11. VAELLUSDEN - PONDĚLÍ 30. 6. 2003

Spím skoro nahej, na spacáku místo v něm, ale vedro je nesnesitelné. Ostré polární slunce mě budí vedrem už ve čtyři ráno. Zevluju, spát se nedá, naprosto ne. Venku zase začínají řádit inarský mouchy. Rozvažuju, co dělat dnešní dlouhé dopoledne, nechci jej jen prozevlovat v kahvile. V ruce se mi ocitá žlutý propagační papír, co mi včera dala Karen-Anne, s nabídkou firmy. S radostí zjišťuji, že se u Karen-Anne dá půjčit pramice na výlet po Lemmenjoki! No to není co řešit! Ráno kecám s babčama, taky do Lismy nejedou, ale odjíždějí až zítra, ještě chtějí dát nějaký výlet. Kahvila otevírá až v 9hodin a já jako notorik bůhvíčeho už čekám na otevíračku. Losí lebka svítí do dálky a přitahuje zraky tábořících výletníků.
Miloučká Karen-Anne se zase na mě směje:
„Tak, už jsem tě čekala! Dáš si zase pivko?"
„Asi ne, je přece jen brzo. Spíš bych se pozeptal, jestli si můžu pučit na dvě hodiny pramici na řeku a kolik to stojí."
He, jen dvě eura na hodinu, tak to není co řešit! Takže přece jen ranní pivko… S Karen-Anne se zase výborně kecá, v kahvile se občas někdo mihne a jinak máme čas pro sebe. V deset mě jemně upozorňuje, že jsem chtěl na tu loď.
„Nojo. Dobře se s tebou povídá…"
„Mhm. S tebou taky. Teď ty dvě hodiny musím dohnat všechnu práci… ale mě to nevadí, neber to tak."
„No tak to já ještě přijdu. Po poledni mi to jede, vracím se domů."
Fasuju záchrannou plovací vestu a jdu na to. Bágl i Los zůstává v péči Karen-Anne. Pod saunou prý kotví bílá pramice. Vestu samozřejmě házím na dno loďky. Já, protřelý vodák z Roviště, kterému byl kajak kolíbkou a pramice dětským pokojem! Kterému kamarádi, prasící na kempu Živohošť přezdívali Plaváček, když je navštívil z dálav Roviště na svém kajaku, co mu sloužil jako dopravní prostředek, lože i úschovna lahváčů!

Láskořeka z loďky
No prostě by to byla potupa, naopak jdu do půl těla, protože vedro je nesnesitelné. A první tempa vesly na klidné, silnou vrstvou nebeského stříbra potažené hladině. Na vodě je krásně! Vedro ustupuje příjemnému teplu, nikde na rozdíl od pevniny ani hmyzí křídlo. Opojný pocit, dívat se na krajinu zase z jiné perspektivy, zpoza bortu lodě! Platinově bílé slunce rozpaluje zem, ale z vody dýchá její chlad, slunce v odlescích. Všude jen modro a zeleno a do toho já a moje bílá, romantická loď. Bylo by hříchem v tomto prostředí neubalit džojnta. Vydávám se proti proudu, vstříc neskutečnému labyrintu zálivů, průlivů, ostrovů a mysů, který jsem měl možnost pozorovat včera shora, z Joenkielinenu. Zprvu trošku bloudím, některé cesty vodním rájem jsou slepé. Brzo slyším hučení motorů, od Mennešjávri se blíží motorová lodice s turisty. To je fajn, jednak se pohoupu na vlnách, jednak mi ukáže, kudy dál. Loď mě míjí a já u motoru vidím známou tvář. Je to bratr Oula, mává na mě trochu překvapeně, já posílám zas po vodě protáhlé Móóói, což zní jako naše vodácké Ahóój! Jů, to je ale paráda tady mávat na místní usedlíky jako na staré kamarády. Brzy zase v tichu řeky. Vyhýbám se zrádným mělčinám a přidávám na tempu, když za sebou na obzoru vidím vystupovat nádherný, světlozeleně rozjásaný Joenkielinen s flíčky posledního letošního sněhu a daleko za ním ponuřejší, došeda tónovaný Morgam-Viipus.


Co je nebe, co voda je?
Je potřeba dojet co nejdál, co nejvíc se kochat ostrůvky, pobřežím a čirou vodou! Dvě hodiny v takové nádheře utečou jak nic. Fotím něco, ale hlavně to piju plnýma očima, a strašně si medím, jak to z hladiny všechno vypadá zase jinak. No, mohl bych čas myslím lehce přetáhnout, moje kahvilnice by se jistě nezlobila, ale tím by mi zase zbylo míň času na poslední pokec s ní. Těžký dilema.
Dojíždím až pod Joenkielinen, je krásný, majestátní. A mě zase napadá – jaká by to byla pohodice si tuhle loďku někdy půjčit rovnou na 14 dní a vyrazit spakovanej sakumprdum třeba až dolů, na Inarský jezero…

Musím otáčet, už je čtvrt na dvanáct. Ujel jsem nějakých 7 km po řece Lásky a cítím, jak to se mnou mává, že pohodička prostě vrcholí, už to nebude takový. A říkám si – frajer jsi, bratře, takhle si umět vygradovat akci, nabrat ryzí lupsakku před dlouhou cestou domů.


Kavárna Sobí paroh, Njurgulahti
Všechno krásný jednou končí, říkám si, když dno zase drhne o njurgulahtský břeh a je přesně dvanáct. A pospíchám jako blázen , hádejte kam? No přece tam, kde na mě určitě čeká Karen-Anne… Ani vteřina nesmí přijít nazmar…
„Á, neutopil ses, už jsem tě vyhlížela!" vítá mě s tím jejím prostým, milým úsměvem a mě napadá – ty, ty nejsi žádnej strom, ponurá olše, nevyzpytatelná bříza, netečná borovice, ty jsi jemná tundrová kytička, která roste pod vrcholem Látnjoaivvi a radši si honem objednávám pivko, nechci, aby na mě bylo vidět, co si myslím. Kvituju přesto, že kahvila je prázdná, do odjezdu chybí slabá hodinka a půl a teď už tady sedím vyloženě jenom na pokec.
Řeč se stáčí na její původ. Říká, že je z rodu Jomppanenů, což asi bude velmi mocný rod v inarském kraji, neboť Jomppanenové vedou inarskou Siidu a koneckonců i sám Oula je Jomppanen. Karen-Anne tvrdí, že Oula je její příbuzný, ale nic jako bratr nebo strejda, ale dost složitý, neumí mi to vysvětlit, abych to se svou slovní zásobou pochopil. Povídá, že je Sámi a co to tady znamená. Nejhorší prý je, že turisti a to i finští často zírají na „živé Sámi" jako na atrakci, loudí z nich fráze v laponštině, které stejně hned zapomenou, očumují je a pak u stolu od piva pomlouvají, jako že jsou to lesní lidi, kteří dosud žijou v lávvu. „Tradice jsou jedna věc, říká, druhá věc je, že žijeme úplně stejně jako lidi zdola, jenom jsme obklopeni přírodou."
Achjo, jak ti jen rozumím, i když půlka slov, co říkáš, mi nic neříká, musím se soustředit na smysl tvých vět (to jí i říkám, že je to v pohodě, aspoň se snažím) a občas jen poslouchám melodii jejího hlasu, milou jako celá ona sama je, dívám se jí do světlých očí a to mi stačí (to jí ovšem neříkám už), mluvíme o všem, o čem se dá, říkám jí o kapele, že zpíváme i joiky a moc lituju, že tu nemám cédéčko, hned bych ho tu nechal. Její příbuzní jsou prý taky joikeři.
A já zas mluvím o městě Praze, tom milionovém mraveništi, jak tam chybí klid a přebejvaj drogy a tak. No napadá mě vlastně, že Mika z finštiny chodil s Pirkkou-Mikkeli, která zařvala potom na heroin. Karen-Anne se doptává na nějaké detaily a pak říká – neznala jsem jí, ale její příběh znám. Tady nahoře se jenom pije a občas někdo trávu dotáhne, ale drogy, ty jsou ve městech na jihu, spousta zabijáckýho heráku, co jde z Afghánistánu ruskou cestou přes Pobaltí do Helsinek.
Ale nechci se bavit o tomhle, tak zase sobi, běžkování, toulky nekonečnou přírodou.
„No škoda, že tu nejsi ještě příští týden," říká mi, „tundrou potáhnou sobi a bude se značkovat. Určitě zavřu kavárnu a půjdu do tundry, podívat se, to je úžasnej zážitek i pro mě, co v tom žiju. Kdybys tu byl, vzala bych tě s sebou… byla by tam moje rodina, kamarádi…"
Proč mi tohle říkáš, drtím si mezi zuby, tohle pozvání mě dost překvapilo, i když možná nebylo myšlený vážně, věděla přece, že dnes odjíždím, kurnik, takovej zážitek vidět, navíc s ní… právě o to tady jde, tak o tom aspoň chvilku sním. Ona se zase usmívá, prostě a čistě a říká, jak je teď v tundře krásně, když si sedneš do trávy mezi kvítí a posloucháš frkání sobů na svazích, a já to vidím před očima jak tak sedím vedle ní a dá mi práci, abych jí neřekl, že ona je tundrová kytička, na kterou bych se vydržel dívat dokud nezapadne půlnoční slunce, jen se jí dotknout prstem , ujistit se, že pořád kvete, ale neřeknu to , jen mi to bleskne hlavou a vím, že za chvilku už to jede.
Hm, a přijedeš na lyže sem do Lemmenjoki? No já nevím. Já taky nevím, jestli nebudu ve škole. Ale máma tu bude. Přijeď, třeba se uvidíme. Hm, moc hezký by to bylo.
„Jak se vůbec řekne česky Tervetuloa?"
„Vítej, nebo Vítejte, to záleží, kolika lidem to říkáš…"
Píšu jí to. Prej příští týden přihasí asi 35 Čechů, koukám s ní do monitoru počítače, nojó, Kudrna z Brna, takže Michael Stanovskej, českej guru Severu v celý svý kráse!
„Já jen, že takovej počet lidí je třeba uvítat! A navíc… příští rok budu takhle koukat z kahvily a vyhlížet a jakmile tě uvidím přicházet, tak to vyvěsím na dveře!" povídá.
Ježíši, ty mi ale dáváš zabrat, tundrová kytičko, myslím si, a to už je tu bohužel modrý taxibus s nápisem INARI a teprv teď všechno krásný končí, no tak udělej to správný, jdu k ní, beru jí za ruce, mám co dělat, abych to udejchal , říkám něco jako jak to s ní tady bylo skvělý a jak mě štve silně nejmocnějc, že už jedu. Nojo, v nejlepším přestat…
Tohle je…konec. Vyrážím s Losem a Holí z kahvily, jako by mě střelili do zadku a už se neohlídnu, ne. Trochu jsem se zamiloval, řekl bych…
Uvědomuju si, že jsem slušně zanedbával babči, které se vybavují s šoférkou a hned na mě – „no kde jsi, pořád v kahvile?" a spiklenecky na mě mrkaj a já jsem nasranej, že jsem tak čitelnej člověk. No další dojímavý loučení. Kur… Takovejhle konec… Tolik skvělejch lidí jsem tu poznal, Oula, Jussi, Sirppa, babči, tundrová kytička… nějací správní bodří Finové obdivujou Losa a já jsem dojatej jak malej kluk a říkám si, sakra, ať už to jede, nebo se snad rozbrečim. Šoférka už mě naštěstí volá. Nikdo jinej nejede. Sedám dovnitř, inarský mouchy dorážej na okna a já držím v ruce ten žlutej papír z kahvily a tam je emailová adresa kvůli cestovce a mě je najednou krásně – nic nekončí, říkám si, napíšu ti, pošlu ti cédéčko, přijedu za tebou zas…
Azurový nebe, ostrý vnímání, jako vždycky, když odsud, ze Sámieatnanu jedu, přetlak v duši a na silnici loučící se sobi. Mlčím až do Inari. Šoférka to chápe. Trochu jsem se zamiloval, už jsem myslím jednou říkal…

Na Inari neváhám a ihned do knajpy na oblíbené kuřecí nuggety. Obdiv Losa ani nemá smysl popisovat, on je zde Králem, na terásce hospody v nehybném vedru. Napadá mě skouknout jízdní řády, jestli bych nemoh počichnout tah na bránu domů a vyrazit už hned. Přespat se tady na Inari dá na břehu jezera, ale pro mě už tahle anabáze vpodstatě skončila. Bleskovým průzkumem zjišťuji, že za čtvrt hodiny odsud jede bus do Ivalo s přípojem na Rovaniemi. No tak jo, tady bych stejně už jen smutnil z odjezdu, po Sámech a Karen-Anne. A za světlé noci bych možná nahodil bágl na záda jako onen Jankovičář, co šel pěšky do Lismy a šel sám, po asfaltu těch padesát kiláků, tam co na břehu řeky stojí malá kahvila…
Přepočítávám prachy, mám jich spoustu. Tedy vbíhám do značkového obchodu domorodým zbožím Sámi Duodji a kupuju zde za šílených 50 euro váček ze sobí kůže, pytlíček-amuleťáček, vyšívaný žlutou nití, s červeným čelem, kde je stříbrem vyšité Slunce…Beaivváš… Je dobře načasovanej kauf, protože před obchodem zjišťuju, že se mi urvalo poutko od stařičké, kdysi v Nizozemí zakoupené „kutitašky", kapsy na doklady. Přendávám věci, zavěšuju nový sámský váček a už je tu ivalskej autobus. Vše stíhám přesně na minutu. Jedu domů.
Směsice nálad, jako vždycky silnej pocit. Ale letos mě to stejně ještě víc než na Inari táhne tam na jihozápad, do Mennešjávri, Njurgulahti a Lemmenjoki…
Myslím na kytičku Karen-Anne a říkám si, i takhle může vypadat láska! Když mi odpovídala na mou otázku, jestli vlastní tradiční kroj, že ano, samozřejmě, ale nosí jej jen při slavnostních příležitostech, jako jsou Velikonoce, shromáždění Sámů při značkování, na svatbách… A říkám si – žij a kveť, kytičko, držím ti palce, aby sis vzala toho správnýho, z vaší krve, představuju si tě v tradičním slavnostním kroji, jak stojíš vedle toho pravýho muže pro tebe na celej život, navlečenýho v hazuce v barvě pařížský modři s červeným, zeleným a žlutým vyvlačováním, jak se po tobě dívá, rozpálenej láskou, ze který vzejdou noví Sámové, další děti Severu… A tahle představa mi medí, vůbec mi nevadí, jako to, že jsem se do tebe dnešní dopoledne zbláznil, protože ta láska k tobě je zároveň láskou ke všem Sámům, lidem přírody. V tobě miluju všechny tvý lidi, který nesmí podlehnout globalizaci a ničivýmu větru sjednocování a unifikace všeho, v tý lásce je naděje a víra, že tady na Zemi zůstanete, mí lidi minulosti, i já dřív byl jedním z vás. No i takhle láska může vypadat a je to asi ta nejkrásnější, nejčistší láska, bez nároků, bez přivlastnění, bez perspektivy, že to všechno sklouzne do ruitny, ochabnutí a nenávisti, jak bývá obvyklé…
A já už nemám proč tu být, všechno je vyřešeno. Jel jsem řešit sebe a muka lásky a všechno je to už za mnou. Pobyt v divočině mi dal klid mysli, ve kterém jsem našel sebe sama a začal jsem milovat svou existenci a to, jaký doopravdy jsem. A příroda mi začala klást otázky, já nevěděl odpověď, ale po setkání s Karen-Anne ta nově zrozená, čistá láska, co ve mně vznikla, na ty otázky odpověď dala. Miluj tak, abys v té lásce jen přál a dával, ona ti naopak potvrdí tvůj klid. Ona milá kytička z tundry mi definitivně odpověděla, že se nemám vracet k žádné Olši ani Borovici. Že není cesty zpět. Proto ta úzkost, finální zkouška tam u kadibudek na parkovišti. A jestli to vyjde s Břízou nebo ne, to už nebude žádnej existenciální problém, ale jen běžná situace, co vzniká mezi mužem a ženou. Ano nebo ne. A jak to dopadne, uvidí se. A výsledek nerozhoduje. Děkuju, přírodo, Lemmenjocká pustino za ten klid. A děkuju tobě, Karen-Anne, za tu lásku. Pomohli jste mi…Můžu se vrátit.

Ivalo. Baret na hlavě, pytel u pasu, nechávám v klidu bágl na nádraží opřenej o zeď (užij si ještě tuhle možnost!) a valím do obchodu pro housky a dvě Kulty na noční vlakovou cestu. Bus do Rovaniemi, 400 kilometrů na jih. Příjemnej usměvavej šofér, lidi mlčící a unavený vedrem. Cesta ubíhá rychle, vnímám každej metr kolem cesty, každej močál, soba, strom a květinu. Vuotso, Sodankylä, poslední tunturi Pyhä na jihovýchodě, dříve místo sámských svatyní, nyní lyžařské centrum… Vyjíždíme z „pravého" Laponska a je to vidět, tady už je léto jako u nás, louky, poseté miliony žlutých, modrých a fialových kvítků a ta jejich krása je ve mně a jen pro mě. Květy, slunce, krása a já jedu pryč. Hmm, ale tak to má bejt. Tahle cesta do Finska byla výjimečná a svým způsobem nejlepší. Nebyla to cesta za zážitky, ale výprava do nejskrytějších hlubin vlastní duše, zbavené lidí okolo a známého prostředí. A působila jako nejčistší heroin, omámila a zesílila ve mně tu strašlivou severní, finskou, laponskou závislost. Ani mi není nějak smutno, protože vím, že dokud budu živ, budu sem jezdit, třeba se tu jednou i usadím navždycky. A tak není proč smutnit, nic nekončí, nic už nikdy z týhle země ve mně nezmizí. Jen co utratím v Čechách prachy za vyvolání fotek, začnu škudlit na další cestu! Čím častěji sem jezdím, tím častěji sem jezdit budu v budoucnosti, tohle je můj heroin. A kdo mi to bude chtít vzít, se zlou se potáže!

Rovaniemi. Děti i dospělí zase obdivujou Losa, stojím s ním na peróně, nástup do vlaku je celkem hustej, Los musí z báglu dolů – ani náhodou bychom neprošli vlakovými dveřmi, mí dva společníci Los a Hůl v rukou, pak uloženi do zavazadlového prostoru.
Vlak, transfinskej express, je bohužel docela plnej, to zažívám tady poprvé. Pochopitelně nemám žádnou rezervaci, přesto nalézám volnou dvousedačku a můžu se jen modlit, aby mě z ní nikdo nevyrazil a mě zbyly dvě sedačky na spaní. No, nejhůř se spát nebude. A ani zejtra možná ne, protože se chystám jet slavným Expressem Hrůzy ze Stockholmu do Malmö (v r. 2000 s Borovicí 6x vyhozeni ze sedačky rezervačkáři, Borovice na jediném nerezervovaném sedadle v celém vlaku, já na chodbičce u WC; v r. 2002 s PPP vlak vůbec nejel a my místo toho rosomáčím vlakem do Ĺnge a zpět…) Neva. V hrobě se naspím dost.
Vlak vyjíždí na jih, les a les a les. Humusácký vedro, ve vlaku je snad 35 stupňů, jízda jej jen pomalu sráží. Večeřím housky s totálně rozteklým zbytkem soleného másla a patkou olezlého uheráku. No snad mi po tom nebude blbě… Ještě že mám Lapin Kultu, chytře vychlazenou z busu, kde dlela uložena u klimatizace. Zpocenej jak myš sním o minulosti a dík Karen-Anne vím, jak dokončit tu básničku, co jsem začal na vrcholu Joenkielinenu tou jednou větou….

Lemmenjoki: Řeka se vine modrým pruhem jak stuha tradiční ve vlasech / já chtěl bych být pstruhem a tvým druhem / chtěl bych být jedenkrát ve tvých snech / ve snech tvé země, země sobů / země tvých lidí, mizících / v moři co tvoří tuhle dobu / jstre ostrov, jste mou stálicí…/ Gae beaivváš, Vidím slunce / První píseň jara zní / Stejná píseň doprovodí slunce odlesk poslední … / Tví lidi, Sámi, vzešli z ledu, zrozeni z temnoty, ze tmy zim / tam kde já sám žít nedovedu / tam chci být chvilku ve snu tvým / Tví lidi, Sámi, zemřít nesmí / jste mojí poslední nadějí / vy jste má poslední píseň lesní / poslední stopa v závějích / Gae beaivváš…/ Slova se pletou, smysl hádám / Daleko k sobě, cesta zlá / do té cesty však svůj osud vkládám / osud je cesta totiž  neznámá/ Tví lidi, Sámi / Tvý oči mámí / až slunce zajde budete žít / budete písní co jde s námi / labutí písní, poslední…

<<< x >>>