PROLOG

Tentokráte, milí čtenáři, okouzlující čtenářky, nezdolní bojovníci a nepřečuratelné manipulátorky, se ode mne nedočkáte tak rozměrných děl o mých výpravách na Sever, ačkoli jsem vlastně na posledních stránek knihy Hyvää and Heavy sliboval, že už nebudu psát o cestách zhola nic.
Říká se tomu grafomanie, tomu pudu pudícímu nešťastného človíčka k pokrývání monitoru PC znaky…Tak odpusťte. Jsem tu zas.

A dříve, než se jakousi deníkově-existenciální zpovědí pustím do líčení niterných zážitků během mé dvoutýdenní cesty po necestách Suomi, musím Vás seznámit s několika zdrcujícími obrázky z mého života před cestou, ne snad, že bych se musel tolik svěřovat, zejména Vám, milí čtenáři atd. ale hrozí to, že  byste nemuseli, znaje mé osudy, vůbec pochopit, o co jde.

Nejprve malý exkurz do roku 2002, roku, jež byl mnohem více Heavy, než Hyvää, mám-li lacině parafrázovat náš poslední spisek. Ano, nebýt existence malé provinční země na severovýchodě Evropy, dalo by se říci, že tento rok stál opravdu za chcíplou kočku. Výrazné zdravotní problémy, povodně, existenciální nejistota v práci… Rok se nakonec uzavřel velmi krásně. V prosinci roku 2002 jsem vstoupil do čtvrté dekády života. Že to vůbec není krásné? Souhlasím. Ale kde se tak stalo? Můžete hádat třikrát: a) ve Finsku   b) v Suomi  c) Suomessa
Vše je správně! Poprvé v životě jsem zažíval pocity Muhammada Atty…Letěl jsem letadlem…A nepotřeboval jsem ani Al-Kájdu k tomu, aby se mé sny staly skutkem. Vznést se z nízké oblačnosti nad Ruzyní, při koštu cateringové whisky zkoumat psychedelické vzorce oblaků hluboko pode mnou, vidět jako nicotnou placku pod sebou bájný ostrov Vikingů a trollů Gotland a pak se vřítit do mlhy jako losos do Tenojoki, okusit poprvé na rtech pravý vítr pravé finské ZIMY a spolu s populární finskou skupinou Ultra Bra si zapět „Helsinki Vantaa" (to je helsinské letiště, kdybyste náhodou nevěděli…)  Čtyři finské zimní dny, ojoj, jak krásné bylo starobylé Porvoo, kde jsem s Martinou srkal v devatenáctistupňovém mrazu alkoholické vánoční glöggi a na trhu smlouval s trhovci o ceně keramiky a vycpané látkové krysy… Jak úžasné bylo navštívit brloh mých finských přátel v čele s Elinou, ex-dívkou přítele Juha, ten neuvěřitelně zabordelený a lidskostí prodchnutý útulek Torremolinos v Espoo, jak neuvěřitelné bylo poznat, jak chutná chleba, koláč a sýr vytažený přímo z kontejneru za jakýmsi espooským supermarketem…Martina tehdy rozvíjela kacířské debaty o tom, jak by deník Blesk či Halo noviny využily informací o tom, jak se živí mládež v EU – vybíráním popelnic , dujukatou – vzhledem k ovlivnění výsledků referenda o vstupu Česka do Evropské unie… Jak ledově a jiskřivě bylo v nejmenším a Helsinkám nejbližším národním parku Nuuksio, ač nevyšlo ubytování v místní varaustupě… Jak tupě bylo v Praze, kde jsem rovnou z letiště spěchal na sraz s Juhem a na finštinu…Ojoj, ještě jednou.

Proč o tom (krom avizované grafomanie) píšu? No přece proto, že jsem čekal výrazný životní přelom v roce dvoutisícím třetím, rokem, který mne katapultuje do těch nejférovějších sfér pohodičky, lupsakky, abych si vynahradil strázně roku loňského… A ve skutečnosti?
Milovníci senzací, zbystřete. Nic by se nemělo plánovat. Loni mě trápilo zdraví a letos…věci čistě emocionální. Milí zlatí, zde na tomto místě naposled použiju jméno Martina. Jméno, které mě provázelo životem více než šest let. A pak se to všechno semlelo. Abych se na následujících stránkách neprojevoval jako hulvát, nebudu používat žádné ženské jméno, tedy jméno žen, majících úzkou citovou souvislost se mnou. Vrhneme se raději do klidné říše stromů. Martina budiž přezděna Borovice. Na konci května 2002 jsem se s Borovicí rozešel.

Seznámil jsem se s dívkou z jednoho nejmenovaného severočeského velkoměsta (a pro příznivce Radovana Kunce upřesním, že nešlo o Jablonec nad Nisou). Dále budiž tato žena titulována jako Olše. Štěstí s Olší netrvalo dlouho. Plánoval jsem bláhově s ní výjezd do Finska na konci srpna 2003. Jenže Olše měla poněkud tvrdé větve: „Proč ty blázne chceš pořád jezdit do Finska? Čechy jsou hezčí!!! …. ???… (pozn.aut.) A co seš to za mastňáka, že taháš s sebou STAN? Vždyť jedině celta, čaj z jehličí, dvě kytary a syrovej chór hlasů, když nehraje se o ceny ale jen pro radost a ukrácení času…Olše říkala i : „Je ti Riki (tak svévolně překřtila po šiškožroutsku mou stoprofinsky znějící přezdívku RIKU- ono se to tak mezi šiškožrouty dělá – jméno si každej vysloužil když na les soumrak pad) třicet let a neumíš šetřit peníze…Nemůžeš přeci žít pod mostem!!! (To jsem přinejmenším ovšem neměl nikdy v plánu, v 18 letech jsem snil o životě v malešickém kanále, ale to je jinej příběh). Co takhle byt? Barák??? A krysa, milej zlatej, ta mi nebude smět přes práh, mám doma docela dost drahejch věcí…" Tehdy mi na mysli vytanula jiná jožčí rozuměj šiškožroutská píseň Amazonka – Teď si víla z paneláku, samá dečka samej krám…Vyjel jsem s Olší a pochopitelně smečkou jejích kamarádů na vandr. (Od té doby pro výjezd do přírody zásadně používám finský termín vaellus). Oj, milí rosomáci Severu, to byla řehole!!! Něco vám o tom povím, zlatíčka.

Na vandru s Olší
Zamilovanej po uši jsem si onoho červnového dne sbalil bágl, zapomněl díky oné lásce černé prokleté přibalit chleba (což později rozhodlo), vystál stometrovou frontu na lístek do Trutnova a usedl do vlaku. Vlak je plný šiškožroutů. Věty jako Hehe, no byl tam Jirka, Petr, Ludvík, Mirka, Stáňa… mi připomněly doby vtipné skeče Kaizra a Lábuse „UĎA". A nebylo všemu konec. A ten mastňák Pepa nebyl nikdy na trempu…. Hehe, co to je za člověka, co nebyl na trempu??? Hehehehehe….No víš, on pije alkohol…Jo ahááá. Ahóóój! Kampak? Do Ráje?
Mlčky se skláním nad petkou plnou vína (snad se mi podaří se mezi šiškožrouty aspoň napít). V Neratovicích přistupují první Olšinini kamarádi. Ahój Riki! Čau. Respektive No nazdar. Vlakem znějí první písně. Přemýšlím o  výstupu z jedoucího vlaku když slyším naprosto debilní text Každý ráno boty zouval, orosil si nohy v trávě, že se lidi mají rádi doufal a procitli právě…Neodvažuju se vyjít na světlo s úvahou, co je onen hipik-naiva za prase, že spí v botách…
Trutnov a další desítka „mých" šiškožroutů v čele s Olší. Oj, jak já nenávidím masové akce (a tím se nehlásím pod prapor Sestry Měsíc). Myslím masu, ne maso. Značná nervozita, potvrzuje se Olšina hláška „Nebudu se ti tam moc věnovat, na vandru jsme všichni kamarádi". Lokálka směr Českej ráj, celkem asi 15 šiškožroutů z Olšininy party. Na mou hlášku, že jezdím rád taky do přírody, do Finska, se dočkám pohrdavých pohledů. Jeden šiškožrout Radar přejímá prapor stupidity od chlapíka, co ráno zouvá boty. Vypráví totiž neskutečně trapné vtipy: „Moje žena je už 14 dní v agónii". „Hm, a má tam aspoň hezký počasí?"
Olše se nenechá zahanbit při výstupu z vlaku pod nejmenovanou zříceninou s dvěma vrcholky. Stopuje totiž auto a míní do něj narvat všech 15 šiškožroutů. Rozhodně oponuji, že vandr je o vandrování a ne o vožení zadku v autě. Děsím se navíc, co se za slůvkem vandr může skrývat, když se ptám na itinerář akce.
„V Troskovicích bydlí naše kamarádka Splávča, s přítelem chová kozy. Budem asi u ní. Nebo poblíž v lese." Ounou!!! Zase nějací hipici!!! Druhá Sisar Kuu!!! No, každýho věc, ale já fakt  myslel, že na vandru se chodí přírodou…A všichni se znaj, znaj, znaj… Huh. Jdeme asfaltkou hnusnou krajinou plnou klíšťatových listnatých lesů a poslouchám jak je tu krásně. Kamarádi jsou v extázi. Dostává mě dobře míněná rada (kolik jsem jich za ten proklatý víkend zažil?) od přemoudřelého postaršího šiškožrouta, jemuž říkají Siki (pro mě je to ovšem Sika, čili finsky Vepř, Prase): „Doufám, že máš nějakou fyzičku! Cesta ke Splávče je 4 kilometry a je to do kopce! A Trosky to je pořádnej kopec!!!" Aha, pán se vyzná, byl asi na Everestu. A myslej si asi, že Pražky uměj chodit jen vod hospody k hospodě…  Samozřejmě, že mlčím o tom, že vím, jak chutnají morény Sokosti. Po cestě mě doráží samotná Olše:
„Riki má doma boty za pět tisíc! No viděli jste někdy že by někdo měl tak drahý boty? To je běs, co?" Moudří šiškožrouti kývají hlavama. A prej, proč je nemám na sobě, když jsou tak kvalitní. „Abych si je nezničil. Ty jsou jen na Finsko, nebo do hor." Opět pár dobře míněných rad o pokoře a skromnosti. A o kráse Čech. Z vyhlídky v průřezu výseku stromů obdivuji středohorskou fabriku.

Hipízanda naštěstí není doma. Nabíráme kdesi vodu a jdeme do lesa. Diskutuju s jedním beduínem, který je ovšem nejsympatičtější, už jen proto, že je beduín a ne kovanej šiškožrout. Ale ovšem nerozumím stejně. Opět nechápe, proč jezdím do Finska. Prej Čechy jsou nejkrásnější a navíc vůbec nejde o nějakou kulturu a lidi, ale univerzální vědomí. Krásná směsice nacionalismu a univerzalismu, jen co je pravda. Oponuju, že každej jsme nějakej a že holt někdo má rád etnografii, cizí jazyky a kultury a navíc cítí, že tamní příroda je pro něj ta pravá… Kdepak. Jsem označen za anarchistu a dostává se mi pár dobře míněných rad o pročištění čaker. Rada jak ušitá, každej rosomák si přece musí čistit pravidelně čakry. Olše se zlobí. Dost se zlobí. Natolik, že hlásí:"Riki, ty jsi přerostlý dítě a ničemu nerozumíš! Měl bys víc poslouchat! A na tvý nálady nejsem zvědavá! A ne abys jed zejtra maso! Tenhle víkend, zvláště zejtřek,  je slavnost Očištění! Budeme meditovat! Tady Dany tě to naučí! Alkohol? Ty ses zbláznil! Jsme na vandru!
Olše se objímá s Danym: „Vím, že v minulým životě jsi byl můj syn!" Dělá to proto, abych se nasral, ale to já už jsem, marná snaha. A tak se začínám smát. Směju se v duchu čím dál více. Zalézáme totiž do lesa a už na jeho okraji se část šiškožroutů radí, zda nezůstat rovnou na louce u silnice. Většina rozhoduje, jde se do lesa. Bohužel, okolí je tak hnusné, že se vůbec nikde nedá utábořit. Čekal jsem nějaké hezké prostředí, dlouhé pochody…Po kilometru klopýtání přes kořeny a odpadky (jsme přece na turisťárně, fuj) sílí zpředu zvuky letní open diskotéky. Šiškožrouti znechuceně glosují, že vpředu je rybník a hospoda. Propadám bláhové naději, že večer se aspoň stráví u vody a piva a klidně bych i risknul nějaký ten ploužák s místníma šestnáctkama. Otáčíme. Vítězí původní návrh, táboříme dva metry od okraje louky v křoví. Ale hlavní je táborák, ne??? Znalci přírody, hmmm. Chápu, tady nejde vůbec o přírodu, ale bejt spolu, mezi kamarády, co se znaj. Olše mě důrazně upozorňuje, abych byl příjemnej a komunikativní. Co na tom, že jsem introvert, nemluva a nikoho tu neznám… Oheň osvětluje spleť větví a houští všude okolo. Když si hledám místo na spaní, jsem opět poučen: „Ale na vandru se spí přes den! V noci se hraje!" No tak to fakt nevím, v životě jsem nespal přes den, ani když jsem pařil přes noc, vždy to spravila dvouhodinka odpolední siesty. Šiškožrouti tahají kuřata a poté, co u mě objevují láhev vína, nutí mne ji poslat dokola. Aha, takhle se v Čechách na slavnost Očištění čistí čakry, promiňte mou nevědomost!
Šiškožrout Dejvid tahá kytaru a už se zase každý ráno zouvaj boty, asi abychom neskončili na hřbitově obutých a hlavně sranda musí bejt, vždyť Frenky Dlouhán se pořád smál… Nesměle navrhuju zahrání Nohavici… Aha, prej až k ránu. Dorážejí hipici. Exaltovaná Splávča a nevýrazný, ač sympatický hipik Michal. Ten dí: „Volové, kde to ložírujete? Vždyť tady je semeniště klíšťat!"
Oprávněně strnu. Jedna borrelióza by už stačila…Šiškožrout Dejvid moudře odvětí: „Pche, klíšťata. Když si řekneš, že žádný nechytneš, tak žádný prostě nechytneš, to je přece jasný!" A ostatní v čele s Olší dodávají moudra typu: „Nějak bylo, nějak bude. Co se má stát, to se stane. Musíš myslet pozitivně."
Noc pokračuje. Šiškožrouti postupně odpadají, já, nabuzen silnými čaji od Danyho, cítím, jak se pročišťují moje čakry a taky střeva, musím do křoví na velkou. Ale spát se nechce. Okolo čtvrté zábava vrcholí, jako vrchol zpustlého zpátečnického bigbeatu, jako výraz největšího odvazu se hraje Ledecký a Ivan Hlas a mě se to líbí, takhle jsem na tom, přátelé.
Úsvit. Probírá se jakási holka, co je na vandru poprvé. Olše vytuhává, Dany si ji rozkošnicky měří a povídá: „No není Mrně (fuuuj, tak defektní přezdívky dokáží vymyslet jen šiškožrouti, čili zlatej RIKI) nádherná, když spí???
Zamilovanost poněkud ustupuje. Napadá mě totiž myšlenka: Ano, aspoň mlčí chvilku…"
Holka se chápe kytary a konečně je to fajn. Hraje Nohavicu a Čechomor. A mě je strašně smutno. Zafúkané, stopy k tobě sú zafúkané… Strašně se mi najednou zasteskne po Borovici. Ale vím, že stopy sú zafúkané. Hm, asi jsem to podělal. Ale takovej je život. Je to řehole. A nesmím znát bolest. K Borovici se už asi nikdy nevrátím a možná se už nikdy neuvidíme. Nohavica: „víš čtyři roky to jsou čtyři roky a ty jsi tam a já jsem někde jinde". Nával slz do očí omlouvám kouřem v obličeji a musím se jít vybrečet do lesa. Strašně toužím po Borovici anebo aspoň po svobodě a samotě.
„Byl jsi meditovat?" vítaj mě šiškožrouti. Strašná chvíle, ale nutím onu dívku, ať pořád hraje, aspoň si prožívám své strašné psychické flashbacky a nemusím zvracet nad texty typu jak jakejsi frajer vyčítá tátovi jak ho vychoval a jak hrdinně drží od něj facku a následné kázání…vy ste ta ztracená banda bláznivejch lidí na který my se dřem, člověk se za vás červená a stydí…
Nespím ani minutu a jsem na to pyšný. Kolem deváté přichází hipici. Jestli bychom jim nepomohli s prací. Oni vlastní kemp a je prý potřeba nejprv zbourat staré suché hajzly a odpoledne sklízet seno. Šiškožrouti jsou v rozpacích, radši by spinkali, miláčkové, ale já vzpomínám na bratra Plačka a jeho okřídlené rčení o gumách v Mišelince a vřele náplň dne vítám.
Den je super. Maká se, a to mi medí.Aspoň něco pořádnýho s těma darmožroutama…Michal po šichtě, ve čtyři odpoledne, ve strašném vedru navrhuje jít na pivo. Pro jsem jen já. Ostatní chtějí k rybníku. Domlouvám se s Michalem na pivo, ale jsem odhalen. Olše mě drsně vyhlašuje. Prej jsem dítě a alkoholik. Zjišťuju, že nemám chleba. „Riki, TAK TO UŽ JE MOC. TY NEMÁŠ CHLEBA! Tak já ti něco řeknu: Tady NÁS takový chování akorát drsně sere, když NÁS nějaká PRAŽKA vyžírá, víš? A když nejsi schopen si ani koupit chleba, jak chceš mít někdy rodinu, byt a tak… „ Nojo, budu asi do smrti spát pod mostem. Hustá hádka, nervy, mám chuť se sbalit. O pivu už ani slovo. Jde se asi 8 km k rybníku. Michal vede dva kozly. Cyklisti co jedou kolem hlásí: „Vole, konečně vidim dneska pěkný kozy!" Směju se jen já. Konečně pěkná příroda, skály.
„Hezký skály" dím Olši na usmířenou. „Na nic, nedá se na ně lézt!" odpovídá. A já už jsem doma. Nojo. Jen pokořovat, dobývat, dokazovat si vlastní jedinečnost. Holenkové, vy o zákonech přírdoy víte, pardon, naprostý elitní hovno!
Rybník je hnusná stoka. Olše se sluní nahoře bez, láká Danyho, na mě hází ostentativní bobek. Beru si Danyho bubínek a tiše, smutně si jojkuju.
„Hele, Riki, to ale není meditace, takle před lidma! Měl bys…Musíš…Uvědom si…"
Jdu do hospody, se Sikou. Něco valí, vůbec mu nerozumím. Brzy do hospody doráží ostatní. Slavnost Očištění nabírá další dimenze. Všichni se ožírají. Dejvid se chce vetřít do kapely.
Na noc jdeme k hipikům na zahradu. Naštěstí silná únava vítězí, dnes žádný zpěvy do rána.
Ráno se balím, vymlouvám se na zkoušku s kapelou. Posledních pár blitek od Olše, Dejvida a Danyho:
„Plavání? Ty chodíš plavat? Ale to je na hovno! Zkus třeba TAI-ČI! Dělej jógu, pak ti bude skvěle…" No jasně, chytrolíni, vy víte všecko nejlíp…
Dany do sebe láduje celozrnnou snídani a říká: „Já dřív taky jed k jídlu samý sračky!"
Pokouším se o smírný tón: „Hm, a teď jako jíš menší sračky?"
Olši, milovnici ranního lenošení to probouzí:
„Riki, uvědomuješ si, co občas říkáš? Jaký sračky? Jak můžeš někoho takhle urážet? Ty hulváte!"
Balím se.
„Ty už jdeš? Jakto? No tvoje věc, ale musíš zapsat lidem něco do cancáků! To bys je jinak strašně urazil! A nikdy bys už jim nesměl na oči!"
Vědomě všechny urážím a jsem rád, že jim nebudu smět na oči. Hipici týrají v kotcích tři krásné, smutné husky, laponský psy, mý poslední spojnice se Severem. Ti psi celej večer smutně vyli, zavřený, šiškožrouti dělali chytrý a provokovali je. Sedám ke kotcům, psi vyjou a já do toho spuštím tklivej joik od Wimme Saariho, klucí severský, já vás chápu, jsem na tom stejně, zavřenej tady na hnusným jihu, mezi blbcema…Psi se uklidňují, poulí na mě krásný modrý oči a zklidňujou se. Zase brečím. Žádná mříž mezi náma, jsme v tom kotci spolu. Jsem jedinej, kdo jim rozumí. Zazpívám jim pro sílu. Pro to, aby v zimě, až lehne sníh, vyrvali panty a počichli Sever, pořádně natáhli packy a našli jako já svou mateřinu, zaslíbenou zem. Je mi dobře. Cítím vrch nad nima, šiškožroutama. Troskovice nechávám s lehkým srdcem za sebou. V pangejtu s úlevou seru. Vysírám ze sebe všechno zlý. A je mi svobodně. A stesk po Borovici. A nejistota, co dál s Olší. Byla tak fajn, dokud se neprojevila taková jaká je…

Ve vlaku jí píšu SMS, že odjíždím za tejden do Finska. Do dvou dnů dostávám zmatený esemeskový kopačky. Do tří dnů esemesku, abych se vrátil, že to bude dobrý. Pak hádka po telefonu, kvůli Finsku a tomu, že jsem dítě. Mezitím si vyřizuju v práci mimořádnou dovolenou, dokupuju vybavení a inter rail. Probírám to s mámou a strašně toužím z toho zmatku pryč. Konečně svobodnej. A sám sebou v samotě. Do toho střídavé SMS o nehynoucí lásce a zase za hodinu že jsem idiot. Mě už to ale vůbec nebaví. Už se zase směju. Jen mi je hořkotrapno. Víte, proč jsem tuhle pasáž psal? Doufám, že jo. A myslím na jednu holku. Je jí jako mě, má ráda Finsko, maso, pivo a přírodu, nikoliv žraní šišek. Budu jí říkat Bříza. Budu chodit sám tundrou a přemýšlet o stromech…

x >>>