1. VAELLUSDEN - PÁTEK 20. 6. 2003

KDO JSEM? Jsem šaman průměrnosti/čaroděj okamžiku/jsem guru váhavosti/jsem patron dívčích vzlyků/jsem osamělým vlkem/bez smečky, na útěku/jsem umíněným klukem/kočkou uprostřed štěků/myší co s kočkou žije v páru/zrníčkem v myší tlamě/vylitým pivem v baru/dítětem co chce k mámě/tak se to všechno valí/bez smyslu, bez úkolu/a ti co při mně stáli/skopli mě včera dolů/a nic už význam nemá/jen se vše rychle mění/naděje není chtěná/v tunelu zapomnění/ a kam jdu nikdo neví/ nikoho nepotkávám/ a tak se to teď jeví/ že jenom bolest dávám/ před lidmi jsem se schoval/ a vyjít nelze lehce/ léta jsem vysvětloval/ teď se mi mluvit nechce/ jediné po čem toužím/ svobodně vážit kroky/ jen sám pít vodu z louží/ v bažinách Lemmenjoki…

Sedím ve vlaku Praha-Hamburg, na rtech obehranou písničku na úroveň kvality Českých drah. Prodali mi totiž s Inter railem místenku na tento vlak, ovšem na dvacátý červenec. Musím tedy uvolnit místo partičce mladých Němek, naštěstí objevuji jedno jediné nerezervované místečko v kupé poblíž, nahazuji do úložného prostoru cca třiadvacetikilový bágl, který ještě ztěžkne ve Finsku po nákupu netrvanlivých potravin. Nevadí. Neznám bolest. Včera večer jsem se sešel s Borovicí. Snad to je první krok na cestě ke smíření se vším. První krok téhle cesty, cesty do samoty, prospektorské výpravy za nalezením smíru vlastní duše. Rozhoduji se psát po cestě do kroniky básničky. Dlouho jsem to nedělal, nebyl na to za posledních pět let čas. Hodlám vůbec dělat věci, na které nebyl čas. Přemýšlet, mlčet, užívat klid a samotu, zjistit jestli ještě umím žít tak, jak bych si skutečně přál. Včera s Borovicí. Její unavená, strhaná tvář, bledší než obvykle. Piju pivko, ona sodu, balím si čvambáro, kouřím sám. Povídá, že se chce odstěhovat od rodičů k nějakým studentům do čtyřpokojového paneláku, k úplně cizím lidem. Rozhovor ani jeden z nás neprotahujeme. Není už co říct. Mezi námi je velká porce bolesti, za kterou můžeme oba. Chci jen udělat všechno pro to, abych příště svůj díl zla uměl už zabít ještě uvnitř, propíchnout pletací jehlicí to nechtěný dítě.Vrátit se nedá nic, ale před sebou mám nekonečné množství šancí.

Krajina severních Čech ubíhá dozadu a já cítím první záchvěvy svobody, takového neurčitého těšení. Tentokráte žádná třítýdenní cestovní horečka. Jen zvláštní stav chuti být sám, a to, že to bude v nekonečných pláních země Saamijské, beru v podstatě jako samozřejmost. Kde jinde? Hranice probíhají dosti zmateně, nicméně v symbolických intencích. Češi razítkují pas, Němci vyzvídají kam a na jak dlouho jedu. Vjezd do EU oslavuji douškem americké whiskey, jejíž část mám přelitou do cestovní železné placatice, zbytek v batohu. Zvolil jsem tento nápoj snad proto, že Ameriku mám v sobě takovou, jak ji popisoval Kerouac a Steinbeck, mí nejoblíbenější autoři, když mi bylo dvacet. Cesta, svoboda, satori, zen. Absurdní střípky, snaha přežít a užít dne. Tenhle nápoj je symbolem. A taky se může pít nevychlazenej, žejo. Užívám si scenérie německého kaňonu Labe, meandry, stopy po povodních, majestátní zřícenina Königsbergu. Otevírám kroniku a píšu:

Po šesti letech svobodný, opustiv lásku starou (Borovici), opuštěn láskou novou (Olší). Jsem na cestě za pevným bodem ve své mysli, jímž je příroda Saamieatnanu, zde hodlám hledat sebe sama ve vtělení bohů Přírody. Hledat klid, v samotě nalézt ztracenou energii, cestu zpátky k lidem, duším žen i přátel. Být, prostě existovat v tichu a mlčení, nepoužívat slova a jazyk, jen vnímat melodie přírody, koexistovat, přežít, vrátit se domů silný a zdravý. Nehledat řešení chaosu Minulosti, ale přijímat vše v celku, a když řešení čehosi samo přijde, přijmout jej taky a vytrvat v něm…

Zaklapuju kroniku, s požitkem si přihýbám kerouacovské vody a jako znovuzrozený se rozhlížet chci… Nejde to ale ještě. Obrazy míhajících se stromů, německých zdí, zátočin ještě české vody, co sem vtekla…hm, to je ale blbost, ty hranice, jakápak česká nebo německá voda, voda je jen jedna, čistá a rychlá při prameni, kalná a líná v ústí, jako lidskej život, kdepak asi jsem v tom proudu? Čáry v mapách, tisíce důležitejch papírů, smluv bi i vícelaterárních, nesmyslný války kvůli tomu, kudy si ty čáry nakreslíme…my, lidi…Koho to vlastně zajímá? Mě teďkonc rozhodně ne.

Přemýšlím o ženskejch. Konečně bez toho bolestného tlaku v hlavě, který působila bezvýchodnost minulých dní. S neskonalou úlevou zjišťuji, že při vzpomínce na Olši necítím vůbec nic. A tudíž že už příště na ni vzpomínat vůbec nemusím. První krok cesty je za mnou, první řešení. Taková malá záruka, že i další bolestné otázky konkrétní i abstraktní, zaměřené ven i sebezpytné, se brzo vyřeší a Cesta tak splní svůj účel. S bezstarostností vyhlížím z okýnka během monotónní cesty.

V Berlíně vystupuje ona parta mladých Němců, kterým jsem v Praze uvolňoval místo. Jedné dívčině jsem asi padl mimořádně do oka, protože na mě mává z chodbičky, kterou se ve vleku ostatních dere ven, dokonce se vyklání na peronu, aby mohla ještě jednou zamávat…na Němku velmi pohledná tmavovlasá slečna, tak milé projevy opětuji a s blahosklonností se oddávám úvahám a snění, nejsem možná ten průměrný zlý infantilní idiot, vůbec ne, jsem tulák na cestě, která mi pomaličku začíná zalézat pod nehty. Břízo, buď teď se mnou, v mých myšlenkách, probuď ve mně zase chuť žít naplno pro někoho, pro tebe, buď mým středobodem…iracionality, představ a motivací… proč ne, to mě nezabije, to by šlo, slyším jak mi někde uvnitř hlavy odpovídá. Tak to by bylo…

Zjišťuji docela výrazné zpoždění a tak se začínám po několika týdnech konečně vážně zabývat něčím racionálním – stihnu přestup v Hamburku, na který je normálně čtyřicet minut? Pokud ve vlaku zjistím, z jakého nástupiště odjíždějí vlaky do Dánska, budu to mít lehčí… Pokud vlak nestihnu, nezbyde než odjet kamsi na pobřeží Německa, neboť do Kodaně už poté nic nejede… Narážím při kouření na průvodčího a pokouším se doptat, jestli si myslí, že vlak dorazí do Hamburku včas. Neumí však anglicky. No neva. Kde nefunguje komunikace, fungují parapsychologické jevy. Aniž bych vůbec zmínil slovo Kodaň či nástupiště, průvodčí na mě mrkne a ptá se:
„Kobenhaven?"
„Ja."
„Gleiss Acht!" Pro jistotu ještě kreslí do vzduchu osmičku… Tak jo.
Cesta je nudná, stereotyp zaháním ucucáváním kerouacovský a pozorováním ženskejch v kupé, šikézní nemluvná česká třicítka v černém je střídána německou hipindou, které pomáhám několikrát s batohem nahoru a dolů, neboť v něm má neustále zvonící mobil, než jí dojde, že by si jej mohla nechat při ruce… Celkem nervózně vyhlížím Hamburg, přestup bude asi naknop. Lesy, zdánlivá hamburská předměstí, pak zase lesy. Konečně hansastadt nad Labem. Na přestup je krásných třináct minut… no nebude to o pivku a kebapu, ale hlavní je, že to stíhám…

Kvalita dánských vlaků zůstává nezměněna, včetně problematických fotobuněk na otevírání dveří, tady v tomto vlaku je radši vypnuli, asi by toho už při pravicové vládě pana Rasmussena II. toho pravičáctví už bylo moc, kdyby jim cestující ve vlaku ve snaze dosíci WC permanentně hajlovali, aby tímto rázným pohybem probudili unavenou fotobuňku k aktivitě, vedoucí ke kýženému otevření dveří. Padá na mě taková divná nostalgie, relikt minulosti. Kam to zase utíkám? Vzpomínám na babičku, která mi před odjezdem smutně vyčítavým hlasem pravila:
„Ale Ríšo, co zase blbneš, kam to zase jedeš, proč pořád utíkáš, do tý přírody, nechtěl bys žít trochu kulturnějc, vždyť v Praze je takových inteligentních zábav, výstavy, kino…" Moudrost stáří spojená s naivitou…Jasně, babi, jsem stále na útěku, ale to víš, příroda, to je nejmocnější čarodějka, na jakou bych šel jinou výstavu než třeba „Příroda Skandinávie", na jakej jinej film bych šel, než na nějakýho Larse von Triera či Timmi Mukka…A slibuju ti, tahle cesta nebude o útěku, ale o návratu… ke klidu a štěstí.
Depku rozháním pozorováním lidí, severský fenomén se už prosazuje, lidi vařej na laptopech, slečna naproti mně trpělivě vysvětluje spolucestujícímu, že si může šetřit baterky a svůj počítač zapojit do zásuvky nad sedadlem – dobrej postřeh, až povalim zpátky, budu si zde moci natlouct mobil… Lidi pracují i ve vlaku, nojo, je to tak, každej by měl pořád na něčem dělat, ať je to cokoliv…
Naloďujeme se na trajekt, lezu nahoru, mám hlad, ale jídlo je na lodi moc drahé a tak si objednávám jen vychlazený lahváč Tuborg a osamocen vylézám na větrnou palubu. Nikdo zde není, je totiž zima a fičák taky. Pomalu ucucávám tu nádheru za 25 dánských korun a cítím, jak pivo prostupuje mými cévami a vyhání mou nostalgii kamsi zpátky, na plochý německý břeh. Heh, ta německá dokonalost – když si chci v bufáči doplnit vodu, obsluha nesouhlasně vrtí hlavou, že voda není určena k pití, nepomáhá ani mé ujištění, že to zas tak nevadí. No nic, vodu stejné kvality doplňuji na záchodě a chutná dobře, ač na Tuborg to nemá. Nefotím, ani ten nejlepší objektiv by nedokázal zachytit moje nálady, prchavě přelétající, můžeš smutnit jako opuštěnej, můžeš si euforizovat jako nějakej hipík na houbičkách, co naplat, moře kolem zůstane šedý a vítr kvůli tomu nenapne vlajku opačným směrem. Světu kolem je fuk, jak ti je.
Slunce zalézá za černé mraky, chvilku prší, chvilku svítí, je už seversky nízké, bledé a obrovské. Borovice, ach Borovice kdysi moje…budeš mě zase pronásledovat jako loni, kdy jsem každé ráno trpěl, že tu se mnou nejseš, to přece nechceš, protože tohle pronásledování by mučilo víc, když vím, že už mě doma nebudeš čekat… vypiš se z toho básničkou, říkám si a jdu na to, abych ten stav trochu shodil, pojmenovávám básničku těžce ekonomicky, nazývám ji :
Překlenovací úvěr na lásku: Byli jsme si blízko, teď už to tak není/Slunce visí nízko, my jsme rozdělení/Svítí možná na nás oba/Svítí možná na nás tři/Každý v jiném oddělení/Nikdo k sobě nepatří/Každý v jiném oddělení nemocnice pro lidi/kteří lásku nezvládli žít, co se z toho zbláznili/Které samota teď svírá/Místo měkké náruče/Každý v jiném oddělen+-í/Každý se ňák protluče/Byli jsme si blízko, bylas moje víla/Tehdy jsi se z písku a pěny narodila/Jako voda severních/Jezer chladná mlha/Čarodějka lhostejnost mezi nás se vrhla/Bylas moje víla, z vody jezer´s přišla/Okouzlila jsi mě zpátky pod hladinu´s nešla/Proč jsme nešli zpátky/Tam kde nejsou hádky/Nevěřím už ve vílí zpěv/ani na pohádky…

No zas tak horký to nebude, říkám si uklidněn pohledem na čerstvé verše. Pohádky budou vždy součástí mého života, jen si stačí říct – víš fakt, že je to jen pohádka? Nemyslíš si, bratře, že to náhodou je jediná životní pravda? Fakt ne? No tak se pobav a potěš hezkou pohádkou, proč ne? S úlevou zaklapávám kroniku a medím si z okýnka. Počasí se umoudřuje, vlak projíždí známými místy jako Nykřbing, Hoje Kastrup… červené cihlové domečky, dánská mírnost, souměrnost, čistota a velebnej klid pátečního podvečera. Mmmm.
Beru do ruky tlustý časopis, který dánské dráhy nechávají ve vlaku cestujícím pro ukrácení času. Píše se zde o letních festivalech, pokouším se něco přelouskat o kapelách, co letos vystupují v Roskilde nebo na fesťáku Grřn. Hmm, dost dobrý. Pak přelétávám obsáhlý článek o dánském lámovi Ole Nydahlovi, šéfikovi evropské větve buddhistického směru Diamantová cesta. Tenhle chlapík, jak vím z plakátů, často přednáší i v Čechách. Z článečku se dozvídám, tedy pokud dobře rozumím psané dánštině, že život je velká náhoda a nepopsanej list je budoucnost, neboť onen neúnavný propagátor tibetsko-bhútánského čistého buddhismu se setkal s Dalajlamou v Indii, kam ovšem původně nejel meditovat, ale prachobyčejně sehnat a do rodné země propašovat plných 10 kilogramů opojného hašiše…hm, taky dost dobrý.
V Kodani na minutu přesně, usmívám se zeširoka, jak to tady mám rád, to obrovské zaplivané nádraží, kde můžeš kouřit úplně kde se ti zlíbí, vyhodit vajgl na zem, za chviličku se objeví nějaký šéfík-buddhista s koštětem a uklidí to po tobě, a jede to v kruhu, nový vajgly, nový kolečka obchůzek a pořád stejnej, v kruhu zatočenej klid a smír…
Nemusím se tu vůbec zdržovat, vody mám plnou petku a i ten hlad zmizel. Zjišťuju si odkud jezdí „električky" S-tog směr Křge, vyrazím si na noc na staré známé, dobré pobřeží Solrřd Strand… Zjišťuju, jak do mě naplouvá klid a sebejistota, ani krok zbytečnej, jak je vlastně nádherné být na cestě sám, nemusím nikomu dopředu dlouze vysvětlovat, co se musí podchytit a kudy kam vyrazit, tím živit v sobě vlastní nejistotu… takhle vše jde jak po drátkách a kdyby se ty drátky třeba přetrhly nebo do nich vjel nečekanej elektrickej proud, tak to prostě opravím…hmmm, zajímavý zjištění, že jsem nervózní ne ze situací a ne ze sebe, ale z lidí, co jsou se mnou, jakože mám asi pořád nějaký puzení se o každýho strašně postarat, zajistit aby nebyl žádnej problém… a ti druzí o to třeba vůbec nestojí, hmmm, jakmile jsem sám, tak jsem tichej kliďas, kterýho nic nedostane, tak jestli ta sebezkušenost a samoterapie půjde dál tímhle tempem, tak se mám asi fakt na co těšit a tahle cesta bude daleká a hluboká jak tvý oči, Maddarakko, Láskopanno, můj energetickej zdroji.
Vypisuju si v klídku interrailku, ale nikdo o ní nemá zájem, vše probíhá v dánském klidu. Objevuje se průvodčí, nějaké ženské naproti mně začnou plašit, jakože si nevzpomínají, kde maj lístky, ale ten dobromyslný chlapík v uniformě se jen usměje a mávne rukou, volným krokem krále světa si projde vlak a nevzruší ho ani hlučná parta dánských mladíků s basami plnými piv, sedící přímo ironicky pod výstražným panelem, který říká něco ve smyslu: „Nechcete přeci, aby se Vaše děti jen nalejvaly…"  Asi nemá děti…
Vystupuju v Solrřd Strand a je to zas to tiché červené čistoměsto. U kruháče kontaktuji paní se psem, protože se chci ujistit, že jdu dobře směrem k moři. Paní je úplně výborná. Už vidím, jak by nějaká její česká vrstevnice nadskočila metr nad zem, kdyby ji v 23 hodin oslovil nějakej tmavší obr s óbrbáglem na zádech…Tahle ne. A to její pes zdaleka není krvelačný rotvajler, ale miloučký tlapatý retrívr-zlaťák. Ano, jdu dobře. A hned odkudže jsem, kam to valím, no to je fajn, že se ti tu líbí, že sem na pláž už jdeš potřetí v životě, že tu byli loni komáři, no to snad ne, tady komáři přece nejsou…no věřím, že nekecáš, ale letos tu opravdu nejsou, to spíš v tom Finsku, kam cestuješ…Vítr? Jo, to fouká, ale naprosto v klidu, protože dneska fouká od západu, takže z pevniny, to si stan postavíš. Nedávno valilo od moře, z východu, a to byl teda hukot…no a měj se, člověče, užij si příjemnou noc, snad tě nebude nikdo moc rušit, dneska se totiž v Dánsku maturovalo a na pláži asi bude živo…
Euforie do mě stoupá. Vóóólnééééj!!! chce se mi řvát. Neřvu, a o to víc se chvěju vevnitř. Svobodnéééééj!!!! Na seveeeer! Žádná droga tohle neumí. Pozoruju známky nedávné vichřice, na chodníčku k pobřeží se válí ulámané větve. A milá světla drahých skandinávských dřevěnic lemujících jednu z mnoha cest k pláži mizí za zády, obzor ve tmě zbělá linkou pláže a pak zčerná donekonečna, moře.
Na koupání je dost zima, tak shazuju jen bágl a začínám stavět stan. Moc mi to nejde, vítr je na místní poměry možná slabotinkej, ale u nás v český kotlině takhle nefoukává. Kolíky v bílém písku nechtějí držet, stan mi dvakrát ulítává. No konečně, svobodnej cestovateli, ty kterýho magnet Severu zase rozbláznil k smrti z pohody a nadšení, kterej to všechno nechal stát tam doma…Asi bude nejlepší se do toho stanu posadit, aby neulít, svařit ruskej listovej a povečeřet pár dílků čokolády.
A pak to začíná. Na pláži sílí jakýsi řev, který se konkretizuje do tří teenagerů, dvou vytáhlých blond chlapíků a jedné jemňoučké černovlásky s copama, kteří jsou ovšem tak ožralí, že se navzájem jen stěží podpírají. Chrochtavá kulatá dánština a obtížný přechod k angličtině.
„Do Finska? Ty seš Fin? Že né? To je dobrý, my žádnýho Fina eště neviděli…"
„Taky teda hnedtak neuvidíte…"
„Hele, dáš si pivo?" Na patře se objevuje výrazná chuť sladkého černého kvasopiva, procentáž jak blázen, celý lahváč je můj, maturanti už nemůžou. Navlečeni v bílých tričkách s názvem lycea a dnešním datem, povlávají po pláži, černé pivo vystřikuje z hrdel lahváčů na sněhobílý písek.
„Jak se ti líbí Ankke? Super, co?"
Mohu to docela potvrdit, zejména poté, co mi ona spařená dívčina snad třikrát padá do náruče, poté co nezvládá základní koordinaci pohybů.
„Máme toooo! Dneškem jsme dospělý!"
„Jaký to je?"
„Pohoda, vole…Sťatý sme…"
„Kluci, jede ještě Christiania? Slyšel jsem, že vláda zrovna nejásá…"
Chvíle zamyšlení: „Hmmm…Vláda…Sebranka fašistů…No ale Christiania nikdy neskončí! A to nejsme žádný huliči…" Ankke nesouhlasí :"Ale já bych si džojnta dala!" „…ale věř tomu, že kdyby vláda Christianii zrušila, tak je celý Dánsko na nohou a budou obrovský demonstrace…"
„To je tady hulení tak normální?"
„No dost…Ale né, chlape, vážně, ty lidi co hulej by byli samozřejmě naštvaný, že si nemůžeš nikde legálně koupit džojnty…a ty co nehulej, co jim to vadí, tak by zase těžko rozdejchali, že se tahle hodnětisícová komunita rozprskne po celym Dánsku a ty si budeš moct ilegálně koupit džojnty úplně všude… Eště pivo?"
Cítím, jak jsem strašně unavenej, po tom prokodrcaným dnu. Omlouvám se oné čerstvě dospělé trojičce, jdu spát, příjemně opit.  Loučím se s nimi vesele, po česku: „Spraste se, bratři a sestro!" Oni něco odpovídají dánsky a aby si vynahradili onu „střízlivou chvilku" se mnou, kdy se museli věnovat se soustředěním téměř maturitním rozboru mých dotěrných otázek, rozebíhají se klátivě po pláži, vyluzujíce nelidský řev a pištění.
Než se mi v otevřeném stanu podaří usnout, na pláž se valí další invazní jednotka maturantů. Někteří jsou evidentně překvapeni existencí stanu na hraně dun a pláže, což několik z nich odnáší elitní „hubou" po zakopnutí o natažené šňůry stanu…Rozezlené dívčí hlásky – k čertu, kterej blb si tu postavil stan…
Překvapivá čeština, pronášená hlubokým slovanským hlasem, nájezdníky zneklidňuje a tak se rychle pakují, poté co slyší mé: „Nenabila sis tlamu, kočinko?" Ve chvilce klidu jdu upevnit šňůry, nerad bych se za úsvitu probudil v moři…snad až budu chtít, jak ten Viktor Dyk…
Pak zas cítím, jak nějaký „mladý dospělý" hází na můj stan hrsti písku.
„Posral ses, bratře?" zavrčím výhrůžně. Netřeba dodávat více, slyším rychlé vzdalující se kroky. Konečně klid, rušený jen čím vzdálenějším ječením maturantek kdesi na severu.

<<< x >>>