje. Jdu ven psát kroniku.
Po chvíli se objevuje Juho, jestli bych nešel pomoct s dřívím na saunu. Vysíláme Elinu pro pivka a Juho mi říká:
„Jdeš ve Finsku do sauny, tudíž se musíš naučit si svázat svou vlastní vihtu!" Poučen vážu asi patnáct snítek břízy do úhledné košatinky. Juho je stejnej blázen jako vždy, nic nebere vážně:
„Práce? No jasně. Ale to víš, hm. Škola, tu jsem vzdal. Ty jejich teorie… V každým případě je pohodlnější do školy nechodit, i když následky se dostavily – definitivně mě vyškrtli…Ale mám super práci, i když je to trochu nuda…Uklízím u nějakýho zbohatlíka v Helsinkách. Dost intelektuálský, hm… Během uklízení totiž poslouchám na kazetách ve walkmanu úplně super knížky…Ale už je všecko přečtený, přeposlouchaný. Zejtra to asi skrečuju. Budu mít narozeniny, naši mi daj snad novej bágl. Vyrazim do Skotska a v srpnu s Elinou do Laponska, konečně… A pak? No bohužel civilka. Ale dost dobrá! Budu dělat pro humanitárku, co pomáhá v Africe. Blbý je jen, že nemůžu během civilky vycestovat, do tý Afriky, ale i odsud se daj dělat věci… třeba pařit, žejo, máme tu lepší pivo než v Africe! Co potom? Nevim! Asi něco s matikou…já vim, že jsem studoval filosofii, ale to se fakt nedalo…"
Dříví už hoří v sauně, v lednici se každému chladí několik lahváčů. Vybírám si svůj trapný moment, když jsem upozorněn, že do sauny se přece neleze s hodinkama, pokud nejsi masochista… no jasně, fakt ještě nejsem stopro Fin…
Po sauně následuje pohodička venku, u pivek. Hanna plete sukni a nechce se nechat vyfotit, pravda , od zimy trochu přibrala. Elina zase váží 40 kg, sotva.

Padá návrh, pravda, že asi nejvíc kvůli mně, vyrazit na dujukatu. Pro ty, kdo neví ještě o co jde:

Pivní čas v Espoo
Studentská mládež ve Finsku se vpravdě živí jak umí. Čas od času je třeba obrazit pár supermarketů, za nimiž se vždy krčí několik nevzhledných kontejnerů. Tyto popelnice obsahují vždy po zavíračce zboží, které se neprodalo a druhý den by prošlo. Takoví finští studenti, ověšeni taškama, se nakloní nad kontejnery a vyhrabou z nich vše, co se dá ještě bez rizika sníst. Vzhledem k tomu, že popelnice neobsahují žádnej humáč, ale jen v igelitu balené chleby, koláče, sýry, zeleninu a tak, prvotní odpor brzo vystřídá nepoznaná euforie, kterou zažívali dříve středověcí kořistníci. Kdo toho najde nejvíc? Kdo najde největší vzácnost? Co se „odklepne" vzít s sebou a co se s gestem zmaru vhodí zpět, vstříc spalovně? Tyto rozverné soutěže se pořádají jaksi mimochodem. Již v zimě jsem na vlastní žaludek poznal, že tato na první pohled šokující činnost nemá nic společného s českým probíráním popelnic somráky. Juho zdůrazňuje, že mu ještě nikdy po takovéto svérázné hostině nebylo blbě…
A jede se! Říkám jede, protože na kole. Hanna, Elina a Juho sedají na svá kola a mě je dáno na výběr, kterou z obstarožních „mašin" , které se mráz- teplo- déšť- slunce válí poloopřené, polopoložené na harampádí u zdi domu, využiju. Nemusím dlouho váhat. Osedlávám liboskvoucí stroj, stařičkou velikánskou, kdysi černou, nyní rezavou Ukrajinu, naprosto ideální stylovou rachotinu na dujukatu. Ze sedla vidím svět z výšky a nadhledu podobně jako rekovný král Přemysl Otakar II. ze sedla svého oře, když táhl do vítězných bitev proti proradným Rakušákům. Cítím se také jako král, řidítka trčí do obrovské šířky, takže si mohu připadat, jako bych seděl na hárleji. S tímto pocitem jedeme za bílého dne vybírat popelnice. Objíždíme dva přilehlé espooské supermarkety a vyhrabáváme množství baleného chleba a sladkého pečiva. Vítězným úlovkem jest kilo jahodové marmelády v umělohmotné piksle.
Pravda, v zimě byly lepší úlovky, ale teď, když je relativně teplo, je stejně bezpečné brát jen pečivo a další věci, nepodléhající rychlé zkáze.
Po návratu se pořádá z úlovků hostina. Juho si pomlaskává a medí si, že tímto stylem se utratí za potraviny jen minimum peněz. Co nespolkne nájem domu, může se směle vrhnout třeba na pivko.
Večer se společnost trhá. Hanna s Tanjou mají v plánu zamířit se pobavit do proslulého helsinského Sauna-baru, vyhlášeného podniku, kde je jakýsi koncert. Jsem zván, ale s díky odmítám. Mé finanční rezervy nejsou nevyčerpatelné, navíc, do Torre jsem přijel zejména za Juhem a taky za klídkem. S díky tedy odmítám. Navíc Juho s Elinou venku rozdělávají oheň. To je přesně to, co má nálada vyžaduje. Klídeček, zírání do ohníčku, popíjení pálenky, pokuřování, lehký, nevázaný rozhovor ve finské řeči s dvojičkou dobrých kamarádů.
Vidím pravého mlčenlivého vlka Severu, Tapia, který zahalen ve své oblíbené zelenobílé šále připomíná poněkud zkouřeného fanouška pražské Bohemky. Tapio, neskutečný bordelář, počítačový maniak a držhuba, obývá „rakev" v podkroví, místnůstku vysokou snad jen metr, bez oken. V tomto prostoru trůní počítač, matrace a všude mezi tím nepořádek.  Nyní razí sám někam. Juho se jej ptá, kam jde. Tapio pokrčí rameny a mizí. „Jde asi do lesa", míní Elina, ale u tohoto týpka není jisté vůbec nic.
Během legračního a pohodového večera přemítám. Je tady v Torre dobře a myslím, že kdyby mě nelítostný osud vrhl jednou rovnýma nohama do života ve Finsku, tady by se dalo začít, zaklimatizovat se, rozkoukat, než bych si našel práci, byt, ženu…haha. Po očku pozoruju kamarády a pokouším se tak vidět sebe sama jejich očima, lehce švihnutej Čech, zvládající základní konverzaci bez problémů, pohodovej pařič.
Světlo mi dělá chaos v biorytmech, když se Juho zvedá, že musí jít už spát, aby byl ráno čerstvej do práce, chci jej žertovně vyhlásit, ale poté co mrknu na hodinky, koukám, že je už skoro půlnoc. Přitom je takovéto romantické letní pološero, které u nás v tuto roční dobu bývá tak v devět. Balíme to tedy.
Mám před sebou vyvoněnou noc, stejně jako v zimě jsem dostal přidělen asi nejpříjemnější a největší pokoj v Torre, který normálně obývá Ulma, která pro mě naštěstí neustále někde cestuje a navíc na rozdíl od ostatních obyvatel ctí smysl pro pořádek. Na celou dobu cesty poslední noc v posteli, navíc pokojem omamně voní konopné rostlinky v květináčích.

<<< x >>>