2. VAELLUSDEN - SOBOTA 21. 6. 2003

„Chyba při odesílání! Ověřte služby operátora" hlásí displej mé novopečené Nokie, poté, co se snažím odeslat mámě SMS, jak bylo domluveno. Zkouším vyladit všechny možné sítě, se stejným výsledkem. Celkem mě to krká, takový pocit bezmocnosti, jež se rychle metamorfuje do intenzivní zášti proti nejmenovanému českému operátorovi, jež měl kdysi v logu koňská křídla… v zimě v Helsinkách vše fungovalo bez problémů, automatickej roaming, zprávičky lítaly sem a tam, teď, asi poté, co se tato společnost germanizovala a všechny zdroje vymrhala na billboardy s tvářemi dvou šťastných manželů – plácačů do tenisáků – zásadně skrouhla veškeré nadstandardní služby, jež byly dosud bezplatné. Při pohledu na rudé slunce, deroucí se se značnými obtížemi z moře a oblaků, mě napadá, že takovej rudej punťa, řečenej taky občas oskar, by mi mohl napovědět, kudy by měla vést má budoucí mobilizace… Vzpomínám na šílenou kombinaci hvězdiček, křížků a číslic, zkouším přes roaming domů zavolat. Komplikovaně se spojení daří – slyším překvapený mámin hlas. Vysvětluju, že nemůžu posílat zprávy, že občas brnknu. Minutový hovor z kreditu odčerpává hned 90 Kč. No jak se jen zkontaktuju s Juhem?
No nic, je to jen mobil, před pár lety lidi tohle neřešili a taky žili. Rajčatová těstovinová pochoutka, zelený čaj a rychlé sbalení. Při cestě na vlak se musím docela usmívat, když vidím včera v noci rozjařené maturanty, kterak, stále v gymnaziálních tričkách, pod dohledem rodičů uklízejí z pozemků a komunikací větrem urvané větve z nedávné vichřice, ač je teprve sedm ráno.
Již před osmou jsem v Kodani na nádraží a je čas vyřídit cestovatelské povinnosti, tedy vyměnit pár euro na švédské koruny a zarezervovat si místenku na X2000, polední spoj do Stockholmu.
Pak dávám povinnostem vale. Směr Christiania! Na autobusové zastávce luštím přečíslované spoje, když mě kontaktují 2 dánští pařiči, jestli mířím na festival do Roskilde. Když odpovídám, že ne, že jedu jen do Christianie, přikyvují a že prej už jsme tři. Je zajímavé, že ohledně budoucnosti svobodného státu Christiania mají tito evidentní vyhulenci navlas stejný názor jako včerejší maturanti – vláda sice moc chce Christošku zrušit, ale tlak veřejnosti jí to nedovolí – vznikl by totiž velký sociální problém, co s těmi tisíci christiaňanů, kteří už si zvykli na autonomní život tolik, že by je globalizovaný svět smetl do propadliště lůzerství. Jak by se asi takoví hipici živili, na to není potřeba příliš fantazie. Hm, takže jedeme.
Procházíme branou, na to, že je stále časné ráno, tak to na hašišové třídě už dost žije, víc než polovina stánků s konopím už je otevřená. Mí noví společníci mě přesvědčují, že bude lepší se zprvu složit na předubaleného džojnta hašiše (ve výběru konopné substance panuje naprostá shoda) a pak se uvidí. No proč ne. Chlapci jsou v Christianii jako doma. Zalézáme do jakési barabizny kdesi v zákoutí, kam bych se jako turista asi nikdy nepřiblížil, pokud bych nebyl zhulenej jak brus, že bych neviděl, kam jdu a proč. Barabizna, do které se leze po betonové rampě jako někam do skladu, funguje jako opravdu undergroundový kutibar. Uvnitř holé zdi, prázdné rozvrzané stoly, bar s pivky a flašticemi pálenky a mocně vyčouzený fousáč, který se s klukama bujaře vítá. Kluci mi říkají, že zde propařili podstatnou část noci. Něco domlouvají, hospodský nám nese kus plechu jako popelník, nemusíme vůbec nic objednávat, na pivko je brzo a limonáda je zbytečný výdaj.
Stavím se k akci dost opatrně, pamatuju jak kdysi podobný předubalenec, jež ovšem obsahoval pouze hašiš a nejsilnější „skaňour" do toho, naprosto vyřídil polského kamaráda Macieje, že si tento v halucinaci myslel, že požírá své vlastní maso. Ani mí ostatní společníci nedopadli nejlépe, já si onehdy dal jen dva čoudy a udělal jsem móc dobře… Opatrně potahuju, naštěstí žádný skaňour. Kluci, vzhledem k propařené noci však začínají být ihned dost mimo. Atmosféra zde je podivná. Kluci se mi snaží něco vysvětlit, já ale moc nerozumím a mám oprávněný pocit, že je vůbec nezajímá, co bych jim eventuálně chtěl sdělit. Naznačuji jim aspoň, že si chci zakoupit na cestu po Finsku nějaký podobně dobrý „modýlek" jako právě kouříme. To kluky probírá a začínají být srozumitelní zas. Dánové tvrdí, že bude jistě lepší, když jim dám peníze a materiál zakoupí oni. Prej je to tak, že místní domorodci, případně denní kunšafti dostávají podstatně větší množství za stejnou cenu, než turisti. Promluvit u stánku pravou kodaňskou dánštinou je prvním velkým plusem, druhou facilitou, která jednoznačně odliší místního od luftmena, je způsob objednávky. Zatímco turista prý vždy vybere model podle „komerčního" názvu a objednává např. „3 gramy marockého světlého", místní hulič ví, že nuance modelů jsou zanedbatelné, pokud jsou ve stejné cenové relaci. Rozdíl jistě je mezi hašem gram za 50 DKK a za 80 DKK. Takový místní pařič třeba vezme stovku a řekne: „Sedumdesátkovej haš za kilo." A dostane poctivé dva gramy, za které by turista zaplatil 140 DKK.
No, tak to zní jistě zajímavě, ale přede mnou vyvstává velké dilema. Výchova pražské ulice jednoznačně dí – když jde o ilegální obchod s čímkoli, natož pak s něčím, co společnost oficiálně nazývá DROGA, NIKDY nedávej prachy z ruky, i kdyby se ti zprostředkovatel zdal férovější než vlastní otec, to je totiž jejich práce, umět se přetvařovat, získat tvou důvěru a pak prchnout s prachama! Na druhou stranu – jsem ve Skandinávii, nejpoctivější části naší planety Země a pevně věřím, že zde se na šmela vůbec nehraje! A mě se chce věřit, že jsem už opravdu ve Skandinávii a chce se mi to fakt zkusit, protože některý iluze o tomhle světa koutu jsou fakt skálopevný a navíc, kdyby litkup vyšel, měl bych z avizovaných přebytků výbornej dárek pro Juha.
Kluci si přesto všímají mých rozpaků:
„Vodkaď že seš, z Prahy?"
„Hmmm."
„Ne, hele, to je jako jasný, že s tim nezdrhnem, to bysme jako fakt… Hele, Tove tady zůstane, jo, a ty pudeš kousek za mnou, aby sis byl jistej, že ti neuteču…
Je mi jasné, že do toho jdu, ač kluci ve své nesrozumitelné chvilce povídali cosi o tom, že se včera v noci jejich nos potkal s nějakou tou čárou kokainu, což jejich kredibilitu v mých očích rozhodně nezvedlo, zvláště tady v Christianii, kde se dbá na abstinenci od tvrdých drog. Vždyť ten Tove, zatímco budu s oním druhým nakupovat, mi může klidně zdrhnout s báglem, zanechaným v baru – je jasné, že přecpaný bágl na zádech patří k nejtypičtějším artefaktům cizince. Vzpomínám s úsměvem na Olšiny hlášky typu: Co se má stát, stane se.  Pro tuto chvíli to asi platí. Buď to vyjde a já za obětované stopá'do (asi 600 Kč) obdržím dobré tři vážené gramy „sedumdesátkovýho", nebo ona částka poslouží Tovemu a spol. k dokoupení kokosu na „došťuch", nebo mi Tove rovnou zdrhne s celým báglem   a já to stopem otáčím domů. No, přijde mi docela dobrodrůžo tohleto risknout. Odhodlaně vyrážím s Dánem Netovem ven, strkám mu do ruky 150 DKK a dím: „Sedumdesátkovej, jo?" Netove bez okolků míří k prvnímu stánku, já zůstávám v klidu opodál, třeba bych ho dohnal, když má v nohách propařenou noc…
Než se stačím vzpamatovat, už je tu Netove zpátky a se spikleneckým úsměvem mi do ruky vráží pytlíček. Ten je plný excelentního maroka. Jsou to fakt nejméně tři vážené gramy, spíš bych řekl víc. V Praze bych toto množství mohl směle označit za pětigramové balení. No tak to bychom měli. Juho, těš se!
Ani Tove zatím nezdrhl s báglem, spíš má problémy, aby nevytuhnul. Navrhuju ještě ubalit, kluci však odmítají, že toho v noci fakt bylo moc. Ještě jednou se omlouvám za svou podezřívavost, neuvědomil jsem si, že jsem ve Skandinávii. Tove to glosuje: „Ve Švédsku by tě určitě voholili, ale teď seš v Dánsku, tož no problem!" Usmívám se a najednou mě napadá, jak bych se tu ještě mohl bonusově pobavit. Kluci se mě totiž ptají, jestli umím něco dánsky, když jsem v Christianii jako doma a kupuju protřele sedumdesátkovej haš.
Vím totiž, jak nádherně dánština zní a vždy otravuju kamaráda Petra, studenta dánštiny, aby v odvázané náladě zařval : „Hold kćft, mćn!" (Drž hubu, chlape!) či „Jeg hader tyskere" (Nenávidím Němce!").
Dím tedy potichu a opatrně, přesto však se snažím o co nejlepší přízvuk: „Hold kćft, mćn!" Kluci se roztlemí: Tak to jóó! „Hold kćft, mćn!" zazní tím nejkodaňštějším přízvukem, sorry Petře, ale tohle je ještě lepší než od tebe! Přidávám ještě : „Jeg hader tyskere!" Hoši se smějí ještě o pár stupňů odvázaněji. „No to my taky! Posraný Němci. Kdo má rád Němce!?? Koukáme, že umíš dánsky velmi dobře! Ty nejdůležitější hlášky!"
Panebože, odpusť mi mou pýchu, ale ti kluci řvou následující minutu na celou Christianii, v devět ráno, tím nejvyprasenějším přízvukem, jen pro mě, jako vítací symbol Skandinávie a jako pozitivní znamení na celou cestu ty dvě neskutečné hlášky: „Hold kćft, mćn!"a „Jeg hader tyskere!"

Z nádraží píšu pohled mámě, je z kodaňských kanálů, nad kterýma zapadá solrřd, rudé slunce, a pak jdu do obchodu, předražené sámošky v areálu nádraží, pořídit si nějaké pošušňáníčko na piknik, než mi to pofrčí přes Řresund na sever. Jistě se dají v Kodošce podchytit potraviny levněji než tady, ale tady jsme nakupovali s Plačkem i loni a docela zase podražilo. Obecně mi přijde v Kodani všechno tak 4 x dražší než v Praze, což je dráž než ve Finsku a asi tak stejně, jako bylo v roce 2000 v Norsku. Ale protože jsem, jak bylo výše uvedeno, dosti ušetřil v Christianii, neohlížím se na peníze. Probírám se záplavou neuvěřitelně výborňoučkých proslulých majonézových salátů, které kladu v žebříčku dánských libůstek na nejvyšší pozice. Vybírám si nakonec kari salát, přidávám do košíku ještě bílý chléb a čilli pomazánku.
Přesouvám se na Spor 26 (letos nalezen bez potíží) a zahajuji lukulský piknik – 4 krajíce křupaváčku, salát a navrch špičku štangle uheráku a lok kerouacovský pálenky. A už se těším do vlaku, na kávičku-skandinávičku. Čas docela letí, zatím má akce dobrý spád. Letí o to víc, že mi nějací cestující oznamují, že expres X 2000 do Stockholmu jede dnes výjimečně z nástupiště č. 5. Počasí je skandinávské, to znamená že fičí ostrý chladný vítr, ženoucí před sebou v občasných intervalech vlny intenzivního deště, do toho občas zapálí ostré severské slunce.
Ve vlaku nalézám rezervované místo a na chvíli mě zmáhá únava, vyvolaná asi mocnou tlakovou níží nad Řresundem, kde to vypadá, jako by most překlenoval nejčernější peklo. Probouzím se v Malmö, lokám si pálený a vyrážím na skandinávičku.

Pámbu uhoď, pokopni bruselský byrokraty, aby sundali střevíc, bouchli do stolu, kapku zdrsněli, lehce přitvrdili, nikoho se neptali, servítky si nebrali a dali zavést okamžitě Euro ve všech členských státech EU. Co naplat, že všude kolem nás je sjednocená Evropa, ale prosťáček cestující mým směrem do Finska nemá šanci si to vůbec užít: V Česku platíš korunama českýma. V Německu vytasíš pyšně eura, ale v Dánsku zase hrajou prim dánský koruny. Za Řresundem se chytaj jen švédský koruny a konečně ve Finsku můžeš zase oprášit své zásoby eur – pokud ti ovšem při tom všm přeměňování, přendávání a ukrývání nespadnou na chodník či do zlodějovy kapsy. Neustálé přepočítávání mě štve, a to jsem již tak „na výši", že v Dánsku nepřepočítávám na český, ale na eura, abych se aspoň trošku orientoval, co si můžu dovolit a co ne (1 éčko beru jako 8 DKK). Problémy vyvstávají na povrch právě tady ve vlaku, v bufáči, kde toužím po výborné skandinávské kávě. Ta stojí 19 švédských, resp. 15,50 dánských káblí. Tasím dánské mince v požadované hodnotě, ale studená slečna za pultem mi upozorňuje, že dánské mince nepřijímají.
„A bankocetle?"
„Ty ano." Hm, tahám z úkrytu ve vnitřní kapse dánskou padesátikorunu. Ke kávě je mi vráceno ovšem ve švédských, poté, co slečna na jakési mašině provádí složitý přepočet. Místo 34,50 DKK dostávám skoro čtyřicet švédských korun. Do pytle, že je to ještě baví? Platit v eurech není možné, vzhledem k dobře známému odporu Seveřanů ke společné měně, která jim připomíná zřejmě expanzivní Německo, to ani nezkouším. No doufám, že si za tyhle drobásky švéďácký aspoň koupím pivo, je to sice na naše ranec peněz, ale na točený ve Stockholmu by to stačit nemuselo.
No nic, hlavně že káva chutná. Pohodlně se válím ve svém křesílku a vlak už zase frčí jako tryskokrysa, okolní scenérie se začínají slévat, k čemuž přispívá neustálý déšť, který se o okna nerozbíjí, nýbrž v jednolité vrstvě stéká a mizí kdesi vzadu. Tak, už zase jsem v oné úžasné ZEMI Z ŽULY A GRANITU, jak navždy pro mne Sverige přezdil doktor Helmer, čili Lars von Trier… Dánsko zmizelo v nenávratnu, země plná ochotných a poctivých prasotchořů, móc hezkých děvuch, jejichž nesporné půvaby vynikají zejména při jízdě na kole, pivo Tuborg, jemné salátky, výdobytky Christianie, ty mi vlastně jediný zůstaly na připomínku. Otvírám kroniku, píšu:
Zatahuje se, skandinávská ponurost na nebi, kolem železnice se občas mihne kus granitu jako něco živýho…"
Huh, v tomhle tónu radši pokračovat nebudu, než mi začnou z okolních žulových masivů skákat za krk trollové. Musím se udržet v reálné rovině, jediné živé bytosti kolem trati jsou přeci jen ta nekonečná stáda světlehnědých švédských krav, přežvykujících v dešti šťavnatou skandinávskou travičku, bujnou a vysokou. Radši si zlehka zaveršuju:
Krávy: Jak krásná umí být ta švédská krajina / Kde končí lesa cíp lučina začíná / A na ní vidíš válet se krávy / které tam spolu kila trávy tráví …
Pohodička… Vlak se pomalu plní a je mi dáno se kochat velmi příjemnými estetickými vjemy. Šikmo přes uličku sedí totiž nááádherná ženská tak v mém věku, není krásná časopisově, žurnálově ani filmostarově, ale o to je přece hezčí…dokonale šikézní účes lehce zvlněných hnědých vlasů sesekaný do rozverného mikáda, které částečně skrývá, částečně odhaluje veliké zelené oči… Nemůžu se udržet, abych na ní pokradmu, zpod krempy klobouku téměř neustále necivěl. Tělem mi projíždějí vlny vzrušení. No to snad ne, takovýhle holky, co mi to panebože děláš, v mý emocionální trýzni… Je mi jasný, že by se našli frajeři, co by se na ní normálně ve vlaku, lidi-nelidi vrhli. Dobyvačný Vikingové… Já, slovanskobuhvíjakej intelektuál místo toho upadám do mučivé trýzně, vyvolané vlastní neschopností si udržet kvalitní vztah… Buším si do odkládacího stolečku stále rychlejší rytmy, tak takhle jsem dopad, na cestě sám, bez ženy, koušu si rty a pořád lítám očima přes uličku, abych se trápil víc a víc. Kdybych třeba nikam nejel, sešel se s Břízou… Tuhle nedávno na jaře, vidím ji smutnou a utrápenou, vytáhl jsem ji na pivko, opustil jí ten její, po roce a půl, buran jeden bezcitnej, jak to může někdo takový dokonalý ženský udělat…uměl akorát lyžovat a jezdit na kole, idiot, a aby za ní z toho Děrákova taky občas přijel do Prahy, to ne, blb, kterej si asi pravděpodobně ani neuměl koupit jízdenku na nádraží, radši si našel tam v tom Liškodobrounocově snadnější kořist, fuj, jak ho nesnáším…DOST!!! Mysli pozitivně! Tak jo. Já jí asi miluju, tu Břízu…A už dost dlouho, celý dva roky, co ji znám, ale nebyl sem svobodnej, moh sem jen snít a i to korigovaně, neb aj myšlenka je hřích, né? Ale snil jsem. Usmíval jsem se na ní pořád přiblble z lavice, chodil tam rád, miloval onu činnost jen kvůli ní. A zdálo se mi kdysi, že odjíždí, že jí vystřídaj a já demonstruju někde za její návrat. A rup – ona fakt odjela! A já psal text, jseš jako stopa nočním deštěm setřená… míjení II. v pořadí, kolik jich ještě bude? Tehdy, než odjela, všichni se s ní loučili v Baťáku a já tam šel s tim, že ten druhej ve mně řek – dneska jí políbíš a pak půjdeš a tak se stalo, po večeru u sklenic, ten druhej věděl co chce a dovedl to zrealizovat… Už ji nikdy neuvidíš, řekl tomu prvnímu, tomu co čumí navenek, tomu kterej je vidět to řek ten, co tahá za nitky, jen když se mu chce, dobrá nálada se tomu prej říká…Hm…A Bříza se po půl roce vrátila. A už nikdy jsem se jí po tom nedotknul, ten druhej spal. A teď smutná, opuštěná… DOST!!! Schizofrenie nebo co? Tužku do ruky a psát!

Slova za sebou: Ten uvnitř mý hlavy, on byl já./ byl to víc ve mně, víc mravnej, víc divokej, víc věřil myšlenkám / Modlil se pokorně jak krávy v dešti / když stojí na kraji lesa a žvýkají / Zaklínal proti ďáblu, nemoci a osamění / ve strachu, bolesti a úzkosti čekal. / Byl v něm les, v ní byly stromy / Byla v něm voda, v ní byly potoky / Bylo v něm nebe, v ní byla oblaka / Byla v něm celistvost, v ní byl detail / A tak drtil zuby o sebe, řval do sebe, zarýval nehty do sebe. / Změň to, rozbij, změň, rozřež ten les, rozežeň tu vodu, to nebe, kvičel si do sebe./ Rozbij to, změň se / Mečel pro tu lásku, co jej táhla nad bolest / Nahoru a dolů volným pádem / On byl to víc ve mně / Míň strachu, míň mozku, samý srdce / On by i vstal, šel k ní a políbil ji do účesu, na oči, vysál by z ní jazyk. / Tehdy mi řekl – bude to jak chci já a udělal to / políbil ji a odešel / Já čekám a váhám / Proč?/ Pro ten pocit lásky, zas to cítit v sobě? / Pro ten pocit lásky, který ale možná nebyl nikdy láskou / Ale jen pocitem?

Dopsáno a přes uličku sedí šedivej Japonec. Japonec, ty vole, ty vole Japonec… A je po trápení.


Lifeboat
Stockholm, krásnej jako vždycky. A skandinávskej je letos jak má. Přestalo lejt, zima zůstala, slunce nádherně žlutý a vody Mälärenu blankytný, už vím, jakej den vznikla švédská vlajka, takovýhle nějaký odpoledne po dešti, to jsou ty barvy. Jdu bez zbytečných odboček, nezláká mě ani umělecká stará čtvrť, i když mi to tam cuká nohama, radši ne, ne dneska, když jsou stromy ve mně tak živý…Tenkrát s Borovicí… Ulicema fram.Kupředu levá. Záliv brakickej, solí, rybama voní, loděma září a tepe. Všude lodě. A vlaječky se třepou ve větru, ženou do mě euforii, jako tibetský modlitební hadříky. Putyky otvíraj, lákala by mě jedna stařičská vikingská, rozvrzaná a vysmolená loď, celá proměněná v bar, ale tady by určitě čtyřicet korun pivko nespravilo. Nad jinou lodí visí dřevěnej člunek, s nápisem Lifeboat, leží v něm obří sud rumu. Lifeboat.

Šátrám po pálence v kapse. Po nábřeží radši dál, až na terminál. Cejtim, jak se ve mně něco starýho trhá, když vidim před terminálem nad dálnicí obrovskou modrou tabuli: FINLAND a šipku vlevo, na terminál. A první nápisy ve finštině, Lähtöaika klo 19:10, trhá se to, ta zbytečnost, ta olšová přízemnost, celá ta fraška doma v Česku, všechno to mířilo k týhle chvíli a ke dnům budoucím. Všechno vokolo, ty vobsírky, ty zbytečný kecy moudrejch idiotů okolo, navrch les, vespod humáč měst… houby z voctem, kamarádi! Kus vocaď se leze na šíf do Finska! A to je vono, vo co se tu hraje, šiškožrouti, knihomolové a vychcandíry! Hahááá! Finsko je na dosah ruky! Brzo pohladím tu jedinou a pravou lásku!
Ač těžkej bágl mám, vyloženě si poskakuju a tancuju po asfaltu. Finland doleva!

Lupínek stojí 34 euro (je sezóna a sobota navíc) ale já a můj inter-rail to zvládáme a odbavuju se za 50%. Hala už je úplně přeplněná lidma a marně v těch obřích davech hledám někoho kdo je aspoň navenek jako já, s báglem, v příroďáckejch botách, nadrženej na nekonečný finský lesy…Nikdo. Rodinky, ty by ještě byly sympatický, dětičky žvatlaj švédsky i finsky, motaj se pod nohama rodičům i cizejm, usmívaj se a žvatlaj zas pro změnu, tak jo, to mě baví. Pak párečky, černý hadry na blondýnách, platinový vlasy, kdepák, holky, na tu z vlaku nemáte, tak se nesnažte a vy, týpci co je střežíte a po nocích s nima provádíte ty nejšvédštější prasečinky, klidně stáhněte vocas a povolte biceps, já na ty vaše kočky kašlu, já ty vaše zářivě bílý trička nepotřísnim krví vašich nosů…Byznysmeni zas hledaj volný zásuvky na laptopění, nervózní, upnutý v kravaticích jako všude jinde na světě, počkejte na Loď, tam se točí Lapin Kulta a vy brzo zapomenete na hákovku, soubory DELETE a hup na pivko, takovej laptop, kdyby se loď kymácela, poslouží jako dobrej tácek, co, radím dobře?
Kupuju si plechovkový pivko, ale skoro se to nedá pít, švédský březový košťata vyvařený v pramenitý a pak zchlazený na deset celsiovejch, víc se k tomu nedá říct. Snad je v tom aspoň alkohol. Kolem se rozjíždí slušná šou. Do haly nabíhá posádka lodi a kapitán mladej týpek ve čtyřech řečech zahlcuje mikrofon, vrchní barman do toho žongluje s lahvema šampaňskýho, super zábava se slibuje, no jo, já ale vím, že tu pravou radost si člověk musí vytvořit sám, i kdyby na sůl nebylo, tak štěstí nestojí nic…štěstí někdy stojí ouplně všecko. Šoumen finsky, anglicky, švédsky a německy rapuje a dělá si srandičky z Němců, kteří s těma svýma tchoříma držtičkama nic nechápou! Ještě že chybí proslov v dánštině, Jeg hader tyskere… Těch Němců, bratrů Bavorů je mi celkem líto, on je ten kápoš nutí vtipkovat na vlastní účet a to jde dost těžko, za 34 euro. Takže se na něj šklebím a ostentativně dávám přednost patokum v plechovce, přece takhle hustej tu smím bejt dneska jen já!!!
„S náma vám bude skvěle!" hm, to už jsem někde slyšel, dělej TAI-ČI, we shall overcome a sieg heil! Kdepáák. Každej jak umí, bratři… Spíš si myslím, že celá tahle trapná šou propagační je tu jen a jen proto, že loď má určitě zase  nějaký problémy jako loni a horečně se spravuje a je potřeba ty pasažéry nějak zabavit a zdržet. Parník se potápí, kapela hraje… Né, jinak pohoda. Celkem si zatím tu samotu dávám.
Konečně otevíraj můstek a jde se na loď. Probíhá tu namátková celní kontrola, což je poprvé, co jedu těmito končinami. Celkem mi zatrne, když celník odloví celkem decentně vyhlížejícího týpka, co jde akorát přede mnou, určitě vypadá míň společensky nebezpečně než já, odváděj ho stranou a zaslechnu jen : WE WANT TO SEE EVERYTHING! No tak to bych asi měl problém, se svým „sedmdesátkovým" z Christošky, ale spravedlnost je spravedlnost a já s ledovým klidem Saama procházím a loď už je jen a jen moje.
Zkouším volat Juhovi, ale ona nejmenovaná operátorská společnost mi opět nevychází vstříc. Telefon je hluchej jak poleno, spojení se nedaří. Hmmm. No to se pořeší zejtra. Bohové počasí jsou na mé straně, po hustých deštích z jižního Švédska ani stopa, nebe je bezmračné a já to vidím na klidnou noc pod hvězdama (tedy pokud ovšem vůbec zapadne slunce) na lavičkách pod obřím komínem Amorelly. Jak jsem předpokládal, pasažéry přestává větrná horní paluba po chvilce bavit a jsem tu skoro sám. Okouším první ukázku christianské náladičky. Joj!!! Už to se mnou šije, zpívám si „V bačkorách pudeme na pivo, až budeme všichni oligo". No na pivo by se zajít dalo…



Šplh zakázán!
V baru mě euforie opouští. Nahoře je to o moc lepší. Pod nebem, čucháš slanej pach vody, ryb a posloucháš kvíkání racků. Tady upjatý barmani, kteří mluví anglicky, takže si na konverzaci ve finštině musím nechat zajít chuť. Přesto jedna Lapin Kulta. Výborná jako vždycky. Ale to je tak jediné plus. Kde je ta báječná atmosférka z loňského srpna, kdy bodrý bratr P.P.P. objednával sytou finštinou jednu Kultu za druhou a do toho hrál onehdy ňákej typ s kejtrou dost slušný dvanáctkový blues. Švédskej hipik psal kroniku do tlustý knihy a projevoval nám účast, naší zaplavený zemi. Teď tu zní disko nejhrubšího kalibru, barevná hudba oslepuje a rozjíždí v hlavě epileptický chvění. Odulá dýdžejka skrečuje na deskách, čepáci stále nabubřelejší. No škoda. Vize Titanicu stále sílí. Myslel jsem si, že si tuhle noc užiju, že zapařím, moc jsem se na to v postborovicových a olšových dnech těšil, na onu noc, která mě zaveze do Finska. Tady ale zapařit nejde a abych si v „Chlast-free" koupil sedmičku vína či nejmenší povolené množství 6 plechovek píva, na to nemám, nechci se zbourat, nechci.
Chvilku si medím nad změnou hudebního stylu, neb nastupuje křehká zpěvačka a obrovský tlustý Fin a jedou romanticky smutné finské nápěvy, ehkä nähdään uudelleen… ale brzo to končí, tohle nepatří do mainstreamu zábavy, takže ve chvíli, kdy dokrákávám tu liboskvoucí kultici, nastupuje zase dýdžejka a já vím, že je čas vypadnout, že ty táhlý tradiční písně vlastně ta nesourodá dvojice zpívala jen a jen pro mě, k mému jedinému pivku. Kiitos! V „Chlast-free" si připadám jako exot, když v mém košíčku se krčí jen jeden tabák SMART a papírky, zatímco ostatní pasažéři si musí hlídat limity povoleného množství alkoholu, které zas nejsou tak nízké, jak by se mohlo zdát, neboť ty kartony piv a cinkavě blyštivé flaštice šedesátiprocentní vodky, to se rozhodně dnes v noci nevypije.
Zas nahoře. Na mém místě pod komínem, kde mám bágl, se válí asi šest mladých Finů. Neuniká mi, že právě dokuřují džojnta. Konečně někdo normální… Mladíci, ležící v naprosté pohodičce na „podiu" pod komínem se tiše rozezpívávají v tónině těch nejsmutnějších a nejtáhlejších karelských lidových písní. Ležím tam opodál, medím si jako dobytek, poslouchám, tříhlasé zpěvy, perfektně nacvičené a přitom tak finsky spontánní. Bohové, vždyť já zas tak netrpěl, abych musel být takto odměňován! Když klucí dozpívají, oslovuji je zatím roztřesenou a nejistou finštinou. Zpěváci celkem čumí, že nějakej středoevropan umí finsky. A to vím, že mám na víc. Ptaj se odkud jsem, proč se učím finsky, a kde, (velmi tradiční otázky, na které nás slečny učitelky na kursu pilně připravily, takže se dostávám jazykově na silnější led.) Taky kam valím, pokolikátý jsem ve Finsku. Odpovídám, a začínám se ptát taky. Jestli fakt hulili džojnta - po krátkých rozpacích přiznávají že ano, navrhuji za odměnu ubalit, ale oni prý že už ne, že to akorát stačí. Klucí pocházejí z Joensuu, karelského hlavního města, města, kde se nejvíc daří volnosti a pohodičce, čemuž se říká lupsakka. Hm, fakt věřím, je to na nich vidět. Ve věku krásných dvaceti let, v prostředí kde každý sedí po barech a diskotékách lodi, chlastá jak prase, řve, balí holky nebo ty sbalené „zpracovává" v rezervovaných kajutách, oni se natáhnou pod pastelové večerní nebe na prkna co znamenaj fakt svět a tiše pějí tradiční karelské písně. Kiitos! Zeměpisně jsem ještě ve Švédsku, ale po této příhodě už jsem duší stopro doma, v zemi Suomi. Svět to neviděl, pes to nežral…SKVĚLÝ.
Mladí pohodáři odcházejí a já zůstávám na horní palubě úplně sám. Rozbaluju ležení, chvíli zírám do zapadajícího slunce a posléze usínám ve větrné noci, na což jsem ovšem připraven. Táhlý, sladký, hladký pocit svobody. LUPSAKKA…

<<< x >>>