12. VAELLUSDEN - ÚTERÝ 1. 7. 2003

Noční jízda napříč Finskem až do Tampere se dala přežít, více superlativů však k ní nepatřilo. V Kemi se vlak naplnil tak tak a o půlnoci přichází velikánské Oulu, slunce se dotýká obzoru, je rudé a obrovské, jako davy cestujících na peróně. Zastávka na dvacet minut a lidí jak much na Inari… Musím jít „přes mrtvoly". Natahuju se na „svou" dvousedačku, baret narážím do očí a zahajuju předstírání hlubokého spánku. Kolem mě proudí lidská řeka (sakra, tady v době půlnočního slunce lidi snad nikdy nespí a cestujou jak vzteklý v jakoukoli hodinu) a zvedá pomocí magických rezervaček jednoho spolucestujícího za druhým. Ale Veraldenolmai a Los stojí při mně. Já pochopitelně nespím - v podstatě už druhá taková noc, včera to nešlo kvůli vedristu – ale je mi všechno úplně jedno a začínám si dokonce říkat – když budu bytostně přesvědčenej, že mě nikdo nevyhodí, bude to mý servaný tělo ze sebe šířit a nikdo mě ani neosloví, protože takhle tvrdě může chrupat jen šťastný majitel rezervačky na obě sedadla. A že ty, pasažére, máš zrovna rezervaci na stejné místo? No to se stalo asi nemožné – Finské dráhy udělaly chybu a vytiskly dvě místenky na jedno místo… Hele, vono to funguje. Kolem mě nezůstal kámen na kameni, jen já se válím jak špalek bez sebemenších problémů.
Moc jsem toho stejně nenaspal, zejména vinou party nezletilých kočiček všude kolem mě.
Zejména ta za mnou, to je peklo, ta nezná jinou zábavu než do tří do rána mobilovat s bůhvíkým, dosti pisklavým hlasem probírá své pubertální starosti. Tady se snad nikdy nespí, bože… Po půlnoci se netelefonuje! mám chuť ji říct, ale neříkám nic, protože ona by třeba řekla – hm, víš, já telefonuju všem mejm kámošum, jak jsem naštvaná, žes mi zased moje rezervovaný místo… a tak to musím přežít a jen si musím vzpomenout na Pláču – ten by se s tim nepáral a řekl by jí – Hele, sestro, turpa kiinni, drž klapačku, já bych tě hnal, s takovýmhle životním stylem buržoustský dcerušky, do Mišelinky s tebou, tahat gumy, denně vstávat ve 4 hodiny, aby ti kapitalista milostivě vodhodil nicotnej zlomek vyprodukovaný nadhodnoty, to bys neplejtvala energoškou na stupidní telefonáty, nýbrž se mnou v sevřenym šiku, pod vlajkou Ostrova svobody skandovala Hasta la Victoria siempre!!! Bohužel postrádám Pláčovo revoluční nadšení… a tak tu klapačku držím já a někde mezi Ylivieskou a Seinäjoki, v prokletý Pohjanmaa na pár desítek minut usínám… Přežil jsem se ctí!
Vstávám v pět hodin, kupodivu se cítím celkem vyspale. Na záchůdku se meju a v pojízdné ravintošce si objednávám skandinávičku. V Tampere na stejném nástupišti již čeká vlak do Turku. Nelením tedy v tomto bílobudovném, moderním městě a přesedám. V mém oddělení vagónu se mnou cestuje alternativně vyhlížející maminka s dvěma malýma dětma. Los pochopitelně určuje téma konverzace. Dětičky ošahávají paroží, žvatlají, ale mě přepadá únava, venku je mlha a chladno (kde ta laponská vedra jsou), krajina je jednotvárná a tak doháním spánkový deficit. Probouzím se v sedm, již zcela srovnaný. Vlak se už blíží pomalu k Turku, výhledy z okýnka už evokují Střední Evropu – pole, louky a les. V Turku zase přestupuju do vláčku jedoucího do přístavu, je to celkem opruz s mým přetěžkým Losem a Holí, ale jsou horší věci, že…
A už je tu zase přístav. Kurtuju konečně Losa k báglu, ztěžka se opírám o Hůl a vyrážím. Nastává klíčová etapa Losovy cesty do Čech. Pokud projdu check-inem a kolem případné celní kontroly, pravděpodobnost, že s Losem dorazím až domů se výrazně zvyšuje.
Na check-inu, odbavovacím místě, není pražádný problém. Koupi slevněného lístku a zapsání osobních údajů zvládám s bravurou, možná je to naposled, co hovořím finsky, až provokativně krásná slečna je snad první člověk, kterého Los vůbec nezajímá.
Přichází úsek celní kontroly. Suverénně odbočuji s drtivou většinou pasažérů do koridoru pro občany EU. No co…nejsem žádnej buran z Balkánu, za rok už tam stejně jsme. Tudíž celníka ani nevidím. Jsem na lodi. Los opouští výsostné finské území a může mu to bejt jedno, on stejně žil svůj bažinatý život v zemi Saamijské… Dle mých úvah jediný, kdo by mohl protestovat proti vývozu Losa jakožto jedinečného přírodního artefaktu finské země do světa by byla finská celní služba. A tu už během cesty nepotkám. Švédům, Dánům i Němcům už to může bejt u zadnice a jak znám český celníky, otrávený vidinou nezaměstnanosti od 1.5.2004, Dne E, tak ti už na to taky dlabou zvysoka…
O mezinárodních lodních linkách bratr Juho říkal, že je to na nich törkö. Podle mého se toto slovo dá přeložit nejspíš jako ujeté. Mmm, něco na tom bude, alespoň pro člověka, který vylezl z nekonečného laponského lesa. Místo větví stromů, zátočinek řek a mechů na okrajích bažin mě obklopují mondénní slečinky, jimž se pod minisukněmi rýsují minikalhotky tanga, chlapci v černém, každej vořetězovanej a černobrejlovej, děti města. Achjo. Tak vzdálenej je Sámieatnan, Karen-Anne, Oula… Jejich čistej, nezkaženej přírodní svět. Ale je ve mně a já jej tajně, ilegálně, jako toho svýho Losa hodlám vyvézt za hranice…
Ihned valím na horní palubu. Je zima a větrno. Těžko uvěřit, že jsem 1500 kilometrů jižně od Njurgulahti, kde jsem se na sluníčku cítil jako špekáček nad táborákem. Salaším si na „svém" místě pod komínem, snídaně v podobě posledních dvou suchých, pobytem v báglu notně deformovaných housek. Ale v nouzi všecko dobrý.

Ostrov Havranů
Loď už vyjela na dlouhou, jedenáctihodinovou cestu. Ale na lodi se člověk nenudí, může se válet nahoře v naprosté izolaci (v pošmourném počasí všichni pasažéři, poté co se ve zkratce nabažili pohledu z hodní paluby, míří s otevřenými prkenicemi do kouzelného světa zboží a spotřeby) - (Já se k nim ovšem taky přidám… později) Můžeš se procházet, zpívat si, volat racky, zírat do nebe, na čadící velekomín, na ostrůvky. Jeden je fakt přísnej – na skále rostou suché borovice, na jejich šedých větvích dlí snad tisíc havranů. Korppisaari. Havraní ostrov.

V tomhle počasí naplouvá nostalgie, loučím se – bůh ví na jak dlouho – s finskou zemí. Nahoře jsou chvíli dvě švédské smažky. Je třeba si zvykat. Je lepší zírat tiše na moře nebo do papíru a s nikým se nebratříčkovat. Vzpomínám a doufám, že to všechno bude komu vyprávět. Napadá mě, že bych mohl v Praze poprosit kamarádku Evu, zdatnou umělkyni, jestli by mi nespíchla sámskej kroj, hazuku. A pak se do toho voblíct a udělat obřad na zimní slunovrat, jít si do lesa zajoikovat, tímhle dnem vlastně začíná novej rok, slunce bude na nebi už jen dýl a dýl. Teď už vlastně začíná zima, zkracují se dny. Paradoxní.
Kolem poledního scházím konečně do nitra lodi a ihned mířím do bufetu. Prachy ještě jsou, je potřeba se pořádně nadlábnout, bůhví, kdy se mi to zase povede, jídlo už nemám žádný, jen instantní těstoviny. Nakládám si vrchovatý talíř zde oblíbených masových kuliček a horu bramborové kaše. Mňam. Přejezený k prasknutí, z posledních sil se vleču do Chlast-free, kde kupuju flašku moruškový a vřesový pálenky domů ( z čeho všeho se v Laponsku nedělá kořalka!) Chvilku rozmýšlím, co si pořídím pro sebe na dnešní lodní odpoledne. Vyhrává sedmička růžovýho cabernetu a velepytel brambůrek.
Nahoře na své štaci otevírám růžák, je dobroučkej a lehkej, ale mě zmáhá únava, po těch hodech, a tak se v klidu natahuju na prkna a zavírám oči.
Po hodině mě budí divný ruch. Ano, jistě, Los. Kolem mě je asi 10 lidí, vzrušeně gestikulují, jaká je to paráda, že to ještě nikdy v životě neviděli a jeden starší sympatickej Fin se mě hned ptá, jestli jsem to našel v přírodě a tak. Jeho údiv kulminuje – Čech a domluví se finsky! A najde Losa!
Já se jen usmívám a začínám popíjet. Jdu si ještě dolů pro zdarma poskytované finské noviny pro ukrácení času. O Čechách se nepíše naštěstí nic. Jen že hokejista Jan Čaloun vyhrál ve Finsku nějakej prestižní golfovej turnaj (jeho rány golfákem jsou proslulý) a já si říkám, z něj už je taky Fin, ten tu zapustil už kořeny… Někdo zapálil v Sodankylä saunu. Extremistický poslanec Tony Halme „Hölmö" – to znamená Blbec a na tuhle přezdívku jsem i já, mistr pseudonymů náležitě pyšný – vymyslet vtipnou přezdívku ve finštině, to se počítá! – tedy poslanec Blbec , bývalý boxer těžké váhy, nyní Pan Domov-Náboženství-Vlast sní o kariéře gladiátora v mravně kluzkých dobách Říma , mít tak stroj času, klidně bych ho tam poslal a s ním drtivou většinu našeho parlamentu, ať se pobijou, makovcí.
Aki Pärviäinen splnil limit v hodu oštěpem pro MS v Paříži, ale vyhrál Honza Železný, z Tallinu se lítá levněji než z Helsinek, EU chce zakázat stánkový prodej grilovaných uzenin a Finsko se oprávněně bouří – prostě Okurková sezóna jak vyšitá.
Mezitím se blíží dno lahve a švédské břehy. Odolávám pokušení hodit éčko do automatu, jak činí zde každý, a místo toho shora vyhlížím Stockholm. Horní paluba se zase na poslední chvíli zaplňuje. Výstup, celníci jen statují.
A Los, přeživší transport do země Žuly a Granitu, se stává definitívním pánem situace a svět se točí jen kvůli němu. Budiž pochváleni všichni Losi Losí vůle! Celý Stockholm je štajf nikoli z Křováka G.Bushe, ani z Kágébáka Putina, natož z Leproida Majkla Džeksna. Jen a jen můj Los, kterej chudák chcíp hlady během strašlivé zimy roku 2000 kdesi při Paskajoki, netuše, jaké slávy a jakých poct se mu bude dostávat po smrti poté, co jej najde, z močálu vyvleče na zádech a pak jej všemožnými dopravními prostředky dopraví až do „Paříže Severu" jistý panáček z Prahy…
Neuvěřitelná losí jízda začíná ještě v koridoru výstupního prostoru. Nějací ožralí, nařvaní Angláni začínají něco hlásit ve stylu:
„Haha, vidíte ty parohy! To je ale pí..vina! Nojo, Skandinávie! To je nějakej Lesní muž, nějakej magor, Laponec! Ty vole!"
Tak takhle hoši ne! Už už se otáčím s výhrůžně napřaženou holí (v tomhle pocitu sounáležitosti s Losem bych zmlátil kohokoliv, i kdybych měl o něj svou milovanou Hůl přerazit), ale do hry se vkládá hřmotný Švéd, kterého zřejmě hrubě urazila zmínka o Skandinávii jako o prostoru, kde žijí tupí, špinaví, zvířecí Laponci. Důrazně Anglány žádá, aby drželi hubu a chovali se ve Švédsku slušně. Pak se přitáčí ke mně a povídá: „To svět neviděl, tihle Britové… Krásnej los! To se už nevidí. Kdes ho zastřelil?"
Vysvětluju mu, že jsem jej nezastřelil, ale našel lebku v bažinách severozápadního finského Laponska.
Verze o zastřelení se ještě několikrát opakuje. Hm, zvláštní, dosti vypovídající o rozdílné mentalitě Švédů a Finů. Zatímco typický Fin se zeptá, kde jsem toho losa našel, Švéd se zajímá, kde jsem ho zastřelil. Němec by se pochopitelně staral, kde a za kolik jsem ho koupil…
Hned před Vikingterminalem mě staví 2 Švédové, odkud jsem, kde jsem zatřelil Losa.  
„Našel, aha? Ty seš Fin?" – „No jasně, to nepoznáš Fina?" skáče do řeči druhý… „Nejseš Fin? No to čumim…S takovým losem až do Prahy…"
Ujdu po nábřeží sotva pár desítek metrů a už na mě volá mladej týpek, jestli si mě (tedy spíše Losa) může vyfotit, že to je nářez.
Auta na mě troubí a já se nesu jak král vesmíru, i když v realitě se zdá, že se spíš těžce vleču s více než třicetikilovou krosnou. Na přechodu přes ulici u Starého města se se mnou dává do řeči nějaký děda, když pokuřuju u jednoho baráku, tak zase nějaké ženské zas, že je to nádhera, tenhle Los, jestli jsem Sámi (mám na hlavě baret) a co je to za bylinu, co se mi v suchém svazečku houpá na báglu – komárník alias suopursu, říkám – to je suopursu, já znám jen finskej výraz a je to bylina proti komárům, přírodní repelent… Tak teď kdybych jim řekl, že jsem Čech, tak bych to pokazil, myslej si , jsou přesvědčený, že jsem Sámi jak poleno.
Jazda… Nebýt Losa, jsem jen šedomyší turista s báglem, na kterýho auta trouběj aby uhnul a lidi si ho ani nevšimnou. Takhle jsem Šéf. Akce vrcholí u parlamentu. Staví u mě černej spor'ták a v něm dva mladí Švédi, ukazujou na Losa a neberou si servítky:
„Nechceš nám toho losa prodat? To je paráda!" Jeden už vytahuje z peněženky tisíc švédských korun a mává mi bankocetlí před nosem. Ani náhodou a ani za tisíc euro! „Pardon, kluci, ale já to neprodám, ani kdybyste mi dávali celý vaše auto. To je srdeční záležitost."
„Chápem. No škoda."
Auto se rozjíždí a ještě vidím, jak mladí Švédi vzrušeně diskutují a gestikulují.
V osm jsem na nádraží, za 3 hodiny jede Express Hrůzy do Malmö. Zevluju chvíli venku, koukám na partičku lidí, čutajících hakisak. Nejsou to tedy asi Češi, podle mého tahle móda už u nás pominula.
Najednou se odpojuje od partičky jedna hezká zrzka, které to kopání moc nejde a – světe div se – míří za mnou! Taková krasavice… ó díky moje losí Velehlavo!
„Ahoj! No to je krása! To je ale los! Kdes ho našel? To je nářez, v bažinách Laponska? Ty jova! Já jsem Kelly, víš, z Austrálie! Můj táta má takovýhleho losa z Mongolska, kde ho zastřelil! Jsi Švéd? Čech, z Prahy? No to je supéér! Já jsem z Prahy úplně hotová! To je nejkrásnější město na světě a já tam byla už dvakrát! Supéér! No to je absolutně perfektní! Protože Skandinávie, to není nic pro mě. Já miluju život, víš? A Praha, tam je nejlepší život! Tady ty ponurý lidi! Nikdo nemluví, nebaví se! Zvláště tohle Švédsko, tady se mi vůbec nelíbí! Horrible! Ale ty, ty se mi líbíš, i tvůj Los…"
Australané ji však už k sobě volají, táhnou pryč. Kelly hladí losí paroh a jemně se dotýká i mé ruky. (Horrible!) Aj, tihle horkokrevní jižani. Takhle rychle se na mě nesmí…
See you! volá Kelly ještě. Musím se smát a to hned ze dvou důvodů. Jednak – ta mentalita! Kde jsou seriózní, přímí Finové s jejich tichými hlasy, větami bez zbytečných hodnotících přívlastků… ( i lascivní Sirppa šla „rovnou na věc", ale přece jen jinak) Tihle Američani, nebo vlastně Australani, ale to je fuk, ti jsou šílení s těmi jejich úsměvy, výkřiky Supééér, Horrible, Absolutely perfect!  Navíc ten pozdrav See you zní tak naivně optimisticky… uvidíme se… to asi těžko. Na světě je šest miliard lidí a my se, holka asi spíš už nikdy neuvidíme…
Další věc, co mě rozesmívá, je to, jak taková losí lebka zcela změní sociální status člověka!  Já tu lebici nemít, neštěkne po mě ani pes ale takhle jsem obletovanej a lidi, včetně lepých dívek, se na mě lepí… A můžu jen doporučit každýmu osamělýmu zoufalci, kterej se nemůže už dlouho seznámit a ta samota jej fakt už štve, ať si na bágl připne losí lebku a vyrazí korzovat po Stockholmu… a zaručuju mu, že do půl hodiny má po boku zástup dívek, mezi kterýma si může vybrat – taková Kelly by měla vysoký akcie, nejen že byla pěkná, ale takovej osamělec by s ní vyženil ještě jednoho Losa věnem po tchánovi! Tímto podobné ztroskotance oslovuju, zařídím jim cestu a půjčím Losa – ale neztratit, neprodat, nezapomenout! Za pár pivek se snad dohodneme…

Jdu dovnitř. Ověřuju si u informací (kde pracují mladé Švédky – asi praktikantky dopravní průmyslovky, víc jim není) že Express Hrůzy dnes opravdu jede. O rezervaci místenky si můžu nechat jen zdát, jak je známo, skandinávské nádražní služby i ve všední den v létě nefachaj po 17, 18 hodině… Mladice, pokukující po Losovi, jsou dvorné a dokonce mě ujišťují, že Express hrůzy má i sedadlový vagón. No tak chodbička u WC vypadá nadějně…Lepší chodbička u WC v hrsti, než Stockholm v noci na střeše…
Valím ven na cígo, nějací kluci mi vevnitř hlídají Losa. Venku bují Město, bohužel. A na mě padá takovej zvláštní smutek, kterej únava z cesty tvaruje do podivných dimenzí – cítím se ne jako vyvrhel, ale jako ten, kterej sám dobrovolně zjistí a ví, že sem nepatří. Není z města. Je z Njurgulahti, od Paskajoki, či třeba od Řeky Osamění.
Přisedá ke mně dealer drog, jestli nechci amfetamin či kokos. Tichým, finsky klidným hlasem vše odmítám, a říkám mu, že tvrdý drogy vedou do hajzlu, že moje droga je les. Kouká na mě jako na blázna:„Les?" Asi si myslí, že je to nějakej novej druh heroinu.
„A taky pivo a marjánka, nic však nikdy víc."
Hmm. Jednak mi dělá problémy konverzovat v angličtině, radši bych pokračoval jen a jen finsky, jednak na mě stále víc doléhá atmosféra velkoměsta, tísnivá, odcizená. Já zvládám, lesní šaman ještě má svou síly, svý zdroje energie. Ale je to tu děs. Tak daleko do Sámieatnanu… Existuje ještě?
Kdepak jsi, miloučká Karen-Anne, moje tundrová kytičko, s tvým čistým úsměvem a Joo, niin kyllä-kyllä… nezkažená dcero Severu, Sámieatnanu…která znáš jen svou kahvilu, kamarády, lidi jako Oula, soby, tunturi a školu v Rovaniemi, stejská se mi po tobě ani nevíš jak, jseš už tak strašně daleko ode mě, ale víš, nezapomenu na tebe…stejská se mi a smutno po tobě mi je, kahvila už je teďka zavřená… zdalipak jsi měla hezkej den, zdali půjdeš příští tejden na to značkování sobů, kam jsi mě zvala, já blázen jedu domů, makat zase jen, chtěl jsem zůstat v tundře navždy, když mě Seita zvala, abych u ní nechal svýho Losa, měl jsem to udělat a bejt teď s tebou…ukázala bys mi svůj tradiční kroj a šli bysme spolu do tundry, za tvou mámou, bratry a předky, stejnou stezkou co už se chodí tisíce let, k průsmykům mezi tunturi, kudy potáhnou všichni sobi, co patřej rodu Jomppanenů…ach jo.
Já jsem, kytičko, teďka v brutálním velkoměstě, ztracenej, těším se domů…víš, Praha je taky hustá, ještě větší než tady Stockholm, ztratila byses tam, jako tvoje krajanka Pirkka-Mikkeli, ale je tam můj domov, moje máma, staroušci ukki a mummo, dědeček a babička, mí kamarádi, kterejm o všem, i o tobě budu povídat…

…Těžká nostalgie teda na mě padla, chce to hlta pálenky (poslední odlivka z petky do čutorky), je mi totiž přísně do breku. Jakou že ironií osudu jsem se narodil ve Městě, mnohem větším, než tady ten švédskej granitovej babylon a proto taky skousnu jiná města…ale nic víc…jen skousnu, ale je mi v nich zle… nikdy bych nejel na dovolenou do New Yorku, Londýna, Mexico City, Hongkongu ani Pchongjangu… je mi ve městech zle, ale vyznám se, nenechám se vošmelit, ale doma je…kde je doma? Co je domov?
Tam, kde někoho máš a kde je ti dobře. Praha jo, ale nejlíp je mi stejně v tundře, když pod nohou chroustá vřes a lišejník, nejvyšší strom má čtvrt metru, kde bzučí mouchy a bělokuřice poděšeným tíkáním volá svoje mláďátka… doufám, ctěné čtenářky, že mi chápete, že se vracím takhle napřímo, bez odboček a oklik domů, víte, já bych už o samotě nerozdejchal nic víc, než zamilovaný Lemmenjoki a hlavně ten návrat přes ty města… proto jsem ani vlastně nejel za Juhem! Ježiš, až teď jsem si na svýho bratra vzpomněl…no neva, chlapíku, my jsme se natuty neviděli na tom helsinskym nádraží naposledy! Příště snad ta letenka vážně, z Ivalo doma za půl dne…a hlavně…z domova v Ivalo za půl dne!!!
V mý náladě, rozněžnělý po Sámieatnanu, čas utíká dost rychle, vlak už jede za hodinu. Jdu už na Spĺr 12, na nástupiště, to už voní cestou domů, tady v hale to na mě hustě padá, nechci aby mě takhle viděli lidi … dobrou noc, slunečnou a horkou, milý Sámieatnane, dobrou noc i ty, bratře Oulo, chlapíku, na tebe myslím taky, i když nejsi ženská…nechci ti ani kytičce povídat o tom, že jsem byl kdysi Aslakem, Sámi, a tím pádem stále jsem, slova jsou ouplně zbytečný, vím, že to cítíte, jak to mám, poznal jsem to z vás… Švédsko je fakt divný, žula a granit, i lidi. Ta zrzavice z Austrošky měla možná pravdu…

Město: Párty, dready, rudý brady, černý hadry, mordsec hadry! / Každej na něčem nezávislej, každej v sobě jen zakyslej / (Snad i já tak se můžu lidem zdát) / Máte v sobě ještě slunce? / Je tam někde hluboko ještě vůně lesa? / Má ještě někdo sílu to objevovat? / Rychlý, nemilosrdný, povrchní, život tepe odnikud do nikam / Město je betonovej nádor, má rakovinovou duši / Štěstí jen za prachy, Po-Pá 8-20 h / Co o tobě vědí, slečno Země, matko Přírodo? / Vědí ještě, že jsi, zjebaný autonomisti? / Ideje, kecy. / A není čas, už na nic / Chceš se sjet? Mám supr matroš. / Chceš bejt hepy, je kůl párty! / Já nechci / Lese, vodo, ptáci, sobi / Volám vás a vy mě máte, tady jsem / Sámové v tundře ženou soby / Černoši v sahelu volají – Nechceme AIDS, chceme déšť / Mongolové v poušti, pijou kumys / Aboridžínci taky volaj déš't, didjeridoo vibruje vzduchem / Joik se proplétá větvemi / Město je vždycky stejný / Město je útočiště ztracenejch bezvěrců / Město zase útočí / Volám tě, jsi ve mně, lese!!!

Únava se přetavila v cit, ve vtělení Přírody na špinavým nádraží. Na nástupišti dopisuju báseň a už ve 22:10 přijíždí Express Hrůzy. Jaká pohodička! Má hned dva vagony na sezení, řazené na konci vlaku. Vychytrale mířím na samý konec soupravy, lezu dovnitř posledními dveřmi, rezervačky bývají přidělovány od začátku, na konci je největší šance se uchytit. Express Hrůzy, zdá se však pochlapil. Volné místo, rozšířený plac v chodbičce proti WC mám v merku (stěhovat se tam nebude problém ani s Losem a Holí) usedám na nejbližší čtyřák se stolečkem. Jsou zde k dispozici krabičky s vychlazenou vodou, což kvituji, ač vodu mám, je to příjemná služba. A vlak se neplní!!! Nastupuje jen švédský komunikativní pár (Los) a obří Olašský Rom. Celé oddělení s asi 12 sedadly mám jen pro sebe! Přitom, jak zjišťuju z prohlídky, druhý vagon je úplně narvaný lidma s rezervací. Pár kroků navíc se vyplácí! Kecám se Švédem, o všem možném, slova příjemně tečou. Vlak startuje, kontrola lístků, na WC se meju úplně celej (teče tu i teplá voda), měním fusekle, šátek přes oči a start do velmi příjemného, tichého spánku…

<<< x >>>