13. VAELLUSDEN - STŘEDA 2. 7. 2003

Oujé, Další noc přechází v den, zase jsem od tebe dál, domovu však aspoň blíž. Je 5 ráno, jsem v Hasselholmu, ještě hodinu cesty od Malmö. Kecám ještě se Švédem, představujeme se navzájem. Fajn chlapík.  V hlavě ještě doznívají divný sny z jinak velmi příjemné a posilující noci – takže bych měl to sousloví „Express Hrůzy" asi odvolat – no určitě jsem se vyspal líp, než v transfinském vlaku z Rovaniemi. Zdál se mi šerej, šerednej sen, umírám na nějakou divnou nemoc, lezu furt po doktorech, ale nic platno.  Najednou se to zastavuje, doktoři řikaj – zázrak – chlape, nic vám není. Ale nálada pokračuje. Mrtvoly v igelitovejch šedejch pytlích strká kdosi z oken rovnou na ulici. Mor. A já potkávám v potemnělý hospodě na rohu pana Šplíchala, souseda z Roviště. Už mě zve na pivo, ale mě najednou dochází, že pan Šplíchal loni na vánoce umřel! A že bych s ním asi na to pivo jít neměl a že je vůbec podivný, když mluvím s člověkem, co už není na našem světě. Ne, já ještě teďka nejdu.  Ještě je toho třeba tolik dokázat… a aspoň ještě jednou chci vidět Lemmenjoki, mou Láskořeku, a když si to řeknu vždy při návratu odtam, nikdy neumřu… Jednou si to ale neřeknu, no a bude…
…Malmö. Dva vyprasení starší Finové na peróně odivují Losa, možná poslední finskej rozhovor, nabízejí mi džojnta, já ale odmítám, po ránu se nehulí. Nechávám si ujet jeden vláček do Kodaně, vždyť je to fuk. Dvě finské slečny, jedna s poprsím č. 5-6, druhá č. 1 – no příroda si občas krutě zažertuje. Půjčuji si od nich zapalovač, i když pochopitelně mám, ale já chci aspoň jednou ještě mluvit finsky…
A vlak do Kodaně, prej tahle cyber souprava přes Öresund jezdí čistě elektronicky, bez strojvůdce, můj vagón je plnej skautů, který letěj „na tábor" na Island. Těžká závist, já byl za „totáče" jedinkrát na Letním Pionýrském Táboře v Koutech…a stačilo. Skautský vedoucí jsou podobně komický jako u nás, jsou strašně důležitý a dělaj chytrý, ale i zde slaví Los úspěchy.
V Kodani je podle očekávání zavřený lístkocentrum, můžu jet za dvacet minut do Hamburku, nebo až za dvě hodiny, na oba spoje navazuje pražskej rychlík, takže pojedu tím prvním, co tady, na rezervaci klasicky bodám, kašlu na výměnu peněz a čekání na otevření pokladen, no co, příplatek na EC express zaplatím ve vlaku a v eurech.
Ze Sámitašky vyhrabošuju posledních šestnáct dánskejch korun a dávám si za ně poslední skandinávičku.
Na nástupišti vládne velkej chaos, ale já už nic neřeším. Holky se usmívaj na Losa, Los na mě a já zas na ty holky…je to parádice. Moc hezkejch Dánek, romantický typy. Je tu vlak.
Je nabitej pekelně, všechny sedačky jsou rezervovaný, ale já už nic neprožívám, prodírám se s báglem na zádech, s Losem v jedný a Holí v druhý ruce uzoučkýma chodbičkama mezi nervními pasažéry, ale já už nic nehledám… Asi ve třetím vagonu nalézám jediné nerezervované místo, sklápěcí sedačku, kdo hledá, ten najde a odvážnému štěstí přeje. A jede se! Medím si, vzpomínám, víte na koho, víte na co. Tiše si joikuju, čekám na průvodčího. Ten přichází, prej žádnej problém, příplatek dělá 5 éček a mě jich ještě zbejvá dost a dost.
Je trochu hlad, není co jíst, no ale mě už to je fakt všecko fuk. Nadlábnout se můžu na trajektu do Němec, nebo ještě líp až v Hamburku, místní Turci uměj výbornej kebap. V Hamburku nebude asi moc času na přestup, ale neva, kašlu na místenku, nejhůř to už dojedu v chodbičce… …vlakem zní angličtina, už definitivně žádná suomea, natož sámigiehlu…vše uplývá a mizí do minulosti…ale naštěstí je tu lidská paměť…Paměť versus River of Shit, zpívá skupina Echt! a je to tak a nemyslím jen na River of Shit čili Paskajoki. Paměť vytahuje věci z minulosti do přítomnosti a nechává nás tak tu přítomnost moci ovlivnit. Paměť z nás dělá tvory, kteří vnímají trvání, čas není jen tříšť zlomků, okamžiků. Pamatuju si toho dost. A nezapomenu. Jak již bylo řečeno…
Dánsko přejeto kosmickou rychlostí. Trajekt, hlad trochu ustupuje, to je dobře, nechci se tísnit v lodním bufetu, ale ještě toužím vidět moře. Tohle je Balt, ten se rozprostírá daleko na severovýchodě, Botnickej záliv a do něj teče velká Kemijoki, pramenící v srdci Sámieatnanu… Stejná voda. To je silnější pocit, než hranolky a mřllehřj v břiše. Najím se v Hambáču, nebo až doma. Lehčí půst neuškodí. Na lodi naskakuje T-Mobile Deutschland a já konečně můžu psát zprávy. Nabíjím si už zas ve vlaku telefon ze zdířky nad sedačkou a textuju Juhovi, mámě, Bříze. Chodí odpovědi, Němci ve vlaku na mě čučí, jak jen píšu a přijímám zprávy. Máma se už na mě těší, prej to jde říct Almě, že se blížím. S Břízou brzo na pivko, snad už zejtra… No katotaan. Jako že se uvidí. Nálada zas excitovaná, už se těším do pražskýho vlaku, to už budu jednou nohou doma…

…tak jo, milé čtenářky, už si dřepím ve vlaku na Prágl, hezky zase bez rezervace a příplatku (nikdo to po mě nechce), s Losem pod nohama, eurový přebytky utrácím v ravintošce za pívo, německý, na mě poněkud aromatický, ale přesto dobrý ležák. Nojo. Kruh se uzavírá, cesta má pomalu končí. V Hambáči další Losí zážitek, když jsem tak čekal ve frontě na kebap, oslovila mého Losa sympatická mladá Polka – no vidíte, srdíčka zlomený, vono by to fungovalo i mimo Stockholm. Losí kouzlo tak fungovalo, že zvědavá a umluvená Polka za mě chtěla zaplatit kebap (což jsem hrdě odmítl).
Ve vlaku jsou samí Němcí, obrovsky chladní, jeden typ byl chytrej, ať si Losa nedávám do zavazadlovýho prostoru, že má „spitze" a že to je „verboten". Nojo, tyhle Teutoni k tomu zvířeti nemají úctu, myslej si, že jsem ho koupil někde v Kodani. Myslel jsem si, že ten důležitej je průvodčí, tak jsem ho poslechl, ale on jako Ajznbón jen vypadal, pasažér jeden… Našel jsem si jedno z mála nerezervovaných sedadel, s Losem a Holí zabral dvousedačku a nazdar bazar. Chvíle spánku a pak hned ono pívo… a možná spousta času na skromnou bilanci Cesty…
…těžko přetěžko se hledá nějaká chyba, všechna možná mínus se rychle mění v plus, pak si dáme Gambrinus…zpíval Vláďa Mišík. No je to tak. Mínus? Možná jsem mohl být na Cestě o nějaký ten den dýl. To jo, do práce se jde až v pondělí. Ale…proč vůbec takhle uvažovat, proč všechno kvantifikovat na dny, počty zážitků, zdolaných hor a navštívených divukrásností??? Vždyť Cesta byla natolik intenzivní, že každý relativní nedostatek byl ihned nahrazen něčím echtočudnějším – nedosažení norských hranic se vykompenzovalo nálezem Losa, neuskutečněná cesta poštovním autem do Lismy více než nahrazena romantickou vyjížďkou pramicí po Lemmenjoki a ještě romantičtějším setkáním s Karen-Anne… kdo hledá, najde… a mě se do těch dvou týdnů vešlo úplně vše… mnohem, mnohem víc, než jsem čekal… a zkuste si, všichni darmojedi, tlučhubové a kozopasky vyjet na dva tejdny o samotě do divoký přírody! Snad jediný, co mě teď trochu mrzí, že jsem to nevzal přes Espoo a Juha, ale já jsem si jistej, že příští cesta po Finsku zase začne u něj…
…a pozitiva? Finsko je můj heroin a laponská zem mým středobodem, teď to vím víc než jindy a mám svůj pevnej bod, ať se stane cokoli…a ten citovej zmatek z Olše a Borovice je pryč, příroda a kytička z tundry to vyřešily se mnou na jedničku, že není cesty zpět. Rozjet něco novýho se dá vždycky, že, Břízo, ale už to nebude taková tragédie o třech dějstvích. Poznal jsem se a vim co chci. A za to přišel ten krásnej, platonickej cit tam v kahvile…poznal jsem se, seznámil se sám se sebou, ano, umím být panáček, neznat bolest, rozhodnout se rychle, zvládnout problém a nebezpečí, vše vychytat, umím být sám a mám se rád. Ten zhroucený uzlíček nervů zůstal někde na cestě, ani nechci vědět kde, aby na mě zase neskočil…Poznal jsem se jako bejk, protože jsem si na sebe udělal po dlouhejch letech čas – doporučuju každýmu workoholikovi! A kromě sebe jsem poznal ranec skvělejch lidí, v čele s trojicí Jussi, Oula a jasně že K.A. A jasně že babči, Mrož, Svalovec, Sirppa, Jankovičář…
Jussi – to je fajn chlapík, kterýho určitě zkontaktuju v Čecháh. A ať už z toho něco bude koukat pracovního, nebo jen pokec u piv, budu rád. Je to správnej lesní muž, přitom vyrovnanej a dle měřítek společnosti v podstatě velmi úspěšnej chlap. Takovejhle bych taky chtěl bejt, až mi bude jako jemu.
Oula – to je po Nilsovi z Guovdageaidnu druhej „pravej" Sámi, co jsem blíž poznal. Rozumím si se Sámi lidmi, nechovám se k nim jako turista, protože bych byl blbej, když jsem jeden z nich, co se pravda trochu vzdálil…Že to tak je, jsem pochopil na Ravadasjärvi, když jsme seděli u ohně, Švícka vedle a já z něj cítil onen nadhled vůči nim a ke mně to bylo úplně jiný. Byli jsme bratři. A myslím, že se ještě uvidíme…jednou…
Karen-Anne – co ještě víc o ní psát? Tundrová kytička, milý sluníčko, světlo na cestu domů. Jí najdu, až příště přijedu, a řeknu jí – no kdepak je ta cedulka Vítej? Jsem tady! Ty, K-A, jsi taková moje naděje pro nejhorší chvíle.Až budu v budoucnu někdy totálně v hajzlu  (a to budu), tak, že začnu pochybovat o sobě, svý víře, identitě, až mě to začne ničit a žrát, vždycky si vzpomenu, že jsi. A že tě zase najdu, třeba na to značkování sobů spolu jednou opravdu vyrazíme. A šel bych ti fakt rád na svatbu, vidět tě v tom kroji, připravenou dát zemi nový lidičky, co budou jako ty. Budou Sámi, členové národa, kterej nikdy neumře. Miluju Tě a skrz Tebe celej Tvůj národ a zem… …už dost, zase skoro brečím a pivo mi došlo.
Tak ještě jedno, a dobilancovat. Finština v pohodě, jsem na sebe pyšnej, že jsem ve Finsku vůbec nemusel mluvit engliš, to je velkej posun a tahle řeč mi začíná pomaličku přecházet do krve, jak se říká. Nojo, můj heroin… Fyzička taky nebyla nejhorší, i když kvůli tomu jsem do Finska nejel, neb nejsem žádnej radovan.
Lemmenjoki. Nejlepší na konec tý mý bilance, zatímco vlak už dávno profrčel staveništěm jménem Berlin a valí to na jih k hranicím EU. Lemmenjoki, to je už pro mě navždy víc, než pojem z map a brožur. Resp.je to pojem, naplněnej úplně jiným obsahem. Příroda Lemmenjoki je nejlepší, je to největší divočina, nejbožštější klid. „Kekáč" je sice vděčnej na atrakce, jako je jezero Luiro, Sokosti nebo Ďáblova brána, Lemmenjoki je však zkrátka hlubší, silnější, citovější.  Pro tenhle pocit ale rozhodně je třeba jít do hloubi divoký zóny, do bezcestí. Kudy budu chodit, tudy budu Lemmenjoki, mou Láskořeku, velebit. Není nic silnějšího, než tenhle kraj. A budiž velebena základna v Njurgulahti, zejména její kahvila, kde znavený poutník odpočine při výborném pivu Karhu a jeho chuťové buňky poznají, co je to labužnictví, když ochutná sobí poronkäristys.
V Lemmenjoki navíc žijí Sámové, Karen-Anne říkala, že v oblasti je 40-50% lidí sámské národnosti a jazyka, větší koncentrace je jen na západě, v okolí Enontekiö a Nunnanenu. Kiilopää je krásný místo, ale je to ještě finská oblast. Sámové jsou děti přírody a své matce dokonale rozumějí. Nikdy nezapomenu na Oulu, jak skokl Losa, doptal se na pár doplňujících údajů a pak řekl, jak byl ten los starej a kdy a proč chcíp…
Hranice. Němečtí celníci zaujati Losem, no byla by to smůla o něj přijít krok od domova, ale kdepak, oni jsou jen prostě zvědavý, což dokladuje jejich dotazování, kde jsem to byl a kde to našel, ale žádnej výslech.
Česká policie je ještě přímočařejší: „Kurva, to je paráda! Kde jste to získal? (lze tomu rozumět jako „votočil"?) No teda? A to vás Fiňáci pustili? No to se divim!" Druhej pohraničník se zhoupne na patách a říká tomu prvnímu „Proč by ho nepustili, když se to tam jen tak válí v přírodě! Los neni vohroženej druh, to není trestnej čin ani přestupek!" Náhle inspirován vlastními slovy, tasí baterku a svítí Losovi do mozkovny, jelikož by to mohl bejt přeci neotřelej úkryt pro drogy!! Netuší samozřejmě, že stále ještě slušný zbytek z christianské zásobičky spočívá naprosto nerušeně v mé kapse od kalhot…
„Tam by se dobře vole převážely drogy!" dí policajt svému kolegovi. „Tahej ale sebou sobí lebku, když pašuješ heroin!"
„Losí, pánové, ta lebka je losí."
„No losí, no. Štastnou cestu!"

Nojo. Čechy krásné, Čechy mé… Vlak začíná kodrcat, rozbitej Děčín, socky, paneláky. Jsem doma. Holešovický nádraží, pražský metro a tady už Los nikoho nezajímá a pokud jo, strašně se to každej bojí dát najevo. Divná zem. A tohle je asi konec mý Cesty a mých impresí…

Tak zase někdy na počtenou. Riku.
Praha, 27. 11. 2003

<<< x