10. VAELLUSDEN - NEDĚLE 29. 6. 2003

Jednou jsi dole, jednou nahoře. A dnes sedlo na kraj nelidský vedro. A padlo Lemmenjoki, 120 kilometrů pěšky… Ale popořádku…Ráno se budím až v 7h. Já vím, to není žádná megapozdní hodina, ale když já si říkal, že by bylo dobrý si brzo ráno ještě zarybařit… No nevadí. Teď je čas se jen sbalit a vyrazit, protože mě čeká strmý Joenkielinen a posledních 20 kiláčků v parku Lemmenjoki. Neva, včera to byl super lov…
Ráno házím nezávaznej pokec s mladou finskou dvojicí, která si to přišupačila včera po desátý. Takoví klidaři, málomluvní a sympatičtí. Joj, s takovouhle slečnou tichou a modrookou bych si taky vyrazil do přírody…oj vy muka obraznosti! Radši nahazuju stále lehčí bágl na ramena a vyrážím na cestu. Je jasno a dělá se pěkné vedro. Jdu nejdřív šest kiláků po známém okruhu, když nalézám stezičku, odbočující prudce vzhůru, směr Joenkielinen, zatím ještě ztracený za lesy pralesy. Stezka strmě stoupá strží s potokem, nabírám si už zde dole ledovou vodu, potok se netváří, že by byl tak odvážný, že by pramenil nahoře v tundře. Příkře stoupám, les řídne a tundra mě vítá. Poslední březoví se rozestupuje a přede mnou, v blankytném jasu se tyčí jasně zelené lučiny tundrového vrchu Joenkielinen, na vrcholu ozdobeném morénou a skalami. Krása nesmírná… Sluníčko praží, ale tady nahoře není vedro, spíš jiskřivě krásno. Traviny se blyští perlami rosy, stromy dole pode mnou jako hustý sobí kožich, sytě brčálový. Černé vzteklé mouchy, lačné mého potu mi v nesmyslných drahách krouží bzikavě kolem hlavy. Jinak velebnej klid. Až daleko za hranicí lesa končí první krpál a dostávám se na horskou loučku, kde je malé jezírko, ohniště a kadibudka pravděpodobně. Odpočívám tu, medím si, vdechuju lačně a dychtivě ostře jasný vzduch, kterým se honí zářivý vítr. Už odsud začínají nádherné výhledy. Hluboko dole se v jasu leskne nádhernou stříbromodří Lemmenjoki, plná rozlivek, jezer, zákrut, zátočin, poloostrůvků i celoostrovů. Všude kolem řeky neprostupné, krásné lesy.
Řeka se vine modrým pruhem jak stuha tradiční ve vlasech napadá mě v oné romanticky rozněžnělé chvíli. Třeba si tu větu nechat na později, do textu… A hory, zalesněné i tundrové, všude kolem. Divočina, pahorky, pralesy, jezera, řeka. Tady člověk nemá co dělat! Zelená a modrá, pro blázna je dobrá, praví staré české úsloví…jak říkají Finové, Totta. Jakože je to pravda. Pro mě je to dobrý!

Pohled z Joenkielinenu
Stoupám dalším příkrým svahem, uzoučkou, přesto však zřetelnou stezičkou, přes morény a skály. Tohle není ovšem ještě vrchol Joenkielinenu. Jsou odsud ale nádherné výhledy, vidím Morgam Viipus, dokonce i Lišejníkovou horu a Látnjoaivvi ve strašné dálce. Lemmenjoki blyštivá dole. Jezírko a kadibudka hluboko pode mnou, jak někde ve Švýcarských Alpách. On Joenkielinen má na výšku jen 550 metrů, ale nad okolní nížinou se tyčí pravda impozantně. Pěkná hora… Její vrchol je stolový, podobně jako Látnjoaivvi. Rovná, travnatá tundra, sem tam pohozený balvan. Tady by klidně mohlo být fotbalové hřiště, jaká je tu rovinka. Představuju si, jak by se tady pěkně hrálo, reprezentace Sámieatnanu by vyrobila světový překvápko a rozšvihala by tu Brazílii, protože odskok balonu na sobím lišejníku a tuhé trávě tundry, to by Ronaldo ani Rivaldo nezvládli… Hrajou Sámové ale vůbec fotbal? Asi těžko. Možná sobí pólo…

V půl dvanácté jsem nahoře. Ticho ruší jen mouchy a svěží vítr. Velká mohyla, beru z ní šutřík na památku pro Štěpána, fotím scenérie a zevluju. Je odsud vidět i směrem na Inari, cípy tohoto Velejezera blyští v dálce, ukryté za tisíci pahorků a vrcholků. Bělokuřice s malejma třema bubuškama, popelící se v lišejníku mě dojímá. A prázdno kolem taky.


Pohodička na Joenkielinenu
A je mi jasný, tohle je začátek konce mý Cesty. Tady, na další střeše přírodního ráje. Tady odsud vidím zase do dálky, žlutohnědé močály, šedé morénoviště, ostře zelené lučiny, tmavě zelené lesy. Jezera a řeky jako zrcadla, kterápak kráska se v nich ráno prohlíží? Kolik tisíc sobů tudy ještě proběhne, než nastane konec světa dní? Ta tichá neměnnost a já v ní, cítím že sem patřím, ale že můj čas se naplňuje. Čas, ten by ještě byl, ale jedna hodina tady v tundře je jak týden, jeden den jak rok. Viděl jsem už všechno… A neznám stejně ničeho. Seita tam daleko na západě. A ještě dál tupa Vaskojoki, moje slova v knize čekají. Za ní je Březopeklo a močály Paskajoki. Velebná příroda, neporazitelná, drsná i laskající, domina i něžná naivka. Je čas sestoupit zpět mezi lidi. Mučivě toužím po lásce. Miluju přesto až po okraj. Miluju Lemmenjoki, tenhle kraj, tuhle zem, tuhle světovou stranu. Trollové prej znali jen dvě světový strany –Sever a Nesever. Čas se vracet na Nesever…
Sestup dolů po zimní trase, značené tyčemi. Hora je odsud méně příkrá, než od řeky, přesto, nedovedu si představit, jak bych tohle sjel na běžkách. Nahoru bych to při dobrý máze vyběh v klidu, ale ty sjezdy…No jo, ještě jsem odsud nevypad a už zase plánuju další výpravu, co? Vítr slábne, vedro sílí. Vzduch se tetelí jak někde nad Saharou. Močály kolem, dýchají výpary rašeliny. Pusto a prázdno. Vzpomínám na babči, už dávno jsem je měl přece potkat…

Pramen
Jdu si pomaličku, už není kam spěchat. „Dávám si" každičký detail. Třeba krásné mechovité prameniště, zářící všemi přírodními barvami – mechy jsou oranžové, červené, zelenofialové, voda je snad obarvená šmolkou…

Brzy objevuji veliké dřevěné lávvo, v suchém borovém lese. Vnitřkem jsem velice zhnusen. Na stěně totiž nevidím nic horšího, než uhlem nakreslený a vykreslený obrovský slovenský kříž na třech krtinách a obří nápis: SLOVENSKO, ROKA PÁNA 2002.
Tak to jděte, východní bratři, do prdele! Vzkypím vztekem, jak si někdo může dovolit zohyzdit takovou starou, stylovou stavbu. Toho jsou schopný leda Čechoslováci… Jména hloupých, na všech sloupích! říkalo se kdysi, než začala města pokrývat grafitti, než to vlezlo do módy. Koho tady v Sámieatnanu zajímá, že jste páprdové z nějakýho Slovenska! Když se vám po tý vaší průmyslem zničený zemičce stejská, máte sedět na zadku doma a lézt třeba Rudohořím – pochybuju, že jste tam někdy vůbec byli, jinak byste pochytili něco z respektu k přírodě, tam i tady plné medvědů a vlků, co by vám měli, braťja, zatnout raťafáky do řiti! A ještě ten Rok Pána… Pámbíčkáři protivný, nevíte snad, že tady vládne Veraldenolmai? No možná už je vám vše jasný, protože vás vaše pýcha zavedla do blízkých neprůchodných aap, jak vejce vejci podobných těm na Paskajoki… Přímo do jejich nitra totiž vede zimní běžkařská trať…
Kousek za lávvem, v bažinách, merčím na horizontu 3 známé postavy. Konečně, babči! Jsme asi jediní lidé tady v širém okolí. Ryčně se zdravíme, jako staří kamarádi, kteří vlastně už jsme… Jediní lidi na cestě. Kecáme o počasí, kytkách a ptácích. Komárník, ta aromatická bylinka, kterou si PPP loni vložil do váčku amuleťáčku, se finsky řekne Suopursu (ale co je Pursu, to se nedozvídám, tedy bažinné něco…), jasně zlatá kytička připomínající naše blatouchy je zase Kullero , jistě od slova Kulta, zlato. Povídáme si o tetřevech a bělokurech. Loučíme se, večer se uvidíme v Njurgulahti. Pekelné vedro v bažinách. Na místě, kde se stezka láme doleva, přes nízké lesnaté návrší Stuorravárri, odpočívám ve stínu statné borovice, odrážím nálety olbřímích laponských hovad a propadám podivnému trudu mysli. Pár posledních kilometrů po Lemmenjoki a konec. A co dál? Co dál se svým životem? Proč to jen nejde tady být navěky? Zvyknu si zas na Město, křivý pohledy, nekalý úmysly a postranní gesta? Na slevy v supermarketech, stereotypní fráze o nehynoucí lásce a přátelství z amerických filmů? Na kličky a smyčky, co se jen tak, bez ničí vůle, stahují kol krku svobody každého z nás… Ne, tady ještě nesmím. Sem tyhle úvahy nesmí! Ještě ne… Dnes sednu v Njurgulahti do kahvily a opiju se.
Tak pivku vstříc!
Ono je lékem na apatii duše jakož i na dnešní mrtvolné, zcela neseverské vedro.
V půl čtvrté „padá" hranice NP Lemmenjoki, sedím u čerstvě zbudovaných kadibudek na parkovišťátku, kde jsem před týdnem, pln rozechvění, svíral ještě nejistě svou Březovou hůl… A trud mysli neodchází, smutno, jak děsně smutno je mi. Nejradši bych se rozeběhl zpátky do lesů.  Dneska by pomohlo krom opití se snad jen zamilovat. Ale tady? V Njurgulahti? To by nebylo moc perspektivní…
Piju z čutory poslední pálenku.  Držím v ruce svou kamarádku Hůl a říkám jí i sobě: „Holka moje, tak jsem rozsekl, co s tebou. Tys mi párkrát totiž v bažinách, řekách a morénách Lemmenjoki zachránila zdravou kůži… A já bych tě měl nechat tady u parkoviště zas? Kdepak, nejsem svině. Ty, Los a já, naše nerozlučná trojka, poputujeme spolu až domů. Tam budeš stát v koutku a budem si, až nám bude smutno, povídat o půlnočním slunci, proudu Vaskojoki, o rozhledech z tundrovejch vrchů…"
Válím se na parkovišti, bez cíle a smyslu následujícího žití. Po půl hodině přijíždí auto, česká značka! No Boha! Typ a ženská, kolem 45 let. Nejprve ani nerozumím češtině, pak už jo. No, tak je trošku překvapím:
„Nazdar!"
Otáčejí se. „Ty jseš z Náchoda?"
Heh. Proč z Náchoda? „Tady je ještě jedno auto, s náchodskou značkou!" objasňuje ženská. S převahou nadouvám rty a dím: „Já auto nemám." Češi mě teda moc nedostávají. Jacísi lufťáci z Tábora, „pokořitelé všeho" během jedné hodiny. Strozí, vychytralí Češi. Vůně domova se opět bolestně zarývá o palec hloub do obalů duše. Všude byli, všechno znaji. „Ta Oulanka, jasně, Lunokeskus…" (Správně ovšem Luontokeskus) „Saariselke. Inari. Známe! Všecko známe… Co tohle Lemmenjoki? Tady to vypadá dost nudně, žádný kopce, jen lesy… Ta vesnička tady, dost hrůza, zchátralý to tu je, ale za pivo chtěj 4 eura…"
Nafackoval bych jim nejradši. Ale to se nedělá. Místo toho:
„Takhle ale o Lemmenjoki nemluvte! Jste na kraji největší divočiny Evropy a dal bych krev za to, že je to i nejkrásnější kus Evropy… Ale to musíte dovnitř, trošku dál, než jsou vstupní brány…." Houby z toho, že jsem na ně arogantní, oni si začali. Mám jich plný zuby a toužím po Finech. Doporučuji jim přesto Joenkielinen. „To jsou tři hodiny cesty, je to krásná hora, s výhledy do kraje, abyste aspoň trošku poznali, o čem je Lemmenjoki… Nebo vyražte po základním okruhu, to jsou čtyři dny…"
„Ale my večer odjíždíme, do Norska!" dí důležitě chlap. „Aha."
„Kudy že na tu horu?" ptá se ženská. Mávám odkud jsem přišel. V začínající hádce vyrážejí. Brečel bych, to zas jo. Tak trošku doufám, že potkají babči a ty je srazí svýma sukovicema do bažin, za těma idiotskejma Slovákama, co pokreslili lávvo.
Na cestě potkávám finskej tranzit, jak mě osazenstvo vidí, jak si to už zase zvesela capu směr Njurgulahti s kamarádkou, přítelkyní Holí, všichni se na mě hezky usmějou a zamávaj, já opětuju. Nojo. Finové mí milovaný. Bude se potřeba přioravit na drsnou změnu mentality, před cestou domu. Tam to bude jiný. Kamenný ksichty, stěžování si, nostalgie po těch rudejch hovadech, apatie, nevšímavost, agrese. Bože. Těším se na mámu, Almí, kámoše kutíky, Borovici a Břízu, pod jakej strom si to lehnu…

Njurgulahti. Tak jsem zase tady. V Ahkun Tupě na mě už čeká Los, ale vyzvednu si jej až večer. Jdu ke kahvile, skromňoučkému stavení ze světle mořeného dřeva. Tervetuloa! Vítej! Volá na mě mile rukou psaný nápis na cáru papíru. Dnes: Poronkäristys 10 euro! Pivko Karhu IVA 3 eura! Ó díky. Nic se nezměnilo. A já mám žízeň a světabol jak trám.

Vcházím do kahvily, za barem je mladinká, příjemná světlovláska, můj instinkt mi říká, že je jistě Sámi. A její, že jsem cizinec, protože na mě zkouší svou roztomile šišlavou angličtinu. Rázně jí utínám familiárním pozdravem „Moikka" (Čauky) a pak povídám:
„Potřebuju pivko!"
Slečnu kahvilnici to rozesměje: „No když potřebuješ, tak to se nedá nic dělat. Tři eura!"
Povídám jí, ani nevím proč, že jsem byl týden v Lemmenjoki, sám a že tedy pivko není pro mě jen alkoholickej doping, ale oslava návratu. Kahvila je prázdná a tak je čas na pokec. Slečna je moc milá, jak pořád něco dělá, ač kahvila zeje prázdnotou, tak ona stejně vždy nějakm odbíhá, hadrem leští dokonale čistý nábytek, pak zase sedne k počítači a něco smolí. Na mě si ale udělá vždycky čas. Plkáme o její práci, povídá, že přes léto v podstatě táhne firmu, malou cestovní kancelář, zahrnující ubytování v chatkách, vyjížďky na loďkách, výpravy za rýžováním zlata a tak. S podzimem odchází do Rovaniemi na studia a kahvilku a firmu vede její máma, kterou znám z loňska, to byla moc příjemná paní a jablíčko nespadlo , zdá se, od stromu daleko. Já mezitím manažmentuju saunu, prý se otevírá v 5 hodin. Nojo, takže ještě jedno pivko.
Karhu je dobrej mok, ale ještě víc se těším do sauny, na pořádné odreagování, vyhnání chandry z duše (ač po setkání se slečnou kahvilnicí se můj svět začíná maličko rozjasňovat). Mám saunu pronajatou na celou hodinu. Pečlivě si připravuju komplet čistej vohoz, mejdlíčko a tak. No v sauně je to super. Je sice elektrická, ale dokonale čistá a vybavená. Tekutý mýdlo, šampon a ručníky jsou k dispozici ve sprchách. Po kompletním odvšivení už jen ležím na horní lavici, vydatně polívám šutry a medím si v páře. Asi poslední saunovačka tohoto léta. Myšlenky líně usínají na dně mozku.
Vracím se pochopitelně hned do kahvily. Kahvilnice po mě mrkne a rozverně se ptá: „My se už viděli? Nějak tě nemůžu poznat!" „Nojo, byl jsem pěkně špinavej", uznávám.  Dneska si to chci užít, to znamená se lehce připít a okusit zase po roce báječnou specialitku, poronkäristys, sobí nudličky s brusinkama a bramborovou kaší.
Slečna kahvilnice se omlouvá, že příprava jídla bude trvat asi hodinu. No to mi vůbec nevadí. Poznám tak její kulinářské umění, žádná zmraženina do mikrovlnky. Z kuchyně to začíná vonět. Zuřivě píšu do deníku, kupuju pohledy. Mám před sebou totiž takovej úkol. Je třeba napsat Olši, že mezi náma je definitivní konec. Asertivně tenhle úkol plním a říkám si – no není ti takhle líp? V kahvile se objevuje stařičká Sámi žena v kroji, velikánská, plná vrásek. Slečna mě informuje, že je to její babička. Mluví spolu sámštinou, fascinovaně naslouchám té krásné nesrozumitelné řeči. Na cigáru venku, už připit, rituálně pálím Olšinu fotku, která se jako memento mori objevuje v mé peněžence. O jednu starost míň. Pivo provokuje úvahy o ženskejch. Mám se pokoušet po návratu se vrátit k Borovici, udělat poslední zoufalej pokus? Nojo, asi ne. A co Bříza? No uvidíme… Najednou nic nechci řešit. Praha je strašně daleko a mě tu utíkaj poslední laponský hodiny. Raději se vracím do kahvily. Vynikající jídlo se už nese. Služby jsou na úrovni. Obří porce, k tomu ještě chleba černý i bílý, máslo, litr ledové vody. Obšírně děkuju. Slečna nabízí kávu jako bonus k večeři, je prý zdarma. Tak jo, kecáme o tradicích, je dost zvědavá jaké je české tradiční jídlo, je dost problém vysvětlit, co jsou to knedlíky. Rozhoduju se tady pořešit nějakej suvenýr, zajímá mě černej baret s tradičním sámským olemováním. Stojí jen sedm éček, není co řešit, slečna kahvilnice říká, že mi baret sluší, tak se spolehnu na její vkus. Další pivka. Začínám mít docela rozkecáno, kahvilnice sedí u vedlejšího stolku, předstírá práci na PC, ale místo toho už jen spolu klábosíme a mě je příjemně. Mám takovej pocit, že týhle holce se můžu svěřit se vším. A tak nejen to, co dělám, kde bydlím, jakou mám rodinu, ale je to i první člověk tady, kterému říkám o motivech své cesty, o minulosti. O šesti letech s Borovicí, o Olši a mém útěku.
„A pomohlo to? Našels klid?"
„Hmmm. Jo. Ten zmatek je pryč. Tady jsem potkal les a samotu. S někým bejt je moc krásný, to už vím taky. Ale chce to čas."
Slečna chápavě přikyvuje. A já si jdu pro Losa do vedlejší putyky, protože jej chce vidět.
V Ahkun tupě potkávám babči. Mají pěkně rozpito, na stolcích francouzský víno a jsou už pěkně načatý. Zase mě objímají a že už prej o mě měly starost, kde jsem. Říkám, že jsem u konkurence, že tam je dost dobře. Ptám se, zda potkaly ony přiblblé Čechy, když říkají, že se vracely zase zadní stezkou přes močály a Stuorravárri. Babči odpovídají, že nepotkaly kromě mě vůbec nikoho. Nojo. Ten namyšlenej páreček se asi fakt utopil v bažinách… Stará Sámi žena mi dává Losa, jež byl uskladněný venku pod stříškou, při záhonu, kde ze země raší bledničkový salát.
S Losem zase do kahvily. A taky se představuju konečně se slečnou, ona se jmenuje nějak jako Karen-Anne, pokud dobře rozumím. Zase ji zdržuju od práce, jí to, jak se zdá, ale vůbec nevadí. Za chvíli se tu zavírá. A já mám už pátý pivo. Občas sem někdo přijde, dá pivko, obdivuje Losa a zase jde. Já tady jako stálej artefakt. V devět se zavírá. Loučím se s Karen-Anne, ať mě zase čeká ráno. Zejtra odjíždím, autobus či spíš taxi odjíždí po 13 hodině.
Stavím stan poblíž stanů babiček. Je nelidský vedro, snad 25 stupňů, vzduchem poletují krvelačný inarský mouchy. Narážejí na moskytiéru stanu, že to vypadá, jako by pršelo či padaly kroupy. Nedá se vůbec spát, přemýšlet, nic. Ještě krátkej pokec s babčama. S výletem do Lismy to vypadá špatně, poštovní auto tam sice zejtra jede, ale za hodinu se vrací zpátky. To by myslím nemělo cenu. Raději strávím poslední příjemnej půlden tady… a pak se uvidí.

<<< x >>>